|
"Všecko, co je tam psáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom z trpělivosti a z povzbuzení, které nám dává Písmo, čerpali naději" (Řím 15,4).
"Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine ani jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane" (Mt 5,18).
JEŽÍŠ UČITEL[1]
Ježíš vysvětloval v synagogách Písmo. Ne jako jiní rabíni, ale jako ten, kdo má moc. Postoj křesťanů k Písmu svatému je tedy jiný než k četbě jiných knih. "Otcové církve", píše Pavel Evdokimov, "nečetli texty, ale setkávali se při četbě s živým Kristem a Kristus mluvil k nim. Přijímali jeho slova jako eucharistický chléb a eucharistické víno." Toto přirovnání je staré. Nacházíme je už u Origena. Ten upozorňuje na to, že se křesťanská liturgie skládá ze dvou částí: z liturgie slova a liturgie eucharistické. Obojí spolu souvisí. V první části k nám přichází Boží Syn pod způsobou slova, v druhé části pod způsobou chleba a vína. Musíme se tedy připravit, abychom ho přijali důstojně. Kdo čte knihu jenom jako knihu, odloží ji, když ho přestane zajímat. Úplně jinak čteme dopis, který nám napsala matka. V každé větě tu je něco, co se nás přímo dotýká.
Když sv. Basil psal pravidla pro mnišské bratrstvo, které založil, každý předpis doložil slovy Písma svatého. Chtěl tím říci: To, co se vám tu ukládá, není můj výmysl, ale jsou to slova Kristova, je to on, kterého máte poslouchat. Něco podobného se opakuje později v životě sv. Františka z Assisi. Také okolo něho se shromáždila skupina bratří, kteří ho chtěli následovat. Byl vyzván, aby pro ně sestavil pravidla života. Uchýlil se do samoty, do jeskyně v místě Fonte Colombo. Tam se celou dobu modlil, aby ho Bůh osvítil a vnuknul mu správné myšlenky. Ale sotva začal psát, nedokázal vyjádřit nic jiného než to, co stojí v evangeliu. Zdálo se mu zbytečné a neužitečné, aby k tomu něco přidával. Vždyť přece chce poslouchat samého Krista!
Ale jeho pravidla přece jenom byla rozšířena. Přidaly se k slovům evangelia církevní předpisy pro řeholníky. Vznikla tedy kombinace slov Božích a lidských současně? To by nebylo šťastné řešení. Situace však je jiná: věříme totiž, že týž Kristus, který mluví v evangeliu, dále se k nám obrací v hlasu církve, která je jeho mystickým tělem. Tedy i její autentická slova mají moc a sílu zasahovat do života jednotlivců a přetvářet svět. Je to pro nás velkou útěchou. Uprostřed ohlušující vřavy světa můžeme přesto slyšet slova, která jsou pravdivá a která mají moc a sílu, která je nám ku pomoci k dobrému.
Slova jsou krásný nástroj dorozumění mezi lidmi. Zvířata vydávají jenom skřeky, aby upozornila na nebezpečí, vzájemnou blízkost apod. Slovy se dá naopak přelévat bohatost duševního života do mysli a srdce druhého člověka. A přece si často stěžujeme na jejich slabost. Nářky pocházejí především ze strany těch, kdo mluví z povinnosti, ve funkci - od rodičů, učitelů, vychovatelů, kazatelů. Poučují slovy. Ti, kdo je slyší, je vnímají, ale neberou je vážně. Slovy se svět nezmění, říkáme proto pesimisticky. Jsou to ovšem nářky upřílišené. Slovy se koná také mnoho dobrého. Ale přesto je jejich moc dost omezená. Slova Boží jsou naopak jiného rázu. Slovem stvořil Bůh svět. Stalo se to, co řekl. Ježíš mluví jako člověk, lidskou řečí. Ale je bohočlověk. Proto jeho lidská slova mají moc Boží. Slovem uzdravuje nemocné, slovem
zahání zlé duchy. Slovem také učí. Kdo jeho slova přijme, neroste jenom v poznání, ale přijímá Boží moc a ta jej přeměňuje, pokračuje v něm dynamismus prvního stvoření, roste Božím slovem.
Nejen křesťané, ale i jiná náboženství mají posvátné knihy, ve kterých je obsaženo Boží zjevení. Muslimové mají Korán a uznávají jeho božskou autoritu. Čte se proto v mešitách. Ale také se tam vysvětluje. Jakou moc mají tito vykladači? Jenom tu, která se dokáže jejich znalostí textů. Buď interpretují text správně, nebo se od jeho smyslu odchýlí. V tom druhém případě však ztrácejí autoritu, protože ta patří textu samému. Podobně postupovali i židovští vykladači Starého zákona. Čím se od nich lišil Ježíš? Je si vědom, že pravý smysl textů je on sám, a proto jeho osoba a jeho život jim dává plnost pravdy. V tomto způsobu vykládání pokračuje i církev. Promítá do textu Písma svůj vlastní život, svůj dějinný vývoj, své smutky a radosti. A v církvi samé i každý křesťan má číst Bibli podobně. Má v ní vidět jako v zrcadle to, co se děje v jeho vlastní duši, čte tu ty hlasy, které se ozývají v jeho vlastním svědomí, vidí tu obraz vlastního srdce. A také ochranu proti zlým vlivům.
Jan Moschos napsal pověstnou knihu Duchovní palouk, ve které posbíral historky o palestinských mniších staré doby. Mezi nimi je jedna o opatu Marcelovi. Když se večer setmělo, začal podle svého zvyku recitovat a zpívat žalmy. Najednou slyší venku hluk. Otevře dveře a vidí černé vojsko, které táhne do boje. Ptá se jednoho z vojáků: "Copak je válka?" Ten mu odsekl: "Válka! Podívej se, kolik jsi nás zmobilizoval svými žalmy!" Bizardní historka vyjadřuje
všeobecné přesvědčení mnichů, že proti zlým mocnostem mají žalmy moc exorcismu. V jistém smyslu to platí o všech Božích slovech. Četba
Písma svatého se tedy nikdy nepovažovala za
pouhou četbu, ale za liturgický úkon. Při mši, která se slouží slavnostně, se nese evangelium se
svícemi a s kadidlem. Poslouchá se vstoje, jakoby mluvil Kristus sám osobně. Dnes se čte směrem k lidu. Je to totiž četba. Ještě před poslední liturgickou reformou se však zpívalo nebo recitovalo směrem k "severní straně", odkud totiž podle tradice proroků symbolicky přicházejí nepřátelé. Slova Boží jsou schopna je zadržet.
