Zástup assiských mladých, kterým byl už dříve vůdcem v marnivostech, zval ho i nadále ke kamarádským pitkám, rozpustilostem a žertování. Znali jeho dřívější štědrost a pevně počítali s tím, že bude platit za všechny. Proto ho zvolili svým vůdcem, proto předstírali poslušnost, aby si mohli hovět. Aby se nezdálo, že je lakomý, František nabízenou poctu neodmítl. Smýšlel však už jinak a dbal o slušné chování. Dal připravit nákladnou hostinu a podávat mnoho chutných jídel. Přátelé se takřka přejedli, pak vytáhli do assiských ulic a zpívali pijácké písně. František za nimi sice jde, v ruce vůdcovskou hůl, vnitřně však pro jejich blázniviny už hluchý. Ponenáhlu se od nich odděluje, touží po ústraní a v srdci zpívá Pánu chvály.
   Jak později sám vyprávěl, pronikla jím tehdy tak mocná nebeská sladkost, že neměl slov, ani se nemohl pohnout z místa. Zmocnilo se ho jakési neurčité ještě, ale velké nadšení a přitahovalo ho k neviditelnému. V síle tohoto nadšení nepokládal pozemské jen za bezvýznamné, ale za zcela bezcenné …