|
Klerici, ale i neklerici, kteří se z lásky k Bohu odřekli úplně nebo částečně světa a darovali se zvlášť Bohu svěcením, slibem nebo zasvěcením se. Kněží, řeholníci, terciáři, ale i laici v ligách, svazech a institutech. Zasvěcenci - Boží miláčci a vyvolení. - Jako stopu Boží chceme uvést všem viditelný znak zasvěcenců, a to odlišný oděv, kleriku nebo řeholní oděv. Ten je nepřehlédnutelný a všechny upozorňuje na existenci Boha, kterou chtě-nechtě musí vzít aspoň pasivně na vědomí. Stopou nemohou být ti, kteří ten oděv nenosí, a chodí na veřejnosti v civilu bez jakéhokoli vnějšího znaku, kterým by své zasvěcenectví navenek prezentovali. - Proč se ale dali Bohu, a nosí ten zvláštní oděv?
"Někteří nežijí v manželství, protože jsou k tomu od narození nezpůsobilí; jiní nežijí v manželství, protože je nezpůsobilými učinili lidé; a někteří nežijí v manželství, protože se ho zřekli pro království nebeské. Kdo to může pochopit, pochop" (Mt 19,12)
Zajímavá diskuse se rozvinula[1]
k otázce:
"Zajímalo by mne, proč u nás kněží nechodí na veřejnosti v klerice jako třeba v Polsku nebo i jinde?
To se za kněžství stydí? - Je někde stanoveno, jestli mají chodit nebo ne nebo je to na jejich libovůli?"
Odpověď: "Oděv kněží zmiňuje kán. 284 CIC: Ať duchovní nosí slušný církevní šat podle předpisů vydaných biskupskou konferencí a místních zákonných zvyků. Podle tohoto kánonu vydala Biskupská konference ČR toto ustanovení: "Církevní oděv duchovních se skládá z kolárkové košile nebo bílé košile s lingulem a obleku tmavé barvy. Trvalí jáhni nejsou vázáni církevním oděvem, ale mohou nosit na klopě saka malý křížek." Nutno ovšem poznamenat, že toto oficiální rozhodnutí padlo teprve v minulých týdnech, proto se kněží takto teprve "učí oblékat". - Otázka pro čtenáře: myslíte si, že je vhodné, aby chodili kněží takto oblečeni stále? Nevydělují se příliš od společnosti?"[2]
Z diskuse[3] jsme vybrali některé názory, aby se čtenář mohl s nimi konfrontovat nebo ztotožnit:
J.P.: "Pracujem v laboratóriu a môj pracovný odev je mojou vizitkou a hovorí, som v pohotovosti. Myslím, že stavovské prihlásenie sa k svojej profesii naozaj kňazom v naších štátne-spoločenských pomeroch nerobí problém a že potvrdenie oblečením, su neustále v pohotovosti, nebude na škodu."
M.H.: "Taky jsem poznal řadu kněží - pokud jsem si některého z nich vážil, tak ale především pro to, jaký je kdo člověk a ne pro to, co má na sobě. Pokud je někdo protivný, tak i kdyby měl kleriku sebefialovější a sebečervenější, tak to z něho svátého ještě neudělá. Prostě buď v tom člověku něco je, nebo ne. A pokud by si snad někdo chtěl "vydupat" pozici pouze tím, co má na sobě, tak je to, myslím, spíše smutné, než hodné obdivu. - Určitě je ale i mezi "duchovními" mnoho lidí chytrých a vzdělaných, takže nevidím důvod, proč by jim měl někdo z nás předepisovat, jestli mají mít trenýrky zelené nebo červené a kdy si mají vzít kolárek a kdy kravatu…"
S.L.: "Myslím si, že by kněží neměli takto oblečeni chodit stále. Když jsou ve službě, tak jistě, ale jinak by měli nosit to, v čem se cítí pohodlně a uvolněně. Vždyť přece to, že je kněz, nemusíme poznat jenom podle toho, že nosí kolárek…"
R.M.: "…mně tohle připadá divné. Copak má kněz nějakou časově omezenou službu, něco jako řemeslo, a když mu padne, stane se jiným člověkem, už není služebníkem Kristovým, apoštolem? Copak má "pracovní dobu" nebo "úřední hodiny"? Pokud ano, pak není tím pravým, kterého Pán povolal. - Pracovní doba kněze je 24 hodin a 7 dnů v týdnu. Je to poslání, ne povolání. Takže by měl mít to oblečení, mimochodem minimalizované na košili s kolárkem, oblečené stále. Ten oblek je odznakem jeho důstojnosti, která - a měl by si to každý uvědomit - není žádná malá, ale přímo mimořádná: kdo z nás, civilů, může odpouštět hříchy a svolávat Krista do oplatky? - Také připomínám Dona Boska, který v zápalu hry s hochy sundal kleriku. Mrzelo ho to po celý život."
M.K.: "Domnívám se, že kněz je člověkem, který se rozhodl zvláštním způsobem následovat Krista. Jeho kněžství je poslání a služba, kterou si vyvolil jako životní cestu ve svobodném rozhodnutí a lásce k Bohu. Není to zaměstnání ani život na půl úvazku s Bohem, ale zodpovědnost a vnitřní postoj. Jedná se tedy o postoj a vztah, nic víc a nic míň. Pokud tedy se tedy člověk ve své životní integritě sestává z vědomí + podvědomí, vnitřku a vnějšku, duše a těla ...., tak proč své kněžství vnějškově tajit nebo tzv. moderně splývat nenáročně a "přizpůsobivě" s davem. Mít i pouhý kolárek je znakem zodpovědnosti i pro samotného kněze a připomínkou toho, že patří především Kristu. A to přece není nic nezvyklého nebo tíživého, ale radostná skutečnost pro kterou se narodil a z které by měl i žít. Samozřejmě nelze asi striktně něco nařizovat a každý kněz si musí osobně zvážit volbu oblečení. V každém případě je ale velmi podivné, když kněz spíše k oblečení kněžskému necítí vztah a nebo když i kolárek je pro něj čímsi nevhodným do mimokostelní společenosti."
J.H.: "Představte si řeholníka nebo jeptišku, kteří prostě od osmi do osmi nosí řeholní oděv, a pak maji "padla", tak jej sundají... Řeholní oděv je pro ně nejen příslušností k jejich řádu, ale i k Bohu - např. františkáni původ svého oděvu odvozují samozřejmě od sv. Františka, ale ten z Bible - podle Ježíše. Stejně tak kněží podle mě nemohou mít nikdy "padla", protože jsou kněžími neustále - ve dne v noci připravení posloužit věřícím (co když je náhle potřeba ke svátosti nemocných?). A soukromě mohu říci, že když potkám kněze v jeho "stejnokroji", mám k němu úctu a jsem rád, že se nebojí dávat v této materialistické době najevo svou víru."
S.L.: "Ne všechny sestry nosí "stejnokroj". - Znám takové, které ho nemusí mít, a chodí v civilu. A k člověku se přece nechovám s úctou jenom proto, že je kněz a že je tak oblečený!!!!" Tomu oponuje
B.H.: "O ne, to chováni je jiné. Když je v civilu, je to obyčejná kámoška, a když v řeholnim, je nevěstou Krista. Ten oblek je jako ochrana před světem. Měly by ho nosit stále a hlavně venku, aby je bylo vidět. A aby jich bylo hodně."
