Informace

Co je TEC?
Nejbližší TEC
Nejbližší TEC⁺
Ohlasy
Workshop

Album TEC
Album TEC⁺

Kontakt:

Jana Pláteníková
Maroldova 9
140 00 Praha 4

tel:
 603 876 916

mail:
koordinatortec
@gmail.com

AKTUÁLNÍ WEB TEC

 www.ceskytec.eu

Odkazy

 www.katolik.cz

 www.signaly.cz

To řekl, aby mu naznačil, jakou smrtí oslaví Boha. A po těch slovech dodal: "Následuj mne!" Jan 21,19

  Ohlasy a osobní svědectví účastníků

Hanka:

Ahoj, chci Ti napsat, že jsem ráda za uplynulý víkend a hlavně za to, co se tam dělo. Docela jsem se těšila a neměla jsem obavy odjet, protože z toho, jak jsem měla příležitost Tě poznat (a z Tvých sugestivních zážitků z minulého TECu :o)), jsem Ti věřila, že mě nezatáhneš do nějaké šílenosti. :o))) Díky Tvé "sdílnosti" jsem sice vůbec netušila, do čeho jdu, ale vyplatilo se mi to risknout. Jsem ráda i tomu, že jsi dopředu příliš neřekl, protože bych možná pak těžko opouštěla nějakou svoji bujnou představu, (ale přiznávám, že jsem předtím vůbec nechápala, proč s tím děláš takový drahoty). :o)))
Bylo to super, ve stručnosti asi tak, jako když tě tři dny někdo hýčká, opečovává a miluje a to proto, aby ti dovolil růst. Přitom vše probíhalo velice citlivě, nenuceně a ve formě velice osobní a mně blízké.

To, že to připravovali amatéři, to, že jste byli lidi se stejnými nebo podobnými problémy jako já, vaše sdílnost, otevřenost, přístup P.Adriana, ..., to vše pro mne bylo nemalým obdarováním.
V posledních pár letech mě lidé mně blízcí (nemyslím tím rodinu) málem plošně naučili, že pokud se někomu otevřeš, dáváš mu příležitost k tomu, aby tě zranil na citlivých místech. Bohu díky za poznání, že pokud se otevřu, dávám příležitost k tomu, aby citlivá a nemocná místa byla Jím uzdravena.
(Když jdu k lékaři, tak mu taky nejdřív dovolím, aby se mi odborně "povrtal" v rozbitým koleni, protože díky tomu se mi koleno zahojí.) Přesvědčila jsem se, že Boha máme neustále před sebou, jen my se někdy díváme (a jdeme?) jiným směrem. On o nás stále ví a má pro nás připraveny dary šité každému z nás přímo na míru.
Dostaneš, když natáhneš ruce. Dostaneš tolik, kolik jsi ochoten přijmout. Dostaneš, když dáš ... :o))))))))

Mám ráda cesty a poznání, ale na druhou stranu nemívám problémy s tím, abych se po určitém čase netěšila domů. V neděli to zafungovalo úplně jinak a sama to nechápu, protože vnitřně nejhorší chvíle jsem zažila, když jsem se v noci vracela autobusem - zpátky se mi nechtělo.
Cítila jsem, jak mi tam, kam se vracím, chybí sdílení společenství lidí podobných názorů, jejich blízkost, starosti, pochyby, nejistoty, ale především stejná VÍRA, přiměřený věk a radost.
Budu s tím muset něco udělat. Jsem ráda za to, jakým způsobem vás Pán používá, jak se necháváte použít a jakým způsobem to děláte.. :o))
DÍKY!

P.S. Bůh s každým z nás nejspíš dokáže dělat divy (když mu to umožníme ;-). Sama jsem na to docela zvědavá. :o))

Miroslav:

Ahoj, už jsem takový, že bych všechno rád urval rozumem a vůlí. Je přitom paradoxem a současně nejspíš zákonitostí, že překvapení, která mě zaskočila na TECu, na mě kupodivu působila uvolňujícím účinkem. Právě proto mohu doporučuji TEC nejenom těm odvázaným, ale právě i nám, od přírody striktním lidem.

