TILMA Z GUADALUPE                                                           

ZJEVENÍ PANNY MARIE V MEXIKU [1]     Je vlastně překvapující, jak málo toho u nás o zjevení Panny Marie v Guadalupe v Mexiku víme. Přitom tato "tmavá Panna" je v Mexiku a v celé latinské Americe všudypřítomná. Její obrazy a sošky obklopené květinami zdobí luxusní byty právě tak, jako chudé chatrče. Její obrazy najdeme i všude na veřejných prostorách, v restauracích, na nádražích, v továrnách a dílnách, nebo třeba na zpětném zrcátku soukromých automobilů. Taxikáři ji prosí o ochranu při svém povolání. Rodiče pojmenovávají po ní své děti Lupa, Lupina, Guadalupina.    Kdo je tedy tato Svatá Panna z Guadalupe a proč vzbuzuje neustále tolik pozornosti a je předmětem uctívání natolik, že byla v roce 1945 prohlášena Svatým stolcem patronkou a ochránkyní Ameriky?    Dějinné pozadí událostí v Mexiku    22. 4. 1519 přistál u města Veracruz Hernán Cortés a s 500 vojáky, 14 děly a indiánskými pomocnými sbory započal dobývání Mexika s jeho tehdejšími 8 milióny obyvatel. Po dvou letech urputných a velmi krvavých bojů se Aztékové Španělům podrobili. Tím se zhroutil nejen jejich dobře organizovaný svět, ale i cyklus ritů, při kterém bylo ročně obětováno 20.000 lidí včetně dětí.    Přes záporné rysy své ctižádostivé povahy přišel Cortés s čestným úmyslem "vyhladit starou modloslužbu, přinést obyvatelům víru v jediného pravého Boha a podporovat šíření katolické víry". V jeho doprovodu byli ovšem jen dva kněží a teprve v roce 1523 přišli první tři františkáni z Gentu. O rok později přibylo dalších 12 a roku 1526 první skupina dominikánů. Jejich prvými učiteli neznámé domorodé řeči Aztéků byly indiánské děti, které rychle pochopili posunčinu a pak pomáhali jako katecheti ve svých rodinách a vesnicích.    Těžké škody misijnímu dílu zasadili vysoce postavení španělští úředníci počínaje Nunou de Guzmán, kteří v rozporu s císařovými instrukcemi nakládali s indiány pro osobní obohacení jako s otroky. Změna nastala teprve, když do Mexika přišel prvý Římem jmenovaný biskup Fray Juan de Zamárraga OFM, kterému císař Karel V. před odjezdem propůjčil titul "Ochránce indiánů". Tomuto titulu biskup skutečně dělal čest. Okamžitě po svém nástupu do funkce informoval císaře o zločinech jeho úředníků a neváhal nad nimi vyslovit také exkomunikaci, která měla tehdy těžké následky i v civilní oblasti.    Tímto krokem byl vytvořen důležitý předpoklad pro zdar misijního díla, zvláště když mniši i biskupové spojovali zvěstování evangelia s kulturním vzděláváním a sociální ochranou indiánů.    Že radostná zvěst zapustila jako taková již velmi brzy kořeny v srdcích indiánů, vděčí Mexiko událostem v Guadalupe, které se datují od 9. prosince 1531.    Historie zjevení    V prosinci roku 1531 šel sedmapadesátiletý prostý indián Juan Diego ze své vesnice Tulpetlác do města Mexika na mši a k výuce katechismu. Na cestě se mu na úpatí kopce Tepeyac zjevila překrásná dívka indiánského vzezření a tmavé pleti a požádala ho, aby vyřídil biskupovi, že jí má na tomto místě postavit kostel, aby zde mohla ukázat svůj soucit, dobrotu a pomoc. Biskup ovšem historce od příslušníka méněcenného národa neuvěřil. Dívka proto v novém zjevení požádala Juana, aby biskupovi na důkaz pravdivosti přinesl růže, které natrhá na místě prvního zjevení. Když pomineme to, že na dotyčném kopci rostly jen kaktusy, byl právě prosinec, tedy absurdní doba pro kvetoucí růže! Juan Diego našel ale kopec přímo porostlý kvetoucími růžemi, a tak jich natrhal tolik, kolik se mu jich vešlo do jeho pláště, indiánské tilmy. Když je před biskupem z pláště vysypal, vytvořil se na vnitřní straně pláště přímo před užaslými svědky obraz dívky - Panny Marie. Biskup byl okamžitě přesvědčen a na místě zjevení dal hned postavit kostel. Na žádost Panny Marie bylo toto místo nazváno Guadalupe.    Toto jméno nemá nic společného se španělštinou a je možné je odvodit z aztéckého slova "Coatlaxôpeuh", které znamená "Rozšlápla jsem hada".    Mnohý dnešní člověk si snad řekne: středověká legenda, jakých tou dobou bylo… Ale věc není zase tak jednoduchá. Panně z Guadalupe se také někdy říká politická svatá v nepolitickém rouše. Svým zjevením totiž uskutečnila dvě veliké věci. Zaprvé přesvědčila Španěly, že indiáni asi nebudou tak méněcenní, když se jim zjevuje Matka Boží. A přesvědčila je vskutku důkladně. Všimli jste si někdy toho, že v latinské Americe není a nikdy nebyl problém rasismu, čehož důkazem je i to, že v žilách příslušníků nejvznešenějších španělských rodin v latinské Americe koluje indiánská krev? Zvláštní, že? A za druhé, dosáhla toho, oč se marně snažily pluky misionářů. Za několik let po zjevení prakticky celé Mexiko přistoupilo ke křesťanství, ne tedy jen města, ve kterých měla katolická církev jasně navrch, ale nejzapadlejší samoty a osady, kam církev nemohla pronikat. (A ta víra pronikla Mexičany tak pevně, že se ji nepodařilo dodnes vyvrátit ani svobodným zednářům, ani nejzarytějším marxistům vyzbrojeným porevolučními proticírkevními zákony.) Tak se zde Panna Maria stala Přímluvkyní ubohých a chudých. I její tmavá pleť byla znakem účasti, a tak se stala pro indiány stálicí na obzoru naděje. Současně španělské a indiánské rysy jejího obličeje výmluvně říkají: "Jsem Matkou všech, Indiánů i Španělů."    Dnes ovšem žijeme v době techniky, a tak nemáme tolik smyslu pro tajuplné středověké události. Je to ale paradoxně právě technika, která po více než 400 letech od zjevení nečekaně jeho pravost podpořila. Především byly provedeny výzkumy pláště (tilmy) s obrazem Madony. Plášť ze XVI. století z agávové látky, který se nejpozději za 40 let rozpadá, je naprosto zachovalý. Obraz na něm nenese žádné stopy tahů štětce, je barevný a svěží, ale barviva se nedaří identifikovat, nepodobají se ničemu, co se v malířské technice používá. Barvy podobně jako perleť mění svůj odstín podle toho, z jaké vzdálenosti a pod jakým úhlem obraz pozorujeme. Technika zobrazení v lecčems připomíná obraz na Turínském plátně. Kresba je zde také pouze na povrchu, nevpitá dovnitř.    V roce 1951 obraz fotografoval jeden fotograf z Mexika a přitom udělal také velkou zvětšeninu tváře. Při sledování lupou si všiml v očních pupilách obrysů tváře. Biskupem následně sestavená komise zjistila, že se jedná se vší určitostí o Juana Diega, jehož dobový portrét se zachoval. A to je umístěno v oku o velikosti špendlíkové hlavičky! Zajímavé je, že se obraz "zrcadlí"na pupile, když na ni dopadá světlo, obdobně jako u živých lidí, fotografie tuto vlastnost nemají. Oči na obraze se proto do určité míry chovají jako oči živého člověka. Obraz v očích má dokonce sférické zkreslení, jaké musí mít, když se zobrazuje na kulové ploše. Výzkum v roce 1962 za použití dokonalejší techniky a většího zvětšení pak odhalil v očích Panny Marie ještě další dvě postavy. Obraz je tak perfektní, že je možno identifikovat celou situaci. Jedna postava se dívá na Juana, druhá se mu dívá přes rameno. Ve druhé postavě byl (rovněž dle dobového obrazu) identifikován překladatel Juan Gonzales, který tenkrát stál vedle Diega. Třetí postava je nezřetelná, ale zřejmě to bude světicí biskup Ramirez y Fuenleal, který byl při Diegově audienci také přítomen.    