Milí bratři a sestry.

Scházíme se spolu s bratry, abychom oslavili 5 let kněžství. Tedy spíš oni, protože já mám teprve čtvrtý rok. Možná že vám něco říká název reality show Vyvolení. Chtěl bych, abychom si uvědomili, že my sami jsme také vyvolení. Jsme vyvolení Bohem. Každý z nás je vyvolen k životu a k určitému úkolu a my jako kněží jsme vyvoleni ke zvláštnímu poslání žít v Boží blízkosti a přivádět k němu blíž druhé lidi.

Zkusme se zamyslet nad tím, jak je to s vyvolením od Boha. Ať už se jedná o náš kostel nebo o naše osobní vyvolení. Nejprve bych si dovolil příměr vily, která je určena k tomu, aby v ní soutěžící přebývali a kostela, který je vyňat z běžného užívání a určen k tomu, aby se tu setkávalo společenství církve mezi sebou i se svým Bohem. Když si uvědomíme, jak a kolik lidí usilovalo o to se do vily dostali (8.500 zájemců), vede nás to k zamyšlení jestli i my máme takovou touhu dostat se každou neděli do kostela a jestli využíváme i možností přijít na bohoslužbu během týdne. Motivace soutěžících je 11 milionů korun. My máme mnohem větší motivaci – věčný život. Každé naše setkání s Bohem v modlitbě i ve mši svaté je pro nás velkou posilou na naší cestě do nebe. Napadá mě k tomu ještě jedna věc – je zajímavé, jak se tam lidé snaží dostat, zato před Bohem utíkají. Lidé jsou pod stálým dohledem televizních kamer a vidí je celý národ. Také my jsme pod stálým dohledem Božím. Možná si pamatujete, že jedním z hesel bylo: Boží oko všechno vidí, Boha nikdo neošidí. Představte si, že tak jako stále můžeme sledovat, co soutěžící ve vile dělají a čím žijí, tak i náš život Bůh stále vidí. Zkuste si třeba příští týden zahrát na to, že i vy jste stále sledováni televizními kamerami a vidí vás celý národ. Jaký si o vás udělá obrázek?

Další co mě k tomu napadlo je, že cílem hry je, aby zůstal jen jeden a soutěžící se postupně vyhazují. Naším cílem je, abychom se do nebe dostali všichni a navzájem si k tomu pomáháme.

Každý z nás je volán. Ne my jsme vyvolili svůj život. My jsme do něj byli vyvoleni. A Ten, kdo nás vyvolil, Ten ví, čeho jsme schopni. A Ten nám svěřuje dílo, na které máme.

Bůh nám tady každému poslal (obrazně řečeno) dostatek SMSsek proto, abychom se octli na této zemi, vyvolil nás a poslal žít do té pomyslné vily, tedy do tohoto světa. Zde se máme učit spolu žít a naplňovat každý své poslání, protože, jak říká Písmo, byli jsme všichni vyvoleni ke svatosti. Tedy k životu podle Božích představ. Tento život má vyústit v tu nejlepší výhru, kterou si lze vůbec představit, je to věčný život v blízkosti milujícího Boha.

A nezapomeňme na našeho Velkého bratra (viz kříž). On nás chce mít všechny ve svém domě a dává nám k tomu dostatek prostředků. Využívejme svátostí, které nám Pán nabízí.

Ne vždy se naše cesty odvíjí podle původních představ. Nemám teď na mysli cestu životem, i když té se to samozřejmě také týká. Myslím na chvíle, kdy se někam vydáváme s představou, že dobudeme cíl a v klidu se vrátíme. Takovou představu jsme měli i v naší třináctičlenné skupince, když jsme byli v červenci v Rumunsku a vydali jsme se zdolat horu Pop Ivan. Vyrazili jsme asi v 17 hodin s tím, že po cestě přespíme a další den do 17 hodin se vrátíme. Další skupinka, která si uložila jednodušší úkol vyrazila asi hodinu po nás.

Vydrápali jsme se do stráně. Byla celkem prudká, tak jsme na hoře odpočívali a snažili se zjistit, kde asi jsme. K dispozici jsme totiž měli jen část okopírované mapy na které byl kus Rumunska a kus Ukrajiny. Nakonec to vedoucí rozhodl a pokračovali jsme. Jaké bylo naše překvapení, když jsme po chvíli potkali pozdější skupinku, která si to vykračovala pěkně po cestičce a žádnou prudkou stráň nezdolávala. To zamrzí. Pozdravili jsme se a pokračovali dál, zatímco oni se už utábořili. My jsme chtěli zdolat ještě jeden kopec. Mezitím se setmělo a dalo se do deště, který byl čím dál tím prudší. Já jsem si vykračoval jen s malým batůžkem, ve kterém jsem měl spacák, karimatku a pláštěnku a spoléhal jsem se na to, že noc nějak přežiju. Vyrazil jsem na výpravu s heslem Deus Providebis – Bůh se postará. A taky že ano. Jedni bratři mi nabídli, že mě vezmou na noc do stanu. Tak jsme se ve stanu pro dva tísnili tři i s batohy.