Petr:

Ten večer, co jsem se úplně vyřízeny vrátil z TECu, jsem těsně před usnutim, když už jsem zavřel oči a nechal všecko být, najednou koukal do nebe.
Bylo to moc krásné. Byli tam andělé a ti spolu tančili. Neměli nějakou výraznou podobu, byli jakoby ze světla nebo možná z ducha, to kdyby byl duch vidět. Tězko řici, kolik jich bylo, vidět byli jen ti nejbližší.
Pohybovali se velmi zvolna, zvláštním způsobem kroužili a vždycky se chvíli zastavili jeden proti druhému a zadívali se na sebe, a tim si mlčky cosi sdělili, jako kdyby si předali lásku nebo jako kdyby se tím nějak poznali, a hluboce se tim zaradovali, ale tak tiše a nenápadně, že na nich nebylo vůbec nic znát. Možná jakoby se malinko uklonili a usmáli se na sebe, ale i to už by bylo moc, to už by tu nebeskou vznešenost porušili.
Celé to bylo jemně stříbřité a plulo to samo v sobe ve veliké vážnosti a úctě a nacházení jeden druhého a zase opouštění, když se to v nich naplnilo.
Přitom jsem věděl, že to vlastně také sám dělám, že ty podoby a pohyby k tomu svým sněním nějak dodávám, jenom že netuším jak. To pravé nebe nejspíš nevypadalo vubec nijak, to bylo jistě mnohem dokonalejší, úplně bez mých lidských představ.
Možná, že v tom nebi jenom moje duše pokračovala v té úžasné atmosféře vzájemného nalézání a sdílení, která tolik naplňovala závěrečné hodiny vinořského TECu. Nevím. Ale jsem za to moc vděčný.

Katka:

Našla jsem si sice skoro každý den volnou chvíli, abych zapálila svíčku, sklidnila mysl a dech, zavřela oči, zvedla ruce k modlitbě...ale ono nic. Žádná duchovní chvilka plná Ježíšovy přítomnosti, která umí vlévat do žil naději a touhu po lepším se nedostavila. Moje myšlenky, které měly směřovat tam nahoru k Pravdě a Lásce se divoce a přízemně zmítaly v materiálním a virtuálním světě mezi mými nesplněnými pracovními úkoly a osobními problémy. Opakovaně vesměs marné snažení pak ze samotné modlitby začalo činit nemilou povinnost, která nenaplňuje a ubírá tomuto jedinečnému způsobu komunikace na kráse, vážnosti a potřebnostiKam se z mého života vytratila radost z chvil prožívaných s Kristem? A kam se vytratily ty chvíle???
Pusto a prázdno, které jsem začala pociťovat jako sevření ledové ruky mne vytrhlo z duchovní letargie a já se rozhodla něco dělat. Dělat cokoli, co by obnovilo sílu vést křesťanský život zase chvilku co nejlépe podle svého svědomí.
Ačkoli jsou mše či knihy s duchovní tematikou milým a funkčním prostředkem k upevňování vztahů s nebeskými výšinami, tušila jsem, že v tomto případě mi nepomůže nic menšího než živé společenství. Parta lidí, kteří svoji víru žijí a chtějí se sdílet. Byla jsem vyprahlá po duchovních zážitcích a společnosti Kristových fandů, ze kterých by láska k Bohu a životu prýštila i v rozhovoru o počasí. Potřebovala jsem v sobě oživit Krista, najít chuť do modlitby, znovu poznat radost ze sdílení a z Božího doteku. Potřebovala jsem cítit, že svou víru ještě stále žiji.
Po víkendu stráveném na TECU+ jsem mohla konstatovat, že jsem „už zase“ dítětem Božím. A to dítkem hýčkaným. Co jsem hledala, to jsem našla a k tomu dostala vrchovatě přidáno.
Hluboké a nevšední zážitky lze prožít jen v neformální atmosféře důvěry a sdílení. Zásluhou organizátorů a všech těch, které nabídka víkendového programu oslovila a oni se osobně dostavili, jsem měla možnost prožít tři nevšední a obohacující dny, seznámit se se spoustou milých lidiček naladěných na stejnou vlnu. Především jsem pak mohla uprostřed nich a díky nim zakusit to intimní, téměř hmatatelné spojení s Kristem, které se nejsilněji prožívá právě ve společenství.
Kde není nouze o překvapení, přijetí a Boží přítomnost, tam necháte kousek srdce. Ale sebou domů si nesete mnohem víc.