Uvědomíme-li si, že obraz vznikl při Diegově audienci před biskupem, vyplyne nám z toho, že zobrazuje scénu při vysypání květů z pláště. Protože se scéna zobrazuje v oku Panny Marie, ozřejmuje se nám nejen, že byla vzniku obrazu přítomná, ale také, že stála vedle biskupa Zumarrágy, aniž ji ovšem kdokoli viděl. Plášť se pak z neznámých důvodů zachoval jako inverzní barevný film ve fotoaparátu a neviditelnou Madonu zachytil. Tento závěr podpořil i zástupce firmy Kodak v Mexiku, který v roce 1963 prohlásil, že obraz na plášti se svou podstatou podobá mnohem více fotografii než namalovanému obrazu.    Po tomto zjištění byl proveden vědecký výzkum pláště profesory univerzity na Floridě. V roce 1979 dospěla komise k závěru, že obraz na plášti z roku 1531 není možno vědecky vysvětlit. Infračervené zkoušky prováděné fyzikem Phillem Callahanem z NASA potvrdily, že na obrazu neexistuje podmalba ani podklad ("grundýrování"). Na obraze není také ochranná laková vrstva. Bez podkladu by se ale tilma musela už před staletími rozpadnout a bez ochranné vrchní vrstvy by se už obraz musel dávno zničit, protože byl velmi dlouho vystaven kouři svíček, dotekům zbožných poutníků a dalším znečištěním. Obraz si přesto zachoval svou původní svěžest. Je dokonce vytvořen tak, že využívá hrubý vzor tkaniny k docílení prostorové hloubky obličeje.    Na rozdíl od Turínského plátna, které se vystavuje jen zřídka a při významných příležitostech, je tilma s obrazem Madony neustále vystavena za hlavním oltářem, a může ji tedy vidět každý návštěvník. Aby se zvládl obrovský počet poutníků, který jde o výročí zjevení do miliónů (v roce 1989 tři milióny), je za oltářem vybudována soustava pohyblivých chodníků podobně jako v metru, takže se k obrazu každý poutník dostane po přesně vymezenou dobu jedné minuty. Jedině tak je možné ten obrovský nápor lidí zvládnout.    Zvláštní techniku zobrazení jako na Turínském plátně je možné najít i na Tilmě z Guadalupe staré 400 let, která měla být už dávno rozpadlá a která místo toho uchovává v očích Panny Marie trojrozměrný obraz historické události při předávání důkazu Její přítomnosti. TAJEMSTVÍ OČÍ [2] Oči guadalupské Panny zjevují tajemství Expert IBM mluví o mikroskopických obrazech vtisknutých do tilmy (Madrid, 17.7.2002 (Zenit.org))    V roce 1929 byla objevena v očích obrazu Panny Marie Guadalupské mikroskopická postava. Od té doby tajemství jejích zřítelnic vyzývalo vědu. Jeden z lidí, který vydal nejvíce energie na pokusy o objasnění tohoto obrazu, je peruánský vědec José Aste Tonsmann, expert IBM pro digitální zpracování obrazů. Před dvaadvaceti lety se Aste rozhodl vyšetřit přítomnost možných dalších postav odražených v očích Panny a nalezl jich skutečně celkem 12.    Když se lidské oko soustředí, objekty, na které se dívá, ty se zrcadlí na jeho sítnici. "Právě teď jsem odrážen ve vašem oku," vysvětluje Aste k interview. "Záleží na tom, zda je předmět blízko nebo daleko, potom se bude odrážet ve větší nebo menší velikosti na oční kouli," řekl. "A to je to, co se stalo s očima Panny Maria Guadalupské. Obraz odrážený v jejích obou sítnicích ukazuje ten okamžik, kdy Panna Maria nechala svůj otisk na tilmě Juana Diega."    Q: Mohou být tyto postavy lidským dílem?    Aste: Nikoliv, a to ze tří důvodů. Na prvním místě, že nejsou viditelné lidským okem, až na jednu postavu: toho ze Španělů, který je největší. Nikdo by neuměl namalovat tak malinké siluety. - Za druhé, protože původ pigmentů těchto siluet je neznámý. Stejně jako je opravdový obraz Panny. Ten je namalován, a nikdo dosud neví, jakým způsobem byl obraz vtisknut na tilmu Juana Diega.    Q: A třetí?    Aste: Tři postavy jsou reprodukované v obou očích. Který malíř by to udělal? Mimoto, jejich rozměry jsou různé v jednom i druhém oku v souhlasu s tím, jak blízko nebo daleko byla osoba od levého nebo pravého oka Panny.    Q: Jaký postup sleduje váš experiment?    Aste: Prvním krokem je sejmout obrazy z očí. Potom jsou digitalizovány. Jsou přečteny počítačem, zvětšeny a vytříděny z vyobrazení.    Q: Kdo se objevuje v očích?    Aste: Je tam nahý sluha; nějaký starší muž - biskup-mnich Juan de Zumarraga; mladík - tlumočník; nějaký indián s tilmou - Juan Diego; nějaká černá žena - otrokyně; vousatý Španěl; a nakonec nějaká indiánská rodina s otcem, matkou, třemi dětmi a ještě dva dospělí, mohli by to být prarodiče nebo strýcové.    Q: Jak víte, že tyto tvary odpovídají otrokyni, tlumočníkovi atd.?    Aste: Je zde historické svědectví. Starší člověk, který se objevuje v očích Panny, je velmi podobný postavě z obrazu biskupa Zumárragy z tohoto období. Černé otrokyni Zumarraga řekl, že je jeho vůlí, aby byla propuštěna. Také víme, že i ona byla volána Marií. V Indies Archives je záznam o biskupově nalodění, když odjel do Nového Světa. 31.7.2002 prohlásil papež Jan Pavel II. za svatého indiána Juana Diegu, svědka guadalupských zjevení v Mexiku.    Sem na toto místo vkládáme velmi živé a radostné reportáže Radia Vaticano z návštěvy Svatého Otce v Mexiku (jak nevzpomínat a neporovnávat s návštěvou papeže u nás v r. 1990 v Praze na Strahově!).    [3]Stovky tisíc lidí slavnostně a s dojetím uvítaly Svatého Otce při jeho příjezdu do Mexika. Skutečně impozantní lidský řetěz doslova objal "papeže bratra, papeže Mexičana" během dvacet kilometrů dlouhé cesty z letiště na Nunciaturu. Během uvítací ceremonie v prezidentském salónku na letišti, Jan Pavel II., který se zdál trochu unavený po intenzívním programu uplynulých dní, vyjádřil svoji velikou radost, že již po páté může navštívit Mexiko: pohostinnou zemi - řekl - kde započal své apoštolské cesty, které mu umožnily se přiblížit tolika mužům a ženám, aby je utvrdil ve víře v Ježíše Krista Spasitele.    Nakažlivá radost, dlouhé očekávání, snad i jistá netrpělivost - je těžké popsat neuvěřitelnou atmosféru, které vládla dnes ráno okolo baziliky Naší Paní Guadalupské. Jan Pavel II. přijel dnes ráno v deset hodin místního času, aby prohlásil svatým Juana Diega Cuauhtlatoatzina - jméno téměř nevyslovitelné, které v indiánském jazyce náhuatí znamená "Mluvící orel" - prvního svatého indiána amerického kontinentu. Jak přijali tuto velikou církevní událost mexičtí indiáni? Reportér našeho rozhlasu, Sergio Centofanti, se na to zeptal jeho krajana, generálního představeného saleziánů, P. Pascuala Chaveze Villanuevy:    Odpověď: Řekl bych, že je to především úchvatná radost, protože konečně dospělo k cíli dlouhé očekávání, především proto, že svatí mají smysl pro míru, jíž se mohou nabídnout jako vzory. A země jako Mexiko, které má značnou část domorodého obyvatelstva, myslím, může v něm najít prvek inspirace, také při obraně práv domorodců.    Otázka: Jaké poselství nabízí dnes Juan Diego? Odp.: Především schopnost otevřít se evangeliu, aniž by si člověk na něco hrál, aniž by ztratil svou kulturní totožnost. To je vidět zvláště na vyprávění o zjevení Panny Marie v Guadalupe, kde se zaznamenává na jedné straně sensibilita a kultura typicky náhuatí a na druhé straně novost, kterou přináší evangelium, takže umožňuje, aby místní kultura kvasila a otevírala se nevídaným horizontům.    Otázka: A co znamená pro mexický lid a pro Ameriku Guadalupská Madona? Odp.: Skutečnost, že se Mexičané otevřeli evangeliu podnítil obraz Madony, v tom smyslu, že tvář Boha se stala lidu důvěrné blízká, takže lidé cítili, jak se v ní zrcadlí. To náramně podporovalo obrácení. Od té chvíle je zajímavé vidět, jak během dlouhých dějin mexického národa Panna Maria Guadalupská vždycky ztělesňovala hnutí za svobodu, nezávislost, boj za lidská práva a důstojnost lidské osoby. A tak je tomu dodnes.    [4]Svatý Otec daroval Americe jejího prvního světce indiánského původu. V bazilice Panny Marie Guadalupské - centru mariánské úcty, která každý rok přitahuje okolo 20 miliónů věřících, kteří se modlí před milostným obrazem La Virgen Morenita, Panny Marie Guadalupské - mexický poutník Jan Pavel II. včera večer prohlásil Juana Diega jako příklad pro univerzální církev. Zde se jedná o "dokonale inkulturovanou evangelizaci", jak uvedl v homilii.    Nádherným rámcem této slavnosti byla nejen pestrobarevnost indiánských krojů, ale i počet účastníků: přes 8 000 věřících v bazilice, okolo 16 000 na nádvoří, stovky a tisíce podél cesty Svatého Otce z nunciatury až ke svatyni. A k tomu lze jen stěží odhadnout počty diváků u 14 velkoplošných obrazovek, rozmístěných na hlavních náměstích a ulicích města. Ale předejme slovo přímým účastníkům této významné události. Z Města Mexika hovoří náš redaktor, Sergio Centofanti:    Veliké nadšení a radost vládla včera v bazilice Naší Paní Guadalupské, která je největší mariánskou svatyní na světě. Vypíná se na návrší Tepeyac v malebném prostředí Města Mexika, které je obklopeno horami a sopkami, jež se tyčí až do výše 5 000 metrů. Guadalupe znamená v indiánském nářečí "Ta, která zvítězila nad hadem". Slova prohlášení Juana Diega za svatého Janem Pavlem II., sugestivně podtrhly lyrické zpěvy ve španělštině a starobylé indiánské tance doprovázené přirozeným zvukem karibských mušlí a slavnostních tamburín.    Svatý Otec v homilii poděkoval Bohu za dar prvního indiánského světce amerického kontinentu a položil otázku: "Jaký byl Juan Diego? Proč Bůh upřel svůj zrak na něho: jednoduchý a pokorný indián, považovaný na bezvýznamného. On sám žádá Pannu Marii, aby vybrala osobu, které by se dalo více věřit, která by byla významnější. Avšak Juan Diego Cuauhtlatoatzin, čili "Orel, který mluví", je povolaný, aby kontemploval sladkou a klidnou tvář Guadalupské Panny, kterou Mexičané s hlubokou vírou považují opravdu za vlastní Matku. Papež tedy vysvětluje, citujíc Písmo svaté: "Bůh si vyvolil ty, které svět považuje za méněcenné a neurozené, aby zlomil moc těch, kteří jsou ‚něco', aby se žádný smrtelník nemohl před Bohem vynášet."    Guadalupská událost - dodal - znamenala začátek evangelizace s takovou vitalitou, že to překonalo všechna očekávání. Kristovo poselství prostřednictvím Matky přejalo ústřední prvky domorodé kultury, očistilo je a dalo jim definitivní význam spásy. Juan Diego - pokračoval dále Jan Pavel II. - přijal křesťanské poselství, aniž by se zřekl své domorodé totožnosti, a objevil hlubokou pravdu nového lidství, v němž jsou všichni povoláni být Božími dětmi. Takovým způsobem usnadnil plodné setkání dvou světů a stal se z něho protagonista nové mexické identity, důvěrně spojené s Guadalupskou Pannou, jejíž míšenecká tvář vyzařuje její duchovní mateřství, které objímá všechny Mexičany.    Svatý Otec vyjádřil ještě jednou svoji blízkost indiánskému lidu, svoji hlubokou úctu, svůj obdiv, povzbuzuje je, aby překonali těžké situace, ve kterých se nacházejí a živě si přeje, aby svědectví Juana Diega, křesťana indiánského původu, přispělo k bratrství a smíření Mexika, upevnilo jeho původní kořeny, tradice, hodnoty spravedlnosti a solidarity pro výstavbu země. "Zvláště" - zdůraznil Svatý Otec - "je dnes třeba podporovat domorodce v jejich oprávněných touhách, respektovat a ochraňovat ryzí hodnoty každé etnické skupiny. Mexiko potřebuje své domorodce a domorodci potřebují Mexiko!" Papež s pohnutím připomíná guadalupské vyprávění, něžné a jemné. La Virgen Morenita, Panna Maria Guadalupská, nazývá Juana Diega nejmenším ze svých synů a s láskou mu říká: "Nedělej si starosti … nejsem snad já tvoje Matka?" A římský biskup se na závěr soustředěně pomodlil před milostným obrazem Panny Marie, který je nevysvětlitelně otisknutý na tilmě Juana Diega, což je indiánský plášť utkaný z rostlinných vláken kaktusu. "Je křesťanským paradoxem," říká Svatý Otec, "že Bůh tyto věci ukrývá před moudrými a chytrými a zjevuje je maličkým." To je poselství, které přichází z Guadalupe.    Mezi tisíci přítomných na papežské mši svaté byl i mexický prezident Vincente Fox, první otevřeně se ke své katolické víře se hlásící prezident v těchto končinách. V jeho účasti na obřadu - a také v následujícím soukromém setkání s Petrovým nástupcem, jež nebylo na oficiálním programu a k němuž došlo na nunciatuře - mnozí četli odpověď na kritiky jisté části místního tisku za jeho políbení ruky Svatého Otce, když ho vítal na letišti, a mnohem šířeji na politické polemiky o vztahu mezi státem a církví v zemi, která se v minulosti vyznačovala krajním laicismem a antiklerikalismem. O důležitých novinkách nastíněných v těchto poznámkách o prvním dni Jana Pavla II. v Mexiku nám píše programový ředitel našeho rozhlasu P. Federico Lombardi S.J., který je členem doprovodu Svatého Otce v Latinské Americe:    "Prezident Fox líbá ruku Svatého Otce při jeho příletu a je přítomen na mši svaté svatořečení. Něco nevídaného pro Mexiko: žádný prezident se nikdy neúčastnil mše svaté. Od první papežovy návštěvy - kdy ho biskupové museli vítat v saku a s kravatou, protože talár byl zakázán - se urazila dlouhá cesta. A každá apoštolská cesta znamenala další krok kupředu. Nyní po navázání diplomatických styků mezi Svatým stolcem a Mexikem, i prezident vyznává svou víru veřejně a vztahy mezi církví a státem vstoupily do nového stádia normality a klidné vyrovnanosti. Mexický lid miluje papeže zvláštním způsobem. Nejen že statisíce lidí zaplnily ulice, aby ho pozdravily, ale téměř všichni sledovali v televizi kanonizaci. I chaotická doprava v Městě Mexiku se téměř zastavila, Nová katedrála Panny Marie Guadalupské, patronky Mexika a celé Latinské Ameriky v Mexico City, hlavním městě Mexika v ulicích bylo vidět jen málo lidí. Země prožívala atmosféru velkých událostí.    Domorodci se stali protagonisty. Světec a oba blahoslavení v těchto dnech jsou domorodci. Právě, když v Mexiku otázka práv domorodců je na denním pořádku v nejvyšších institucích země, církev se jim staví s velkým důrazem po boku a uznává jejich důstojnost ve formě, která je pro ni nejvyšší: plnost křesťanského života, svatost. A nejen to, nýbrž podporuje i jejich plná práva ve společenské skutečnosti, protože, jak to pádně formuloval Jan Pavel II.: "Mexiko potřebuje domorodce a domorodci potřebují Mexiko!"    Papež ještě jednou vyčerpal svou energii, aby dal Mexičanům tyto dny svátků. A nechyběla ani gesta, jež se dotkla jejich srdce, když se za každou cenu chtěl postavit, když začali hrát národní hymnu, nebo velmi srdečné objetí s emeritním kardinálem Města Mexika, Corripio Ahumadou, také už starcem a hodně nemocným.    Juan Diego, pokorný a diskrétní důvěrník Matky pravého Boha, je předkládán jako příklad pro celou Církev. Najde se i někdo, kdo tvrdí, že vůbec neexistoval: toto jen dává růst záři jeho pokory. Ostatně dobře víme, že Maria vybírá své důvěrníky mezi maličkými a prostými. Tak to učinila i v Lurdech a ve Fatimě. Kdo by také mohl lépe pochopit pokornou služebnici Pána? Guadalupská Madona, navzdory proměnám, které se kolem ní udály a také navzdory tomu, že její svatyně je už pohlcena největší a chaotickou megalopolí světa, je i nadále bezpečným opěrným bodem pro všechny Mexičany jakéhokoliv etnika, a lze bez nadsázky říci, jakéhokoliv náboženského vyznání. Starobylé guadalupské vyprávění domorodců říká: "Naši předkové obětovali bohu srdce z masa, aby byla ve světě harmonie. Tato Žena nám říká, že je nemáme vyrvávat, ale vkládat svá srdce do jejích rukou, aby je představila pravému Bohu." Na konci celé slavnosti Svatý Otec poklekl ještě jednou v modlitbě před milostivým obrazem Madony, aby vložil do jejích rukou "srdce celé církve"."    … slávě ale předcházely různé dohady, nechutné tahanice a spekulace:    [5]Cesta ke svatořečení není nikdy snadná. Vatikánští teologové pečlivě rozebírají životy kandidátů a zvažují jejich zásluhy, navíc je tu požadavek vykonání dvou zázraků. Pochyby obestírající postavu mexického Juana Diega, který se má 31. července stát prvním indiánským světcem, jsou však větší než obvykle. Otázkou totiž je, zda Juan Diego - prostý indián, jehož zjevení Panny Marie v roce 1531 dalo Mexiku ústřední kulturní a náboženský symbol, snědou Pannu Marii Guadalupskou - vůbec existoval.    Historikové včetně některých církevních odborníků tvrdí, že o tom nejsou žádné důkazy. Církev však odmítá na toto téma otevřenou diskusi a kněží, kteří si troufli kanonizaci zpochybňovat, byli ostře umlčeni a mimo jiné obviněni z rasismu.    Podle historiků se první psané záznamy o Juanu Diegovi objevují až 100 let po jeho smrti. Základem prvního teologického traktátu o něm, datovaného do roku 1648, navíc nebyly místní legendy, ale evropská tradice. Představitelé katolické církve nicméně prohlašují, že mají o Juanu Diegovi množství důkazů, včetně indiánských příběhů a dokumentů ze 16. století, popisujících, jak se kult Panny Marie Guadalupské začal v Mexiku šířit brzy po španělském vpádu.    Snahy kanonizovat Juana Diega, vedené arcibiskupem Norbertem Riverou, nakonec ve Vatikánu uspěly. Svatořečení by mohly zmařit snad jen zdravotní problémy 82letého papeže. Ten prý ale má velký zájem navštívit popáté tento 100miliónový stát, kde žije po Brazílii nejvíce katolíků na světě.    Arcibiskup Rivera říká, že Juan Diego byl vyvolen Pannou Marií jako most mezi domorodci a španělskými dobyvateli a že pomohl překonat nenávist místního obyvatelstva způsobenou krvavým vpádem Španělů. Bez Juana Diega by katolická církev stěží domorodce pro víru španělských nájezdníků získala.    Příběh zjevení na pahorku Tepeyac na okraji současné mexické metropole, kde indiáni uctívali bohyni Tonatzin, znají všichni Mexičané. V prosinci 1531, pouhých 10 let poté, co Španělé dobyli centrum říše Aztéků Tenochtitlan, se Juanu Diegovi čtyřikrát zjevila Panna Maria a požádala ho, aby přiměl prvního mexického biskupa postavit jí zasvěcený chrám. Biskup Juana Diega neposlechl, dokud Diego nepřišel s obrazem Panny Marie zázračně otisknutým na svém plášti. Tentýž plášť dnes visí nad oltářem v monumentální bazilice Panny Marie Guadalupské, kde je předmětem zbožného uctívání.    Experti z uměleckých kruhů říkají, že jde o dílo pozemského malíře, které vzniklo někdy po roce 1531, většina Mexičanů ho však považuje za zázrak. S blížící se kanonizací se debata o Juanu Diegovi přiostřuje. Britský historik David Brading upozorňuje, že kampaň za svatořečení indiánského vizionáře začala až v 90. letech a byla motivována snahou zlepšit vztahy mezi církví a indiánským obyvatelstvem.    Podle Rivery měl však Juan Diego, kterého arcibiskup nazývá indiánským jménem Cuauhtlatoatzin, čili Mluvící orel, následovníky již od počátku. Rozhodujícím důkazem pro svatořečení se stal pergamen datovaný roku 1548, na němž je nakresleno zmíněné zjevení Panny Marie. Pergamen byl objeven až v polovině 90. let reverendem Xavierem Escaladou v knize, která mu byla darována, když sháněl materiál pro encyklopedii o Panně Marii Guadalupské.    Odborník z mexického národního antropologického muzea Rafael Tena považuje pergamen, také s ohledem na jeho neúměrně vysokou kvalitu, za padělek.    V roce 1990 byl Juan Diego blahořečen, když Vatikán uznal zjevení Panny Marie Guadalupské za zázrak. Pro svatořečení bylo ale třeba ještě dalšího zázraku. Tím se stalo rychlé uzdravení mexického mladíka, který v roce 1990 utrpěl vážná poranění hlavy při skoku z okna. Uzdravení, které ohromilo lékaře, je přičítáno modlitbám mladíkovy matky k Juanu Diegovi. Druhý zázrak Vatikán uznal v roce 1998. HISTORICKÁ UDÁLOST    V prosinci roku 1531 šel sedmapadesátiletý prostý indián Juan Diego ze své vesnice Tulpetlác do města Mexika na mši a k výuce katechismu. Na cestě se mu na úpatí kopce Tepeyac[6] zjevila překrásná dívka indiánského vzezření a tmavé pleti a požádala ho, aby vyřídil biskupovi, že jí má na tomto místě postavit kostel, aby zde mohla ukázat svůj soucit, dobrotu a pomoc. Biskup ovšem historce od příslušníka méněcenného národa neuvěřil. Dívka proto v novém zjevení požádala Juana, aby biskupovi na důkaz pravdivosti přinesl růže, které natrhá na místě prvního zjevení. Když pomineme to, že na dotyčném kopci rostly jen kaktusy, byl právě prosinec, tedy absurdní doba pro kvetoucí růže! Juan Diego našel ale kopec přímo porostlý kvetoucími růžemi, a tak jich natrhal tolik, kolik se mu jich vešlo do jeho pláště, indiánské tilmy. Když je před biskupem z pláště vysypal, vytvořil se na vnitřní straně pláště přímo před užaslými svědky obraz dívky - Panny Marie. Biskup byl okamžitě přesvědčen a na místě zjevení dal hned postavit kostel. Na žádost Panny Marie bylo toto místo nazváno Guadalupe.    Toto jméno nemá nic společného se španělštinou a je možné je odvodit z aztéckého slova "Coatlaxôpeuh", které znamená "Rozšlápla jsem hada".[7] 1531-9.12. Prvé a druhé zjevení Nejsvětější Panny indiánu Juanu Diegovi na Tepeyacu 1531-10.12. Třetí zjevení Nejsvětější Panny indiánu Juanu Diegovi na Tepeyacu. Juan se dozví o smrtelné nemoci svého strýce Juana Bernardina. 1531-12.12. Čtvrté zjevení na Tepeyacu. Vytvoření zázračného obrazu na tilmě v přítomnosti biskupa Zumárragy. Matka Boží se zjevuje Juanu Bernardinovi, uzdravuje ho a oznamuje je své jméno Panna Maria Guadalupská. 1531-XII. Obraz je vystaven v soukromé kapli biskupa, kde je uctíván tisíci Aztéky.Dostavba první malé kaple (ermita) na Tepeyacu. 1531-26.12. Obraz je v triumfálním procesí přenesen z města (México) na Tepeyac.Vzkříšení Mexičana, který byl z neopatrnosti proboden kopím a zemřel. 1533 Stavba větší kaple na Tepeyacu, známé pod jménem secunda ermita. Obraz je do ní přenesen. 1539 Dovršení evangelizace Mexika. V reakci na zázračné události přijímá 8 miliónů Aztéků víru. 1539 Dovršení evangelizace Mexika. V reakci na zázračné události přijímá 8 miliónů Aztéků víru. 1544-15.5. Juan Bernardino umírá v Tolpetlacu ve věku 84 let. 1544- Dětská pouť na Tepeyac zakončuje epidemii moru, na kterou zemřelo 12.000 lidí. 1545- Indiánský profesor Don Antonio Valeriano sepisuje v řeči náhuatl kroniku zjevení s titulem Nican mopohua Motecpana. 1548- Na Topeyacu umírá Juan Diego ve věku 74 let. 1556- Don Alfonso de Montufar OP, druhý mexický biskup, staví na Tepeyacu třetí ermitu, do které se na dalších 66 let obraz přemisťuje. 1557- Mexický arcibiskup potvrzuje za Církev pravost zjevení. 1570- Mexický arcibiskup zasílá králi Filipovi II. inventář mexického arcibiskupství, ke kterému též náleží kaple na Tepeyacu. Současně mu posílá kopii zázračného obrazu, která pak sehraje důležitou úlohu v bitvě u Lepanta. 1629- Za veliké povodně v Mexiku se utopilo 30.000 lidí. Obraz je v lodním procesí přenesen do města a zůstává tam v katedrále až do opadnutí vod v roce 1634. 1666- Začátek oficiálního církevního vyšetřování guadalupských událostí. 1709-IV. Slavnostní vysvěcení druhého kostela (bazilika) Naší milé Paní Guadalupské na Tepeyacu (dnes Museum Guadalupe). 