J.H.: "Představte si řeholníka nebo jeptišku, kteří prostě od osmi do osmi nosí řeholní oděv, a pak maji "padla", tak jej sundají... Řeholní oděv je pro ně nejen příslušností k jejich řádu, ale i k Bohu - např. františkáni původ svého oděvu odvozují samozřejmě od sv. Františka, ale ten z Bible - podle Ježíše. Stejně tak kněží podle mě nemohou mít nikdy "padla", protože jsou kněžími neustále - ve dne v noci připravení posloužit věřícím (co když je náhle potřeba ke svátosti nemocných?). A soukromě mohu říci, že když potkám kněze v jeho "stejnokroji", mám k němu úctu a jsem rád, že se nebojí dávat v této materialistické době najevo svou víru."
S.L.: "Ne všechny sestry nosí "stejnokroj". - Znám takové, které ho nemusí mít, a chodí v civilu. A k člověku se přece nechovám s úctou jenom proto, že je kněz a že je tak oblečený!!!!" Tomu oponuje
B.H.: "O ne, to chováni je jiné. Když je v civilu, je to obyčejná kámoška, a když v řeholnim, je nevěstou Krista. Ten oblek je jako ochrana před světem. Měly by ho nosit stále a hlavně venku, aby je bylo vidět. A aby jich bylo hodně."
Na tomto místě je vhodné vysvětlit, co vlastně zasvěcený život je a proč si ho lidé volí na celý život. K tomu nejlépe poslouží vyčerpávající stať Prof. L. de Candido:
ZASVĚCENÝ ŽIVOT[4]
I. Myšlenka koncilní a pokoncilní
Výraz "zasvěcení" používá II. vatikánský koncil neustále a celkově ve smyslu "úplného sebeodevzdání". Krista posvětil a poslal do světa Otec (LG 28). Boží lid je znovuzrozením a pomazáním od Ducha svatého na křtu posvěcen na duchovní chrám a svaté kněžstvo (LG 10). "Biskupové" jsou posvěceni: svátostný obřad svěcení jim uděluje "plnost kněžství" a schopnost sloužit k posvěcování, vyučování a vedení (LG 21). Kněží jsou posvěceni, aby hlásali radostnou zvěst, pásli Boží stádo a slavili liturgii (LG 28; srov. ChD 34). Laici jsou obětováni Kristu a posvěceni Duchem svatým (LG 34). Také svět je zasvěcen Bohu (tamtéž). Proto není zasvěcení monopolem řeholního života, ale podílejí se na něm i jiné životní stavy.
Pojem "zasvěcení" bývá vyjadřován i jinými slovy. Zdůraznění tohoto výrazu v textech o řeholním životě má za účel opakovaně poukazovat na cíl zasvěcení, tj. na Boha. V podstatě je řeholní život úplným darováním sebe Bohu, naprostou službou jemu, zvláštní formou zasvěcení Pánu (PC 1), "vnitřnějším zasvěcením jemu" (AG 18), "zvláštním zasvěcením, které má svůj hluboký kořen v křestním zasvěcení a plněji je vyjadřuje" (PC 5). Liturgický obřad, který zaručuje takové zasvěcení (úvodní obřady a především sliby), a účast církevních představených činí z řeholního života "stav" (LG 45). Rčení "řeholní život", "kanonický stav", "řeholní stav" vyjadřují myšlenku definitivní volby, nepřetržitého zasvěcení Bohu. Proto "žijí řeholníci jen pro Boha" (PC 5), proto se dávají "do výhradního vlastnictví Bohu nade vše milovanému; tak jsou z nového a zvláštního titulu a důvěrněji určeni k Boží službě, lásce a oslavě" (LG 44). Konkrétně se toto zasvěcení výslovně projevuje podle koncilu cestou od světa k Bohu. Řeholníci se zříkají světa, aby žili jen pro Boha (PC 5). Opouštějí všechno z lásky ke Kristu (tamtéž; LG 44). Nicméně tím, že se vzdají "nepochybně cenných hodnot, není to na překážku pravému rozvoji lidské osobnosti" (LG 46). Naopak jim to přispívá k očištění srdce a k duchovní svobodě (tamtéž), k osvobození od překážek, které by je mohly odvrátit od vroucí lásky a dokonalé bohoslužby (LG 44). Tato stránka zasvěcení (takzvaný "útěk od světa", "fuga mundi"; ale tento výraz koncil nikde nepoužil) nečiní řeholníka cizím a neužitečným členem pozemské obce:
"I když snad někdy nepomáhají svým současníkům přímo, přesto se s nimi cítí spojeni v Kristu hlouběji a spolupracují s nimi duchovně, aby budování pozemské společnosti bylo vždy založeno na Pánu a k němu zaměřeno, aby snad nepracovali nadarmo ti, kdo ji budují" (LG 46; srov. GS 43). Viditelným znamením zasvěcení v řeholním životě jsou sliby takzvaných "evangelijních rad" nebo jiné posvátné závazky (LG 44; PC 2e), tradičně ztotožňované s celibátem pro nebeské království neboli se zasvěcenou čistotou (PC 12; LG 43), s chudobou (PC 13; LG 43) a s poslušností (PC 14, LG 43). Kromě toho jsou znameními zasvěcení liturgické rituály zaslíbení a profese (LG 45; SC 80) a řeholní oděv (PC 17). Do pojmu "zasvěcení" se může zahrnout také koncilní myšlenka obsažená ve slově "povolání". Koncil snad chce objasnit zasvěcení řeholníků tím, že si přisvojuje tradiční a částečně už nepoužívanou terminologii "institutů dokonalosti" a "stavů dokonalosti". Tyto termíny jsou však zařazeny jen do dvou dokumentů a v souvislostech, které nemají ideologický význam (SC 98; 101,2; LG 45).
Krátce po koncilu vyšly důležité dokumenty o zasvěceném životě: apoštolská exhortace Pavla VI. Evangelica testificatio (21. 6. 1971) a obnovené liturgické texty. Exhortace pro řeholníky - která nese výmluvný podtitul "obnova řeholního života podle koncilu" - si přisvojuje maximalistický literární a pojmový sloh koncilních textů. Ústředním cílem zasvěceného života je "ustavičné hledání Boha" (Evangelica testificatio 3), jak si je předsevzalo staré mnišství. Volba mnišského a řeholního života uděluje zvláštní zasvěcení, protože celý život je obětován Bohu (ET 4) a protože řeholníci následují Krista tím, že se mu úplně zasvěcují (ET 7). Forma řeholního života poskytuje možnost přejít od stavu "tělesného" ke stavu "duchovnímu" (ET 38). Znamením následování Krista je slib evangelijních rad (ET 4). Jimi zaslibují řeholníci Kristu "se zřetelem na nebeské království velkodušně a bezvýhradně síly lásky, potřebu vlastnictví a svobodné nakládání vlastním životem; hodnoty pro člověka obzvlášť cenné" (ET 7). Zasvěcená čistota (neboli čistota řeholní) osvobozuje lidské srdce a je "duchovně plodným" znamením uprostřed světa (ET 14). Řeholníci jsou "chudí podle Kristova příkladu v užívání pozemských statků potřebných ke každodennímu životu" (ET 16). Chudoba je odpovědí na dramatické volání chudých (ET 17-18), osvobozuje od pohodlnosti (ET 19), ústí do společenství statků (ET21), vyžaduje namáhavou práci (ET 20). Také vztahy mezi autoritou a poslušností mají v zasvěceném životě bratrský ráz (ET 26). Různé formy jsou rozčleněny podle tradiční dvojice: život kontemplativní a život apoštolský. Tento se vyjadřuje především hlásáním Božího slova a službou (ET 8-10: srov. Evangelii nuntiandi 69).
