Teologický konvikt v Olomouci 2008/09
Na těchto stránkách budeme postupně zveřejňovat odpovědi na otázky z olomouckých středních škol,
které navštívíme ve dnech 25.–29. května 2009.
Kteří papežové se postavili proti vnucování víry násilím?
Byli to tito:
Řehoř I. zv. Veliký – list neapolskému biskupu Paschasiovi (listopad 602), dále též list biskupům Virgiliovi z Arles a Theodorovi z Marseille (3. června 591), list biskupům Bacaudovi a Agnellovi (září/říjen 591)
Mikuláš I. – odpovědi na otázky Bulharů (13. listopadu 866)
Alexandr II. – list Landulfovi, knížeti z Beneventa (r. 1065)
Inocenc III. – konstituce z 15. září 1199, list biskupu Ymbertovi z Arles (r. 1201)
Rozhodnutí „Posvátného officia“ (inkvizičního tribunálu) za pontifikátu Urbana VIII. (23. července 1639)
Benedikt XIV. – instrukce z 28. února 1747
Lev XIII. – encyklika „Immortale Dei“ (1. listopadu 1885)
II. vatikánský koncil (za pontifikátu Pavla VI.) – Deklarace o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím „Nostra aetate“ (28. října 1965) – dostupná též v latině
V tomto souboru najdete originální texty v latině, na překladu do češtiny pracujeme.
Nakolik bylo při inkvizičních procesech dodržováno procesní právo? Lze dokázat, že inkvizice byla ve své době „pokrokem“?
Není zde dostatek prostoru pro vyčerpávající odpověď, která by vydala na téma diplomové práce. Nabízíme alespoň odkaz na internetové stránky www.katolik.cz, kde byl tomuto tématu věnován obsáhlý článek. Také nabízíme odkaz na článek o Giordanu Brunovi z časopisu Immaculata.
Proč se Bůh rozlišuje na tři božské osoby?
Věříme, že Bůh není jen Něco, ale především Někdo, tedy že má osobní charakter. K tomuto přesvědčení docházíme na základě toho, že Bůh v dějinách projevil o člověka zájem, a to především v člověku Ježíši Kristu, který je nejen člověkem, ale i vtěleným Bohem v úplnosti. Tento Ježíš hovoří o Bohu jakožto o Otci zcela mimořádným způsobem. Po svém vzkříšení z mrtvých posílá svým stoupencům jako zvláštní dar Svatého Ducha, který je rovněž Bůh. Odsud tedy poznáváme, že Bůh je nejen osobní, ale i trojosobní – Otec, Syn a Duch Svatý.
Lze to říci také takto: Bohu jakožto osobnímu bytí nelze upírat to, čím se vyznačuje každá osoba, tedy i lidská, totiž rozum/poznání a vůli (jejímž projevem je láska). Bůh je věčný a dokonalý. Věčně a dokonale tedy také poznává sebe sama – a má-li toto poznání být věčné a dokonalé, je také božské, tedy je Bohem; Otec tedy poznává sebe sama v Synovi. Jeho vůle je zaměřena k Synu, kterého miluje, jakožto i Syn miluje Otce. Tato láska, tento úkon vůle, se také vyznačuje věčností a dokonalostí, tudíž i božstvím, proto je také Bohem; a tuto lásku nazýváme Duchem Svatým. Bůh je ovšem přitom stále jediným Bohem, což vyplývá právě z jeho věčnosti a dokonalosti. Proto hovoříme o Bohu jakožto jediném a zároveň vyznáváme, že Bůh je ve třech Osobách – Otec se poznává v Synu (kterého Bible nazývá „dokonalým obrazem Otce“) a vzájemně se milují v Duchu Svatém.
Kolik je křesťanských církví?
V České republice působí podle internetových stránek Ministerstva kultury 20 registrovaných církví. V celosvětovém měřítku je jejich počet nesrovnatelně vyšší. Zvláště v Severní Americe postupně vznikají nová společenství, která se sama o sobě chápou jako nezávislé církve.
Katolická církev o sobě věří, že udržuje nepřetržitou kontinuitu s prvotní, původní církví, tedy společenstvím shromážděným Ježíšem Kristem v čele s jeho nejbližšími – apoštoly. V jednotě katolické církve (pojem „katolický“ znamená v překladu „všeobecný“) existuje více společenství, která se od sebe navzájem odlišují obřady a některými právními normami a organizací; navzájem se chápou jako „sesterské“ církve v rámci jedné katolické církve; sem patří církev římskokatolická, řeckokatolická, arménskokatolická, maronitská a další.
Jednotlivé církve v České republice spolupracují v rámci tzv. Ekumenické rady církví.
Co nastane po smrti?
