JAN PAVEL II

Nepřehlédnutelnou stopou Boha je jeho Církev. Pro všechny lidi světa je trvalým znamením stálé Boží přítomnosti mezi lidmi, jak Sám přislíbil. V této části se chceme věnovat jen stručně viditelné tváři Církve s papežem v čele, s hierarchickou strukturou a přezkoumáme její právo být morální velmocí, která zasahuje do dění světa, poučuje věřící, ale i státníky, stará se o chudé a potřebné po celém světě a všude hlásá ukřižovaného Krista.      Takovou ji ustanovil Pán, když dal apoštolům příkaz, aby šli do celého světa a hlásali Jeho evangelium. Měli a mají je hlásat vhod i nevhod. Aby nevznikala hluchá místa bez evangelizace, byla jednotlivá území rozdělena na diecéze, svěřované jednotlivým biskupům jako nástupcům apoštolů do správy a jurisdikce. Každá diecéze se svým biskupem je tak vlastně samosprávnou Kristovou církví. Přestože je tu mnohost diecézí, dohromady jde o jednu jedinou církev. Vyjadřuje to jednak společenství biskupů, kteří jednotu manifestují na synodech a koncilech, jednak přiznání biskupského primátu římskému biskupovi jako nástupci apoštola sv. Petra. Jemu byla svěřena celosvětově koordinace všech církevních aktivit a dohled na pravověrnost bratří, které má v jejich případné slabosti posilovat.      Vzato do důsledku, Církev vedou pouze biskupové. Podřizují se papeži jako nejvyššímu, který je vyvolenen Duchem Svatým. K ruce pak mají ještě kněze jako pomocníky a nižší klérus (jáhny) k různým pomocným službám. Tito všichni jsou pastýři stádce "obecného lidu", které jim svěřil Bůh svěcením, ale každý v takové míře, jaká mu byla svěřena. Plnost svátosti kněžství mají pouze biskupové.    Základní územní jednotkou je tedy biskupem spravovaná diecéze. Jeho pomocníci, kněží a jáhni, jsou jím ustanovováni za správce neboli administrátory farností, kde farnost je území příslušné k určité faře. V rozsáhlé diecézi se několik farností sdružuje do děkanátu (s děkanem v čele) nebo vikariátu (s vikářem v čele). Několik diecézí v rámci jednoho státu se může spojit do tzv. církevní provincie. Sídelní biskup je potom metropolitou, pokud sídlí v hlavním městě, a obvykle je jmenován arcibiskupem. V České republice máme dvě církevní provincie: pro zemi Českou a Moravskou. Sídelními městy jsou Praha a Olomouc. Biskupové se v rámci státu (nebo i kontinentu) sdružují do tzv. biskupských konferencí, kde normují a koordinují své postupy, jednání a věrouku, takže se biskupská konference stává orgánem, jenž zastupuje před společností všechny biskupy současně a mluví jejich jménem (vyjadřování se k zákonům, státní politice, vydávání církevních dokumentů, katechismů, místně platných církevních nařízení, svolávání místních synodů apod.). Obvykle také biskupské konference země jako celek navštěvuje Prvního z nich, římského biskupa, na pravidelných návštěvách "ad limina" v Římě, kde ho seznamuje se situací ve své zemi a s problémy, které musí místní církev řešit.    Protože jsou v Církvi zastoupeny i různé obřady, patří do ní i provincie s těmito obřady, jejichž biskupové bývají nazýváni patriarchy a území potom patriarcháty. Protože udržují s katolickou církví "jednotu v Hlavě" a v nauce, i když se obřady a vnitrocírkevními předpisy liší, je jim zachována jejich vlastní jurisdikce jako zcela autonomní. Zvláštní kategorií biskupů jsou kardinálové. Jsou to ti, kteří jsou pověřeni volbou příštího papeže.    Abychom se vyznali v terminologii, tím, kdo má zodpovědnost za diecézi, je biskup sídelní. S jeho povinnostmi a v jeho apoštolské síle mu pomáhá biskup pomocný nebo biskup světicí. Někteří biskupové však svou diecézi nemají. Jsou to tzv. titulární biskupové anebo biskupové na odpočinku (mají právo abdikovat), biskupové emeritní. Řekli jsme, že Církev vedou biskupové s papežem v čele, nepopsali jsme si ale druhou stranu, "obecný lid". Tomu jsme se ale věnovali v části 1-1, když jsme zkoumali religiozitu světa a význam a přínos Církve i pro občanskou společnost. Přesto zde zůstává skupina věřících, o nichž jsme nemluvili a kteří jsou pro existenci Církve nesmírně důležití. Jsou to řeholníci. Jim věnujeme část 9-8 o osobách zasvěceného života. Zde bychom je ani nezmínili, kdyby jejich společenství nebyla ve většině případů vyňata z pravomoci příslušného místního biskupa a nebyla podřízena přímo papeži nebo jím určené kongregaci. Důvodem je, že tato řeholní společenství mají vlastní jednotné vedení, ale svou činnost realizují v prostoru mnoha diecézí nebo i po celém světě. V některých případech jejich opati, generálové nebo jinak titulovaní nejvyšší představitelé jsou bráni naroveň biskupů, přestože jimi de juri nejsou. - Diecézní biskup má však právo ve své diecézi určitý řád "hostit" anebo ho také vyhostit.    