O UZDRAVENÍCH A ZÁZRACÍCH V LURDECH [1]
Budeme svědky ještě mnoha zázraků
Nosí špičkové jméno "doktor
zázraků". Od r. 1998 je Patrick Theillier v lékařské kanceláři diecéze Lurdy a přijímá všechny, kteří se domnívají, že byli uzdraveni na přímluvu Panny Marie Lurdské. Před nedávnem vydal knihu o uzdraveních. Následující rozhovor se točí kolem uzdravení, zázraků, víry a rozumu a především kolem Boží lásky...
Existují uzdravení?
Patrick Theillier: Asi 30 v roce 2000, letos 50. Příklad? Letos v srpnu přišla jedna paní a
vyprávěla mi, co se jí přihodilo během pouti v červenci. Tato asi padesátiletá žena trpí od svých třiceti let strnulostí svalstva a lékaři to nejsou schopni vysvětlit. Nemohla vůbec chodit. Vystoupit na docela malý schod bylo pro ni prakticky nemožné. Byla odkázána na cizí pomoc. Během večerní pobožnosti navrhl kněz nemocným, aby přinesli k oltáři svíci. "Cítila jsem, že bych měla jít také, měla jsem brnění v nohou, ale nebyla jsem schopna ničeho. Když jsem viděla, jak chtěl kněz odnést monstranci, pomyslela jsem si: Jaká škoda! S pomocí svého souseda jsem se zvedla a pohybovala se směrem k oltáři. Vystoupila jsem na tři schody bez obtíží a postavila svou svíci na oltář. Od té doby již netrpím žádnou nemocí. Můj muž tvrdí, že jsem o 10 cm větší. A já cítím, že se mi duševně daří tak jako tělesně." Pak se paní
odmlčela a dodala: "Víte, co je moje tajemná myopatie? Začala, když jsem čekala svou dceru, deset let po potratu, který jsem si dala provést ve dvaceti letech v Anglii." Tento
příběh krásně ukazuje, že není kouře bez ohně, zázraku bez obrácení.
Co uděláte s tímto uzdravením?
Theillier: Nic. Aby uzdravení mohlo být uznáno za zázračné, vyžadují Lambertiniho kritéria, aby bylo náhlé, dokonalé a konečné, aby se jednalo o chorobu těžkou, organickou, jednoznačně diagnostikovatelnou. To vysvětluje, proč za 120 let trvání
Lurd bylo uznáno za zázračná jen 66 uzdravení, a to ze 7 000 svědectví, z nichž 2 500 je skutečně pozoruhodných. Tedy méně než jedno procento... Z toho můžeme pochopit, proč psychosomatická uzdravení nemohou být uznána za zázrak. "Zázrak" není nic jiného než mimořádné uzdravení, které není medicína schopna vysvětlit. Zázraky jsou špička
ledovce. Slouží k tomu, aby upozornily druhé na uzdravení. Často jsou tak důvěrné, že nemohou být zveřejněny: život jejich "nositelů " se
od základu změnil. Uzdravují srdce.
Klesá počet tělesných uzdravení. Znamená to, že Bůh méně působí? Nebo klesá víra?
Theillier: Snad, těžko říct. ...Jsou doby, kdy je církev pro uznání zázraku více či méně otevřená. V posledních třiceti letech byla uznána jen tři
uzdravení jako zázračná. Je skutečností, že odrazuje i mediální humbuk. Většina uzdravených odmítá vydat o tom svědectví. Žít s nálepkou "uzdravený v Lurdech" není žádný špás! Mimoto se změnil způsob, jakým se církev dívá na zázraky. Na počátku 20. století sloužil zázrak za důkaz Boží existence. Dnes v něm vidíme spíše nezasloužený důkaz Boží něžnosti, která působí v našem životě.
Je to i vaše osobní přesvědčení?
Theillier: Ano. Po celý život nám Bůh dává znamení. Využívá všeho, aby nám je sdělil. Jak jsem napsal ve své knize: "Bůh tak touží po naší lásce, že se pokouší upozornit na sebe i zázraky."
Kdo vám říká, že za zázračné uzdravení není třeba
děkovat nějaké magické moci?
