DUCH ROZLIŠOVÁNÍ

Po celou éru existence člověka se střetávají v boji o jeho věčnost duch Boží a duch světa. A člověk musí celý život rozlišovat mezi Dobrem a Zlem. Dobro je prezentováno Boží láskou k člověku, kodifikovanou do Desatera a později do dvojího přikázání lásky k Bohu a člověku. Zlo prezentuje odklon lidského srdce od Božích přání k lidské svévoli. Začalo to už v biblickém Ráji, kde si člověk sám utrhl a snědl plod ze stromu poznání dobrého a zlého.    "Hospodin Bůh dal vyrůst ze země všemu stromoví žádoucímu na pohled, s plody dobrými k jídlu, uprostřed zahrady pak stromu života a stromu poznání dobrého a zlého. A Hospodin Bůh člověku přikázal: "Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti."    Had ženu ujišťoval: "Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé."    Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl. Oběma se otevřely oči…" (Gn 2,9.16n; 3,4-7a)    Člověk do té doby žil v blažené nevinnosti. Pak se to radikálně změnilo: byl nucen na sebe vzít povinnost rozlišovat mezi dobrem a zlem a rozhodovat o sobě, jestli zůstane u Boha nebo půjde za lživým lákáním hada.    Tak se lidské bytí prodírá lákáními světa, která vedou do hříchu a do smrti, aby strmou stezkou dosáhlo konečného společenství s Bohem. Stálým stykem s přítomností hříchu ve světě se jeho jasné poznání Boha zatemňuje. Dobro už tak snadno nepoznává, mysl je zatížená zlými sklony. Bůh však člověka neponechává napospas sobě, dává mu mnohé přísliby své přízně, ale nejen to, dává mu i interního vůdce, který mu říká, co je dobře a co špatně, svědomí:    (Mojžíšova řeč na rozloučenou): "Hospodin, tvůj Bůh, obřeže tvé srdce i srdce tvého potomstva a budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a budeš živ.    Ty budeš opět poslouchat Hospodina a dodržovat všechny jeho příkazy, které ti dnes udílím. Hospodin, tvůj Bůh, ti dá nadbytek dobrého v každé práci tvých rukou, plodu tvého života a plodu tvého dobytka i plodin tvé role. Hospodin se bude opět nad tebou veselit k tvému dobru, jako se veselil nad tvými otci, budeš-li poslouchat Hospodina, svého Boha, a dbát na jeho přikázání a nařízení, zapsaná v knize tohoto zákona, a navrátíš-li se k Hospodinu, svému Bohu, celým svým srdcem a celou svou duší.    Tento příkaz, který ti dnes udílím, není pro tebe ani nepochopitelný, ani vzdálený. Není v nebi, abys musel říkat: "Kdo nám vystoupí na nebe, vezme jej pro nás a ohlásí nám jej, abychom ho plnili?" Ani za mořem není, abys musel říkat: "Kdo se nám přeplaví přes moře, vezme jej pro nás a ohlásí nám jej, abychom ho plnili?" Vždyť to slovo je ti velmi blízko, ve tvých ústech a ve tvém srdci, abys je dodržoval.    Hleď, předložil jsem ti dnes život a dobro i smrt a zlo; když ti dnes přikazuji, abys miloval Hospodina, svého Boha, chodil po jeho cestách a dbal na jeho přikázání, nařízení a právní ustanovení, pak budeš žít a rozmnožíš se; Hospodin, tvůj Bůh, ti bude žehnat v zemi, kterou přicházíš obsadit.    Jestliže se však tvé srdce odvrátí a nebudeš poslouchat, ale dáš se svést a budeš se klanět jiným bohům a sloužit jim, oznamuji vám dnes, že úplně zaniknete. Dovolávám se dnes proti vám svědectví nebes i země: Předložil jsem ti život i smrt, požehnání i zlořečení; vyvol si tedy život, abys byl živ ty i tvé potomstvo a miloval Hospodina, svého Boha, poslouchal ho a přimkl se k němu. Na něm závisí tvůj život a délka tvých dnů, abys mohl sídlit v zemi, o které přísahal Hospodin tvým otcům, Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi, že jim ji dá." (Dt 30,6.8-17.19n)    Stopou Boží je proto každodenní boj o dobro a zlo v člověku, o kterém nikdo nemůže tvrdit, že by ho neznal; ve kterém je mnoho proher, ale také vítězství pro toho, kdo vytrvá. - My se chceme zabývat faktory, které člověka svádějí v dnešním světě ze správné cesty a které se dají rozdělit do dvou základních oblastí: morálně-sociální a teologické.      - Mezi svody v morálně-sociální oblasti můžeme zařadit: krize autority    Touha "být jako Bůh" člověka provází stále. Nechce být někomu podřízený, chce být pánem světa sám. Boha svrhuje z jeho trůnu a místo Něho tam staví sebe. Svoje jednání se snaží zdůvodnit jako opodstatněné a vědecky podložené (důkazy pro neexistenci Boha, evoluce). Sem patří i vlastní neschopnost, která je pojímána jako křivda od druhých, jimiž je třeba opovrhovat jako méněcennými. Vše se relativizuje, jen vlastní názor a vlastní pravda jsou podstatné, závazné a směrodatné. Názory a požadavky jiných jsou nevěcné, nezajímavé a nepotřebné. Jde o pýchu. vybičovaný sensualismus    Jde o neskonalé vybičování požitkářství, touhu o zážitcích a všestranného maximálního uspokojení všech možných smyslů, získání požitků, zážitků a vjemů, ukojení choutek všeho druhu bez ohledu na způsob, cenu a druhé lidi. V získávání sensuálních zážitků hledání nerespektuje ani hranice bezpečnosti, pud sebezáchovy, hodnotu lidského života.    Lze sem zařadit riskantní rychlou jízdu, všechny druhy jumpingu, alkoholismus, drogy, bezuzdný sex, všechny druhy perverzit a -filií, kult jídla s jeho specialitami a závislostmi (např. na čokoládě), touhu po mystických a okultistických zážitcích, po brutalitě. (Toto podporují tzv. akční filmy a mnohé reklamy.) touha po pohodlí    Nepřiměřená touha po komfortu, zahálce, prestiži a honba za posledními výkřiky techniky, jíž se podřizuje celý život a která se stává jeho smyslem, je uspokojována za cenu zhroucení vnitřního hodnotového systému. Vede k závislosti na přepychu, sobectví a necitlivosti k ostatním, také k snobismu, přezírání druhých, povýšenectví nad druhými anebo pohrdání druhými. touha po moci a postavení    Touha po ovládání ne sebe, ale druhých, která provází celou historii lidstva. Jí se podřizují všechny vztahy k bližním, které se hodnotí z pohledu jejich užitečnosti pro růst na společenském žebříčku. Sem patří i terorizování nepohodlných, útlak, bezohlednost, nesmiřitelnost a zášť, mstivost, patolízalství a zotročování. kult majetku a peněz    Vychází z představy, že na světě neexistuje nic, co by nešlo koupit. Kupují se věci, ale i vztahy a budoucnost. Bezostyšná chtivost peněz, nečisté praktiky pro jejich získání, okázalost příslušnosti k majetné vrstvě (oblékáním, domy, auty, stravováním, rekreacemi…), udržování styků pouze s movitými "přáteli" a minimalizace kontaktů s "obtížnými" (chudobná přítěž, nýmandi). Jiným druhem jsou ti, kteří milují peníze pro ně samé. Přehrabují se v nich, sledují své účty a konta, obdivují se, jak jim to jde, a plánují získávání dalších (styl Molliérova Lakomce). kult prestiže a významnosti    Souvisí s pýchou, ale i s touhou po moci a postavení. Je spíše intelektuální. Jde o platnost "mých slov", "co jsem řekl, platí jako zákon", nebo o jakoukoli jinou touhu po vyniknutí i za cenu shazování a ponižování druhých (touha vyniknout v malířství, herectví, tvrdý boj mezi zpěváky a kapelami showbyznysu, ale i ve vědecké oblasti). Pohrdání druhými a jejich názory a postoji a bojkotování jiných postojů než vlastních. Připojme elitářství (politické, majetkové, eticko-náboženské, všeobecně lidské) a styk pouze se sobě rovnými lidmi nebo lidmi "lepšími". Vede i k myšlence nadčlověka a vyvolení jedince nebo skupiny s případným požadavkem na vyhubení ostatních. kult těla    Sebestředný zájem, kterým se realizuje touha po božské dokonalosti vlastního těla. Spočívá v jeho zbožňování a službě pomocí cvičení, masáží, relaxací, barvení a nepřiměřené péči na soláriích, v modelovacích salonech, plastických operacích, erotizacích těla. Dříve se sebeobdivu říkalo narcismus, dnes jde kult těla hlouběji a vlastní tělo staví na Boží místo. Kult těla se stává smyslem života.    - Mezi teologické svody (bludy) současnosti lze zařadit problémy, které vyjmenovává deklarace "dominus iesus", které z ní citujeme.    OHROŽENÍ MISIJNÍHO POSLÁNÍ CÍRKVE RELATIVISMEM DNEŠNÍ DOBY -                         MYLNÉ NÁZORY BRÁNÍCÍ ÚČINNÉ EVANGELIZACI      (podle Kongregace pro nauku víry, deklarace dominus iesus, "Prohlášení o jedinečnosti a spasitelské univerzalitě Ježíše Krista a Církve", ze dne 6.8.2000)    "Trvalé misijní hlásání Církve je dnes ohrožováno relativistickými teoriemi, které chtějí ospravedlnit náboženský pluralismus nejen de facto, ale i de iure (nebo principiálně). V důsledku toho jsou pokládány za překonané pravdy, jako např.: definitivní a úplný charakter zjevení Ježíše Krista    Abychom této relativistické mentalitě, která se stále více šíří, odpomohli, musíme především zdůraznit konečný a úplný charakter zjevení Ježíše Krista. Je třeba totiž pevně věřit, že v mystériu Ježíše Krista, vtěleného Syna Božího, který je Cesta, Pravda a Život (Jan 14,6), je zjevena plnost Boží pravdy. Nikdo nezná Syna, jenom Otec, ani Otce nezná nikdo, jenom Syn a ten, komu to chce Syn zjevit (Mt 11,27). Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Bůh, který spočívá v náruči Otcově, ten o něm podal zprávu (Jan 1,18). V něm totiž přebývá plnost božství a vy jste v něm dosáhli plnosti (Kol 2,9-10).    Ve věrnosti k Božímu slovu učí 2. vatikánský koncil: "Avšak nejhlubší pravda, která se odhaluje tímto zjevením o Bohu i o spáse člověka, nám září v Kristu, který je prostředníkem a zároveň plností celého zjevení."[1] Ještě více se dále zdůrazňuje: " Ježíš Kristus, vtělené Slovo, "člověk k lidem poslaný", mluví slova Boží (Jan 3,34) a dovršuje dílo spásy, které mu Otec uložil vykonat (srov. Jan 5,36; 14,7). Kdo vidí jeho, vidí Otce (srov. Jan 14,9). On tedy celou svou přítomností a tím, jak se projevoval slovy a skutky, znameními a zázraky, především však svou smrtí a svým slavným zmrtvýchvstáním a nakonec sesláním Ducha pravdy, zjevení naplňuje, dovršuje a božským svědectvím potvrzuje, nikdy nepomine a nemůžeme už očekávat nové veřejné zjevení před slavným příchodem našeho Pána Ježíše Krista (srov. 1 Tim 6,14; Tit 2,13)."