|
"Prvního dne v týdnu přišla Marie Magdalská časně ráno ještě za tmy ke hrobu a viděla, že je kámen od hrobu odstraněn. Běžela proto k Šimonu Petrovi a k tomu druhému učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: "Vzali Pána z hrobu, a nevíme, kam ho položili." Petr a ten druhý učedník tedy vyšli a zamířili ke hrobu. Oba běželi zároveň, ale ten druhý učedník byl rychlejší než Petr a doběhl k hrobu první. Naklonil se dovnitř a viděl, že tam leží pruhy plátna, ale dovnitř nevešel. Pak za ním přišel i Šimon Petr, vešel do hrobky a viděl, že tam leží pruhy plátna.
Rouška však, která byla na Ježíšově hlavě, neležela u těch pruhů plátna, ale složená zvlášť na jiném místě. Potom vstoupil i ten druhý učedník, který přišel k hrobu první, viděl a uvěřil. Ještě totiž nerozuměli Písmu, že Ježíš musí vstát z mrtvých." (Jan 20,1-9)
Autentická slova Pána
[1]
"Já jsem to, Ježíš. Ať všichni vědí, že každý obraz Mne a Mé Matky má být uctíván, protože Nás představuje, jako Mne představuje Můj Kříž. Ať všichni vědí, že Mé Svaté Plátno je skutečně pravé. Jím jsem byl přikrytý."
Je prokázáno, že Turínské Plátno je autentické pohřební plátno, do kterého byl uložen mrtvý Spasitel.
Dále jsou uvedeny rozbory, snímky, cesta, kterou se plátno dostalo z Jeruzaléma do Turína, a to v několika referátech a studiích. Některá fakta jsou společná i pro následující text o tzv. Roušce z Ovieda.
HISTORIE A ZKOUMÁNÍ TURÍNSKÉHO PLÁTNA
[2]
Vzácný nález
V Edesse (dnes je to turecké město Urfa) se objevují první zprávy o Kristově pohřebním plátně v letech 527-565. Roku 525 Edessu zničila povodeň. Když dal císař Justinián I. město znovu postavit, v jedné zdi se našel zazděný Kristův obraz, který byl označen jako archeiropoieton, což doslova znamená "ne rukou zhotovený". Podle tohoto obrazu byly namalovány obrazy Kristovy tváře, které jednoznačně nesou všechny charakteristické znaky Turínského plátna. (Dnes máme zachovanou ikonu z kláštera sv. Kateřiny na Sinaji ze 6. stol.) Gino Zaninotto z Říma objevil dokument z 10. století. Tento spis - Codex Vossianus Latinus Q 69 - mluví o zprávě ze Sýrie z 8. století, podle níž Ježíš zanechal otisk celého svého těla na plátně, které je uchováváno v kostele v Edesse.
Když se Edessa r. 943 ocitla v rukou Arabů, Edessané jim věnovali plátno z vděčnosti, že město nezničili. Arabové si Kristova plátna vážili, od nich dostalo název mandylion. Pod tímto názvem se dostalo do Cařihradu, kde bylo 15.8.944 intronizováno slavnostní bohoslužbou v chrámu Hagia Sofia. Zprávy z 11. a 12. století mluví o přechovávání mandylionu v kapli císařského paláce v Cařihradě.
V letech 1203-1204, během čtvrté křižácké výpravy, když byl Cařihrad vypleněn, se stopa po mandylione ztrácí.
Šlechtic Geoffrey de Charny r. 1353 ukázal v městečku Lirey nedaleko Paříže místním církevním hodnostářům Plátno, které je dnes vystavené v Turíně. Odmítl jim prozradit, jak se k němu dostalo.
Relikvie se dostala do Chambery, kde ji r. 1532 poškodil požár. Přitom na část Plátna steklo roztavené stříbro z truhlice. V r. 1578 Plátno přemístili do Turína.
Řez plátna
Obraz je dobře viditelný asi z pěti metrů. Ze vzdálenosti menší než 1 m se už nedá rozlišit od pozadí - rozplývá se.
Plátno je velké 4,36 x 1,1 m. Je utkané ze lnu s nepatrnou příměsí bavlny. Tento způsob tkaní byl na přelomu letopočtu v Malé Asii rozšířený.
První vědecký výzkum plátna se uskutečnil 9.-13.10.1978. Projektu se zúčastnilo 40 vědců z USA a Itálie. Byli to většinou protestanté, tři židé, šest agnostiků a čtyři katolíci.
Výsledky výzkumu obsahují tisíce fotografií, asi tisíc chemických testů, vzorků,
počítačovou multispektrální analýzu, rentgenovou fluorescenci, termografii, mikrodenzitometrii, laserovou spektrografii a další.
Znalecké posudky tvrdí, že jde o tělo dospělého muže s bradou, vousy a vlasy sahajícími až po ramena, vysokého 175-180 cm, vážícího 75-81 kg, s dobře vyvinutým svalstvem. Jeho věk odhadují autoři posudků na 35-40 roků.
Smrt nastala několik hodin před uložením mrtvého do plátna. Tělo bylo položeno podélně na jednu polovinu plátna a druhá polovina byla na něj přeložena přes hlavu. S plátnem bylo tělo v kontaktu několik hodin, ale ne víc než tři dny. (Na obou stranách těla je totiž vidět stopy drobných kapiček posmrtného séra, které vychází z pórů, ale nejsou vidět žádné příznaky rozkladu.) Tělo bylo ztuhlé, s hrudníkem extrémně
vypnutým na nadýchnutí, se zdviženým nadbřiškem a vpadlým podbřiškem, což je typické pro zavěšení za ruce. K tomu je možné přidat charakteristické rány na zápěstích a stopy stružek po stékání krve z rozepjatých ramen ve směru gravitace. Poloha chodidel a rány na nich svědčí o tom, že nohy byly přibité jedním hřebem, a to s levou nohou přeloženou přes pravou. Rány způsobené ukřižováním vedou skrz zápěstí. (Celá křesťanská tradice, jak ji známe z uměleckých děl, až na některé výjimky, totiž svědčí o tom, že Ježíš Kristus byl přibitý skrz dlaně.) Z toho je vidět, jak se od časů Konstantina (4. stol.), kdy byl trest ukřižování zakázán, zapomnělo na podstatné znaky tohoto způsobu popravy.
Přesný počet ran po bičování se nedá určit, neboť některé splývají a některé jsou nezřetelné. Může jich být 80 až 120.
Na pravé straně mezi pátým a šestým žebrem je stopa po oválném otvoru velkém 4,4 x 1,1 cm. Byl zřejmě způsoben kopím. (Některé dodnes zachované části římské výzbroje - tzv. lancea - mají průřez stejné velikosti). Všichni lékaři, kteří plátno zkoumali, se shodují na tom, že jde o posmrtnou ránu soudě podle relativně malého množství krve, jejího tmavějšího zabarvení, větší viskozity a velkého množství posmrtného séra.
TURÍNSKÉ PLÁTNO
|
|
|
|
negativ Plátna |
pozitiv Plátna |
fotografie Turínského plátna zhotovil
v roce 1931 fotograf Giuseppe Enrie
|
Co říká věda
Obraz na Plátně úplně věrně zobrazuje skutečnost. Věřit, že je možné uměle vytvořit takový obraz v středověkých podmínkách, by vyžadovalo mnohem více věřit v zázračné schopnosti umělce.
Tělo uložené do plátna nebylo umyté. (Ježíše pochovávali ve velké časové tísni.)
Obraz je odolný proti vodě a teplu - to víme zásluhou nešťastného požáru z r. 1532. (Barvy na obrazy, které známe ze 14. stol., nebyly vůči oběma živlům odolné.) Plátno je velmi kvalitní a drahé.
