SPOLEČENSTVÍ VĚŘÍCÍCH NA MODLITBÁCH
|
S masovostí při společných modlitbách se běžně nesetkáváme, jen při zvláštních příležitostech a speciálních akcích (smírné pochody s Pannou Marií, protestantský Pochod pro Ježíše, modlitební akce Pro Life před potratářskými klinikami, křížové cesty, průvody Božího Těla, poutě, Fatimský apoštolát modlitby, prosebná procesí za ochranu úrody, před epidemiemi, válkami a přírodními pohromami,…). Jsou často určena spíš pro veřejnost, aby upozornila, protestovala, evangelizovala.
Ale co třeba společenství věřících, které se modlí před nebo po mši svaté svatý růženec, křížovou cestu v kostele, ti, kteří čtou a diskutují nad biblí v kroužcích, setkávají se na táborech, exerciciích, obnovách, společně adorují
Eucharistii, ty moc vidět není, jsou také stopou Boží, kterou může hledač Boha najít?
Během zkoumání této stopy se řešily teologické problémy:
1) co to je, společná modlitba?
2) je Bohem přikázána?
3) je účinnější pro vyslyšení, když se modlí více lidí?
4) jaký je vztah mezi společnou modlitbou a modlitbou jednotlivce?
5) jaká je správná modlitba?
Někdo může namítnout, že odpověď je jednoduchá: "Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich" (Mt 18,20);. Je ale identické "být shromážděn v Jeho jménu" a "modlit se"? Co to znamená, "být shromážděn v Jeho jménu"?
V Písmu svatém je velmi mnoho míst, kde jsme upozorňováni na důležitost modlitby a vyzýváni k neustálé, nepřestávající modlitbě, nenajdeme zde ale žádný pokyn ke společné modlitbě. Spíše naopak. Pán Ježíš říká: "Když se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému
Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí" (Mt 6,6);. Když sledujeme, jak se Kristus modlil, zjišťujeme, že "vyšel na horu k modlitbě; a celou noc se tam modlil k Bohu" (Lk 6,12), "Rozloučil se s nimi a šel na horu, aby se modlil" (Mk 6,46), "On však odcházíval
na pustá místa a tam se modlil" (Lk 6,16), "Když se o samotě modlil a byli s ním jeho učedníci…" (Lk 9,18);, dokonce i o Jeho nejtěžších chvílích
čteme, že "Tu s nimi Ježíš přišel na místo zvané Getsemane
a řekl učedníkům: "Počkejte zatím zde, já půjdu dál, abych se modlil… Nechal je, zase odešel a potřetí se modlil stejnými slovy" (Mt 26,36.44). - Z plurálu některých výroků nelze vyvodit pokyn ke společné modlitbě, např. "Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám ubližují" (Lk 6,28) je skutečně jen příkazem pro množství posluchačů. Základem modlitby je totiž obrácení srdce a mysli k Bohu, a to nelze provádět ve skupině, ale každý jednotlivě sám u sebe.
V Písmu svatém však nacházíme i nepřímá potvrzení praxe společné modlitby. Jednak je to prosba apoštolů "Jednou se Ježíš na nějakém skrytém místě modlil; když přestal, řekl mu jeden z jeho učedníků: "Pane, nauč nás modlit se, jako tomu učil své učedníky i Jan" (Lk 11,1), jednak známe synagogální praxi společného čtení a vykládání Písma a sborových zpěvů žalmů, jednak máme v Bibli svědectví o životě prvotní církve: "Ti všichni se svorně a vytrvale modlili
spolu se ženami, s Marií, matkou Ježíšovou, a s jeho bratry" (Sk 1,14), "vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se" (Sk 2,42), "…přišli tam a modlili se za ně, aby také jim byl dán Duch svatý…" (Sk 8,15). "Kolem půlnoci se Pavel a Silas modlili a zpěvem oslavovali Boha…" (Sk 16,25) a další místa.