Obnovené mnišské liturgie jsou živým pramenem spirituální teologie a asketických podnětů a jsou proniknuty koncilním duchem. Skoro polovina památek svatých, které zůstaly ve všeobecném kalendáři, připomíná řeholníky nebo řeholnice. Liturgická čtení vybraná pro mši sv. a pro liturgii hodin vykládají ve světle Božího slova, čím byli a co dělali. Modlitby obsahují jisté náznaky a typické stránky jejich zasvěcení a služby. Ve společném mešním formuláři o památkách svatých řeholníků je zdůrazňováno radikální následování chudého a pokorného Krista. O památkách panen jsou v popředí myšlenky nového života, svědectví, horlivosti, očišťování a blaženosti. Rozmanitost biblických čtení a modliteb v mešních rituálech zasvěcení panen, při první profesi, při obnově slibů a při věčné profesi se sbíhá v opakování vzácných asketických a duchovních podnětů, některých nových, a velmi stručných syntéz mnišských zásad: následování Krista více zblízka, život, který se mění v dokonalý dar, dozrání křestní milosti, evangelijní dokonalost svědectví, život věnovaný Boží chvále a budování jeho království, důvěrné spojení s tajemstvím církve.
Vstupní modlitba mše o řeholnících prosí: "Bože ... nepřestávej vést ty, kdo všechno opustili a zcela se zasvětili tobě, ať následují Krista, zříkají se toho, co by je mohlo od tebe vzdalovat, a v duchu evangelijní chudoby a pokory slouží tobě a svým bratřím." A vstupní modlitba mše za řeholní povolání vzývá: "Bože, ty vybízíš všechny věřící, aby svůj život naplňovali láskou k tobě a k bližnímu, a přitom v každé době mnohé voláš, aby následovali tvého Syna zvláštním způsobem: veď ty, kterým jsi vložil do srdce touhu po řeholním životě, ať jdou za tvým hlasem a jejich život tobě zasvěcený ať se stane znamením, že církev očekává zjevení budoucí slávy tvého království." V rituálech pro zasvěcení a mnišské závazky - po koncilu obnovených a přizpůsobených každé skupině - se hlavně zdůrazňují myšlenky zasvěcení, slib zachovávat evangelijní rady, společenství.
II. Evangelijní a apoštolská inspirace
II. vatikánský koncil přiznává řeholnímu životu, že se inspiruje evangeliem a učením apoštolů (LG 43; PC 1). Koncilní výrok přejímá tvrzení, které pak s oblibou používá aktuálnější a novější mnišská literatura v letech, jež jsou nejblíže oné církevní události. Toto stanovisko ukazuje na jednu věc: původní pohnutkou zasvěceného života je novozákonní poselství. Prvním důsledkem je zjištění, že je to jeden užitečný způsob, jak ono poselství přijmout, totiž že slouží budování Božího království. Evangelijní a apoštolská inspirace řeholního života nedovolují jeho maximalistický výklad, tj. nepřičítají mu výsadní postavení, jako by to byla nejlepší a nejvyšší forma křesťanství. Novozákonní poselství totiž nestanoví žádný ani postranní ani zjevný program mnišství. Řeholník je především křesťan, kterému Bůh nabízí spásu následováním Krista. Kráčí stejnou cestou víry, naděje a lásky jako všichni ostatní bratři a sestry. To je základní, ale nutné zjištění, aby se uvedly na správnou míru konkrétní projevy a zpracování pojmů při dodržování zásad pravověrnosti.
Ideálem řeholního života a jeho praktickým uplatněním jsou typické způsoby, jak přenášet celkové jednotné poselství do každodenní existence. Na tomto zjištění se zakládá množství typů zasvěceného života a rozmanitost spiritualit (které pokládají někteří za přehnané nebo nadbytečné). To se ustálilo na základě zkušeností a podstatně evangelijních zásad zrozených obvykle spontánně jako plod individuálního charismatu (buď jako charisma zakladatele nebo jiných učitelů a duchovních otců): tradice se houževnatě snaží uchovat ony plody, uspořádat je a učinit z nich soustavnou školu. Vždycky se nepodaří vyhnout se rizikům jednotvárnosti a duchovního determinismu. Soutěživost někdy přinutí řeholní skupiny, aby znásilňovaly skutečnost a vytvořily si fyziognomii, která je pozmění. Nicméně je jisté, že existují odlišné citlivosti, zabarvení, zvyklosti, výklady týchž hodnot, ke kterým všichni spějí a které si všichni berou za základ svého bytí a konání. A to jsou právě hodnoty evangelijní a apoštolské, které staví různé typy a rozmanité větve zasvěceného života do jedné roviny.
Koncilní dokumenty neupřesňují novozákonní pramen těchto hodnot uznávaných především v tzv. "evangelijních radách". Všeobecně upozorňují na slova (nebo učení) a příklady Pána (LG 43; PC 1) a na doporučení apoštolů i na jiné výroky církve (LG 43).
V podstatě se musí hledat inspirace zasvěceného života v kristocentrismu (Kristus jako pól přitažlivosti celé existence) a v přikladu apoštolů (zaměření existence tak, jak ji žili apoštolové). Můžeme je shrnout do těchto titulů:
1. Povolání
Etymologie slova "povolání" ukazuje na přítomnost někoho, kdo volá: povolání je iniciativou někoho jiného, kdo dává návrh. Slůvko si přivlastnila teologie: povolání je tedy volání Boha. A přivlastnila si ho hlavně kněžská a řeholní spiritualita: běžně se tímto slovem míní povolání ke služebnému kněžství nebo k zasvěcenému životu. Ale tím se svévolně zúžila jeho šíře. Je nepochybné, že řeholní život předpokládá povolání. Mnišská spiritualita a asketická zkušenost ujišťují o existenci povolání. Sám Bůh tedy předkládá existenční program a povolaný
objeví, že je to řeholní život podle určitého typu nebo dokonce podle určité skupiny. Koncil zdůrazňuje, že řeholník je povolán Bohem (LG 47); že různé formy vyrostly z popudu Ducha svatého (PC 1); že pěstování evangelijních rad je povolání od Boha, na které řeholníci odpověděli (PC 1,5). Tento výklad Božího zásahu je odůvodněn vírou. Není to zásah deterministický a věčný. Bůh jedná v rámci skutečných a konkrétních dějin, podle kultury, místních podmínek, psychologie. Proto jsou i v řeholním povolání propojeny přítomnosti: Bůh, lidská osoba, okolnosti. Z tohoto pohledu je pojem řeholního povolání doplněn tím, že je vykládán také jako soulad individuálních schopností s životním programem.
Spása jako základní povolání dostává konkrétní podobu tím, že člověk zkoumá svou totožnost lidského tvora, a zasvěcený život k tomu dává prostor a příležitost. Ačkoli tedy je toto specifické povolání tajemnou Boží výzvou, je zároveň realistickým oceněním osoby a situace. Evangelijní podklad tohoto faktu můžeme shrnout v zásadě: Povolání ke spáse prostřednictvím zasvěceného života. Evangelia totiž vyprávějí o tom, jak Ježíš povolal různé osoby. Nejčastěji se uvádí, hlavně z ohledem na mnišský stav, povolání bohatého mladíka (Mt 19,16-22; Mk 14,17-22; Lk 18,18-23). Hagiografie v něm vidí původ mnoha mnišských obrácení, hlavně sv. opata Antonína. Nejnovější literatura raději spojuje řeholní povolání s odhalením možnosti charismatického celibátu, který je darován pro Boží království (Mt 19,12). Také povolání apoštolů, které si Pán vyvolil z mnoha jiných učedníků, pomáhá vysvětlit povolání k zasvěcenému životu.