Někdo se domnívá, že v Plátnu bylo zabalené jiné tělo (ne Kristovo) z doby, kdy Kristus zemřel. Proti tomu však svědčí tato fakta: Kristus dostal mnoho ran bičem, jak dovoloval tehdejší předpis. Rány jsou navíc svědectvím toho, že muž z Turínského plátna v době bičování ještě nebyl odsouzený na smrt, neboť bičování jako součást křižování bývalo mírnější. Některé postupy při ukřižování Ježíše byly úplně zvláštní a nikde se o nich v historii nemluví. Mezi ně patří nasazení trnové koruny a vbodnutí kopí do mrtvého těla. Zvláštností je pohřeb. Ukřižované totiž zpravidla vůbec nepochovávali. Úplně mimořádným jevem je nepřítomnost stop rozkladu těla. Svědčí to o faktu, že tělo nemohlo být v plátnu déle než 72 hodin. Někteří nadšenci si dali námahu a vypočítali pravděpodobnost takovéto shody okolností. Vyšla jim hodnota jedna ku sto miliardám.
Na mikrofotografiích v polarizovaném světle jsou na zavřených očích muže vidět kulaté stopy, které někteří autoři považují za stopy mincí. Podle archeologických výzkumů měli totiž Židé v 1. stol. ve zvyku zemřelým klást na oči mince. Mikroskopem se dala na minci pravého oka rozlišit písmena U. CAI. Pilát dal v letech 29 a 30 razit penízek lepton, který nese nápis TIBERIOU CAISAROS. (Falsifikátoři ze 14. stol. by museli vědět o Pilátových mincích a sehnat si je.)
Švýcarská archeoložka Maria Grazia Siliatová po víc než 15letém bádání oznámila, že výzkum na látce objevil stopy slov "Ježíš Nazaret", napsaných zřejmě hned potom, kdy bylo tělo zahaleno. Nápis není prostým okem viditelný, ale pouze za použití specielní fotografické techniky.
Kriminolog a biolog M. Frei lepicí páskou odlepil prach z povrchu plátna na ploše 240 cm2. Pod mikroskopem našel zbytky vláken, prachové částečky, zbytky rostlin a hmyzu, spory hub, zrnéčka pylu. Našel tam pyl ze 48 druhů rostlin. Z toho tři čtvrtiny identifikovaných rostlin rostou v Palestině, z nich 13 druhů je charakteristickou zvláštností oblasti Mrtvého moře, 20 druhů je příznačných pro Anatolii (oblast v Turecku), několik pochází z oblasti Cařihradu, arabské, perské, africké pouště a potom ještě z Francie a Itálie. Frei vyloučil přenesení pylových zrníček ovzduším. Jako kriminolog považuje za málo pravděpodobné, aby falsifikátoři podnikli okružní cestu za sběrem rostlinného pylu. (Ve 14. století nebyly takové poznatky o pylu, jaké máme dnes, proto by to považovali za nepotřebné.) Ve vzorku z tváře se našly stopy octa.
Heller s profesorem J. Gallem z biologické laboratoře univerzity v Yale zjistili velmi starý acid methemoglobin denaturovaný. Byl to prvý jasný experimentální důkaz skutečné krve na Turínském plátně.
Jerome Lejeune, nositel Nobelovy ceny za genetiku, na Plátně identifikoval a analyzoval několik červených krvinek jako lidskou krev.
Ze Štrasburku jsou zprávy o oddělených genech obou chromozómů X a Y, což potvrzuje, že jde o mužskou krev. Stejné výsledky ze svých pokusů ohlásil Viktor Tryon z Univerzity v San Antonio v Texasu.
To, co oko vnímá na plátně jako obraz, je způsobeno průsvitným, nažloutlým
zabarvením vláken. Obraz je povrchový, nikde neproniká do plátna víc než do hloubky 20-30 mikrometrů. Hustota obrazu (tmavost) není způsobená změnou intenzity barvy, ale počtem zabarvených vláken na jednotku plochy.
Dosud se ještě nenašlo vysvětlení, jak obraz vznikl. Štětec použit nebyl, neboť obraz je vícerozměrný.
Snímky z Turínského plátna dali do počítačového analyzátoru obrazu. Na obrazovce se vykreslil trojrozměrný obraz muže. Experimenty potvrdily závislost hustoty obrazu na vzdálenosti mezi tělem a plátnem.
G. Tamburelli takto vypracoval trojrozměrný obraz - objevil 20 nových detailů, které nejsou viditelné na jednotlivých fotografiích, jako např. kapky krve na tváři a na vousech, pod epsilonem na čele, zřetelnou okrouhlou vyvýšeninu na pravém oku (stopa po minci) i stopu po rozmazání krve nad rty v pravé části tváře.
R. 1988 vzala komise z plátna vzorek 1 x 7 cm, který rozdělila na 3 části, do laboratoře v Curichu, Oxfordu a Tucsonu. (Dodatečně se zjistilo, že týmy vědců nepracovaly úplně nezávisle.)
Výsledky ze tří laboratoří se liší málo. Určily stáří plátna: plátno pochází z období roků 1260 až 1390 po Kr. Při zkoumání vědci mlčky přijali předpoklad, že plátno nebylo předtím obohacené uhlíkem C-14. Není tu zmínka o požáru, o nečistotách mezi vlákny (které se mezi vlákna dostávaly průběžně během novějších a novějších období).
Existuje jeden důkaz o tom, že určení stáří Plátna na roky 1260-1390 je nesprávné: Důkaz je v Rukopisu modliteb z Maďarska, který nakreslil neznámý umělec v r. 1152. Je tu nakresleno Turínské plátno a na něm díry (vznikly pravděpodobně vypálením hřebíky; nejsou to velké díry,
které vznikly požárem), které jsou na kresbě rozmístěné přesně tak, jak jsou rozmístěné ve skutečnosti na Plátně. Kdyby bylo Turínské plátno podvrh z roků 1260-1390, jak určili stáří vědci uhlíkovou metodou, anebo podvrh z r. 1353, kdy šlechtic Geoffrey ukázal po dlouhé době Plátno, nemohl by umělec na Rukopisu modliteb z Maďarska v r. 1152 přesně zakreslit díry na Plátně. (Jeden vědec, kritik radiokarbonové metody zjišťování stáří předmětů, k tomu poznamenal: "Jak víme ze zkušenosti, díry na Plátně nemohou vzniknout o sto roků dříve, než bylo Plátno utkáno.")
Jak se určuje stáří v archeologii: Na rozdíl od normálního uhlíku (C-12) je radioaktivní uhlík (C-14) nestabilní, rozpadává se. V živém organismu je poměr C-14 ku C-12 stálý, neboť radioaktivní uhlík se přijímáním potravy, ale hlavně přijímáním oxidu uhličitého z ovzduší, stále doplňuje. Když živočich nebo rostlina odumře, radioaktivní uhlík se přestává doplňovat, a protože se postupně rozpadává, poměr C-14 ku C-12 se v mrtvé látce postupem času mění. (Známe poločas rozpadu uhlíku.) Tato metoda má však mnoho úskalí, která spočívají v nerovnoměrném usazovaní uhlíku v organizmech, v kontaminaci látek bakteriemi, sporami hub, ale i změnami obsahu C-14 v atmosféře v závislosti na vnějších vlivech, jakými jsou tlak, teplota, chemické podmínky. V mnoha případech uhlíkový test úplně selhal. Americký vědecký časopis Science v r. 1984 uveřejnil zprávu, že ulity žijících slimáků měly podle zkoušky C-14 stáří 26.000 roků. Časopis Antarctic Journal v r. 1971 referoval, že právě ulovený tuleň vykazoval věk 1.300 roků. Časopis Radiocarbon r. 1966 zase uvedl, že stáří mamuta, který zahynul před 26.000 roky, určili vědci testem jeho kůže pouze na 5.600 roků. - Stáří mumie č. 1770 z manchesterského muzea také zkoumali radiokarbonovou metodou. Laboratoř poskytla výpočet, že kosti jsou o 1.000 roků starší než obvazy, ve kterých byly zabalené.