Theillier: Souhlasím, že dnes se vzývají okultní síly častěji než dříve. Stejně tak přirozené schopnosti umožňují, že lidská psychika může mít vliv na lidské tělo. Zde není snadné rozpoznat hranice, hranice sugesce, hypnózy, magnetismu a jiných sil uzdravujících skrze kouzla, která se dnes šíří. Proto je nezbytně nutné lékařské a duchovní rozlišení.
Odtud také opatrnost církve. Každé uzdravení je třeba dát do souvislostí se smyslem, který se mu přisuzuje:
tedy "mimořádnou" skutečností, jakou uzdravení představuje, a významem, jaký mu přikládá uzdravený.
Co rozumíte pod slovem význam?
Theillier: V životě dotyčného člověka existuje dříve a potom. Minulý květen jsem obdržel e-mail jedné padesátileté Australanky. "Předmět: Můj zážitek." Dopis začínal: "Hallo, Doctor!" Tato paní mi vylíčila svůj příběh. Stručně to shrnu: "Nejsem katolička, před 13 lety jsem byla v Lurdech. Bylo to tak: Můj muž je Francouz a my jsme navštívili Francii. Nemohli jsme mít děti, i když jsme zkoušeli všechno. Lékaři říkali: Tady pomůže jen umělé oplodnění. To jsme odmítli. Tak jsme se vydali do Francie. Tam jsem chtěla, nevím proč, zajet do Lurd. Přišla jsem do jeskyně, napila jsem se vody a zapálila jednu
svíčku, modlila jsem za svého bratra, který měl rakovinu a byl na smrt nemocný. Bylo to v prosinci. Bylo zima, nikdo tu nebyl a panoval zde
klid. Jeli jsme zpět do Austrálie. Tu jsem zjistila, že jsem těhotná. Moji lékaři to nechápali. Říkali: To je otázka víry. Vím, že je to dar nebes. Toužím opět přijet do Lurd s oběma dětmi, abych tam poděkovala."
Kdo byl vlastně váš první "zákazník"?
Theillier: Jeden ošetřovatel z Angouléme, Jean-Pierre Bély. Měl roztroušenou sklerózu a byl uzdraven během růžencové pouti v roce 1997. Měl jsem štěstí, protože to byl skutečně parádní případ. Jeho akta ležela léta v šuplíku, protože se na
tom nemohli dohodnout. Biskup Perrier ho vyhrabal. Dne 11. února 1999 bylo uzdravení uznáno za zázračné. Co mě na svědectví pana Bélyho přesvědčilo, byla jeho slova: "Byl jsem uzdraven nejdříve v srdci a pak na těle. Ráno při pomazání
nemocných mi byl darován tak silný zážitek pokoje, že z toho žiji i po 13 letech. Teprve odpoledne jsem pocítil silný pocit chladu a pak vlnu něžného tepla, velmi intenzivního, která zachvacovala všechno... Měl jsem dojem, že se tato síla rozvíjí v každé mé buňce. Ještě dříve než jsem se mohl pohnout, věděl jsem, že jsem byl uzdraven." Teprve pak překvapen zjistil, že může hýbat paží, cítil pohyby kůže a schopnost chůze.
Zázračné uzdravení je především uzdravení srdce, které se, jak tomu
bylo u pana Bélyho, rozšíří na celou psychickou i tělesnou bytost. Protože Ježíš nechce jen uzdravit všechny
lidi. Chce uzdravit celého člověka.
Předpokládá zázrak víru?
Theillier: Nikoliv u uzdraveného, protože často byli uzdraveni lidé, kteří měli daleko k víře i k Církvi. Ale uznat uzdravení, to už předpokládá určitou víru. Blaise Pascal říká: "Pro ty, kteří chtějí věřit, je v zázraku dostatek světla, a pro ty, kteří věřit nechtějí, dostatek tmy." Když spadnete z 5. poschodí na chodník a nic se vám nestane, můžete se na to dívat jako na šťastnou náhodu, nebo jako na zázrak. Tam, kde se stane něco nemožného, mluvíme o zázraku. Kdo ale může skutečně říct, že se jedná o
zázrak? Jen ten, kdo ho na sobě zažil. Všechno závisí od něho a od toho, co nebo koho pokládá za původce svého "případu". A tady se někdy překračují hranice k náboženství. To spočívá již v definici zázraku. Ten nemá nic společného s neobvyklým nebo s magickým nebo s vědecky
definovatelným. Zázrak není to, co je nemožné a stane se skutečností, nýbrž
uznání, že určitý výsledek má vztah k
Bohu, který chce člověka uzdravit. Ať už
chceme nebo nechceme, pravé zázraky
patří do oblasti víry.