2. Následování Krista
Existenčním a eschatologickým cílem každého povolání je následování Krista: následovat ho v každodenních událostech, následovat ho ve vzkříšení. Novozákonní poselství oplývá podrobnými popisy této skutečnosti (např. Mt 16,24; Jan 13,12-17; Kol 3,1-14; 1 Kor 15,20). Zasvěcený život náleží do této teologální ekonomie. Křesťanské mnišství se dokonce tímto kristocentrismem vyznačuje. Odjakživa byl zasvěcený život pokládán za následování Krista (sequela Christi). Ve skutečnosti následovat Krista, stát se jeho učedníkem, je soteriologický program pro všechny lidi (srov. Jan 10,4.16; Mt 28,18-20).
Zdůrazňování mnišského sequela Christi nesmí vést k opomíjení této skutečnosti. Zasvěcený život je jednou formou následování Krista. Podle koncilu je následování Krista "hlavním pravidlem řeholního života" (PC 2a). Opravdu, podle tisícileté asketické zkušenosti rozmanitých typů zasvěceného života, je následování Krista nejen pravidlem přidaným zvnějšku, ale mnohem spíš je to samotná podstata řeholního života, dynamický prvek, který na základě jediného učňovství ve škole Ježíšově tvoří řeholníkovo specifikum.
Kristus však nebyl mnichem. Následovat ho v zasvěceném životě znamená soustředit svou existenci na jeho příklady. V Kristu jsou mimořádná a nevystižitelná bohatství (Ef 3,2.8), a proto každý jeho učedník v něm nalézá vzor. V zasvěceném životě následuje řeholník Krista jistě tím, že přijímá jako všichni ostatní učedníci podstatné hodnoty, které on zvěstoval. Ale především ho následuje tím, že absolutizuje některé jeho takřka podružné volby a ty se stávají "profesí", definitivním stavem. Takto chápeme např. volbu života poustevnického, protože Kristus byl jistou dobu na poušti (Mt 4,1; Mk I ,12; Lk 4,1); volbu společného života, protože Kristus strávil poslední léta se skupinou učedníků (Mk 3,13-14); volbu kontemplativní, protože se uchyloval do ústraní k rozhovoru s Bohem (Mt 14,23; Mk 1,35; Lk 5,16; 6,12); volbu jáhenství, protože sloužil člověku (Mt 20,28; Flp 2,78); volbu celibátu, protože ji Mistr prohlašoval za možnou a historicky si sám celibát zvolil.
Zasvěcený život chápe tyto i jiné příklady dynamicky. Nejde o podrobné schéma uzavřené v nepřekročitelných hranicích, nýbrž o celkový plán, který si vypůjčuje z toho, co je rozmanitě napověděno v životě jediného Božího slova. Proto koncil nabádá řeholníky, aby měli denně v rukou Písmo (PC 6; DV 25). Toto povzbuzení nevychází z nějakého kulturního zájmu, ale zdůrazňuje se tím existenční požadavek, ke kterému má vést modlitba a kontemplace.
Je vhodné nenechat bez povšimnutí výraz sequela Christi, překládaný doslova jako "následování Krista". Pán je nazýván nikoli lidským jménem "Ježíš", ale mesiášským titulem "Kristus", a to dnes platí jako projev mesiášského ražení zasvěceného života. Jméno "Ježíš" se nevyskytuje ani v koncilních textech, které charakterizují následování připisované řeholnímu životu. Kromě svého běžného názvu "Kristus" je někdy označován velikonočním přízviskem "Pán" v mnohoznačném smyslu, v jakém se vyskytuje ve velikonočním kázání Petrově (Sk 2,36). Jinde je nazýván Boží Syn (LG 44), Mistr (PC 1), Spasitel (LG 42).
3. Evangelijní rady
Doslovný výklad formule "evangelijní rady" vede k závěru, že v evangeliu existují návrhy, které se mohou přijmout, a návrhy, kterých se nemusí dbát. Rada není závazná, třebaže slůvko značí také poučení, napomenutí, nařízení; a ačkoli se etymologie vztahuje na pojmy výzva, rozhodnutí, moudrost atd. "Evangelijní rady" jsou tradičně uváděny v trojici: celibát pro Boží království (běžně označovaný více omezujícím výrazem "čistota"), chudoba a poslušnost.
II. vatikánský koncil opakovaně ztotožňuje sequela Christi s přijetím evangelijních rad. Podle maximalistických vyjádření koncilních kontextů o zasvěceném životě vedou i tyto rady k těsnějšímu a svobodnějšímu následování Krista (PC 1). Koncilní závěry se řadí k tradičním stanoviskům, která napevno určila specifikum řeholního života jako "vyznávání evangelijních rad". Byly rovněž nazývány jako vlastním jménem "tři sliby". Slib zavazuje k zachovávání toho, co je náplní evangelijních rad. Opakuje gesto smlouvy: prostřednictvím znamení vyznává otevřeně úmysl zachovat absolutní a definitivní věrnost Bohu. Toto znamení je zvýrazněno v liturgickém rituálu, který ho shrnuje a upravuje církevními zákony. Ale trvá rozdíl mezi slibem a radami, mezi formou a obsahem. Tímto rozdílem se zabývá diskuse o tom, co je pro řeholní život specifické: Jsou to sliby? Je to podstata evangelijních rad?
Výraz "evangelijní rady" má v sobě rozpor, antinomii. I když ne exegeze, tedy duchovní četba Božího slova směřuje k tomu, aby zaslechla jeho hlas, a každá hlasová modulace je závaznou výzvou, nevyhnutelným poselstvím. To však není ukládáno jako příkaz, nýbrž obrací se na individuální a církevní svědomí. Evangelium je celkové poselství a v něm nalézají prostor i podrobnosti a dějinná přizpůsobení. Radou, která by ponechávala svobodu, není celková výzva k chudobě (Mt 5,3; 6,24-34; Lk 4,18; 6,30.24; Jan 2,1-10; 5,1-6). Radou, která by ponechávala svobodu, není výzva k poslušnosti (Mt 6,10; 22,34-40; Mk 8,34-38; Lk 8,21; 11,28; Řím 16,25-27; 2 Kor 9,3; Ef 5,21 atd.). K chudobě a k poslušnosti jsou zavázáni všichni Ježíšovi učedníci. Kdežto radou je celibát pro Boží království: toto je charisma (1 Kor 7,7), dar Ducha pro budování království, svobodně daný a svobodně přijatý (Mt 19, 10-12). Vždyť i v křesťanství jen menšina učedníků (dospělých) přijme charismatický celibát, kdežto skoro všichni přijímají charisma manželství. Specifikum řeholního života je tento charismatický celibát. Celibát je konstanta všech mnišských forem. Křesťanství do něho vložilo církevní a eschatologický úmysl, podstatné prvky definice řeholního života.
Přesto má tradiční výraz "evangelijní rady" jistý smysl. Volba celibátu je naprosto svobodná, je omezena jen schopností porozumět mu a přijmout ho, a to podle Ježíšových slov. Svobodná volba evangelijní chudoby a poslušnosti tkví v podrobnostech, v dějinných přizpůsobeních, v konkrétních a organizačních formách uskutečňování těchto příkazů. Neboť v zasvěceném životě je celibát vždy pociťován jako nezbytná a integrální podmínka, a to tak dalece, že jeho opak samočinně ruší mnišský charakter. Chudoba a poslušnost však jsou zviditelněny v množství rozmanitých forem, a leckdy i protichůdných, mezi tou či onou skupinou, a jejich nedodržování nenese vzápětí vyloučení z řeholního života, nýbrž je jenom vážným přestupkem.