Podstatu lněné látky tvoří celulóza. Molekula celulózy obsahuje mnohem víc C-14 a C-13 než ostatní hmota této rostliny.
Ruský vědec Dmitrij Kuzněcov, ředitel Biopolymerových výzkumných laboratoří v Moskvě, dostal kousek lněného plátna z oblasti En Gedi v Izraeli z období, kdy žil Kristus. Zkoušky uhlíkem C-14 v laboratořích v Tucsonu (Arizona), Torontu a v Moskvě nezávisle určily datum - rok 200 po Kristu. Potom toto plátno podrobili podobným podmínkám, jaké byly při požáru v Chambery (r. 1532), který zachvátil kostel, kde bylo Turínské plátno uschované: vysoké teploty v uzavřeném prostoru s přítomností stříbra (stříbro, které kapalo na Turínské plátno, působilo ve skutečnosti jako katalyzátor při karbonizaci celulózy, takže plátno se postupně obohacovalo uhlíkem). Po pokusu D. Kuzněcova podrobili plátno další zkoušce na stáří - metodou C-14. Datování vyšlo o 14 století starší.
Leoncio Garza Valdes, výzkumný pracovník z Institutu mikrobiologie při Univerzitě v San Antonio, na Turínském plátně identifikoval přítomnost lichenotélia, biologické složky plísně, a baktérií. To pokrývá nitě Plátna tenkou vrstvou a čištěním se nedá odstranit. Taková vrstva plísně by mohla způsobit nepřesnosti v datovaní uhlíkem.
Belgický prof. G. Raes podrobil dva různé vzorky vláken testu C-14. Dostal dva odlišné výsledky: jeden odpovídal roku 200 po Kristu, druhý roku 1.000. Vynořila se tu otázka, do jaké míry testované místo charakterizuje celé Plátno.
M. G. Siliatová poznamenala, že kousek látky použitý na tyto testy pravděpodobně vyňali z časti Plátna, která byla později opravovaná. To se jen do roku 1.400 stalo nejméně pětkrát.
Také komise nevzala v úvahu, že Plátno r. 1532 postihl požár, při kterém v značně redukované atmosféře ve stříbrné schránce mohlo dojít ke změnám v materiálu, ani to, že v r. 1503 bylo Plátno podrobeno tzv. testu pravosti vhozením do vroucího oleje. Pohnuté osudy Plátna navozují představu, že mohlo být kontaminováno i jinými způsoby.
Trojrozměrná záhada
Obraz na Plátně vznikl procesem, který způsobil změnu materiálu, ze kterého je Plátno zhotoveno - poškodil celulózu. Na obraze jsou těsně vedla sebe degradovaná žlutá vlákna a nedegradovaná světlá vlákna. Jejich množství udává tón zabarvení obrazu.
Turínské plátno zavádí úplně odlišný pojem prostoru, který žádný malíř nemohl objevit. Je to proti přírodním zákonům. Obraz na Plátně je trojrozměrný. Používá pojem prostoru, který žádný středověký ani novověký umělec neovládá a kterého se dá dosáhnout pouze pomocí počítače. Ve 14. století však počítače nebyly. Ani r. 33 n. l. Toto je jediný trojrozměrný obraz na plátně. Nikde jinde na světě se už takový nenachází.
Francouzský biofyzik, Jean Baptista Rinaudo, výzkumný pracovník v nukleární medicíně, nabízí toto možné vysvětlení vzniku trojrozměrných údajů, obsažených v Plátně, a vertikální projekce všech znaků podoby: vyzařování protonů vyloučených tělem za účinku nějakého neznámého zdroje energie. Tedy protony mohly vytvořit podobu na Turínském plátně, zatímco neutrony ozářily tkaninu s následným zvýšením C-14, což zmátlo datování Turínského plátna.
Experimentálně byly zamítnuty teorie vzniku obrazu kyselinou, mikroorganismy, proniknutím pár potu, čpavku, krve a aromatických látek, bleskem, zářením, teplem.
Jak se oddělilo Tělo od Plátna, ke kterému bylo na mnoha místech krví přilepené, bez toho, že by se skvrny porušily?
Na Plátně totiž není vidět ani nejmenší známka po strhnutí z ran anebo po rozmazání skvrn krve.
Plátno jakoby se chovalo tak, jak se - podle Písma a tradice - choval ten, který byl do plátna zavinutý. Při zmrtvýchvstání poskytl dostatek důvodů pochybovat těm, kteří pochybovat chtěli.
Syn člověka nám představuje svoje zraňované Tělo a svou prolitou Krev tak přesvědčivě, že bychom mohli vložit prsty do ran po hřebech a ruku do jeho boku.
Člověk z Plátna se zjevuje prostřednictvím nejmodernějších vědeckých metod poznání, pomocí elektronového mikroskopu i pomocí přístrojů pro přenos obrazů z planet. Zjevuje se na všech vlnových délkách, přes spektrální analýzy i přes počítačovou techniku. Odevzdává nám poselství psané vlastní krví: Hle, Cesta, Pravda a Život! Možná je ale pohodlnější nezaujímat postoj. Ale i nezaujetí postoje je postojem, a ještě k tomu dost zbabělým, vyhýbajícim se otázkám, které by snad mohly donutit změnit celý postoj k životu.
PRAVOST TURÍNSKÉHO PLÁTNA
[3]
Vědci odkrývají stále více důkazů o pravosti hypotézy, že svatá relikvie v Turíně je skutečné plátno, do kterého bylo zavinuto Kristovo tělo.
Jak ukazují různé indicie, není možné popřít, že plátno zahalovalo mrtvé tělo. K tomu patří:
|
|
-
|
posmrtné krvácení na pravém boku, při kterém je již odděleno krevní sérum;
|
|
|
-
|
nohy, položené přes sebe, které vykazují mrtvolné strnutí, při němž spodní svalstvo zůstalo ochrnuté v té poloze, v jaké bylo na kříži;
|
|
|
-
|
a konečně absolutní nepohyblivost, která trvala 30-36 hodin. Krev proudila z těla, které bylo vzpřímené. Vylila se ještě na kříži a pak se v hrobu pomalu rozpustila, když přišla do styku s vlákny plátna, které bylo napuštěno olejovou směsí aloe a myrhy.
|
Otázka pravosti Turínského plátna je bitevním polem, kde se utkávají lidský génius s lidskou hloupostí, objektivita a nezaujatost se snahou pravost Rubáše nedovolit a nepřipustit jakýmkoli i nepravdivým zpochybňováním; jde o existenciální otázku každého člověka o Bohu, kterou si klade a kde volí. Všichni zde ale stojí před "fotodokumentem" události, která změnila tvářnost světa.
Shrňme krátce zcela jiné skutečnosti, které musí respektovat každý budoucí výzkum:
|
|
1)
|
Plátno vykazuje všechny znaky židovské ruční práce z 1. století;
|
|
|
2)
|
zahalovalo mrtvolu osoby, která byla bičována, korunována trním, s níž bylo násilně nakládáno, byla přibita na kříž, po smrti byl proboden její bok;
|
|
|
3)
|
kontakt osoby s Plátnem skončil po 30-36 hodinách a při uvolňování těla nedošlo k sebemenšímu pohybu a Plátno nebylo z těla strženo;
|
|
|
4)
|
Plátno poskytuje obraz přední i zadní části těla; obraz se
vytvořil oxidací a dehydratací vláken jeho povrchu; má velmi vysoké rozlišení a při vertikální projekci postavy na horizontální rovinu se jeví jako trojrozměrný.
|
Dosud jsou nevysvětleny tyto otázky:
Jak obraz vznikl?
