|
Hroby světců jsou místa, kde se od prvopočátku shromažďovala Církev k modlitbám a bohoslužbám. Hrob světce byl považován za vstupní bránu do nebe. Skrze tuto bránu přicházely všechny milosti od Boha, které byly vyprošovány prostřednictvím světce, jehož tělo bylo uloženo v hrobu. Na těchto hrobech docházelo a dochází i k vyslyšením a k uzdravením.
Místem symbolického hrobu je každý katolický (pravoslavný, anglikánský) klasický oltář. V něm jsou umístěny tzv. ostatky svatých, části těla nebo oděvů v jednoduchých nebo zdobných relikviářích. Tak se mohou o světcův hrob podělit na více místech a neobracet se k němu abstraktně, ale přímo prosit u jeho "hrobu".
(viz např. 1-7)
Těchto míst je na světě tolik, co je svatých, a tolik, co kostelů a kaplí, velice mnoho. Jména známe jen u velmi malého počtu svatých a ještě méně je těch, o jejichž hrobu víme. (Zejména u svatých padlých ve válkách nebývá hrob znám. Takovým je i sv. Josef Engling a mnoho dalších.)
Jedno takové místo milosti s vlastní hrobkou světce, je hrobka sv. Zdislavy z Lemberka v bazilice minor v Jablonném v Podještědí (viz fotografie).
Jsou však i místa hrobů neznámých svatých. Každý, kdo je spasen, je svatý. Stačí tedy procházet křesťanské hřbitovy… Příležitostí k sáhnutí si na Boží činnost je i tady mimořádně mnoho.
HROB SVATÉ ZDISLAVY V BAZILICE MINOR V JABLONNÉM V PODJEŠTĚDÍ
Existují hroby světců, kteří (zatím) oficiálně za svaté prohlášeni nebyli, dokonce se teprve čeká na zázrak(y) na jejich přímluvu, a protože už nežijí, jedná se o zázrak "na hrobu". Takových světců je velmi mnoho a každý můžeme do jejich počtu zahrnout i své příbuzné, známé, kněze a řeholníky, o nichž předpokládáme, že zemřeli v milosti Boží.
Ovšem zázrak, div Boží, je svobodným Božím darem. To, že se naopak třeba nestane, ještě neznamená, že dotyčný zemřel a byl odsouzen. Prostě toto
nevyslyšení znamená, že prosba není podle vůle Boží anebo bude vyplněna později.
Takovou neznámou světicí je i stigmatizovaná
Češka z Klášterce nad Orlicí, jejíž beatifikaci
nebylo možné
po dobu totality
ani zahájit, ani provést
prvotní diecézní zkoumání jejího života.
ANNA BOHUSLAVA TOMANOVÁ
[1]
(* Pastviny 8.11.1907
+ Klášterec n./Orl. 29.3.1957)
"Dokud jsem trpěla bez lásky, trpěla jsem jako zvíře. Nyní trpím ráda, moje utrpení je pro mne štěstím."
Anička Tomanová, od útlého mládí upoutaná na lůžko s atrofií dolních končetin, stigmatizovaná, prostě stvoření, jednou oslovila kanovníka ThDr. Oldřicha Stříže, recenzora přes křesťanskou mystiku: "Měli jste na Vyšehradě slavnost, že? Byla jsem při tom. Spasitel mi ukázal kněze Josefa a řekl, že si ho vyvolil jako pozdní povolání." Pak ho požádala: "Ať mi přijde udělit novokněžské
požehnání."
Pater Josef se po třech měsících bez ohlášení vypravil do Dubence vlakem na Žireč. Když vcházel, jako jedním dechem slyší z úst přítomných: "Však Anička od rána říká, že dnes dostane vzácnou návštěvu." Chtěl vyzkoušet, co slyšel o moci kněžského požehnání, které Anička mohla vnímat a za ně děkovat, i když žehnajícího neviděla. Žehná jí proto jednou v záhlaví lůžka, podruhé ve vedlejší místnosti. V obou případech reaguje Anička ve stavu mírné extáze: "Děkuji Ti, Pane!" Přímo dychtila po podání kněžské ruky, měla schopnost rozpoznat stupeň kněžského svěcení i, je-li kněz v milosti Boží. Tak jí jednou představili někoho jako kněze, ona na to: "Ten pán není kněz, ale smi podávat Ježíška." Dotyčný byl jáhnem. Jindy přišel host v prosté rozhalence, aniž by se představil. Nikdo ho neznal. Mluvilo se a náhle Anička zvolala: "Proč nepodáte Jeho Excelenci nějaké občerstvení?". Návštěvníkem byl biskup. Jindy viděla, jako by kněz trýznil patenou Tělo Páně a jiné kněze viděla oblité světlem. Měla také dar rozpoznávat ostatky svatých.
Poprvé se nabídla Panu za oběť, když těžce onemocněl její mladší bratr Bernard, který se měl stát knězem. Byl vyléčen.