Možná, že některý čtenář na tomto místě očekával vášnivé obhajování papežského primátu a dogmatu papežské neomylnosti ve věcech víry a mravů. Toho zklameme; považujeme za samozřejmost, že tomu tak je a že i doba polemik na toto téma je dávno ta tam. Také se chceme zabývat stopou viditelnou pro každého člověka - tou nemůže být potulný kazatel hlásající bez jakéhokoli pověření své osobní názory na Boží zjevení, ale hierarch, a zejména ten nejvyšší.    Pojednali jsme (celkem populárně) o struktuře duchovenstva, které je Kristem pověřeno, aby vedlo Jeho lid. Přesto bychom chtěli zvlášť vyzvednout mimořádný úkol a zodpovědnost těch, kteří přicházejí, aby jako biskupovi pomocníci věřící lid posvěcovali a sytili božskými Tajemstvími, a to kněží. Papež je v Římě a biskup v krajském městě, ale místní farář je zde denně a stále. Je to on, kdo lidi křtí, kdo jim Kristovým jménem odpouští hříchy, kdo svolává Spasitele na oltář a proměňuje tuctovou materii na Tělo a Krev samého Boha, kdo žehná manželskému svazku a kdo doprovází zesnulé na jejich poslední cestě. Je to také on, kdo distribuuje Boží požehnání každému člověku na konci mše svaté, kdo přináší svaté Viaticum nemocnému a umírajícímu, kdo se nad nemocnými modlí a maže je posvátnými oleji, kdo učí farníky znát Boží slovo a Boží vůli. Je to on, který je kronikou víry určitého období pro danou farnost. Je pomocníkem, ale s takovými delegovanými pravomocemi, že se od biskupa ani tolik neliší; jen několik jich je vyhrazeno přímo biskupovi. A tak jsou to oni, s nimiž se denně setkáváme, a kteří jsou pro prosté věřící zástupci Boha na zemi. Snad si toho ani někdy nejsou dost vědomi. Přesto - buďme jim maximálně vděční.    Než jsme se sem propracovali, minuli jsme bez jakéhokoli komentáře mnoho fotografií současného Svatého Otce při různých příležitostech, a další následují. Co to je, co na papežích tak všechny přitahuje, že za nimi neváhají cestovat přes celý svět, aby je mohli aspoň chvilinku vidět, zachytit jejich pohledy, úsměvy, dostat jejich požehnání? Co znamená ta miliónová i několikamiliónová návštěvnost papežských mší na různých místech ve světě? Proč je stále plné Svatopetrské náměstí v Římě, kdykoli má papež veřejně vystoupit? Proč tato vystoupení přenášejí desítky televizních a rozhlasových společností? Proč? Vždyť ten současný už je starý člověk, je mu 83 let (2003), trpí Parkinsonovou nemocí a s obtížemi se pohybuje; spíše ho už jen vozí, a on přesto cestuje po světě a milióny ho dojatě vítají, touží po něm, laskají se s jeho stínem, který vidí dalekohledem přes hlavy davů, očekávají ho i několik dní, a když odjíždí/odlétá zpět do Říma, pláčou?    Je to opravdu zvláštní a zarážející. Že by zvláštní kult osobnosti, nějak vynucovaný nebo dokonce ani nevynucený? Nebo jde o personifikovaný náboženský fanatismus? Mluvili jsme s těmi (nevěřícími i jinověrci), kteří potvrzují, že setkat se s papežem je nezapomenutelný zážitek, přestože předtím tvrdili, že je názory starého pána vůbec nezajímají, že oni mají Písmo a to jim stačí. Mluvili jsme také s nadšenými katolíky, kteří svého papeže prostě milují, a ze setkání s ním žijí velmi dlouhou dobu a vzpomínají na ně dojatě po celý zbytek života. - Domníváme se, že nejde ani o kouzlo osobnosti, ani o krasomluvu, ani o nějaké laciné efekty, jak je známe z televizních obrazovek od různých "stars".    Možná vás teď překvapuje nevěcnost komentáře a náznak o glorifikaci papežství. Ne, na tomto místě vám chceme nabídnout čas pro labužníky, "vychutnávače Boha". Záměrně jsme žádnou vloženou reportáž ani komentář, protokol nebo rozhovor nepozměňovali a ponechali je v co možná nejplnějším znění, i když nám to mnozí vytýkají. Zkuste se však k nim vrátit a prožít je znovu jakoby vřazeni do bezejmenných a bezbřehých zástupů. A zkuste dýchat atmosféru očekávání a naplnění tužeb, ne davovou psychózu. Budete mimořádně obohaceni a jako by skutečně účastníky dění.    Samozřejmě, odpověď na tuto otázku neznáme. Dá se však vytušit, že papežové jsou charismatickými osobnostmi, přestože jimi dříve nebyli. Problém se ale jen posouvá: jak to, že nyní jsou? Domníváme se, že to, co lidi přitahuje, po čem tolik touží a nemohou se toho nabažit, co stále vyhledávají a nedopřává jim klidu, je setkání s Bohem. Potkat Ho živého. To charisma, které nesou papežové, je Kristova "vůně", je to Jeho charisma, kterým všechny přitahuje podle svých dávných slov, jimiž označil způsob své smrti, ukřižování: "A já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všecky k sobě" (Jan 12,32). A lidé přicházejí, aby se setkali s Tím, jehož transparentem je dnes již starý muž; ne tedy kvůli papeži, ale kvůli Bohu. - To potvrzují i biskupové, kdykoli se vracejí ze "zpovědi" ad limina: "Byl jedním z nás, stejný jako jiní, a když k němu máme jít nyní, těšíme se jako děti, když jsme s ním, cítíme lásku, ale máme i bázeň, a když máme návštěvu ukončit, je nám těžko a úzko. Přáli bychom si, aby nikdy neskončila. To jsme před zvolením za papeže nikdy předtím nepociťovali."    