KŘESŤANSKÁ RODINA

Křesťanská rodina - jaká je to nepřehlédnutelná stopa Boha ve světě! V ní se naplňují jako v základní společenské a církevní buňce všechny úkoly celku.    Naše představa o ní je zjednodušeně taková: představme si následující obrázek: Klasické sídliště s paneláky, lidé u oken pozorují, co se venku šustne, kdo, kde, s kým, jak a proč jde, něco dělá atd. A tu najednou vystupuje na scénu křesťanská rodina. Začínají zvonit do kostela a oni (otec, matka a děti) jako jediní svátečně odění kráčejí ze sídliště směrem do kostela. Na některých tvářích se objevují úšklebky, na jiných pochybnosti o jejich duševním zdraví, v očích některých diváků se objevuje zastřený výraz nostalgické vzpomínky na cosi minulého, snad i krásného, z dětství, co už ale překonali… Nutí, ba přímo žene je to ven z bytů. Ale do kostela? - Tam oni nechodí. Tak aspoň vyvenčit psa. Nebo jít koupit čerstvé rohlíky do pekařství za rohem. Nebo honem na zahrádku něco vyplít. Nebo rychle někam odjet, my musíme… - A tak ta rodina - aniž to tuší - vyhání svým svědectvím lidi ven. Všichni vědí, kam oni jdou. Proč nejdou také? Proč nejdou s nimi? - Jiným obrázkem může být situace, když rodina je v kostele a přijede k ní v době její nepřítomnosti návštěva. Sousedka říká: "Nejsou doma. Šli tam…" a rukou ukazuje jednoznačným gestem ke kostelu, ani ho radši nepojmenuje.    Křesťanská rodina - to neznamená jen toto svědectví, její úkol mnohem větší, hlubší a naléhavější, a to ve všech oblastech společenského a náboženského života, který je v čím dál větší krizi. Má se stát ozdravnou buňkou společnosti. Zkusíme aspoň ty podstatné úkoly vyjmenovat, protože každý z nich i všechny dohromady tvoří pro společnost svědectví o Bohu, tedy jsou stopou Boží.    Katechismus o ní říká:[1]    "V současné době ve světě, který je často odcizený, ba nepřátelský vůči víře, mají věřící rodiny základní důležitost jako ohniska živé a vyzařující víry. Proto 2. vatikánský koncil použil starobylého výrazu a nazval rodinu "rodinná církev" (ecclesia domestica)[2]. A v lůně rodiny "mají být rodiče slovem i příkladem prvními hlasateli víry pro své děti a v každém z nich mají podporovat jeho vlastní povolání, zvláště pozorně však duchovní povolání".[3]    Otec rodiny, matka, děti, všichni členové rodiny vykonávají přednostním způsobem křestní kněžství "přijímáním svátostí, modlitbou a děkováním, svědectvím svého svatého života, odříkáním a činorodou láskou."[4] Rodinný krb je tak první školou křesťanského života a "školou bohatěji rozvinutého lidství".[5] Zde se učí, jak je práce těžká i radostná, učí se bratrské lásce, velkodušně odpouštět znovu a znovu, a především uctívat Boha prostřednictvím modlitby a oběti vlastního života.    Křesťanský rodinný krb je místem, kde se děti poprvé dovídají o víře. Proto je rodinný dům právem nazýván "rodinnou církví", společenstvím milosti a modlitby, školou lidských ctností a křesťanské lásky."    Pokusme se definovat úkoly křesťanské rodiny vzhledem k Bohu, ke společnosti a k sobě samé i k jejím jednotlivým členům jako stopy Boží před sekularizovaným světem. Těmi nejhlavnějšími jsou: - partnerství v úctě, lásce a věrnosti až do smrti    O Bohu svědčí naplňováním svého manželského slibu, ve kterém se zavazují ke společnému životu v lásce, úctě a věrnosti až do smrti. Neznají proto rozvody ani nevěru, cizoložství ani flirty, urážky a ironizování, nenávist ani zlobu. Jejich vzájemná láska v průběhu společného života dozrává, stmeluje manžely do jediné lidské bytosti, do čím dál větší vzájemné závislosti. V jejich středu je stále přítomen Bůh. Jejich společný a věrný život je důležitou a viditelnou stopou Boží ve světě, který se brání závazkům manželství a trvalé rodiny; namísto toho volí volnou lásku s promiskuitou, dokonce hájí protipřírodní homosexuální partnerství. - Vnějším znakem je manželský prsten, představující lásku a věrnost, které nemají konec. Apoštol Pavel manželům připomíná, jak mají vypadat zásady soužití:    "Jako od Boha vyvolení, svatí a milovaní projevujte navenek milosrdné srdce, dobrotu, pokoru, mírnost a trpělivost. Snášejte se a navzájem si odpouštějte, má-li kdo něco proti druhému. Pán odpustil vám, proto odpouštějte i vy. A nadto nade vše mějte lásku, neboť ona je svorník dokonalosti. Ať ve vašem srdci vládne Kristův pokoj: k němu jste byli povoláni v jednom těle. Buďte (za to) vděční.    