Nacházíme tedy jak pokyny pro modlitbu jednotlivce, tak svědectví o společných modlitbách. KKC v čl. 2664 k tomu říká: "Pro křesťanskou modlitbu není jiné cesty, než Kristus. Naše modlitba, jak společná, tak osobní, ústní nebo vnitřní, dochází až k Otci, jen když se modlíme "ve jménu" Ježíše. Ježíšovo svaté lidství je tedy cesta, kterou nás Duch svatý učí modlit se k Bohu, našemu Otci." Apoštolova výzva tuto nauku potvrzuje, abychom vše konali ve spojení s Ježíšem Kristem: "Všechno, cokoli mluvíte nebo děláte, čiňte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu Otci" (Kol 3,17). - Po formální stránce se lze v rozlišení osobní/společná modlitba snadno orientovat: Církev pro společné modlitby stanovila plurál (množné číslo), zatímco u soukromých modliteb singulár (jednotné číslo).
Zjistili jsme sice, že existují dvě základní formy modlitby, a to osobní a společná, a vytvořili jsme si platformu k zodpovězení problémových otázek, ale nevyřešili jsme tu podstatnou:
Co znamená to "shromáždění se v Ježíšově jménu"? - Je to jednoznačně charakteristika společenství nebo shromáždění ke společné činnosti, kde je Kristus jeho středem a cílem. Touto činností může být cokoli: mše svatá, modlitba, evangelizace, misie, charita… Zatímco pro všechny ostatní případy Ježíš svou účast přislibuje, v nejdokonalejší modlitbě mše svaté je přítomen osobně.
Zatím jsme se dívali jako na Boží stopu na modlící se zástupy, které (z Božího příkazu, jenž je vždy prvotní a vše božské předchází) předstupují před veřejnost, jsou jí na očích, jsou pro ni svědectvím, vyznáním, manifestací evangelia, upozorněním, protestem i odsouzením, nástrojem k zamyšlení ke změně života i zdrojem výsměchu a opovržení. Tato stopa je viditelná a je vnější; aby byla pravdivá, musí zasahovat i dovnitř člověka jako vnitřní stopa Boží, kterou uvidí každý pouze sám ve svém svědomí.
1) Co to je, společná modlitba?
Společnou modlitbou je jednomyslná společná činnost shromážděného společenství věřících (a nejen jich) vyvolaná Boží vůlí, kteří jsou aktivně zapojeni v této činnosti, přičemž nemusí jít nutně o přeříkávání modliteb, ale o jakoukoli činnost k oslavě Boha, např. činnost podle Blahoslavenství. "Ať tedy jíte či pijete či cokoli jiného děláte, všecko čiňte k slávě Boží" (1 Kor 10,31).
Nejvýznamnější společnou modlitbou je slavení Oběti Páně - mše svatá. (O ní jsme pojednali z jiného úhlu pohledu v částech 7-1 a
7-2.)
- Mimo ni se nejběžněji setkáváme se společnými modlitbami, např. svatého růžence a křížové cesty. Všichni se společně modlí totéž, i když střídavě (předříkávající, odpovídající); přitom se všichni modlí v duchu i ty části, které nahlas vyslovuje někdo jiný. - To je jiné, než když se všichni modlí na určitý úmysl každý ve svém domově a svými slovy nebo jím zvolenou modlitbou; přesto se také jedná o společnou modlitbu. Podobně je tomu při společné adoraci Eucharistie. - Typem skládané společné modlitby je "živý růženec", kdy se potřebný počet modlících dohodne na tom, že se každý pomodlí jen určitou část modlitby tak, aby v souhrnu byla pomodlena celá. - Účast na dálku na společné modlitbě nebo obřadu je umožněna hromadnými sdělovacími prostředky; ve specifických případech může nahradit i osobní účast. Jde o případy, kdy nemocní nebo staří mohou poslechem přenosu mše svaté nebo růžence či jiných společných náboženských činností v rozhlase nebo televizi nahradit svou osobní účast na ní; přenos papežského požehnání "Urbi et Orbi" se všemi milostmi, jako by byl věřící na Svatopetrském náměstí v Římě osobně přítomen, a jiné, z nich jmenujme i nekřesťany a nevěřícími pořádané charitativní sbírky ve prospěch nemocných a zdravotně postižených, či pro sociálně slabé a občany postižené přírodními katastrofami. Zvláštní formou osobní účasti je telefonické připojení do přenášeného pořadu nebo modliteb nebo telemosty účastníků z různých částí světa formou videokonference. (Všechno však takto nelze: Není možné přijímat Eucharistii; duchovní svaté přijímání je pouze spojením se v touze s eucharistickým Spasitelem. Rovněž není možná platná zpověď po telefonu anebo písemná dopisem či mailem, přestože se kajícník i zpovědník osobně velmi dobře znají - zpověď musí být osobní.)