4. Společenství
Odlišující známkou zasvěceného života je celibát pro Boží království. Avšak toto charisma není vyčerpáno individuální neschopností komunikovat, ani izolováním. V mnišství je nezbytným požadavkem společenství. Proto je pro zasvěcený život specifický celibát prožívaný ve společenství. Existuje nejedna rovina společenství: společenství s Bohem, církevní, bratrské a sesterské.
a) Společenství s Bohem
V zasvěceném životě je společenství s Bohem označováno starobylým a znovu ožilým výrazem "hledání Boha" (quaerere Deum). Připamatovává biblickou touhu hledání Boží tváře (Žl 27,8), odpovídá napomenutí evangelia hledat Boží království (Mt 6,33; Lk 12,31). Celková náplň tohoto společenství se dá shrnout do hutného zvolání apoštola Pavla: "Váš život je s Kristem skrytý v Bohu" (Kol 3,3). Všechny obrazy zasvěceného života mají na zřeteli tento skrytý život, i když jeho formy a znamení závisí na různých podmínkách místních a duševních. Konkrétním vrcholem společenství s Bohem je kontemplace. Ta uschopňuje přilnout k němu celou svou podstatou. Společenství s Bohem je také rozhovor. Rozhovor se uskutečňuje nasloucháním jeho slovu obsaženému především v Písmu. Společenství s Bohem je také modlitba: modlitba je v zasvěceném životě nutnou podmínkou jak k individuálnímu zakotvení v Bohu, tak pro společnou orientaci.
V řeholním životě nikdy nechyběla jako dějinná zkušenost a jako duchovní požadavek duchovní četba, lectio divina, ani společná modlitba. Jejím hlavním místem je - jako pokračování prvotních apoštolských zvyklostí (Sk 2,42-46; 3,1) slavení eucharistie a liturgie hodin, které směřují k tomu, aby byly stále častěji koncelebrací.
b) Církevní společenství
Prostor, v němž se mohou uskutečnit evangelijní a apoštolská inspirace, je církevní společenství. A to zase je jejich důsledkem. II. vatikánský koncil prohlašuje, že řeholní stav je součástí struktury církve (LG 43). Tento názor je potvrzen i v evangeliu. Je-li specifickou známkou zasvěceného života charisma, vyjadřuje se církevní společenství službou, tj. činorodým uvědoměním, že vlastní mnišské charisma je pro budování Božího království. Především v tomto obzoru služby oplývá církev apoštolskými inspiracemi zasvěceného života. Apoštolát je hlavně život, jaký vedli apoštolové. Ale také je to služba, diakonie. Církevní společenství má základ ve křtu. Zasvěcený život obohacuje křestní povolání, staví na něm. Někteří autoři nadále upřednostňují řeholní život jako prvotinu církve, jako nejlepší cestu: tyto názory nenalézají protějšek v Novém zákoně. Avšak ústřední myšlenka zasvěceného života nemůže z církve vymizet, i když mizí jisté formy, které jí udávaly ráz v dějinách, a když vznikají na jejich místě jiné. Toto přetrvávání, zaručené vnitřní silou charismatu, je největším znamením lásky, o které má řeholní život svědčit v církvi.
c) Bratrské nebo sesterské společenství
Bratrské společenství se dotýká přímo struktury řeholního života. Charismatický celibát je prožíván především v komunitě a ta je první viditelnou specifickou známkou zasvěceného života.
Bratrské nebo sesterské společenství v řeholním životě je jeden ze způsobů, jak pokračovat v bratrství, které bylo příznačné pro prvotní apoštolské církevní obce. Náboženskou strukturou, která přitáhla drtivou většinu stoupenců a která byla prakticky nutná, je společný život. Také mnišská komunita se utváří a trvá láskou k Bohu vylitou do srdcí Duchem svatým (Řím 5,5). V ní je zaručena přítomnost Pána, protože ji slíbil těm, kdo se shromáždí v jeho jménu (Mt 18,20). Jednota komunity zjevuje Kristův příchod (Jan 13,35; 17,21). Duší společenství je láska, která je naplněním zákona (Řím 13,10) a svorníkem dokonalosti (Kol 3,14). Společný život je jednota v témže Duchu. Jeho sjednocující potravou je učení evangelia a slavení liturgie. Tyto inspirace jsou vyjádřeny a uspořádány v množství struktur, které si vynutily dějinné situace a tradice.
III. Různé formy
Zasvěcený život chápaný jako život řeholní je skutečností, pro křesťanství velmi příznačnou. Je jednou formou mnišství. Mnišství jako život podle určitých zákonů, hlavně asketických a mystických, je z počátku typický pro východní náboženství (např. buddhismus, zen). V židovství se sdružuje v komunitách esénů (2. stol. př. Kr. - 1. stol. po Kr.). Organizovaný řeholní život začíná v křesťanství, když do něho pronikne mnišský ideál. Mnoho učenců spojuje všeobecný jev mnišství v jediném teologálním plánu a nalézá odvozeniny a analogie křesťanského mnišského života v jistých hlavních mnišských inspiracích jiných náboženství. Ale novotou mnišství křesťanského je jeho kristocentrismus. Zasvěcený život v křesťanství můžeme rozdělit do pěti forem, které odpovídají také dějinným obdobím, alespoň dobou svého původu.
1. Domácí asketismus
První uskutečnění zasvěceného života v historii křesťanství nalézáme v letmé zmínce ve Sk 21,8-9. Roku 58 existuje v Cézareji malá domácí komunita čtyř sester, dcer jáhna Filipa, které jsou obdařeny charismaty panenství a proroctví. z této zmínky můžeme vyrozumět, že její existence už byla uspořádána podle základních pilířů řeholního života: komunitní dimenze, celibát pro Boží království, prorocký úkol. Takový asketismus je prožíván v otcovském domě, je domácí. Toto spontánní řešení už dává tušit jeden způsob zapojení a dynamické přítomnosti. Domácí asketismus pokračuje i v poapoštolské době. Především celibát je nadále předmětem volby v církvi a v prvních dobách je prožíván mimo jakoukoli organizovanou strukturu. Continentes a virgines, kteří si volili celibátní formu, se nestranili společnosti: světské město bylo prostorem, v němž se angažovali. Ještě důraznějším ji činilo právě viditelné znamení, jakým bylo jejich zřeknutí se práva na manželského partnera. Křesťanská postbiblická literatura vyvyšuje tuto asketickou formu a poukazuje na celibát jako na privilegovaný stav, zejména v případě panenství. Sv. Ignác Antiochijský (… 115) vybízí k trvalému celibátu těmito slovy: "Jestliže někdo může zachovat čistotu ke cti Pánova těla, a nezpychne proto, ať tak zůstane." (Polykarpovi). Otcové 3. - 5. století množí chvály na tento způsob existence, věnují mu četná pojednání a pilnou pozornost. Většina těchto asketů jsou ženy, a proto jim platí duchovní zájem oněch spisovatelů. Pannám věnujícím se domácímu asketismu se navrhuje - jak činí sv. Atanáš (295 - 373) - rytmus téměř mnišský: mlčení, meditace Písma, modlitba žalmů, práce, aby si vydělaly na skromné živobytí.
Domácí asketismus je předmnišská forma řeholního života. Během staletí je oslabován a ustupuje organizované komunitní formě, ale nikdy už nevymizí.
2. Historické mnišství
První formou zasvěceného života, který se organizuje, je historické mnišství. Základní asketické prvky nalézají oporu v uspořádané struktuře. Organizace se řídí třemi hlavními momenty, a to je: existence zakladatele, přijetí řehole, samota (odtud název monachus, řecky monos = jediný).
