O skále

Byla jednou jedna skála, která měla rozum. Stála hrdě, i když poněkud osaměle, mnoho let nad údolím, kde podél břehu řeky vedla kupecká stezka. Za dobu své existence viděla mnoho lidí, věcí, událostí. Jednou procházel po stezce mládenec. Jeho pohled se zastavil na skále. Začal si ji prohlížet. Kdyby to šlo, možná by se skála začervenala, takto jen stála a čekala co bude. Mladého muže zřejmě zaujala, protože druhý den přišel zase. Sedl si a koukal na ni. Přicházel pak skoro každý den, někdy si dokonce něco poznačil do svého sešitu. Skála z toho byla celá pryč. Ještě nikdo jí nevěnoval tolik času, ještě nikdo se o ni tak nezajímal. Měla pocit, že je důležitá, možná byla i trochu pyšná.

Jednoho dne sebou muž přinesl malou dřevěnou bedýnku. Skála zvědavě nakukovala, co to asi je. Muž v ní chvíli něco hledal a za chvíli z ní vylovil železný klín s kladivem. Přišel ke skále a začal do ní bušit. To bolelo! Skále se zatmělo před očima. Jak se jí dříve zdál muž sympatický, tak ho nyní začala nenávidět. Tvrdě se bránila, zatínala své tělo, a snažila se být co nejtvrdší. Mladého muže to však neodradilo. Vytrvale do ní bušil celý den. Když se setmělo, skála mohla konečně klidně vydechnout. Sotva však vyšlo slunce, byl tu mladík znova. A bušil a bušil. Týden, dva, měsíc, dva, skála už to ani nepočítala. Dokonce postupně vzdávala svůj boj a vydávala se napospas bolestivým úderům.

Po mnoha dnech utrpení a nocí beze snů najednou bušení ustalo. Skála pocítila, že ji něco hladí. Otevřela oči a viděla že ji muž oprašuje od prachu a úlomků suti. Když se potom vyhouplo na oblohu slunce, spatřila v řece svůj obraz. Místo neforemného masívu tu stála krásná socha. Němě hleděla do řeky a místo nenávisti pocítila k sochaři vděk.

Od té doby se u ní zastavilo mnoho lidí. Ve dne ji vyhledávali turisté, v noci vyslechla nejedno tajemství zamilovaných srdcí. Trpělivě naslouchala i těm, kdo přišli, aby se v jejím stínu vyplakali. Díky neznámému muži přišla o svou hrdost, ale už nikdy nebyla sama.

© jph