[2]    Encyklika Redemptoris missio zdůrazňuje, že Církev má za úkol hlásat evangelium v plnosti pravdy: "V tomto definitivním slově svého zjevení dal se Bůh světu v nejplnější šíři poznat: sdělil lidstvu, kdo je. A toto konečné sebezjevení Boha je nejhlubším důvodem, proč je Církev svou povahou misijní. Nesmí přestávat hlásat evangelium, tj. plnost pravdy, kterou nám Bůh sám o sobě dal poznat."[3] Jedině zjevení Ježíše Krista "přináší do našich dějin univerzální a poslední pravdu, která vybízí lidský rozum k tomu, aby nikdy nezůstával stát".[4] povaha křesťanské víry ve vztahu k vnitřnímu přesvědčení v jiných náboženstvích    V protikladu k víře Církve stojí tedy názor, že zjevení Ježíše Krista je omezené, neúplné, nedokonalé a komplementární k těm, která jsou v jiných náboženstvích. Nejhlubší důvod tohoto názoru spočívá v tvrzení, že pravda o Bohu ve své globalitě a úplnosti nemůžeme být postižena a hlásána žádným historickým náboženstvím, tedy ani křesťanstvím, a dokonce ani Ježíšem Kristem.    Toto pojetí radikálně odporuje výchozím výpovědím víry, podle kterých je Ježíš Kristus jako Boží mystérium spásy zcela v plnosti zjeven. Slova a skutky a celá historická událost Ježíše Krista, i když jsou jako lidské skutečnosti omezené, mají za svůj základní pramen božskou osobu vtěleného Slova, "pravého Boha a pravého člověka"[5] , a obsahují v sobě konečné a úplné zjevení Boží spásné cesty, i když hloubka božského mystéria zůstává sama v sobě transcendentní a nevyčerpatelná. Pravda o Bohu není tím, že je vyslovena v lidské řeči, ani vyloučena, ani omezena. Zůstává spíše jedinečnou, celou a úplnou, neboť ten, kdo mluví a jedná, je vtělené Boží Slovo. Z tohoto důvodu vyžaduje víra vyznání, že vtělené Slovo v celém svém mystériu, které sahá od vtělení až po oslavení, je reálným základem a pramenem, i když za spoluúčasti Otce, a naplněním celého spásného Božího zjevení lidstvu[6] a že Duch svatý, Duch Kristův, učí apoštoly a skrze ně Církev všech dob této plné pravdě (Jan 16,13).    Patřičnou odpovědí na Boží zjevení je poslušnost víry (Řím 1,5; srov. Řím 16,26; 2 Kor 10,5-6). Člověk se celý a svobodně odevzdává Bohu tím, že se "zcela podřizuje rozumem a vůlí zjevujícímu Bohu" a "dobrovolně přijímá jeho zjevení".[7] Víra je dar milosti: "K tomu, aby se nám dostalo této víry, je potřebná předcházející a pomáhající Boží milost a vnitřní pomoc Ducha svatého, aby se on dotkl srdce a obrátil je k Bohu, otevřel duchovní zrak a dal všem, aby s radostí souhlasili s pravdou a věřili v pravdu."[8]    Poslušnost víry vede k přijetí pravdy Kristova zjevení, garantovaného Bohem, který je Pravda:[9] "Víra je především osobním přilnutím člověka k Bohu a současně neodlučně je svobodným souhlasem s celou pravdou, kterou zjevil Bůh."[10] Víra je "Boží dar a nadpřirozená ctnost, kterou vlévá Bůh" , vede tedy k dvojímu souhlasu: s Bohem, který zjevuje, a s pravdou, kterou zjevuje, díky důvěře, kterou člověk chová k zjevující osobě. Proto "nesmíme věřit v nikoho jiného než v jednoho Boha, totiž Otce, Syna a Ducha svatého".[12]    Proto je třeba pevně trvat na rozlišování mezi teologální ctností víry a vnitřním přesvědčením v jiných náboženstvích. Víra je milostí dané přijetí zjevené pravdy, které dovoluje "vstupovat do nitra tajemství", a která přiměřenou mírou "podněcuje rozum, aby se jí otevřel a pronikl její hluboký význam".[13] Vnitřní přesvědčení v jiných náboženstvích je naopak onen souhrn zkušeností a náhledů, jež jsou souhrnem lidských pokladů moudrosti a religiozity, které člověk uskutečnil při svém hledání pravdy a svého vztahu k božskému a k absolutnímu. [14]    Ne vždy je při současných diskusích dbáno na tento rozdíl. Teologální víra, přijetí pravdy zjevené trojjediným Bohem, se často staví naroveň s vnitřním přesvědčením jiných náboženství, tedy s náboženskou zkušeností, která je teprve na cestě hledání absolutní pravdy a které chybí souhlas se zjevujícím se Bohem. V tom tkví základ tendence zužovat nebo dokonce odbourávat rozdíly mezi křesťanstvím a jinými náboženstvími. inspirace knih Písma svatého    Vytváří se rovněž hypotéza o inspirované hodnotě svatých písem jiných náboženství. Jistě je třeba uznat, že mnoho prvků v nich představuje praktické prostředky, s jejichž pomocí velké množství osob mohlo v průběhu staletí a také ještě dnes živit a uchovávat své náboženské životní vztahy k Bohu. Jak bylo již uvedeno, řekl proto 2. vatikánský koncil, že způsoby chování a života, pravidla a nauky jiných náboženství "se sice v mnohém rozcházejí s tím, v co ona věří a k věření předkládá, přece jsou však nezřídka odrazem Pravdy, která osvěcuje všechny lidi".[15]    Církevní podání však používá označení inspirovaných spisů jen pro kanonické knihy Starého a Nového zákona, jakožto inspirované Duchem svatým.[16] 2. vatikánský koncil v dogmatické konstituci o božském zjevení se odvolává na tuto tradici a učí: "Svatá matka církev totiž považuje podle apoštolské víry všechny knihy jak Starého, tak Nového zákona se všemi jejich částmi za posvátné a kanonické, protože jejich původcem je Bůh, neboť byly sepsány z vnuknutí Ducha svatého (srov. Jan 20,31; 2 Tim 3,16; 2 Pt 1,19-21; 3,15-16), a jako takové byly církvi předány."[17] Tyto knihy "učí spolehlivě a bez omylu pravdu, kterou chtěl mít Bůh zaznamenanou v Písmě svatém pro naši spásu".[18]    Ale protože Bůh chce volat v Kristu všechny národy k sobě a sdělit jim plnost svého zjevení a své lásky, nepřestává se mnoha různými způsoby zpřítomňovat "nejen jednotlivcům, ale i národům v bohatství jejich spirituality, která nachází svůj výtečný a podstatný výraz v náboženstvích, i když obsahují mezery, nesrovnalosti a bludy".[19] Svaté knihy jiných náboženství, které fakticky živí a vedou život jejich příslušníků, obsahují proto z Kristova tajemství ony prvky dobra a milosti, které jsou jim k dispozici. osobní jednota mezi věčným Slovem a Ježíšem z Nazareta    V současných teologických diskusích se na Ježíše z Nazareta často nahlíží jako na zvláštní historickou postavu, která omezeně zjevila božské v míře, která není úplná, nýbrž komplementární k jiným postavám zjevení a spásy. Nekonečné a absolutní, poslední Boží tajemství se prý lidem zjevilo mnoha způsoby a v mnoha historických postavách a Ježíš z Nazareta je údajně pouze jednou z nich. On prý je, ještě konkrétněji, jednou z mnoha tváří, kterou Logos v průběhu času přijal, aby zprostředkoval lidstvu spásu.    Aby se přitom ospravedlnila na jedné straně univerzalita křesťanské spásy a na druhé straně skutečnost náboženského pluralismu, zavádí se rozlišování mezi řádem spásy věčného Slova, které má platit i mimo Církev a bez vztahu k ní, a řádem spásy vtěleného Slova. První jmenovaný řád je údajně univerzálnější než ten druhý, který se omezuje pouze na křesťany, i když je v něm Bůh přítomen v hojnější míře.    Tyto názory jsou v naprostém rozporu s křesťanskou vírou. Je totiž třeba pevně věřit, že Ježíš z Nazareta, Syn Marie, a pouze on je Synem a Slovem Otce. Slovo, které bylo na počátku u Boha (Jan 1,2), je totožné s tím, které se stalo tělem (Jan 1,4). Ježíš je Mesiáš, Syn živého Boha (Mt 16,16); v něm totiž přebývá celá plnost božství (Kol 2,9). On je jednorozený Bůh, který spočívá v náruči Otcově (Jan 1,18). V něm máme vykoupení… neboť Bůh rozhodl, aby se v něm usídlila plnost dokonalosti a že skrze něho usmíří se sebou všechno tvorstvo na nebi i na zemi tím, že jeho krví prolitou na kříži zjedná pokoj (Kol 1,14.19-20).    Aby odmítl bludné a omezující interpretace, definoval 1. nicejský koncil slavnostně ve věrnosti k Písmu svatému, že "Ježíš Kristus, Boží Syn, jako jednorozený z Otce, to znamená z podstaty Otce, je Bůh z Boha, světlo ze světla, pravý Bůh z pravého Boha, zrozený, nestvořený, jedné podstaty s Otcem, skrze něhož je stvořeno všechno, co je na nebi i na zemi, který pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil a stal se tělem a člověkem, trpěl a vstal z mrtvých třetího dne, vystoupil na nebesa a přijde soudit živé i mrtvé".[20] V souladu s učením Otců uznal i koncil v Chalcedonu "našeho Pána Ježíše Krista jako téhož a jednoho Syna: tentýž je dokonalý v božství, tentýž je dokonalý v lidství; tentýž je pravý Bůh a pravý člověk…; tentýž je v božství podstatně rovný Otci a v lidství podstatně rovný nám…; tentýž byl jednak podle božství před věky zrozen z Otce, jednak podle lidství v posledních dnech pro nás a pro naši spásu se narodil z Marie, Panny a Bohorodičky".[21] Druhý vatikánský koncil potvrdil, že Kristus, "nový Adam, obraz neviditelného Boha (Kol 1,15), je dokonalý člověk, který Adamovým synům vrátil podobnost s Bohem, prvotním hříchem pokřivenou… jako nevinný Beránek svobodně prolil svou krev, a tak nám zasloužil život. V něm nás Bůh usmířil se sebou i navzájem a vytrhl nás z otroctví ďábla a hříchu. Tak každý z nás může říci s apoštolem: Boží Syn mě miloval a za mě se obětoval (Gal 2,20)."[22]    V této souvislosti Jan Pavel II. Výslovně prohlásil: "Odporuje křesťanské víře, když se zavádí třeba jen uzpůsobené rozdělení mezi Slovo a Ježíše Krista… Ježíš je vtělené Slovo, jedna a nerozdělená osoba… Kristus není nikdo jiný než Ježíš z Nazareta, a ten je Boží Slovo, které se stalo tělem pro spásu všech lidí… Jakkoliv přistupujeme k tomu, že odhalujeme a hodnotíme, jak Bůh každému národu přidělil dary všeho druhu, zvláště duchovní bohatství, nemůžeme tyto dary oddělit od Ježíše Krista, který stojí v samém středu božského plánu spásy."[23]    V protikladu ke katolické víře stojí také oddělování spasitelného působení Loga jako takového a spasitelného působení vtěleného Slova. Vtělením se všechny spasitelné činy vtěleného Slova přivádějí do jednoty s jeho lidskou přirozeností, kterou přijalo na sebe pro spásu všech lidí. Jediným subjektem, který jedná pod oběma přirozenostmi, božskou a lidskou, je jediná osoba Slova.