Jak se mohlo tělo z plátna uvolnit bez nejmenšího pohybu, když je několikrát ovíjelo?
Kdo zná všechny vědecké výsledky od roku 1898 do dneška, tomu nezbývá prostor pro nejmenší pochybnost o identitě dotyčné osoby: Podle počtu pravděpodobnosti, který zohledňuje sedmero zvláštností utrpení a smrti, o které hovoří evangelia, byl tento člověk s pravděpodobností 200 miliard ku jedné Ježíš z Nazareta. Epistemolog Arnaud Upinsky prohlásil v této souvislosti: Důkazy, podle nichž lze identifikovat osobu z pohřebního plátna jako Ježíše z Nazareta, mají větší jistotu než otisky prstů.
Věřící vědí, že jejich víra vůbec nezávisí na autenticitě této relikvie. I když mají morální povinnost věnovat pozornost a úctu tomuto pátému vyprávění o utrpení, smrti a zmrtvýchvstání Krista, které je napsáno jeho krví, mají tu výhodu, že nejsou žádným způsobem nuceni cokoli dokazovat. Nicméně Turínské plátno je jediná skutečně dokumentující relikvie Ježíše Krista.
Naproti tomu se do rozpaků dostávají právě ti, kteří se cítí nuceni dokázat falešnost Plátna, aby se nemuseli zabývat mnoha otázkami, které tato smrt vyvolává. Takovým případem je výzkum v Oxfordu v roce 1988 pod vedením Edwarda Halla, kde mělo být určeno stáří pomocí radiokarbonového testu. Zde bylo mylně stanoveno stáří plátna do středověku. Tento omyl se dodnes vyjasňuje pomocí různých hypotéz. Dále zde byla určena krevní skupina krve mrtvého tělo, jde o skupinu AB. - Jiní, kteří nepřipouštějí pravost Plátna, také Angličané, Clive Prince a Lynn Picknett, tvrdí, že jde o dílo Leonarda da Vinciho. Kromě nesmyslnosti úvahy, že je Plátno malbou, což odmítla skupina vědců již v roce 1978, je jejich teorie neudržitelná i datováním, protože když bylo Plátno 22. března 1453 předáno savojskému rodu, byl Leonardo ještě v kolébce, a Plátno bylo již sto let předtím vystavováno na různých místech Francie. K jejich domněnce mohl posloužit list biskupa Pierra d´Arcis z roku 1389, který má za to, že je obraz namalován. To by však opět hrubě nesouhlasilo s datací podle Leonarda da Vinciho.
Mezi nové objevy patří významné objevy vědce Dimitrije Kuzněcova z Institutu E. A. Sedova v Moskvě, který se zabývá výzkumem biopolymerů. Protože je tento vědec mj. nositelem Leninovy ceny, je možné vyloučit náboženský vliv na jeho práci. Pro svůj pokus použil kousek plátna z En Gedi, který pochází z doby Ježíše Krista a který mu byl dán k dispozici Izrelským institutem starožitností díky intervenci italského vědce Maria Moroniho. Při radiokarbonovém zkoumání pokusného plátna v Moskvě, Torontu a v Tucsonu bylo stáří vzorku určeno na rok 200 před Kristem. Pak byl pokusný vzorek vystaven podobným podmínkám, jaké muselo vydržet Turínské plátno při požáru v Chambery v roce 1532: vysoké teplotě v uzavřeném prostoru v přítomnosti stříbra (dřevěná schránka byla obložená stříbrem). Stříbro působilo jako katalyzátor při karbonizaci celulózy, takže se plátno obohatilo o uhlík. Po pokusu byl vzorek opět datován pomocí radiokarbonového testu. Tentokrát se jevil jako o 1400 let mladší. Význam stříbra při "omlazovacím" procesu bylo možné konstatovat i na zbytcích látek, které se nacházely v blízkosti tohoto drahého kovu při výbuchu Vesuvu roku 79 po Kristu a byly nalezeny ve vykopávkách v Pompejích.
Další objev byl učiněn ve Spojených státech. Mikrobiolog Leonzio Garza Valdes z univerzity v Sant Antonio v Texasu prohlásil, že na Turínském plátně našel lichenotelie. Jedná se o biologickou směs hub a baktérií, která obalí vlákna plátna jako patina a kterou nelze odstranit ani čištěním. Tato patina dále znehodnocuje radiokarbonový test. Pokud jde o zbytky krve na plátně, začal předčasně zemřelý francouzský genetik Jérôme Lejeune výzkumný projekt, při kterém chtěl najít genetický důkaz existence molekul lidského hemoglobinu. Během výzkumu našel několik krevních tělísek. Analýza prokázala, že se jedná o lidskou krev. Tak potvrdil Lejeune závěry, ke kterým dospěl profesor soudní medicíny v Turíně Pierluigi Baima Bolone roku 1981.
Zajímavá je skutečnost týkající se potní roušky ze španělského Ovieda. Zde se od 8. století uchovává plátno o velikosti 83x53 cm. Baima Bolone našel na této roušce stopy krve, potu a slin a potvrdil tak nálezy sindonologa Mons. Giulia Ricciho. Z těchto stop sestavil Bolone počítačový obraz tváře, který je identický s obrazem tváře z Turínského plátna. Rovněž krevní skupina je shodná, AB. Existence potní roušky z Ovieda je prokázána bez přerušení již od 8. století. Jedná-li se o relikvie po totožné osobě, potom by byl středověký vznik Turínského plátna teprve vyloučen.
Sindonolog Gino Zaninotto, který již dříve nalezl kázání Řehoře Referendaria, ve kterém se o Turínském plátně hovoří v 11. století, našel další pramen. Je jím Codex Vossianus Latinus Q 69 z desátého století, který zaznamenává vyprávění ze Sýrie z 8. století. Zde se můžeme dočíst, že Ježíš zanechal otisk celého svého těla v plátně, které bylo přechováváno v chrámu v Edesse, kde bylo osmkrát přeložené uschováno do roku 944.
Místa přechovávání plátna byla tato (nejde o úplný výčet): Jeruzalém, Edessa do r. 944,
Konstantinopol, Chambery ve Francii (14.stol.), Turín od roku 1578.
DEFINITIVNÍ DŮKAZY O TURINSKÉM PLÁTNĚ
[4]
"Turínské plátno je pravé." Tak zní zpráva v týdeníku "Bild am Sonntag". Kardinál Severino Poletti sdělil, že slavné plátno nese skutečnou podobu Ježíše Krista. Námitku, že tuto podobu někdo před staletí mi namaloval, definitivně vyvrátil tým deseti odborníků, kteří nenašli na plátně nejmenší stopy po barvách. Byly zde naopak zjištěny stopy 14 různých rostlin, které existovaly jen v Ježíšově době v oblasti Jeruzaléma. Byla identifikována totožnost mince, kterou někdo položil na Ježíšovo oko. Tato mince byla vyražena v Jeruzalémě mezi rokem 29-30 po Kr. Byla také zcela vyjasněna otázka stáří tohoto rubáše.
Testy prováděné v roce 1988 zkreslily údaj o stáří plátna, protože se týkaly nikoliv samotného plátna, ale podložky, na kterou řádové sestry přišily plátno po požáru v roce 1532. Krevní skupina mrtvoly je AB, stejně jako u potní roušky, uchovávané a uctívané ve španělském Oviedu.
"FIDES CHRISTIANORUM RESURRECTIO CHRISTI"
[5]
(sv. Augustin)
Kdyby nevstal z mrtvých, nebylo by možné v něho věřit. Bylo by možné ho uctívat nanejvýš jako mistra. Pak je možné na něho myslet, ale nikoliv ho vzývat. Můžeme na něho vzpomínat, ale nikoliv se s ním setkávat.