Pršelo celou noc i ráno, když jsme vstávali. Představa, že máme před sebou celý den a v dešti budeme muset zdolávat vrchol nás vedla ke společnému volání k Bohu, aby přestalo pršet. Bohu díky, přestalo. Ale abychom to neměli tak jednoduché, objevila se mlha. Ta se dala snést mnohem lépe než déšť, akorát jsme toho moc neviděli, ale to už je úděl hor. Na myšlenku, že jsme sem nešli zbytečně, mě napadlo toto přirovnání: Pán Ježíš by také mohl říci, že přišel zbytečně, protože ho mnozí nepřijali a i ti, co ho přijali, dále hřeší. Přesto ale přišel. Takže to nebylo zbytečné. On nám otevřel cestu do nebe a stále nám nabízí šanci, abychom ji využili. Záleží jen na nás.

Když jsem tak nad tím přemýšlel, uvědomil jsem si, že ani žádné naše dílo konané s dobrým úmyslem není zbytečné, i když nevidíme hned výsledky. Za naši námahu někdy dostaneme odměnu hned, někdy až v budoucnosti. Ale všechno co děláme s dobrým úmyslem svůj smysl má a někdy teprve po čase poznáme jaký.

A jak to bylo s námi? Když jsme cestou necestou (spíš necestou) konečně slezli dolů, snažili jsme se zorientovat kde jsme. Trochu nás sice mátlo, že se občas objevil nějaký nápis v azbuce, ale vedoucí pořád tvrdil, že do 17 hodin budeme zpátky. Ale nebyli jsme. Když jsme totiž konečně dorazili k lidem, zjistili jsme, že nejsme v Rumunsku, ale na Ukrajině. A Bůh se opět postaral. U jednoho domu jsme zahlédli auto s brněnskou značkou. Zašli jsme dovnitř a byla tam paní, která mluvila česky a ta nám pomohla dostat se zpět. Zavedla nás na nedalekou stanici, kde pohraničníkům všechno vysvětlila. Asi tři hodiny jsme potom čekali, než nás pustili dál, ale když si kluci vytáhli stany, aby je mohli sušit, asi se zalekli, že se tam moc roztahujeme, tak nás převedli do Rumunska. Tam nás drželi asi dvě hodiny a sepisovali s námi protokol. Po půlnoci jsme odjeli 2 zastávky vláčkem do vesnice, kde už nás čekala druhá skupina. Byl to pro nás velký zážitek, který jsme mohli mít díky mlze na vrcholu. Všechno zlé je k něčemu dobré a my jsme mohli krásně zažít Boží blízkost a starost o člověka.

A na závěr ještě jeden příběh k povzbuzení k tomu, abyste svým kněžím naslouchali a snažili se vnímat, co vám chtějí říct: Vysoko v horách bydlel muž se svou manželkou. Když žena onemocněla, muž šel spousty kilometrů dolů k lékaři. Lékař mu dal lék a vysvětlil, jak ho má podávat. Asi po třech měsících muž přišel opět k lékaři. „Ženě už je lépe, ale prosím vás, už jí nedávejte ten lék jako tehdy.“ Lékař se samozřejmě divil. Proč by jí ho neměl dávat. „Víte, to třepání jí nedělá dobře.“ A po krátkém rozhovoru vyšlo najevo, že muž vždy před podáváním léku ženu chytil a začal s ní třepat, i když ona se vehementně bránila. Na lécích totiž bylo napsáno: Před použitím protřepat.

Takže:

1. Jsme vyvolení. Při večerním zpytování svědomí si proberte dnešní den, jako by vás sledoval celý svět.

2. Každá naše námaha má svůj smysl, když se namáháme pro dobrou věc, i když se výsledek dostaví třeba mnohem později.

3. Čtěte Bibli a ptejte se, co vám chce Pán říci. Nechte se sebou pořádně zatřepat, aby Pán mohl skrze vás působit a buďte otevřeni pro to, co vám sdělují vaši kněží.