Těm, co nad papežovou osobou a papežstvím jen mávnou rukou, něco podstatného uniká. Uniká jim důvod, proč se za tímto starým mužem neustále a všude táhnou milióny lidí, a to zejména mladých. Láska ke starci to jistě není, ale láska k úřadu, který mu byl svěřen v posloupnosti až od Petra, a k neochvějnosti, s níž nese celému světu Kristovu zvěst. Kdo s ním přichází do styku, potkává někoho, v němž poznává Ježíšova pověřence, který nehlásá své nauky, ale Boží. - Podobně je tomu i s nižšími hierarchy, kardinály, arcibiskupy a biskupy, opaty i kněžími, kteří se věrně přidržují Kristova evangelia. Ale setkat se s papežem - to je zážitek na celý život.                                  Rijeka [1] (5.6.2003) Papež Jan Pavel II. potřetí navštívil Chorvatsko. Je to v pořadí již stá apoštolská cesta současného papeže. O půl šesté odpoledne přistálo letadlo italských aerolinií se Svatým otcem na palubě na letišti v Rijece, kde Jana Pavla uvítaly tisíce věřících. Po pozdravu prezidenta republiky pana Stiepana Mesiče se ujal slova Jan Pavel II.    Po skončení uvítací ceremonie se Svatý otec s doprovodem odebral do města Rijeka, kde ho přivítali místní političtí představitelé. V místním arcidiecézním semináři se pak konalo setkání s prezidentem republiky panem Stiepanem Mesičem. V tomto semináři pak Jan Pavel II. povečeřel a bude se tam vracet na nocleh ze všech míst, která v Chorvatsku navštíví.    Svatý otec navštíví diecéze Dubrovnik, Djakovo a Srijem, stejně tak jako arcidiecéze Rijeka a Zadar. Papež Jan Pavel II. bude ¨ každý den slavit mši svatou témeř celou v chorvatštině. Jen několik málo částí bude v jiných jazycích z důvodu přítomnosti účastníků z jiných jazykových oblastí. Dubrovnik [2] (6.6.2003) Jan Pavel II. dnes během slavnostní liturgie blahořečil první Chorvatku Marii Petkovičovou. Do Dubrovníku přiletěl papež letadlem z ostrova Krk. Bohoslužba se konala na přístavním náměstí, kde se shromáždilo více než 50 tisíc věřících, dalších několik tisíc osob připlulo na lodích a sledovalo bohoslužbu přímo z moře. Se Svatým otcem koncelebrovalo 30 biskupů, mezi nimi kardinálové Angelo Sodano, Vinko Puljič a Joachim Meissner.    Uprostřed oltáře byl umístěn uctívaný kříž z františkánského kláštera na ostrově Vaksa. To však nebyl jediným křížem - zbytky jiného, zničeného před 12-ti lety jugoslávskými vojsky na hoře Srdž, byly rovněž uloženy při papežském oltáři. Kříž, vztyčený kdysi jako památka 19 století od narození Krista se stal nyní symbolem nové, bolestné historie země. Několik jeho fragmentů papež požehnal a stanou se základovými kameny pro stavby nových kostelů v Dubrovnické diecézi.    K historii místa se vrátil při svém uvítání také místní biskup Želimir Puljič. Připomněl mučedníky z Daksy, kteří byli roku 1944 právě z tohoto přístavu odvezeny na nedaleký ostrov a zabiti. Pak přišel na řadu beatifikační obřad.    Bl. Marie od Ježíše Ukřižovaného Petkovičová se narodila roku 1892 na ostrově Korčula a zemřela v Římě roku 1966. Založila kongregaci Dcer milosrdenství třetího řádu sv. Františka. Právě nové blahoslavené věnoval Jan Pavel II. svou homilii.    Homilie Svatého otce i jeho další slova se setkaly s velkým nadšením. Liturgii pak zakončil mohutný zpěv chorvatské národní hymny. Na oběd se Jan Pavel II. odebral do biskupské rezidence. V plánu měl dále návštěvu historického centra Dubrovníku, kde také podle tamní tradice vypustil před kostelem sv. Blažeje bílé holubice, jako znamení pokoje; gesto, které v den liturgického památky tohoto světce činí biskup. Večer se Svatý otec vrátil letadlem chorvatských aerolinií do Rijeky.    Beatifikace se vedle Chorvatů účastnili poutníci z Bosny a Hercegoviny, ale také z Paraguaye, Argentiny, Peru a Chile, kde je kongregace, založená blahoslavenou Marií Petkovičovou, zvlášť rozšířená. V současné době žije 450 sester Dcer Milosrdenství v 67 komunitách ve 12-ti zemích světa. Také jeden z uznaných zázraků na přímluvu Matky Marie se udál v Peru.    