"Nemohli se pouze s ním dohodnout ohledně jakéhosi - mrtvého - Ježíše, o kterém Pavel tvrdil, že ještě žije." Lépe nemohl místodržící Porcius Festus při nejlepší vůli vysvětlit králi Agrippovi a jeho sestře Berenice, proč byli nejvyšší izraelští kněží tak zaujati proti tomuto Židovi z Tarsu, tomuto římskému občanovi, který strádal v jeho vězení, že dokonce pro něho požadovali trest smrti (srov. Sk 25,19). Augustin našel o čtyři století později výstižnější slova, aby popsal, čím je křesťanství: "Fides christianorum resurrectio Christi est." Víra křesťanů je zmrtvýchvstání Krista.
A přece francouzský list Le Monde položil o Velikonocích 1976 známým i méně známým zástupcům křesťanských společenství ve Francii otázku: "Co by stalo z naší víry, kdyby archeologové někde v Palestině narazili na Ježíšovy ostatky?" To je otázka, která u mnoha prostých věřících vyvolala zmatek. "To by byl důkaz, že moje víra nebyla nic víc než pouhá iluze," odpověděl jeden neznámý farář z periferie. Jiní opět, především zběhlí teologové a znalci Bible, jen pokrčili rameny. Jeden z nich, katolický kněz a psychoanalytik, prohlásil: "Objevení Kristovy kostry by posílilo moji víru, protože by zbouralo mýtus o znovuožití jedné mrtvoly. Existence Ježíšových ostatků by posílila moji víru v toho, který, aby byl tím, čím je, musí být absolutně nedokazatelný." Jiný, tentokrát významný protestantský teolog řekl: "To by mě nemohlo odradit od toho, abych věřil ve zmrtvýchvstání. Naopak, takový nález by mou víru osvobodil, protože by byla přinucena, aby se už neopírala o nic viditelného."
V poslední čtvrtině dvacátého století, aby se učinila přítrž úchylkám do oblasti skepticismu, došlo v Církvi k rozhodnému posílení věčných pravd. Ten či onen, který směřoval na scestí, byl rychle odkázán do správných mezí. A přece se mohla právě v této době, pod praporem znovu odhalovaných pravd, uskutečnit velká metamorfóza: došlo k zjednodušování křesťanství na náboženský idealismus, na systém apriorně platných pravd. Přitom se může zdát, jako bychom se tak vraceli opět k řádnému hlásání evangelia. Mnoho velkorysých kněží usiluje denně neúnavně o to, aby přesvědčili věřící i nevěřící, že Ježíšovo zmrtvýchvstání je nadpřirozená transcendentní skutečnost, ve kterou je nutno v zájmu vlastní spásy prostě věřit.
Ale to je víra jakožto sebepřesvědčení, které je třeba mít, jistota a priori, kterou je třeba si osvojit, než začneme číst evangelium. Zdá se, jako by se všichni nechali vést rčením Saint-Exupéryho malého prince: "To podstatné není možno vidět očima." Proto zavíráme oči, stiskneme rty a věříme...
Ale jak velká a nepřeklenutelná propast nás dělí od těch prvních, kteří označili Krista jako Zmrtvýchvstalého! Od oněch vyprávění, která Vittorio Messori tak podrobně shromáždil ve své knize: Dicono che é risorto (Říkají, že vstal z mrtvých).
Nebyli to ani mystikové, ani vizionáři
Apoštolové neměli žádnou "před"-víru. Stejně tak neuvěřili v teologickou pravdu zmrtvýchvstání dříve, než spatřili Zmrtvýchvstalého.
Oni všichni byli tři roky spolu a toto společenství bylo proniknuto mimořádnou hluboce lidskou přitažlivou silou. V oněch letech učedníci pochopili, že jejich rabboni je něco mimořádného. To mělo něco společného se zaslíbením a očekáváním, s tímto nejcennějším pokladem židovského národa. Ale oni ještě nerozuměli přesně, co to je. A kdo by také už myslel na jeho zmrtvýchvstání?
Ježíš o něm nemluvil příliš často. "Zdá se, že toto zmrtvýchvstání, které je později něčím zcela monopolním ve víře učedníků, není ústředním tématem Ježíšových kázání," píše Messori. "Mistr je nestavěl do popředí, neučinil učedníky jeho ‚držiteli' tak, aby po něm přímo ‚dychtili' a pak je už jen prostě objevili." Ježíš poukazuje na své zmrtvýchvstání implicitně, skoro zamlženě, někdy dokonce jako v hádance, když např. mluví o "znamení Jonáše". Byly to spíše náznaky, kterým měli porozumět teprve post faktum ti, kteří pak Zmrtvýchvstalého potkají. Všechna evangelia dávají najevo zřejmou zdrženlivost, s jakou Pán vystupuje, když hovoří o svém vítězství nad smrtí, a také ukazují malou ochotu apoštolů pochopit tyto letmé poukazy.
Tak například po proměnění, když Ježíš poručil třem vyvoleným, Petru, Jakubovi a Janovi, aby nikomu nevyprávěli, co viděli, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých. Evangelista Marek píše:
"Když sestupovali z hory, přikázal jim, aby nikomu nevypravovali o tom, co viděli, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých" (Mk 9,9). Ani ze smutných slov emauzských učedníků není možné vycítit, že by očekávali zmrtvýchvstání, které se krátce předtím uskutečnilo.
Jejich naděje na osvobození zmizela právě po zdrcující zprávě o jeho smrti: My jsme doufali, že je to on, kdo spasí Izraele. A k tomu všemu je to už třetí den po tom, co se to stalo. V jejich zoufalství se už nechvěje ani nejmenší očekávání vykoupení. Messori vysvětluje: "Ježíš k nim musel promlouvat celou cestu, aby je přesvědčil o tom, že musel zemřít, aby tak vešel do své slávy. Neboť pro oba, ačkoliv byli svědky jeho kázání, byla zpráva o jeho umučení něčím zcela novým, co nikdy v jeho řeči neobjevili."
Co zažili osobně
Zmrtvýchvstání toho, v němž poznali spásu Izraele, bylo nakonec to poslední, co Židé, jakými byli apoštolové, mohli vůbec očekávat. Jak prohlásil znalec hebrejského národa Karel Schubert na univerzitě ve Vídni, to poslední, co Žid od Mesiáše mohl očekávat, bylo, že bude muset trpět, zemřít a vstát z mrtvých.
To poslední, co se očekávalo v mesiánské době, byl kříž a prázdný hrob uprostřed dějin. Všichni Židé, děti očekávání Izraele, ať už to bylo "relativistické" křídlo saduceů, kteří popírali věčný život, nebo metafyzický farizejský proud, očekávali slavný příchod Mesiáše v poslední době, žádná smrt ani individuální zmrtvýchvstání nebylo oznámeno.
Zmrtvýchvstání a věčný život, který se pojí k většině proudů poznamenaných těmito pravdami, to vše bylo chápáno jako kolektivní záležitost: všichni mrtví musejí vstát, aby se zodpovídali před posledním soudem. Jak zdůraznil již protestantský exegeta Joachim Jeremias, představuje křesťanská zvěst o Ježíšově zmrtvýchvstání, které se uskutečnilo s velkým časovým předstihem před všeobecným zmrtvýchvstáním, pro judaismus něco absolutně nového. Dokonce i racionalista Charles Guignebert, pro kterého zjevení Zmrtvýchvstalého bylo pouhou Petrovou halucinací, musel přiznat, že "neznáme žádné spisy, které by předem hlásaly Mesiášovo zmrtvýchvstání (...)
Pokud víme, není ve Starém zákoně vůbec obsaženo učení o zmrtvýchvstání, které by se dalo aplikovat na Ježíše."
To potvrdil i významný židovský učenec David Flusser: "V judaismu Ježíšovy doby není nic, absolutně žádný známý proud, který by hovořil o Synu člověka, který zemře a vstane z mrtvých."