Když tedy musíme věřit, abychom viděli - můžeme také vidět, aniž bychom věřili?
Theillier: Bůh nikdy nenutí. Zázrak je
nabídka naší svobodě. Pomyslete na
Alexise Carrela a Emila Zolu na přelomu 19. a 20. století. Dva agnostikové zažijí zázrak v Lurdech. Jeden se obrátí, druhý
nikoliv. V lurdské zázraky nikdo věřit nemusí. Je však třeba vyhnout se dvojímu
nebezpečí: zarytému racionalismu, který všude hledá chyby, protože má za to, že
se nutně vyskytují u každého mimořádného fenoménu. V daném okamžiku narazí takový rozum na
tajemství a vrátí se zpět k dennímu pořádku. Na druhé straně je názor, že je
možno vzdát se rozumu a přijmout každé tvrzení o uzdravení. Pak propadáme
blouznivému nadšení, a to je ještě větší
nebezpečí, protože bez ověření se všude
pídíme za něčím zázračným.
Proč jsou někteří uzdraveni a jiní ne?
Theillier: To je tajemství. Znám otázku, která pronásleduje mnohé uzdravené.
"Proč já? Nezasloužil jsem si nic víc než druzí..." Existuje něco jako pocit viny u uzdravených. Oni všichni jsou si vědomi, že své uzdravení nemohou připisovat svým zásluhám nebo ctnostem, nýbrž že je to ovoce víry a lásky, se kterou se v
Lurdech můžeme setkat. Je to ovoce zázračného tajemství společenství svatých. Je zde národ poutníků, kteří opustili svou vlast a přicházejí na toto prosté místo, aby se zde modlili; pak je to kříž všech těchto nemocných; a pak
všichni dobrovolníci, kteří přiloží svou ruku a darují své srdce. Je zde trpící a zázračné tělo, tělo chudých, tělo Kristovo, On sám, kdo uzdravuje. V Lurdech uzdravuje Kristus skrze Marii.
Napsal jste, že 21. století bude stoletím zázraků. Jak to myslíte?
Theillier: My jsme otupělí, všechno jsme už viděli, všechny možné a myslitelné "zázraky". Co s námi dnes pohne? Co nám dá růst? Zkoušky. Tragická nehoda, smutek, nemoc... Jen se podívejte na Američany, jak jsou večer 11. září ponořeni do modlitby. Opravdu musí spadnout cihla ze střechy, abychom
vzhlédli k Bohu! Přitom nám padá nebe na hlavu tak jako tak a ustavičně, když nám Bůh dává najevo znamení své láskyplné přítomnosti na naší straně. Jen my jsme nepřítomní adresáti. Podle mého názoru
nezbývá Bohu nic jiného než zázraky, takové, které opravdu vyvolají úžas, aby si u lidí vynutily pozornost.
Jak je možno takové zázraky spatřit?
Theillier: Tím, že chválíme Boha! Díkůvzdání otevírá srdce pro přítomnost Ducha svatého v nás a ve světě. Volejte ho z celého srdce, a já vám ručím, že jich zažijete velmi mnoho. Znovu objevit ducha dětství, nechtít za každou cenu všechno vysvětlit. Když se všemožně zajišťujete a spoléháte jen na vlastní síly, neuvidíte nic. Proto také náš svět žádné divy nevidí. Zázrak je především duchovní postoj, otevřenost srdce.
Které z uzdravení máte nejraději?
Theillier: To poslední. Samozřejmě, všechna jsou tak krásná, že mohu odpovědět pouze takto. A to poslední, to je svědectví jedné paní na závěr jedné mé přednášky: "Já jsem židovka, zdravotní sestra, nemám na klobouku nic "katolického ", můj syn byl svobodný zednář. Ale když před deseti lety po nehodě celý ochrnul, jela jsem do Lurd a řekla: "Jestli uzdravíš mého syna, pojedu na tři měsíce za Matkou Terezou." Když jsem se po několika dnech vrátila domů, přišel mi otevřít můj syn. Týž den jsem vyrazila za Matkou Terezou."
