MISIE A AZYL

"JDĚTE DO CELÉHO SVĚTA A HLÁSEJTE EVANGELIUM" Církev vstoupila do otrokářské společnosti, které myšlenky charity, pomoci druhým, azylového práva a obecně lidských práv byly cizí; jsou myšlenkami až ryze křesťanskými, vycházejícími z Kristových příkazů. Církev přinesla přesvědčení o povinnosti jedněch starat se o druhé podle přikázání lásky k bližnímu. Věnuje se proto celosvětovým misiím. Misijní stanice mají různé formy; staly se místy všestranného vzdělávání a výchovy, zdravotnické péče, sociální a hospodářské pomoci, azylu a pomocí lidem na okraji společnosti a v náhlých kritických a nouzových situacích (nemocným nakažlivými a zhoubnými nemocemi, např. AIDS, malomocenstvím aj.; svobodným matkám, nechtěným umírajícím, opuštěným dětem, bezdomovcům všeho druhu atd.). Sociální programy jsou zaměřeny v rozvojových zemích na budování infrastruktur a sociálního zázemí (sirotčince, útulky, vyvařovny, nemocnice a ambulance), ve vyspělých zemích na hospice a různé domovy a léčebny pro přestárlé, nevyléčitelně a dlouhodobě nemocné a postižené. Tato pomoc společnost nic nestojí - je hrazena z dobrovolných darů lidí dobré vůle.    Že se takoví nezištní a obětaví lidé najdou a že další odcházejí sloužit do různých zařízení ve vlasti i po celém světě, je jednoznačným plodem křesťanské morálky a Božího povolání. Potkáváme tu dvojí Boží stopu: Krista sloužícího v roli misionáře, pečovatele, učitele, vychovatele a dobrodince, a Krista potřebného, kterému se slouží v nemocných, hladových, nahých, uvězněných, neznalých. Dvojí tvář téhož Boha, která naplňuje tuto činnost nejen morálním zadostiučiněním a lidskou vděčností, ale vděčností samého Boha, na což tito lidé stěží pomyslí ("Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili" (Mt 25,40 - oni však odpovědí: "Jsme pouze neužiteční služebníci. Učinili jsme jen to, co jsme byli povinni učinit" (Lk 17,10)). Jedním z kritérií pro Kristovy služebníky je právě blíženská láska: "Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým" (Jan 13,35) - a láska je vynalézavá, proto nabízí nepřeberné možnosti pomoci různým potřebným).    Svět misií je obrovskou stopou Boží. Naplňují se zde Boží přísliby těm, kdo jsou milosrdní: "Hladověl jsem, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou." Tu mu ti spravedliví odpoví: "Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít? Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou?" Král jim odpoví a řekne jim: "Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili" (Mt 25,35-40).    Na druhou stranu je zde vidět v misionářích personifikovaného Krista v akci, Ježíš, který sytí, učí, léčí a uzdravuje, dává sebe… - Boží vyvolence. - Jak neobdivovat ty, kteří ve službě Bohu ve svých bližních zapomenou na sebe a neváhají odjet do dalekých, neznámých a často velmi málo civilizovaných krajů, aby tam pomáhali různými způsoby zmírňovat všechny druhy lidské bídy! A že té bídy je! Neznalost Boha, hladomory, různé nevyléčitelné nemoci a epidemie, chybějící školství, chybějící mezilidské vztahy a zejména láska, neskutečná chudoba, neznalost základních zemědělských prací a postupů, boj proti společenské nerovnosti lidí a osvěta v manželských a sexuálních otázkách, to všechno a mnoho jiných jsou oblasti, jimž se věnují misionáři. Řídí se tím, že není možné hlásat Boha tam, kde jsou lidé hladoví, nemocní, nazí, opuštění, vyhození na smetiště, pohození jako nějaká věc, bezcenní a bezvýznamní. Jak nevzhlížet k současné nejznámější misionářce lásky blahoslavené Matce Tereze z Kalkaty nebo jak nevzpomenout Otce Damiána, "Otce vyhoštěných", na ostrově malomocných Molokai v Tichém oceáně nedaleko Havajských ostrovů?    Církevní misie je význačnou stopou Boží ve světě, mnohde chápanou jako povinnost bohatších k chudším zemím, což však nesedí, protože misionáři nejsou žádnými mocenskými vyslanci. Často ale nahrazují sociální službu, kterou by měl poskytovat v první řadě stát. My můžeme přispět finančním darem a modlitbou.    