Očekávání zmrtvýchvstání nemůže tedy vzniknout z rozjímání nad židovskými proroctvími, která by hovořila o Mesiáši, jenž "má" vstát z mrtvých. Messori naopak konstatuje, že v prvních křesťanských obcích vidíme spíše opačnou cestu a post factum se v celém souboru proroctví o Mesiáši hledaly odkazy na událost, která byla zcela nepředvídaná a sama proroctví stála k ní dokonce v otevřeném protikladu. "Nebyla to tedy víra v zákon nebo v proroctví, co ‚vytvořilo' zmrtvýchvstání," uzavírá Messori. "Oni přijali samu událost zmrtvýchvstání a pak hledali její potvrzení v ‚Zákoně a v Prorocích'." Pravým proroctvím je tak možno porozumět teprve tehdy, když se vyplní.
První viditelná znamení
Velcí racionalističtí demystifikátoři vycházeli z postulátu Davida Friedricha Strausse: "Božské (tzn. zmrtvýchvstání) se nemohlo uskutečnit (a především ne tak bezprostředně a navíc tak obyčejným způsobem), anebo to, co se stalo, nemůže být božské." Podle jejich názoru jsou zprávy evangelií o setkání se Zmrtvýchvstalým pouhé projekce mystické přepjatosti prvních křesťanských obcí. Ernest Renan se domníval, že v ono nedělní ráno "bylo slyšet v křesťanské obci obdivuhodné věci. Zvolání "Vstal z mrtvých!" se šířilo mezi věřícími jako požár. Láska způsobila, že se všude setkalo s vírou. A co se vlastně stalo? (...) Orientální města se po západu sluce zahalují do mlčení. I v srdcích panovalo hluboké mlčení. Sebemenší šelest, který bylo možno vnímat, byl interpretován ve smyslu očekávání. Normálním způsobem se jejich očekávání proměnilo v objekt. V takových rozhodujících hodinách stačí průvan, náraz okna, náhodné zamumlání k tomu, aby jednou provždy zpečetilo víru lidu. A když ze vzduchu přijali závan dechu, věřili, že slyšeli hluk. Někteří tvrdili, že slyšeli slovo "šalom": Spása, pokoj..."
Rozkladný Renanův zápal by mohl být právem aplikován na řeči mnoha dnešních mužů církve, kteří usilují dokázat pravdu o zmrtvýchvstání pouze z její vnitřní metafyzické nezbytnosti (jestli se to nakonec skutečně stalo, má podle nich druhořadý nebo žádný význam). Ti všichni v podstatě splývají s postojem Bultmanna, pro kterého "by víra byla zbytečná, kdyby zmrtvýchvstání bylo historickou skutečností".
Bylo tomu skutečně tak? Způsobila to opravdu nesmírná touha prvního společenství, že porážka smrti na kříži sublimovala ve světle ideje zmrtvýchvstání? A byla to tato "víra", která pokládala za pravdivé to, co se nikdy nestalo?
První křesťanské společenství byla znejistělá skupina nevzdělaných, pokořených venkovanů, kteří neměli vůbec žádnou moc.
Ani ti, kteří stáli spolu s nimi v hodinách umučení, nehledali útočiště ve skálopevném přesvědčení. Tváří v tvář zkáze, ke které došlo, se sbírali doslova z prachu. O jaké "neoblomné víře" je tu možno mluvit? Petr, kterého sám Ježíš vyzval, aby posiloval víru druhých, Pána dokonce zapřel. Oni všichni se ze strachu před Židy skryli a čekali, až se bouře přežene, aby se pak vrátili ke svému původnímu povolání, které teď bylo pro ně smutnější a tvrdší než předtím. Neřešili problém, že ve vzpomínce na společnou krásnou minulost musí zůstat pospolu anebo udržet společenství, aby si podrželi nějakou zcela ubohou moc. Oni prostě skončili a byli připraveni dát se každý zase svou cestou.
Nějaké vizionářské nadšení zrozené ze zmrtvýchvstání bylo pro ně v tomto okamžiku tak nemístné, že tito ubozí chlapíci při prvních náznacích toho, co se událo, zůstali nejistí a vystrašení. Maria Magdalská, která první našla prázdný hrob, nebyla v této první chvíli naplněna vírou ve zmrtvýchvstání, nýbrž byla přesvědčena, že došlo ke krádeži. Vzali mého Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili! Jen Janovi, miláčkovi, postačil letmý pohled do prázdného hrobu, aby pochopil, co se skutečně stalo. Ale zde se nejedná o charisma vizionářské horlivosti, nýbrž o jasné vidění skutečnosti a lepší schopnost správně vyhodnotit první náznaky zmrtvýchvstání, jak to dokládá bádání P. Antonio Persiliho. Ti ostatní, jak říká Jan, dosud nevěděli z Písma, že musí vstát z mrtvých. Marii Magdalské, která po návratu od prázdného hrobu všem vypráví, že viděla zmrtvýchvstalého Pána, nikdo nepřikládá víry. Když slyšeli, že on žije a že ona ho viděla, tomu nevěřili (Mk 16,11). Dokonce sama skutečnost, že se jim samým zjevil, je poleká a vyděsí: Když ho uviděli, klaněli se mu. Někteří však měli pochybnosti (Mt 28, 17).
Tato jen docela lidská nejistota takových svědků, kteří se jen váhavě dívají "očima víry", a tak materiálně závisí na konkrétnosti svých smyslů, byla po všechny časy předmětem levného sarkasmu určitých intelektuálů (agnostiků, ateistů nebo mystiků). A přece jsou to právě oni sami, kdo dosvědčují, že se nejednalo o přemíru náboženského úsilí, ale o bezprostřední kontakt se skutečností. Jenom skutečná událost, po kalvárské porážce nepředvídaná a nepředvídatelná, mohla zvítězit nad zcela lidsky pochopitelným váháním těchto vystrašených a pokořených Židů a učinit z nich tvrdošíjné svědky nikdy nevídané události.
Poznámky k registrovaným faktům
Ona dosvědčují a vysvětlují skutečnost a setkání. Když prožijeme skutečnost a setkání s živoucí osobou, můžeme ji jen registrovat, vyprávět, popisovat.
A ti první to skutečně dělali. Především mezi sebou. Maria Magdalská šla a zvěstovala učedníkům: "Viděla jsem Pána..." (Jan 20,18). Tu mu řekli ostatní učedníci: "Viděli jsme Pána" (Jan 20,25). Viděli ho skutečně v Jeruzalémě umřít, v onen den v roce, kdy se tam nacházelo velké množství lidí, a zdálo se, že je se vším konec. Ale stejnýma očima viděli i Zmrtvýchvstalého a mohli se ho dotýkat. Přijali to plni vděčného úžasu jako neočekávaný, nepředvídaný dar, ve který nedoufali a který překračuje všechno očekávání, a přesto je tak drahý jejich srdci. Jen to se v tomto okamžiku počítá. Teprve později, po mnoha letech vytuší, že to bylo také důležité pochopit okolnost a podrobnosti, vzpomínku na situaci, za které se toto setkání uskutečnilo. Jak konstatoval exegeta Güntermann, hlásali, že Ukřižovaný vstal, že je Mesiáš, Kristus, Zachránce. Teprve později dochází k pokusům dovědět se také, jak.
