Plzeňský biskup Mons. František Radkovský ustanovil dne 18. 11. 2002 tříčlennou pracovní skupinu
pod vedením P. ThLic. Vojtěcha Kohuta OCD, která by připravila teologické,
formační a liturgické podklady pro obnovení praxe zasvěcování vdov v plzeňské
diecézi, jenž by případně mohly převzít také další diecéze. Zde chceme průběžně
zveřejňovat výsledky práce této komise. Uvítáme jakýkoliv kontakt a spolupráci
se zainteresovanými osobami.
P. Vojtěch Kohut OCD
Karmelitánský klášter
Hlaváčkovo nám. 221
274 01 Slaný
pavel.kohut@ktf.cuni.cz
TEXTY
Zasvěcený život
Komentář společných norem pro instituty zasvěceného života CIC
Jean Beyer
Kodex má kánon o pannách, ne však o vdovách. Zmiňuje se o nich jen kodex východní. Stav
vdov je však v církvi institucí starodávnou. Proč o něm nový latinský
kodex mlčí?
Pannám věnuje kodex zvláštní kánon díky tomu, že roku 1970
byl schválen obřad, při němž se zasvěcují Bohu. Pro vdovy ještě žehnací
rituál není. Pouze ve Francii byl jeden vypracován, povolen pařížským
arcibiskupem a následně schválen Kongregací pro bohoslužbu 2. února 1984.
Zde vyvstává první otázka: Je uplatnitelný v každé diecézi?
Odpověď musí být záporná. Obřad byl schválen pro konkrétní vdovské
společenství, a je tedy partikulární.
Logicky následuje otázka: Může jej převzít a schválit jiný
diecézní biskup? Zde je odpověď kladná: text obřadu po schválení pařížským
arcibiskupem potvrdil Svatý stolec.
Zbývá ještě třetí otázka: Obřad byl sestaven pro konkrétní
vdovské sesterstvo. Může být v téže podobě užíván jinde? Odpověď zní
nikoli, protože jsou do něj zapracována některá specifika tohoto společenství.
Proto musíme prozkoumat dva okruhy otázek: první se týká váhy obřadu,
druhý stavu vdov a jeho obnovy.
Obřad žehnání vdov
Za druhé světové války ztratilo několik mladých žen muže.
Sdružily se, aby nalezly společenství, v němž by mohly žít křesťanský
život v plné věrnosti zemřelému manželovi. Chtěly se zasvětit Bohu, aby
byly větší oporou svým dětem, lépe pečovaly o jejich výchovu a vedly
svou rodinu, která za manželova života tvořila domácí církev, jak později
řekne II. vatikánský koncil. Jejich první myšlenkou bylo založit sekulární
institut a žít ve světě životem plně zasvěceným Bohu. Postupně však začaly
cítit, že mají vytvořit skupinu vdov, jejíž členky přijmou od církve požehnání
svého vdovství. To se pak promítlo do obřadu, jímž se zasvěcují Bohu a jímž
se jejich vdovskému stavu – církví dříve tolik doporučovaném a chváleném
– dostává požehnání.
Bude užitečné, když zde vyložíme, z čeho tento nový
obřad sestává. Začíná úvodní modlitbou, po ní následuje bohoslužba
Slova a pak žehnání vdov.
Žehnání probíhá takto: představená vyvolá kandidátky;
následuje dotazování biskupem nebo knězem, zpívaná litanie, shrnující
modlitba a “prohlášení”, tedy závazek (
propositum) dát se cele
Bohu. Jeho součástí je slib čistoty. Závěr tvoří prosba o Boží ochranu
a o pomoc Panny Marie, aby to, co bylo vnuknuto Boží milostí, se s jejím přispěním
a pod její ochranou naplnilo. Následuje žehnací či zásvětná modlitba
pronesená nebo zazpívaná celebrantem.
Navazuje obřad nového požehnání snubního prstenu. Poté
jsou požehnány křížky, které budou vdovy nosit. Při jejich předávání
zpívá shromáždění přímluvnou modlitbu, která vyjadřuje, čeho jsou
znamením.
Pak běžným způsobem pokračuje slavení eucharistie. Při
vzpomínce na živé jsou jmenovány děti vdovy, při vzpomínce na mrtvé je křestním
jménem připomenut její manžel a případně zesnulé děti. Po skončení
eucharistie představená a nové členky učiní zápis do registru sesterstva.
Předmět a dosah obřadu žehnání
V textech obřadu se odráží povaha vdovského zasvěceného
života žitého ve společenství a lze z nich pochopit, proč se zmiňované
sesterstvo nechtělo stát sekulárním institutem. Dále z nich vysvítá, jaké
by bylo postavení vdovy, které by biskup udělil podobné požehnání, ale
nestala by se členkou takového sdružení.
Podívejme se, jak je v obřadu vyjádřeno zasvěcení vdovy
Bohu. Jeho hlavní prvky vystihuje
Prohlášení, jímž se vdova
zavazuje. Zní takto:
V přítomnosti Nejsvětější Trojice a pro její slávu
dnes navždy skládám slib čistoty. Kéž Pán Ježíš přijme můj dar. Dávám
mu vše, co jsem, vše, co mám. Ať to přijme pro svou církev, pro náš
domov, pro vdovy, pro všechny domovy světa. Ať N., můj manžel, bdí nad mým
závazkem a ať naše spojení, obnovené tímto slibem, je nekončící chválou
Bohu. A protože Ježíš nám dal Marii za Matku, poroučím se do její
ochrany a do jejích rukou svěřuji svou touhu zůstat věrná 1.
Touto formulí se vdova přináší jako obětní dar. Jde o
naprosté zasvěcení sebe Bohu, o úkon sebedarování. Naprosté je proto, že
vdova dává vše, čím je a co má, a to k poctě a k oslavě Nejsvětější
Trojice. Součástí tohoto úkonu sebedarování, jež chce být bezvýhradným
zasvěcením se Bohu, je slib čistoty.
Mluví se při obřadu i o zachovávání jiných evangelijních
rad? Ano, a sice v otázkách, které před úkonem sebedarování
celebrant vdovám klade:
Chcete vstoupit do sesterstva Naší Paní od Vzkříšení?
Chcete složit slib čistoty, abyste navždy žily v těsnějším
spojení s Ježíšem Kristem?
Chcete žít v sesterstvu v duchu chudoby a poslušnosti?