Kristova nauka ať je u vás v plné síle: moudře se navzájem poučujte a napomínejte. S vděčností zpívejte Bohu z celého srdce žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. Cokoli mluvíte nebo konáte, všecko dělejte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu Otci. Vy, ženy, se podřizujte svému muži, jak se to sluší na křesťanky. Vy, muži, mějte svou ženu rádi a nechovejte se k ní mrzoutsky. Vy děti, ve všem rodiče poslouchejte, jak se to patří u křesťanů. Vy, otcové, nedrážděte svoje děti, aby neztrácely odvahu" (Kol 3,12-21). - odpovědné předávání života při respektování lidské důstojnosti    Plodem lásky manželů jsou jejich děti. Při vzájemném sebedarování manželé neužívají žádné umělé metody (ani mechanické, ani farmako-biologické), bránící početí dítěte, ani počaté dítě nezabíjejí potratem nebo hormonální antikoncepcí, ale řídí se metodou plodných dní podle přirozeného zákona, vloženého Bohem do těla ženy. - Jsou-li neplodní, nevynucují si dítě násilím (umělé oplodnění, náhradní matka), ale přijímají s důvěrou Boží vůli o svém stavu. Respektují důstojnost člověka tak, jako ji respektuje Bůh. Vědí, že člověk má právo být přirozeně počat svými rodiči a být jejich milovaným dítětem. Pokud jako neplodní mají velkou touhu pečovat o děti, rozhodují se být adoptivními rodiči opuštěným dětem. - Naplňováním odpovědného předávání života jsou výraznou stopou Boží v dnešním světě, který tomuto požadavku z hedonistických důvodů odporuje. - vytváření domova, zázemí, jistoty a důvěry    Domov křesťanské rodiny připomíná svatyňku betlémské Rodiny, v jejímž středu žije Kristus. V takovém prostředí lásky, kdy se všichni sdílejí v radosti a snaze prospět a rozumět druhým, cítí rodina svůj domov, svůj pevný bod uprostřed světa, který rodinní příslušníci nechtějí opustit, do nějž se s touhou vracejí. Nacházejí zde pocit jistoty, porozumění, sebepřijetí a vše promíjející lásky, prostředí, ve kterém se mohou s důvěrou svěřit bez toho, že by následoval posměch nebo výčitky, kde najdou radu a bezvýhradnou pomoc v obtížích (materiální i duchovní). Takový domov je stopou Boží v dnešním vykořeněném světě, kde lidé bloudí bez kotvy jako bezprizorní a hledají jakoukoli možnost zabydlení se v nějakém vztahu, často nešťastném, a jeho záře ukazuje směrem k radosti budoucího neomezeného domova u Otce v nebi. - předávání víry a základního životního hodnotového systému    Náboženský život křesťanského dítěte začíná dávno před jeho početím sdílenou vírou rodičů, modlitbami za početí dítěte i za počaté dítě, a radostí ze křtu svého narozeného miláčka, kterého přijímá Církev do svého lůna. Křest uděluje na základě slibu rodičů, že budou dítě nábožensky vychovávat a vést ho spolu s kmotry k poznání Boha. Věřící rodiče se svým dítětem/svými dětmi tvoří základní buňku církve, církev v malém, rodinnou církev, zároveň i základní buňku společnosti, kterou svou existencí pokřesťanšťují. Jejich výchova je zjevnou Boží stopou pro nekřesťanský svět, neboť hlásá, že prioritní před zájmy světa jsou Bohem stanovené hodnoty, které je člověk povinný hledat, aby došel věčné spásy, a že toto zaměření je nejen možné, ale že je i příjemné ho praktikovat (namísto konzumních požitků, nabízených světem).    V každé takové rodině nacházíme modlitební koutek nebo domací svatyňku, ve které se odbývá "náboženský rodinný kult": modlitby, pobožnosti, rozhovory. Jakým je toto místo přínosem pro rodiny, ví jen Bůh, dárce všech milostí. - vytváření vzorových mezilidských vztahů a soužití    Podle vztahů mezi rodiči si vytvářejí a osvojují základní životní postoje a způsoby jednání i jejich děti. Protože jsou tyto vztahy neseny vzájemnou láskou, úctou, vzájemným respektem, bezbřehou důvěrou, vírou v Boha a solidárností, jsou obohacením pro celou společnost, jak křesťanskou, tak sekulární. Svým vlivem, který můžeme označit za stopu Boží, způsobují její partikulární lepšení morálky a orientace jiným směrem než ke konzumnímu způsobu života jako osamělí jedinci. - V žebříčku jejich životních hodnot stojí nejvýše víra v Boha. - vytváření vztahu vzájemné sounáležitosti a solidarity, odpovědnosti jedněch za druhé    Společný život vyžaduje oproštění se od prosazování zájmů "já" a vede k prosazování společných zájmů "my". Křesťanská rodina je jednotná, solidární, bere na sebe zodpovědnost jedněch za druhé (silných za slabé, starších za mladší, naopak i mladých za staré, ekonomicky silnějších za ekonomicky slabší, citově silných za citově dosud nevyzrálé nebo v obtížích…); přitom to nepociťuje jako žádnou zátěž, ale jako samozřejmost. Je silnou Boží stopou před společností, která