Počáteční formy historického mnišství se objevují na Východě koncem 3. století a plně se rozvíjejí, když Konstantin potvrdil roku 313 náboženský mír. Osobností, která dala počátek tomuto způsobu života, je Egypťan sv. Antonín (asi 250 - 365), známý jako "otec mnichů", neboli jejich zakladatel. Nejprve se z vnuknutí při čtení evangelia (Mt 19,21) uchýlil k domácímu asketismu a poté se usadil na poušti. Mnoho následovníků napodobilo jeho příklad. Vytvořili četné skupiny, které on stále řídil, třebaže neopustil anachorétskou formu (individuální samotu neboli eremitismus, poustevnictví). Prvním zákonodárcem mnišství je sv. Pachomius (asi 290 - 346). Řehole, kterou složil, měla neobyčejný vliv jak na současné mnišské hnutí, tak na řehole sepsané později. (Jsou jí poplatné řehole sv. Basila z Cézareje [330 - 379], regula vigilii [kolem r. 420] řehole biskupů z Arles sv. Cézaria [470 - 542] a sv. Aureliána [… 555]. I benediktinská řehole si přisvojuje mnoho pachomiovských motivů). Ústředním jádrem mnišské struktury sv. Pachomia je cenobitismus, tj. komunita žijící v ústraní na osamělém místě (skoro samota, komunitní eremitismus, společné poustevnictví).
Strukturální známky východního mnišství se mohou shrnout na podstatnou rovnost mezi mnichy (která není na újmu osobní autoritě mudrců a učitelů), na převážně laický rozměr (omezenou přítomnost kněží v klášteře), nezávislost jednotlivých klášterů, které si udržovaly volné spojení s jinými, a na klauzuru. Hlavní důraz se klade na kontemplaci a na ruční práci.
Na Západě je mnišství poplatné působnosti sv. Benedikta z Nursie (asi 480 - 547). Není jeho zakladatelem, nýbrž organizátorem. Rozhodující pro přeorganizování a rozšíření mnišství na evropské úrovni byla jeho řehole, sepsaná postupně po různých mnišských zkušenostech a když se naskytly nové problémy, které vyžadovaly novější řešení. Hlavním cílem "svaté řehole" je zřídit v klášteře schola divini servitii (závodiště služby Pánu). Benediktinská řehole zůstala jediným rozhodujícím zákonodárným textem pro západní mnišství a pro celé asketické hnutí, mužské i ženské, až do vzniku žebravých řádů. Základními známkami benediktinského mnišství jsou cenobitismus, modlitba rozdělená podle denního rytmu, patriarchální smysl autority (semel abbas - semper abbas: "Když je někdo jednou opatem, je jím navždy"), intenzivní práce, zvláště manuální, úcta ke kultuře.
3. Žebravé řády
Žebravé hnutí má kořeny v naléhavé potřebě církevní reformy, která byla pociťována už v období gregoriánském (konec 11. st.). Vzkvétá a upevňuje se ve Středozemí od 13. století. Je to doba, kdy historické mnišství povstává z úpadku a nese hojné plody na půdě obnovy (Cluny, Camalduli, Clairvaux, Chartres, Citeaux atd.). V tomto období působí nejrozmanitější laická hnutí (kataři, albigenští, valdenští, humiliáti aj.).
Název mendikanti značí jeden z nejtypičtějších způsobů praktikování chudoby, tj. žebrání (neboli "kvestu"). Potom označovalo toto slovo celkově počáteční skupiny a skupiny, jež byly přidruženy později, nezávisle na tom, zda přísně dodržují zásadu radikální chudoby (jež byla původně podstatná) a jinou praxi kvesty. Dnes je výstižnější slovo fratres, bratři.
Žebravé skupiny, které zůstaly v církvi a přežily různé dějinné osudy, hlásí se ke kajícímu laikovi sv. Františku z Assisi (1181/2 - 1226). Jsou to takzvaní "minores". Menší bratři. Pro ně diktuje svou řeholi. Je to jedna z prvních (spolu s řeholí sv. Alberta Jeruzalémského, která byla dána mezi léty 1206 a 1214 poustevníkům na hoře Karmelu) a liší se od řehole benediktinské. Dnes je 17 oficiálně zaregistrovaných žebravých řádů.
Mendikantské hnutí zapadá do kající perspektivy, která byla rozšířena v době jeho vzniku, a znamenalo vyhrocení jejího požadavku evangelijního obrácení, které zůstává podstatným cílem této formy. Celkové uspořádání mendikantů si vypůjčuje vzory od stylu evangelijně-apoštolského: inspiruje se totiž jistými řečmi Pána (jako je Mk 1,14-15; Mt 5,1-7.27; 10,5-42; Lk 10,1-20) a poměry v prvních apoštolských církevních obcích, zejména letniční obcí v Jeruzalémě (Sk 2,42-47; 4,32-35; atd.). Mendikanti se snaží uskutečňovat bratrství (odtud název "bratři"), evangelijní chudobu, putování, modlitbu v ustavičném společenství mezi sebou a s lidem, službu bratřím a sestrám, hlavně místní církvi. Nevydávají svědectví v poustevnické ani klášterní samotě, ale ve světě nebo přímo mezi lidmi: skupiny mendikantů totiž povstávají a usazují se všeobecně u měst nebo v nich, i když nechybějí případy, že si někdo zvolí individuálně a dočasně poustevnu. Ústřední inspirace mendikantů sdílejí bratři, mnišky (moniales, které vznikají současně s prvními buňkami bratří), sestry (skupiny přidružené k mendikantům a nově založené kolem poloviny minulého století), totiž osoby, které se sdružují v komunity, a také jiní jednotlivci, laici (i manželé) nebo řeholníci (sekulární společnosti).
4. Jáhenské skupiny
Někdy v letech, kdy se koná tridentský koncil (1545 - 1563), nabývá obrysy nová forma zasvěceného života, charakterizovaná hlavně jáhenským zaměřením. Několik let před koncilem
zakládá sv. Ignác z Loyoly (1491 - 1556) Tovaryšstvo Ježíšovo (1540), první významnou skupinu, která se odlišuje od mnišského a mendikantského vzoru. Ústřední myšlenky této skupiny mají často rozhodující vliv na strukturu jiných soudobých i pozdějších kongregací a na samotnou spiritualitu západního křesťanství.
Skupiny začleněné do tohoto rámce (nyní je asi devadesát mužských a asi dva tisíce ženských) jsou označovány podle své přesné činnosti. Jednotný je u nich převážně úmysl sloužit, a tedy diakonie (odtud název jáhenské skupiny). Jejich činnost má ráz zastupování a výpomoci a jejich apoštolský zájem je podněcován hledáním nových odpovědí na společenské a náboženské požadavky. Specifickou činností různých seskupení je kázání, katecheze hledajících, výchova mládeže, lidové misie, otevírání bezplatných nebo částečně hrazených škol pro chudé, organizování zdravotní a sociální péče, misie, sdělovací prostředky s apoštolátním cílem atd. Jáhenské účely jsou často totožné, ale kongregace si je předsevzaly odděleně z důvodů časových (doba založení skupiny), politických (jedinečnost nebo obtížný pohyb za hranicemi mnoha států v minulých staletích), církevních (závislost na diecézních biskupech).
Stopou Tridentina, kterou je znát na těchto hnutích, je statický ráz autority ve skupině, který podporuje centralizaci a zavádí osobní vztah mezi představeným a podřízeným. Také myšlenka pospolitosti se rozřeďuje, někdy tak dalece, že se udržuje pouze chatrné soužití.