Přímluvě Matky Marie vděčí za svůj život 22 námořníků peruánské ponorky. Před 15 lety došlo nedaleko přístavu Callao, u Limi, ke srážce peruánské ponorky s japonskou rybářskou lodí. Ponorka začala klesat ke dnu, 8 členů posádky zahynulo, ale dalších 22 se zachránilo díky tomu, že se jednomu z nich podařilo zavřít vnitřní dveře ponorky, do které už plným proudem valila voda oceánu. Byl to poručík Roger Cotrina. Právě v té rozhodující chvíli prosil o pomoc Boží služebnici Marii Petkovičovou, o které krátce před tím přečetl knihu. Zvláštní vojenská komise pak uznala, že zavření vnitřních dveří za takových podmínek nebylo lidskou silou možné. Důstojník peruánského vojenského námořnictva, Roger Cotrina, se spolu s manželkou dnešní beatifikace v Dubrovníku zúčastnil. (7.6.2003)[3] Sobotu strávil Svatý otec v diecézi Djakovo-Srijem (ke Srěmu viz historicko-lingvistický exkurs). Hodinu před polednem začala papežská mše na letišti v Osijeku. Zúčastnilo se jí zhruba 200 tisíc osob. Biskup Srakič vyjádřil přání, aby slavení eucharistie stalo pro místní obyvatele "pobídkou k očištění paměti a spolu s tím k odpuštění, smíření a k úctě vůči jiným." K tomu měl přispět také Diecézní synod, svolaný po skončení války, aby vypracoval nové metody pastorace a vyznačil perspektivy pro budoucnost. Jan Pavel II. ho zakončil právě během včerejší liturgie. K zakončení obřadu synodu a ke spoluodpovědnosti laiků v církvi se pak vrátil také ve své homilii.    Nedělní slavnost Seslání Ducha svatého oslavil Jan Pavel II. s poutníky v Rijece. Liturgie se nesla ve stejném duchu jako celá návštěva. Svatý otec se ve své homilii několikrát zmínil o hodnotách rodiny a vzýval Ducha svatého. Odpoledne se setkal v arcibiskupském semináři v Rijece s biskupy a pak také s ministerským předsedou Ivicou Račanem. Kromě toho navštívil mariánské poutní místo v Trsatu, kde se pomodlil před místním obrazem Marie Bohorodičky a posvětil základní kámen pastoračního centra, které se buduje v okolí poutního místa. (9.6.2003)[4] Papež Jan Pavel II. dnes zakončil svou třetí návštěvu Chorvatska. V pondělí po Letnicích slaví chorvatská církev svátek Panny Marie, Matky církve. Jan Pavel II. se připojil k těmto oslavám, které vyznačují začátek liturgického mezidobí, dnešní bohoslužbou slova v Zadaru. Již včera navštívil Mariánské poutní místo v Trsatu, nazývané také "chorvatský Nazaret". To je vybudované na místě, kde podle tradice v letech 1291-94 stála "Svatá chýše", dříve než byla přenesena do italského Loreta.    Do Zadaru se dnes dopoledne Jan Pavel II. z místa své rezidence v Rijece dopravil letadlem Na tzv. fóru, velkém náměstí s římskými ruinami, které pojme více než 50 tisíc lidí, Svatý otec poděkoval všem, kdo jeho stou apoštolskou cestu umožnili a svou promluvu věnoval Matce Boží.    V jednu hodinu odpoledne se na zadarském letišti rozloučili se Svatým otcem prezident republiky Mesič spolu s dalšími představiteli veřejného života a s biskupy. Jubilejní stá apoštolská cesta Jana Pavla II. se zakončila v odpoledních hodinách na římském letišti Ciampino.    [5]Jan Pavel II. navštívil Chorvatsko již v letech 1994 a 1998. V této balkánské zemi žije cca 4,5 milionů obyvatel, z čehož je 80,9 % katolíků. V Chorvatsku je 27 biskupů, 2.260 kněží, 3.520 řeholníků a 689 seminaristů.    Zde si dovolíme vložit historicko-lingvistický exkurs o svatých Konstantinovi (Cyrilovi) a arcibiskupu Metodějovi, neboť Svatý Otec navštívil kořeny slovanského křesťanství, jež byly z vůle papeže Mikuláše I. položeny právě do města Srěm (Srjem, Srijem) v dnešním Chorvatsku.                   CYRIL A METODĚJ [6]    V tomto období (8.-9. století) začali věřit v křesťanství další Slované. V roce 846 vládl na Moravě kníže Rostislav (Česko, Slovensko, Maďarsko). Nejdříve měli lidu náboženství představit germánští misionáři z německé říše, ale Rostislav se obával vlivu Germánů. Chtěl vybudovat nezávislou říši. Proto kontaktoval císaře Byzantské říše, Michala III. Císař mu poslal 2 mnichy, bratry Konstantina a Metoděje. Přišli z Thessaloniké (Soluň) (Řecko), které v té době bylo pod vládou Slovanů. Konstantin byl znalec východních jazyků.    Byzantský císař byl pyšný na jejich úspěchy v říši Khan Hazarius (Chazarská říše), kde přiměli lidi uvěřit v křesťanství. A tak je ihned poslal do říše knížete Rostislava    Odvedli dobrou práci při učení křesťanské víry ve slovanských jazycích. Ale mnoho kněží z germánské říše zastávalo názor, že pouze 3 jazyky, hebrejština, řečtina a latina, jsou určeny pro bohoslužbu. Konflikt vyvrcholil tak silně, že si je dal papež Nicolas I. (Mikuláš I.) předvolat. Uvítal je velice vlídně (868). Mniši mu ukázali překlad bible. Od tohoto momentu byla jejich práce oficiálně schválena. Ale krátce poté Konstantin zemřel (který přijal řeholní jméno Cyril, když se stal mnichem) v Římě. Papež učinil z Metoděje hlavu arcibiskupství Pannonie a Srijemu.    Vztah Cyrila a Metoděje v Rastislavově říši a knížectví Slovansko-Panonského knížete Kocelje (Kocela) byl velice podnětný i pro Chorvaty. Jejich práce využili zejména Slované. Slovanští duchovní a studenti se později přesunuli níže na jih a šířili jejich vědomosti po celém Balkánském poloostrově. Vzniklo nové písmo, hlaholice. Tvar písma byl použit z modelu řeckého rychlopsaní. V severozápadním Chorvatsku byla nalezena spousta zajímavostí s tímto prastarým písmem. Po několik století používali Chorvaté kulatou verzi "hlaholice". Později používali hranatou formu.    