LURDY [2]
Lurdy se staly slavné, stejně jako jiná
poutní místa, zjevením Panny Marie. Ta se zde zjevila 11. února roku 1858 14leté
venkovance. O čtyři dny později tu pak vytryskl pramen, jehož voda uzdravovala nemocné poutníky, kteří sem záhy začali proudit z celé Francie. Za několik let poté zde byla postavena nad jeskyní (a také nad původním kostelem du Rosaire) bazilika Panny Marie. A právě ona jeskyně, katedrála a léčivá voda jsou tím hlavním, proč jsem jezdí statisíce zdravých i nemocných turistů ročně.
Všechny "atrakce" jsou soustředěny na celkem malém prostoru, katedrála je postavena nad jeskyní, vodu je možno nabrat vedle jeskyně. Před katedrálou je ještě velké náměstí se sochou Panny Marie. I když jsou v těchto místech neustále stovky lidí, panuje tady ticho. Zda je to způsobeno jakousi posvátností, která tady na každého návštěvníka ať chce či nechce dolehne, nebo každého umlčí pohled na desítky nemocných
upoutaných na invalidní vozík, kteří doufají ve své uzdravení, nevím. Asi v
tom bude obojí...
Opačný pól k tomuto místu představuje ulice vedoucí k náměstí před katedrálou.
Hotely, restaurace a suvenýry. Celé se to dá popsat dvěma slovy: komercionalizace víry.
MARIA A EUCHARISTIE V LURDECH[3]
Od svého "Nationale" 1888 jsou velké lurdské pouti spojeny s eucharistickými průvody a dobami milosti v záři Eucharistie. Tehdy psaly noviny "Journal de la Grotte": "Naše dobrá Matka ustoupila, aby zazářil její božský Syn v Nejsvětější svátosti."
Událo se to tak: 21. srpen 1888 byl pro poutníky "Nationale" dnem zkoušky. Téměř žádné uzdravení a večer se snesla hrozná bouře, která znemožnila světelný průvod. Před zachmuřeným zástupem poutníků přišel nějaký zbožný duchovní
na myšlenku, aby se Nejsvětější nesl řadami nemocných a slavnost se konala za důvěryplných invokací. Proč by božský Spasitel neměl vyslyšet volání nemocných, jak to rád dělával za svého pozemského života?
Dne 22. srpna 1888 ve čtyři odpoledne, v den, který se dnes slaví jako svátek Panny Marie Královny, se tehdy konalo první procesí nemocných s Nejcennějším statkem. Tehdy zaznělo poprvé
uchvacující volání: "Pane, chceš-li, můžeš mě uzdravit!" - "Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nad námi!"
A co se stalo? V tom okamžiku povstalo
nejméně osm nemocných před jeskyní, kteří opět nabyli zdraví. Kdo popíše to
jásavé Magnifikat, které nyní stoupalo v slzách vděčnosti k nebesům! Od toho dne až dosud pokračuje tento jásot srdcí v Lurdech k poctě Nejsvětější svátosti.
Vyjímáme ze zprávy, kterou přednesl dr.
Boissarie u příležitosti Eucharistického kongresu v Lurdech 1898: "V roce 1888 jsme začali registrovat uzdravení, která se udála při eucharistických průvodech. V tomto roce bylo možno zaznamenat 16% uznaných uzdravení během průvodu
(sedm na čtyřicet uzdravení před jeskyní). Často začíná uzdravení před koupelí, aby se při svátostném průvodu dokončilo. Velmi často však nebylo patrné žádné zlepšení při koupeli, zatímco se událo zcela náhlé uzdravení před Nejsvětějším.
První uzdravení tohoto druhu, které nám bylo hlášeno, bylo Niny Kin, mladé, dvaadvacetileté dívky. kterou sem
přivezli z jedné pařížské nemocnice. Při nějakém nešikovném manévrování byla polita 25 litry kyseliny sírové, takže jí hrozné popáleniny vyžraly nohy až po nervy a deset měsíců se vůbec nemohla pohybovat. Vyzkoušeli na ní všechny léčebné prostředky, masáže a elektroléčbu, ale bez úspěchu. Při pouti "Nationale" ji dvakrát vykoupali, aniž pocítila nějaké zlepšení. Dne 22. srpna ležela před jeskyní na rohožce. Když kolem přecházel Nejsvětější, tu pocítila,
jako by byla prudce vytržena vzhůru, vyskočila přes nosítka z lůžka a jistým krokem kráčela s procesím.
