O slonovi

Byl jednou jeden slon. Veliký chobot, vlající uši, dlouhé kly, no prostě postrach. Všichni se ho báli. Když chtěl jednou zjistit, co že dělají lidé ve městě, vůbec ho tam nepustili. Prý by všechno rozšlapal. Slonovi to bylo moc líto, dokonce tak, že začal plakat. Bůh ho viděl a zeptal se ho: „Proč pláčeš?“ „Nemám žádné přátele, protože jsem moc velký,“ odvětil slon. „Jestli chceš, udělám z tebe něco menšího,“ pravil na to Bůh. „To bych moc rád,“ na to slon. Neuběhl ani okamžik a ze slona byl najednou kůň. Vesele zařehtal (na poděkování) a vydal se do města. Všechno si pěkně prohlédl, nikdo ho nevyháněl (snad jen od stánku se zeleninou), ale ke štěstí mu to nestačilo. Lidé ho totiž nechtěli pustit do svých domovů, ani do kina nebo do kostela. A tak byl zase smutný. „Copak?“ ozval se opět známý hlas. „Pořád jsem ještě moc veliký,“ posteskl si na to kůň. „Tak já tě udělám ještě menším.“ A co Bůh řekne, to taky platí. Místo koně tu najednou byl motýlek. Radostně zablýskal křídly a vrhl se do víru života. Poznal spoustu nových krásných věcí, prokoukl nejeden lidský osud a navečer, znaven celodenním poletováním, zakotvil v kostele. Sedl si na lavici a zaposlouchal se do kázání. A v té chvíli se to stalo. Najednou, kde se vzal, tu se vzal, přiletěl kancionál, rána jak z děla a motýl je najednou před božím soudem.

„Co je to za spravedlnost?“ začal se zlobit. „To už tak na světě chodí,“ ozval se Bůh. „Buď jsi pyšným slonem, kterého se všichni bojí a nikdo ti neublíží, ale pak jsi sám. Nebo je z tebe malý, pokorný drobeček, máš otevřenou cestu i k těm největším tajemstvím lidských srdcí, ovšem za cenu, že tě každý může zranit. Čím jsi na světě menší, tím víc tě lidé milují, ale tím víc po tobě také šlapou.“

© jph