Se zvláštní horlivostí a pečlivostí střežil svatou Paní Chudobu. Nestrpěl v domě něco zbytečného, i kdyby to byl jen hrníček, kdyby se bez něho bylo lze obejít. Je nemožné, tvrdil, ukojit všechny potřeby, aniž by se uniklo touze po požitku. Vařených pokrmů si takřka nikdy nedopřál. Když je někdy jedl, míchal je buď s popelem, nebo jim odnímal chuť tím, že je poléval studenou vodou. Byl-li někde hostem, nedopustil, aby mu lůžko vystlali pokrývkami nebo kusy oděvu; holá zem přijala jeho holé údy a jen jeho spodní šat mu byl podložkou. Když někdy svému tělu dopřál dobrodiní spánku, často spal vsedě, aniž by se položil. Pod hlavu si dával kus dřeva nebo kámen. Jednou, když byl nemocen, požil kousek kuřete. Když se pozdravil, šel do města Assisi a v městské bráně poručil bratrovi, který s ním šel, aby mu dal provaz kolem krku a vedl ho jako loupežníka celým městem. Přitom měl volat: "Pohleďte na toho labužníka, který se krmí kuřecím masem, aniž byste to věděli." Lidé se k tomuto nevídanému divadlu sbíhali a se slzami a vzdechy volali: "Běda nám! Celý život se živíme masem a v přejídání a pitkách ničíme srdce i tělo!" Tento příklad je v srdci burcoval k pokání a předsevzetí, že povedou lepší život. Často totiž, když mu druzí prokazovali úctu, velmi ho to bolelo, a aby lidskou přízeň odrážel, dával si od někoho spílat. Zavolal si nějakého bratra a řekl mu: "Mocí poslušnosti ti přikazuji, abys mi tvrdě spílal, a tak vyvracel pravdou lživé řeči těchto lidí." A když ho pak ten bratr proti své vůli nazýval hrubcem, ničemou a povalečem, usmíval se František, souhlasil a říkal: "Žehnej ti Pán, neboť říkáš úplnou pravdu! Syn Petra Bernardone si zaslouží slyšet takové věci!"