Chudoba a poslušnost je tu zmiňována dokonce jasněji než
při obřadu zasvěcování panen. Zasvěcený život je ostatně odpověď
Bohu: to on zasvěcuje, koho si povolal. Toto zasvěcení je bezvýhradné, plné
a definitivní. Zde je vyjádřeno dáním všeho, čím vdova je a co má.
Slib čistoty je jen součástí tohoto zasvěcení, jež by
nebylo bezvýhradné a úplné bez poslušnosti Bohu, který povolává, a bez
chudoby, a to nejen vnitřní, ale i vnější, uplatňované podle životních
okolností.
Avšak tím, co je pro vdovský způsob zasvěceného života
charakteristické, je jeho vztah k manželství, jež je rovněž zasvěcením
se Bohu. Právě proto se zmiňované sesterstvo nechtělo stát sekulárním
institutem. Tato motivace je ostatně vyjádřena na začátku obřadu, v
oslovení, s nímž se představená ke kandidátkám obrací. Text je to
opravdu důležitý:
Sestry,
Bůh stvořil muže a ženu ke svému obrazu. Chce, aby jejich spojení bylo znamením jeho lásky a aby na cestě k němu jeden druhého
podpírali. Přesto dopouští, aby se lidé spojení svátostí manželství někdy předčasně rozdělili.
Jste zde a obracíte se na církev, aby prosila Boha o požehnání vašeho vdovství, neboť ten, který si vás první zamiloval, vás oslovil a
vy jste mu odpověděly. Už křtem a biřmováním byl váš život zasvěcen Bohu. Dnes vaše zasvěcení dostává novou formu. Svobodně a z lásky se
zavazujete, že váš život uprostřed světa bude chválou Boží velebnosti, aby doznal nové plodnosti a stal se znamením vzkříšení.
Zakusily jste slitovnost Boha, našeho Otce, a chcete ji šířit všude kolem sebe. Chcete dát celý svůj život Ježíši Kristu, jenž za vás
trpěl a vstal z mrtvých. K tomu se necháte vést Duchem svatým a budete se mu zcela poddávat. V něm vaše křehkost najde sílu a vaše hledání světlo.
Na této cestě bude stále s vámi Panna Maria, která v plnosti žila tajemství víry, dovolila lásce, aby se jí zcela zmocnila, a vždy doufala, i když už nebylo naděje.
Požádaly jste o vstup do sesterstva Naší Paní od Vzkříšení.
Spolu se stejně povolanými sestrami budete žít podle přikázání blíženské lásky a tvořit společenství chvály a přímluvné modlitby. Tak budete živým
symbolem církve, neboť budete vždy připravené jít Kristu naproti.
V tomto úvodu je připomenuto stvoření člověka, zasvěcenost života v manželství, dar manželské lásky, předčasné a bolestné
odloučení manželů, po němž se vdovy nově zasvěcují a jejich zasvěcení je úkonem bezvýhradné lásky k Bohu, znamením vzkříšení a duchovního
manželství, jež je tomuto spojení s Bohem vlastní. Předčasné a bolestné odloučení je překonáno vzkříšením k novému životu:
vdova se ze zvláštního povolání daruje Bohu a její zasvěcení je znamením budoucího věku. Odloučení se mění v oblaci, činěnou v evangelijní
chudobě a v plné poslušnosti a podřízenosti Bohu.
A tak jsou hned na začátku obřadu jmenovány prvky, které činí z této oběti Kristu skutečné dceřinné zasvěcení se Bohu. V Boží
lásce se vdova shledává se svým manželem a spojuje se s ním v lásce, jež je oba pojí s Bohem. Z toho lze vyvodit závěr, že správně chápaný
vdovský stav je formou zasvěceného života. Církev jej už dávno schválila a nyní šťastně obnovuje. Zasvěcení vdově umožňuje hlouběji naplňovat
své křestní povolání, biřmování i povolání k manželství.
Aby vyjádřila, že nyní rozdělený manželský svazek je v Bohu znovu navázán, vzývá litanie svaté manžele Jáchyma a Annu, Zachariáše
a Alžbětu, všechny svaté manžele a pak prosí o přímluvu vdovy Anny (Lk 2,36-39), Moniky a Melánie, Marcely a Pavly, Alžběty Uherské, Františky Římské,
Jany de Chantal a všech svatých vdov.
Těmito liturgickými texty je připomenuta tradiční výzva, zapracovaná do kodexu z roku 1917: "Další manželství vdovy je platné a přípustné,
avšak vdovství žité v čistotě je chvalitebnější." Instituční svazek manželství je sice rozloučen smrtí, ale manželská láska se udržuje a navždy
potvrzuje v lásce Boží.
Osvětlující je v této souvislosti rovněž modlitba, kterou celebrant pronáší po závazku k zasvěcenému vdovství. Připomíná
se v ní nejen vdovství Panny Marie, ale i Kristovo utrpení:
Pane, náš Bože, tvá láska trvá navěky. Projevuješ
svou sílu v slabosti těch, kdo v tebe doufají, a pro ty, kdo tě milují, vše
měníš v dobro.
Chtěl jsi, aby tvůj Syn, náš Pán Ježíš Kristus,
uskutečnil tvé dílo spásy svým Umučením a Vzkříšením.
Chtěl jsi, aby Maria, Matka tvého Syna a manželka svatého
Josefa, poznala vdovství.
Chtěl jsi, aby tvá církev procházela zápasy tohoto života
a zkouškami času, dokud se její vzkříšený Ženich nevrátí a neuvede ji
do tvé slávy.
Shlédni na naše zde přítomné sestry. Předčasně
poznaly samotu a pokořenost vdovství, a ty jim dáváš chápat, že Ježíš
v nich pokračuje ve svém Utrpení, aby je přivedl ke Vzkříšení.
Sešli na ně svého Ducha, aby je obdařil silou vzkříšení
a dal, aby ti směle, věrně, radostně a s nadějí sloužily v církvi. Skrze
Krista, našeho Pána.
Zcela zvláštní a charakteristické je v tomto obřadu nové
požehnání snubního prstenu:
Pane, obnov své požehnání prstenů, které tvé služebnice
přijaly při sňatku. Ať se tyto prsteny, znamení jejich lásky k manželovi,
stanou znamením jejich lásky k tobě, Bohu živému a pravému.