Bible - nejrozšířenější a nejtištěnější a nejčtenější kniha na světě. Biblické texty, úryvky a obraty se běžně vyskytují v naší mluvě, obrazy s biblickými tématy nalezneme v každé instituci, uměleckém stánku, domácnosti i kostele. Bible jako Boží slovo nás provází všude, je neklamnou a všudypřítomnou stopou Boží, psaným Božím slovem, Jeho řečí, která nás poučuje a usměrňuje, abychom měli na zřeteli to, co je pro naši spásu (= společenství s Bohem) důležité, a to ostatní abychom jen používali, ale nepřilnuli k tomu srdcem a neviděli v tom smysl života.
Možná, že by někdo očekával rozsáhlou a obsažnou argumentaci o inspiraci Písma svatého; ten se však mýlí. To považujeme za samozřejmost. Místo toho nabízíme několik biblických poučných obrázků, abychom zdokumentovali, jak plasticky, citlivě jemně a skutečně otcovsky nás Bůh vede slovy Písma k správnému poznání Pravdy a abychom z nich vytvořili správný hodnotový systém, který bude řídit naše životní kroky až k tomu poslednímu, do náruče Boží.
Uvedeme zde několik příběhů, snad delších, aby vynikly souvislosti, na nichž si budeme demonstrovat náboženské a mravní příznaky, které je možné jako Boží směrnice vyčíst z textu, významu i prostě mezi řádky.
Eliášův boj na Karmelu (1 Král 18,17-45)
Hospodin sám přesvědčuje svůj lid, že On jediný je pravý Bůh
Když Achab uviděl Eliáše, řekl mu: "Jsi to ty, jenž uvádíš do zkázy Izraele?" Ten odvětil: "Izraele neuvádím do zkázy já, ale ty a dům tvého otce tím, že opouštíte Hospodinova přikázání a ty že chodíš za baaly. Ale nyní zařiď, ať se ke mně shromáždí na horu Karmel celý Izrael i čtyři sta padesát Baalových proroků a čtyři sta proroků Ašéřiných, kteří jedí u stolu s Jezábelou."
Achab tedy obeslal všechny Izraelce a shromáždil proroky na horu Karmel.
Tu přistoupil Eliáš ke všemu lidu a řekl: "Jak dlouho budete poskakovat na obě strany? Je-li Hospodin Bohem, následujte ho; jestliže Baal, jděte za ním!" Lid mu neodpověděl ani slovo.
Eliáš dále řekl lidu: "Jako Hospodinův prorok zbývám už sám, ale Baalových proroků je čtyři sta padesát. Ať nám dají dva býky. Oni ať si vyberou jednoho býka, ať ho rozsekají na kusy a položí na dříví, ale oheň ať nezakládají. Já udělám totéž s druhým býkem: dám ho na dříví, ale oheň nezaložím. Vzývejte pak jména svých bohů a já budu vzývat jmého Hospodinovo. Bůh, který odpoví ohněm, ten je Bůh." Všechen lid odpověděl: "To je správná řeč." Eliáš vyzval Baalovy proroky: "Vyberte si jednoho býka a připravte ho první, protože vás je víc. Potom vzývejte jména svých bohů, ale oheň nezakládejte!"
Vzali tedy býka, kterého jim dal, připravili ho a od rána až do poledne vzývali Baalovo jméno: "Baale, odpověz nám!" Neozval se však nikdo, nikdo neodpověděl. A poskakovali u zhotoveného oltáře. V poledne se jim Eliáš začal posmívat: "Volejte co nejhlasitěji, vždyť je to bůh! Třeba je zamyšlen nebo má nucení anebo odcestoval. Snad spí, ať se probudí!" Oni volali co nejhlasitěji a zasazovali si podle svého obyčeje rány meči a oštěpy, až je polévala krev. Minulo poledne a oni ještě pokřikovali až do chvíle, kdy se přináší obětní dar. Neozval se však nikdo, nikdo neodpověděl, nikdo tomu nevěnoval pozornost.
Tu řekl Eliáš všemu lidu: "Přistupte ke mně!" Všechen lid k němu přistoupil a on opravil pobořený Hospodinův oltář. Vzal dvanáct kamenů podle počtu kmenů synů Jákoba, k němuž se stalo slovo Hospodinovo, že se bude jmenovat Izrael. Z kamenů vybudoval oltář ve jménu Hospodinově a kolem oltáře vymezil příkopem prostor pro vysetí dvou měr zrní. Pak narovnal dříví, rozsekal býka na kusy a položil na dříví. Nato řekl: "Naplňte čtyři džbány vodou a vylijte ji na zápalnou oběť a na dříví!" Potom řekl: "Udělejte to ještě jednou." Oni to udělali. Znovu řekl: "Udělejte to potřetí!" Udělali to tedy potřetí. Voda tekla okolo oltáře a naplnila i příkop.
Nastal čas, kdy se přináší obětní dar. Prorok Eliáš přistoupil a řekl: "Hospodine, Bože Abrahamův, Izákův a Izraelův, ať se dnes pozná, že ty jsi Bůh v Izraeli a já tvůj služebník a že jsem učinil všechny tyto věci podle tvého slova. Odpověz mi, Hospodine! Odpověz mi, ať pozná tento lid, že ty, Hospodine, jsi Bůh. Ty sám obrať jejich srdce zpět k sobě." I spadl Hospodinův oheň a pozřel zápalnou oběť i dříví, kameny i prsť, a vodu z příkopu vypil.
Když to všechen lid spatřil, padli na tvář a volali: "Jen Hospodin je Bůh! Jen Hospodin je Bůh!" Eliáš jim poručil: "Pochytejte Baalovy proroky! Nikdo z nich ať neunikne!" Když je pochytali, zavedl je Eliáš dolů k potoku Kíšonu a tam je pobil.
Poté řekl Eliáš Achabovi: "Vystup vzhůru, jez a pij. Je slyšet hukot deště!" Achab tedy vystoupil vzhůru, aby jedl a pil. Eliáš mezitím vystoupil na vrchol Karmelu, sehnul se k zemi a vtiskl si tvář mezi kolena. Pak řekl svému mládenci: "Vystup a pohleď směrem k moři." On vystoupil, pohleděl a řekl: "Nic tam není." Eliáš pravil: "Opakuj to sedmkrát." Když to bylo posedmé, řekl: "Hle, z moře vystupuje mráček malý jako lidská dlaň." Eliáš mu řekl: "Vystup vzhůru a vyřiď Achabovi: "Zapřáhni a jeď dolů, ať tě nestihne déšť!"" A vtom už k tomu došlo. Nebe se zachmuřilo, vítr přihnal mraky a spustil se silný déšť. Achab dal zapřáhnout a jel do Jizreelu.