[24] S učením Církve je tedy neslučitelná teorie, která Logu jako takovému připisuje v jeho božství spasitelné působení, které - i po vtělení - prý vykonává jen "nad" nebo "mimo" své lidství.[25]    Podobným způsobem je třeba pevně věřit, že existuje jen jeden jediný, trojjediným Bohem chtěný plán spásy, jehož zdrojem, základem a středem je tajemství vtělení Slova, Prostředníka božské milosti ve stvoření a v řádu vykoupení (srov. Kol 1,15-20), v němž je všechno sjednoceno (srov. Ef 1,10), jehož Bůh poslal jako dárce moudrosti, spravedlnosti, posvěcení a vykoupení (1 Kor 1,30). Kristovo tajemství má vnitřní jednotu, která sahá od jeho věčného vyvolení v Bohu až po jeho nový příchod: V něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění v lásce (Ef 1,4). Skrze něho jsme se stali Božím majetkem, jak jsme k tomu byli předem určeni úradkem toho, který vše působí podle rozhodnutí své vůle (Ef 1,11), neboť ty, které si napřed vyhlédl, ty také předurčil, aby byli ve shodě s obrazem jeho Syna, aby tak on byl první z mnoha bratří. A ty, které předurčil, také povolal, a ty, které povolal, také ospravedlnil, a ty, které ospravedlnil, také uvedl do slávy (Řím 8,29-30).    Ve věrnosti k božskému zjevení potvrzuje učitelský úřad Církve, že Ježíš Kristus je univerzální Prostředník a Vykupitel: "Boží Slovo, skrze něž všechno bylo stvořeno, samo se stalo tělem, aby - jako dokonalý člověk - všechny spasilo a celé veškerenstvo znovu spojilo… Jeho Otec vzkřísil z mrtvých, vyvýšil a umístil po své pravici, jeho ustanovil soudcem živých i mrtvých."[26] Toto prostřednictví spásy obsahuje v sobě také jedinečnost vykupitelské oběti Krista, věčného Velekněze (srov. Žid 6,20; 9,11; 10,12-14). jednota řádu spásy a vtěleného Slova a Ducha svatého    Někteří také zastávají hypotézu o řádu spásy Ducha svatého, který má údajně univerzálnější charakter než řád spásy vtěleného, ukřižovaného a vzkříšeného Pána. I toto tvrzení odporuje katolické víře, která pokládá za trinitární spasitelnou událost spíše vtělení Slova. V Novém zákoně je tajemství Ježíše, vtěleného Slova, místem přítomnosti Ducha svatého a principem jeho seslání světu, a to nejen v mesiánské době (Sk 2,32-36; J 7,39; 20,22; 1 Kor15,45), nýbrž také v době před jeho vstupem do dějin (srov. 1 Kor10,4; 1 Pt 1,10-12).    2. vatikánský koncil znovu zdůraznil tuto základní pravdu vědomí víry v Církvi. Ve výkladu Otcova plánu spásy celého lidstva spojoval koncil od počátku tajemství Kristovo s tajemstvím Ducha svatého.[27] Celé dílo výstavby Církve skrze Hlavu Ježíše Krista v průběhu staletí se chápe jako dílo, které se uskutečňuje ve společenství s jeho Duchem.[28]    Mimo to se spasitelné působení Ježíše Krista spolu s jeho Duchem a skrze něho rozšiřuje až za hranice viditelné Církve na celé lidstvo. Se zřetelem ne velikonoční tajemství, ve kterém Kristus již nyní tvoří s věřícími v Duchu svatém životní společenství a v němž mu daruje naději na zmrtvýchvstání, učí koncil: "To neplatí jen pro křesťany, ale pro všechny lidi dobré vůle, v jejichž srdci neviditelně působí milost. Kristus totiž zemřel za všechny, a protože poslední povolání člověka je ve skutečnosti jen jedno, totiž božské, musíme být přesvědčeni, že Duch svatý všem dává možnost, aby se přičlenili k tomuto velikonočnímu tajemství způsobem, který zná Bůh."[29]    Je tedy jasné, že tajemství vtěleného Slova je spjato s tajemstvím Ducha. Duch působí, že spasitelný vliv Syna, který se stal člověkem, se stal skutečností v životě všech lidí, kteří jsou Bohem povoláni k témuž cíli, ať už v čase předešli Slovo, které se stalo člověkem, nebo žijí v dějinách po jeho vtělení: ti všichni jsou vedeni Duchem Otce, kterého Syn člověka dává bez hranic (srov. J 3,34).    Proto učitelský úřad učí v poslední době s rozhodností a jasností, že existuje jen jeden jediný řád spásy: "Přítomnost a působení Ducha se netýká jen jednotlivých lidí, nýbrž i společnosti a dějin, národů, kultur a náboženství…Zmrtvýchvstalý Kristus působí v srdcích lidí silou svého Ducha…A opět: on je ten Duch, kdo zasévá semena slova, která jsou přítomna v ritech a kulturách, a on je uschopňuje, aby v Kristu dozrála."[30] Učitelský úřad uznává spásonosnou funkci Ducha v celých lidských dějinách,[31] ale současně zdůrazňuje: "Je to týž Duch, který spolupůsobil s Ježíšem při vtělení, životě, smrti a zmrtvýchvstání a který působí v církvi. On není alternativou ke Kristu, Oni nezaplňuje mezi Kristem a Slovem, jak se někdy soudí. Všechno to, co Duch působí v srdcích lidí a v dějinách národů, v kulturách a náboženstvích, má za cíl přípravu a hlásání a děje se ve vztahu ke Kristu, Slovu, které se vtělilo působením Ducha, "a ten z něho učinil dokonalého člověka, spásu všech a obnovení všech věcí".[32]    Působení Ducha se tedy neděje mimo nebo vedle působení Krista. Je jenom jeden řád spásy trojjediného Boha, který se uskutečňuje v tajemství vtělení, smrti a zmrtvýchvstání Syna Božího a zpřítomňuje se spolupůsobením Ducha svatého a ve svém spásonosném významu se rozšiřuje na celé lidstvo i veškerenstvo: "Lidé tedy nemohou dosáhnout spojení s Bohem, jestliže se tak neděje skrze Krista a za spolupůsobení Ducha".[33] jedinečnost a spasitelská univerzalita Ježíše Krista    Podle opakovaně zastávaného pojetí se popírá jak jedinečnost, tak spasitelská univerzalita Ježíše Krista. Toto pojetí postrádá jakýkoliv biblický podklad. Patří totiž k trvalému pokladu víry Církve pevně věřit, že Ježíš Kristus, Boží Syn, Pán a jediný Spasitel, skrze své vtělení, svou smrt a své zmrtvýchvstání uskutečnil dějiny spásy a dovedl je k plnosti.    To jasně potvrzují novozákonní svědectví: "Otec poslal Syna jako Spasitele světa" (1 Jan 4,14); "Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa." (Jan 1,29). K odůvodnění uzdravení muže od narození ochrnutého, které se uskutečnilo ve jménu Ježíšově, hlásá Petr: "V nikom jiném není spásy. Neboť pod nebem není lidem dáno žádné jiné jméno, v němž bychom mohli dojít spásy" (Sk 4,12). Týž apoštol dosvědčuje, že Ježíš Kristus je "Pánem nade všemi… Bohem ustanovený soudce nad živými i mrtvými", tedy, že "skrze jeho jméno dostane odpuštění hříchů každý, kdo v něho věří" (Sk 10,26,42.43).    Pavel píše obci v Korintu: "Neboť i když jsou na nebi a na zemi takzvaní "bohové", a skutečně se mluví o mnoha "bozích" a mnoha "pánech", pro nás je jen jeden Bůh: Otec, od něhož pochází všechno a pro něhož tu jsme i my. A máme jednoho Pána: Ježíše Krista, skrze něhož povstalo všechno, i my" (1 Kor 8,5-6). I apoštol Jan potvrzuje: "Neboť tak Bůh miloval svět, že poslal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něj spasen." (J 3,16-17). V Novém zákoně se všeobecná spasitelská Boží vůle těsně spojuje s jediným Ježíšovým prostřednictvím: "On [Bůh] chce, aby se všichni lidé zachránili a došli poznání pravdy. Je totiž jenom jediný Bůh a jenom jeden prostředník mezi Bohem a lidmi: člověk Kristus Ježíš, který vydal sám sebe jako výkupné za všechny." (1 Tim 2,4-6).    První křesťané si byli vědomi tohoto jedinečného a univerzálního, od Otce skrze Ježíše Krista v Duchu nabízeného daru spásy. Obrátili se na Izrael a poukazovali na dovršení spásy, která jde za hranice Zákona. Vystoupili i proti tehdejšímu pohanskému světu, který usiloval o spásu skrze množství spásných bohů. Tento poklad víry Církev znovu a znovu předkládá: "Církev věří, že Kristus, jenž pro všechny zemřel a vstal z mrtvých (srov. 2 Kor 5,15), dává člověku skrze svého Ducha světlo a sílu, aby mohl odpovědět na své nejvyšší povolání; věří, že lidem nebylo dáno pod nebem jiné jméno, v němž by došli spásy (srov. Sk 4,12). Věří též, že klíč, střed a cíl celých lidských dějin je v jejím Pánu a Učiteli".[34]    Je třeba tedy pevně věřit jako pravdu katolické víry, že univerzální spásná vůle trojjediného Boha se uskutečnila jednou provždy v tajemství vtělení, smrti a zmrtvýchvstání Božího Syna. Vzhledem k této součásti víry je dnes teologie vyzvána, aby přemýšlela a zkoumala existenci jiných náboženských zkušeností a jejich význam v božském plánu spásy, zda a jakým způsobem i postavy a prvky jiných náboženství mohou přináležet k božskému plánu spásy. V této oblasti se nabízí pro teologické bádání pod vedením učitelského úřadu Církve široké pole působnosti. 2. vatikánský koncil totiž potvrdil, že "jediné prostřednictví Vykupitele nevylučuje, nýbrž vyvolává rozličnou spolupráci tvorů, vyplývající z účasti na jediném zdroji".[35] Je zapotřebí hlouběji prozkoumat, co znamená toto částečné prostřednictví, které ovšem musí zůstat určováno jedinečným prostřednictvím Kristovým. "Jiná prostřednictví různého druhu a řádu, která mají podíl na jeho prostřednictví, se nevylučují, ale mají význam a cenu jedině ve spojení s prostřednictvím Kristovým a nemohou být pokládána za rovnocenná a komplementární".[36] V protikladu ke křesťanské a katolické víře stojí však takové návrhy řešení, které akceptují spasitelské Boží působení mimo jedinečné prostřednictví Kristovo.    Nezřídka se ozývají návrhy, aby se z teologie odstranily výrazy jako "jedinečnost", "univerzalita", "absolutnost", protože prý tak vzniká dojem, že se zdůrazňuje význam a cena spasitelské události Ježíše Krista v přehnané formě na úkor jiných náboženství. Ve skutečnosti tato slova pouze vyjadřují věrnost k Zjevení, protože sama vycházejí z pramenů víry. Společenství věřících od prvopočátku přiznávalo Ježíši Kristu jeho význam pro spásu, podle kterého jedině On jako vtělený, ukřižovaný a zmrtvýchvstalý Boží Syn, skrze své poslání, které obdržel od Otce a v síle Ducha svatého, má za cíl darovat celému lidstvu a jednomu každému z lidí Zjevení a božský život (srov. Jan 1,12; 5,25-26; 17,2).    