Po poučení o smíru a o zástupném utrpení k ní zakrátko promluvil Svátostný Spasitel: "Dostaneš strupy." Na svátek Krista Krále v roce 1929 uviděla poprvé "Ježíška", dotkl se jí. Pocítila pak bolesti na rukou, nohách a u srdce. Na svátek Božského Srdce Páně v roce 1944 při mši, celebrované v její světničce, dosáhly rány stigmat hojným krvácením vrcholu. Při pátečních extázích krev skrápěla i její
čelo. Trpěla však i leckdy nechutnými útoky lidi kolem. Někteří ji dokonce nutili přebírat za jiné nemoci násilně.
Poslední čtyři léta prochází přímo kalvárským utrpením v naprosté opuštěnosti a nepochopení na
nemocničním lůžku. Zde umírá na úsvitu posledního pátku měsíce - 29.3.1957, "v době bílých květů prvního jara", jak si sama předpověděla.
Po poučení o smíru a o zástupném utrpení k ní zakrátko promluvil Svátostný Spasitel: "Dostaneš strupy." Na svátek Krista Krále v roce 1929 uviděla poprvé "Ježíška", dotkl se jí. Pocítila pak bolesti na rukou, nohách a u srdce. Na svátek Božského Srdce Páně v roce 1944 při mši, celebrované v její světničce, dosáhly rány stigmat hojným krvácením vrcholu. Při pátečních extázích krev skrápěla i její čelo. Trpěla však i leckdy nechutnými útoky lidi
kolem. Někteří ji dokonce nutili přebírat za jiné nemoci násilně.
Poslední čtyři léta prochází přímo kalvárským utrpením v naprosté opuštěnosti a nepochopení na nemocničním lůžku. Zde umírá na úsvitu posledního pátku měsíce - 29.3.1957, "v době bílých květů prvního jara", jak si sama předpověděla.
Náplň Aniččiny metamorfosy:
"Utrpením ve slávu". Kristus jí byl Bílým Králem, kněží bílými liliemi. Nejvýrazněji charakterizuje Aničku láska k vlasti a národu, k mládeži a její mimořádný soucit s trpícími. Proto vola o kříž a ochotně jej přijímá. Milovala modlitbu sv. růžence o to víc, když byla přijata do 3. řádu sv. Dominika. Zdrávasy pak vídala ve svých mystických snech jako bílé, rudé a zlatožluté růže, jejichž vůně
šla celým světem a měnila mj. i lidské povahy. Ovšem kolem ní bylo plno i všelijakého nedorozumění, ba i otevřeného nepřátelství.
Dodnes žijí mnozí svědkové jejího života. Někteří z nich mohou dosvědčit podivuhodné události, které se děly kolem jejího lůžka. Jednu ze svědkyň - Dobru Noskovou - znám osobně. Takto mi vyprávěla svůj příběh:
"Jednou mi Eva pořád brečela. Řekla jsem si, ze zaskočím za Aničkou, ohřeji jí polévku a pak poběžím s Evičkou k doktorovi." Když jsem vešla k Aničce, ta mi řekla: "Evička ti pořád brečí, viď, neboj se, počkej." Anička se začala modlit, měla jsem v tu chvíli pocit, jako by vzduch kolem mě zkapalněl. Anička jako obvykle směřovala svou modlitbu k Bílému Králi, jak říkávala Ježíši Kristu. V tu chvíli byla už v extázi (na fotografiích směřují oči doprostřed čela). (Vídala i Jezulátko a Pannu Marii.) Modlila se v tom smyslu, že bere nemoc dítěte na sebe ("zástupné utrpení" podle teologické terminologie). Za malou chvíli jsem viděla, jak z jejího ucha (Aniččina) vytéká hnis. Eva přestala brečet. Od té doby nikdy neměla problémy s ušima." Toto je osobní svědectví Dobry Noskové, které vyprávěla kromě jiných zarážejících skutečností. Dobra Nosková bydlí v Hradci Králové. Má tři děti. Dva syny a dceru, která se jmenuje Eva a dnes bydlí v Brně. (Na fotografii je Dobra s dcerou Evou a Aničkou).
Mystika je vždycky těžká na pochopení, i když na druhé straně rozněcuje větší horlivost ve službě Boží. Určitá pravidla, společná všem mystikům, se snad dají sestavit, přece však každý jde nenapodobitelnou a často naprosto nepochopitelnou cestou. Proto šla "Bohuslávka" cestou nepochopení a dodnes panují mnohé rozpory bránící vyzvednout její beatifikační proces z pozice "ad acta". Snad nejdůležitější podmínka svatořečení - zázračná uzdravení - jsou v jejím případě již lékařsky doložena. Často k nim došlo i u jejího hrobu.
"Ve stínu kříže se těžko žije, ale lehko umírá."
Příběh Aničky Tomanové byl díky aktivistům zfilmován a Česká televize ho na 1. programu uvedla dne 23.3.2003, a na ČT2 ve dvou reprízách dne 25.3.2003 v rámci cyklu dokumentů "Cesty víry" jako film "Anděl aneb blahořečení Aničky" (O životě stigmatizované Aničky Tomanové).
|
INDEX
______________________________________________________
stopa 3-1 / Hroby světců
_________