Davidův hřích a Náthanův příběh o ovečce
(2 Sam 11,1-12,25)
Hospodin posílá proroka Náthana, aby vysvětlil Davidovi, jak velkého zločinu se dopustil, když to sám nemůže pochopit (cizoložství, příkaz k vraždě, zneužití pravomoci, nucení k porušení biblických vojenských řádů, lež, falešná lítost a přetvářka, spiknutí se, vražda rukama jiných, chvála zločinu, necitlivost, nekajícnost). David po roce poznává obludnost svého hříchu a jeho následků, lituje ho a slyší slova prominutí. Přijímá trest a podřizuje se mu. Služebníkům ukazuje, že slitování Boha je možné pouze za lidského života. Po pokání přijímá zaslíbení v (z Bat-šeby) druhorozeném synovi Šalomounovi. - Jak vysoko převyšuje svou morálkou a dodržováním Božího zákona Uriáš Davida! A přesto - vyvolencem Božím a držitelem Božích zaslíbení přes všechna selhání zůstává David.
Na přelomu roku, v době, kdy králové táhnou do boje, poslal David Jóaba a s ním své služebníky i celý Izrael, aby hubili Amónovce a oblehli Rabu. David však zůstal v Jeruzalémě.
Jednou k večeru vstal David z lože a procházel se po střeše královského domu. Tu spatřil ze střechy ženu, která se právě omývala. Byla to žena velmi půvabného vzhledu. David si dal zjistit, kdo je ta žena. Ptal se: "Není to Bat-šeba, dcera Elíamova, manželka Chetejce Uriáše?"
David pak pro ni poslal posly. Ona k němu přišla a on s ní spal; očistila se totiž od své nečistoty. Potom se vrátila do svého domu. Ta žena však otěhotněla a poslala Davidovi zprávu: "Jsem těhotná." David vzkázal Jóabovi: "Pošli mi Chetejce Uriáše." Jóab tedy poslal Uriáše k Davidovi. Uriáš k němu přišel a David se ho ptal, jak se daří Jóabovi, jak se daří lidu a jak se daří v boji. Pak řekl David Uriášovi: "Zajdi do svého domu a umyj si nohy." Uriáš vyšel z královského domu a za ním nesli královský dar. Uriáš však ulehl se všemi služebníky svého pána u vchodu do královského domu a do svého domu nezašel.
Když oznámili Davidovi, že Uriáš do svého domu nezašel, otázal se David Uriáše: "Což jsi nepřišel z cesty? Proč jsi tedy nezašel do svého domu?" Uriáš Davidovi odvětil: "Schrána, Izrael i Juda sídlí v stáncích, můj pán Jóab i služebníci mého pána táboří v poli. A já bych měl vstoupit do svého domu, jíst a pít a spát se svou ženou? Jakože jsi živ, jakože živa je tvá duše, něčeho takového se nedopustím!" David Uriášovi řekl: "Pobuď tu ještě dnes, zítra tě propustím." Uriáš tedy zůstal v Jeruzalémě toho dne i nazítří.
David ho pozval, aby s ním jedl a pil, a opil ho. On však večer vyšel a ulehl na svém loži se služebníky svého pána. Do svého domu nezašel. Ráno David napsal Jóabovi dopis a poslal jej po Uriášovi. V tom dopise psal: "Postavte Uriáše do nejtužšího boje a pak od něho ustupte, ať je zabit a zemře." Jóab tedy obhlédl město a určil Uriášovi místo, o kterém věděl, že tam jsou vybraní válečníci. Vtom vytrhli mužové města a bojovali s Jóabem. Z lidu padlo několik Davidových služebníků, též Chetejec Uriáš našel smrt.
Jóab poslal Davidovi zprávu o všem, co se v té bitvě stalo. Poslovi přikázal: "Vypovíš králi všechno o té bitvě. On ti v návalu královského rozhořčení jistě vytkne: "Proč jste bojovali tak blízko města? Což jste nevěděli, že z hradeb střílejí? Kdo zabil Abímeleka, syna Jerúbešetova? Nebyla to žena, která na něho svrhla ze zdi mlýnský kámen, takže umřel v Tebesu? Proč jste se přibližovali k hradbám?" Pak řekneš: "Také tvůj služebník Chetejec Uriáš je mrtev.""
Posel šel, přišel k Davidovi a oznámil všechno, s čím ho Jóab poslal. Posel Davidovi řekl: "Ti muži byli v přesile a vytrhli proti nám do pole, ale my jsme na ně dotírali až do vrat brány. Vtom začali z hradeb na tvé služebníky střílet lučištníci a usmrtili několik královských služebníků. Také tvůj služebník Chetejec Uriáš je mrtev."
David řekl poslovi: "Vyřiď Jóabovi: "Nepokládej to za nic zlého, vždyť meč požírá tak i onak. Zesil svůj boj proti městu a zboř je." Posilni ho!"
Když Uriášova žena uslyšela, že její muž Uriáš je mrtev, naříkala nad svým manželem. Jakmile však smutek pominul, David pro ni poslal, přijal ji do svého domu a ona se stala jeho ženou. Porodila mu pak syna. Ale v očích Hospodinových bylo zlé, co David spáchal.
Hospodin poslal k Davidovi Náthana. Ten k němu přišel a řekl mu: "V jednom městě byli dva muži, jeden boháč a druhý chudák. Boháč měl velmi mnoho bravu a skotu. Chudák neměl nic než jednu malou ovečku, kterou si koupil. Živil ji, rostla u něho spolu s jeho syny, jedla z jeho skývy chleba a pila z jeho poháru, spávala v jeho klíně a on ji měl jako dceru.
Tu přišel k bohatému muži návštěvník. Jemu bylo líto vzít nějaký kus ze svého bravu či skotu, aby jej připravil poutníkovi, který k němu přišel. Vzal tedy ovečku toho chudého muže a připravil ji muži, který k němu přišel."
David vzplanul proti tomu muži náramným hněvem. Řekl Náthanovi: "Jakože živ je Hospodin, muž, který tohle spáchal, je synem smrti! A tu ovečku nahradí čtyřnásobně zato, že něco takového spáchal a neměl soucitu."
Náthan Davidovi odvětil: "Ten muž jsi ty! Toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Já jsem tě pomazal za krále nad Izraelem a já jsem tě vytrhl ze Saulových rukou. Dal jsem ti dům tvého pána a do tvé náruče ženy tvého pána, dal jsem ti dům Izraelův i Judův, a kdyby ti to bylo málo, přidal bych ti mnohem víc. Proč jsi pohrdl Hospodinovým slovem a dopustil ses toho, co je v jeho očích zlé? Chetejce Uriáše jsi zabil mečem a jeho ženu sis vzal za manželku, zavraždils ho mečem Amónovců. Nyní se už nikdy nevyhne meč tvému domu, protože jsi mnou pohrdl a vzal jsi Chetejci Uriášovi ženu, aby ti byla manželkou. Toto praví Hospodin: Hle, já způsobím, aby proti tobě povstalo zlo z tvého domu. Před tvýma očima vezmu tvé ženy a dám je tomu, kdo je ti blízký; ten bude s tvými ženami spát za bílého dne. A ačkoli tys to spáchal tajně, já tuto věc učiním před celým Izraelem, a to za dne."