V tomto smyslu můžeme a musíme říci, že Ježíš Kristus má pro lidský rod a jeho dějiny, jediný a jedinečný, jen jemu vlastní, výlučný, univerzální a absolutní význam a cenu. které jsou jedinečné a jediné, vlastní pouze jemu, výlučné, universální a absolutní. Ježíš je totiž Boží slovo, které se stalo člověkem pro spásu všech lidí. 2. vatikánský koncil se opírá o toto přesvědčení víry a učí: "Boží Slovo totiž, skrze něž všechno bylo stvořeno, samo se stalo tělem, aby tak - jako dokonalý člověk - všechny spasilo a celé veškerenstvo znovu spojilo jako pod jednu hlavu. Pán je cíl lidských dějin, bod, v němž se sbíhají tužby dějin a civilizace, střed lidského pokolení, radost všech srdcí a naplnění všech jejich tužeb. Jeho vzkřísil Otec z mrtvých,[37] vyvýšil a umístil po své pravici, jeho ustanovil soudcem živých i mrtvých." Je to právě tato jedinečnost Kristova, která mu dává absolutní a univerzální význam, skrze nějž on, ačkoliv sám je součástí dějin, je sám také středem a cílem dějin: "Já jsem Alfa i Omega, První i Poslední, Začátek i Konec (Zj 22,13)".[38] univerzální spasitelské prostřednictví Církve    Pán Ježíš, jediný Spasitel, nezaložil pouhé společenství věřících. Založil Církev jako tajemství spásy: On sám je v Církvi a Církev je v něm (srov. Jan 15,1nn, Gal 3,28; Ef 4,15-16; Sk 9,5); proto plnost Kristova tajemství spásy náleží také Církvi, která je neodlučitelně spojena se svým Pánem. Neboť Ježíš Kristus dále pokračuje v díle spásy v Církvi a skrze Církev (srov. Kol 1,24-27),[39] která je jeho Tělem (srov. 1 Kor 12,12-13,27; Kol 1,18). [40] Jako hlava a údy živého těla nejsou sice identické, ale nemohou být odděleny, není možné zaměňovat navzájem Krista a Církev, ale také je není možno navzájem oddělovat. Tvoří spolu jednoho jediného celého Krista.[41] Tato nerozdělenost je v Novém zákoně vyslovena také v analogii Církve jako Nevěsty Kristovy (srov. 2 Kor 11,2; Ef) 5,25-29; Zj 21,2.9).[42]    Proto je třeba ve spojitosti s jedinečností a univerzalitou spasitelského prostřednictví Ježíše Krista také pevně věřit v pravdu katolické víry o jedinečnosti jím založené Církve. Tak jako je jen jeden jediný Kristus, tak je také jen jedno jediné jeho Tělo, jeho jediná Nevěsta: "jediná katolická apoštolská Církev".[43] Pánova zaslíbení, že svou Církev nikdy neopustí (srov. Mt 16,18; 28,20) a že ji povede Duchem svatým (srov. Jan 16,13), zahrnují navíc katolickou víru, že jedinečnost a jednota Církve, stejně jako všechno to, co patří k její integritě, nebude nikdy zničeno.[44]    Věřící jsou povinni vyznávat, že existuje dějinná, v apoštolské posloupnosti zakořeněná kontinuita [45] mezi Církví založenou Kristem a katolickou církví. "To je jediná Kristova církev… Po svém zmrtvýchvstání ji náš Spasitel odevzdal Petrovi jako pastýři (srov. Jan 21,17), jemu a ostatním apoštolům ji svěřil, aby ji šířili a řídili (srov. Mt 28,18n), a provždy ji postavil jako sloup a pevnou oporu pravdy (srov. 1 Tim 3,15). Tato církev, ustavená a uspořádaná na zemi jako společnost, subsistuje (subsistit, uskutečňuje se) v katolické církvi a je řízena Petrovým nástupcem a biskupy ve společenství s ním". [46] Výrazem "subsistit in" chtěl 2. vatikánský koncil uvést do souladu dva učitelské výroky: na jedné straně, že Kristova Církev navzdory rozdělení křesťanů existuje v plnosti jen v katolické církvi, na druhé straně, že "i mimo její organismus je mnoho prvků posvěcení a pravdy",[47] totiž v církvích a církevních společenstvích, která nejsou v plném společenství s katolickou církví.[48] Vzhledem k těmto církvím a církevním společenstvím je třeba jasně prohlásit, že "jejich účinnost se odvozuje z plnosti milosti a pravdy, která byla svěřena katolické církvi".[49]    Existuje tedy jediná Kristova Církev, která subsistuje (uskutečňuje se) v katolické Církvi a je řízena Petrovým nástupcem a biskupy, kteří jsou s ním ve společenství.[50] Církve, které sice nejsou v dokonalém společenství s katolickou církví, ale zůstávají s ní s spojeny pevnými svazky, jako je apoštolská posloupností a platná Eucharistie, jsou pravými dílčími církvemi.[51] Proto je Církev Kristova přítomná a působí i v těchto církvích, i když jim schází plné společenství s katolickou Církví, jelikož nepřijímají katolické učení o primátu, které má objektivně římský biskup v souladu s Boží vůlí a který vykonává nad celou Církví.[52]    Naopak církevní společenství, která si nezachovala platný episkopát a původní dokonalou skutečnost eucharistického mystéria,[53] nejsou církvemi v pravém slova smyslu; ti, kdo jsou v těchto společenstvích pokřtěni, jsou ale skrze křest začleněni v Krista, a jsou proto v určitém smyslu ve společenství s Církví, i když nikoliv dokonalém.[54] Křest totiž s sebou nese plný rozvoj života v Kristu skrze dokonalé vyznání víry, Eucharistii a plné společenství v Církvi.[55]    "Proto si věřící křesťané nesmějí představovat, že Kristova Církev není nic jiného než určitý počet církví a církevních společenství, které jsou sice rozdělené, ale ještě jsou určitým způsobem jedno; a proto se vůbec nemohou domnívat, že Kristova Církev ve skutečnosti dnes nikde neexistuje, nýbrž že je ji třeba chápat pouze jako cíl, který musí všechny církve a církevní společenství hledat".[56] Ve skutečnosti "existují prvky této již dané Církve v jejich plnosti v katolické církvi a dosud nikoliv v této plnosti v jiných společenstvích".[57] Proto "jsou tyto oddělené církve a společenství i přes nedostatky, které podle naší víry obsahují, nikoliv bez významu a váhy v tajemství spásy. Neboť Kristův Duch se uvolil používat je jako prostředky spásy, jejichž účinnost se odvozuje od plnosti milosti a pravdy svěřené katolické církvi".[58]    Chybějící jednota mezi křesťany je jistě ranou Církve; ne však v tom smyslu, že by její jednota neexistovala, nýbrž "v tom, že nejednota brání tomu, aby se její universalita plně rozvinula v dějinách".[59] neoddělitelnost - i když odlišnost - Božího království a Církve    Církev je poslána "hlásat království Kristovo a Boží a zakládat je u všech národů. Ona sama je zárodek a počátek tohoto království na zemi."[60] Na jedné straně je "jakoby svátost neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva";[61] je proto znamením a nástrojem království, je povolána, aby je hlásala a zakládala. Na druhé straně je Církev ""lid sjednocený působením jednoty Otce i Syna i Ducha svatého"[62] je tedy "Kristovo království již dnes tajemně přítomné"[63] a tvoří tedy jeho zárodek a počátek. Boží království má eschatologickou dimenzi: je skutečností přítomnou v čase, ale její plné uskutečnění přijde teprve spolu s konce,to zn. při naplnění dějin.[64]    Z biblických textů a svědectví Otců stejně jako z dokumentů učitelského úřadu Církve není možno vyvodit pro výrazy nebeské království Boží království a Kristovo království žádné jednoznačné významové obsahy, a to ani v jejich vztahu k Církvi, která je sama tajemství a není ji možno plně vystihnout lidským pojmem. Jsou tedy přípustné různé teologické výklady těchto témat. Žádný z těchto možných výkladů však nesmí popírat nebo jakýmkoliv způsobem podkopávat vnitřní propojení mezi Kristem, královstvím a Církví. Ve skutečnosti není možno "oddělovat Boží království, tak jak je známe ze zjevení, ani od Krista, ani od Církve... Když se oddělí království od Ježíšovy osoby, není to již Boží království, které zjevil, buď se následně převrací smysl království, který hrozí, že se stane ryze lidským nebo ideologickým objektem, nebo se falšuje identita Krista, který se už nejeví jako Pán, jemuž je všechno podřízeno (srov. 1 Kor 15,27). Stejně tak není možno oddělit království od Církve. Jistě, ona sama není cílem, neboť je podřízena Božímu království, jehož skutečnost v zárodku a znamení představuje a je jejich nástrojem. Ale při vší odlišnosti mezi Církví Kristovou na jedné straně a Kristovým královstvím na straně druhé zůstává Církev s oběma nerozlučně spjata."[65]    Posilovat nerozlučný vztah mezi Církví a královstvím znamená ovšem nezapomínat, že Boží království - i když je chápeme v jeho dějinné fázi - není totožné s Církví v její viditelné společenské skutečnosti. Není totiž správné, když se "dílo Krista a Ducha zužuje na jeho Církev v jejich viditelných hranicích."[66] Je třeba respektovat, že /království zahrnuje všechny: jednotlivce, společnost, celý svět. Působit pro království znamená uznávat a podporovat Boží dynamiku, která je přítomna v lidských dějinách a přetváří je. Budovat království znamená pracovat na osvobození od zla ve všech jeho formách. Konečně Boží království je zjevení a uskutečnění jeho spásných záměrů v celé plnosti."[67]    Hovoříme-li o vztahu mezi Božím královstvím, Kristovým královstvím a Církví, je třeba se vystříhat jednostranného zdůrazňování , k čemuž dochází v názoru některých lidí, kteří "dávají jednoznačný důraz na království a naznačují, že jsou "zaměřeni na království." Chtějí navrhnout obraz Církve, která nemyslí sama na sebe, která se spíše zabývá tím, že o království vydává svědectví a souží mu. Je "Církví pro druhé", říkají, jako Kristus je "člověkem pro druhé"...Vedle pozitivních aspektů má toto pojetí také negativní stránky. Především mlčky přehlíží Kristovu osobu: království, o kterém mluví, se zakládá na "teocentrismu", protože, jak říkají, Krista nemohou chápat ti, kteří nemají křesťanskou víru, zatímco různé národy, kultury a náboženství zde mohou znovu nalézat v jedné jediné božské skutečnosti, ať už by ji chtěli nazvat jakkoliv. Ze stejného důvodu dávají přednost tajemství stvoření, které se odráží v rozdílnosti kultur a náboženských náhledů, ale nic neříkají o tajemství spásy. Navíc královstvím, jak je oni chápou, hrozí nebezpečí, že Církev bude vytlačena na okraj nebo podceněna v důsledku reakce na její domnělý "ekleziocentrismus" v minulosti , a také protože Církev pokládají za pouhé znamení, které navíc není prosto dvojznačností."