Misijní stanice a kaple bývají chápány a respektovány na svých územích jako azylová místa.    Vkládáme rozsáhlou galerii obrázků z misií, misijních území, tamějších jednoduchých a chudobných poměrů. Vidíme, že život na těchto místech je závislý zejména na matkách, jejich mateřské lásce a zodpovědnosti vzhledem k péči o děti. A samozřejmě misionáře, misionářky i laické spolupracovníky, jak místní obyvatele učí téměř naprosto všemu a vše včetně sebe jim dávají. "Kdyby některý bratr nebo sestra byli bez šatů a neměli jídlo ani na den, a někdo z vás by jim řekl: "Buďte s Bohem - ať vám není zima a nemáte hlad", ale nedali byste jim, co potřebují pro své tělo, co by to bylo platné?" (Jak 2,15n). A tak se musejí starat nejen o duchovno a přinášet neznalým slovo evangelia, ale v mnohem větší míře se starat i o uspokojení jejich fyzických a sociálních potřeb, což v těchto oblastech zjevně přesahuje.               Pro ilustraci jsme vybrali informaci o Misionářkách lásky: MATKA TEREZA Z KALKATY A JEJÍ NÁSLEDOVNICE [1] Před lety navštívil naši republiku francouzský námořní cestovatel, režisér filmů z podmořského světa, Jacques-Yves Cousteau. Naši novináři mu položili otázku: "Je náš stát chudý, nebo bohatý?" Snad očekávali srovnání s nejbohatšími zeměmi světa. Ale odpověď zněla: "Jste bohatí. Vy vůbec nevíte, co je bída." - Srovnejme naši situaci se situací v Indii. Pohleďme na tuto otázku očima nejmilovanější ženy současného světa, matky Terezy z Kalkaty, když popisuje situaci milionů nejubožejších v Indii (úryvky rozhovoru s Renzem Allegrim, autorem knihy "Matka chudých"):    Když cestou na duchovní cvičení sestra Tereza přišla večer na kalkatské nádraží, ocitla se uprostřed davu zbídačených lidí. Po starém a sešlém nádraží bloudily tisíce opuštěných, kteří byli jen kost a kůže a byli viditelně poznamenáni nemocemi. Viděla, jak mladé matky s dětmi u prsu prosí o almužnu, jak hloučky dětí, oblečených v cárech, obléhají cizince a prosí o jídlo, jak chromí a slepí sedí na zemi a ukazují rukou k ústům, aby se někdo slitoval a zmírnil jim bolesti hladu.    "Tu noc jsem otevřela oči utrpení a do hloubky jsem pochopila své povolání. Měla jsem odejít z kláštera a žít s chudými. Ale ne s jakýmikoliv chudými. Bůh mě volal k tomu, abych sloužila těm nešťastníkům, kteří jsou nejchudší z chudých v celé Kalkatě: těm, kdo nemají nic a nikoho; těm, kterým se každý raději vyhne, protože mají nakažlivé nemoci a jsou špinaví, plní choroboplodných zárodků a parazitů; těm, kdo nemohou jít žebrat, protože jsou nazí a nemají ani kus cáru, do kterého by se mohli zahalit, a tak, jak jsou, ven jít nemohou; těm, kdo nejedí, protože jsou hladem tak zesláblí, že nemají sílu něco pozřít; těm, kdo se na ulici zhroutí k zemi vyčerpáním a únavou a vědí, že umírají; těm, kdo nepláčou, protože už nemají slzy. To byly osoby, které mi Ježíš při oné cestě ukázal, abych je milovala."    Sestra Tereza opustila řeholi, kde jako ředitelka v nádherné koleji učila děvčata z bohatých rodin. "Ta změna byla strašně tvrdá. V klášteře jsem takové potíže nikdy nepoznala, nikdy mi nic nescházelo. Najednou bylo všechno jinak. Spala jsem, kde se dalo, na zemi, často v chatrčích, kde byla spousta myší. Jedla jsem totéž, co lidé, kterým jsem pomáhala, a jenom tehdy, když vůbec bylo něco k snědku. Ale sama jsem si takový život zvolila, abych mohla uskutečňovat Evangelium doslova, zvlášť ta místa, kde se říká: ,Měl jsem hlad a dali jste mi najíst, byl jsem nahý a oblékli jste mě, byl jsem ve vězení a navštívili jste mě.' V nejchudších z chudých v Kalkatě jsem milovala Ježíše; a když člověk miluje, necítí těžkosti a námahu. Jednou jsem v hromadě odpadků našla polomrtvou ženu. Tělo měla ohlodané od myší a mravenců. Odnesla jsem ji do nemocnice, ale řekli mi, že ji nechtějí, protože pro ni už stejně nemohou nic udělat. Protestovala jsem a prohlásila, že se odtamtud nehnu, dokud ji nepřijmou. Dlouho se dohadovali, ale nakonec mi vyhověli. Ta žena byla zachráněna. Když mi později děkovala za to, co jsem pro ni vykonala, řekla mi: ,Když pomyslíte, že mě do těch odpadků hodil můj syn...'    