Věříme, že lidská existence smrtí nekončí. Člověka chápeme jako bytost s tělem a duší – přičemž nelze chápat duši jako „strašidlo“ z pohádek (např. ducha Ruprechta z hradu Kulíkov); duše je nehmotný princip, který dělá živého člověka živým člověkem; s trochou nadsázky lze říci, že duše a tělo jsou jakoby dvě strany jedné mince, kterou je člověk. Smrtí se toto úzké spojení těla a duše rozpadá – mrtvé tělo se rozkládá, duše coby nehmotná (tedy vlastní lidské „já“) opouští hmotný svět a setkává se s Bohem.
Záleží na osobním postoji každého člověka k Bohu – zdali v životě usiloval o setkání s Bohem, nebo zdali se k němu definitivně „obrátil zády“. Věříme, že okamžikem smrti končí možnost rozhodování se pro Boha, nebo proti němu. Tváří v tvář Bohu (lze-li to tak říci) pozná každý smysl svého života, své životní směřování a dopad jednotlivých skutků. Předpokládáme, že člověk toužící po společenství s Bohem se v této své touze nezklame – takovému společenství říkáme „nebe“. Člověk, který Boha odmítá (a Bůh toto odmítnutí respektuje), pozná v okamžiku smrti, co všechno odmítl, a bude pak prožívat věčnost s vědomím toho, co ztratil – a tomu říkáme „peklo“. A věříme, že jsou lidé, kteří po Bohu touží, ale nejsou svým celoživotním postojem připraveni na setkání s ním, a proto musí ještě pro toto setkání „dozrát“ – a tomuto dozrávání říkáme „očistec“.
Předpokládáme, že stav duše bez těla není definitivní a že na konci času – zda to bude, jak říkají astrofyzikové, za několik miliard let, nebo třeba už zítra, nevíme – se každá duše opět sjednotí i jedním svým konkrétním tělem – tomu říkáme zmrtvýchvstání. Jelikož je člověk nejen tělo, jako i nejen duše, je žádoucí, aby se věčnosti účastnil celý – tedy s tělem i duší.
Dostane se člověk do nebe, když vede tak pohanský život?
Jak píšeme o něco výše, je „nebe“ výsledkem součinnosti člověka s nabídkou Boha na společenství. Konečné rozhodnutí vždy závisí na osobním postoji jednotlivého člověka, na jeho vztahu s Bohem. Bůh nikoho nenutí ke štěstí proti jeho vůli. Představa, že nebe je jen jakousi „rekreací za odměnu za slušné chování“, by byla mylná. Tedy – těžko říci o jednotlivém člověku, jak skončí. Jistě lze prohlásit, že to či ono životní směřování vede spíše od Boha než k němu, ale nad nikým nelze lámat hůl. Bůh je trpělivý a chce dát každému poslední šanci. Jen je třeba dodat, že na pětníku se těžko obrací. Kdo žije celý život sobecky, bezohledně, krutě vůči druhým, sám sebe otupí a sotva pak v posledních okamžicích svého života najde dostatek síly k tomu, aby se změnil. Nicméně – nad nikým nezoufejme.
Jaký je postoj katolické církve k homosexualitě?
Katolická církev je toho mínění, že homosexualita je nemoc či forma postižení. Ostatně ze seznamu nemocí Světové zdravotnické organizace (WHO) byla homosexualita vyřazena poměrně nedávno, a to nikoli na základě lékařských výzkumů, nýbrž pod nátlakem pro-homosexuálních lobby. Církev netrvá samozřejmě na tom, že je třeba takto nemocné či postižené lidi paušálně nutit k léčbě nebo k životu v heterosexuálních svazcích, zvláště proto, že lékařská veřejnost se dosud jednoznačně neshodla na tom, zda je homosexualita vrozená, nebo získaná dispozice.
Katolická církev zastává názor, že skutečný, fungující a zralý láskyplný vztah je možný jen mezi mužem a ženou, proto odmítá stavění homosexuálních svazků na roveň manželství mezi mužem a ženou. Nepokládejme to za diskriminaci; církev považuje homosexuály za nezpůsobilé k manželství, podobně jako je například nevidomý člověk nezpůsobilý pro kariéru vojenského pilota.
Zároveň ovšem církev odmítá myšlenku, že by homosexuálové měli být jen kvůli své orientaci nějakým způsobem persekvováni, trestáni, vyřazováni ze společnosti apod.; naopak vybízí, aby se jim dostávalo citlivého přijetí a pochopení jako každému jinému člověku: „[Homosexuálové] mají být přijímání s úctou, soucitem a jemnocitem. Vůči nim je třeba se vyhnout jakémukoliv náznaku nespravedlivé diskriminace.“ (Katechismus katolické církve, čl. 2358) Homosexuál tím, že je homosexuál, neztrácí svou lidskou důstojnost.