[68] Takové představy odporují katolické víře, protože popírají jednoznačný vztah, který existuje mezi Kristem, Církví a Božím království. subsistence jediné Kristovy Církve v katolické církvi    Z toho… vyplývají důležité body pro směr, kterým se musí ubírat teologické bádání (myšlení), aby prohloubilo vztah Církve a náboženství ke spáse.    Především je třeba pevně věřit, že "putující Církev je nutná ke spáse. Neboť jedině Kristus je prostředník a cesta ke spáse a on se pro nás stává přítomným ve svém těle, církvi. On sám výslovným zdůrazněním nutnosti víry a křtu (srov. Mk 16,16; Jan 3,5) potvrdil zároveň i nutnost Církve, do které lidé vstupují křtem jako branou".[69] Tuto nauku není možno stavět do protikladu k všeobecné Boží vůli po spáse (srov. 1 Tim 2,4); proto "je nutno, aby byly spolu přítomné obě tyto pravdy: skutečně v Kristu pro všechny lidi daná možnost spásy a nezbytnost Církve pro tuto spásu".[70]    Církev je "všeobecná svátost spásy".[71] Je ustavičně tajemným způsobem spojena s Vykupitelem Ježíšem Kristem, svou hlavou, a je mu podřízena, a proto má nezastupitelný vztah ke spáse každého člověka.[72] Pro ty, kteří nejsou formálně a viditelně členy Církve "je spása přístupná svou milostí, která je sice nezačleňuje formálně do Církve, i když jsou s ní tajemně spojeni, ale přináší jim v přiměřené míře vnitřně i zevně světlo. Milost pochází od Krista, je ovocem jeho oběti a je darována Duchem svatým".[73] Stojí ve vztahu k Církvi, která "odvozuje svůj původ z poslání Syna a poslání Ducha svatého podle plánu Boha Otce".[74]    Pokud jde o způsob, jakým jednotliví nekřesťané dosahují spásonosné Boží milosti, která je vždy darována skrze Krista v Duchu svatém a stojí v tajemném vztahu k Církvi. 2. vatikánský koncil pouze konstatuje, že Bůh ji daruje "cestami, které jsou známy pouze jemu".[75] Teologie se zabývá tím, aby toto téma prohloubila…Z toho, co bylo dosud řečeno o prostřednictví Ježíše Krista a o "zvláštním a jedinečném vztahu" [76] mezi Církví a Božím královstvím mezi lidmi, což je v podstatě království všeobecného Vykupitele Ježíše Krista, vyplývá, že odporuje katolické víře pokládat Církev za jednu z cest spásy mezi ostatními náboženstvími, která jsou k Církvi komplementární, ba v podstatě rovnocenná, neboť prý konvergují spolu s ní k eschatologickému Božímu království.    Jistě obsahují a nabízejí tyto rozličné náboženské tradice prvky religiozity, které pocházejí od Boha[77] a patří k tomu, co "Duch působí v srdcích lidí a v dějinách národů, v kulturách a náboženstvích".[78] Jednotlivé modlitby a rity jiných náboženství mohou skutečně připravovat přijetí evangelia, pokud k tomu poskytují příležitost a působí, aby srdce lidí byla pohnuta otevřít se Božímu působení.[79] Není jim však možno přiznat božský původ nebo spasitelnou působnost ex opere operato, jakou vlastní křesťanské svátosti.[80] Není možno popřít, že jiné rity, zvláště opírají-li se o praktiky pověr nebo jiné bludy (1 Kor 10,20-21), představují spíše překážku ke spáse.[81]    S příchodem Krista, Vykupitele, ustanovil Bůh Církev pro spásu všech lidí (srov. Sk 17,30-31).[82] Tato pravda víry nijak nezmenšuje skutečnost, že Církev se dívá na světová náboženství s opravdovou úctou, vylučuje však radikálně onu mentalitu indiferentismu, která "vyplynula z náboženského relativismu, směřujícího k názoru, že "jedno náboženství platí stejně jako druhé"".[83] I když je pravda, že nekřesťané mohou přijímat Boží milost, je nicméně jisté, že se objektivně nacházejí ve velmi deficitní situaci ve srovnání s těmi, kteří mají v Církvi plnost prostředků spásy".[84] "Ať jsou si všichni členové Církve vědomi, že své vynikající postavení nemají připisovat svým zásluhám, nýbrž zvláštní milosti Kristově; jestliže jí nebude odpovídat jejich smýšlení, slova a jednání, nejen že nebudou spaseni, ale budou souzeni přísněji".[85] Je proto pochopitelné, že Církev věrná pověření od Pána (srov. Mt 28,19-20) jako požadavek lásky ke všem lidem "neustále hlásá Krista, který je Cesta, Pravda a Život (Jan 14,6), v něm lidé nacházejí plnost náboženského života a skrze něhož Bůh všechno smířil se sebou".[86]    Také v mezináboženském dialogu poslání ad gentes "dnes jako vždycky… si uchovává svůj plný význam a naléhavost".[87] "Bůh chce, aby se všichni lidé zachránili a došli poznání spásy" (1 Tim 2,4). Bůh chce, aby všichni skrze poznání pravdy dosáhli spásy. Spása spočívá v pravdě. Kdo poslouchá vnuknutí Ducha pravdy, je již na cestě ke spáse; ale Církev, které byla pravda svěřena, musí vycházet vstříc žádosti lidí a přinášet jim ji. Právě proto, že Církev věří ve všeobecný plán spásy, musí být misionářská".[88] Proto tento dialog, který patří k poslání evangelizace, je pouze jednou z činností Církve v jejím poslání ad gentes.[89] Rovnost, která je předpokladem dialogu, se vztahuje na stejnou osobní důstojnost partnerů, nikoli na obsahy nauky a ještě méně na Ježíše Krista, vtěleného Božího Syna, ve srovnání se zakladateli jiných náboženství. Vedená láskou a úctou ke svobodě,[90] musí Církev usilovat především o to, aby všem lidem hlásala pravdu, která jí byla skrze Pána definitivně zjevena, a upozorňovala je, že obrácení k Ježíši Kristu a příslušnost k Církvi skrze křest a jiné svátosti jsou nutné k tomu, aby měli účast na plném společenství s Bohem Otcem, Synem a Duchem svatým. Jistota všeobecné Boží vůle po spáse neumenšuje, nýbrž posiluje povinnost a naléhavost hlásat spásu a obrácení k Ježíši Kristu. Kořeny těchto názorů je třeba hledat v některých předpokladech jak filozofické, tak i teologické povahy, které jsou v rozporu s chápáním a přijímáním zjevené pravdy. Některé z nich jsou: přesvědčení, že božská pravda je neuchopitelná a nevyslovitelná, dokonce ani skrze křesťanské zjevení; relativistický postoj vůči pravdě, jako by to, co je pro jednoho pravda, pro druhého pravdou nebylo; radikální protiklad, který existuje mezi logickým způsobem myšlení na Západě a symbolickým způsobem myšlení Východu; subjektivismus těch, kteří pokládají rozum za jediný pramen poznání, a tak se stávají neschopnými "obrátit pohled vzhůru, aby se vyhnuli riziku, že dospějí k pravdě bytí"(8); obtíž pochopit a přijmout, že v dějinách existují konečné a eschatologické události; metafyzické vyprázdnění události vtělení věčného Logos v čase, které je redukováno na pouhé zjevení Boha v dějinách; eklekticismus těch, kteří do teologického bádání přijímají ideje pocházející z rozličných filozofických a náboženských proudů, aniž by se starali o jejich logiku a systematické vztahy, jakož i o jejich slučitelnost s křesťanskou pravdou; konečně tendence číst a vysvětlovat Písmo svaté bez ohledu na tradici a učitelský úřad Církve.    Na základě těchto předpokladů, které vystupují v různých obměnách tu jako tvrzení, tu jako hypotézy, jsou vypracovávány teologické návrhy, ve kterých křesťanské zjevení a mystérium Ježíše Krista a Církve ztrácejí svůj charakter absolutní a univerzální pravdy spásy, nebo přinejmenším jsou postiženy stínem pochybnosti a nejistoty.    Při jednání o tématu pravého náboženství konstatují Otcové 2. vatikánského koncilu: "Toto jediné pravé náboženství je uskutečněno v katolické církvi, které Pán Ježíš svěřil úkol přinášet je ke všem lidem, když řekl apoštolům: Jděte tedy, získejte mi za učedníky všechny národy, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal" (Mt 28,19-20). "Všichni lidé pak mají povinnost hledat pravdu, především o Bohu a jeho Církvi, a poznanou pravdu přijmout a zachovávat."[91]    Křesťanské zjevení zůstane v dějinách "pravou vůdčí hvězdou"[92] pro celé lidstvo. "Pravda, kterou je Kristus, se zjevuje nezbytně jako všeobecná autorita".[93] Křesťanské tajemství překonává všechny meze času a prostoru a uskutečňuje jednotu rodiny lidstva. "Z různých míst a tradic jsou všichni v Kristu povoláni, aby měli účast na jednotě rodiny Božích dětí… Ježíš strhává zdi rozdělení a skrze účast na svém tajemství dosahuje jednoty jedinečným a svrchovaným způsobem. Tato jednota je tak hluboká, že Církev může říkat se sv. Pavlem: "Proto už nejsme cizinci a přistěhovalci, ale spoluobčané ostatních křesťanů a členové Boží rodiny" (Ef 2,19)".[94]                            KDYŽ PRONIKÁ ZMATEK DO CÍRKVE [95]    Když jsem se jednou jako student zabýval Písmem svatým, narazil jsem na Ježíšova slova, která mnou tak otřásla, že na to dodnes nemohu zapomenout. Ježíš mluví ve své řeči o konci časů a o nepředstavitelné duchovní nouzi. Věta, která mnou otřásla, zní: "A kdyby Pán ty dni nezkrátil, nikdo by se nezachránil. Ale kvůli vyvoleným, které on vyvolil, zkrátil ty dny" (Mk 13,20).    Jaký děs budou ty dny vyvolávat, pomyslel jsem, když by nikdo nemohl dosáhnout spásy, ani papež ne? Podkopání Církve proběhne jednou tak rafinovaně a dokonale, že tuto situaci budou moci přestát jen obzvláště 'vyvolení'. A i ti přečkají tu dobu jen proto, že bude zkrácena, jak píše Marek. Dne 11. září 2001 se duchovní ničivá moc projevila materiálně viditelným způsobem. Noviny, rozhlas a televize hovoří o apokalyptické události. Když obzvláště radikální muslimové chtějí zničit západní centra hospodářství, vojenství a politiky, pak jejich boj platí i křesťanství. Italská veřejnost je alarmována, protože na seznamu teroristických útoků je i chrám sv. Petra.    Křesťan nepotřebuje zvláštní dar rozlišování duchů k tomu, aby rozpoznal, že tyto útoky jsou zlé. Ani při pronásledování křesťanů fundamentalisty a komunisty, které si v uplynulém roce vyžádalo 165 000 obětí, není třeba hledat zlo lupou, je to zcela zjevné. Mučení a smrt ohrožují pozemský život, nikoliv věčnou spásu křesťanů. Všechny tyto útoky zvenčí postihují tělo Církve a může je tedy každý křesťan rozeznat jako útok zla.    