1736-. Mexiko postihuje epidemie tyfu, která si vyžádá 700.000 lidí. 1737-27.4. Prohlášení Naší milé Paní Guadalupské za patronku země. 12. prosinec je stanoven jako církevní i občanský svátek. 1754- Papež Benedikt XIV. potvrzuje bulou Naší milou Paní Guadalupskou za patronku Mexika a používá Ž 147,20: "Tak žádnému z národů neučinil…" 1756- První důkladné zkoumání obrazu slavným malířem Miguelem Cabrerou a dalšími umělci, kteří prohlašují za nemožné zhotovení perfektní kopie obrazu. 1776- Vyhnání jezuitů z Mexika Španěly. 1777- Počátky prací na výstavbě studniční kaple Pocito na Tepeyacu na východní straně náměstí. 1791- Zázračné uchování obrazu před zničením kyselinou dusičnou, užitou při čištění zlatého a stříbrného rámu obrazu, která se neopatrností vylila na obraz. Na obraze zůstala stopa jen jako po vodě. 1802- V Cuauhtitlanu, rodišti Juana Diega, je zřízena kaple. 1821- Císař Augustin de Iturbide na konci osvobozeneckých válek staví zemi slavnostně pod ochranu Naší milé Paní Guadalupské. Zakládá řád Guadalupe. 1861- Vyvlastnění veškerého církevního majetku s výjimkou Guadalupské svatyně. 1890- Renovace baziliky Naší milé Paní Guadalupské. 1894- Papež Lev XIII. aprobuje oficium a mši Naší milé Paní Guadalupské. 1895-12.12 Papež Lev XIII. povoluje prvou korunovaci obrazu svým legátem. 1910-24.8. Naše milá Paní Guadalupská je Piem X. prohlášena za patronku celé Latinské Ameriky. 1917- Ústava z Queretara legalizuje vyhlazovací boj proti katolické církvi Mexika. 1919- Versaillská mírová konference odmítá přijmout Mexiko do Společnosti národů kvůli porušování svobody svědomí v ústavě. 1921-14.11. Státní prezident Obregón nechá před obraz do vázy umístit bombu. Nepraskne ani tenké ochranné sklo před obrazem, ač je zničen těžký železný krucifix před ním. 1926- Povstání "Cristeros" proti náboženskému útlaku. 1929- Mexičtí biskupové uzavírají dohodu s prezidentem o ukončení násilností (státem nedodrženo). Alfonso Gonsales v očích obrazu objevuje zrcadlení obrazu muže. Na radu správy svatyně to nezveřejňuje, a tak dochází ke zveřejnění později. 1933-12.12. Papež Pius XI. opakuje prohlášení svého předchůdce o ustanovení Naší milé Paní Guadalupské patronkou Latinské Ameriky. 1945-12.10. V rozhlasovém projevu k mexickému lidu oslavuje papež Pius XI. padesáté výročí prvé korunovace zázračného obrazu. Konec otevřeného pronásledování Církve prezidentem Camachou. 1946- Při vyšetřování obrazu dochází ke zjištění, že nevykazuje stopy po tazích štětce, což je důkazem toho, že nebyl namalován. 1951- Carlos Salinas zkoumá zázračný obraz a zjišťuje zrcadlené obrazy v očích. 1955- Malý chlapec v Tolpetlacu objevuje kamenný kříž na místě, kde Juan Diego našel svého smrtelně nemocného strýce. 1955-11.12. V rozhlasovém vysílání se oznamuje, že obraz v očích Panny Marie na obraze je s jistotou Juan Diego. 1955-11.12. V rozhlasovém vysílání se oznamuje, že obraz v očích Panny Marie na obraze je s jistotou Juan Diego. 1962- Dr. Charles J. Wahlig z New Yorku se svou ženou objevují po studiu 25x zvětšené fotografie v očích obrazu další dvě postavy. Na podkladě fotografických pokusů dokazuje Dr. Wahlig možnost takových zrcadlení v oku. 1. července navštěvuje svatyni J.F.Kennedy (v dalších několika letech ho následují Ch. de Gaulle, král Buadouin a Dr. Lübke). 1966-31.5. Papež Pavel VI. zasílá obrazu Naší milé Paní Gaudalupské zlatou růži. Zavraždění prvního biskupa z Ciudad Obrégon/Sonora svobodnými zednáři. 1975 Přenesení obrazu ze staré baziliky do moderní svatyně zřízené vedle ní. 1976 Vysvěcení nové baziliky a přenesení obrazu. 1979-l. Jan Pavel II. navštěvuje jako první papež poutní kotel Naší milé Paní Guadalupské. 1979-V. Zázračný obraz je zkoumán dvěma americkými vědci, prof. Callahanem a prof. Jody Smithem. Po infračervené zkoušce potvrzují nadpřirozený původ obrazu. Dokládají fotografiemi existenci tří osob v očích obrazu. 1981- Oslavy 450. výročí zjevení. Začíná proces blahořečení Juana Diega. 1986- Zkoumání obrazu elektronovým mikroskopem pomocí počítače. Potvrzení dalších postav v oku Madony. Vědci se domnívají, že v pupile je přesně zachycena scéna, která se odehrála před 450 léty v domě biskupa, když Juan rozvinul tilmu. 1986-19.9. Ve městě México City je obrovské zemětřesení, které ničí 500 domů, 1.000 těžce poškodí a 1.000 lehce. Obětí na životech je 25-30.000. Škody na veřejných budovách jsou odhadovány na 4 miliardy dolarů. Bazilika a obraz zůstávají ušetřeny.. 1990- Jan Pavel II. ve Vatikánu blahořečí Juana Diega. 1992- Jan Pavel II. otevírá ve svatopetrském chrámu kapli k poctě Panny Marie Guadalupské.                                                                                                 Naše milá Paní Gaudalupská byla r. 1754 prohlášena papežem Benediktem XIV. za patronku Mexika, 24.8.1910 prohlášena papežem Piem X. za patronku a ochránkyni celé Latinské Ameriky. - V lednu 1979 navštívil baziliku Naší milé Paní Guadalupské jako první papež Jan Pavel II.    12. prosinec - Panny Marie Guadalupské. NICAN MOPOHUA MOTECPANA - ZDE SE VYPRÁVÍ [8] (dobová zpráva o zjevení)    Níže uvedený text je autentickým dokumentem ze XVI. století a byl sepsán v indiánské řeči náhuatl a pro indiány. Proto vykazuje některé zvláštnosti. Aby bylo možné lépe pochopit styl vyprávění i samu událost, je předesláno několik poznámek (od Ing. Mráčka, OP).       1) Když se začala evangelizační práce v Mexiku, byli někteří misionáři přesvědčeni, že dojde k jejímu usnadnění, když se podaří získat pro tuto činnost samotné indiány. Františkáni tak založili 6.1.1536 Colegio de la Santa Cruz de Tlatelolco (Mexiko), do kterého přibrali děti předních domorodců. Učiteli zde byli zvláště vybraní františkáni, vyučovacím jazykem byla kastilština, latina a náhuatl (původní indiánská řeč). O deset let později již byla dotvořena vzdělaná skupina indiánů, které františkáni předali vedení ústavu. V jeho čele setrvali indiáni 20 let. Později bl ústav zrušen a již nikdy nebyl obnoven.       2) Události v Guadalupe se odehrály pět let před založením Colegia a hrály důležitou roli při evangelizaci domorodců. Velice brzy se staly součástí domorodé ústní tradice. Poměrně brzy došlo také k jejich zapsání. Zápis byl proveden v řeči náhuatl a jmenuje se podle počátečních slov NICAN MOPOHUA (Zde se vypráví). Za autora tohoto spisku je považován indián Antonio Valeriano, který byl profesorem výše zmíněného ústavu a mimoto překladatelem, spisovatelem a latinistou. 40 let byl také guvernérem indiánů v Mexiku.       3) Nican mopohua je mistrovským dílem indiánské literatury a jeho stavba zcela odpovídá způsobu myšlení tamních indiánů. Tím je dána někdy i nezvyklá forma, kterou jsem se snažil udržet i při překladu do češtiny. Indiáni si například potrpěli při důležitých událostech na difeasizmy - potvrzení ze dvou stran, původ důležitých událostí byl vždy v noci, zcela zvláštní význam má číslo 5, atd.       4) Originál spisku se ztratil, ale mezitím byl naštěstí mnohokrát opsán. V překladu se držím verze Angela Mária Garibaye. Numerace textu pochází od Colomira Sillera a sleduje související myšlenky kultury náhuatl.    Text fascinuje svou přímočarostí a upřímností. Nic neskrývá, má bohatý slovník. Nečekanou zápletkou je, když se Juan chce Panně Marii vyhnout. Jak volí fintu na Pannu Marii, která mu ale nevyjde! Kdyby se nejednalo o historický dokument, bylo by možné vyprávění zařadit (aspoň tuto část) do náboženského humoru. NICAN MOPOHUA MOTECPANA (zde se vypráví..) 