Když tak pěkně mluvíte o rodině, nezdá se vám, že si s tím protiřečí, když vy jakožto budoucí kněží chcete žít bez rodiny, bez manželství?
Myslím, že si to neprotiřečí. Kdybychom si necenili rodiny, nemělo by naše rozhodnutí žít bez manželství smysl a cenu.
My se nezříkáme manželství proto, že bychom si ho nevážili. My, kteří se chceme stát kněžími, jsme poznali, že ve svých životech nechceme patřit jen jednomu člověku – jen jedné ženě; chceme patřit svým způsobem všem. Nikdo nás k tomuto rozhodnutí nenutil, zvolili jsme si je svobodně. Církev nezakazuje, aby se člověk ženil, resp. vdával, ale vybírá si kněze z těch, kdo jsou ochotni zůstat svobodní.
Krom toho stav bez manželství – nazýváme jej celibát – má ještě další rozměry. Jedním z nich je naše přesvědčení, že Bůh nás miluje a že jeho láska dokáže být odpovědí na jakoukoli lidskou touhu po lásce, a toto přesvědčení chceme dosvědčit i svým životem.
A výhodou celibátu je i to, že můžeme mít ke všem ženám stejný, vyrovnaný vztah; všechny ženy jsou nyní pro nás prakticky jako příbuzné – sestry, sestřenice, švagrové… Není to moment svazující, nýbrž naopak osvobozující.
Kdo nebo co rozhodne o tom, že se stanete knězem?
První bylo naše vlastní rozhodnutí – u každého tomu bylo trochu jinak, ale všichni jsme tak či onak dospěli k tomu, že kněžství je pro nás výzva a může být naším životním posláním, jako je pro jiného posláním např. učit, pečovat o nemocné, léčit apod.
Následně jsme oslovili svého biskupa (biskup spravuje určité území, tzv. diecézi, odpovídající přibližně starým krajům), který si s každým z nás jednotlivě promluvil o jeho motivech, zázemí a vztahu k Bohu a církvi. Prošli jsme psychotesty a v září roku 2008 jsme nastoupili do konviktu.
Podaří-li se nám vystudovat teologickou fakultu (teologie je zde pětiletým magisterským oborem) a budeme-li se i nadále chtít stát kněžími, biskup znovu zváží, zdali splňujeme potřebné požadavky na to, abychom se stali kněžími (je to dost náročné povolání), a pokud ano, touto službou nás slavnostním způsobem pověří – říká se tomu kněžské svěcení.
Jak to má kněz se ženami?
Kněz se – ještě předtím, než se stane knězem – zavazuje k tomu, že se neožení, tedy že zůstane svobodný, a že ani nebude vyhledávat vztahy, které by k manželství vedly, resp. nebude žít v žádném mimomanželském vztahu či svazku. Tomuto stavu se říká celibát. Kněz, který se k celibátu zaváže, má v ideálním případě vztah ke všem ženám, jako by to byly jeho příbuzné – sestry, sestřenice, švagrové… Jinými slovy: kněz má patřit všem, ne jen jednomu člověku, tedy jedné ženě.
A jak to měl Josef s Marií, když Ježíš byl syn Boží?
Věříme, že Josef nebyl Ježíšovým biologickým otcem a s Marií sexuálně nežil. Ježíšovo početí byl, jak věříme, mimořádný Boží zásah. Jsme přesvědčeni, že Bůh coby stvořitel vesmíru a dárce jeho zákonů je dost mocný a dostatečně oprávněný, aby tyto zákony změnil nebo porušil, uzná-li za vhodné. Tomu říkáme zázrak.
Jak se díváte na teorii evoluce?
Spíše než o teorii evoluce by bylo správnější hovořit o teoriích evoluce. Je třeba rozlišit evoluci, kterou lze brát za prokázaný fakt, a různé teorie, které se snaží tento fakt vysvětlit, popsat a interpretovat; k nim patří např. klasický darwinismus, který je vědecky již dávno překonaný, teorie tzv. „Intelligent Design“ apod.
Věříme-li, že svět je Boží dílo, není pro nás rozhodující, zda Bůh stvořil svět za 6 × 24 hodin, nebo za 4 miliardy let; obojí je v jeho moci a obojí je stejně obdivuhodné. Tudíž pro nás evoluční teorie neznamenají žádný závažný problém a přenecháváme je biologům.
Proč zakazují v Africe kondomy?! Vždyť je tam tolik nemocných.
Přesně řečeno, nejen v Africe. Řekneme-li A, dodejme i B – církev se nejen staví proti antikoncepci, ale také vybízí k zodpovědnému sexuálnímu jednání. Jistě se shodneme, že mimomanželská zdrženlivost a manželská věrnost, tedy výhradní monogamie, je lepší prevencí AIDS a jiných pohlavně šířených nemocí než sebelepší prezervativy.
