Hora

Byla jednou jedna vysoká hora. A na té hoře stál starý strom. Z jižní strany byla hora zelená, vítr čechral svěží chomáče trávy, ve které se to hemžilo životem, slunce hladilo svými paprsky všechno, co tam žilo a rostlo. Také polovina stromu, obrácená k jihu, měla krásnou zelenou korunu plnou hnízdících ptáků, v jejím stínu vyvěral pramen čerstvé chladivé vody. Hora však měla i druhou stranu. Severní. Nebyla zelená, studený vítr tam zvedal jen oblaka prachu a písku, místo živých tvorů se v pouštní krajině tyčily k nebi jen smutné, osamělé kameny. Na jejím vrcholu byl vidět jen starý suchý strom.

Ve světě žili dva lidé. Rozhodli se, že vystoupí na tuto horu. Jeden z jedné strany, druhý z druhé. A jak se rozhodli, tak udělali. První šel po jižní straně hory. Stoupal po měkkém koberci trávy, obklopen přírodou naplněnou slunečním jasem. Kolem něho vesele skotačila různá zvířata. A v dálce na vrcholu všemu trůnil košatý starý strom. Poutníkovi cesta zpočátku rychle ubíhala. Obdivoval krásu přírody, těšil se ze svěží vůně vánku, smál se, když viděl dovádět mláďata zvířat. Šel hodinu, dvě, pak celý den, dva, vrchol však byl tak daleko, že se cesta natáhla na mnoho roků. Ke konci už se poutník netěšil z krásné přírody, přítomnost zvířat ho obtěžovala, slunce dokonce rozčilovalo. „Už aby byl konec,“ říkal si. Už abych byl nahoře. Tady je to pořád všechno stejné, nic se tu neděje, cesta se vleče, už ať jsem nahoře pod stromem. Je sice stejný jako všechno kolem, ale aspoň se tam potkám s přítelem.

Po té době se blížil k vrcholu i druhý poutník. Byl celý promrzlý, nohy měl rozedřené od kamenů, za sebou měl cestu plnou bolesti a trápení. Nedočkavě vyhlížel vrchol hory. Na začátku mu cesta připadala zajímavá a dobrodružná, teď však jí měl plné zuby. „Už abych tam byl,“ říkal si. Tady jen samé trápení, zima, písek a kameny. Pořád dokola to samé. Nic se tu neděje, už ať jsem nahoře pod stromem. Je sice suchý a škaredý, ale aspoň se tam potkám s přítelem. A pak přišla ta chvíle. Oba se šťastně dostali na vrchol. Padli si do obětí a zůstali překvapeně stát. Každý spatřil tu druhou stranu hory. Byl fascinován pohledem na to, co tak dlouho neviděl. První obdivoval tajemnost a dobrodružnost severní cesty, druhý nemohl odtrhnout oči od sluncem a teplem zalitého údolí jižní části hory.

První říká druhému: „Ty se máš, taková úžasná cesta, ta moje za nic nestála.“ Ten druhý překvapeně odpověděl: „To samé si myslím i já o své cestě.“ Pak si sedli a dlouho spolu rozprávěli o tom, co zažili a o tom, co po cestě cítili. Shodli se na tom, že nejlépe je jít k vrcholu dokola kolem hory. Cesta to bude sice delší, ale sluncem prozářené chvíle se vystřídají se zimou a trápením, pokoj a klid s napětím, plnost a radost z poznání života světa s osamělostí a poznáním sebe. Strom na vrcholu se naši přátelé rozhodli pojmenovat stromem poznání, protože každý, kdo k němu dorazí a ohlédne se zpět, uvidí svou cestu, sebe. Spatří, co bylo dobré, co se mu povedlo a co nezvládl. Cestu k tomuto stromu, která je dlouhá a rozmanitá, nazvali životem.

© jph