Jednou přišel v záležitostech řádu do Říma a zde se ho zmocnila horoucí touha před papežem Honoriem a kardinály kázat. Biskup z Ostie, který Božího světce zvlášť miloval a ctil, byl nad tím naplněn radostí i úlekem zároveň, protože i obdivoval světcovu plamennou horlivost, i znal jeho prostotu a čistotu. Ale důvěřoval v milosrdenství Všemohoucího, které těm, kdo ho dětinně ctí, v čas nouze nikdy nechybí. I uvedl Františka před papeže a důstojné kardinály, trnul však strachem a vroucně se k Pánu modlil, aby nebyla zahanbena prostota blaženého muže. Vždyť i na něho padala světcova sláva či hana, protože byl ustanoven Otcem jeho rodiny. Když se František postavil před vznešená knížata a dostal požehnání, začal bez chvění a meškání kázat. Mluvil s tak ohnivým nadšením, že se radostí už nemohl zdržet, a zatímco jeho ústa mluvila, pohybovaly se jeho nohy jako v tanci - ne však z bujnosti, nýbrž v zápalu božské lásky. Proto jeho pohyby nedráždily k smíchu, nýbrž hluboce dojímaly. V úžasu nad milostí Boží i upřímností Božího muže byli mnozí z nich dojati.