Ale jsou ještě jiné útoky, zevnitř, srovnatelné s rakovinou, která se povětšině šíří nepozorovaně a může vést až k smrti. Původ těchto útoků je uvnitř samotné Církve. Tyto útoky jsou útoky proti víře, srovnatelné s nemocí, která se zakousla jako nejhorší rakovina (2 Tim 2,17).    Že toto nebezpečí není jen hypotetické, ukázal jsem ve své knize 'Diagnóza rakovina', kde jsem je doložil praktickými příklady.(1)    Bez daru rozlišování duchů je dnes každý ohrožen, že sám onemocní touto duchovní rakovinou. Musíme proto jednat jako moudré panny a dbát, abychom měli 'své lampy' naplněné. K tomu tři jednoduché tipy:    Bdít a modlit se. Výzva k modlitbě a k bdělosti pochází od samotného Spasitele. Lukáš nám předal jeho slova: Proto bděte a modlete se v každé době, abyste mohli všemu tomu, co se má stát, uniknout a obstát před Synem člověka (Lk 21,36).    Bdělost, o které Ježíš mluví, nemá nic společného s přehnanou úzkostlivostí nebo pedanterií. Chceme-li být bdělí, musíme své myšlení (Řím 12,2), svou víru (2 Kor 13,5), své jednání (Gal 6,4), a tím vlastně všechno zkoumat (1 Sol 5,21), abychom poznali, co je vůle Boží (Řím 12,2), a nakonec se drželi toho, co je dobré (srov. 1 Sol 5,21).    Když prosím Ducha svatého o dar rozlišování, může se stát, že mě náhle napadnou věci, které jsem dříve přehlédl nebo přeslechl. Všimnu si například, že věřící vynechávají v modlitbě 'vzkříšení z mrtvých', nebo mě napadne, že kněz při vyznání vin vůbec nemluví o vině nebo o hříchu, ale jen o slabostech a nedokonalostech.    To může být příznakem toho, že právě tato vynechání označují slabá místa víry. Možná, že ten kněz vůbec neusedá do zpovědnice. Když jsem bdělý, nedám se od těchto lidí nakazit nevírou, abych nezačal pochybovat o vzkříšení z mrtvých a o vlastní hříšnosti.    Jsem-li vnímavý, všimnu si zvláštních rituálů nebo vynechávání. Napadne mě, že ve formuli při uzavírání sňatku se používají slova 'dokud nás smrt lásky nerozloučí'. Jedno slůvko 'lásky' činí tento sňatek neplatným a pravděpodobně kněz ani snoubenci netrvají na nerozlučnosti manželství.    Ježíš nás vybízí nejen k bdělosti, ale žádá znovu a znovu naši modlitbu! Bez trvalého rozhovoru s Bohem, bez modlitby časem přestaneme poznávat pravdu. Ježíš vyzývá učedníky naléhavě slovy: Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení (Mk 14,38). Podle Lukáše tak máme činit ustavičně (Lk 21,36).    Bdít a modlit se jsou Ježíšovy rady pro toho, kdo nechce být vystaven naukám, které šimrají uši... odvracejí sluch od pravdy a obracejí se k bájím (2 Tim 4,3-4).    Zvolit bezpečné stanoviště: Když chci vystoupit na nějakou horu, musím si vybrat vhodné místo, ze kterého mohu dosáhnout cíle. Toto stanoviště nemůže být vzdálené 100 km, nýbrž se musí nacházet na úpatí hory. Nebudu proto posuzovat Církev a její nauku brýlemi buddhisty, ateisty nebo muslima, nýbrž se postavím jako Maria Magdaléna a Jan pod kříž. Když to učiním, stavím se do středu Církve, která se zrodila z Kristova boku.    Držet se tohoto stanoviště znamená pro křesťana trojí věc: Věrnost papeži a učitelskému úřadu, láska k Marii, Ježíšově Matce, a úcta k Nejsvětější svátosti. Ve slavném snu Dona Bosca vede papež loď Církve a zakotví bezpečně mezi dva sloupy: na menším sloupu stojí Maria, Matka Církve, a na větším září eucharistický Ježíš.    Papež, Maria a Eucharistie jsou bezpečná stanoviště katolíka. Kdo se drží těchto stanovišť, nachází se v srdci Církve, kdo navíc bdí a modlí se, tomu bude Pán stát vždy po boku a uchrání ho před nebezpečným bludem.    Vzít v úvahu duchovní pravidla rozlišování duchů: V průběhu dlouhé církevní tradice vypracovali církevní učitelé, světci a zbožní teologové hojnost znaků, podle kterých je možno rozpoznat, co je od Ducha Božího a co od ducha lži.    Kněz pallotin Hans Buob vypracoval deset rad pro rozlišování duchů. Tato jednoduchá pravidla není třeba dále rozvádět, hovoří sama za sebe.    Duch Boží    - neútočí nikdy proti lásce - dává vnitřní klid, sílu a bezpečí - vede přímou a průhlednou cestou - nejedná proti Božímu nebo přirozenému zákonu - dává růst a zrání - dává podněty k jednání - činí nás vnímavými pro hřích - vede nás k Ježíši - vede k odpuštění a ke smíření - vede k tomu, co je podstatné. DAR ROZLIŠOVÁNÍ [96]    Výsadní postavení mezi charismaty zaujímá dar rozlišování. Ostatní charismata jsou na něm v jistém smyslu závislá, protože bez něj bychom dost dobře nevěděli, které dary jsou skutečně od Boha a které jsou jejich falzifikáty. Dary Ducha totiž dokáže dobře imitovat Boží nepřítel, ale i člověk ve snaze upoutat na sebe pozornost dokáže být docela schopný a vynalézavý. Potřebujeme tedy rozlišovat.    Duch svatý jako vůdce v duchovním životě    Evangelista Jan zaznamenal Ježíšův výrok, že "Duch svatý nás uvede do veškeré pravdy" (srv. Jan 16, 13). To se naplňuje v celém našem duchovním životě. Duchovní otcové rádi mluvili o tom, že tak jako je Ježíš cestou našeho života (on sám to o sobě to řekl, srv. Jan 14, 6), tak Duch svatý je ten, který nás po této cestě vede. Nikdo není schopen sám po ní jít. Potřebujeme vedení, a to z mnoha důvodů: jednak jsme poznamenáni hříchem, který nás často zaslepuje a mate, jednak je zde Boží nepřítel, který rafinovaně číhá na naší duchovní cestě, aby nás z ní odvedl. Duch svatý je tedy vůdcem našeho duchovního života a je také vůdcem v rozlišování.    Duch přichází na pomoc naší slabosti...    To nejdůležitější v našem životě je spása, to víme. Že svou spásu nejsme schopni uskutečnit vlastní silou, že nejsme schopni sami ze svého poznání nezbloudit, že potřebujeme milost, to také víme. Ale jak máme ve zvyku, ty samozřejmé a nejdůležitější věci podceňujeme. To ovšem nedělá Boží nepřítel, poněvadž ten dobře ví, co je pro nás nejdůležitější. A tak někdy věnuje naší duchovní cestě daleko více pozornosti než my sami . Proto je tak důležité, abychom o tomto rozlišování, o tomto vedení Duchem Božím nejen hovořili, ale abychom se učili pod konkrétním Božím vedením žít. První podmínkou je tedy poznat a přijmout tu skutečnost, že si na duchovní život nestačím sám se svými přirozenými schopnostmi. Druhá věc je poznat, že mám spousty slabostí, které mi překážejí, hříchů, které mě odvádějí z cesty a rozbíjejí moje nitro. Že mám dispozice, které častokrát nejsou v souladu s Božím záměrem. Že mnou zmítá spousta vnitřních hnutí, která mi zatemňují pravdu - člověk se špatnou náladou reaguje jinak než člověk, který je ve vnitřní pohodě. To nemusí mít nic společného s konkrétním hříchem, jde o vnitřní postoj, který je nesmírně důležitý pro poznání, co je v mém životě správné, a co ne. Musím tedy přijmout jako fakt svoji ohraničenost a potřebu Boží milosti a vedení v duchovním životě. Pak o to také budu stát. Člověk nejenže nemůže najít cestu spásy, ale už vůbec nemůže najít tu konkrétní cestu, kterou pro něj Bůh připravil, čili své osobní povolání. Bůh chce člověka vést jeho jedinečnou cestou a dává mu milost pro to, co od něho očekává.    Dokonce bychom mohli s určitým zjednodušením říct, že Bůh svoji milost nedává člověku na cestu, ke které ho nezve. Jestliže se Božímu nepříteli podaří člověka odvést z jeho vlastní správné cesty, pak člověk zůstane sám pouze se svými přirozenými schopnostmi. Začne být velice nespokojený, nešťastný a může se stát, že ho to v důsledku odvede od Boha. Proto je tak důležité, abychom se skutečně nechali vést. Ale opět jen díky daru rozlišování poznám, jestli mě opravdu vede Bůh. Ne každý nápad, který mám, je od Boha. Je spousta lidských nápadů a lidských hnutí, a pak je zde také Boží nepřítel, který se nás snaží zavést, jak už jsme říkali.    Otevřme svá srdce    K tomu je nutná poslušnost: nechtít dělat to, co poznám jako nesprávné a dávat si velký pozor na skutky svévole, na to, co si prostě jen tak vymyslím a prosadím ve svém životě, častokrát proti vůli druhých lidí a někdy i proti Pánu B ohu. S tím souvisí také umění určité vnitřní svobody. Bůh nás vede, aby naše svoboda vůči stvořeným věcem, vůči všemu pomíjivému byla stále větší. Člověk se učí dávat k této svobodě souhlas a žít v ní. Pokud je si člověk vědom, že potřebuje něco, co není v jeho silách, vede ho to k prosbě, konkrétně ke každodenní modlitbě k Duchu svatému, aby mu potřebnou milost dával. Boží vedení se děje především nebo převážně v modlitbě. Proto je tak důležité rozhodnutí vést život modlitby. To neznamená jenom, že se ráno a večer pomodlím, protože to pan farář tak říká. Žít životem modlitby znamená počítat s tím, že je zde Bůh, který do mého života mluví, znamená učit se vnitřní bdělosti. To se učíme hlavně ve chvílích, kdy máme na modlitbu opravdu čas: učíme se modlit srdcem, vnímáme Boha ve svém nitru. Neméně důležité je nechat se vést Božím slovem. Duch svatý, hlavní autor Písma, si počíná častokrát velmi prostě: připomíná člověku v konkrétních situacích slova Písma, anebo naopak, při čtení Písma člověk jasně poznává, že toto slovo teď je pro něho. Proto je tak důležité naučit se tomuto rozjímavému čtení Písma a zařazovat ho co nejčastěji do svého života. Pravidelná vnitřní modlitba a čtení Písma je nejlepší ochranou proti Božímu nepříteli.    