Společnou modlitbou mohou být i setkání věřících na poutních bohoslužbách, pouť na setkání s papežem nebo na diecézní setkání, různé průvody včetně pohřebního, účast na oslavách včetně svatebních, společné posty a kající obřady, exercicie a duchovní obnovy, četba Písma svatého a společné rozjímání nad jeho obsahem i společná četba jakékoli víru a mravy povzbuzující knihy nebo poslech podobně zaměřené přednášky.
Společnou modlitbu obdařila Církev za splnění dalších podmínek plnomocnými nebo částečnými odpustky - blíže viz Enchiridion odpustků.
2) Je Bohem přikázána?
Přímý příkaz se v Bibli nenajde. Přesto se dá dovodit z
ustanovení společných bohoslužeb a svátků anebo svatých válek pro získání Zaslíbené země, kdy Izrael vystupuje jako
mnohohlavá Jednota a jiných. Příklad společné oslavné a zároveň kající modlitby uvádí např. Neh 8-9. Jinými místy jsou: 1 Král 8,48; 2 Kron 6,20-42; 32,20; Ezdr 8,23; Neh 1,11; 4,13; Jer 29,12; Tob 12,12; Sir 36,16; 38,14.34; 1 Mak 3,44; 2 Mak 1,6.8.23; 3,18; 8,29; 10,16.25; Mt 18,19; Lk 5,33; Sk 1,14; 2,42; 4,31; 8,15; 14,23; 16,25; 21,5; 2 Kor 1,11; Kol 1,3.9; 4,2; 1 Sol 5,17; 1 Tim 2,1; 2 Tim 2,8 - ostatní místa dle našeho názoru nevyjadřují onu společnou modlitbu, ale souhrn modliteb samostatných osob.
Společná modlitba je nutná pro vytváření společenství, pro vytváření vědomí vzájemné odpovědnosti a jednoty ve víře, je psychologickým stimulem pro tápající, méně odvážné a bázlivé, pro pyšné, pánovité a přespříliš sebevědomé vůdčí typy může být cestou k nalezení pokory a ochoty podřizovat se vedení druhých.
3)
Je účinnější pro vyslyšení, když se modlí více lidí?
Vyslyšení modlitby (prosby) je svobodný Boží dar, který nelze nijak vynutit, ani počtem modlících se, ani počtem nebo délkou či typem modliteb. "Při modlitbě pak nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. Nebuďte jako oni; vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte. - Vy se modlete takto: "Otče náš, jenž jsi na nebesích, buď posvěceno tvé jméno. Přijď tvé království. Staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi. Náš denní chléb dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám. A nevydej nás v pokušení, ale vysvoboď nás od zlého." - Neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec; jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení" (Mt 6,7-15).
Pán říká: "Opět vám pravím, shodnou-li se dva z vás na zemi v prosbě o jakoukoli věc, můj nebeský Otec jim to učiní" (Mt 18,19). To je nejvýznamnější potvrzení potřebnosti společné modlitby.
Pro vyslyšení je důležitá víra, že se to stane. "(Ježíš jim odpověděl: "Mějte víru v Boha! Amen, pravím vám, že kdo řekne této hoře: `Zdvihni se a vrhni do moře´ - a nebude pochybovat, ale bude věřit, že se stane, co říká, bude to mít.) Věřte, že všecko, oč v modlitbě poprosíte, je vám dáno, a budete to mít" (Mk 11,22-24).
Jako ilustrační uvedeme příběh ze životopisu sv. Dona Boska.[1] Zaujme i vás rozdíl mezi důvěryplnou vírou kněze a nedůslednou vírou venkovanů?