David Nátanovi řekl: "Zhřešil jsem proti Hospodinu." Nátan Davidovi pravil: "Týž Hospodin hřích s tebe sňal. Nezemřeš. Poněvadž jsi však touto věcí zavinil, aby nepřátelé Hospodina znevažovali, syn, který se ti narodí, musí zemřít."
Náthan pak odešel do svého domu. I zasáhl Hospodin dítě, které Davidovi porodila Uriášova žena, takže těžce onemocnělo.
David kvůli chlapci hledal Boha a tvrdě se postil, pak šel domů a ležel přes noc na zemi. Starší jeho domu k němu přistoupili, aby ho zvedli ze země, on však nechtěl, ba ani s nimi chléb nepojedl.
Sedmého dne dítě zemřelo. Davidovi služebníci se mu báli oznámit, že dítě zemřelo. Říkali: "Když dítě bylo ještě naživu, domlouvali jsme mu, ale neuposlechl nás. Jak bychom mu teď mohli říci: "Dítě zemřelo"?
Provedl by něco zlého."
Když David viděl, že si jeho služebníci šeptají, porozuměl, že dítě zemřelo. David se tedy svých služebníků zeptal: "Dítě zemřelo?" Odvětili: "Zemřelo." A David vstal ze země, umyl se, pomazal se, převlékl si oděv, vešel do Hospodinova domu a klaněl se. Pak vstoupil do svého domu a požádal, aby mu předložili chléb, a jedl.
Jeho služebníci mu pravili: "Jak můžeš takto jednat? Dokud dítě bylo naživu, postil ses a plakal. Jakmile dítě zemřelo, vstaneš a jíš chléb."
Odvětil: "Dokud dítě ještě žilo, postil jsem se a plakal, neboť jsem si říkal: Kdoví, zda se Hospodin nade mnou neslituje a zda dítě nezůstane naživu. Teď zemřelo. Proč bych se měl postit? Což je mohu ještě přivést zpět? Já půjdu k němu, ale ono se ke mně nevrátí."
Pak David potěšil svou ženu Bat-šebu, vešel k ní a spal s ní. I porodila syna a on mu dal jméno Šalomoun. Toho si Hospodin zamiloval a ohlásil skrze proroka Náthana, že ho mají pojmenovat Jedidjáš (to je Hospodinův miláček) kvůli Hospodinu.
O marnotratném synovi, milosrdném otci a závistivém bratrovi
(Lk 15,11-32)
Pán vypráví podobenství, v němž ukazuje na milosrdného otce jako na transparent Boha Otce. Také zde vidíme chybujícího mladšího syna, který poznal svůj omyl a hřích a nachází cestu zpět do otcova domu, kde je mu navrácena synovská důstojnost. Jak s otcovou velkorysostí kontrastuje jednání staršího syna, který závidí svému mladšímu bratrovi jeho hříchy a je k němu nemilosrdný!
Řekl také: "Jeden člověk měl dva syny.
Ten mladší řekl otci: `Otče, dej mi díl majetku, který na mne připadá.´ On jim rozdělil své jmění. Po nemnoha dnech mladší syn všechno zpeněžil, odešel do daleké země a tam rozmařilým životem svůj majetek rozházel. A když už všechno utratil, nastal v té zemi veliký hlad a on začal mít nouzi.
Šel a uchytil se u jednoho občana té země; ten ho poslal na pole pást vepře. A byl by si chtěl naplnit žaludek slupkami, které žrali vepři, ale ani ty nedostával. Tu šel do sebe a řekl: `Jak mnoho nádeníků u mého otce má chleba nazbyt, a já tu hynu hladem! Vstanu, půjdu ke svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem; přijmi mne jako jednoho ze svých nádeníků.´ - I vstal a šel ke svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil.
Syn mu řekl: `Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem.´ Ale otec rozkázal svým služebníkům: `Přineste ihned nejlepší oděv a oblečte ho; dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy. Přiveďte vykrmené tele, zabijte je, hodujme a buďme veselí, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.´ A začali se veselit.
Starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to má znamenat. On mu odpověděl: `Vrátil se tvůj bratr, a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že ho zase má doma živého a zdravého.´ I rozhněval se a nechtěl jít dovnitř.
Otec vyšel a domlouval mu. Ale on odpověděl: `Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz; a mě jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Ale když přišel tenhle tvůj syn, který s děvkami prohýřil tvé jmění, dal jsi pro něho zabít vykrmené tele.´
On mu řekl: `Synu, ty jsi stále se mnou a všecko, co mám, je tvé. Ale máme proč se veselit a radovat, poněvadž tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.´"
Víra cizince
(Mt 8,5-13)
I ti, kdo nepatří do oficiálního společenství, mohou mít velkou víru; často i větší než ti, kdo se považují za věřící. Proto nikdo neví, kdo spasen bude a kdo nikoli.
Tu když přišel do Kafarnaum, přistoupil k němu jeden setník a prosil ho: "Pane, můj sluha leží doma ochrnutý a hrozně trpí." Řekl mu: "Já přijdu a uzdravím ho."
Setník však odpověděl: "Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu; ale řekni jen slovo, a můj sluha bude uzdraven. Vždyť i já podléhám rozkazům a vojákům rozkazuji; řeknu-li některému `jdi´, pak jde; jinému `pojď sem´, pak přijde; a svému otroku `udělej to´, pak to udělá."
Když to Ježíš uslyšel, podivil se, a řekl těm, kdo ho následovali: "Amen, amen, pravím vám, tak velikou víru jsem v Izraeli nenalezl u nikoho. - Pravím vám, že mnozí od východu i západu přijdou a budou stolovat s Abrahamem, Izákem a Jákobem v království nebeském; ale synové království budou vyvrženi ven do tmy; tam bude pláč a skřípění zubů."
Potom řekl Ježíš setníkovi: "Jdi, a jak jsi uvěřil, tak se ti staň." A v tu chvíli se sluha uzdravil.
Nevinná Zuzana odsouzena.
Zneužití pravomoci veřejných činitelů
(Dan 13,1-64)
Tady Duch Boží poučuje čtenáře Bible o tom, že vysoké společenské postavení snadno svádí ke zneužití pravomoci, zvlášť když takoví činitelé nejsou mravně bezúhonní. - Jako východisko připomeňme, že u soudu stačilo k odsouzení stejné svědectví dvou svědků, že pro cizoložství stanovil Mojžíšův zákon trest ukamenování (Lv 20,10) a pro křivé svědectví trest podle zásady "oko za oko, zub za zub" (Dt 19,16-21).