5. Sekulární společnosti
Domácí asketismus hojně vzkvétá v sekulárních společnostech. Objevují se jako nová církevní "vymoženost" schválená Piem XII. V konstituci Provida mater ecclesia (2. 2. 1947) v motu proprio Primo feliciter (12. 3. 1948) a též v instrukci římské kongregace pro řeholníkyCum sanctissimus (19. 3. 1948). Myšlenku, která je základem těchto institutů, můžeme poznat v předchozích církevních aktivitách, jakou byla iniciativa sv. Anděly Mericiové (1474 - 1540), na tehdejší dobu originální, která si bere za linii své existence domácí asketismus. Mnoho žen se pouští jako ona stejnou trasou a následují ji v její sociální činnosti (výchova dívek z lidu). Později se ze skupiny stane řeholní společnost voršilek a je řádně schválena. Dosud se diskutuje o tom, jaké místo mají sekulární společnosti v oblasti řeholního života. II. vatikánský koncil sice prohlašuje, že nemají strukturu řeholního života (PC 11) , ale přesto má na mysli i je, když popisuje fyziognomii a činnost řeholníků (kromě PC 11 též 23; mimoto AG 40 a snad CD 33) . Teologicky výstižnější koncilní výrazy vyhrazené těmto institutům jsou: profese evangelijních rad, zasvěcení, dokonalé sebeobětování Bohu, vnuknutí Ducha svatého - vesměs výroky používané hojně a specificky pro definování řeholního stavu. Řeholní rozměr sekulárních společností tkví především v tom, že přijímají celibát po Boží království, a toto charisma kvalifikuje křesťana podstatně jako mnicha (tj. řeholníka). Mnišský charakter vrací celibát do komunitního rámce. Sekulární společnosti náležejí k takovému seskupení, ale představují novou formu: jejich komunita je hlavně společenstvím, tzn. je dřív psychologická než místní nebo fyzická, třebaže tento rozměr není vyloučen. Terminologie jejich pravidel i mnoho stránek jejich organizace ukazují jak na řeholní podklad, tak na komunitní dimenzi.
Sekulární společnosti zastávají úkoly vlastní laikům (jako je setrvávání v rodině, rozmanité způsoby sociální angažovanosti - včetně politické - církevní služby ve specifických a přesně vymezených oblastech atd.). Vykonávají je v asketickém duchu jako řeholníci. Taková je "světskost", která dává těmto skupinám jméno.
IV. Antropologický a církevní význam zasvěceného života
Není těžké ani bezdůvodné prohlašovat, že antropologický a církevní význam zasvěceného života je pozitivní a že bilance jeho dějin a jeho spirituality stoupá. A není zbytečné připomínat, že vedle těchto hodnot se vyskytovaly zlořády, nesmyslnosti, boření, zneužití. V této dialektice však vítězí položka kladná a to, co je hodnotné. Řeholní život náleží do teologálního programu. Proto vyhlídky do budoucna, vykládané s vírou a nadějí, mluví pro život. Nepochybně se mohou měnit prostředky, formy, struktury atd., ale ústřední myšlenky potrvají dál. V životě podle Ducha zítřek obyčejně očišťuje dnešek. Z antropologických a církevních významů zasvěceného života jsou hlavní tyto:
1. Zhodnocení
Řeholní život dodává hodnotu lidské osobě a jejímu světu. Mnišská spiritualita vždycky zdůrazňovala nutnost odříkání. Zasvěcený život je obrácení, tzn. Velikonoční cesta smrti a vzkříšení. Současně je to dar a volba. Dar od Boha (LG 43), následování Krista, nemůže vést ke zničení. Volba učiněná z víry nemůže odsuzovat k neužitečnosti. Jako Kristus, ani řeholník se nezříká, nýbrž volí. Viditelný výsledek vypadá stejně, ale úmysl a cíle se liší. Volit neznamená pohrdat nepřijatými hodnotami a ignorovat je. V zasvěceném životě jsou v úctě všechny hodnoty a je za ně chválen Pán. Odměnou za následování Krista je stonásobek a věčný život (Mt 19,29). Následovat Krista předpokládá vzít svůj kříž (Mt 16,24; Mk 8,34), ale ten kříž je lehký (Mt 11,28-30). Námaha spojená s věrností není tíhou těla propadlého smrti (Řím 7,24), ale je to bolest znovuzrození a růstu (Řím 8,22), aby se dospělo k osvobození, jímž je dokonalost podle míry Kristovy (srov. Ef 4,13). V zasvěceném životě by měl člověk nalézat své uskutečnění. Muž a žena, kteří vstupují do řeholního života, by v něm měli nalézt prostor a prostředky k dosažení své totožnosti. Pravou funkcí forem zasvěceného života je totiž toto: mají být strukturou sloužící člověku. Důvodem krize tohoto způsobu křesťanského života je mylné absolutizování zásady "osoba slouží struktuře". Dlouhé a pracné zdnešňování, které zahájil II. vatikánský koncil, je svědectvím, že myšlenka zasvěceného života je schopna většího zhodnocení. A také tato činnost je antropologickou a církevní službou, protože se člověku věnuje pečlivá pozornost a přispívá se k církevní reformě a protože se opakují nejlepší chvíle dějin, kdy se řeholní život uměl obnovit zevnitř a mohl přispívat k nápravě církve.
2. Návrat posvátna
Krize posvátna, která vypukla ve 20. století, přiměla k zamyšlení také všechny složky církve. Aby se vyšlo z krize, k tomu nepomohou teologické prostředky, pocity méněcennosti a viny, strach a apokalyptické vidiny. Řeholní život může přispět k návratu posvátna. Maximalistická mnišská literatura přispěla k příchodu krize, která strhla i zasvěcený život. Můžeme dojít až ke kořenům rozborem příčin, které způsobily ztrátu věrohodnosti řeholníků a vedly k hluchotě k jejich nabídkám a mluvě.
Smysl pro posvátno je nezbytný nejen v církví a v náboženství, ale i ve společnosti. Posvátno se dotýká víry, neomezuje se na náboženství, neboť to je jen jeho kulturním zprostředkováním v dějinách. Posvátno je přítomno ve všech náboženstvích, primitivních i kultivovaných. Jde o skutečnost složitou a hlubokou, v níž mají původ výklady toho, co je viditelné i neviditelné, i typy jednání. Řeholní život je dodnes označován výrazem "život zasvěcený", neboli přídavným jménem, které se octlo v krizi. Snad bylo žádoucí upustit od opotřebovaných výrazů, ale to není účinným řešením krize. Řeholní život byl schopen dokázat, že neexistuje konfliktní protiklad mezi posvátným a profánním. Mezi posvátným a profánním je ovšem protiklad, ale v konkrétních případech se jejich podstata nedá oddělovat: posvátné a profánní, to je především duševní stav, způsob vykládání skutečnosti. Kající motivace řeholního života by měla vést k překonání konfliktu mezi posvátným a profánním. Zhodnocení řeholního života má ten příznačný smysl, že vrací lidské osobě její realismus, neboť přijímá její hodnoty i meze. Zapojení řeholníků do světa může učinit věrohodným a chvályhodným také způsob, jak žijí v určitém prostředí. Absolutizující a jednostranný asketický útěk před světem, fuga mundi, znásilňoval to, co bylo na tomto prostředku dobrého. Evangelijní zásada "být ve světě, ale nebýt ze světa" (Jan 17,11.16) nežádá, aby se křesťan odvrátil od světa, ale aby se chránil zlého (Jan 17,15). Pravá fuga mundi není cesta z jednoho místa na druhé nebo usazení v klauzuře. Je to vnitřní rozhodnutí pro něco, čemu přičítáme cenu a přednost. Fuga mundi je zásadně sequela Christi.
Zapojení do světa, kterého se dnes domáhá část řeholníků a které vyžadují naši současníci, nevede k tomu, že bychom si nasazovali masku a zříkali se své totožnosti. To by byla zrada sebe samých a klamání našich bratří a sester. Zapojení je respektování hodnot a tvářností, účast na radostech a nadějích, na smutku a úzkostech dnešních lidí, hlavně chudých a trpících (GS 1). Řeholníci se mají na prvém místě účastnit budování pozemské obce, aby bylo založeno na Pánu (LG 46). Tímto způsobem by zasvěcený život znovu vrátil nejen pojem, ale hlavně konkrétní skutečnost posvátna, které není oddělením, nýbrž očištěním.
