Němý stařec

Ve vesnici žil starý němý muž. Jednoho dne se proslechlo, že kdo uhodne po čem muž touží, bude až do smrti šťastný. Lidé začali hned zkoumat, jaké asi přání stařík má. Chodili za ním ve dne i v noci, dávali mnoho otázek, přinášeli mu mnoho různých věcí. On však jen mlčel a díval se před sebe. Po nějaké době lidi omrzelo stálé hledání a vzdali se poznání přání, které by jim zajistilo štěstí. Jen jednomu muži to nedalo. Stále přicházel za němým starcem. Už se ho ani na nic neptal, nic mu nenosil, nenabízel. Jen tam s ním seděl a díval se na něho. Jediná změna, které se dočkal, byla, že se děda začal po nějaké době při jeho příchodu usmívat. Tak tam spolu sedali, mlčeli a usmívali se.

Lidé si jich nevšímali a v duchu je možná považovali za blázny. Jednoho dne muž přišel a stařec byl mrtev. Tu jeho srdce pronikla bolest. Najednou si uvědomil, co už dlouho nosil v sobě. Měl toho dědu rád. A on na jeho lásku odpovídal úsměvem. Konečně pochopil odpověď na otázku. On chtěl, aby ho někdo miloval. Muž se stal šťastným, protože se naučil dávat lásku a nic za to nechtít.

Ten mlčenlivý stařec je Bůh. Každý člověk je pozván do jeho školy lásky. Každý se může naučit lásce, která nehledá sebe. Chce to jen odvahu vytrvat v jeho blízkosti.

© jph