Dva sedláci

V jedné zemi žili dva sedláci. Odvěcí rivalové. Dělali si samé naschvály. Lidé jim marně domlouvali. Až se o nich dověděl král. Byl to moudrý, vážený a hodný panovník. Mnoho lidí usilovalo o jeho přízeň a přátelství. Rozhodl se, že tyto muže pozve k sobě na návštěvu. Když se sedláci dozvěděli, že je volá král, oba spěchali, aby u něho byli první. Každý z nich chtěl totiž svého soka pomluvit.

Když první dorazil na hrad, předstoupil před krále a říká: „Panovníku, musím ti říct něco o jednom sedlákovi, jmenuje se …“ „Ano, toho muže znám, je to můj vynikající přítel, jak se mu daří?“ Sedlák se zarazil. Když svého souseda pomluví, upadne u panovníka v nemilost. Začal tedy rychle přemýšlet, co dobrého by o sousedovi řekl.

Za nějakou dobu přišel i druhý sedlák a chtěl také pomlouvat svého soka, ale ještě než stačil něco říci, panovník se k němu obrátil se slovy: „Před chvílí tady byl tvůj soused a velmi pěkně o tobě mluvil. Je to vynikající muž. Pověz mi o něm něco víc.“ Sedlák se zarazil. Přišel pozdě, jeho rival se již s králem spřátelil. Nedá se nic dělat. Musí o svém sousedovi říct něco dobrého.

I když nejsme přáteli, protože jsme různí a ne každý nám může být sympatický, máme se snažit spolu vycházet, protože máme jednoho společného přítele, který nás má rád všechny stejně.

I když k někomu nemáme mnoho sympatií, je tu někdo, komu záleží na každém z nás. Proto bychom měli usilovat o lásku. Láska, která není jen cit, či sympatie, ale postoj, kdy se snažím v druhém objevit něco hezkého a dobrého. Láska je těžká, je to dřina, ale bez ní se nedá žít. Tady na zemi, ani tam v nebi.

© jph