|
Desatero Starého Zákona a Ježíš
Musíme říci, že se nejedná o dva protipóly, ale o „stavbu“ spirálovitě vzestupnou. Od starozákonního základu k novozákonnímu naplnění. Ježíš výslovně dosvědčuje trvalou platnost Desatera. Na otázku mladíka, co má dělat, aby vešel do života, říká Ježíš: „Zachovávej přikázání,“ a výslovně je jmenuje. Zároveň naplňuje jejich smysl. Jmenuje dvě největší přikázání: lásky k Bohu a k bližnímu. Tyto dvě hlavní přikázání převyšují starozákonní Desatero. Ježíš převzal deset přikázání, ale zjevil také sílu Ducha, která v jejich liteře působí. Hlásal „spravedlnost mnohem dokonalejší než spravedlnost učitelů Zákona a farizeů“ (Mt 5,20) a než spravedlnost pohanů. Objasnil všechny požadavky přikázání: „Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: ‚Nezabiješ!‘ … Ale já vám říkám: Každý, kdo se na svého bratra hněvá, propadne soudu“ (Mt 5,21-22). Také celá církevní tradice zachovává věrnost Písmu svatému i slovům Ježíšovým a uznává platnost a význam Desatera. Desatero je formulací a připomenutím toho, co Stvořitel vepsal na počátku do srdce člověka. Tento zákon v srdcích lidí nazýváme přirozený zákon. Tento vyjádřený slovy Desatera ukazuje základní povinnosti člověka k Bohu a k bližnímu. Co Bůh přikazuje, to činí možným svou milostí. Tu vždy nabízí každému, kdo chce zachovávat jeho zákon. Chceme-li tedy shrnout tento Ježíšův postoj, pak vidíme, že jsme vybízeni ke trojí lásce: k Bohu, k bližnímu a k sobě. Chci-li správně milovat bližního, pak je nutné pravdivě vnímat i sebe. Vrchol této Ježíšovy školy lásky pak objevujeme v předvečer jeho umučení ve večeřadle. Zde slyšíme (jako jakýsi „upgrade“) nové přikázání lásky: „Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali, jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem“ (Jan 13,34).
|