Těchto 40 obrazů jsem vybral z řady textů napsaných nedlouho po Františkově smrti a dostupných v knize "Františkánské prameny I.", především ze dvou Životopisů Tomáše z Celana a Legendy Maior sv. Bonaventury. Podobně jako v původních textech ani mně nešlo pouze o co možná nejpřesnější zachycení historických faktů, ale především o to, aby život sv. Františka byl představen pokud možno v původních barvách, vůni a přitažlivosti k následování.

   Zpráv o jeho životě je málo. Narodil se v Celanu v Abruzzách r. 1190.
   Po návratu Františka ze Španělska vstoupil asi r. 1215 do řádu. Sám se počítá k "učeným bratřím", a jeho životopisy, které ho řadí mezi nejelegantnější latinské autory té doby, to prokazují; byl nadaný, měl vzdělání, někteří se domnívají, že byl ze šlechtického rodu.
   V květnu 1221 se vydal jako jeden z 27 bratří pod vedením Cesara ze Špýru do Německa. 1223 byl Cesarem jmenován kustodem ve Wormsu a po dobu jeho nepřítomnosti byl Cesarovým vikářem.
   Kdy se do Itálie vrátil, nevíme. Není vyloučeno, že byl na pohřbu sv. Františka 4.10.1226 v Assisi a že tu vidět jeho stigmata. Téměř jisté je, že zde byl při jeho svatořečení 16.7.1228.
   Přibližně v této době (1228-1229) od papeže Řehoře IX. dostal úkol napsat životopis zakladatele řádu. Práce si žádala, aby se v Assisi a okolí zdržoval. Ke schválení dokončeného díla Řehořem IX. došlo v Perugii 25. února 1229.
   "Druhý životopis svatého Františka" napsal Tomáš z Celana r. 1246/1247. Splnil tak příkaz generální kapituly v Janově 4. října 1244 a nového generálního ministra Crescencia z Jesi "sepsat skutky i slova" Františkova a neomezovat se již jen na "znamení a zázraky", o nichž se vypravovalo, že je světec vykonal. Tato generální kapitula vyzvala všechny bratry, aby předložili své osobní vzpomínky, a tak bylo možno sepsat novou biografii, která by doplnila (ne nahradila) "Prvý životopis". Výzva se pochopitelně týkala zvláště žijících blízkých druhů Františkových. Mezi ně patřili především Lev, Rufin a Angelus, kteří na výzvu odpověděli pověstným listem z poustevny v Grecciu datovaným 11. srpna 1246 s připojeným výborem vzpomínek vlastních i dalších Františkových druhů.
   Když papež Alexander IV. 15. srpna 1255 prohlásil Kláru za svatou, uložil Celanovi, aby napsal také její životopis (Legenda o svaté Kláře). Pak se stal duchovním klarisek blízko rodiště v San Giovanni di Val, kde kolem r. 1260 zemřel.
   Svým spádným, hutným vyprávěním, soustředěným na podstatné, naučil Tomáš františkány, jaký má být jejich způsob psaní na poli prózy, jak je třeba být františkány v literatuře. Dovede uchvátit čtenáře a přenést ho do sféry duchovních emocí vzácných a milých, jakož i opět přivolat zvuk slova a poučení Chudičkého...

Narodil se kolem roku 1218 v Bagnoregiu u Viterba. Studoval a pak i přednášel filozofii a teologii v Paříži, tam také vstoupil k františkánům (1243). Od roku 1257 byl generálním představeným řádu. Jeho spisy vynikají neobyčejnou hloubkou, zanechal jich po sobě asi 45. Vedle sv. Tomáše Akvinského je nejvýznačnějším teologem středověku. V roce 1273 byl povolán do Říma, aby spolupracoval na přípravě II. lyonského sněmu, a stal se biskupem a kardinálem. Zemřel 15.7. 1274 v Lyonu. Za svatého byl prohlášen v roce 1482 a za učitele církve roku 1588.
   V úvodu k Větší legendě, neopomenul autobiografickou poznámku: "Když jsem byl ještě jako malý chlapec těžce nemocen, moje matka za mne učinila slib svatému Františkovi... "

LEGENDA MAIOR (VĚTŠÍ) představuje klasické dílo v oficiálních životopisech Františka z Assisi. Bonaventura, pověřený generální kapitulou, konanou r. 1260 v Narbonu, předložil toto své dílo na následující generální kapitule v Pise r. 1263 a dosáhl jím "úspěch", který mu byl později potvrzen generální kapitulou v Paříži r. 1266, kdy došlo k rozhodnutí zničit všechny předcházející životopisy a uvolnit tak místo Legendě větší jako jediné. Tato Legenda, která převážně čerpá z "trilogie" Tomáše z Celana, má od roku 1266 úkol jako jediná zosobňovat Františkův obraz a jeho počáteční a původní náboženskou zkušenost. Navzdory obviněním, s kterými se duchovní otcové později obraceli na Bonaventuru, že s velkou "pílí" vynechal mnohé věci a mnohá vysvětlení obsažená ve Staré legendě, která byla zničena, je jisté, že Menší bratři živě pociťovali transcendentní kouzlo svého zakladatele, zachycené vyprávěním o jeho ztotožnění s Kristem, a s jeho eschatologickým posláním "anděla šesté pečetě". Jde o typologii, která by vzhledem ke starým svědectvím ve skutečnosti pocházela od Jana z Parmy.

LEGENDU MINOR (MENŠÍ) napsal Bonaventura pravděpodobně v Paříži v letech 1260-1262 současně s Legendou maior, aby se podle tehdejšího zvyku četla během oktávy svátku svatého Františka a aby nahradila Chórový životopis Tomáše z Celana, který napsal kolem r. 1230 podle svého 1. životopisu. Menší životopis je v podstatě, často i doslovně výtahem z Většího životopisu.