V některých školách stále můžeme studovat Hlaholické písmo (název "hlaholice" je převzat ze slova "hlaholit", které znamená "mluvit příliš".)    Ve východních oblastech, Srbsku a Bulharsku, je používána druhá varianta Slovanského písma - cyrilice (ćirilica). Toto písmo však vzniklo dlouho po jejich smrti. Taktéž Rusové používají cyrilici, jen mají o několik písmen víc.       APOŠTOLSKÝ CHARAKTER EUCHARISTIE A CÍRKVE [7]    26. Buduje-li eucharistie církev a církev koná eucharistii, … vyplývá z toho, že souvislost mezi nimi je velmi úzká. Je to tak pravdivé, že nám to umožňuje aplikovat na eucharistické tajemství to, co říkáme o církvi, když ji v nicejsko-konstantinopolském vyznání víry označujeme jako "jednu, svatou, všeobecnou a apoštolskou". Jedna a všeobecná je také eucharistie. Je také svatá, je dokonce Nejsvětější svátostí. Ale nyní chceme zaměřit svou pozornost především na její apoštolský charakter.    27. Když Katechismus Katolické církve vysvětluje, v jakém smyslu je církev apoštolská, tedy založená na apoštolech, rozlišuje trojí význam. Na jedné straně "byla a zůstává vybudována na "základě apoštolů" (Ef 2,20), svědků, které s misijním posláním rozeslal sám Kristus".[8] Také u základů eucharistie stojí apoštolové. Ne ve smyslu, že by svátost nesahala k samému Kristu, nýbrž proto, že ji Ježíš svěřil apoštolům a oni a jejich nástupci ji postupně předávali až k nám. Církev slavila eucharistii během staletí v návaznosti na jednání apoštolů, poslušných Pánova příkazu.    Druhý smysl apoštolského charakteru církve, o němž Katechismus hovoří, je ten, že "s pomocí Ducha, který v ní přebývá, střeží a předává učení, cenný poklad, zdravá slova, která slyšela od apoštolů".[9] I v tomto druhém smyslu je eucharistie apoštolská, protože je slavena ve shodě s vírou apoštolů. Učitelský úřad církve při různých příležitostech během dvoutisíciletých dějin lidu nové smlouvy upřesnil eucharistické učení i co do přesné terminologie právě proto, aby zachoval apoštolskou víru v toto vznešené tajemství. Tato víra zůstává nezměněna a pro církev je podstatné, aby takovou zůstala.    28. A konečně je církev apoštolská v tom smyslu, že "až do návratu Krista je i nadále poučována, posvěcována a vedena apoštoly díky jejich nástupcům v pastorálním poslání: biskupskému sboru, "jenž má na pomoc kněze, spolu s Petrovým nástupcem a nejvyšším pastýřem církve"".[10] Apoštolská posloupnost v pastoračním poslání nutně zahrnuje svátost kněžského svěcení, neboli nepřetržitou řadu platných biskupských svěcení, sahající až k počátkům.[11] Tato posloupnost je nezbytná k tomu, aby existovala církev ve vlastním a plném slova smyslu.    Eucharistie vyjadřuje také tento smysl apoštolského charakteru. Vždyť jak učí II. vatikánský koncil, "věřící mocí svého královského kněžství spolupůsobí při obětování eucharistie",[12] avšak je to kněz vykonávající svou službu, kdo "koná v zastoupení Krista eucharistickou oběť a jménem lidu ji podává Bohu".[13] Proto je v Římském misálu předepsáno, aby eucharistickou modlitbu pronášel pouze kněz, zatímco lid se k ní připojuje vírou a v mlčení.[14]    29. Výraz, který II. vatikánský koncil znovu a znovu užívá a podle něhož "služebný kněz, který vykonává službu, koná eucharistickou oběť v zastoupení Krista",[15] byl již hluboce zakořeněn v papežském učení.[16] Jak jsem mohl objasnit při jiné příležitosti, in persona Christi "znamená víc než "jménem" nebo "v zastoupení" Krista. In persona, to je ve specifickém svátostném ztotožnění se s věčným Veleknězem, který je autorem a hlavním subjektem této své vlastní oběti, v níž vpravdě nemůže být nikým nahrazen".[17] Služba kněží, kteří obdrželi svátost kněžského svěcení v ekonomii spásy, zvolené Kristem, ukazuje, že eucharistie, kterou slaví, je darem, radikálně převyšujícím moc shromáždění, a je proto nenahraditelná k tomu, aby se platně spojilo eucharistické proměňování s obětí kříže a Poslední večeře.    Společenství, které se shromažďuje ke slavení eucharistie, má zcela nutně zapotřebí posvěceného kněze, který mu předsedá, aby se jednalo opravdu o eucharistické shromáždění. Na druhé straně není komunita s to dát si posvěceného služebníka sama. Ten je darem, který komunita dostává prostřednictvím biskupské posloupnosti sahající až k apoštolům. Je to biskup, kdo prostřednictvím svátosti kněžského svěcení ustavuje nového kněze a udílí mu moc proměňovat eucharistii. Proto "eucharistické tajemství nemůže být slaveno v žádné komunitě, ne-li posvěceným knězem, jak výslovně učil IV. lateránský koncil".