Víra

Byl jednou jeden muž. Žil v krásném domě a měl milující manželku, která se mu o vše velmi pečlivě starala. Jednoho dne se muž na svou ženu rozzlobil, vyhnal ji z domu ven a zůstal sám. Zřejmě mu vadilo, že mu mluvila do života. Konečně byl svobodný. Po nějaké době se však dům začal plnit odpadky, zmizelo všechno čisté nádobí, nebyly šaty, ve kterých by mohl vyjít ven. Přátelé se mu začali vyhýbat, nikdo ho nenavštěvoval, v domě zavládla spoušť a smutek.

Kdo je ten muž? Může jím být kdokoli z nás. Kdo je ta žena? Naše víra, která nám mluví do života. Mnozí lidé ji zatracují a vyhání, protože prožili nějaké zklamání, neštěstí, velkou bolest či kříž, který byl nad jejich síly.

V domě – životě se pak začínají hromadit odpadky – hříchy. Mnohdy je jich tolik a jsou tam tak dlouho, že už je ani nevnímají.

Špinavého nádobí je tolik, že není ani jediná sklenice, aby se v ní mohla podat trocha vody tomu, kdo žízní. Nejde vykonat ani ten nejmenší dobrý skutek. Co je tím špinavým nádobím? Zloba a neodpuštění. Lidé mají v sobě někdy tolik zloby, že nejsou schopni čisté myšlenky, která by mohla vést k vykonání dobrého skutku.

Víra nás odívá šatem radosti, lásky a spravedlnosti. Víra nás zdobí. Každý člověk, který víru v Boha z celého srdce přijímá, žije s ní a z ní, miluje ji tak, že jí dovolí, aby utvářela jeho život. Ten je pak krásný. Proč? Protože se podobá svému tvůrci – Bohu.