Jeho nejjistějším útočištěm byla modlitba. A nemodlíval se krátce. Když se večer začal modlit, těžko skončil do rána. Když seděl i když chodil, když jedl i pil, byl ponořen do modlitby. S oblibou vyhledával osamělé a opuštěné kostely, aby tu mohl strávit celou noc a zcela sám na modlitbách. Zde přemáhal pod ochranou Boží milosti mnohou bázeň a duševní úzkost. Vpravdě byl mimořádně vytrvalý a vždy pamětliv toho, co bylo Páně. Často hlásal Boží slovo mnoha tisícům lidí a při tom vystupoval tak jistě, jako kdyby mluvil s důvěrným společníkem. Tuto jistotu v kázání mu dávala čistota jeho smýšlení; aniž by o tom předem přemýšlel, dovedl říkat všem věci podivuhodné a neslýchané. Když si však jednou připravil kázání, nemohl si chvílemi před shromážděnými vzpomenout, co má mluvit, a také nevěděl, co jiného by měl říci. Bez uzardění se tedy posluchačům přiznal, že si předem vše připravil, ale že si na nic nemůže vzpomenout. A pak byl náhle naplněn takovou výmluvností, že se všech zmocnil údiv. Když jednou nevěděl, co říci, dal zástupu požehnání a rozpustil jej. I to však bylo pronikavým kázáním.