3. Svědectví a znamení
Zasvěcený život má platný smysl jako svědectví a znamení. Obsah a kvalita svědectví řeholníků se může vyvodit z toho, co bylo dosud shrnuto: svědectví Kristu, svědectví církevní, svědectví bratrské.
Cena znamení záleží v prorocké úloze řeholního života. Některá témata, v nichž, jak se zdá, probíhá a může probíhat prorocký ráz zasvěceného života a které mají význam pro současníky, neboť vzbuzují ocenění i kontestaci, jsou tato:
a) Nezaslouženost
Zasvěcený život se opírá o charisma, o celibát v komunitě. Každé charisma je nezasloužený dar. Řeholní život je prostor pro zhodnocení individuálních charismat a každého jiného osobního daru. Před ideologiemi teoreticky nebo prakticky materialistickými a v civilizaci okouzlené vlastněním a činností může být zasvěcený život místem, kde hraje prvořadou úlohu bytí. Řeholní život není služba, třebaže se v něm vykonávají služby (např. kněžství). Je původně povoláním k bytí, ne k vlastnění ani ke konání. A bytí je nezasloužený dar.
b) Relativnost
Tomuto zhodnocení bytí odpovídá relativizace jiných hodnot. Protože myšlenka zasvěceného života nemá na zřeteli zřeknutí, ale volbu, zůstává při něm závažnost oněch hodnot nezměněná. Jenže každá pozemská hodnota se musí brát jako relativní. Všechny jsou přechodné a nahodilé. Nejsou absolutní, nýbrž jsou to prostředky. Hodnoty osobní, jako svoboda, vzdělání, sexualita; hodnoty společenské, jako politické ideologie a občanské povinnosti; hodnoty lidské, jako tradice a vyhlídky; hodnoty náboženské, jako víra, kult, mýtus, moc, struktura konkrétního života ty všechny volají k řeholníkovi a vyžadují jeho přičinlivost a účast, především za zvlášť důležitých okolností. Ale řeholník je všechny chápe a ukazuje jako relativní.
c) Ekologie
Ekologický smysl řeholního života záleží v provádění návrhů, aby se zaručilo a očistilo celkové lidské habitat. Absolutizace hodnot a mystifikace ne-hodnot porušuje rovnováhu pozemské obce. Když zasvěcený život čerpá ze své tradice a naslouchá znamením doby, je s to vložit do této rovnováhy očistné prvky. Jisté kritiky výsad a blahobytu řeholníků mohou být oprávněné, pokud to není alibi. Jisté prvky zasvěceného života, jako komunitní rozměr, společný majetek, bratrské a sesterské napomínání, mlčení, umělecká tvořivost, respektování prostředí, blízkost přírody atd. jsou kontestací a ekologickým návrhem. Toto jde ruku v ruce se zapojením do společnosti: může to být pro ni podnět, aby uspořádala rytmus své existence a stupnici hodnot podle ústředních myšlenek zasvěceného života. Může to být výzva, aby se k nim přiblížila.
d) Eschatologie
Eschatologické svědectví, které vydává zasvěcený život lidstvu a církvi, má na zřeteli to, co se jednou stane skutečností. Udržuje bdělé přesvědčení, že člověk zde nemá trvalý příbytek, ale že hledá budoucí (Žd 13,14). To, co se děje, není absolutně prozatímní, ale je to nezadržitelná cesta obrácení. Prochází současnou skutečností a vedle ní, je to snaha o probuzení jejího konstruktivního dynamismu. Architektonickým řešením této myšlenky je starý klášter: místo nekonečného a svobodného putování. Tato cesta k budoucnosti má za cíl budování Božího království v dějinách a jejím koncem je jeho dosažení v eschatologii. Charisma zasvěceného života je příspěvkem k tomuto budování a cestou k předobrazení a dosažení posledních skutečností, eschaton.
ZKRATKY ŘÁDŮ A ŘEHOLNÍCH SPOLEČNOSTÍ[5]
CCG - Congregatio Fratrum Consolatorum de Gethsemani - těšitelé
CFSsS - Congregatio Fratrum Sanctissimi Sacramenti - petrini
CMF - Congregatio Missionariorum Filiorum Immaculati Cordis B. M. V. - klaretin
CMSSpS - Congregatio Missionalis Servarum Spiritus Sancti - misijní sestry
CRV - Ordo Canonicorum Regularium S. Augustini, Congregatio Vindesemensis - Victorina -
augustiniáni
kanovníci
CSJ - Congregatio S. Joseph - sestry sv. Josefa
CSsR - Congregatio Sanctissimi Redemptoris - redemptoristé
DKL - Dcery křesťanské lásky - vincentky
DNS - Dcery Nejsvětějšího Spasitele -
spasitelky
FDC - Filiae Divinae Caritatis -
Dcery Božské lásky
FMA - Figlie di Maria Ausiliatrice -
salesiánky
FSP - Filiae S. Pauli - paulínky
IBMV - Institutum Beatae Mariae Virginis -
anglické panny
MC - Missionaries of Charity -
sestry Matky Terezy
MIC - Congregatio Clericorum Marianorum sub titulo Immaculatae Conceptionis B. M. V. -
mariáni
MS - Missionarii Dominae Nostrae a La Salette - saletini
OCarm. - Ordo Fratrum B. M. V de Monte Carmelo - karmelitáni, karmelitky
OCist. - Ordo Cisterciensis - cisterciáci, cisterciačky
OCD - Ordo Fratrum Discalceatorum B. M. V. de
Monte Carmelo - bosí karmelitáni, bosé karmelitky
OCr. - Ordo Militaris Crucigerorum cum stella rubea - křižovníci
OFM - Ordo Fratrum Minorum - františkáni
OFMCap. - Ordo Fratrum Minorum Capuccinorum - kapucíni
OFMConv. - Ordo Fratrum Minorum Conventualium - minorité
OH - Ordo Hospitalarius S. Ioannis de Deo - milosrdní bratři
OM - Ordo Minimorum - pauláni
OMI - Congregatio Missionariorum Oblatorum B.M.V. Immaculatae - obláti
OP Ordo Fratrum Praedicatorum - dominikáni, dominikánky
OPraem. - Ordo Praemonstratensis - premonstráti
OSA - Ordo Fratrum S. Augustini -
augustiniáni
OSB - Ordo S. Benedicti -
benediktini
OSC - Ordo S. Clarae -
klarisky
OSCCap. - Ordo S. Clarae Capucinae - klarisky-kapucínky
OSE - Ordo S. Elisabeth - alžbětinky
OSF - Ordo S. Francisci - františkánky školské
OSFGr. - Congregatio sororum grisearum Ordinis S. Francisci - šedé sestry
OSM - Ordo Servorum Mariae - servité
OSU - Ordo S. Ursulae - voršilky
OT - Ordo Fratrum Domus Hospitalis S. Mariae Teutonicorum in Jerusalem - němečtí rytífi
OVM /- Ordo de Visitatione B. M. V -
vizitantky
SCB - Sorores Caroli Boromei -
boromejky
SDB - Societas S. Francisci Salesii - salesiáni
SDS - Societas Divini Salvatoris - salvatoriáni
SI, SJ, TJ - Societas Iesu - jezuité
SMOM - Sovrano militare ordine di Malta - maltézští
rytíři
SSJ - Societas sororum Jesu - Společnost sester Ježíšových
|
INDEX
______________________________________________________
stopa
7-16 / Lidé žijící zasvěcený život
_________
