V Assisi bydlil muž, jehož si František zvlášť vážil, protože byli stejně staří a měli se velmi rádi. Proto si dodal odvahy, aby si s ním o svém tajemství pohovořil. Blízko města byla jeskyně, kam často chodívali a kde rozprávěli o nalezeném pokladu. Zatímco druh čekal venku, muž Boží se v jeskyni vroucně modlil k Otci. V hlavě se mu rodily různé rozporné myšlenky a jejich překotnost ho mátla. V jeho nitru však hořel božský plamen a vnitřní žár ducha nebyl s to navenek ukrýt. Litoval toho, že tak velmi hřešil, že oči Božího majestátu urážel. Jak se mu protivilo minulé i přítomné zlo! A přece si dosud nebyl jist, že se bude moci zla v budoucnosti vyvarovat. Kdykoli vyšel z jeskyně ke svému průvodci, byl vnitřní námahou tak vyčerpán, že se zdálo, jakoby jiný vcházel dovnitř, než vyšel. Velmi si přál, aby o tom, co zde dělá, nikdo nevěděl.
   Jednoho dne, když se opět s největší vroucností dovolával Božího milosrdenství, ukázal mu Pán, co má dělat. Od té chvíle byl pln takové radosti, že ji nedokázal zvládnout, a tak, ač nechtěl, stal se lidem nápadný. Podobně jako svému příteli mluvil o skrytém pokladu i jiným opatrně a spíš v hádankách. Říkal, že nechce táhnout do Apulie, ale že by chtěl v rodném městě vykonat něco krásného a velikého. Lidé se domnívali, že se chce oženit, a ptali se ho: "Chceš si přivést nevěstu, Františku?" A on na to odpovídal: "Ano, a to ušlechtilejší a spanilejší, než jste kdy viděli. Takovou, která by krásou předčila ostatní a jejíž moudrost by byla nepřekonatelná."