Nemocnice a státní pečovatelské ústavy se snažily pomáhat, ale vzhledem k neustále rostoucímu počtu případů zmohly jen velice málo. Snažily se pomáhat lidem, kteří se ještě dali zachránit, a staré, nejvíce nemocné a ty, kteří by umřeli, i kdyby byli přijati do nemocnice, ponechávali jejich osudu. Ti ubožáci byli tedy vydáni na milost a nemilost svému bědnému osudu. Když jim došly síly, upadli na zem, dovlekli se na kraj ulice a za lhostejnosti kolemjdoucích očekávali smrt. Jednou, když jsem vycházela z našeho domu, našla jsem na chodníku muže, který právě umíral. Byla jsem v Campbellově nemocnici. Šla jsem požádat o pomoc do vedlejší nemocnice, ale tam toho muže odmítli, protože prý nemají místo a on by stejně umřel. Ta odpověď mi vyrazila dech. Pro mě byl ten člověk Boží dítě a nebylo možné nechat ho na ulici v takovém stavu. Šla jsem tedy do lékárny pro nějaké léky, ale když jsem se za několik minut vrátila, byl už mrtev. V posledních okamžicích života musel dýchat prach z ulice.    Bylo to něco ostudného. Skoro jsem se za to cítila vinna. Řekla jsem si, že se s tím musí něco dělat. A tak mi napadlo založit dům, kde by takoví umírající mohli dožít obklopeni péčí, vidět vedle sebe lidskou tvář; aby s nimi byl člověk, který by se na ně něžně usmíval, aby nemuseli mít strach a aby pochopili, že odcházejí do domu svého Otce."    K sestře Tereze se přidávaly její bývalé žákyně. Založila společenství - kongregaci Misionářek lásky, stala se matkou Terezou. Dnes má tato kongregace přes 4 000 sester. - Sestry matky Terezy dnes představují pro formální katolíky neuvěřitelné duchovní hnutí. Zatímco hodně náboženských institutů musí své domy zavírat, protože má nedostatek povolání, Misionářky lásky otevírají jeden dům za druhým. MATKA TEREZA Agnes Gonxha Bojaxhiuová 1910 - 1997               Životopis 27.8.1910 Narodila se v Skopje albánským rodičům 1946 Odešla do Indie 7.10.1950 Založila kongregaci "Misionářek lásky". Prosinec 1979 Nobelova cena míru 5.9.1997 Umírá Léto 1999 Zahájen proces blahořečení 19.10.2003 Blahořečena           Uznání zázraku    Týmy lékařů a teologů uznaly jako zázrak vyléčení indické ženy Moniky Besry z tuberkulózy a břišního nádoru. Došlo k němu 5. září 1998, přesně rok po smrti Matky Terezy.    Mladá žena, která nebyla křesťanka, byla blízko smrti. Členky Misionářek lásky na ni položily medailku Matky Terezy. Poté došlo k úplnému a lékařsky nevysvětlitelnému vyléčení.    Tento zázrak naplňuje požadavek pro blahořečení dne 19.10.2003.       Myšlenky Matky Terezy O lásce    "Byli jsme stvořeni proto, abychom milovali a byli milováni." - "Všichni bychom měli milovat; milovat, až to bolí." -    "Každý člověk je pro mne jediný na světě." - "Ježíš přišel na svět jen kvůli tomu, aby nás naučil, jak máme milovat." - "Vtělujme lásku do skutků. Začněme v rodině, v sousedství, na ulici. Je to obtížné, ale tady začíná práce." - "Učte své děti milovat se navzájem, respektovat jeden druhého, protože v mnoha školách se tomu v naší době nevyučuje." Odevzdání se Bohu    "Chceme-li, aby Bůh patřil nám, pak mu musíme dovolit, aby naše duše patřila jemu. Jestliže se mu plně darujeme, stáváme se hodnými nazývat ho svým." - "Odevzdat se - znamená nabídnout Bohu svoji vůli, svůj rozum, svůj život v čisté víře." Boží plán    "Už jen skutečnost, že Bůh nám poslal do cesty určitou duši, je známkou, že Bůh pro ni chce něco udělat. Není to náhoda, bylo to Bohem zamýšlené." - "Božím plánům překážíme, když usilujeme o něco, co se pro nás nehodí." Povolání křesťana    "Ježíš si nás vyvolil pro sebe; patříme jemu, jsme jeho vlastnictvím." - "Pro křesťana je povoláním Ježíš." Oběť    "Peníze, které dostávám, nejsou peníze pro obchod. Jsou to obětní peníze. Lidé, kteří je darují, přinášejí velkou oběť. Kupují si levnější oblečení, zříkají se jídla." Náš kříž    "Každý z nás musí nést nějaký kříž. Je to znamení, že náležíme Ježíši." - "Přijměte Ježíše takového, jaký přichází do vašeho života." Růženec    "Modlete se růženec, aby byla svatá Panna stále s vámi, chránila vás, pomáhala vám." Věčnost    "Kdo umírá, ten se probouzí k věčnému životu. Amen." http://home.tiscali.cz/ matkatereza/index.htm    "Děti jsou nejkrásnější dar, který nám Bůh může dát, ale člověk si ho ve svém sobectví nedokáže vždy vážit. Děti jsou často odmítány, opouštěny a také zabíjeny. Od počátku proti těmto zločinům bojuji. Dělám všechno, abych na tento problém upoutala pozornost." - V Indii je problém opuštěných dětí závažnější než v jiných zemích. Krajní chudoba postihuje většinu populace a je příčinou rozpadu rodin. Šíří se různé nemoci, které způsobují, že se rodí zmrzačené děti, které jsou odvrženy. Převládající mentalita podporuje nezájem o novorozeňata ženského pohlaví. V Indii velmi snadno najdete právě narozené děti pohozené v kostelích, před nemocnicemi, u dveří klášterů, poblíž policejních stanic nebo jednoduše odhozené do smetí.    Malomocenství patří k nejstrašnějším nemocem. Lidé se ho odjakživa báli jako toho nejhoršího, co se člověku může přihodit. Neodsoudí člověka k rychlé smrti jako zhoubné nádory nebo AIDS, ale ke zbědovanému životu a zdlouhavému umírání. Člověk postižený leprou je neodvratně vyvržen mimo společnost a vyhnán svou vlastní rodinou. Kdysi museli malomocní odcházet daleko od obývaných území a nosit na noze zvonek. Jeho zvuk byl hrůzným znamením, před nímž se zdraví lidé rozprchávali. Podle knihy "Matka chudých" jsou na světě 4 miliony malomocných, z nichž 3 miliony žijí v Indii. V Kalkatě, kde matka Tereza započala svou misii lásky pro nejchudší z chudých, je jich přes půl milionu. Podle obdivuhodné víry matky Terezy právě oni nejkonkrétněji a nejpravdivěji znázorňují Ježíše Krista. Proto jim chce sloužit víc než komukoliv jinému. V roce 1959 otevřela matka Tereza významné středisko pro nemocné leprou a nazvala je Titagarh. Vrcholem práce pro malomocné zůstává Shantinagar, soběstačná vesnice, ve které žijí malomocní jako svobodní občané, bez obav, že budou vyhnáni policií, a bez pokořování lidmi, kteří by je vyháněli za okraj společnosti. Tato vesnice leží 300 kilometrů od Kalkaty. Je to oáza zeleně, plná alejí a květinových záhonů. Řídí ji jedna ze sester matky Terezy. Malomocní tu žijí v malých, čistých domcích, každá rodina ve svém. Pracují v obchodech, dílnách, na polích a živí se chovem prasat a slepic. V nemocnici jsou jen nejtěžší případy a umírající. Děti, které se tu narodí, chodí do školky a do školy a jsou pod trvalým lékařským dohledem, aby se případná nákaza odhalila v samých počátcích a mohla být ihned zastavena. S malomocnými žijí ve vesnici také zdraví lidé, kteří svou přítomností a normálním chováním k nemocným předcházejí jejich jakémukoliv vylučování na okraj společnosti a vracejí tak nemocným důstojnost lidských bytostí, na niž nemocní mají právo. - "Malomocní se nám mohou zdát znetvořeni," tvrdila vždycky matka Tereza, "ale stejně jako ostatní potřební jsou to obdivuhodní lidé, schopní veliké lásky."    Misionářky lásky matky Terezy zodpovídají za ohromné dílo. Mají v Indii přes 300 domů, ve světě více než 679 domů. Zodpovídají za statisíce osob: za nejchudší z chudých, opuštěné děti, umírající, postižené, malomocné (jen v Indii 150 000). Je to armáda lidí v bídě, kterým je třeba dát jídlo, oblečení, léky, péči, střechu nad hlavou a někdy i zajistit náročné chirurgické léčení nebo těžko obstaratelné léky. Je to armáda s obrovskou spotřebou a žádným ziskem. A je to jediná zcela mírová armáda na světě. Má své členění: pracovnice v přední linii, sestry a bratry zásobovací skupiny (všichni lidé dobré vůle v týlu, i v ČR, tedy vy i my), velitelství (nebe), spojení (nemocní a trpící, kteří se nabízejí za oběť).    