V Babylóně bydlel muž jménem Jójakím. Vzal si za ženu Zuzanu, dceru Chilkiášovu. Byla velmi krásná a bohabojná. Její rodiče byli spravedliví a vychovali dceru podle Mojžíšova zákona. Jójakím byl velmi bohatý a měl při svém domě zahradu. U něho se scházeli židé, protože byl ze všech nejváženější.
Toho roku byli ustanoveni jako soudci z lidu dva starší, o jakých Panovník řekl: "Vyšla svévole z Babylónu od starších, soudců", kteří byli považováni za správce lidu. Bývali hosty v Jójákimově domě a přicházeli k nim všichni, kdo vedli soudní při. Když se v poledne lid rozešel, vycházívala Zuzana, aby se prošla v zahradě svého muže. Oba starší ji pozorovali každý den, jak vychází a prochází se, a zatoužili po ní. Pomátli se na rozumu a odvrátili své oči tak, že nehleděli k Nebi a nepamatovali na spravedlivé úradky Boží. Oba byli posedlí vášní po ní, ale nesvěřili se jeden druhému se svým trápením. Styděli se totiž svěřit se se svou touhou obcovat s ní. Každý den však dychtivě číhali, aby ji viděli. Jednou řekli jeden druhému: "Pojďme domů, je čas k obědu." Vyšli a rozešli se, ale vrátili se a sešli se na stejném místě. Sdělili si důvod toho, přiznali se ke své vášni a společně začali hledat vhodnou chvíli, kdy by Zuzanu zastihli samotnou.
Když tak čekali na příhodný den, vyšla jako včera a předevčírem pouze se dvěma služkami. Protože bylo vedro, zatoužila se vykoupat v zahradě. Nebyl tam nikdo, až na ty dva starší, kteří ji z úkrytu pozorovali. Zuzana řekla služkám: "Přineste mi olej a voňavku, a zavřete dveře zahrady, abych se mohla vykoupat." Učinily, jak jim řekla, zavřely dveře zahrady a odešly postranními dvířky, aby přinesly, co jim nařídila. Neviděly ty starší, protože byli ukrytí.
Jakmile služky vyšly, oba starší se zvedli, přiběhli k ní a naléhali: "Dveře zahrady jsou zavřené, nikdo nás neuvidí, dychtíme po tobě, buď nám po vůli! Jestliže ne, dosvědčíme, že tu byl s tebou nějaký mladík a že jsi proto poslala služky pryč."
Zuzana zabědovala: "Ze všech stran jsem sevřena. Když to udělám, bude to má smrt, neudělám-li to, neuniknu vašim rukám. Lépe mi bude, když to neudělám a padnu do vašich rukou, než abych zhřešila před Hospodinem." Začala hlasitě křičet, ale oba starší ji překřičeli. Jeden z nich odběhl a otevřel dveře zahrady. Jakmile obyvatelé domu uslyšeli ze zahrady křik, přiběhli postranními dvířky podívat se, co se jí stalo. Starší přednesli své obvinění. Služebníci se velmi zastyděli, protože něco podobného nikdy nebylo o Zuzaně vysloveno.
Druhého dne se lid sešel k jejímu muži Jójakímovi. Přišli i ti dva starší, plni zlých úmyslů proti Zuzaně, aby ji přivedli na smrt. Řekli před lidem: "Pošlete pro Zuzanu, dceru Chilkiášovu, Jójakímovu ženu." Poslali pro ni. Přišla ona i její rodiče a děti a všichni její příbuzní. Zuzana byla velmi líbezná a krásného vzhledu. Aby se ti zlotřilci nasytili její krásou, poručili ji odhalit, měla totiž zahalený obličej. Plakali ti, kdo byli s ní, i všichni, kdo ji viděli. Oba starší pak povstali uprostřed lidu a vložili ruce na její hlavu. Ona s pláčem pohlédla k nebi, neboť svým srdcem se s důvěrou upínala k Hospodinu. Starší pak vyprávěli: "Když jsme se sami procházeli po zahradě, ona vešla se dvěma dívkami, dala zavřít dveře zahrady a dívky propustila. Tu k ní přišel mladík, který byl předtím ukrytý, a ležel s ní. My jsme byli v rohu zahrady a když jsme viděli tu nepravost, běželi jsme k nim a viděli jsme je spolu obcovat. Jeho jsme se však nemohli zmocnit, protože byl silnější než my, otevřel dveře a uprchl. Ji jsme chytili a vyptávali se, kdo je ten mladík, ale nechtěla nám to říci. Toto dosvědčujeme." Shromáždění jim uvěřilo jako starším lidu a soudcům a odsoudili ji k smrti. Zuzana hlasitě zvolala: "Bože věčný, který znáš skryté věci, který víš všechno dřív, než se to stane, ty víš, že křivě proti mně svědčili. Hle, mám zemřít, ačkoli jsem neučinila nic z toho zlého, co o mně vypověděli."
Hospodin vyslyšel její hlas. Když ji odváděli na smrt, probudil Bůh svatého ducha v mladém jinochu, který se jmenoval Daniel. Ten hlasitě zvolal: "Já jsem čist od její krve!" Všechen lid se k němu obrátil a ptali se: "Co znamenají slova, která jsi promluvil?" On stál uprostřed nich a řekl: "Jste pošetilí, synové Izraele? Bez vyšetřování a bez jasného důkazu jste odsoudili izraelskou dceru. Obnovte soud, tito dva svědčili proti ní křivě."
Všechen lid se rychle vrátil. Starší lidu mu řekli: "Posaď se zde uprostřed nás a vylož nám to. Bůh ti dal zřejmě moudrost stáří." Daniel jim řekl: "Oddělte ty dva daleko od sebe a já je vyslechnu." Když oddělili jednoho od druhého, zavolal jednoho z nich a řekl mu: "Ty, který jsi po všechny dny až do stáří páchal zlo, teď vyjdou najevo tvé dřívější hříchy. Soudil jsi nespravedlivě, nevinné jsi odsuzoval a viníky propouštěl, ačkoli Hospodin praví: "Nezabiješ nevinného a spravedlivého!" A teď mluv! Jestliže jsi je opravdu viděl, pověz: Pod kterým stromem jsi je viděl spolu obcovat?" On odpověděl: "Pod lentiškem." Řekl mu Daniel: "Věru, zalhal jsi ve svůj neprospěch. Hle, anděl Boží má už od Boha rozkaz, aby tě rozťal vpůli!" Dal ho odvést pryč a rozkázal přivést druhého. Tomu řekl: "Plemeno kenaanské a ne judské, krása tě omámila, vášní je zvráceno tvé srdce. Takhle jste se chovali k dcerám izraelským a ony se vám ze strachu podvolovaly, ale dcera judská si nedala líbit vaši svévoli. Teď mi řekni: Pod kterým stromem jsi je přistihl spolu obcovat?" Odpověděl: "Pod dubem." Daniel mu řekl: "Věru, i ty jsi zalhal ve svůj neprospěch. Anděl Boží už čeká, má meč, aby tě rozťal vpůli; tak vás oba zahubí."
