Jednoho dne se František odebral do městečka Alviano, aby tu kázal Boží slovo. Vystoupil na vyvýšené místo, aby ho všichni viděli, a prosil o klid. Všichni zmlkli a uctivě stáli, jen vlaštovky, které tu hnízdily, cvrlikaly si dál a působily velký hluk. Protože lidé pro jejich štěbetání Františkovi nerozuměli, obrátil se světec k ptáčkům a řekl: "Moje sestry vlaštovky, už jste si toho napovídaly dost. Teď je čas, abyste pustily ke slovu mne. Poslouchejte Boží slovo a buďte zticha, dokud nebude kázání skončeno." A ku podivu - vlaštovky zmlkly a nehnuly se z místa, dokud kázání neskončilo. Když to lidé viděli, velmi se divili a říkali: "Tento muž je vpravdě svatý a přítelem Nejvyššího." Plni hluboké úcty spěchali, aby se dotkli aspoň jeho hábitu a chválili a velebili Boha. Vskutku bylo podivuhodné, že i nerozumní tvorové poznali vřelou příchylnost, kterou k nim světec choval, a vytušili jeho něžnou lásku. Když jednou dlel František ve vesnici Greccio, přinesl jeden bratr zajíčka, který se lapil do oka a byl ještě živý. Když ho blažený Otec uviděl, pln soucitu řekl: "Bratře zajíčku, pojď ke mně! Proč ses dal přelstít? " Bratr zajíčka pustil, ten se ke světci rozběhl a uvelebil se mu na klíně jako na nejbezpečnějším místě. Svatý Otec ho chvíli s mateřskou něžností hladil, pak ho postavil na zem, aby se vrátil do lesa, ale zajíčkovi se do lesa nechtělo. Pak světec poručil bratřím, aby ho do blízkého lesa odnesli.