ROUŠKA Z OVIEDA                                                                 

Druhá část pohřebního Plátna, kterou byla ovinuta Hlava a jejíž osudy měly oddělenou historii od Plátna. Výsledky však mluví jednoznačně o tom, že Plátny byla přikryta jedna a ta samá Osoba, a že Turínské Plátno a Oviedská Rouška patřily kdysi k sobě.    Někdo se domnívá, že tato Rouška je tou, kterou Spasiteli podala na křížové cestě podle tradice sv. Veronika. Není tomu tak. Veroničina rouška byla uložena u papeže Klimenta v Římě; existují o ní průběžné zmínky ještě ve 14. století; dnes se má za ztracenou nebo za poškozenou (neví se o ní). POTNÍ ROUŠKA Z OVIEDA [1]    "Sudario" z Ovieda - možný klíč k Jan 20,1-10? První den po sobotě, když ještě byla tma, šla Marie Magdalská k hrobu a spatřila, že kámen je od hrobu odvalen. Běžela k Šimonu Petrovi a k tomu učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: "Vzali Pána z hrobu, a nevíme, kam ho položili." Petr a ten druhý učedník vstali a šli k hrobu. Oba dva běželi, ale ten druhý učedník předběhl Petra a byl u hrobu první. Sehnul se a viděl tam ležet lněná plátna, ale dovnitř nevešel. Po něm přišel Šimon Petr a vešel do hrobu. Uviděl tam ležet lněná plátna, ale šátek, jímž ovázali Ježíšovu hlavu, neležel mezi plátny, nýbrž byl svinut na jiném místě. Potom vešel dovnitř i ten druhý učedník, který přišel k hrobu dřív; spatřil vše a uvěřil. Dosud totiž nevěděli, že podle Písma musí vstát z mrtvých. (Jan 20,1-9)    Během revolty v Asturii dne 7. října 1934, když byla jedna kaple dómu v Oviedu, "Cámara Santa", atentátem srovnána se zemí a vypálena, nemohl nikdo tušit, že by tak mohl být jednou provždy zničen nejotřesnější a nejdůležitější poklad z antiky a vedle pohřebního plátna z Turína možná nejvýznamnější relikvie křesťanství, totiž "Sudario" z Ovieda.    Toto Sudario, dnes častěji nazývané "Sudarium Domini" nebo "Svatá potní rouška", je kus ušpiněné, zmačkané, pravoúhlé lněné látky o rozměrech velikosti 855x526 mm, na které lze rozpoznat světlejší a tmavší symetrické skvrny a záhyby, ale nelze rozeznat žádný obraz. Druh tkaniny je typu taft (taffet, osobitá taftanová příze). Sklady (záhyby) na Sindone (pohřebním plátně) a na Sudariu (potní roušce) jsou udělány naprosto stejným způsobem, ta samá tloušťka vlákna, zpracování je ale rozdílné: kepr se vzorem rybí kosti pro Sindone, jednoduchý taft pro Sudarium.    Tradicí byla vždy a pouze označována jako potní rouška Ježíše z Nazareta, která byla do 7. století, snad do roku 614, roku vpádu Peršanů do Jeruzaléma, právě tady uschována, pak ale Palestinu opustila.    Nejprve byla vzata do bezpečí před přibližujícími se Peršany do Alexandrie, ale už o dva roky později (r. 616) musela pokračovat v únikové cestě přes severní Afriku do Španělska. Cesta vedla v průběhu staletí přes Kartagenu, Sevilu, Toledo do Norden v asturijském království. Má se za jisté, že teprve mezi léty 812 až 842 přišla do Ovieda v Asturii a od té doby byla uchovávána a od poutníků uctívána ve vlastní kapli Cámara Santa ["Svatá Komora"] katedrály v Oviedu, vybudované v roce 840. Historická cesta Sudaria byla na Roušce potvrzena pomocí pylových zrnek.    Do začátku 20. století existují četné zmínky o relikvii, ale pak se Sudario propadlo do totálního zapomnění. Tak tomu bylo i u italského sindonologa, Mons. Giulio Ricci, který se v období šedesáti let jako jediný zabýval vědeckým výzkumem, a který zde vytušil souvislost se Sindoniem. Do té doby si nikdo nevšiml na roušce zjevné symetrie skvrn, a někdo se domníval, že toto Sudario by mohlo možná být nějakým druhem látky pro podvázání brady. Ricci poprvé uvedl do hry možnost, že by toto Plátno nejenže mohlo přikrývat stejné mrtvé tělo, zvláště však že se jeví jako velmi pravděpodobné, že zakrývalo Ježíšův obličej před jeho pohřbením. Tato Ricciho domněnka by měla znamenat "koperníkovský obrat" ve vědeckém zkoumání Sudaria… Mezitím se zabývali Rouškou mezinárodní vědci z EDICES[2] od konce 80. let, přičemž bádání od zjištění negativních výsledků radiokarbonových testů u Sindone ještě zintenzívnila.    