Vezměme například prázdný hrob. Messori hovoří o "překvapujícím mlčení" ve všech raných kázáních (s výjimkou Matoušova evangelia), a to nejen v souvislosti s pochopy, které poslala velerada, nýbrž všeobecně, pokud jde o objevení prázdného hrobu. V prapůvodním hlásání křesťanství, jak se nám jeví z Nového zákona, jako by se na hrob takřka zapomnělo. Skutečnost, že byl prázdný, se nedostala ani do Kréda a první kázání mluví jako o důkazu pouze o zjeveních. Zřejmě pokládali za zbytečné poukazovat na tuto skutečnost, i když je nesporně zjevná. Jestliže se Kristus zjevoval jakou živoucí s tělem a krví, když opět žil mezi svými, kteří jsou svědky, jak jí a pije, je zřejmé, že nemohl zůstat v hrobě. Méně zajímavé jsou proto stopy, které zde zanechal a které, jak víme, přiměly Jana, že uvěřil. Zdržovat se proto dále u hrobu, který dal Josef z Arimatie k dispozici, by bylo jako fixní idea s poněkud podivným nátěrem. Hrob už není ničím jiným než "smutnou vzpomínkou, která odvádí od velikonoční radosti".
Zdánlivá rozpornost evangelií
Tak vznikala evangelia. Jimi nechtěli autoři nic demonstrovat, ani o ničem přesvědčovat. Nejednalo se o text s náboženskou reflexí. Také ne o apologii, která by chtěla vyzvednout moc charismatického vůdce, aby vzpomínkou na něho udržovala společenství pohromadě. Jednalo se prostě o jednoduchá vyprávění, přesné zprávy o skutečnostech, které byly pozorovány a zaznamenány. Napsány byly pro ty, ať už židy, nebo pohany, kteří to, co Ježíš dále působil mezi svými, přijímali s vděčným úžasem. (Tak k nim Pán Ježíš mluvil. Potom byl vzat do nebe a zasedl po Boží pravici. Učedníci pak šli a všude kázali. Pán působil s nimi a potvrzoval jejich slova znameními, která je provázela. Tak končí Markovo evangelium.)
Tato zacílená účelnost vysvětluje sloh evangelií, stručnost vyprávění, tuto střízlivost textů evangelií definovanou jako nedotknutelnost, jakou nacházíme i tam, kde se hovoří o zázracích a o setkáních se Zmrtvýchvstalým. Evangeliím je na hony vzdálená snaha o jakékoliv zdůrazňování a odhalování něčeho skrytého, něčeho, co uspokojuje zvědavost, jak je tomu naopak tak zřetelně u apokryfních evangelií.
Když se podíváme na tento celek bez předsudků, poznáme, že i mlčení, mezery a údajná protiřečení ve velikonočních zprávách prozrazují záměr, s jakým byly napsány: jsou to zprávy, které byly napsány, aby posloužily šíření evangelia. I velký teolog Karl Barth uznává, že zprávy o zjeveních se zdají nesouvislé a nedoslovené, jako po zemětřesení. "Tato exploze světla, jistoty, ve kterou nikdo nedoufal, výbuch radosti," domnívá se Messori, "jakou bylo zmrtvýchvstání, staví všechno na hlavu. Tato bouře pocitů, určitý druh zemětřesení, jdou na vrub hutnosti, která dosud vyprávění provázela (...)" Právě v této nejistotě, v tomto "zmatení" projevují se evangelisté takoví, jací jsou.
Každý evangelista zvolil jinou epizodu z mnoha možných, na kterou si očití svědkové mohli vzpomenout. To ale neznamená, že tato svědectví stála v zjevném protikladu. "Jednotlivá evangelia vyprávějí nikoliv různé příběhy, nýbrž volí z nich ty zprávy a určité jednotlivosti, které mají k dispozici z podání anebo ze svědecké
výpovědi.
Zvláště zde - vzhledem k tajemství, na kterém se zakládá víra - je volba evangelistů vedena pastoračními motivy a situací společenství, ke kterému se obracejí," vysvětluje Messori.
I odchylky vzhledem k místu zjevení (Lukáš mluví o Jeruzalémě v Judsku, Matouš naopak o Galileji) je možno na tomto pozadí vysvětlit: "Matouš píše pro židovské křesťany, kteří usilují, aby Svaté město stálo ve středu pozornosti. Aby se konečně mohli osvobodit od Starého zákona, jehož obrazem byl Jeruzalém, bylo nutné ukázat, že Ježíš nešel do Jeruzaléma, ale do méně ceněné Galileje (hraničící s pohrdanými pohanskými územími), kde se ukázal po svém slavném zmrtvýchvstání svým učedníkům a poslal je mezi pohany (...)
Pro Lukáše naopak není
žádný problém zavést do podání i tu okolnost, že Pán se zjevil v hlavním městě." On patří mezi nežidy a obrací se k pohanům, kteří nechtějí uznat, že spása pochází od židů. Staví tedy na jiných prioritách než Matouš. "Je třeba lidem připomenout příklad apoštolů, kteří se neodloučili ani od Jeruzaléma, ani od chrámu, aby podtrhl kontinuitu mezi tórou a evangelii."
Konečně "rozdíly ve velikonočním vyprávění jsou přesně to, co musíme od autentických zpráv očekávat," konstatoval již exegeta John A. T. Robertson. "Dobře vykonstruované zprávy byly by mnohem harmoničtější a méně rozporné." Ale láska k pravdě byla u evangelistů tak velká, že vypravují i o nepříjemných věcech, které nemohly být zatajovány, protože byly obecně známé. Například útěk apoštolů po Kristově zatčení, nebo okolnost, že těmi prvními, které Zmrtvýchvstalého spatřily, byly ženy, a to v době, kdy židovský soud nepřiznával ženám svědecké právo.
Proto již pohanu Celsovi připadalo docela snadné znevážit víru Galilejských, kteří podle něho "věřili ve zmrtvýchvstání na základě svědectví hysterických žen".
Přesvědčili se o tom vlastními smysly
Svatý Augustin upozornil na nepřekonatelný rozdíl mezi křesťanskou vírou a z lidí vycházející náboženskou idealizací, která se snaží propůjčit vlastním výplodům nádech věčnosti: "Illa illum amando esse deum credidit. Ista istum Deum esse credendo amavit." (Řím, protože miloval Romula, udělal z něho boha. Církev naopak, protože uvěřila v Boha, zamilovala si ho.)
Jen protože ho viděli živého: "my, kteří jsem s ním po jeho zmrtvýchvstání jedli a pili" (Sk 10,41), poznali ho a zamilovali si ho, jak je možno milovat jen živoucí osobu. Je to tedy opak idealizace, pro kterou nemá žádný význam, zda to, v co se věří, je skutečné nebo ne, neboť idealizace slouží jen k tomu, aby se udržoval nějaký zavedený řád. Tak totiž ten, kdo má nějakou moc, se může pokoušet, jak si ji i nadále udržovat.
Nejtragičtější proto nejsou námitky nevěřících proti zmrtvýchvstání, nýbrž fakt, že i v Církvi se poznání těchto dosvědčujících skutečností, jak se zdá, stalo zbytečným. Jako bychom se mohli bez nich obejít, obejít se bez toho, co ON, jakožto Živý, i dnes působí. A o čem se vypráví jako o prvním, co ON způsobil a co slouží jako příklad par excelence: že se takto dal poznat.
"Jestliže Ježíš nevstal z mrtvých," píše Messori, "nemůžeme v něho věřit jako v Zachránce. Můžeme ho maximálně ctít jako mistra. (Mezi mistry by ho také rádo zařadilo "nové světové náboženství". Pozn. překl.) Pak by bylo možno mluvit o něm, ale nikoliv s ním. Jestliže nevstal z mrtvých, jsou to jen křesťané, kteří dávají žít jemu. Nikoliv ON, který dává život jim. Je mnoho nešťastníků, kteří žili v jeho době a o kterých je možno říct: Trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, umřel a byl pohřben. Ale jen o NĚM, o kterém mluví naše víra, je možno pokračovat: Třetího dne vstal z mrtvých. To dosvědčují jeho učedníci, kteří se o tom mohli přesvědčit vlastními smysly. Jak to napsal sv. Augustin v díle De civitate Dei: "Resurrexit tertia die sicut apostoli etiam sensibus probaverunt." - Třetího dnes vstal z mrtvých, jak se o tom apoštolové mohli ujistit vlastními smysly.