1. Zde se po pořádku vypráví, jak se před nedávným časem zjevila zde na Tepeyacu, kterému se říká Guadalupe, Svatá Panna Maria, vždy Panna, Matka Boží, naše Královna. 2. Nejprve se ukázala chudému počestnému muži Juanu Diegovi. Potom se její obraz zjevil novému biskupovi Juanu de Zamárraga. Nadto se bude vyprávět i o zázracích, které způsobila. 3. Deset let po dobytí města Mexiko, když již šíp a štít odpočívaly v zemi, žilo obyvatelstvo na březích jezer i v horách, všude v porobě. 4. Právě v tom čase, kdy se zde počínala víra, poznání Toho, skrze něhož žijeme, pravého Boha Hospodina, nechala vrůst rostliny a vypučet květy. 5. Stalo se to přesně v roce 1531 po uplynutí několika dní měsíce prosince. Oním místem procházel rolník, který se jmenoval Juan Diego a pocházel z tohoto kraje. Jak se říká, měl dům v Cuauhtitlanu. 6. Co se týká evangelizace, děla se hlavně v Tlatilolcu. 7. Bylo to v sobotu ještě za nočního šera. Kráčeje rozvažoval o Božích věcech a o Jeho přikázáních. 8. Když přišel k úpatí malého kopce, kterému se říká Tepeyac, počínalo se jitro. 9. Z vrcholu kopce uslyšel zpěv. Zněl, jako by to zpívalo množství nádherných ptáků a střídali se ve zpěvu, jako by jim kopec odpovídal. Ten zpěv byl krásný a slastný, krásnější než jakéhokoli známého ptáka. 10. Juan Diego se zastavil a přemýšlel: Zasloužím si to? Jsem hoden tomu naslouchat? Smím snad? Vidím to snad jen v polospánku? Kde jen jsem? 11. Jsem snad na místě, o kterém vyprávěli naši starci? V zemi květů, v ráji, kde vzniklo naše tělo? Nebo snad v nebi? 12. Upřel zrak k vrcholu kopce ve směru, kde se objevuje vycházející slunce. Odtud se ten zpěv rozléhal. 13. A když zpěv náhle ustal a vše zmlklo, uslyšel, že ho někdo z vrcholku volá. Hlas říkal: "Počestný Juane, počestný Juane Diego." 14. Nato se odvážil jít k místu, odkud byl volán. Jeho srdce zůstalo klidné a necítil strach, nýbrž velikou spokojenost a radost. 15. Nato se odvážil jít k místu, odkud byl volán. Jeho srdce zůstalo klidné a necítil strach, nýbrž velikou spokojenost a radost. 16. A když stál proti ní, obdivoval její dokonalou vznešenost. 17. Její šaty se podobaly slunci a vyzařovaly paprsky. 18. A skála a kamení na místě, kde stála, byly proniknuty září a paprsky, takže vypadaly, jako by byly ze smaragdů a drahokamů, země zářila barvami duhy. Suché keře a kaktusy, které se tu vyskytují, vypadaly jako ze zelenavých per a jejich výhonky byly jako z tyrkysu, lupení a dokonce i trny zářily jako zlato. 19. Sklonil se před ní a potom uslyšel její povzbudivá a laskavá slova následovaná poselstvím. 20. Řekla mu: "Poslyš, nejubožejší z mých synů, počestný Juane, kam jdeš?" 21. A on jí odpověděl: "Moje vladařko a královno, musím do Tvého domu do Mexika-Tlatilolca, abych se vzdělával v Božích věcech, které nám objasňují naši kněží, podobizny to našeho Pána." 22. Potom promluvila a sdělila mu svou vznešenou vůli. Řekla: "Věz a opatruj to dobře ve svém srdci, nejubožejší z mých synů, že jsem Svatá Maria vždy Panna, Matka Boží, jediné Pravdy, skrze niž žijeme, Stvořitele lidí, Pána nebe a země. 23. Přeji si nejvnitřněji a byla bych velmi ráda, kdyby mi zde na tomto místě zřídili moji kapli. V ní budu všem lidem dokazovat svou lásku, slitovnost, pomoc i ochranu, a také ji uskutečním. 24. Neboť jsem milosrdná matka tvého národa i všech, které žijí v tomto světě, každého, kdo ke mně volá, hledá mě a důvěřuje mi. 25. Zde chci mírnit a uzdravovat jejich bídu, nářky a bolesti. 26. A aby se mohlo uskutečnit dílo mého milosrdenství, jdi do paláce mexického biskupa. Vyprávěj mu, jak jsem tě učinila svým poslem a že tě posílám k němu, abys mu sdělil, jak velice si přeji, aby mi zde postavil dům, zřídil mi zde na tomto místě svatyni. Vyprávěj mu vše přesně tak, jak jsi to viděl a vidět směl, a co jsi slyšel. 27. Buď ujištěn, že ti budu velice vděčná a odměním se ti. Udělám tě za to šťastným, daruji ti radost a doslova si vysloužíš, že tě odměním za námahu a práci, se kterou uskutečníš dílo, jímž jsem tě pověřila. Dobrá, nejubožejší z mých synů, slyšels má slova a poselství. Čiň nyní, co činit máš." 28. Nato se před ní sklonil a řekl: "Má vladařko a Královno, již jsem na cestě, aby se tvé poselství a slova stala skutečností. Já, ubohý služebník, odcházím nyní od tebe." Potom sešel z kopce, aby uskutečnil své poslání: šel kamenitou cestou, která vede přímo do Mexika. 29. Poté, co přišel do města, šel přímou cestou k domu biskupa, který přišel teprve před krátkou dobou jako pán kněží. Jmenoval se Juan de Zumárraga a byl knězem svatého Františka. 30. Sotva přišel, pokoušel se okamžitě dostat k němu. Prosil jeho služebníky, jeho důvěrníky, aby mu to řekli. Po dlouhé době přišli, aby jej zavolali, že pan biskup již přikázal, aby předstoupil. Nato vstoupil, uklonil se a padl na kolena. 31. A potom mu vše předložil a vyjevil mu slova Paní nebes a její vůli. A také mu řekl, co vše směl udiven vidět a slyšet. Když biskup uslyšel jeho poselství, nezdálo se, že by mu věřil. 32. Odpověděl mu a řekl: "Můj synu, musíš přijít ještě jednou, musím si ještě jednou v klidu vyposlechnout vše, kvůli čemu jsi přišel, a musím přesně pozorovat tvou vůli a přání." 33. Juan odešel a byl velice smutný, protože se jeho poselství žádným způsobem nevyplnilo. 34. Ten samý den se vrátil. Šel přímo na kopec a potkal tam Paní nebes: očekávala ho již na místě, kde ji viděl poprvé. 35. Když ji viděl, padl k zemi a řekl: "Moje Paní, má Paní a vladařko, šel jsem, kam jsi mě poslala, abych vyřídil tvé poselství a tvá slova. 36. Dostal jsem se na to místo, kde bydlí pán kněží, i když s velkými potížemi. Viděl jsem jej a sdělil mu tvá slova a poselství, jak jsi mi to přikázala. 37. Přijal mě blahosklonně a pozorně mi naslouchal. Ale odpověděl mi tak, jako by to jeho srdce nemohlo přijmout a uvěřit tomu. Řekl mi: Musíš přijít ještě jednou, musím tě vyslechnout v klidu, vše, kvůli čemu jsi přišel, a sledovat od počátku tvé přání a vůli. 38. Na způsobu, jakým mi odpověděl, jsem viděl zcela zřetelně, že si myslí, že jsem si to celé vymyslel, že chceš, abych ti vystavěl svatyni, a že to asi nepochází od tebe. 39. Proto tě úpěnlivě prosím, vladařko a Královno, abys dala ten úkol někomu urozenému, ceněnému, obecně známému a váženému, aby mu uvěřili. 40. Neboť bezpochyby jsem jen rolník z tohoto kraje, odkrojek lidu, list ve větru, poroučí se mi a ostatním jsem břemenem. A ty, moje vladařko a Královno, mě posíláš na místo, kde nemám co pohledávat a kam nepatřím. 41. Odpusť mi, že vědomě rmoutím tvou tvář i srdce a budím tvou nedůvěru a nevoli, má vladařko a Královno." 42. Nejdůstojnější vždy Panna mu odpověděla: "Slyš, nejubožejší z mých synů, věz ve svém srdci, že nepostrádám sluhů a vyslanců, které bych mohla pověřit, aby splnili mou vůli a vykonali poselství. Ale je bezpodmínečně nutné, abys to byl ty, kdo tam půjde a promluví, a aby se uskutečnila má vůle a mé přání tvým prostřednictvím a tvou pomocí. 43. Nejubožejší z mých synů, prosím tě velice a se vší přísností ti přikazuji, abys zítra ještě jednou vyhledal biskupa. 44. Ať se dozví mou vůli a přání, aby vše uskutečnil a vystavěl mi zde svatyni, kterou na něm vyprošuji. A řekni mu ještě jednou, že jsem osobně Matka Boží, vždy Panna, která tě posílá." 45. Juan Diego jí odpověděl: "Moje Paní a vladařko, nechci zarmoutit tvou tvář i tvé srdce. Ze srdce rád k němu půjdu a pravdivě mu řeknu tvá slova a poselství. Udělám to na každý pád a cesta mi nezpůsobí potíže. 