hlásá individualismus, zákon přežití na úkor druhých a bezohlednost ke slabým a neproduktivním. - vícegenerační soužití a vzájemný respekt    Chvályhodným počinem je vícegenerační soužití těchto rodin (dnes ne obvyklé) se svými rodiči a prarodiči. Přestože jsme vzdáleni době, kdy v jedné místnosti žili všichni pohromadě, kde se počínaly a rodily děti, dorůstali pubescenti, stárli rodiče spolu se svými prarodiči a jejich rodiči a také se zde umíralo, je vzájemná úcta a láska mezi generacemi příkladem, jak by měla ideálně podle Boha formovaná společnost vypadat. Protože jednotlivé generace vycházejí při svém jednání z odlišného stylu výchovy, jiných životních prožitků, setkávaly se s jinými technickými nástroji, které si osvojily a které považují za ty nejlepší, může docházet i k názorovým střetům, problémům a disharmonii, kterým však vzájemná láska a respekt nedovolí, aby přestoupily hranice intolerance. Stárnoucí rodiče mladší rodina respektuje, i když si zachovává svůj způsob života, odlišný od života rodičů, a svoji vlastní identitu. Při tom se řídí biblickým napomenutím:    "Pán chtěl, aby otec byl dětí ctěn, a potvrdil právo matky u potomstva. Kdo ctí otce, usmiřuje své hříchy, kdo si váží matky, jako by sbíral poklady. Kdo ctí otce, dočká se radosti na vlastních dětech a bude vyslyšen, když se modlí. Kdo ctí otce, bude dlouho žít, kdo poslouchá otce, občerstvuje svou matku. Synu, ujmi se svého otce, když zestárne, a netrap ho, dokud je živ. Slábne-li mu rozum, ber na něj ohled a nepohrdej jím, když ty jsi v plné síle. Nezapomene se ti, žes měl soucit s otcem, započítá se ti (jako náhrada) za tvé hříchy" (Sir 3,3-7.14-17a). Své staroušky křesťanské rodiny neopouštějí, neodkládají je do starobinců a neizolují v "léčebnách bez návratu"; umožňují jim dožít svůj život ve svém prostředí a za jejich péče. Jsou tím stopou Boží a zároveň výčitkou pro všechny, jimž osobní pohodlí a neochota k oběti velí, aby obtížné lidi někam odložili, a tak se své přítěže zbavili. - vytváření sociálního cítění uvnitř širší rodiny a vně rodiny    Přestože jednotlivé spřízněné rodiny žijí autonomně, starají se o to, aby zejména příbuzní, ale i ostatní lidé v okolí nežili v obtížné zejména sociální situaci. Mezi členy rodiny panuje sociální soucítění, vzájemná pomoc. Určitým problémem je, když rodiny bydlí ve velkých vzdálenostech od sebe; pak je důležitější se alespoň setkávat a udržovat rodinné společenství a vzájemnou povědomost o sobě. - Rodiny se angažují nejen vzájemně, ale i pro charitu a pro spolkcvou činnost farnosti na pomoc slabým i dál, zdravotně retardovaným; pomáhají finančně, radou, fyzickou pomocí, vzájemnou výpomocí.    - vytváření vazeb na jiné rodiny a jiných vnějších vazeb na společnost    Křesťanská rodina není žádným ghetem, které se uzavírá "nepřátelskému a cizímu světu", ale je ústrojnou buňkou společnosti, v níž žije. Ve společnosti nežije sama; sdružuje se se sobě blízkými rodinami. Základním společenstvím je to farní, které napomáhá k udržení jistoty víry svou existencí, ale i akcemi, jimiž mohou být společné výlety a sportování, biblické kroužky, společná modlitební setkání, angažovanost pro děti ve skautingu, v hudebních a náboženských aktivitách zaměřených na děti a mládež jako na cílovou skupinu včetně různých táborů a chaloupek, vánočních setkávání, tříkrálových koledování ve prospěch potřebných i velikonočních koled pro sebe a pro radost. Nevyhýbá se ani nevěřícím rodinám, pokud jsou pozitivně společensky zaměřené. Pomáhá také slabým jedincům, starým osamělým osobám, potřebným lidem, v nichž vidí potřebného Krista. - Zvláštní pozornost věnuje křesťanským rodinám, s nimiž může vytvářet společenství v křesťanském duchu, aby mohl být Pán dále hlásán.    Její členové se angažují ve společnosti, v politice na komunální i národní úrovni. Svým osobním postojem a zásadami ozdravují její příliš materiální zaměření.

 

[1]	Katechismus katolické církve, čl. 1656, 1657, 1666; Zvon, Praha 1995
[2]	2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 11; srov. Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Familiaris consortio, 21.
[3]	2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 11.
[4]	2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 10.
[5]	2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 52.
[6]	Katechismus katolické církve, čl. 2567; Zvon, Praha 1995

obsah | předchozí | další
pointer_____________________________________________________________________________________