Nemyslíme si, že kondom je všelék na problémy Afriky. A stejně tak si nemyslíme, že je vhodné masovou distribucí prezervativů podporovat promiskuitu, zvláště v zemích s vysokým procentem HIV pozitivních lidí. Nemluvě o tom, že prezervativy mají docela velkou míru selhání a rozhodně nechrání stoprocentně.
Církev se staví proti antikoncepci proto, že chápe u pohlavního styku a vůbec u lidské sexuality dvojí přirozený aspekt: vzájemné odevzdání se a přijetí muže a ženy, kteří se milují (a bližší spojení je jen těžko myslitelné), a otevřenost vůči novému lidskému životu – dítěti. Pokud se tyto dva aspekty od sebe oddělují, chápeme to jako jednání proti přirozenosti.
Proč je církev proti interrupcím?
Protože interrupcí je usmrcena živá lidská bytost. V České republice jsou interrupce povoleny do 24. týdne – tedy do doby, kdy se uvádá 70% šance na udržení dítěte při životě v případě předčasného porodu. Děje se tak vzdor tomu, že čl. 6 Listiny základních práv a svobod (která je součástí Ústavy České republiky) potvrzuje, že lidský život je hoden ochrany již před narozením.
Interrupce je prakticky zabitím lidské bytosti, která se provinila jen svou existencí a nedostala šanci se bránit.
Držíte celibát? Ale upřímně!!!
Držíme. Rozhodujeme se pro něj prakticky každý den znovu, někdy je to rozhodování snazší, někdy těžší. Ovšem dosud jím nejsme vázáni – kdykoli během následujícího studia na teologické fakultě se může kdokoli z nás rozhodnout, že se k celibátu zavázat nechce, a oženit se; to mu nemá nikdo právo mít za zlé.
Máte děti (ti starší z vás)?
Ne; nikdo z nás děti nemá. (Pro doplnění: je možné, že se knězem rozhodne stát člověk, který byl ženatý, ale ovdověl, už se podruhé neoženil a jeho děti už jsou dospělé a samostatné. To ale není případ nikoho z nás.)
Dokážete Boha vyvolat?
Jako křesťané se nesnažíme a nechceme Boha vyvolávat, jelikož takové vyvolávání by bylo jako „přivolat si k sobě autíčko na dálkové ovládání“. My jako křesťané v Boha věříme, důvěřujeme mu. Víra je vztahem mezi námi a Bohem, proto nechceme Boha ovládat, ale snažíme se s ním budovat vztah skrze dialog (modlitbu) a tím se Bohu přiblížit.
Má Bůh telefonní číslo?
Bůh nemá ani telefonní číslo, ani nevlastní telefonní přístroj, ale přesto se mu lze dovolat skrze modlitbu. Bůh nemá nikdy obsazeno, a vždy se mu může každý dovolat ač je třeba mimo signál svého operátora.
Církev – business?
Otázka je zřejmě míněna ve smyslu: Církev – dobře výdělečná práce (bez velké námahy)? Chápeme, že média předkládají obraz církve jako instituce, která baží po majetku (viz mnohaleté spory o katedrálu sv. Víta apod.). Církev je však především společenství lidí, kteří věří v Boha a svoji víru chtějí mezi sebou sdílet. Má organizovanou strukturu a široké spektrum činností, kterými prospívá celé společnosti (církevní školství, charita, nemocnice…), a také aktivity vnitřní – bohoslužby aj. Ke všem těmto činnostem jsou potřeba nějaké prostory a prostředky, i lidé pracující v církvi musí z něčeho žít. Ale neznám žádného člena církve, který by měl k ní vztah jako komár k člověku: vysát a odletět. Ve spoustě případů lidé dokonce pracují bez nároku na odměnu. Není mi tedy jasné, pro koho by mohla být církev business.
Dostávají kněží plat? Jestli ano, jak je veliký? Kolik?
V ČR není církev odloučena od státu – to znamená, že kněží jsou placeni ministerstvem kultury. Tento plat se pohybuje nejen pod průměrnou mzdou, ale i pod mediánem. I kněz je především člověk a musí z něčeho žít.
Podle stylu otázky se může zdát, že tazatel má obavu, že kněží dostávají veliký plat. Můžeme jej tedy ubezpečit o tom, že kněžství je především služba ostatním; ti z nás, kteří již nějaký čas pracovali jako církevní zaměstnanci, mohou z vlastní zkušenosti říci, že církevní platy jsou velmi nízké.
Chodíte chlastat, když jste v té církvi?
Církev nezakazuje alkohol, i ten je totiž Božím darem, pokud se ovšem užívá s rozumem. Takže posedět u skleničky či u piva s přáteli není problém, ale musí se znát ta správná míra.
Kontakt:
Za poskytnutí internetového prostoru děkujeme autorům stránek www.katolik.cz.