Skvrny na Sudariu ukazují, že krví nasycenáná rouška byla poskládána, ale ne přímo přes prostředek. Krev vykazuje tu samou krevní skupinu jako u Sindone (Turínského plátna) - AB - tekla tak hojně, že pronikla přes všechny sklady poskládané Roušky, takže vznikla jedna čtyřnásobná skvrna se snižující se intenzitou. Skupina skvrn, která je vidět na levé straně rubu Roušky, vznikla přímým kontaktem s obličejem, jak se může ověřit z na ní vytvořené vrstvy sražené krve (strupu). Nejpozoruhodnější okolnost je ale ta, že všechny skvrny maximálně odpovídají obličeji z "Uomo della Sindone". Skvrny sestávající ze šesti částí jsou tekutinou z plicního edému a v jedné části z krve. Tento poznatek vede nejen vědce, ale i věřící pozorovatele doprostřed pašijového příběhu, poněvadž taková krevní smíšenina mohla vzniknout jen tehdy, když umírající vytrpěl strastiplnou smrt udušením. Z morfologie skvrn vychází najevo, že mrtvé tělo bylo zavěšeno ve vertikální poloze na obou pažích (jeho hlava byla nachýlena 70° dopředu a 20° napravo). I když byly nohy podepřeny, mohli odsouzenci jen s velkou námahou dýchat, což se dá poznat z kvantity tekutiny plicního edému. Jedná se tak jednoznačně o oběť ukřižování.    Poněvadž se s mrtvým tělem potom nějakým způsobem pohybovalo, vytekla serézní tekutina z úst a nosu. Jeden takový proud krve, který vsákl do Plátna, je vidět na hlavním dílu na Roušce jako zřetelné skvrny. Skvrny jsou částečně olemovány světlým ohraničeným okrajem a vykazují různé tónování. Na základě této skutečnosti by se mohl vypočítat časový úsek, který uplynul mezi vznikem jednotlivých skvrn. Protože předchozí skvrna by musela být částečně nebo zcela zaschlá, bylo by možné výpočtem stanovit posloupnost (následnost) vzniku jednotlivých skvrn.    Kdy bylo Plátno nasyceno krví?    V souhlase se židovskou Tradicí (Pentateuch, Sanhedrin, Enciclopedia Universal Judía[3]), požadující zakrýt smrtí znetvořený obličej, bylo Sudario položeno na zkrvavenou a špatně připravenou tvář Ježíše Krista, když ještě visel mrtvý na kříži. Rozměry potní roušky ukazují jasně také na svůj židovský původ, neboť přesně odpovídají staré ži-dovské délkové míře elle (jedna elle je asi 50 cm), totiž 1 elle x 1 elle + 5/7 elle (srov. rozměry v elle u Sindone (Turínského plátna): 2 elle x 8 elle). S pomocí "kriminalistických vyšetřovacích technik" by mohla být rekonstruována poprava, která byla vykonána před 2000 lety, přičemž skvrny na Sudariu nám krok za krokem odkrývají, co se bezpro-středně před resp. po smrti dělo s mrtvým tělem: Tak Sudario z Ovieda je rouškou, která s jistotou zahalovala hlavu dospělého muže, který vykazuje typicky židovskou charakteristiku (vous, knírek nad horním rtem, dlouhé, na šíji dohromady svázané vlasy, a pejzy (z hebr. slova "peot" - kout), prameny vlasů po obou stranách obličeje). Tento muž byl již mrtvý, když na něj byla rouška položena, neboť mechanizmus vytváření skvrn je s nějakým eventuálním dýcháním neslučitelný. Kvůli vzpřímenému postoji muže vznikly nejprve hlavní skvrny v peronální zóně (kolem horního rtu, tváře, brady a vousu). Týl vykazuje značný počet bodných ran, které vznikly za mužova života a které vznikly asi jednu hodinu před tím, než byla na muže, který