Nebe samo očividně žehnalo práci horlivého misionáře, jak dosvědčují např. události v sídle dobrodinců Boskových, markýzů Fassati v Montemagnu. Pozvali Dona Boska v roce 1864 do Montemagna, aby kázal při třídenních pobožnostech před svátkem Nanebevzetí Panny Marie. Rok byl tehdy velmi suchý a úroda z velké části zničena. Hrozny, kukuřice, brambory a zelenina zasychaly. Lidé trnuli strachem, čím se budou živit a co dají dobytku. Don Bosko v úvodním kázání vzpomněl i ničivého sucha. A jako by tajemnou mocí puzen, slíbil posluchačům déšť, budou-li v posvěcující milosti vzývat Pannu Marii: "Přicházejte jen po všechny tři dny pilně na farní pobožnosti," pravil, "dobře se vyzpovídejte, připravte se co nejvroucněji na sv. přijímání o slavnosti Nanebevzetí, a já vám slibuji jménem Panny Marie, že úrodný déšť zavlaží vaše vyschlé pozemky."
"Vy ale máte odvahu," pravil Boskovi po kázání pan farář.
"Jakou odvahu?"
"No, že jste lidem na pondělí sliboval déšť."
"Já? Řekl jsem něco takového?"
"A jak důrazně! Zeptejte se jen kostelníka zde, poví vám vše slovo za slovem! Panečku, lidé to dobře pochopili a výtečně si zapamatovali, ujišťuji vás."
Pan farář mluvil pravdu. Nikdy nechodili v Montemagnu tak pilně do kostela jako tehdy. Třikrát denně při každém kázání byl kostel nabitý, každý večer zpovědnice až praštěly. Boskovi pomocníci, Don Rua a Don Cagliero, si ještě po letech vzpomínali, jak se tehdy nazpovídali.
Boskův slib se roznesl i do okolních dědin. "V Montemagnu sliboval misionář déšť," vyprávěli si lidé a sázeli se: "Bude pršet? Nebude?" - "Nebude!" - "A že bude!"
"A myslíte, velebný pane, bude v pondělí opravdu pršet?" tázali se lidé Dona Boska, potkávajíce jej cestou z kostela nebo do kostela.
"Očistěte jen své duše, o jiné se nestarejte," odpovídal klidně Don Bosko.
Ráno o Nanebevzetí Panny Marie vyšlo slunce. Usmívalo se na kraj vesele a radostně, a pak hřálo, ba nehřálo, nýbrž bodalo svými paprsky. Don Bosko si v duchu vyčítal, jestli svým slibem o dešti nepokoušel opovážlivě Pána Boha. Bylo poledne, nebe jasné a čisté. Po obědě v zámku u Fassatiů odešel Don Bosko do svého pokoje uspořádat si trochu myšlenky pro odpolední kázání. Co chvíli se podíval z okna; nebe bylo jasné jako zrcadlo. Zvonilo na nešpory. Co jen řeknu těm chudákům, pomyslel si Don Bosko, nesmiluje-li se Panna Maria a nebude-li pršet?
Cestou do sakristie praví Donu Boskovi markýz Fassati: "Ubohý Done Bosko, dnes dopadnete špatně. Jsem opravdu zvědav, jak si pomůžete."
"Jene," řekl Don Bosko v sakristii kostelníkovi, "utíkej za zámek a podívej se, jestli se na obzoru neukazuje nějaký mrak."
"Ale kdepak," zvěstoval po dvou minutách kostelník, "v tu stranu do Bielly vidět mráček jak rukavice, ale to neznamená nic."
"Dobře," odvětil Don Bosko, "podej štolu, půjdu kázat!" Při rovnání štoly se modlil duší: Přesvatá Panno, věz, že nejde o mou, nýbrž o tvoji čest. Co řeknou o tvé moci lidé, kteří se tři dny těšili na déšť? Co si pomyslí tito křesťané, když se po tři dny tak příkladně chovali, aby si vydobyli déšť? Panno přesvatá, vyslyš je!
V kostele doznívaly poslední verše z Velebí má duše Hospodina a Bosko vystupoval na kazatelnu. Všude hlava na hlavě. Kostel byl nabitý k prasknutí. Don Bosko se přežehnal a začal Zdrávas, Maria. Do modlitby vložil celou duši, plnou důvěry v pomoc Panny Marie. Pomodlil se a kázal. Asi za deset minut se setmělo, okny bylo vidět, jak se zablýsklo, zahřmělo, až se kostel otřásal, zahřmělo podruhé, potřetí. Radostný šumot mezi lidem a zářící oči svědčily o nejlepší náladě posluchačů. A zase blesk, hrom a již bubnoval na kostelní okna hojný déšť. Srdce kazatelovo zajásalo vděčností a výmluvná ústa hlásala důvěru v Pannu Marii, o níž není slýcháno, že by koho opustila, kdo se k ní důvěrně utíká.