Tuto formuli by nicméně bylo vhodné pozměnit. Snubní
prsteny jsou totiž znamením nejen vzájemné lásky manželů, ale také
jejich lásky ke Kristu, který je spojil. Přesto je přínosná, neboť šťastně
vyjadřuje nanebevzetí manželské lásky do lásky Boží a její přetvoření
v lásku věčnou. To ostatně připomíná mešní modlitba nad dary:
Přijmi, Pane, s dary svého lidu i závazek našich sester k
zasvěcenému vdovství. Proměň dnešní dary ve svátost věčného života a
ty, které je přinášejí, v živá znamení tvého Syna, jenž s
tebou...
Texty obřadu přebírají hlavní body nauky Pia XII. z jeho
slavné alokuce o křesťanském vdovství: smrt netrhá pouta přirozené a
nadpřirozené lásky navázaná manželstvím, ale naopak je činí dokonalejšími
a silnějšími. Manželská láska ve své kráse a touze trvat věčně zůstává,
stejně jako zůstávají svobodné a duchovní osoby, jež se darovaly jedna
druhé.
Vdovám adresoval papež toto poselství:
Je-li svátost manželství symbolem či svátostí
vykupitelské lásky Ježíše Krista k jeho církvi, pak je vdovství obrazem
nynějšího života církve. Ženich církve je sice v nebi, avšak ona s ním
zůstává nerozlučně spojena, kráčí k němu ve víře a v naději, svým
životem dělá čest této lásce a netrpělivě touží po splnění prvotních
zaslíbení. V tom je velikost vdovství, je-li žito jako pokračování
milosti manželství a příprava na její plnost u Boha.
2
Totéž pojetí se odráží v jedné z prefací pro svatební
mši:
Bože, tys dal člověku, jehož jsi ve své dobrotě stvořil,
takovou velikost, že vzájemná láska manželů je znamením tvé lásky. A
protože své tvory miluješ, ustavičně je voláš, aby milovali, jako miluješ
ty, a tak měli účast na tvé věčné lásce. Vzdáváme ti díky, neboť svátost
manželství, která nám odhaluje tvou lásku, posvěcuje též lásku lidskou.
Skrze...
V novém římském misálu není žádná mše za ty, kdo
ztratili manžela nebo manželku. Avšak z pojetí, o němž jsme hovořili,
vychází jedna z mešních modliteb za zemřelého manžela:
Smiluj se, Bože, nad svým zemřelým služebníkem N. a
jeho manželku N. provázej svou ochranou. Dej, ať manželská láska, která
je spojovala zde na zemi a byla pro ně znamením tvé lásky, nalezne v tobě
na věčnosti svou plnost.
Obřad žehnání vdov používaný v sesterstvu Naší Paní
od Vzkříšení obsahuje prvky, jež nejsou pro křesťanské vdovství (ani
zasvěcené) typické a nemohou být převzaty do celocírkevního rituálu.
Nicméně by v něm mohly figurovat fakultativně, pro případy, kdy vdovy žijí
ve společenství schváleném církví. Jak jsme si ukázali, kodex v §2 kánonu
604 pamatuje na tuto možnost pro zasvěcené panny. Přesto podotkněme, že
takové sdružení může omezovat osobní svobodu jak vdov, tak panen a bránit
vývoji jejich povolání.
Náhled na křesťanské vdovství
Před vydáním celocírkevního obřadu žehnání vdov a zařazením
příslušné kanonické normy do obnoveného kodexu (v obojí lze doufat) se
musí zvážit několik otázek:
-
Proč se předpokládá jen žehnání vdov, a ne vdovců?
-
Představuje toto liturgické požehnání vstup do zasvěceného
života?
-
Je k zasvěcenému životu nezbytný slib zachovávání
tří evangelijních rad?
-
Jak ve vdovství pojímat chudobu a poslušnost?
-
Patří k zasvěcenému životu zvláštní povinnost
modlitby a společného života?
Pokusme se je zodpovědět.
Na
první otázku lze odpovědět na základě
tradice. S žehnáním nebo zasvěcováním vdovců se nikdy nepočítalo.
Vdovci vykonávali nejrůznější liturgické a charitativní služby, proto
zvláštní požehnání nepřijímali oni, ale vdovy. Avšak dnes se muži žijící
ve světě zasvěcují Bohu. Je to nový fakt. Vdovec by mohl vstoupit do nějakého
sekulárního institutu. Někteří vdovci mohou chtít svůj nový životní
stav zasvětit Pánu. Avšak ti se často stávají kněžími a mohlo by pro ně
být vhodné i trvalé jáhenství. Jiní dávají přednost řeholnímu životu,
zvláště mnišskému. Hledají v něm ticho a samotu, které zasvěcené panny
prvních dob církve zachovávaly u sebe doma.
Tato otázka přesto není neopodstatněná. Jsou vdovci s
povinnostmi vůči svým dětem: starají se o jejich výchovu, vykonávají
svou profesi. Místo aby se stali členy některého sekulárního institutu,
mohli by – obdobně jako vdovy – své vdovectví zasvětit Bohu a žít v
pružném a jim přizpůsobeném bratrstvu.
3
Co odpovědět na
druhou otázku? Liturgické požehnání
zasvěcuje osoby nebo předměty Bohu. Odděluje je pro Boha, vyhrazuje je jeho
službě. Předpokladem pravosti liturgického zasvěcení osoby je, aby se žadatel
sám zasvětil Bohu. Má-li být člověk opravdu zasvěcen, je toto sebedarování
nezbytné.
Prostým požehnáním může být přímluvná modlitba, jíž
církev vyprošuje pro žadatele Boží ochranu. Aby liturgické požehnání
znamenalo zasvěcení života, musí mu předcházet Boží výzva a osobní
odpověď toho, kdo chce Bohu cele patřit. Jak jsme již uvedli, toto zasvěcení
je především úkon lásky, jímž člověk přijímá Boží lásku a odpovídá
na ni sebedarováním Bohu.
Člověk se sice může obětovat pro nějakou službu a
velkodušně se jí věnovat, avšak plné a bezvýhradné životní zasvěcení
musí být učiněno v Ježíši Kristu, který poslušen svého Otce žil
naprostou chudobu svého synovství v nedělené a čisté lásce. Tato láska
je a bude vzorem a původem každého duchovního panenství. Ve sjednocení s
Kristem pak druhým zprostředkovává spásu, neboť takto milující člověk
se z lásky k Bohu dává lidem pro jejich vykoupeni a spojení s Kristem v církvi.