Jožin:

Když jsem odjížděl z TECu, byl jsem moc rád, že jsem tam byl, bylo to super, ale necítil jsem žádnou velkou změnu. Moc dlouho to ale nevydrželo... Čekala mě cesta se Student Agency do Brna. Kdo jste už se SA jeli, víte, že pokaždé pouštějí nějaký film. Tentokrát jsem ten film neznal. Začínal jakousi milostnou scénou. Další děj nebyl nijak zvláštní, až do momentu, kdy se na scéně objevil sál plný posluchačů, kteří očekávali projev psycholožky. Po třech větách projevu následovalo: "Ptáme se, v co bychom měli věřit? Politikům? Těžko. Kněžím? Byli byste překvapeni, kolik za mnou přichází klientů, co uvěřili knězi. Nemělo by to tak být, ale je." V tu chvíli se někde uvnitř mě ozvalo:"Co to jako má být? Na co to koukáš? " Většinou se na film dívám, i když se mi nelíbí, protože cesta rychleji uteče. Tentokrát mi došlo, že to není dobře... Přepnul jsem sluchátka na kanál s klidnou hudbou a měl jsem v plánu usnout. Když jsem zavřel oči, začal mozek pracovat na plné obrátky, procházel všechno, co jsem o víkendu zažil a všechno se mi to dalo dohromady. Měl jsem v sobě tak krásný, nepopsatelný pocit, bylo to prostě něco nádherného. Asi nikdy jsem necítil tolik radosti najednou a byl jsem úplně plný energie, přestože jsem byl předtím hodně unavený z celého víkendu. I když to dost nerad přiznávám, začaly mi téct slzy. Byly to slzy radosti a nešlo s tím prostě nic udělat. (Nevím co si o mě myslela slečna, která seděla vedle, ale vypadala, že je zabraná do sledování filmu.) Měl jsem pocit, že musím ve svém životě něco změnit. Ne, že bych předtím žil špatně, ale přece je dost věcí, které se dají zlepšit. Došlo mi, že některé věci, které dělám, mi zabírají místo pro jiné, daleko důležitější věci. Například, že ve svém životě hodně postrádám aktivně provozovanou hudbu. Od té doby, co studuji v Brně, se věnuji nástrojům daleko méně, protože se mi je nechce vozit s sebou. Pokud nedokážu překonat své klasické "sklouznutí do starých kolejí", celý efekt TECu bude pryč. Hudba mi pomůže tomu zabránit, protože je to zároveň můj oblíbený způsob modlitby. V ten moment jsem se pevně rozhodl, že si co nejdříve koupím kytaru, abych měl jednu v Brně vždy při ruce. Naštěstí jsem nemusel kupovat hned první, na kterou narazím a mohu v klidu vybírat, protože bratr mi zatím půjčil svoji starou, kterou má tady v Brně. Hned v pondělí jsem si ji vyzvedl a opravdu mi to moooooooooc pomáhá. Připadal jsem si najednou jako blázen, protože jsem většinou hrozně váhavý člověk a všechna rozhodnutí mi trvají dlouho. Ale zároveň doufám, že mi toto "bláznovství" dlouho vydrží :-). Také tenhle mail je u mě "nenormální", protože nejsem příliš sdílný člověk. Celou cestu z Prahy do Brna jsem vyplnil modlitbou a úvahami, co mohu změnit. Cesta uběhla ještě mnohem rychleji, než když se dívám na film. Byl to nádherně strávený čas a jen tak na tuhle cestu nezapomenu. Děkuji vám všem, že byl TEC právě takový, jaký byl.

Webmaster: Petr Pavlík