Bylo po kázání a venku ještě lilo; bylo po požehnání, kadidlo vonělo, kněží odešli od oltáře, kostelník zhášel svíčky, ale lid nemohl z kostela, venku lilo a lilo. Panna Maria svého chráněnce neopustila. Donu Boskovi šlo o čest a slávu její, Panna Maria bděla nad ctí jeho.
4)
Jaký je vztah mezi společnou modlitbou a modlitbou jednotlivce?
Přestože jsou oba typy modlitby zaměřeny na Boha, osobní modlitba jednotlivce více a snadněji umožňuje osobní láskyplný vztah s Bohem a jeho přítomnost v srdci a v duši. Společná modlitba naopak zahrnuje vztah odpovědnosti za celek a vyjadřuje jednotu společenství, jež prosí, děkuje, adoruje, exhibuje, chválí, svolává a přivolává Boha do svého středu.
5)
Jaká je správná modlitba?
Pán říká Vassule:[2]
"Mé květiny, učte se, jaká je správná modlitba: Když se modlíte, modlete se srdcem. Potřebuji modlitby, které vycházejí z vašeho srdce, a ne jen modlitby rtů. Nemodlete se tedy rychle. Nejdřív se soustřeďte a modlete se pomaleji, hledíce na Mne - Jsem Přítomný. Ať ke Mně proniknou vaše modlitby. Modlete se neustále; tím nemíním, že máte být nekonečné hodiny na kolenou, ale budete v neustálé modlitbě, když budete pamětliví Mé Přítomnosti - neboť tak budete ke Mně pozvedat svou mysl; všechno, co pak řeknete nebo vykonáte nebo myslíte, bude pro Mne. Jsem váš Zachránce a Těšitel - proto neváhejte přijít ke Mně. Chci vás všechny potěšit. Dám vám naději. Ať se tedy vaše modlitby a oběti nezmenšují, nýbrž rozmnožují tím, že setrváte ve stálé modlitbě.
Žijte Svatě a odplácejte zlo láskou. Milujte se vzájemně, jako Já miluji vás."
Na odpověď na otázku po správné prosebné modlitbě jsme se zeptali na serveru
www.katolik.cz:[3]
|
Otázka: Problém dlouho nevyslyšené prosby. Když se díváme na historii Církve a vidíme v ní svaté, jsou to lidé, kteří byli Bohem bez svých zásluh obdarováni. Bůh si vybírá zcela svobodně ty, kterým se dává poznat nebo které obdarovává. Existují tedy lidé Bohu milí, jeho vyvolení, a ti druzí. Když nás Bůh neslyší, zřejmě nepatříme do skupiny "jeho milých". Nejedná se tady o určité předurčení? Jedněch, které Bůh miluje a zahrnuje je svými dary, a těch druhých na indexu, jejichž víra, snaha a prosba je vlastně zbytečná a marná? Děkuji za odpověď. Srov. "Nadarmo časně vstáváte, dlouho vysedáváte a jíte chléb trápení, zatímco Bůh dopřává svému milému spánek" (Ž 127,2).
|
|
Odpověď:
"Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i on bude činit skutky, které já činím, a ještě větší, neboť já jdu k Otci. A začkoli budete prosit ve jménu mém, učiním to, aby byl Otec oslaven v Synu. Budete-li mne o něco prosit ve jménu mém, já to učiním. Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání; a já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi navěky..." (Jan 14,12 -16) - "Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a ustanovil jsem vás, abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstalo; a Otec vám dá, oč byste ho prosili v mém jménu"(Jan 15,16). - "V onen den se mě nebudete již na nic ptát. Amen, amen, pravím vám, budete-li o něco prosit Otce ve jménu mém, dá vám to. Až dosud jste o nic neprosili v mém jménu. Proste a dostanete, aby vaše radost byla plná" (Jan 16,23-24).