46. Půjdu, abych vyplnil tvou vůli. Ale může se stát, že mi nebude naslouchat, a pokud bude, že mi neuvěří. 47. Zítra večer, až zapadne slunce, přinesu ti zpět tvé poselství a slova i to, co pán kněží odpoví. 48. Teď jdu, moje Paní a vladařko, odpočinu si trochu." A odebral se domů a odpočinul si. 49. Následující den, byla to neděle, když byla ještě noc a temno, opustil svůj dům a šel přímo do Tlatilolca, aby se poučil o Božích věcech a nechal zapsat do soupisu, a potom aby viděl pána kněží. 50. Bylo asi deset hodin, všichni se shromáždili, vyslechli mši svatou, chudí se nechali zapsat do soupisu a zase se rozešli. Potom šel Juan Diego do domu biskupa. 51. A když tam přišel, dělal vše možné, aby jej uviděl a s velkou obtíží se mu to podařilo. Padl na kolena, plakal a byl smutný, když biskupovi sděloval poselství a slova Paní nebes a vyjevil mu, že mu má věřit ve vztahu k poselství a vůli vznešené Panny, a má jí postavit kapli na tom místě, kde to přikázala, že si to přeje. 52. Ale pan biskup se ho ptal na mnoho věcí, zkoušel jej, aby uklidnil své srdce, kde ji viděl a jak vypadala. A Juan Diego vyprávěl panu biskupovi vše od počátku až do konce. 53. Ale ačkoli mu řekl vše, jakou měla postavu a co viděl či udiven vidět směl, a v čem se zjevilo, že je láskyplnou vždy panenskou Matkou našeho Vykupitele, našeho Pána Ježíše Krista, nemohl tomu biskup přece jen uvěřit. 54. Řekl mu, že jeho slova a poselství samo nestačí, aby se uskutečnilo, co žádá. Že je zapotřebí další znamení od ní, aby mu bylo možné věřit, že Paní nebes posílá právě jej. 55. Když to Juan Diego slyšel, řekl biskupovi: "Můj pane a vladaři, jak má vypadat to znamení, které vyžaduješ, neboť jdu přímo k Paní nebes, která mě sem poslala, a poprosím ji o to." Když biskup viděl, že trvá na pravdivosti svých slov a nevytáčí se ani nezneklidňuje, rozloučil se s ním. 56. A když vyšel, poručil některým svým důvěrníkům, aby jej sledovali, kam jde, s kým se potká a s kým bude mluvit. A tak se stalo. 57. Juan Diego šel přímo odtud svou cestou. Za ním šli i ti, co jej sledovali. V blízkosti mostu, který vede k Tepeyacu, v rokli, jej ztratili z očí, a ač ho všude hledali, nikde jej již neviděli. 58. Tak se vrátili zpět, nejen že byli rozzlobeni, ale způsobil jim tím mrzutost a vytvořil u nich proti sobě předsudky. 59. A tak běželi za panem biskupem, aby jej zpravili. Namluvili mu, aby mu nevěřil. Řekli, že ho jen podvádí a to, co přišel sdělit, že si jen namluvil nebo že si to vymyslel. A tak se všichni usnesli, že pokud přijde ještě jednou, tak jej okamžitě uvězní a tvrdě potrestají, aby nevyprávěl lži a nepodváděl lidi. 60. Následující den, bylo to pondělí, kdy měl Juan přinést něco, co by sloužilo za znamení, aby mu uvěřili, se tam nevrátil, protože když přišel domů, našel svého strýce Juana Bernardina osypaného neštovicemi, jak umírá. 61. Nejprve šel pro doktora, který k němu také přišel, ale už nemohl nic dělat, protože strýc byl již těžce nemocen. 62. Strýc Juana prosil, aby ještě v noci zašel do Tlatilolca pro kněze, aby se mu vyzpovídal a aby jej dobře připravil, protože v nejhlubším nitru cítil, že nastal čas jeho smrti a že se už neuzdraví. 63. A tak v úterý ještě v noci opustil Juan Diego dům, aby zavolal z Tlatilolca kněze. 64. A když došel na úpatí kopce Tepeyacu, kde se začíná cesta na západní straně, neboť musel jít vždy kolem, řekl si: 65. "Když půjdu tou cestou rovně, může se stát, že tam zase přijde Paní jako předtím, aby mě viděla, a zdrží mě, abych zanesl znamení pánu kněží, jak mi to přikázal. 66. Nejprve je ale nutné, abych odstranil své trampoty a zavolal kněze. Strýc trpí a čeká již na něj." 67. Proto šel kolem kopce, vystoupil jen do poloviny a šel podél trasy, kde vycházející slunce počíná svůj běh, aby se rychle dostal do Mexika a aby jej Paní nebes nemohla zastavit. 68. Myslel si, že zde, kudy kráčí, jej ta, která stále zří láskyplně na všechny, nespatří. 69. Uviděl však, že jej spatřila z místa, kde ji prve uviděl, a sešla k němu z kopce dolů na úpatí a zabránila mu v cestě tím, že se před něj postavila. Potom řekla: "Nejubožejší z mých synů, kam jdeš, kam ses obrátil?" 70. Aniž by se zarděl, zastyděl či zalekl, uklonil se před ní, pozdravil ji a řekl: "Má Paní, dej Bůh, aby ses vždy dobře cítila. Jak jsi započala den? Doufám, že se ti, má vladařko, daří dobře. 71. Musím tvou tvář i srdce zarmoutit. Máš vědět, že jeden z tvých ubohých sluhů, můj strýc, umírá. Jeho tělo zmohla těžká choroba, a proto brzy umře. 72. Proto jdu spěšně ke tvému domu do Mexika, zavolám jednoho z miláčků našeho Pána, aby jej připravil a vyzpovídal. 73. Neboť jsme stvořeni k tomu, abychom čekali na hodinu naší smrti. 74. Ale i když to napřed udělám, vrátím se ihned zpět, abych přinesl tvá slova a poselství. Moje vladařko, odpusť mi, prosím, a měj se mnou ještě trpělivost, nechci tě podvést. Již zítra k tobě spěšně přijdu." 75. Když dobrotivá Panna slyšela Juanovo vysvětlení, řekla: "Poslyš a uchovej to ve svém srdci, nejubožejší z mých synů, nic tě nemá odradit a zmalomyslnět. Nemusíš se bát této nemoci, ani žádné jiné nemoci či něčeho znepokojivého. 76. Což nejsem zde já, tvá Matka? Nestojíš v ochraně mého stínu, pod mým přístřeším? Což nejsem zdrojem života? Nejsi skryt pod ochranou mého pláště, skryt na mých rukou? Co ještě potřebuješ? 77. Nic tě nemá rmoutit a plnit hořkostí. Nermuť se nemocí tvého strýce. Nezemře na nemoc, kterou trpí, buď ujištěn ve svém srdci, že je již uzdraven (a v tom okamžiku se jeho strýc uzdravil, jak se později ukázalo)." 78. Když Juan Diego uslyšel slova Královny nebe, byl utěšen a srdce se mu uklidnilo. Prosil ji snažně, aby jej hned poslala k pánu kněží a dala mu znamení, aby mu uvěřili. 80. Řekla mu: "Jdi nahoru, nejubožejší z mých synů, a místo, kde jsi mě viděl a kde jsem ti dala pokyny, najdeš pokryté různými květinami, natrhej je, sesbírej a slož dohromady. Potom opět sestup a přines mi je." 81. Juan Diego vyšel na kopec, a když se rozhlédl, byl velice udiven. Místo, kde se Panna zjevila, bylo pokryté nejkrásnějšími květinami Kastilie, jejich květy byly otevřené v plném květu. Vlastně to vůbec nebylo místo, kde by mohly růst květiny, a byl zrovna čas, kdy přicházely mrazy. 82. Překrásné květiny nádherně voněly a byly pokryté noční rosou jako perlami. 83. Hned je počal trhat, všechny je sesbíral a položil do svého pláště. 84. Vrcholek kopce vůbec nebyl místem, kde by mohly růst květiny, jsou tam jen skály, kaktusy, trní a křoví, a kdyby se tam teď ukázala tráva, byla by zničena v této prosincové době ledem. 85. Potom sešel dolů a ty rozličné květiny přinesl Královně nebe. Když je viděla, vzala je do svých něžných rukou a potom je, jednu po druhé, položila do jeho pláště. 86. A řekla mu: "Nejubožejší z mých synů, tyto všechny květiny jsou důkazem, znamením, které přineseš biskupovi. Mým jménem mu řekneš, že podle toho pozná, co si přeji, a může vyplnit mou vůli a mé přání. 87. A ty, ty jsi můj vyslanec, v tebe skládám všechnu svou důvěru. Přísně ti přikazuji, abys plášť otevřel jen v přítomnosti biskupa a ukázal mu, co přinášíš. 88. Budeš mu přesně vyprávět a řekneš mu, jak jsem tě poslala na vršek kopce trhat květiny a co jsi vše s údivem viděl. Tím přesvědčíš srdce pána kněží, aby pak učinil, co učinit má, a zbudoval mi svatyni, kterou si od něj přeji." 