Cesta za pokladem

Byl jednou jeden člověk a ten se vydal na cestu za pokladem. Na své cestě přišel do lesa a protože ten les byl veliký, tak tam zabloudil. Když už z toho byl celý nešťastný, potkal starého poustevníka. „Nemáš kousek chleba?“ zeptal se ho stařec. Člověk měl už poslední kousek, ale protože byl dobrého srdce, tak se rozdělil. Když to poustevník viděl, pravil: „Vidím, že jsi dobrák, a tak ti na tvé cestě pomohu. Chceš-li najít poklad, ptej se každé ráno slunce kudy máš jít a ono ti cestu ukáže, ale dej si pozor, cesta je dlouhá a číhá na ní velké nebezpečí.“ Člověk poděkoval za radu a udělal, jak mu poustevník řekl.

Když se ráno probral, ptal se slunce kudy má jít. Bylo to potřeba. Cesta lesem byla složitá, měla mnoho odboček, často se úplně ztrácela. Jednoho dne však vyšla z lesa ven. Před člověkem se objevilo pole a louka a mezi nimi jedna jediná rovná a jasná stezka. Člověk zajásal. Zhluboka si oddechl. Konečně může jít a nezdržovat se věčným hledáním.

A tak šel den, dva, rok, dva a pomalu zapomněl na les, na poustevníka, na jeho radu i na jeho varování. Cítil, že už se blíží k cíli. Šel, šel a tu najednou vidí rozcestí. Byl zaskočen. Kam se dát, doprava, nebo doleva? „Kam mám jít? Co mám dělat,“ ptal se sebe. Nakonec zůstal stát. Za dobu svého putování po snadné cestě se odnaučil radit se sluncem. Propadl největšímu nebezpečí cesty – pocitu, že na vše stačí sám se svým rozumem, se svými silami.

Pokud se nemáme v životě ztratit, musíme stále hledat svou cestu. Stále obnovovat správný směr. Vztah s Bohem je třeba budovat každý den. V pravé lásce nejsou prázdniny.

© jph