Svátost smíření

Svátost smíření nelze považovat jen za jedno z mnoha nábožných cvičení, ale za „znamení“, které dal sám Kristus, skrze něž přicházíme do skutečného kontaktu s Bohem (setkání milosrdného Boha s hříšníkem). Kráčet touto cestou k Otci (kterého nám Kristus ukázal) od nás vyžaduje citlivost srdce plného víry.

Osvobození se od viny a čistota svědomí není jen plodem našeho konání (vyznání hříchů, lítost nad nimi a rozhodnutí napravit se), ale důsledkem setkání hříšníka s odpouštějícím Bohem.

To, jak přijímáme tuto svátost, je do jisté míry „lakmusovým papírkem“ celého našeho duchovního života. Proto prvním krokem na cestě vnitřního obrácení a prohloubení duchovního života může být to, že obnovíme přístup ke svátosti pokání.

V právním pojetí je tato svátost chápána především jako soud, ve kterém je hříšník obžalovaným a kněz soudcem na místě Božím. U mnohých křesťanů je obraz Boha naplněn představami soudní síně. Tato představa nesmí ovládnout vztahy mezi Bohem a člověkem, jinak je otráví. Zásadní a prvořadé je osobní pojetí této svátosti, kdy vidíme Boha jako Otce, Dobrého pastýře, který hledá ztracenou ovečku a přijímá hříšníky vždy s otevřenou náručí (viz. Rembrandt – Návrat marnotratného syna). Dobré uvědomit Janovu „definici“ Boha: „Bůh je láska.“ V osobním přístupu ke hříchu a svátosti pokání je člověk chápán jako bytost stvořená z lásky a předurčená k lásce. Člověk je vyzván, aby se připojil k jednotě lásky Nejsvětější Trojice: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek (Jan 14,24). Čím hlubší je zde dialog s Bohem, tím více jsme si hříchu vědomi.

Musíme počítat především s postojem srdce, nejde zde pouze o porušení práva, ale o motivaci, o životní postoje, o zvyky, chyby a náklonnost ke zlému. Vnější porušení přikázání tak bude člověk srovnávat s postojem srdce. Všechny hříchy mají původ v lidském srdci (viz. Ježíšova výzva k dokonalosti). V tomto osobním pojetí svátosti smíření pak bude prvním hříchem člověka vždy lehkovážnost vůči Bohu a jeho slovu, život bez Boha (bezbožný). Prakticky pro nás plyne, že je při zpytování svědomí důležité ptát se nejen na skutek překročení přikázání, ale rovněž na motivaci: Proč? Hříchy na první pohled nevinné tak mohou být projevem velké lhostejnosti člověka k Bohu a zdánlivě „těžké hříchy“ spíše projevem lidské bezradnosti a nouze než skutečným morálním zlem. Nutno brát v potaz také své životní návyky či vlastnosti mé povahy. Nikdy nesmíme zapomenout, že jsme stále posilováni milostí, která nás podněcuje k překročení vlastní reality.

(zpracováno podle: Józef Augustyn – Svátost smíření)

zpět na obsah | jít dále