[18]    30. Jak toto učení katolické církve o služebném kněžství ve vztahu k eucharistii, tak učení o eucharistické oběti bylo v posledních desetiletích předmětem plodného dialogu v rámci ekumenické činnosti. Musíme vzdávat díky Nejsvětější Trojici, že se v tom ohledu dosáhlo významných pokroků a sblížení, jež nám dávají doufat v budoucí plné sdílení víry. Stále ještě zůstává plná naléhavost poznámky, kterou učinil koncil ohledně církevních společenství, která vznikala na Západě od 16. století a která se oddělila od katolické církve: "Ačkoliv církevní společnosti od nás odloučené nežijí s námi v plné jednotě vyplývající ze křtu a ačkoliv se domníváme, že neuchovaly původní a úplnou podstatu eucharistického tajemství, především proto, že jim chybí svátost kněžství, přesto, když při večeři Páně připomínají jeho smrt a vzkříšení, vyznávají, že je to znamení života ve společenství s Kristem, a očekávají jeho slavný příchod."[19]    Proto se katoličtí věřící, i když respektují náboženské přesvědčení těchto svých odloučených bratří, mají zdržet účasti na přijímání podávaného při jejich slavnostech, aby neposkytovali prostor dvojznačnostem o povaze eucharistie a dostáli povinnosti vydávat jasné svědectví pravdě. Jinak by to jen zpožďovalo cestu k plné viditelné jednotě. Podobně si nelze myslet, že je možné nahrazovat nedělní mši svatou ekumenickými bohoslužbami slova nebo společnými setkáními v modlitbě s křesťany patřícími ke shora uvedeným církevním společnostem nebo účastí na jejich liturgické bohoslužbě. Takové slavnosti a setkání, samy o sobě při vhodných příležitostech chvályhodné, připravují i na žádoucí plné společenství v eucharistii, ale nemohou je nahradit.    Skutečnost, že moc proměňovat eucharistii byla dána pouze biskupům a kněžím, není žádnou újmou pro zbytek Božího lidu, neboť ve společenství jediného Kristova těla, kterým je církev, se tento dar vylévá na všechny.    31. Je-li eucharistie středem a vrcholem života církve, stejně tak je jím i pro služebné kněžství. Proto s vděčností Ježíši Kristu, našemu Pánu, zdůrazňuji, že eucharistie "je hlavním a ústředním důvodem pro existenci svátosti kněžství, jež ve skutečnosti vznikla v okamžiku ustanovení eucharistie a zároveň s ní".[20]    Pastorační činnost kněze je různorodá. Když pomyslíme na společenské a kulturní poměry v současném světě, snadno pochopíme, jaké nebezpečí hrozí kněžím, totiž že se ztratí ve velkém počtu rozmanitých úkolů. II. vatikánský koncil rozpoznal, že pastorační láska je poutem, které dává jednotu jejich životu i jejich činnosti. Ta, dodává koncil, "vyvěrá nejsilněji z eucharistické oběti, která je tedy středem a kořenem celého kněžského života".[21] Pochopíme tedy, jak je důležité pro duchovní život kněze, ale i pro dobro církve a světa, aby plnil koncilní doporučení a vysluhoval každý den eucharistii, "protože je to úkon Krista a církve i tenkrát, když nemohou být přítomni věřící".[22] Takto je kněz s to překonat každé rušivé napětí v průběhu svých dní, protože nalezne v eucharistické oběti pravý střed svého života a své služby, nezbytnou duchovní energii, aby čelil různým pastoračním úkolům. Jeho dny se tak stanou opravdu eucharistickými.    Z ústřední povahy eucharistie v životě a službě kněží vyplývá také její ústřední postavení v pastoraci zaměřené na kněžská povolání. Především proto, že prosba za povolání v ní nachází místo nejsilnějšího spojení s modlitbou Krista, věčného Velekněze; ale také proto, že horlivá péče kněží o eucharistickou službu spojená s podporováním uvědomělé, aktivní a plodné účasti věřících na eucharistii je účinným příkladem a podnětem pro mladé, aby velkodušně odpověděli na Boží volání. Bůh často používá příkladu horlivé pastorační lásky nějakého kněze, aby zaséval a dával vyklíčit v srdci mladého člověka zárodku kněžského povolání.    32. Toto všechno ukazuje, jak je bolestné a nenormální, když je nějaké křesťanské společenství, i když je pro počet a rozmanitost svých věřících farností, bez kněze, který by je vedl. Farnost je totiž společenství pokřtěných, kteří vyjadřují a stvrzují svou totožnost především slavením eucharistické oběti. To však vyžaduje přítomnost nějakého kněze, který jediný může přinášet eucharistickou oběť in persona Christi. Nemá-li komunita kněze, právem se hledá způsob, jak by pokračovaly nedělní slavnosti, a řeholníci a laici, kteří vedou své bratry a své sestry v modlitbě, vykonávají chvályhodným způsobem obecné kněžství všech věřících, jež má základ v křestní milosti. Avšak taková řešení je třeba považovat za prozatímní, zatímco komunita čeká na kněze.    