František se rozhodl, posílil se znamením svatého kříže, osedlal koně, vzal s sebou šarlatovou látku na prodej a cválal do města jménem Foligno. Zde prodal jako obvykle vše, co s sebou přivezl, tentokrát dokonce i koně, a jako šťastný obchodník se vracel zpět. 
   Vracel se domů a zbožně přemýšlel, jak se získanými penězi naložit. Podivuhodně vnitřně změněn působením Božím, pociťuje jako břímě držet i jen hodinu u sebe peníze. Celý svůj výdělek považuje za prach a snaží se ho co nejrychleji zbavit. Když se přiblížil k Assisi, vidí u cesty stařičký kostelík, postavený ke cti sv. Damiána.
   Pohnut k soucitu ubohostí kostelíka, s velkou uctivostí vstupuje nový Kristův rytíř dovnitř. Nalézá tu chudého kněze, s hlubokou vírou mu líbá posvěcené ruce, nabízí mu peníze a vypráví, k jakému rozhodnutí dospěl. Kněz žasne nad neuvěřitelně rychlým obrácením a ani sluchu věřit nechce. Považuje vše za žert a nabízené peníze se zdráhá přijmout. Což toho mladého muže neviděl ještě včera žít mezi příbuznými a přáteli na vysoké noze? A nebyl ještě lehkomyslnější než ostatní? František však trvá na své prosbě a snaží se dodat svým slovům hodnověrnosti. Naléhavě kněze prosí, aby ho pro lásku Boží nechal u sebe bydlit. Kněz mu to nakonec dovoluje, ale peníze ze strachu před rodiči nepřijímá. František, který majetkem pohrdá, hází peníze do okenního výklenku a nestará se o ně víc než o prach. Chce dosáhnout moudrosti, která je cennější než zlato, a osvojit si chytrost, která má větší cenu než stříbro.