A tak je zasvěcení života obětí z plné a dokonalé lásky, odpovídající
milosti, které se tomu, kdo se odevzdává Bohu a chce věrně žít jen pro něj,
dostává.
Na
třetí otázku musíme odpovědět takto: Zasvěcená
panna nevyslovuje jen závazek (
propositum) dokonalé čistoty v zasvěceném
celibátu, neboť aby tato čistota byla plným darem z lásky, musí být provázena
evangelijní chudobou a poslušností Bohu. Kdo se tedy chce darovat fakticky a
naprosto, musí zachovávat i tyto dvě rady.
Proč? Protože člověk nezasvěcuje svůj život Bohu Otci
pouze podle nauky a příkladu Ježíše Krista, ale spojuje se s ním jako s obětí,
knězem a oltářem. Přijetí evangelijních rad za životní zákon nevede jen
k plnosti lásky, ale zasvěcenou osobu připodobňuje Kristu, jenž jako Otcovo
Slovo vše přijal od Otce, podřídil se jeho vůli a vše mu odevzdal. Tento
vztah vzájemné lásky mezi Otcem a Synem je žit v Duchu. Bůh je láska a
Duch je její plamen, žár a plnost. Miluje láskou, kterou si Otec a Syn
projevují a z níž sám vychází.
Evangelijní rady tedy nelze pokládat jen za "prostředky"
napodobování Krista: jsou cestou a požadavkem synovské lásky. Kdo se stává
poslušným Otce, ten v naprosté chudobě přijímá jeho vůli a plně se
dává v čisté, výhradní, naprosté a definitivní lásce. Takto člověk
zasvěcený Bohu žije jako syn v Synu, bratr všech v Kristu Spasiteli a je v církvi
zvláštním způsobem údem Kristova těla, a to v té části stádce, kterou
tradice nazvala
excellentior gregis pars.
Zasvěcení se z lásky je darovný úkon, jímž se křesťan
sjednocuje s Kristem, aby s ním žil pro Otce. Sílu mu k tomu dává láska
Otce a Syna, to jest Duch svatý. Je tedy zcela přesné říci, že zasvěcení
života slibem zachovávání evangelijních rad je „úkon lásky", který
se naplňuje a převádí do života jako „trojiční úkon".
Za svého pozemského života projevoval Pán své synovství
zachováváním různých rad. Modlitba a bratrská láska jsou pak projevem,
znamením a důsledkem jeho věčné lásky vykupitelského Slova. Kristova výsostně
kontemplativní modlitba se vyjadřuje v jeho synovské lásce, která objímá
i údy jeho těla, církve, jejímž je zakladatelem a hlavou. Modlitba a
bratrská láska jsou tedy hlavní Pánovy rady. Je třeba je naplňovat a vydávat
o nich svědectví v chudobě, čistotě a poslušnosti. A mají-li být
tyto rady zachovávány a hlásány v plném spojení s Pánem, musejí se
chápat a uplatňovat jako celek.
Co odpovědět na
čtvrtou otázku? Co se týče
chudoby a poslušnosti, jsou – stejně jako u panen – některé skutečnosti
uvedeny v obřadu žehnání. U vdov se však musí zdůraznit velká chudoba
daná ztrátou manžela. Toto odloučení může být posvěceno jen každodenní
poslušností Pánu. Jde o nepominutelný aspekt vdovského života podle
evangelijních rad. Musí být naukově ukotven, výslovně vyjádřen v obřadu
žehnání, aby se tak podpořilo jeho uplatňování v životě. Tento vdovám
vlastní způsob života podle rad byl jistě motivem návratu k zasvěcenému
životu nikoli v sekulárním institutu, ale ve zvláštním vdovském společenství.
Stejně jako zasvěcené panny mohou i zasvěcené vdovy žít
samy, nepatřit k žádnému institutu nebo sdružení, pokud to, jak jsme
již uvedli, bude lépe odpovídat jejich osobnímu povolání.
Zbývá
pátá otázka. V obřadu žehnání či zasvěcování
panen se výslovně uvádí, že jednou z povinností jejich zasvěceného
života je modlitba. Je to povinnost především morální. Není upravena žádným
konkrétním předpisem, například o způsobu konání liturgie hodin, raních
chval a nešpor.
Mimochodem, při zasvěcování panen by vedle výzvy k
modlitebnímu životu, s níž se celebrant ke kandidátkám obrací, mělo zaznít
i jeho upřesnění. Totéž lze říci o modlitebním životě vdov. Vdova se
bude modlit jednak sama, jednak s dětmi, které s ní případně žijí.
Tato modlitba bude i vzpomínkou na zesnulého manžela a otce a přímluvou za
něj. Je žádoucí, aby si ho vdova v modlitbě zpřítomňovala živě a
věrně.
V evangeliu Ježíš často nabádá k modlitbě a dává nám
silný osobní příklad. Často se odebral na osamělé místo a celou noc strávil
na modlitbách. Pro ty, kdo ho těsněji následují, je to evangelijní rada
vlastní jejich zasvěcenému životu. Budou se jí řídit v plné věrnosti svému
osobnímu povolání od Boha. Ostatně Krista, vtělené Slovo, si nelze představovat
jinak než v modlitbě spojeného se svým nebeským Otcem, přijímajícího
jeho vůli a toužícího líbit se mu ve všem.
Jiné je uplatňování evangelijní rady napodobování
Krista, který se z Otcovy vůle a daru stal bratrem všech lidí. K blíženské
lásce v zasvěceném životě, vyznačujícím se těsnějším následováním
a věrnějším napodobováním Krista, patří horlivější zachovávání této
rady, ať už v některé z různě zaměřených komunit, anebo společně s
osobami stejného životního stavu či stejné služby v církvi, jako je
kolegium biskupů, společenství kněží, případně ve spojení se všemi,
kdo chtějí žít v Kristu jako synové téhož Otce. Toto žité bratrství
ostatně vyzdvihuje i kodex, v němž je pojato v duchu tří obvyklých
evangelijních rad. Připomíná je jednak v definici řeholního života,
jednak v souvislosti se zasvěceným životem v sekulárním institutu. Je
podstatnou složkou života společenství, jimž se dnes říká společnosti
apoštolského života.