Celé shromáždění začalo hlasitě volat a chválilo Boha, který zachraňuje ty, kdo v něho doufají. Obořili se na ty dva starší, neboť je Daniel usvědčil slovy jejich vlastních úst z křivého svědectví, a udělali s nimi to zlé, co oni chtěli učinit bližnímu. Jednali podle zákona Mojžíšova a zabili je. Tak byla toho dne zachráněna nevinná krev.
Chilkiáš a jeho žena chválili Boha za svou dceru Zuzanu s Jójakímem, jejím mužem, a všemi příbuznými, že se na ní nenašlo nic hanebného. Od toho dne po všechny další dny se stal Daniel velkým v očích lidu.
Hospodin vyslyšel její hlas. Když ji odváděli na smrt, probudil Bůh svatého ducha v mladém jinochu, který se jmenoval Daniel. Ten hlasitě zvolal: "Já jsem čist od její krve!" Všechen lid se k němu obrátil a ptali se: "Co znamenají slova, která jsi promluvil?" On stál uprostřed nich a řekl: "Jste pošetilí, synové Izraele? Bez vyšetřování a bez jasného důkazu jste odsoudili izraelskou dceru. Obnovte soud, tito dva svědčili proti ní křivě."
Všechen lid se rychle vrátil. Starší lidu mu řekli: "Posaď se zde uprostřed nás a vylož nám to. Bůh ti dal zřejmě moudrost stáří." Daniel jim řekl: "Oddělte ty dva daleko od sebe a já je vyslechnu." Když oddělili jednoho od druhého, zavolal jednoho z nich a řekl mu: "Ty, který jsi po všechny dny až do stáří páchal zlo, teď vyjdou najevo tvé dřívější hříchy. Soudil jsi nespravedlivě, nevinné jsi odsuzoval a viníky propouštěl, ačkoli Hospodin praví: "Nezabiješ nevinného a spravedlivého!" A teď mluv! Jestliže jsi je opravdu viděl, pověz: Pod kterým stromem jsi je viděl spolu obcovat?" On odpověděl: "Pod lentiškem." Řekl mu Daniel: "Věru, zalhal jsi ve svůj neprospěch. Hle, anděl Boží má už od Boha rozkaz, aby tě rozťal vpůli!" Dal ho odvést pryč a rozkázal přivést druhého. Tomu řekl: "Plemeno kenaanské a ne judské, krása tě omámila, vášní je zvráceno tvé srdce. Takhle jste se chovali k dcerám izraelským a ony se vám ze strachu podvolovaly, ale dcera judská si nedala líbit vaši svévoli. Teď mi řekni: Pod kterým stromem jsi je přistihl spolu obcovat?" Odpověděl: "Pod dubem." Daniel mu řekl: "Věru, i ty jsi zalhal ve svůj neprospěch. Anděl Boží už čeká, má meč, aby tě rozťal vpůli; tak vás oba zahubí."
Celé shromáždění začalo hlasitě volat a chválilo Boha, který zachraňuje ty, kdo v něho doufají. Obořili se na ty dva starší, neboť je Daniel usvědčil slovy jejich vlastních úst z křivého svědectví, a udělali s nimi to zlé, co oni chtěli učinit bližnímu. Jednali podle zákona Mojžíšova a zabili je. Tak byla toho dne zachráněna nevinná krev.
Chilkiáš a jeho žena chválili Boha za svou dceru Zuzanu s Jójakímem, jejím mužem, a všemi příbuznými, že se na ní nenašlo nic hanebného. Od toho dne po všechny další dny se stal Daniel velkým v očích lidu.
Annina modlitba
Příběh o hluboké modlitbě ponižovaného člověka a o jejím vyslyšení. Také o lehkovážném posuzování - nemáme soudit podle vnějšku. Bůh vidí do srdce, člověk nikoli.
Byl jeden muž z Ramatajim-sófímu, z Efrajimského pohoří; jmenoval se Elkána. Byl to Efratejec, syn Jeróchama, syna Elíhúa, syna Tochúa, syna Súfova. Měl dvě ženy: jedna se jmenovala Anna a druhá Penina. Penina měla děti, Anna děti neměla.
Ten muž putoval rok co rok ze svého města, aby se klaněl Hospodinu zástupů a obětoval mu v Šílu. Tam byli Hospodinovými kněžími dva synové Élího, Chofní a Pinchas. Když nastal den, kdy Elkána obětoval, dával své ženě Penině i všem jejím synům a dcerám díly z oběti; Anně pak dával dvojnásobný díl, protože Annu miloval; Hospodin však uzavřel její lůno. Její protivnice ji ustavičně urážela, že Hospodin uzavřel její lůno, jen aby jí dráždila. Tak tomu bývalo každého roku.
Pokaždé, když putovala do Hospodinova domu, tak ji urážela, že Anna pro pláč ani nejedla. Její muž Elkána ji uklidňoval: "Anno, proč pláčeš? Proč nejíš? Proč jsi tak ztrápená? Což já pro tebe neznamenám víc než deset synů?"
Jednou, když v Sílu pojedli a popili, Anna vstala, zatímco kněz Élí seděl na stolci u veřejí Hospodinova chrámu, a v hořkosti duše se modlila k Hospodinu a usedavě plakala. Složila slib. Řekla: "Hospodine zástupů, jestliže opravdu shlédneš na ponížení své služebnice a rozpomeneš se na mne, jestliže na svou služebnici nezapomeneš, ale daruješ své služebnici mužského potomka, daruji jej tobě, Hospodine, na celý život; břitva se jeho hlavy nedotkne."
Když se před Hospodinem tolik modlila, Élí dával pozor na její ústa. Anna hovořila jen v srdci a pouze její rty se pohybovaly, ale její hlas nebylo slyšet, takže ji Élí pokládal za opilou. Řekl jí proto: "Jak dlouho budeš opilá? Zanech už vína!" Ale Anna odpověděla: "Nikoli, můj pane; jsem žena hluboce zarmoucená. Nepila jsem víno ani jiný opojný nápoj, pouze jsem vylévala před Hospodinem svou duši. Nepokládej svou služebnici za ženu ničemnou. Vždyť až dosud jsem mluvila ze své velké beznaděje a žalosti." Élí odpověděl: "Jdi v pokoji. Bůh Izraele ti dá, zač jsi ho tak naléhavě prosila." Ona na to řekla: "Kéž tvá služebnice najde u tebe milost!" Potom ta žena šla svou cestou, pojedla a její tvář už nebyla smutná.