Matka Tereza ani její sestry nevlastní žádný majetek. Žijí jako lidé, o které se starají, to znamená jako nejchudší z chudých. Řeholní pravidla jsou důsledně dodržována a v tomto ohledu jsou velmi přísná. Sestry musí být chudé jako osoby i jako společenství.     Očividně účinně pomáhá velitelství z nebe: "Přišel mě navštívit nějaký muž. Plakal, protože mu umíral jediný syn. Zavolal k němu odborného lékaře a ten řekl, že by jeho syna mohl zachránit jeden velmi drahý a vzácný lék, který byl v Indii prakticky nedostupný. Nicméně mu napsal recept a ten člověk mě teď prosil o pomoc. Snažila jsem se jeho bolest zmírnit a uklidňovala jsem ho. ,Dáme ten lék přivézt z Anglie,' slíbila jsem mu. Jakmile odešel, uvědomila jsem si, že jsem se do toho pěkně zamotala. Získat ten lék z Londýna nebylo jednoduché, a i kdyby se mi to povedlo, pro chlapce, který právě umíral, mohlo být pozdě. Zatímco jsem uvažovala, přišel jeden z našich spolupracovníků s obvyklým sáčkem léků, které mu dali bohatí. Sbíráme nevyužité léky, kterým neprošla záruční lhůta, protože pro naše chudé, kteří si je nemohou koupit, mají cenu zlata. Začala jsem je prohlížet a do oka mi ihned padla jedna lahvička. Byl to právě ten lék, který potřeboval onen umírající chlapec, a bylo ho přesně tolik, kolik mu ho lékař předepsal.    V období dešťů se v Kalkatě spustil vytrvalý déšť a dlouho nepřestával. Začala jsem si dělat starosti, protože jsem na dvůr nechala složit 95 beden sušeného mléka a ten déšť ho mohl zničit. ,Pane, co mám dělat?' ptala jsem se. ,To mléko je venku.' Zdálo se, jako by mě Ježíš nechtěl slyšet, protože pršelo dál, hustě a bez přestání. Tehdy jsem vzala kříž a přinesla ho ke krabicím, ale ani ten déšť nezastavil. Trvalo 5 dní, než se zase vyjasnilo. Bedny plavaly ve vodě. Šly jsme je otevřít, abychom zjistily, jestli se z nich dá ještě něco zachránit, ale k našemu velkému údivu bylo mléko dokonale suché. Několik beden mělo rozbité víko, ale štěrbinami ve dřevě nepronikla dovnitř ani kapka. Jsem jenom žena. O kolik víc nám touží pomáhat Ježíš. Stačí slepě věřit v jeho lásku, a každý den můžeme být svědky jeho zázraků."    Potud z vypravování matky Terezy. Odešla k Bohu přijmout ocenění své lásky 5. 9. 1997. Letos na podzim 19. 10. na misijní neděli má být prohlášena za blahoslavenou a její zázraky dokazují, že ji Bůh dává za vzor lásky všem lidem dobré vůle celého světa. Práce na jejím svatořečení už byly zahájeny.    O pomoci těm nejubožejším jednají také politikové a ekonomové. Mají v rukou řízení světových dějin. A přesto jdeme z války do války. Ta nejhroznější - válka proti nenarozeným dětem - probíhá od roku 1920, kdy zahájil Lenin legalizaci potratů.    Síla Misionářek lásky je právě v Indii největší na světě. Svoji péči věnují výhradně lidem, kteří jsou bezprostředně ohroženi smrtí. Pomoc rozdělují tak, aby pomohla současně největšímu množství postižených. Sestry samy žijí v maximální chudobě. Také jejich pracovní vypětí je maximální. Jejich práci provází nepřetržité spojení s Bohem a jeho svatými. - Mají zkušenosti 55 let péče o nejubožejší. Pomáhají naprosto bezplatně. Slouží výhradně lidem, o které se nikdo nestará, což jsou nenarozené a odložené děti, nemocní tropickými nemocemi, stařenky a starci. Sestry pracují s maximální obětavostí a láskou k potřebným. Ty jediné se starají o ty, ze kterých už společnost nebude mít hospodářský užitek. Jejich pověst je bezúhonná (láska, chudoba, obětavost).

obsah | předchozí | další

POZNÁMKY:________________________________________________________________________________________________________________/