V obřadu žehnání vdov tedy zaznívá rada společné a
osobní modlitby i výzva k sesterské lásce. Ta je vdovám nadto představena
jako pomoc a posila.
O modlitbě se v textu obřadu sice nemluví mnoho, ale zato
jasně. Přímluvná litanie po požehnání prstenů prosí Boha:
Dej, ať jako vdova ze Sarepty věří tvému slovu, i když
jim připadne neuvěřitelné.
Dej, ať jako prorokyně Anna vytrvají v modlitbě a v očekávání.
Dej, ať vyhlížejí tvůj příchod jako noční hlídka úsvit.
I ve formuli závazku vyjadřuje vdova vůli celým svým životem
chválit Boží velebnost.
Co se týče blíženské lásky, představená hned na začátku
obřadu připomíná význam života ve společenství. Vdovám, které se chtějí
zasvětit Bohu a žít v sesterstvu Naší Paní od Vzkříšení, říká:
Požádaly jste o vstup do sesterstva... Spolu se stejně
povolanými sestrami budete žít podle přikázání blíženské lásky a tvořit
společenství chvály a přímluvné modlitby.
Láska se však neomezuje jen na spolusestry. Již citovaná
přímluvná modlitba hovoří o lásce širší, objímající církev a celý
svět:
Dej, ať jako Judit odvážně a neohroženě slouží svým
bratřím.
Dej, ať jako vdova, která vhodila do chrámové pokladny
drobnou minci, dokáží obětovat i to, co nezbytně potřebují.
Dej, ať se jako ženy, které ráno přišly k Pánovu
hrobu, stanou poselkyněmi Vzkříšení.
Dej, ať se jako Tabita a Lýdie zapojí do služby církvi.
A na závěr litanie celebrant prosí:
Dej svým služebnicím..., aby kolem sebe vydávaly svědectví
o tvé lásce a o tvém vítězství nad smrtí.
Zbývá ještě poslední otázka. Je citlivá a vyžaduje
jasnou a jednoznačnou odpověď. Vdova, která chce přijmout toto požehnání,
musí splňovat jednu zásadní podmínku: se svým zesnulým manželem musí být
spojena svátostným manželstvím. V úvodní modlitbě obřadu se říká:
Všemohoucí a věčný Bože, prosíme tě, shlédni
dobrotivě na své služebnice..., které se rozhodly tobě zasvětit své
vdovství. Každá ti chce vedle sebe samotné předložit i domov, který s manželem
založili. Dej jim k oběti, kterou ti dnes přinesou, své světlo, sílu a
radost.
A na konci modlitby po požehnání prstenů celebrant prosí:
Dej, ať se v den, kdy je povoláš do radosti setkání s
tebou, shledají se svým zvěčnělým manželem, jemuž podle tvé vůle zůstaly
věrné.
Rozumí se, že zasvěcenými vdovami, a tedy ani členkami
zmiňovaného sesterstva se nemohou stát vdovy, které uzavřely jen občanský
sňatek a se svým mužem nebyly spojeny svátostí manželství. O ty se mohou
starat jiné křesťanské asociace. Zasvěcené vdovy je mohou provázet,
podporovat a povzbuzovat nejen svým příkladem, ale i tím, že pro ně vytvoří
sdružení, v němž najdou přijetí a pomoc. Platné svátostné manželství
je a bude podmínkou připuštění k obřadu žehnání vdov. Její splnění
bude samo sebou vyžadováno rovněž poté, co zákon církve obnoví stav
vdov, jak už nový kodex učinil v případě stavu panen. Tato obnova bude
odpovědí na očekávání mnoha věřících, zejména vdov, jež se chtějí
cele zasvětit Pánu.
1Rituel de bénédiction des Veuves.Fraternité N. D. de la Résurrection, 1984, IV-7.
2Discorsi e Radiomessagi di S.S. Pio XII. Sv. 19, s. 395-405. Viz s. 401 a 402.
3Takové sdružení vdovců bylo nedávno založeno pod názvem Bratrstvo Vzkříšení. Viz naši studii o křesťanském vdovství v NRTh, 1988.
Zpět nahoru
Návrh kandidátky zasvěceného vdovství z plzeňské diecéze
1. Pokus o vyjádření představy o životě a službě zasvěcené vdovy v dnešní době.
2. Povolání k zasvěcenému životu podle dokumentů církve i podle jiné literatury.
3. Vdovy kdysi – postavení vdov dnes.
1. Pokus o vyjádření představy o životě a službě zasvěcené vdovy v dnešní době
-
Dnes vdovy nejsou zpravidly odkázány na hmotnou podporu. Jsou
sociálně zajištěné, pracují, nebo mají důchod. Zasvěcení, vyjádřené slibem
ustavičné čistoty a přijaté církví, by bylo výrazem a stvrzením daru duchovního
panenství, snoubenecké lásky ke Kristu, přijetí lásky Kristovy, které chtějí být
věrné až do smrti. Také služba v církvi by asi neměla být zaměřena pouze na
charitu, tj. péči o nemocné, o staré lidi...
-
Služba by měla vycházet (stejně jako u panen) z modlitby, z
důvěrného vztahu k Bohu a z darů, které žena od Pána ke službě obdržela. Cenná
je i prožitá zkušenost manželství, případně mateřství, která obohatila její
duchovní život a může dát ženě porozumění pro mladé lidi a nejen pro ně.Při tom
všem bude hledat oporu a útěchu u Pána, který ji zasáhl svojí opravdovou a
jedinečnou láskou. Veřejné potvrzení této lásky, tohoto vztahu, bude vdovu
posilovat a ona v této síle bude moci svědčit a sloužit církvi i světu.
-
V prvních křesťanských dobách mohla být mezi zasvěcené vdovy
přijata vdova, která dosáhla věku 60 let. Sněm chalcedonský (r. 451) snížil
věkovou hranici na 40 let. Snad by mezi zasvěcené vdovy mohly být přijaty i
ženy, které mají ještě nezletilé děti, cítí se osloveny a volány do tohoto stavu
a jsou nějakým způsobem připraveny a vyzkoušeny. Jejich služba církvi by asi
nějakou dobu spočívala v modlitbě a v přijímání obtíží, které přináší výchova
dětí a případné problémy v zaměstnání.
-
Podobně na tom může být vdova, která ještě pracuje a současně
pečuje o své staré rodiče nebo se nějakým způsobem podílí na výchově vnoučat. I
těmto ženám může být velkou pomocí a posilou povolání ke snoubeneckému svazku s
Kristem, potvrzeným církví, i kontakt s vdovami a pannami, na stejnou cestu
lásky povolanými.