dosud krvácel, položena rouška. Je nápadné, že se tyto skvrny bodové formy kryjí s ranami horní hlavní zóny na Sindone (Turínském plátně). Jedná se jistě o zranění pokožky na hlavě pomocí trnové koruny, poněvadž byla dokonce nalezena špička jednoho trnu. Nejen na Sindone, ale také na Sudariu se jedná o krev živého člověka. Prakticky celá hlava, krk, plochy plecí a část mužova levého ramene byly potřísněny krví dříve, než byly zakryty rouškou. Po snětí mrtvého těla z kříže byl popravený delší čas položen na pravém boku, přičemž se vyřinul proud vysrážené krve z nosu a úst ven a zapříčinil na roušce vznik charakteristických skvrn na čelní straně a v mezivrstvách. Z nich se může usoudit, že se levá pěst pokouší proud tekutiny zadržet, neboť otisky prstů této pěsti leží v různých pozicích, a to u jediného centrálního bodu, nosní kosti.    Jakmile přišli s mrtvým tělem do hrobu, byla rouška z hlavy ihned sňata, pokropena aloe a uložena opodál. Tehdy bylo Sudario v hrobě staženo z hlavy, pokropeno aloe a položeno opodál; "neleželo u těch pruhů plátna, ale složené zvlášť na jiném místě".    Co se ale dělo potom s Rouškou nasycenou krví?    Tuto otázku můžeme probírat později, je ale nutné podniknout exkurs do židovských pohřebních rituálů.    Termín "krev" obsahuje v hebrejštině asociaci na "život, duše, svatost". Bylo proto nemyslitelné, aby krev, která vytekla při umírání, byla vyprána. Krví napojená země resp. krví nasáklé kusy oděvu musely být pohřbívány s mrtvým. Odtud je pochopitelné, že proto byla zakrvácená rouška dána do hrobu.    Pro ortodoxního žida neexistovalo nic, co by ho mohlo více (kulticky) znečistit, než kontakt s krví nebo se zakrvácenou mrtvolou.    Proto by mohl dát v takovém kulturním a religiózním kontextu jen jedinečný příběh této roušce tu cenu, že by ji někdo z hrobu odstranil a uschoval, což se ale normálně trestávalo smrtí jako (zločin) vyloupení hrobu. Odsud je také pochopitelné, že ten, kdo ji vlastnil, o tom s nikým nemluvil. Synoptikové neříkají nic o nějaké potní roušce, Jan naproti tomu mluví ve zprávě o zmrtvýchvstání o Othoniu a Sudariu. V nejnovějších výzkumech se jasně mezi oběma termíny rozlišuje. Othonium a Sindonium jsou synonyma, zatímco Sudarium v mimobiblickém i biblickém užívání představuje jinou věc a má význam jako "šátek, rouška, kterou se stírá pot, kapesník, ubrousek". Jan se výslovně zmiňuje, že Ježíš byl pohřben, jak je u židů pohřebním obyčejem (Jan 19,40) a tvrdí, že potní rouška neležela u ostatních pohřebních pláten, ale složená (nebo srolovaná) byla položena na zvláštním místě. Není to tedy žádný díl z pláten mrtvého těla a v hrobě vůbec neležela na Ježíšově hlavě, jak se dlouhý čas s podporou Jan 11,44 předpokládalo, ale zvlášť a opodál.    Tak se může z těchto všech poznatků dojít k závěru, že pohřební plátno z Turína a Sudarium z Ovieda představují dvě pravé a komplementární (doplňující se) relikvie, které umožňují absolutně rozumné vysvětlení místa Jan 20,7. Obě relikvie nemohou být od sebe oddělovány, ale musí být studovány společně, protože vedou do středu naší víry, do tajemství kříže a krve, smrti a zmrtvýchvstání našeho Spasitele a Pána Ježíše Krista, který - ač Syn Boží - se pro nás stal člověkem.

[1]	Das Schweißtuch von Oviedo; http://www.glaubenheute.de/zeugnis/reliq/#Anfang
[2]	16 EDICES: Equipo de Investigación del Centro Espanol de Sindonologia
[3]	El Sudario de Oviedo, Hallazgos recients, CES, Valencia, 1998, p.9ff. (pramen: RSK, A-1011 Wien, Postfach 695. Heft Nr. 201 2000/1)

obsah | předchozí | další                                                                                     ..související téma 1-3