Úrovně rozlišování    Rozlišování se děje v několika rovinách. Tou nejzákladnější je rovina přirozená. Mnohým lidem je dána schopnost zdravého lidského úsudku, v češtině tomu říkáme zdravý selský rozum. Takový člověk neztratí hlavu, dokáže přemýšlet a spočítá si, co kam vede, učí se ze zkušenosti druhých lidí, dovede si leccos dát dohromady a vyvodit z toho důsledky. Taková zdravá soudnost častokrát bývá předpokladem přijetí charismatu rozlišování duchů, o kterém hovoří apoštol Pavel v listu Korinťanům. Tento dar stojí jakoby na druhé rovině, která zcela přesahuje lidskou schopnost rozlišení a vztahuje se právě na to, co lidsky rozlišit nejde - dává obdarovanému poznat, jakým duchem se co nese - je-li to od Boha, nebo z člověka, nebo od Božího nepřítele. Třetí rovina rozliš ování je na úrovni ctností - je to životní umění rozlišovat. To se postupně získává věrností v duchovním životě. Když člověk poctivě žije s Bohem léta, poctivě se modlí, čte slovo Boží, studuje, žije v církvi, žije v milosti, Bůh v něm vytváří tuto vnitřní schopnost Božího úsudku, jakéhosi správného Božího pohledu na život. Tato schopnost rozlišování byla v církvi velice častá u tzv. duchovních otců, ať už to byli staří mniši nebo otcové pouště. Svatý Ignác rozpracoval toto umění rozlišovat do konkrétních pravidel a učinil z toho celou nauku. Jak vidíme, toto umění se dá z velké části naučit, ale ještě z větší části je darem Boží milosti právě díky věrnosti člověka ve vnitřním životě. A pak je zde ještě jedna rovina rozlišování, která je pro nás nesmírně důležitá, a to je rozlišování v církvi. Církvi je dáno jako celku a uskutečňuje se uprostřed církve skrze plnost svátosti kněžství. To znamená, že biskupové ve své kolegialitě, společně s papežem, mají jasnou schopnost rozlišit, co je Boží. A to je to nejobjektivnější rozlišení, kterému se nakonec všechna ostatní rozlišování podřizují, je pevným opěrným bodem, základní orientací pro poznání, jak Bůh vede mě jako jednotlivce - i když samozřejmě v praxi neběháme se vším za biskupem nebo za Svatým otcem.    Oblast působnosti daru rozlišování    Dar rozlišování se netýká v první řadě odlišení dobra a zla (i když dnes vidíme, že lidé nedovedou už rozlišit ani to; jsou tak zmateni, že považují hřích za ctnost a ctnost za slabost). Uplatňuje se především v oblasti, která přesahuje schopnost lidského rozumu, a tam je velice důležité, ba můžeme říci nepostradatelné - jde o rozlišení mezi několika dobry, aby člověk poznal, které se ho týká a které ne. I dobro může být v mém životě nakonec zlem, pokud ho Bůh po mně nechce. Nemohu vykonat všechno dobro, které je možno vykonat; musím vykonat jenom to dobro, které vykonat mám a mohu. Jak ještě uvidíme, Boží nepřítel rád přehání a vede člověka k věcem, které od něho Bůh nechce, čímž si člověk nesmírně komplikuje živ ot. Někdy to má podobu pokušení, abychom zanechali toho dobrého, co konáme, a upřednostnili něco lepšího, co od nás Bůh nechce. Moudré lidové rčení říká, že "lepší" je nepřítel dobrého. Je třeba si dát veliký pozor na to, abychom pro přílišnou snahu po dokonalosti a horlivosti neutíkali z místa, kde nás chce mít Bůh, a nenechali se odvést od našeho povolání a poslání, které nám Bůh dal a ke kterému jsme přijali milost.    Umění rozeznat Boží vedení    Duchovní umění rozlišovat klade veliký nárok na to, aby člověk zkoumal své nitro a rozuměl tomu, co se v něm děje. To se učíme reflexí, čili každodenním zamýšlením se nad svým životem s Bohem - jak jsem ho vnímal, jak jsem na lásku Boží odpovídal, jak jsem byl věrný Božím vnuknutím. Člověk snadněji pochopí, proč v některých situacích jednal tak, a ne jinak. Např. dojde k tomu, že se setkám s člověkem, kterého mám relativně rád, nic proti sobě nemáme a najednou se pohádáme. Večer si promítám celou tu situaci a přemýšlím, proč jsme se pohádali? A zjistím, že příčinou toho bylo, že dvě hodiny před tím se mně něco nepodařilo, nedokázal jsem se s tím smířit, měl jsem v sobě napětí a situace, která nastala, byla jenom příležitostí, jak se to napětí ze mě dostalo ven. Tedy rozliším, že hádka byla zapříčiněna něčím, co jsem měl v sobě, ne oním člověkem ani věcí samou, a příště si na to mohu dát větší pozor.    Důležité je si ujasnit, kterým směrem v životě jdeme. Protože jde-li člověk opravdu k Bohu, tak se Boží vedení projevuje trochu jinak, než když jde od Boha pryč. Když jde člověk k Bohu a Duch svatý mu něco vnukne, v jeho srdci to způsobí vnitřní pokoj a radost. Když jde člověk od Boha, přitahuje ho nějaká věc ve světě, žádostivost, a Duch svatý mu dá vnuknutí, tak mu nezpůsobí pokoj, ale nepokoj. Duch svatý v nás nepůsobí přímo. Rozehrává struny naší lidské přirozenosti - čili naši citovost, fantazii, pocity, chtění a myšlení. Ale pozor, stejně působí i duch zla. Tedy když člověk něco řekne, myslí, prožívá, vždycky je to jeho, ale může to být ovlivněno nebo inspirováno Duchem svatým, anebo tím Zlým. Dar rozlišování je právě duchovní schopnost k rozeznání toho, co přichází od Ducha svatého, a co ne.    Nejčastěji je člověk plný sám sebe a své člověčiny, a projektuje ji na jednu nebo na druhou stranu. Když se člověk rozhodne opravdu intenzivně žít s Bohem, modlit se, dělat to, co chce Bůh, je potřeba, aby nezapomněl, že se stane předmětem zvláštní pozornosti Božího nepřítele. A jak se lidově říká, když tě zloduch nezastaví, tak tě popožene. Vede člověka k přehánění; když se mu nepodaří člověka odvést od nějaké dobré věci, tak ho vede k tomu, aby ztratil míru, aby přepínal svoje síly, aby dělal navíc, aby přeháněl. K tomu svatá Terezie napsala: Touha po nemožném nás odvádí od možného. Člověk najednou začne mít příliš veliké touhy, začne myslet příliš vysoko o sobě a o všech, a ztratí smysl pro realitu, pro to, co měl v této chvíli udělat.    Pak ještě jeden důležitý moment. Boží cesta je vždycky dobrá nejen na začátku, ale i uprostřed a hlavně na konci. Boží nepřítel většinou nabízí cestu dobrou pouze na začátku. Na nás je, abychom nikdy k dobru nepoužívali zlých prostředků a abychom se dívali, kam která cesta vede, protože zlo se pozná nejvíce podle závěru. Písmo svaté rozlišuje mezi Duchem svatým a duchem světa, kterého nazývá také duchem lži, duchem klamu a zmatku. To naše slovo diabolos, ďábel, je z řeckého slova másti, rozhazovati. Ďábel je ten, který mate Boží cesty a libuje si v temnotě, ve zmatku, v šeru, v nejistotě, v klamu, v polopravdách. Zatímco Duch svatý je duchem, který si libuje v jasném světle. Je duchem lásky, vnitřní radosti, důvěry a pokoje.    Pro zachování si tohoto vnitřního smyslu je velice důležité, abychom měli vždycky někoho, s kým se můžeme na duchovní cestě poradit, a dokázali otevřít svoje srdce duchovnímu vedení. Abychom neměli věci, o kterých s nikým nechceme mluvit. V těchto tajnostech si vždycky libuje Boží nepřítel, protože jednotlivce odvést od cesty Boží to není pro něho žádná práce. Je daleko chytřejší, než jsme my sami. To, co nám pomáhá , je, když žijeme ve společenství lásky mezi sebou navzájem a prosíme Boha o světlo.    Žijeme dnes v náročné době, většina lidí je ve velkém životním zmatku a celá společnost je pod vlivem nových i starých pohanských filosofií, cizích náboženských systémů, okultních praktik, které se dnes pořádají zcela veřejně a okázale. Dnes když si někdo nechá číst z ruky, není považován za nějakého blázínka, který někomu naletěl, ale za člověka, který zodpovědně hledá svoji budoucnost. Čtení horoskopů je považováno za neškodnou součást nedělního odpoledne, jako zákusek ke kávě. Vůbec nikoho nenapadne, že se tím dostává do vlivu temných sil, které ho odvádějí od Boha. Dalším nebezpečím je léčitelství, alternativní medicína. Když k tomu připočteme ještě celou tu škálu pokušení, kterou nabízí dnešní svět, pochopíme, že máloco je tak důležité v duchovním životě, jako dar rozlišování, který nám pomůže stát pevně nohama na zemi, patřit Kristu, a nechat se skutečně vést Duchem svatým.

[1]	2. vatikánský koncil, Věroučná konstituce Dei Verbum, 2
[2]	2. vatikánský koncil, Věroučná konstituce Dei Verbum, 4
[3]	Jan Pavel II., encyklika Redemptoris missio, 5
[4]	Jan Pavel II., encyklika Fides et ratio, 14
[5]	Chalcedonský koncil, Symbolum Chalcedonense, DS 301; srov. sv. Athanásius De Incarnatione 54,3: SC 199, 458
[6]	2. vatikánský koncil, Věroučná konstituce Dei Verbum, 4
[7]	2. vatikánský koncil, Věroučná konstituce Dei Verbum, 5
[8]	2. vatikánský koncil, Věroučná konstituce Dei Verbum, 17
[9]	srov. kkc, 144
[10]	srov. kkc, 150
[11]	srov. kkc, 153
[12]	srov. kkc, 178
[13]	Jan Pavel II., encyklika Fides et ratio, 12-13
[14]	Jan Pavel II., encyklika Fides et ratio, 31-32
[15]	2. vatikánský koncil, deklarace Nostra aetate, 2; srov. 2. vatikánský koncil, dekret Ad gentes,9- kde se mluví o prvcích dobra přítomných "v jednotlivých obyčejích a kulturách národů"; věroučná konstituce Lumen gentium, 16- zde se zmiňují prvky dobra a pravdy přítomné mezi nekřesťany, jež je možné považovat za přípravu k přijetí evangelia
[16]	srov. Tridentský koncil, Decretum de libris sacris et de traditionibus recipiendis: DS 1501; 1. vatikánský koncil, dogmatická konstituce Dei Filius cap. 2: DS 3006
[17]	2. vatikánský koncil, Věroučná konstituce Dei Verbum, 11
[18]	2. vatikánský koncil, Věroučná konstituce Dei Verbum, 11
[19]	Jan Pavel II., encyklika Redemptoris missio, 55, srov. 56; Pavel VI., poštolská exhortace Evangelii nuntiandi, 53
[20]	1. nicejský koncil, Symbolum Nicaenum: DS 125
[21]	Chalcedonský koncil, Symbolum Chalcedonense: DS 301
[22]	2. vatikánský koncil, pastorální konstituce Gaudium et spes 22
[23]	Jan Pavel II., encyklika Redemptoris missio, 6
[24]	srov. sv. Lev Veliký, Tomus ad Flavianum: DS 294
[25]	srov. sv. Lev Veliký, list císaři Lvu I., Promisisse me memini: DS 38: "…in tantam unitatem ab ipso conceptu Virginis deitate et humanitate conserta, ut nec sine homine divina, nec sine Deo agerentur humana ". Srov. též sv. Lev Veliký, Tomus ad Flavianum: DS 317
[26]	2. vatikánský koncil, pastorální konstituce Gaudium et spes, 45; srov. též Tridentský koncil Decretum de peccato originali, 3: DS 1513
[27]	2. vatikánský koncil, věroučná konstituce Lumen gentium. 3-4; (36) srov. tamtéž, 7. (37); (38); (39); (40). Tamtéž, 29; (41) tamtéž, 5.