-
Modlitba, rozjímání, život v Boží přítomnosti, častá účast na
mši sv., přijímání svátostí, láska k bližnímu a zodpovědná služba jim - to by
mělo být náplní života zasvěcené vdovy - podle Božího vedení, Božích darů a
potřeb církve.
Zpět
2. Povolání k zasvěcenému životu podle dokumentů církve i podle jiné literatury
Stav zasvěceného vdovství – Povolání
"Bůh nás spasil a povolal svým svatým povoláním, a to ne pro
naše skutky, ale z vlastního rozhodnutí a pro milost, kterou nám dal v Kristu
Ježíši před dávnými věky." (2Tim 1, 9)
Z
Věroučné konstituce o církvi (
Lumen gentium)
Mezi radami evangelia vyniká drahocenný dar Boží milosti, který Otec dává
některým, aby se v panenství nebo celibátu mohli snáze, s nerozděleným srdcem
oddat pouze Bohu. Tato dokonalá zdrženlivost pro Boží království byla vždy v
církvi v nemalé úctě jako znamení a pobídka lásky a jako zvláštní zdroj duchovní
plodnosti ve světě.
Z
Kodexu kanonického práva
Zasvěcení celé osoby Bohu představuje v církvi podivuhodné, Bohem založené
nejdůvěrnější spojení, které je znamením budoucího věku. V něm se dovršuje plné
sebedarování Bohu jako oběť, kterou se celé bytí stává nepřetržitou bohopoctou v
lásce.
Apoštolát spočívá prvotně ve svědectví zasvěceného života, podporovaného
modlitbou a pokáním. ... Apoštolátní činnost vychází z důvěrného spojení s
Bohem.
Z apoštolské exhortace Pavla IV.
Obnovení řeholního života
(
Evangelica testificatio)
... Pouze láska k Bohu pohne člověka rozhodujícím způsobem k zasvěcené čistotě.
V bratrské a sesterské lásce se dar sebe sama Bohu a bližnímu stane pramenem
hlubokého pokoje... Zasvěcená čistota připomíná velmi zřetelně sjednocení
Krista s církví a působí ono překonávání sebe sama, ke kterému musí tíhnout
každá lidská láska. V dnešní době, kdy je láska ohrožena devastujícím erotismem,
musí být čistota chápána a prožívána s velkou opravdovostí a velkodušností. ...
Je proto třeba vrátit veškerou účinnost duchovní praxi, plynoucí z Bohu
zasvěcené čistoty. Jestliže se tato ctnost opravdu zachovává v životě pro
království Boží, osvobozuje srdce člověka a tak se stává "znamením lásky i
pobídky k ní a zvláštním pramenem duchovní plodnost ve světě" (LG 42). I když to
svět vždycky nevidí, působí tajemně uprostřed něho.
Z
Dekretu o přizpůsobené obnově řeholního života (
Perfecte caritatis)
Čistota "pro nebeské království" ( Mt 19, 12) se má považovat za znamenitý dar
milosti. Osvobozuje totiž srdce člověka zvláštním způsobem, aby se více
rozhořelo láskou k Bohu a ke všem lidem. Připomíná podivuhodný sňatek, který byl
ustanoven Bohem a plně se zjeví v příštím věku, totiž spojení církve s jediným
Ženichem Kristem.
Zasvěcení lidé ať si připomínají, že slibem žít podle evangelijních rad
odpověděli na Boží volání... Je to zvláštní zasvěcení, které má svůj hluboký
kořen v křestním zasvěcení a plněji je vyjadřuje. Protože však toto sebedarování
je přijato církví, jsou zasvěcení také jí zavázáni službou.
VITA CONSECRATA 25. 3. 1996 –
Stav panenství, poustevníci, vdovy
7. V poslední době se také znovu objevila praxe (
Kde? - Francie Polsko, Indie...) zasvěcených vdov, známá již od časů apoštolů (srv. 1 Tim 5, 5. 9 -
10, 1 Kor 7,8), a rovněž vdovců. Slibem věčné čistoty jakožto znamení Božího
království posvěcují svůj stav, aby se zcela oddali modlitbě a službě církvi.
Z předmluvy Franca Goriho k
Pojednání sv. Ambrože o
vdovách
... Ve skutečnosti s
prima fides se autor 1 Tim 5, 12 nedotýká věrnosti
vdovy mrtvému manželovi, ale závazku věrnosti, který vdovy přijímají ve vztahu
ke Kristu a církvi v okamžiku vdovského slibu. Takovou věrnost porušují (iritam
fecerunt) vdovy, které se pak rozhodnou znovu provdat. ( ... Tak propadají
odsouzení, protože porušily slíbenou věrnost).
Z příběhu uzdravení Petrovy tchyně (Ambrož předpokládá, že byla vdovou) biskup
vyvozuje důvod pro povzbuzení vdov ke službě Kristu, která je základem vdovského
stavu ( 10, 60 - 66). Vdovské povolání není přikázání, ale rada (11, 67 - 12,
74). Je to určitý stav dokonalosti, který se rozvíjí cvičením se v této ctnosti,
ne nátlakem, a již vůbec ne mrzačením těla. Nicméně je to rada, kterou pro její
vnitřní hodnotu a pro hodnověrnost apoštola, který ji popsal, nelze
nerespektovat ( 13, 75 – 14, 83).
V prologu je naznačena
paralelnost mezi panenstvím a vdovstvím.
Traktát De viduis, který je úplný s traktátem De virginibus : ctnost
vdovství není méně než ctnost panenství.
Hippolyt Římský: Apoštolská tradice (Refugium, Velehrad, 2000)
10. O vdovách (" O vdovské službě", "službě vdov"; Srv. 1 Tim 5.) Když je
ustanovována vdova, nejsou na ni vkládány ruce, ale je jmenována. (eligitur ex
nomine). Ať je ustanovena, jestliže její muž zemřel již dávno. Není-li to tak
dávno, co její muž zemřel, ať se jí hned nedůvěřuje. I když je starší, ať je po
nějakou dobu prověřována. Často totiž vášně stárnou s tím, kdo jim v sobě
ponechává místo.
