Otec chudých, chudý František, cítil s každým chuďasem jako se sobě rovným. Nemohl vidět chudšího, než byl sám. Ne z touhy po marnivé slávě, nýbrž ze skutečného soucitu. Ačkoli měl jen jeden chudý a hrubý hábit, často si přál s chudými se o něj rozdělit. Aby jako chudý, přesto však přebohatý svou velkou láskou k chudým, mohl jim přece nějak vypomáhat, vyprošoval si občas v zimě od bohatých tohoto světa plášť nebo kožich. Když mu ochotně vyhověli, přeblažený Otec jim říkával: "Rád bych to od vás přijal, ale s tím, že nečekáte, že vám věc vrátím." Jakmile potkal prvního chuďasa, oblékl ho do toho, co dostal. Nejvíc ho bolelo, když slyšel, že se chudákovi spílá nebo že mu někdo činí bezpráví. Stalo se, že si jeden bratr vyjel na chudáka, který prosil o almužnu: "Možná, že jsi bohatý, a jen tak se děláš chudý!" Když to slyšel František, Otec chudých, velmi se zarmoutil, bratra ostře pokáral, poručil mu svléci před chuďasem hábit, políbit mu nohy a prosit ho za odpuštění. Říkával totiž: "Kdo pohrdá chudým, uráží Krista, protože chudý nosí jeho vznešené znamení - vždyť se Spasitel pro nás stal na tomto světě chudým." Často, když na cestě potkal chuďasa s otepí dříví nebo jiným břemenem, ač byl slabý, pomáhal mu břímě nést, aby mu prokázal službu.