Pod dojmem těchto příslibů a reálnou životní zkušeností průměrného křesťana se skutečně zdá, že lidé jsou rozděleni na "privilegované" a "ty ostatní". Zatímco privilegovaní požívají veškerý Boží komfort, ostatní se musí životem "plácat" sami. Kde je spravedlnost, proč zrovna já bych měl patřit mezi "ty ostatní" a někdo jiný to má tak snadné? - Takové nebo podobné otázky se nám jistě v hlavě už honily. Jaký smysl má prosebná modlitba, kde jsou účinky? - Indický jezuita Anthony de Mello v duchovních cvičeních o modlitbě pro kněze[4] rozebírá, proč naše modlitby nejsou vyslyšeny a jaká jsou pravidla prosebné modlitby. Zkoumejme své prosby pod optikou těchto pravidel. Možná přijdeme na to, proč jsme se (zatím) nedočkali odpovědi:
1. pravidlo - Víra: Člověk musí především pevně věřit, že to, oč prosí, dostane. Jenže my často už ani neočekáváme, že v našem životě bude Bůh viditelně a přímo působit. Čím více budeme mít víru, tím více se otevřeme Boží přítomnosti a tím více si budeme uvědomovat, že pro něj není nic nemožné.
2. pravidlo - Odpuštění: Hlavní důvod, proč modlitba tolika lidí nemá sílu, tkví v tom, že v sobě živí zášť. "Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar." (Mt 5,23-24) Můžeme se sami přistihnout, že jsme plni zloby na sebe, na své bližní, na Boha, že ji třeba v sobě potlačujeme, ale máme daleko udělat krok k odpuštění a smíření.
3. pravidlo - Nebýt světský: Nemůžeme čekat, že se Bůh stane "dodavatelem" našich potěšení. V modlitbě "Otčenáš" se prosí o chléb, o každodenní živobytí, nikoli o luxus. Ten kdo miluje věci, přestává milovat Boha.
4. pravidlo - Být velkorysý: Kdo očekává, že dostane od Boha, musí být velkorysý v dávání bližním. Jestliže jsme sami skoupí, nelze očekávat Boží štědrost.
5. pravidlo - Modlit se ve jménu Ježíše Krista: Položme si při modlitbě otázku: Prosil by Ježíš o tuto věc? Prosit "ve jménu Ježíšově" znamená, že nebudeme Otce žádat o nic takového, o co by Ježíš nikdy neprosil.
6. pravidlo - Být vytrvalý: Ježíš sám několikrát zdůrazňoval, že nestačí prosit jednou, ale máme v modlitbě vytrvat (Lk 11; Lk 18; Mt 15).
|
Snad bychom měli zmínit i druhy a způsoby modlitby, těžko bychom ale překonali výklad Katechismu[5] (čl. 2558-2758); navíc je to mimo náš záběr. Chtěli jsme jako stopu Boží nalézt lidi věnující se Bohu při společné modlitbě nebo jiné Bohem chtěné akci, a stanovit si kritéria, kdy k tomu dochází.
Bůh volá člověka jako první. Ať už člověk zapomene na svého Stvořitele, nebo se skrývá daleko od jeho Tváře, ať už se honí za svými modlami, anebo obviňuje božství, že ho opustilo, živý a pravý Bůh volá neúnavně každého člověka k tajemnému setkání v modlitbě. Tento krok lásky věrného Boha je v modlitbě vždy první; krok člověka je vždy odpovědí. Postupně, jak se Bůh zjevuje a jak zjevuje člověka jemu samému, jeví se modlitba jako vzájemné volání, drama smlouvy. Prostřednictvím slov a skutků zachvacuje toto drama srdce. Odhaluje se v průběhu celých dějin spásy.[6]s
Zcela zvláštní stopou Boží je neviditelná stopa v našem nevědomí, jak přiznávají mnozí křesťané. Jsou překvapeni zjištěním, když se nenadále probudí, že se modlí (růženec, Vyznání víry, modlitby jim známé jen z doslechu nebo vůbec neznámé) v duchu nebo duší nebo dokonce jako by se modlil Někdo v nich jejich myslí. - Apoštol nás o tomto fenoménu poučuje jako o aktivitě Ducha Svatého v nás, slabých: "Tak také Duch přichází na pomoc naší slabosti. Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá vzdechy nevyslovitelnými" (Řím 8,26). Je to přímý vstup Boží do lidstva, aby byla doplňována a nahrazována lidská nedostatečnost. Buď za to Bohu dík!
|
obsah
|
předchozí
|
další
pointer_____________________________________________________________________________________
|
INDEX
____________________________________________
stopa
7-9 / Společenství věřících na modlitbách
_________