[28]	2. vatikánský koncil, věroučná konstituce Lumen gentium. 7; srov. sv. Ireneje, který napsal, že právě v církvi "bylo uloženo společenství s Kristem, to znamená: Duch svatý" (Adversus haereses III, 24,1: SC 211, 472);
[29]	2. vatikánský koncil, pastorální konstituce Gaudium et spes, 22
[30]	Jan Pavel II., encyklika Redemptoris missio, 28; O "semenech slova"; srov. též sv. Justin Mučedník, Druhá apologie 8,1-2; 10,1-3; 13,3-6: ed. E.J. Goodspeed, 84; 85; 88-89
[31]	Jan Pavel II., encyklika Redemptoris missio, 28-9
[32]	Jan Pavel II., encyklika Redemptoris missio, 29
[33]	Jan Pavel II., encyklika Redemptoris missio, 5
[34]	2. vatikánský koncil, pastorální konstituce Gaudium et spes, 10. Srov. sv. Augustina, který napsal, že "Kristus je cestou, kterou "lidstvo nikdy nepostrádalo…a mimo ni nebyl nikdo osvobozen, nikdo není osvobozen a nikdo nebude osvobozen", De civitate Dei, 10,32,2: CCSL 47, 312
[35]	2. vatikánský koncil, věroučná konstituce Lumen gentium, 62
[37]	2. vatikánský koncil, pastorální konstituce Gaudium et spes, 45. Nezbytnost a absolutní jedinečnost Krista v lidských dějinách je dobře vyjádřena v rozjímání sv. Ireneje o prvořadosti Ježíše jako jednorozeného Syna: "V nebi jako prvorozený z Otcova rozhodnutí pořádá a rozhoduje všechny věci. Na zemi jako prvorozený z Panny, muž svatý a spravedlivý, bohabojný a Bohu milý, dobrý a dokonalý ve všech ohledech, zachraňuje z pekla všechny ty, kdo ho následují, protože je prvorozený z mrtvých a původce božského života" (Demonstratio apostolica, 39: SC 406, 138)
[38]	Jan Pavel II., encyklika Redemptoris missio, 6
[39]	2. vatikánský koncil, věroučná konstituce Lumen gentium, 14;
[40]	2. vatikánský koncil, věroučná konstituce Lumen gentium, 7
[41]	srov. sv. Augustin, Enarratio in Psalmos, Žalm 90, Sermo 2,1: CCSL 39, 1226; sv. Řehoř Veliký, Moralia in Iob, Praefatio, 6,14: PL 75, 525; sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae III, q. 48, a. 2 ad 1
[42]	srov. 2. vatikánský koncil, věroučná konstituce Lumen gentium, 6
[43]	Symbolum maius Ecclesiae Armeniacae: DS 869; srov. Bonifác VIII, Unam sanctam: DS 870-872; 2. vatikánský koncil, věroučná konstituce Lumen gentium, 8
[44]	srov. 2. vatikánský koncil, dekret Unitatis redintegratio, 4; Jan Pavel II., encyklika Ut unum sint, 11: AAS 87 (1995), 927
[45]	srov. 2. vatikánský koncil, věroučná konstituce Lumen gentium, 20; srov. také sv. Irenej, Adversus haereses, III, 3,1-3: SC 211, 20-44; sv. Cyprián, Epist. 33,1: CCSL 3B, 164-5; sv. Augustin Contra adver. legis et prophet., 1,20,39: CCSL 49, 70
[46]	2. vatikánský koncil, věroučná konstituce Lumen gentium, 8
[47]	2. vatikánský koncil, věroučná konstituce Lumen gentium, 8; srov. Jan Pavel II., encyklika Ut unum sint, 13; srov. též 2. vatikánský koncil, věroučná konstituce Lumen gentium, 15, a dekret Unitatis redintegratio, 3
[48]	Výklady těch, kdo by z formulace subsistit in odvozovali thesi, že jedna církev Kristova by mohla subsistovat i v ne-katolických církvích a církevních společenstvích tedy odporuje autentickému smyslu Lumen gentium. "Koncil namísto toho zvolil slovo subsistuje právě proto, aby objasnil, že existuje jen jedno uskutečnění pravé církve, kdežto mimo její viditelnou strukturu se vyskytují jen elementa Ecclesiae, které-jakožto prvky téže církve-míří a přitahují ke katolické církvi " (Kongregace pro nauku víry, Vyrozumění o knize "Církev: charisma a moc" otce Leonarda Boffa: AAS 77 [1985], 756-762)
[49]	2. vatikánský koncil, dekret Unitatis redintegratio, 3
[50]	srov. Kongregace pro nauku víry, deklarace Mysterium Ecclesiae, 1: AAS 65 (1973), 369-8
[51]	srov. 2. vatikánský koncil, dekret Unitatis redintegratio, 14-15; Kongregace pro nauku víry, list Communionis notio, 17: AAS 85 (1993), 848
[52]	srov. 1. vatikánský koncil, konstituce Pastor aeternus: DS 3053-3064; 2. vatikánský koncil, věroučná konstituce Lumen gentium, 22
[53]	srov. 2. vatikánský koncil, dekret Unitatis redintegratio, 22
[54]	srov. 2. vatikánský koncil, dekret Unitatis redintegratio, 3
[55]	srov. 2. vatikánský koncil, dekret Unitatis redintegratio, 22
[56]	srov. Kongregace pro nauku víry, deklarace Mysterium Ecclesiae, 1
[57]	Jan Pavel II, encyklika Ut unum sint, 14
[58]	2. vatikánský koncil, dekret Unitatis redintegratio, 3
[59]	Kongregace pro nauku víry, list Communionis notio, 17; srov. 2. vatikánský koncil, dekret Unitatis redintegratio, 4
[60]	_x_2. vatikánský koncil, věroučná deklarace Lumen gentium, 5
[61]	2. vatikánský koncil, věroučná deklarace Lumen gentium, 1
[62]	2. vatikánský koncil, věroučná deklarace Lumen gentium, 4; sv. Cyprián, De Dominica oratione 23: CCSL 3A, 105
[63]	2. vatikánský koncil, věroučná deklarace Lumen gentium, 3
[64]	2. vatikánský koncil, věroučná deklarace Lumen gentium, 9; srov. také modlitbu k Bohu v Didaché 9, 4: SC 248, 176: "Kéž je církev shromážděna z končin země do tvého království" a tamtéž 10,5 SC 248, 180: "Pamatuj Pane na svou církev…a posvěcenou ji shromáždi ze všech stran světa do svého království, jež jsi pro ni připravil"
[65]	Jan Pavel II., encyklika Redemptoris missio, 18; srov. apoštolská exhortace Ecclesia in Asia, 17L
[66]	Jan Pavel II., encyklika Redemptoris missio, 9
[67]	Jan Pavel II., encyklika Redemptoris missio, 15
[68]	Jan Pavel II., encyklika Redemptoris missio, 17
[69]	2. vatikánský koncil, věroučná konstituce, Lumen gentium, 14; srov. dekret Ad gentes, 7; dekret Unitatis redintegratio, 3
[70]	Jan Pavel II., encyklika Redemptoris missio, 9; srov. kkc, 846-7
[71]	2. vatikánský koncil, věroučná konstituce Lumen gentium, 48
[72]	Sv. Cyprian, De catholicae ecclesiae unitate, 6: CCSL 3, 253-4; sv. Irenej, Adversus haereses III, 24, 1: SC 211, 472-474
[73]	Jan Pavel II., encyklika Redemptoris missio, 10
[74]	2. vatikánský koncil, dekret Ad gentes, 2. slavnou formuli extra Ecclesiam nullus omnino salvatur je třeba vykládat v tomto smyslu (srov. IV. lateránský koncil, kap. 1 De fide catholica: DS 802). Srov. též List Sv. Oficia arcibiskupu bostonskému: DS 3866-3872
[75]	2. vatikánský koncil, dekret Ad gentes, 7
[76]	Jan Pavel II., encyklika Redemptoris missio, 18
[77]	"Jsou semeny Božího Slova (semina Verbi), která církev s radostí a úctou uznává" (srov. 2. vatikánský koncil, dekret Ad gentes,11; deklarace Nostra aetate, 2)
[78]	Jan Pavel II., encyklika Redemptoris missio, 29
[79]	srov. Jan Pavel II., encyklika Redemptoris missio, 29; kkc, 843
[80]	srov. Tridentský koncil, Decretum de sacramentis, kán. 8 de sacramentis in genere: DS 1608
[81]	Jan Pavel II., encyklika Redemptoris missio, 55
[82]	2. vatikánský koncil, věroučná konstituce Lumen gentium, 17; Jan Pavel II., encyklika Redemptoris missio, 11
[83]	Jan Pavel II., encyklika Redemptoris missio, 36
[84]	srov. Pius XII., encyklika Mystici corporis: DS 3821
[85]	2. vatikánský koncil, věroučná konstituce Lumen gentium, 14
[86]	2. vatikánský koncil, deklarace Nostra aetate, 2
[87]	2. vatikánský koncil, dekret Ad gentes, 7
[88]	kkc, 851; srov. též 849-856
[89]	srov. Jan Pavel II., encyklika Redemptoris missio, 55; apoštolská exhotace Ecclesia in Asia, 31
[90]	srov. 2. vatikánský koncil, deklarace Dignitatis humanae, 1
[91]	srov. 2. vatikánský koncil, prohlášení Dignitatis humanae, 1
[92]	srov. Jan Pavel II., encyklika Fides et ratio, 15
[93]	srov. Jan Pavel II., encyklika Fides et ratio, 92
[94]	srov. Jan Pavel II., encyklika Fides et ratio, 70
[95]	z Vision 2000 přeložil -lš- http://svetlomcm.hyperlinx.cz/svetlo.php?rocnik=2002&tyden=6
[96]	promluvy P. Vojtěcha Kodeta OCarm. z r. 1998 o Duchu svatém vydalo na 4 kazetách Karmelitánské nakl. Kostelní Vydří, 1998, s titulem "Přijď, Duchu svatý" http://cho.cz/pavel/pavel.php?clanek=403

obsah | předchozí | další
pointer_____________________________________________________________________________________