Svátostná neúplnost tohoto slavení musí především pobízet celé společenství k horlivější modlitbě, aby Pán poslal dělníky na svou žeň (srov. Mt 9,38); musí také podněcovat k tomu, aby se do příslušné pastorace zaměřené na povolání zapojily všechny další tvořivé prvky, aniž by se přitom podlehlo pokušení hledat řešení v oslabení požadavků na mravní a formační vlastnosti kandidátů kněžství.    33. Když byla pro nedostatek kněží svěřena účast na pastorační péči o nějakou farnost nevysvěceným věřícím, ať mají tito na paměti, že - jak učí II. vatikánský koncil - "nelze budovat křesťanskou obec, nemá-li kořen a těžiště ve slavení nejsvětější eucharistie".[23] Bude tedy záležet na nich, aby v komunitě udržovali opravdový "hlad" po eucharistii, což je povede k tomu, aby neztratili žádnou příležitost ke slavení mše svaté, třeba i tak, že využijí příležitostné přítomnosti kněze, kterému nebylo podle církevního práva odňato povolení ke slavení mše svaté. 101. APOŠTOLSKÁ CESTA SVATÉHO OTCE DO BOSNY A HERCEGOVINY[7]                                                     22.06.2003    Banja Luka. Včera okolo 21. hodiny - příletem na římské letiště Ciampino - skončila 101. apoštolská cesta Svatého otce do Bosny Hercegoviny. Odpuštění, smíření, naděje do budoucnosti, beatifikace mladého Ivana Merze, ale také ekumenický dialog, to vše bylo na pořadu dne během krátké jednodenní návštěvy Jana Pavla II. v Banja Luce.    O půl šesté odpoledne se Svatý otec na biskupství v Banja-Luce setkal s prezidentem srbské republiky Draganem Čavičem a poté s prezidentem Bosny Hercegoviny Nikem Lozančičem.    V 18 hodin se Jan Pavel II. na biskupství sešel se zástupci Mezináboženské rady Bosny a Hercegoviny v přátelské atmosféře, jehož se zúčastnil pravoslavný arcibiskup Sarajeva Nicolaj, katolický arcibiskup Sarajeva kardinál Vinko Puljič, představitel muslimské komunity v Bosně Hercegovině, Mustafa Cerič a předseda židovské komunity v Bosně Hercegovině Jakub Finci, který je nyní předsedou této rady.    Nejvyšší představitel muslimů poděkoval papeži za jeho návštěvu a připojil pozdrav jménem šesti miliónů muslimů, kteří žijí na Balkáně. Pravoslavný metropolita předal Svatému otci darem ikonu. Jan Pavel II. požádal o předání pozdravů Patriarchovi Pavlemu, za kterého, jak sám uvedl, se stále modlí. Dále se zmínil o tom, že je pro něho nezapomenutelný den 13. duben 1997 v Sarajevu, kdy se setkal s kardinálem Puljičem. Ten byl tehdy členem této mezináboženské rady. V závěru setkání Svatého otce ještě pozdravili důstojníci SFOR (příslušníci jednotek Mírových sil), spolu s důstojníky SMU (jednotky policie Evropské unie), kteří včera dopoledne zajišťovali bezpečnost a hladký průběh liturgické slavnosti.    O půl sedmé Jan Pavel II. navštívil katedrálu sv. Bonaventury, která je v zahradě biskupství v Banja Luce, kde ho již očekávalo několik set věřících v tradičních krojích tohoto regionu. Po krátké modlitbě před svatostánkem v boční kapli udělil všem přítomným apoštolské požehnání.    Před sedmou hodinou opustil katedrálu a vydal se na letiště, kde se odehrála krátká ceremonie rozloučení. Tím byla oficiálně uzavřena 101. apoštolská cesta Jana Pavla II. do zahraničí.    Tato návštěva byla velmi krátká - trvala jen deset hodin - ale měla veliký význam. Hodně se od ní očekávalo, protože v srdci místní církve je mnoho nezodpovězených otázek. Místní církev je menšinovou komunitou a zakouší silnou diskriminaci. Z 220 tisíc vyhnaných katolíků během války se jich domů vrátilo jen o málo více než 10 tisíc. Avšak přijetí Jana Pavla II. ze strany katolíků pocházejících z celé Bosny Hercegoviny bylo velmi vřelé.    Místní tisk věnoval této návštěvě velkou pozornost. V neděli vycházejí jen dvoje noviny, jedny v Bělehradě, druhé v Chorvatsku.    V Bělehradských novinách "Politika" se na druhé straně objevila fotografie dřevěného kříže, který byl položen na oltáři během včerejší mše svaté. V článku nazvaném "Papež dnes v Banja Luce" se zdůrazňuje, že prezident srbské republiky vyzval obyvatele Banja Luky, aby projevili Svatému otci tradiční srbskou pohostinnost.    Deník "Jutarnji" (Neděle) přinesl na titulní straně velkou fotografii Svatého otce s titulkem "Papež žádá odpuštění hříchů katolíků." Týká se to především druhé světové války. Druhá strana byla celá věnována papežově návštěvě a přináší také informaci biskupa Komaricy o tom, že srbské autority zabraňují návratu Chorvatů do jejich domovů. Při té příležitosti cituje italský deník "Corriere della Sera". Ten uvedl, že papež se vypravil do Banja Luky s úkolem velmi citlivým: odpuštění a smíření.    Dnešní noviny jsou plné včerejšího projevu Jana Pavla II., který je shrnut do slov: "Pravda je základem smíření", "Budoucnost země je ve vašich rukou", "Začít znovu", "Velký krok ke smíření".    