89. A hned, jak mu Paní nebes svěřila poslání, vydal se kamenitou stezkou, která vede přímo do Mexika. Šel rychle a byl dobré mysli s jistotou v srdci. Opatrně nesl, co měl schováno v plášti, aby nic nevypadlo. Zatímco šel, okoušel vůni nádherných květin. 90. Když přišel k domu biskupa, narazil na vrátné a jiné služebníky krále kněží. Šel k nim poprosit je, aby šli k biskupovi a řekli mu, že by jej rád viděl, ale nikdo z nich to nechtěl udělat, nikdo si ho nevšímal, neboť byla ještě noc, a jak jej znali, působil jim jen mrzutosti a byl obtížný. 91. Také jejich druzi jim vyprávěli, jak se jim ztratil z očí, když jej sledovali. A tak musel dlouho čekat. 92. Když viděl, že tam stojí už dlouho se sklopenou hlavou a čeká marně, zda jej zavolají, a pravděpodobně něco drží v plášti, přiblížili se konečně, aby viděli, co má u sebe, protože byli jati zvědavostí. 93. A když Juan Diego viděl, že před nimi nemůže schovat, co má u sebe, a že jej asi vyhodí nebo mu nabijí, pootevřel trochu plášť, takže viděli, že má u sebe květiny. 94. Když viděli, že to jsou různé květiny z Kastilie a že není čas, kdy normálně rostou, byli překvapeni, protože viděli i rozevřené květy, které tak nádherně voněly. 95. Chtěli mu je sebrat a zkusili to třikrát. 96. Nepodařilo se jim to ale, neboť pokaždé, když je chtěli uchopit, nevypadaly najednou jako opravdové, ale jako namalované na plášti, či na něm našité. 97. Okamžitě šli k panu biskupovi, aby mu řekli, co viděli, a že jej chce zase vidět ten malý indián, co už tady několikrát byl, a že již čeká velmi dlouho na povolení ke vstupu. 98. Když to pan biskup slyšel, pochopil, že to má být jistě důkaz, který ho má přesvědčit, aby uskutečnil to, co na něm ten bezvýznamný člověk stále vyprošuje. 99. Okamžitě dal rozkaz, aby vstoupil. Hned, jak Juan vešel, poklekl, jak to udělal již dříve, a vyprávěl mu ještě jednou všechno, co s údivem spatřil, a také své poselství. 101. A mimoto jsem jí řekl, že jsem ti slíbil přinést něco jako znamení a důkaz mé vůle, co jsi chtěl z mé ruky obdržet. Když uslyšela tvé poselství, přijala dobrotivě, co žádáš: nějaké znamení a nějaký důkaz, aby se stala a uskutečnila její vůle. 102. A dnes ráno, ještě v noci, mi přikázala, abych k tobě ještě jednou zašel. Ale prosil jsem ji o znamení na důkaz její vůle, abych mohl přinést, co na mně požaduješ, a ona mi řekla, že mi je dá. A okamžitě splnila svůj slib. 103. Poslala mě na vršek kopce na místo, kde jsem ji viděl předtím, abych tam natrhal rozličné květiny z Kastilie. Potom jsem jí je přinesl dolů k úpatí kopce. Vzala je do svých něžných rukou, položila je opět, jednu po druhé, do mého pláště, abych ti je mohl přinést a osobně předat. 104. Ač jsem dobře věděl, že vršek kopce není místo, kde rostou květiny, že je tam jen spousta kamení, trní a kaktusy, nebyl jsem překvapen, ani jsem nepochyboval. 105. Když jsem pomalu vyšel na vrchol kopce, upřel jsem zrak na to místo: byla to květinová zahrada! Vše bylo pokryto rozličnými druhy krásných květin z Kastilie. Začal jsem je hned trhat. 106. Řekla mi, proč ti je mám dát: abys viděl znamení a uvěřil v její vůli. Tím také dokazuji pravdivost svých slov. Zde jsou, přijmi je, prosím, milostivě." 107. Nato rozevřel svůj bílý plášť, ve kterém nesl květiny, a hned se všechny rozsypaly po podlaze. Ve stejném okamžiku se namaloval a vyjevil najednou vznešený obraz stále jsoucí Svaté Panny Marie, Matky Boží. Je to ten obraz, který existuje ještě dnes a přechovává se v jejím vznešeném domě, v její kapli z Tepeyacu, který se nazývá Guadalupe. 108. Když jej pan biskup uviděl, poklekl on i všichni, kteří tam byli, a podivili se. Zase povstali, aby ji uviděli, zesmutněli a cítili bázeň ve svých srdcích a myšlenkách. 109. Pan biskup se k ní se slzami v očích a plný smutku modlil a prosil snažně, aby mu odpustila, že nevěřil v její vůli a přání. 110. A když povstal, rozvázal Juanovi na krku jeho plášť, na kterém se zjevila Paní nebes, a pak jej vzal a odnesl do své domácí kaple. 111. Juan Diego zůstal ještě jeden den v biskupově domě. A následující den mu biskup řekl: "Pojďme, abys nám ukázal, kde máme dle vůle Paní nebes zbudovat kapli." 112. Někteří lidé byli hned připraveni ji postavit a zřídit. A když jim Juan Diego ukázal místo, kde Paní nebes přikázala kapli postavit, prosil je o svolení, aby mohl jít. 113. Chtěl jít domů navštívit svého strýce Juana Bernardina, který byl těžce nemocen, když jej opustil, aby odešel do Tlatilolca pro kněze, který jej měl připravit a vyzpovídat. Nenechali jej ovšem jít samotného, ale doprovázeli ho domů. 114. Když tam došli, uviděli strýce, jak je zdravý, a nic jej nebolelo. 115. Byl velice udiven, že jeho synovec přišel s takovým doprovodem a že mu prokazovali takovou čest, a otázal se ho, proč ho tak uctívají. 116. Juan Diego mu řekl, že jej opustil, aby přivedl kněze k přípravě a ke zpovědi, a jak se mu na Tepeyacu zjevila Královna nebe a poslala ho do Mexika, aby řekl panu biskupovi, že jí má postavit na Tepeyacu kapli. 117. A strýc řekl, že je pravda, že byl uzdraven zrovna v tu chvíli, a že ji viděl přesně tak, jak se ukázala jeho synovci, a že mu řekla, že musí jít do Mexika k biskupovi. 118. A až jej uvidí, že mu má říci vše, co viděl, a jak byl zázračně uzdraven. A že mají ten vznešený obraz nazvat Pannou Marií Guadalupskou. 119. Nato dopravili Juana Bernardina k biskupovi, aby s ním mluvil a podal mu svědectví. 120. Spolu se svým synovcem zůstal u biskupa řadu dní, až postavili kapli Královně a Paní tam na Tepeyacu, kde ji Juan Diego uviděl. 121. A pan biskup přenesl vznešený obraz Královny a Paní do hlavního kostela. Odnesl jej z kaple ve svém domě, aby bylo možné vznešený obraz vidět a obdivovat. 122. Všichni obyvatelé města byli velice vzrušeni, přicházeli, aby viděli vznešený obraz, a obdivovali se mu a modlili se před ním. 123. Je velmi udivující, co se stalo Božím zázrakem, protože ten vznešený obraz nenamaloval žádný pozemšťan.

[1]	P. Mráček, OP.: "Zjevení Panny Marie v Mexiku", Matice Cyrilometodějská, Olomouc 2000
[2]	"Mystery of the Eyes", "Virgin of Guadalupe´s Eyes tell of Mystery"; IBM Expert Talks of Microscopic Images Imprinted on Tilma http://www.rosaryworkshop.com/HISTORY-Guadalupe.html překlad s použitím http://www.sancta.org/ http://www.immaculateheart.com/Ave%20Maria/guadalupe.htm
[3]	"Jan Pavel II. v Guatemale a v Mexiku"; agenturní zpráva z 31.7.2002 http://www.radiovaticana.cz/archiv/zpravy02/07/31.htm#01
[4]	"Svatořečení Juana Diega v Basilice Panny Marie Gaudalupské"; agenturní zpráva z 1.8.2002 http://www.radiovaticana.cz/archiv/zpravy02/08/01.htm#01
[5]	"Svatořečení prvního Indiána provázejí spory o jeho existenci", "Slavný Indián měl postavit most mezi domorodci a církví" (ČTK); agenturní zpráva z 20.6.2002 http://www.christnet.cz/magazin/mag.asp?clanek=1473
[6]	Na tomto kopci byl před dobytím Mexika pěstován kult bohyně plodnosti Tonantzin a bohyně země Coatlicue. Právě v důsledku toho se ke zjevení stavěli františkáni zprvu velice skepticky. Naopak pro indiány hovořilo toto zjevení svým poselstvím právě na jejich svatém pahorku - na rozdíl od západních teologických abstrakcí zcela jasně - zde musí být pravý Bůh! Celá tunika Panny Marie obsahuje důležité indiánské náboženské symboly. (P. Mráček, OP.: "Zjevení Panny Marie v Mexiku", Matice Cyrilometodějská, Olomouc 2000).
[7]	P. Mráček, OP.: "Zjevení Panny Marie v Mexiku", Historie zjevení, Matice Cyrilometodějská, Olomouc 2000
[8]	P. Mráček, OP.: "Zjevení Panny Marie v Mexiku", Matice Cyrilometodějská, Olomouc 2000

obsah | předchozí | další