Za časného jitra se poklonili před Hospodinem a vraceli se. Když přišli do svého domu do Rámy, Elkána poznal svou ženu Annu a Hospodin se na ni rozpomenul. Anna otěhotněla, a než uplynul rok, porodila syna a pojmenovala ho Samuel (to je Vyslyšel Bůh). Řekla: "Vždyť jsem si ho vyprosila od Hospodina" (1 Sam 1,1-20)
Stvoření člověka, jeho pád a vyhnání z ráje
(Gn 1,26-2,1.4-9.15-25; 3)
Písmo svaté předkládá mimořádně vznešený pohled na lidskou důstojnost, k níž byl člověk stvořen, a to jako muž a žena. Člověk však padá, volí hadovu nabídku, aby byl "jako Bůh". Stává se tak vyhnancem ráje, žije ve světě, který jeho hříchem pozbyl svého požehnání (srov. Řím 8,22). - Touha po bohorovnosti se bude táhnout celými lidskými dějinami.
I řekl Bůh: "Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi."
Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. A Bůh jim požehnal a řekl jim: "Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe." - Bůh také řekl: "Hle, dal jsem vám na celé zemi každou bylinu nesoucí semena i každý strom, na němž rostou plody se semeny. To budete mít za pokrm. Veškeré zemské zvěři i všemu nebeskému ptactvu a všemu, co se plazí po zemi, v čem je živá duše, dal jsem za pokrm veškerou zelenou bylinu." A stalo se tak. - Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré. Byl večer a bylo jitro, den šestý. Tak byla dokončena nebesa i země se všemi svými zástupy.
Toto je rodopis nebe a země, jak byly stvořeny. V den, kdy Hospodin Bůh učinil zemi a nebe, nebylo na zemi ještě žádné polní křovisko ani nevzcházela žádná polní bylina, neboť Hospodin Bůh nezavlažoval zemi deštěm, a nebylo člověka, který by zemi obdělával. Jen záplava vystupovala ze země a napájela celý zemský povrch.
I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem. A Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu na východě a postavil tam člověka, kterého vytvořil. Hospodin Bůh dal vyrůst ze země všemu stromoví žádoucímu na pohled, s plody dobrými k jídlu, uprostřed zahrady pak stromu života a stromu poznání dobrého a zlého. Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil. A Hospodin Bůh člověku přikázal: "Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti."
I řekl Hospodin Bůh: "Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou." Když vytvořil Hospodin Bůh ze země všechnu polní zvěř a všechno nebeské ptactvo, přivedl je k člověku, aby viděl, jak je nazve. Každý živý tvor se měl jmenovat podle toho, jak jej nazve. Člověk tedy pojmenoval všechna zvířata a nebeské ptactvo i všechnu polní zvěř. Ale pro člověka se nenašla pomoc jemu rovná. I uvedl Hospodin Bůh na člověka mrákotu, až usnul. Vzal jedno z jeho žeber a uzavřel to místo masem. A Hospodin Bůh utvořil z žebra, které vzal z člověka, ženu a přivedl ji k němu. Člověk zvolal: "Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla! Ať muženou se nazývá, vždyť z muže vzata jest." - Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem. Oba dva byli nazí, člověk i jeho žena, ale nestyděli se.
Nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl had. Řekl ženě: "Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?" Žena hadovi odvětila: "Plody ze stromů v zahradě jíst smíme. Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: "Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli."" Had ženu ujišťoval: "Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé."
Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl. Oběma se otevřely oči: poznali, že jsou nazí. Spletli tedy fíkové listy a přepásali se jimi. - Tu uslyšeli hlas Hospodina Boha procházejícího se po zahradě za denního vánku. I ukryli se člověk a jeho žena před Hospodinem Bohem uprostřed stromoví v zahradě. Hospodin Bůh zavolal na člověka: "Kde jsi?" On odpověděl: "Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se." Bůh mu řekl: "Kdo ti pověděl, že jsi nahý? Nejedl jsi z toho stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst?" Člověk odpověděl: "Žena, kterou jsi mi dal, aby při mně stála, ta mi dala z toho stromu a já jsem jedl." Proto řekl Hospodin Bůh ženě: "Cos to učinila?" Žena odpověděla: "Had mě podvedl a já jsem jedla." I řekl Hospodin Bůh hadovi: "Protožes to učinil, buď proklet, vyvržen ode všech zvířat a ode vší polní zvěře. Polezeš po břiše, po všechny dny svého života žrát budeš prach. Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu." Ženě řekl: "Velice rozmnožím tvé trápení i bolesti těhotenství, syny budeš rodit v utrpení, budeš dychtit po svém muži, ale on nad tebou bude vládnout." Adamovi řekl: "Uposlechl jsi hlasu své ženy a jedl jsi ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst. Kvůli tobě nechť je země prokleta; po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení. Vydá ti jenom trní a hloží a budeš jíst polní byliny. V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš." - Člověk svou ženu pojmenoval Eva (to je Živa), protože se stala matkou všech živých. Hospodin Bůh udělal Adamovi a jeho ženě kožené suknice a přioděl je.
I řekl Hospodin Bůh: "Teď je člověk jako jeden z nás, zná dobré i zlé. Nepřipustím, aby vztáhl ruku po stromu života, jedl a byl živ navěky." Proto jej Hospodin Bůh vyhnal ze zahrady v Edenu, aby obdělával zemi, z níž byl vzat. Tak člověka zapudil. Východně od zahrady v Edenu usadil cheruby s míhajícím se plamenným mečem, aby střežili cestu ke stromu života.
"Jsem snad strážcem svého bratra?"
(Gn 4,2b-15)
Bible zde ukazuje na to, čeho je schopna závist, nenávist a nepřejícnost, a to nejen v lidských hmotných věcech, ale i ve vztahu k Bohu - až k bratrovraždě (viz i Mt 10,21 aj.). Nenávist nakonec zachvacuje celé bytí člověka, že se s ní obrací i proti Bohu s nevídanou a nepochopitelnou zpupností a drzostí.
Ábel se stal pastýřem ovcí, ale Kain se stal zemědělcem. Po jisté době přinesl Kain Hospodinu obětní dar z plodin země. Také Ábel přinesl oběť ze svých prvorozených ovcí a z jejich tuku. I shlédl Hospodin na Ábela a na jeho obětní dar, na Kaina však a na jeho obětní dar neshlédl. Proto Kain vzplanul velikým hněvem a zesinal v tváři.
I řekl Hospodin Kainovi: "Proč jsi tak vzplanul? A proč máš tak sinalou tvář? Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout." - I promluvil Kain ke svému bratru Ábelovi... Když byli na poli, povstal Kain proti svému bratru Ábelovi a zabil jej.