Vdova ať je ustanovena pouze slovem a připojí se k ostatním. Ruce se na ni
nevkládají, protože nepřináší oběť, ani nekoná liturgii. Světí se pouze kněží
(clero) pro liturgii.
Vdova je ustanovena pro modlitbu - to je ale úkol všech.
Z
Pojednání sv. Ambrože, biskupa milánského, o vdovách (De viduis)
1. Poté, co jsem ve třech knihách pojednal o ctnosti panen, hodí se nyní, moji
bratři, aby následovalo pojednání o vdovách, neboť bych nechtěl opominout jejich
ctnosti ani je oddělit od doporučení daných pannám, neboť apoštol ke přiřazuje k
pannám, jak je psáno : "Žena nevdaná a panna stará se o věci Páně, aby byla
svatá na těle i na duchu." Neboť v jistém smyslu hlásání panenství je posilováno
příkladem vdov. Ty, které zachovaly své manželské lože čisté, jsou pro panny
svědectvím, že čistota má být zachovávána pro Boha. A není známkou menší ctnosti
odřeknout se manželství, které bylo šťastné, než zůstat lhostejnou k manželským
slastem. Jsou silné v každém ohledu, v tom, že nelitují manželství, ve víře, ve
které zůstávají a nezamotávají se do manželských slastí, pokud nejsou slabé a
neschopné se ovládat.
Sv. Petr Kanisius: Maria nedostižná panna a svatá
Bohorodička (Matice cyrilometodějská 1998)
V církvi Kristově se už v prvních dobách, za časů apoštolů, mluví o slibu
zdrženlivosti. Vdovy jáhenky totiž skládaly slib čistoty. O nich píše apoštol (1Tim 4, 11-12), že upadnou do zatracení, jestliže poruší svou přísahu, tzn. že budou žít nevázaně proti slibu, nebo se znovu provdají. Tak rozumějí tomuto
místu Písma svatého svatí Otcové a církevní učitelé, např. Epifanius, Tertulián,
Jeroným, Beda, Anselm, Chrysostom, Basil Veliký a jiní vykladatelé Písma.
Jedna z žen, které se uzavřely v chrámu, aby se zde věnovaly jen modlitbě a
umrtvování, a vzdáleny od světa snadnějI zachovávaly zdrženlivost, byla Anna,
dcera Fanuelova, která se dnem i nocí věnovala Boží
službě v
chrámu, z chrámu se nikdy nevzdálila, modlila se a postila a pohrdla vším
pozemským ( Lk 2, 36-37).
... A v knize Exodus ( 38, 8) čteme, že Mojžíš zhotovil jeden oltář z bronzu a
zrcadel žen, které konaly stráž před dveřmi stanu ( nebo jak překládají jiní: "
...které se postily", nebo ještě jiní:" ...které přišly, aby před posvátným
stanem se modlily".)
Není pochyb, že to byly panny a vdovy, neprovdané ženy, byly to takové, které
pohrdly marnostmi světa a zasvětily se Bohu a
Jeho službě... Kromě
Anny, o níž vypráví Lukáš, byly tedy tam v chrámě ještě mnohé jiné, které
obstarávaly noční bohoslužbu, ustavičně se modlily, a aby byly schopnější ke
cvičení bohoslužby, také se mnoho postily. Proto jsou často v Písmu svatém
nazývány sabaoth, tzn. vojsko.
S. Edita Mendelová OP: Rozmanitost stavů v církvi
(časopis Spes 1/2000 str. 22-23)
... Podle CIC (§ 219) "Všichni křesťané mají právo zvolit si bez jakéhokoliv
donucení životní stav. " Co ovšem znamená slovo "
stav"? -
Míní se tím
společenství osob definované určitými právy a povinnostmi. A jak dále praví
CIC: "
Stav zasvěceného života není svou povahou ani stavem duchovním, ani
stavem laickým" ( § 588, 1), tedy je svébytným, samostatným stavem.
Starověká církev, jak zjišťujeme při bližším pohledu, měla možností připravených
pro křesťana mnohem více. Především znala stav zasvěcených panen a poustevníků,
které oba obnovil II. Vatikán. ... Oba zmíněné stavy náleží do stavu zasvěceného
života a přispívají tak k jeho vnitřní i vnější rozmanitosti. Biskupům tenkrát,
jako i dnes, patřilo, aby se o zasvěcený stav starali, jeho dary rozeznávali,
podporovali a v těle církve umisťovali.
To ale nebylo všechno! když například ženě zemřel muž a ona se již podruhé
nechtěla vdát, a stala se vdovou, církev pro ni našla místo jako pro vdovu.:
mohla složit slib čistoty a věnovat se charitativním skutkům. Křtila ženy a
pokud bylo vdov více, vytvářely společenství pod jednou představenou. Statuta
staré církve říkají, že kromě křtění žen, "
ať jsou (vdovy) tak poučeny o svém
úřadu, aby mohly vhodně a správným způsobem poučit nezkušené a venkovské ženy."
Jaké bohaté uplatnění na vdovu čekalo a kolik obohacení přinášela vdova do svého
okolí! Rozlišení mezi vdovami a jáhenkami, jejichž funkce také existovala, bylo
nezřetelné. Ještě v karolinské době tyto ženy kostelničily a donášely sv.
přijímání nemocným.
Vdovám, které slíbily čistotu, byl často svěřován úřad jáhenek. Sv. Ignác v
listu smyrenským hovoří o vdovách a pannách jako o těch, které žijí v celibátu.
Obecně se ovšem odlišovaly, jak vyplývá z četby spisů sv.Hippolyta a sv.Basila.
Z povahy vdovství, či funkce jáhenství u žen ještě sám o sobě ještě nevyplýval
celibát.
Starověká církev 2. a 3. století zanechala o vdovách dosti četné zmínky, byť
nejednoznačné povahy. Víme např. že v Sýrii již velmi záhy existovala instituce
vdov. Těžko říci, jaký byl charakter této instituce: zda to byla skupina žen,
kterým se církev věnovala a jestli ony měly vůči ní nějaké závazky. Jeden z
nejvýznačnějších církevních spisovatelů tohoto období, Tertulián, rovněž ve svém
díle " De virginibus velandis" informuje o stavu vdov v církvi. Měl na ně velké
asketické požadavky. Zakazoval jim např. podruhé se vdát a tento požadavek staví
na stejnou rovinu s nároky na biskupy, kněze a jáhny. Vdovy se podle Tertuliána
těšily uznání v církevní komunitě. Církev se starala o jejich existenci a ony jí
sloužily modlitbou a charitativní péčí o některé křesťany. Ve středověku stav
vdovství známe pod méně proslulým názvem "
bekyně" a "
bekhardi". Po
zániku bekyň a bekhardů instituce vdovství jako institucionalizovaná forma úplně
mizí. Teprve Druhý Vatikánský koncil svou povahou dovoluje, aby se znovu
zamýšlelo nad tímto stavem a jak využít tak velký a bohatý potenciál žen, které
se častěji než muži stávají vdovami. Historie starověké církve ukazuje, že to
jde, že běží pouze o to, abychom byli vynalézaví, protože "láska je vynalézavá"
a nikdy se neunaví.