Od té doby roste poměr uzdravení před Nejsvětější svátostí. Z šestiny se stala třetina, r. 1894 a 1898 to dělalo víc než polovinu. Celkové hodnocení v posledních deseti letech už dělá asi 60%. Není proto divu, že se nemocní s oblibou vystavují na prostranství k svátostnému průvodu.
Chtěl bych se zmínit o jednom zajímavém uzdravení z r. 1889. Šlo o slepé 19-leté děvče Marie-Louis Horeau. Nevnímala ani denní světlo, museli ji vodit za ruku a podávat jí jídlo. Trpěla častým zánětem rohovky, takže oči ztratily jakoukoli
propustnost. V ten den se nemohla přiblížit k jeskyni, zdržovala se poblíž lázní, přičemž prosila svou přítelkyni, aby jí řekla, až půjde kolem Nejsvětější.
Volání se blíží. Když jí přítelkyně řekne: "Je zde", slepá se vrhá na kolena se slovy: "Pane, chceš-li, můžeš mě uzdravit!" - "Pane, ať vidím!" V tom okamžiku zpozorovala zářící světlo, jak postupuje před jejíma očima, a to jí
působilo pichlavou bolest, přičemž se jí oči otevírají. Vidí jeskyni, poutníky na kolenou v modlitbě a Ježíše v Nejsvětější svátosti, jak jí žehná. Má světlo v očích a rozeznává i nejmenší předměty. Oči jsme jí vyšetřili. Jsou úplně jasné a zdravé."
"V roce 1889 se podobně udála řada nejvýš zajímavých uzdravení. Paní Facque z Pont-á-Mousson je matka deseti dětí a má 44 let. Pět let byla ochrnutá, když ji už umírající přivezli do Lurd. Bezmocnou ji zavezli ke koupeli. Přítomné sestry prohlašují: "Ta je ztracená, Matka Boží ji neuzdraví." Osm pečovatelek ji svléká a ponořují ji do koupele, přičemž nemocná ztrácí barvu... Je to agónie, konec. V tom okamžiku je slyšet zvonění, které ohlašuje příchod Nejsvětějšího. Prudký déšť. Přikryli umírající tím nejnutnějším a odnesli na prostranství. Pečovatelky se vrhají do bláta na kolena. Jedna z nich se pokouší nemocné trochu nadzvednout hlavu, ale marně. Hlava klesá zpět, oči zavřené. Ted' právě přichází Nejsvětější. Nemocná se náhle zvedá a hledí na monstranci. Vstává a jde Nejsvětějšímu vstříc..., aby před Ním padla na kolena. Kněz jí postavil monstranci na hlavu. Ona povstává, bosá následuje Nejsvětějšího a celá září štěstím. S největší námahou ji zadržují, aby nešla s průvodem."
"Mohli bychom se ještě zmínit o mladém Gui z Montpellieru. Jednu ruku měl ochrnutou a kratší. Delší nemocniční léčba zůstala bez výsledku. Kůže se mu z paže loupala. Při průvodu si tou zdravou pozvedl nemocnou připevněnou na dlaze a tak se dotkl monstrance. Pocítil náhlý otřes, do paže se mu vrátil život a schopnost pohybu. Sám si sundal z úplně uzdravené paže dlahu.
Vedle něho ležel dvanáctiletý chlapec, který nikdy nechodil. Po celá léta stonal s hnisavou tuberkulózou kyčlí, upoután na lůžko. Když kolem procházel kněz s Nejsvětějším, uchopil oběma rukama vélum a zadržel žehnajícího kněze. Ten se marně snažil vymanit se z jeho rukou. - "Ne, já tě nepustím, až budu uzdraven." Domluvy nepomáhají. On se pustí a zdravý se postaví na nohy. Udivený zástup se vrhne na něho a nese ho v triumfálním průvodu."
"Prohlásil jsem vám, že jsem zaznamenal 60% uzdravení před Nejsvětější svátostí. Tento poměr je už překročen. Letos (1898) u příležitosti pouti z Arrasu se udála všechna uzdravení během průvodu s Nejsvětější svátostí."
Bazilika Panny Marie v Lurdech
|
INDEX
______________________________________________________
stopa 2-1 / Lourdes - místo zázraků
_________