SVĚDECTVÍ TURÍNSKÉHO PLÁTNA
[6]
Tkanivo plátna vydává svědectví: Toto plátno bylo utkáno před dvěma tisíci lety! Plátno obsahuje pylová zrna, která byla nedávno prozkoumána: libanonské cedry, květiny, které divoce rostou jen na břehu Mrtvého moře, křoviny, které rostou jen na břehu Jordánu. A ještě další výčet nálezů z obdivuhodné cesty tohoto plátna o velikosti lidského těla přes Přední Asii, Francii a Itálii.
Bylo třeba počkat na objev fotografie, aby v roce 1889 v laboratořích Secuna Pia promluvil obraz rubáše o nejkrásnějším z lidských synů.
To, co oko nemohlo tušit, a tím méně mohl někdo padělat, je negativ způsobený nevysvětlitelným světlem.
Jeho pozitiv pak hluboce pohnul srdcem věřících a vědce přivedl ke zmatku. Tento obraz měl totiž do nejmenších podrobností vydávat svědectví o nejtemnějších i nejsvětlejších hodinách v životě Toho, kdo se z lásky k lidem zcela vydal v oběť.
Pro lékaře a historika už není nejmenších pochyb: Toto plátno skutečně zahalovalo tělo, jeho obtisk z přední i zadní strany nese zřetelné stopy o jeho mučení. Toto tělo o dokonalých proporcích bylo bičováno, jeho hlava byla korunována trním. Nesl sám svůj kříž; na cestě padl k zemi. Zemřel poměrně brzy. Proto mu nebyly přeraženy nohy, ale probodeno srdce, aby bylo jisto, že zemřel. Byl uložen do hrobu, ale pobyl tam jen krátkou dobu. Jeho obtisk je nesmazatelný. To není tajemství víry, nýbrž výsledek zkoumání, která provedli významní vědci.
Zbývá jen spojit ho se jménem. To vědci svou vědou nemohou udělat. Jeho jméno je však již zapsáno v lidských srdcích: JEŽÍŠ.
Svatá tvář nemá obdoby, protože vykazuje nekonečnou krásu. I když je poznamenaná trýzněním, je utrpením prozářená. Tento pohled, který se setkal s pohledem žen a hluboce je dojal, tento pohled, který je obrácen k nám, i když oční víčka jsou zavřena, jak je svými prsty zatlačila Panna Maria. Když si představíme tvář člověka zmučeného k smrti, jak je tomu v případě kříže, pak vidíme rysy ztvrdlé bolestí. Ale to není tento případ.
Vidíme sice, že část vousů je vytržena, část obočí zraněna, nos přeražen, ale vznešený výraz zůstává. Je to tvář velkého majestátu.
Zdá se, jako by nám říkala: "Hle, co jste učinili! Ale já vám odpouštím. Já jsem tvůj soudce, který tě bude soudit, ale jsem naplněn něžností vůči lidem." Někdy je takřka nemožné dívat se na tuto tvář, a to pro nevýslovnou moc, kterou zobrazuje, moc, která je silnější než smrt.
Ještě nikdy jsme neviděli něco podobného na velkých této země, u žádné moci, žádného šlechtice. Tento dojem nikdy nezmizí. Náhle však jsme přemoženi něžností. Jsme jako spoutáni jeho míruplným vyzařováním, bere nás k sobě a obklopuje nás svým mírem. Cítíme, že můžeme položit svou hlavu na jeho Srdce, jak to činil Jan během večeře, která předcházela utrpení. Pokorně a něžně nás ujišťuje o své nekonečné lásce.
Je to tvář, která se modlí.
"Šimone, Šimone, Satan si vás vyžádal, aby vás tříbil jako pšenici. Ale já jsem prosil za tebe, aby tvá víra neklesala. Až se jednou obrátíš, posiluj své bratry." (Lk 22,31)
Časně ráno prvního dne spěchaly ženy ke hrobu. Nesly vonné masti a ptaly se, kdo jim odvalí hrobový kámen. Ale kámen je již odvalen. Apoštolové se o tom dovědí a přispěchají: Jan uviděl a uvěřil. Skutečně: Plátna jsou zde, ale tělo v nich není, jako by je pouze prostoupilo.
Ztroskotal každý pokus projektovat na nějaké plátno obraz. Když bylo plátno sňato z modelu, obraz vždy zmizel. Ale na rubáši je fotografický negativ veliké dokonalosti bez jakéhokoliv rozmazání. To ukazuje na nerozluštitelnou záhadu, která stojí před naší vědou. Napadá nás domněnka o blesku, a skutečně, při atomovém výbuchu v Hirošimě zůstaly obtisky některých předmětů na zdech domů. K tomu přistupuje skutečnost, že stopy po požáru, který poškodil plátno ve Francii, jsou stejné barvy jako Kristův obraz. Vědci v NASA popisují obtisk na plátně jako svého druhu povrchové spálení. Kromě stop krve a vody nebyly zjištěny žádné jiné chemické složky.
Exploze světla v temnotách hrobu. Ježíš, kterého liturgie nazývá Světlo ze světla, ujišťuje skrze svou smrt, že nad smrtí zvítězil, že hrob nemůže v sobě udržet život. Řekl svým učedníkům:
"Já jsem Cesta, Pravda a Život. Kdo věří ve mne, i kdyby zemřel, bude žít. Já jsem Světlo světa. Kdo mne následuje, nebude chodit ve tmách."
(Jan 14,6; 11,25; 8,12).
 |
 |
 |
|
1931 - Zástup uspořádaně čeká v řadě, aby mohl vstoupit do katedrály a prohlédnout si Rubáš. |
1931 - Rubáš je přinesen na volné prostranství před katedrálou, a zde to je ukazován velkému počtu lidí, kteří kvůli tomu přišli.
|
Schránka, která obsahuje Rubáš, je umístěna v expozici vodorovně. |
|
|
|
|
1998 - Rubáš je brán z drahocenné schránky, ve které byl uložen, je rozbalen a umístěn na rovnou plochu.
|
V sobotu 18.4.1998 ve 4 hod. odpoledne arcibiskup Turína strážce Rubáše, kardinál Giovanni Saldarini celebroval slavnostní zahajovací mši v katedrále.
|
Eucharistická slavnost při zahájení expozice roku 2000, řízená arcibiskupem Mons. Poletti 12.8.2000
|
|
|
|
|
Plátno je ukládáno do skleněné schrány, která umožňuje pohled a chrání před vnějšími vlivy i před návštěvníky
|
Hlavní oltáře v turínské katedrále, kde je Plátno vystaveno.
|
Po skončení expozice v říjnu 1978 smělo 44 vědců provádět testy přímo na Rubáši, který byl uložen na speciálním otočném stole.
|
|
|
|
Poutníci ve frontě do katedrály
|
Od 16. do 18.6.1969 bylo vystaveno v soukromé expozici v kapli Cristo Crocifisso v královském paláci (Royal palace), aby bylo dovoleno zkoumání Plátna skupinou expertů jmenovanou kardinálem M. Pellegrino.
|
 |
 |
 |
|
Speciální soukromá výstava byla zařízena pro papeže Jana Pavla II., který byl na pastýřské návštěvě v Turíně 13.4.1980. Na obrázku vidíme Svatého Otce, jak líbá Plátno.
|
Soukromý výstav uspořádaný na několik dnů po požáru v Dómu v Turíně dne 11.4.1997, aby bylo vidět, jestli je Plátno poškozeno.
|
Mezi 26.8. a 8.10.1978 přišly více než tři milióny lidí uctít Svatý Rubáš do Turína.
[7]
|
|
INDEX
_______________________________________________________________
stopa 1-3 / Turínské plátno
_________