Zpět
3. Vdovy kdysi - postavení vdov dnes
Zasvěcené vdovství není nový jev v církvi, je svázaný s
jejími počátky, s vývojem duchovního života, je znám z praxe prvotní církve, jak
dosvědčuje Písmo.
Jde o znovuoživení toho, co už bylo v církvi přítomno. (1 Tim 5, 1- 15)
(
Poznámky z liturgického překladu Nového zákona:
3. ... Můžeme tedy rozlišovat tři druhy vdov: 1/ Ty které církev nemusí hmotně
podporovat, protože žijí v rodině ( v 4 ); 2/ Ty, které církev má podporovat,
protože jsou samy a opuštěné ( vv 3. 5. 16); 3/ Ty, o kterých je řeč níže a pro
které apoštol vyžaduje přísné podmínky (v. 9- 15)
9. Od tohoto verše už nemluví apoštol o vdovách obecně, nýbrž o těch, které se
zasvětily v křesťanských obcích některým charitativním úkolům (starost o
sirotky, nemocné a pod.). Protože sloužily církevní obci, církev je zpravidla
vydržovala.)
Marianne Schlosser :
Staré - ale ne zastaralé
Panenské zasvěcení jako následování Krista.
... Revize panenského zasvěcení je proto příkladem, že návrat k duchovním
postojům prvotní církve nemusí být archaismus - právě tak jako oživení
poustevnictví v diecézích ( CIC c. 603) nebo zasvěcování vdov ( To je další
starocírkevní forma života jako Stav panen, dosvědčená Novým Zákonem, která v
poslední době dochází pozornosti : Stav vdov a liturgické uvedení do tohoto
stavu - benedictio viduarum). CIC vdovy nezmiňuje - benedictio viduarum bylo
Kongregací pro cultu divino ustanoveno teprve r.1984. Jako první aproboval tento
obřad pro společenství vdov ve své diecézi kardinál Lustiger s lokální
platností, speciálně pro společenství "Naší milé Paní od Zmrtvýchvstání". V něm
se původně sdružovaly ženy, které ztratily muže ve druhé světové válce, k životu
podle evangelijních rad. Nešlo o sekulární institut. Zdůrazňoval se svazek se
zesnulým manželem (nunc solutam, sed in Deo servatum): vdovství se nepovažovalo
pouze za nové pouto s Bohem, ale také za novou formu manželské lásky a věrnosti.
Znovu se žehnal snubní prsten. Liturgický obřad se velmi podobá panenskému
zasvěcení nebo řeholnímu slibu. Obřad může být převzat každou místní církví s
odhlédnutím od specifické úpravy pro místní společenství. Vdovské zasvěcení též
nevyžaduje život ve společenství.
Pozn.:
Existuje studie o společenství "Naší milé Paní od Zmrtvýchvstání" s textem
obřadu určeným pro toto společenství (
Rituel de bénédiction des Veuves.
Fraternité N.D. de la Résurrection, 1984, IV - 7). Autorem této studie je Jean
Beyer. Je přeložena do češtiny.
Zasvěcené vdovy v Polsku
V Polsku ve Štětíně přijal už v r. 1996 biskup Marian Blažej Krusylovicz OFMConv
z pověření arcibiskupa Mariana Przykuckiego sliby sedmi vdov. Složily veřejně
věčný slib čistoty, zasvěcujíce se modlitbě a službě církvi. Vdovy složily sliby
po předcházející přípravě, po odpovídající náboženské a duchovní formaci. Tento
krok byl učiněn jako uskutečnění možnosti navrácení praxe zasvěcování vdov a
vdovců, kterou připomíná sv.Otec v adhortaci VITA CONSECRATA v r. 1996. Při
samotném zasvěcení byl použit zkrácený obřad pro zasvěcení panen.
Vdovy mají vypracován doporučený denní řád i seznam vhodné literatury ke studiu
a k rozjímání. Pravidelně se setkávají k modlitbě a k formaci, jednou měsíčně se
účastní duchovního semináře, spojeného se mší svatou.
Společenství vdov ve formě "Hnutí"
V září r. 1957 během "Mezinárodního kongresu center pro rodinu", který se konal
v Římě, papež Pius XII. obšírně hovořil o "spiritualitě vdovství". Na základě
jeho katecheze povstalo mnoho společenství. Jedním z nich byla "Duchovní
asociace vdov", ze které později vzniklo "Hnutí Naděje a život". Rychle se
rozšířilo z Francie do Belgie, Španělska, Portugalska a Afriky. V r. 1982 přišlo
toto hnutí do Bombaje a v r. 1985 měl biskup Bosco Penha v semináři sv. Pia X. v
Georgaonu první rekolekce pro vdovy. V několika letech se rekolekce v semináři
pořádaly každé tři měsíce. Počet dvaceti vdov, které se účastnily prvních
rekolekcí, vzrostl v pěti letech na 200. Poté biskup považoval za nezbytné mít
skupinku v každé farnosti.
Hnutí pak přišlo i do Indie, kde je zdůrazněna vzájemná podpora žen, které mají
stejný úděl : opuštěnost vdovství a potřebu nacházet novou identitu ve
společnosti i novou službu.
Podle posledních informací existuje ještě
La communauté
Anne la Prophétese ("Komunita prorokyně Anny") a institut, který se jmenuje
Instituto Santa Francesca Romana ("Institut svaté Františky Římské"). O
těchto komunitách se zatím nepodařilo zjistit nic bližšího.
| M. V., kandidátka zasvěceného vdovství |
Zpět nahoru
Zasvěcení vdov v diecézi Piazenza-Bobio
Zasvěcení vdov v arcidiecézi Milano