Ředitel našeho rozhlasu, P. Pasquale Borgomeo, který byl v papežském doprovodu, rozebírá cestu Jana Pavla II. a vychází přitom s jeho výzvy k odpuštění: "Podle mě se jedná o obrovský přínos a je plně v souladu s učením papeže o síle, kterou má odpuštění pro platnost spravedlnosti a smíření." Borgomeo připomíná slova, která papež pronesl v homilii při mši svaté za Sarajevu, kam nemohl přijet v roce 1994: "Spirála viny a utrpení se nikdy neuzavře, jestliže v určitém momentu nepřijde odpuštění. Odpustit neznamená zapomenout. Jestliže paměť je zákon dějin, odpuštění je síla Boží, síla Krista, který jedná v událostech lidí a národů." Borgomeo k to dodává: "Právě proto je tento čin, který se zdá revoluční a mimořádný, konkrétním závěrem toho, co papež stále učí. Znovu to připomněl na začátku roku. Nikdy nemůže být mír, jak v Bosně, tak v okolních zemích, bez spravedlnosti. Ale není opravdové spravedlnosti bez odpuštění." Borgomeo se domnívá, že to znamená "udělat první krok a prolomit bariéru, která nutí stále se vracet k utrženým ranám." Ale je to krok, který umožní cestu k opravdovému smíření, uzavírá P. Pasquale Borgomeo. PAPEŽ BUDE V NEDĚLI 29.6.2003 UDĚLOVAT PALLIA[25]    Pallium z rukou papeže Jana Pavla II. obdrží v Římě 42 arcibiskupů - metropolitů o slavnosti svatých apoštolů Petra a Pavla (29.6.).    Vatikán/VIS: Pallium je vlněný bílý pásek zdobený výšivkou šesti černých křížků, který papež a metropolité nosí při bohoslužbách kolem krku na mešním rouchu. Je utkán z bílé vlny beránků, darovaných každoročně papeži na svátek sv. Anežky Římské (21.1.). Pallium symbolicky vyjadřuje spojení s centrem církve v Římě a kolegium metropolitů s Petrovým nástupcem.    Mezi nositele pallia budou letos zařazeni např. nový salzburský arcibiskup Alois Kothgasser, arcibiskup z Budapešti Peter Erdo, hamburský arcibiskup Werner Thissen, bamberský arcibiskup Ludwig Schick a arcibiskup Tomasz Peta z kazachstánské Astany. Další metropolité pocházejí z Afriky, Ameriky, Asie, Evropy a Oceánie.    V České republice jsou oprávněni nosit pallium v příslušné církevní provincii dva metropolité: pražský arcibiskup kardinál Miloslav Vlk v Čechách a olomoucký arcibiskup Jan Graubner na Moravě.

[1]	"Jan Pavel II. přiletěl potřetí do Chorvatska" http://www.radiovaticana.cz/archiv/zpravy03/06/05.htm
[2]	"Svatý otec blahořečil první Chorvatku" http://www.radiovaticana.cz/archiv/zpravy03/06/06.htm
[3]	"Svatý otec navštívil diecézi Djakovo-Srijem" http://www.radiovaticana.cz/archiv/zpravy03/06/07.htm
[4]	"Skončila stá apoštolská cesta Jana Pavla II." http://www.radiovaticana.cz/archiv/zpravy03/06/09.htm
[5]	http://tisk.cirkev.cz/art/clanek.asp?id=4117
[6]	"Cyrill and Methodius"; http://home.pages.at/tamb/english/language.htm#missionaries
[7]	ECCLESIA DE EUCHARISTIA, Encyklika Jana Pavla II. biskupům, kněžím a jáhnům, zasvěceným osobám a všem věřícím laikům o eucharistii a jejím vztahu k církvi ze 17.04.2003, Kapitola 3 (text ČBK)
[8]	Č. 857.
[9]	Tamtéž.
[10]	Tamtéž.
[11]	Srov. KONGREGACE PRO NAUKU VÍRY, list Sacerdotium ministeriale (6. 6. 1983), III, 2: AAS 75 (1983), 1005.
[12]	II. VAT. KONCIL, věroučná konstituce o církvi Lumen gentium, 10.
[13]	Tamtéž.
[14]	Srov. Instituio generalis. Editio typica tertia, 147.
[15]	"In persona Christi" - II. VAT. KONCIL, věroučná konstituce o církvi Lumen gentium, 10 a 28; dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis, 2.
[16]	"Služebník oltáře jedná "in persona Christi" jako hlava, jež obětuje ve jménu všech údů" : PIUS XII., encyklika Mediator Dei (20. 11. 197-47): AAS 39 (1947), 556; srov. PIUS X., apoštolská exhortace Haerent animo (4. 8. 1908): Pii X. Acta, IV, 16; PIUS XI., encyklika Ad catholici sacerdotii (20. 12. 1935): AAS 28 (1936), 20.
[17]	Apoštolský list Dominicae Coenae (24. 2. 1980), 8: AAS 72 (1980), 128-129.
[18]	KONGREGACE PRO NAUKU VÍRY, list Sacerdotium ministeriale (6. 8. 1983) III. 4: AAS 75 (1983), 1006; srov. IV. EK. LATERÁNSKÝ KONCIL, kap. 1, konstituce o katolické víře Firmiter credimus: DS 802.
[19]	II. VAT. KONCIL, dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio, 22.
[20]	Apoštolský list Dominicae Coenae (24. 2. 1980), 2: AAS 72 (1980), 115.
[21]	II. VAT. KONCIL, dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis, 14.
[22]	Tamtéž, 13; srov. Kodex kanonického práva, kán. 904; Kodex kánonů východních církví, kán. 378.
[23]	II. VAT. KONCIL, dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis, 6.
[24]	"Jan Pavel II. ukončil svou 101. apoštolskou cestu"; http://www.radiovaticana.cz/archiv/zpravy03/06/23.htm
[25]	Daniel Herman: "Papež bude udělovat pallia" http://tisk.cirkev.cz/art/clanek.asp?id=4232

obsah | ..zpět na 7-7
pointer_____________________________________________________________________________________