Hospodin řekl Kainovi: "Kde je tvůj bratr Ábel?" Odvětil: "Nevím. Cožpak jsem strážcem svého bratra?" - Hospodin pravil: "Cos to učinil! Slyš, prolitá krev tvého bratra křičí ke mně ze země. Budeš nyní proklet a vyvržen ze země, která rozevřela svá ústa, aby z tvé ruky přijala krev tvého bratra. Budeš-li obdělávat půdu, už ti nedá svou sílu. Budeš na zemi psancem a štvancem." - Kain Hospodinu odvětil: "Můj zločin je větší, než je možno odčinit. Hle, vypudil jsi mě dnes ze země. Budu se muset skrývat před tvou tváří. Stal jsem se na zemi psancem a štvancem. Každý, kdo mě najde, bude mě moci zabít." Ale Hospodin řekl: "Nikoli, kdo by Kaina zabil, bude postižen sedmeronásobnou pomstou." A Hospodin poznamenal Kaina znamením, aby jej nikdo, kdo ho najde, nezabil.
Emauzští učedníci
( Lk 24,13-44)
Jemné vyprávění o zarmoucených učednících, ke kterým se Pán připojil, aby jim objasnil smysl Písem o sobě. Oni svého Milovaného poznali až podle lámání chleba. Jejich radost neměla hranice a neváhali se o ni podělit přes fyzickou námahu celodenní cesty, kterou hravě znovu podnikli!
Téhož dne se dva z učedníků ubírali do vsi jménem Emaus, která je od Jeruzaléma vzdálena asi tři hodiny cesty, a rozmlouvali spolu o tom všem, co se událo. A jak to v řeči probírali, připojil se k nim sám Ježíš a šel s nimi. Ale něco jako by bránilo jejich očím, aby ho poznali.
Řekl jim: "O čem to spolu rozmlouváte?" Oni zůstali stát plni zármutku. Jeden z nich, jménem Kleofáš, mu odpověděl: "Ty jsi asi jediný z Jeruzaléma, kdo neví, co se tam v těchto dnech stalo!" On se jich zeptal: "A co to bylo?" Oni mu odpověděli: "Jak Ježíš Nazaretského, který byl prorok mocný slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem, naši velekněží a členové rady vydali, aby byl odsouzen na smrt, a ukřižovali ho. A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Ale už je to dnes třetí den, co se to stalo. Ovšem některé z našich žen nás ohromily: Byly totiž zrána u hrobu a nenalezly jeho tělo; přišly a vyprávěly, že měly i vidění andělů, kteří říkali, že je živ. Někteří z nás pak odešli ke hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy vypravovaly, jeho však neviděli."
A on jim řekl: Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci! Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a vejít do slávy?" Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma.
Když už byli blízko vesnice, do které šli, on jako by chtěl jít dál. Oni ho však začali přemlouvat: "Zůstaň s námi, vždyť už je k večeru a den se schyluje." Vešel tedy a zůstal s nimi. Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim. Tu se jim otevřely oči a poznali ho; ale on zmizel jejich zrakům.
Řekli si spolu: "Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?" A v tu hodinu vstali a vrátili se do Jeruzaléma; nalezli jedenáct učedníků a jejich druhy pohromadě. Ti jim řekli: "Pán byl opravdu vzkříšen a zjevil se Šimonovi." - Oni pak vypravovali, co se jim stalo na cestě a jak se jim dal poznat, když lámal chléb. Když o tom mluvili, stál tu on sám uprostřed nich a řekl jim: "Pokoj vám." Zděsili se a byli plni strachu, poněvadž se domnívali, že vidí ducha.
Řekl jim: "Proč jste tak zmateni a proč vám takové věci přicházejí na mysl? Podívejte se na mé ruce a nohy: vždyť jsem to já. Dotkněte se mne a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jako to vidíte na mně." To řekl a ukázal jim ruce a nohy. Když tomu pro samou radost nemohli uvěřit a jen se divili, řekl jim: "Máte tu něco k jídlu?" Podali mu kus pečené ryby. Vzal si a pojedl před nimi. Řekl jim: "To jsem měl na mysli, když jsem byl ještě s vámi a říkal vám, že se musí naplnit všechno, co je o mně psáno v zákoně Mojžíšově, v Prorocích a Žalmech."
Mariin chvalozpěv "Magnifikat"
Vzor modlitby chvály, díků a vděčnosti, vycházejí z biblických citací.
Duše má velebí Pána a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli, že se sklonil ke své služebnici v jejím ponížení. Hle, od této chvíle budou mne blahoslavit všechna pokolení, že se mnou učinil veliké věci ten, který je mocný. Svaté jest jeho jméno a milosrdenství jeho od pokolení do pokolení k těm, kdo se ho bojí. Prokázal sílu svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně; vladaře svrhl s trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou. Ujal se svého služebníka Izraele, pamětliv svého milosrdenství, jež slíbil našim otcům, Abrahamovi a jeho potomkům na věky" (Lk 1,46-55).
Zachariášovo kantikum
Nyní můžeš propustit svého služebníka v pokoji, neboť mé oči viděli tvou spásu, kterou jsi připravil přede všemi národy … k spáse světa a k slávě svého izraelského lidu… Modlitba podobná Magnifikat, která děkuje za přislíbené Boží milosrdenství svázané s blízkým koncem života.
"Pochválen buď Hospodin, Bůh Izraele, protože navštívil a vykoupil svůj lid, a vzbudil nám mocného spasitele z rodu Davida, svého služebníka, jak mluvil ústy svatých proroků od pradávna; zachránil nás od našich nepřátel a z rukou těch, kteří nás nenávidí, slitoval se nad našimi otci a rozpomenul se na svou svatou smlouvu, na přísahu, kterou učinil našemu otci Abrahamovi, že nám dá, abychom vysvobozeni z rukou nepřátel a prosti strachu jej zbožně a spravedlivě ctili po všechny dny svého života.
A ty, synu, budeš nazván prorokem Nejvyššího, neboť půjdeš před Pánem, abys mu připravil cestu a dal jeho lidu poznat spásu v odpuštění hříchů, pro slitování a milosrdenství našeho Boha, jímž nás navštíví Vycházející z výsosti, aby se zjevil těm, kdo jsou ve tmě a stínu smrti, a uvedl naše kroky na cestu pokoje" (Lk 1,68-79).
Písmo svaté obsahuje vše, co potřebujeme znát ke spáse své i svých bližních. Jeho existence ve všech knihovnách celého světa je nepřehlédnutelnou stopou Boha, psanou a všem gramotným srozumitelnou. Kdo se ve vztahu k ní může na něco vymluvit?
|
INDEX
______________________________________________________
stopa
7-14 / Písmo svaté - Bible
_________
