SVÁTOST SMÍŘENÍ

   Říkáte, ta šeredná ponurá skříň tam vzadu, kterou nemáte rádi? To že je ta stopa Boží?

   Zpovědnice stojí většinou někde vzadu nebo na boku kostela v příšeří. Je to diskrétní místo opatřené klekátkem a mřížkou, oddělující Božího služebníka od kajícníka. Někde to je malá konferenční místnůstka se stolem, židlemi, topením… Je celkem jedno, jak vypadá a jak je pohodlná. Oblíbená není, protože tam máme na sebe žalovat svědkovi v Božím zastoupení, a to není příjemné. Zato se tu uděluje svátost smíření, provádí zpověď, stanovuje pokání za hříchy.

   Podíváme-li se na ni očima víry, nevidíme v ní naopak nebeskou bránu? Pramen s prýštící očišťující vodou jako u křtitelnice? Jak ji obklopuje zářivý sloup světla vycházející z Kristova probodeného Srdce a jeho ran a vstupující do dříve hříšného člověka? Přicházíme znečištění světem a našimi osobními vinami, a odcházíme jako svaté děti Boží. Přicházíme jako ďáblovi spolčenci a nepřátelé Boha, a odcházíme jako jeho miláčci. Vstoupit do zpovědnice je totéž jako vstoupit do živé Ježíšovy rány. Plane zde její živoucí výkupná moc.

   Tato moc se přitom projevuje tak jednoduše: podle Kristova příkazu, který dal učedníkům, když na ně dechl svého Ducha: "Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, a komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou" (Jan 20,23) a jinde "Cokoli svážete na zemi, bude svázáno i na nebi; a cokoli rozvážete na zemi, bude rozvázáno i na nebi" (Mt 18,18). To je způsob, jak nám jsou odpouštěny hříchy a jak jsme vyvazováni z otroctví hříchu a věčné záhuby.

   Zpovědnice připomíná všechna místa milosti, kde je znovu nalézán ztracený člověk. Tak připomíná houští, odkud dobrý pastýř vyprošťuje ovečku; podlahu, na které je nalezen ztracený peníz; nebe, které se nad navrátilcem raduje víc než devadesáti devíti spravedlivými; ve zpovědnici vidíme sedět milosrdného otce, který vítá svého marnotratného syna s otevřenou náručí; je také náměstím, na které je přivedena cizoložnice k odsouzení a místo něhož slyší "Ani já tě neodsuzuji. Jdi, a už nehřeš."

   Zpovědnice je tedy místem bezbřehého Boží lásky a milosrdenství. Vidět ji znamená připomenout si svoji skutečnou čistotu před Bohem. Vidět zpovědnici znamená vidět stopu Božího milosrdenství.

DÁT SVÉ HŘÍCHY BOHU ^[1]

   Možná znáte příběh o sv. Jeronýmovi, který strávil většinu života v Betlémě, kde překládal Bibli z původních jazyků do latiny. Jednou během Vánoc měl vidění. Zjevil se mu Ježíš a žádal ho o nějaký dar, protože má narozeniny. A sv. Jeroným odpověděl: "Co ti mohu dát, můj Pane? Věc, která je mi nejdražší, je tento překlad Bible. Tak prosím, já ji pro tebe celou spálím." A Ježíš odpověděl: "Ne, Jeronýme, všechno, co jsi dělal, jsi dělal pro mou slávu, a tak potřebuji něco jiného." A Jeroným odpověděl: "Ó, co ti mohu dát? Já ti dávám svůj život, vezmi si mé oči, jestliže chceš mé oči, mé uši, můj jazyk, mé ruce, vezmi si cokoliv, co chceš. A toto bude ten dar, který ti dávám ke tvým narozeninám." A Ježíš odpověděl: "Dobře, Jeronýme, ty mi nabízíš dary, které jsem ti dal já. Já chci něco, co je tvoje." A sv. Jeroným byl zmaten. "Co ti mohu dát, co je mé?" A Ježíš odpověděl: "Dej mi své hříchy."
   Jsme vyzýváni Ježíšem, abychom Mu dali své hříchy. Člověk by si mohl myslet: "To není tak těžké. mohu Mu dát všechny své hříchy hned." Ale nepokládejme to za samozřejmé, že je tak jednoduché dát Ježíši své hříchy. Mnohokrát zjišťujeme, že jsme ke svým hříchům opravdu připoutáni a lneme k nim.

   Podle psychiatra Menningera jsou tři kategorie hříšníků.
   - Do první kategorie patří ten, který má přístup vězně, zločince. Normálně zločinec akceptuje, že je vinen. Ví, co provedl, ví, že je to on, kdo to učinil. Ale nevěří, že se může změnit. Říká: "Jsem takový, jaký jsem, a já musím tuto situaci akceptovat. Jsem zločinec, snad to není moje vina, je to vina společnosti, je to vina okolností, ale jsem prostě takový, jaký jsem, a já to nemohu změnit." A tak nedělá nic, aby se změnil, ale přijímá tuto situaci. A toto bývá stav mnoha hříšníků, když se omlouvají, že jsou prostě takoví a že si nemohou pomoci. "Vím, že je to špatné, já vím, že jsem vinen, ale nevěřím, že se mohu změnit." A tak nedělají nic, abych tuto situaci změnili. Někomu to dokonce vyhovuje a se svým stavem ani nechce nic dělat. - I my se můžeme podívat trochu do minulosti, najít nějaký hřích, na němž jsme závislí, a zjistit, k jakému pokroku za tu dobu došlo. A zjistíme, že jsme ve stejné situaci, v níž jsme byli před léty. Pro změnu jsme neudělali nic.
   - Druhý stav hříšníka je stav mentálně postiženého. Zde dochází k druhému extrému. Mentálně nemocný říká: "Já nejsem ten vinný, já vinu nenesu, to všichni ostatní jsou vinní." A tak zatímco všichni ostatní vidí pravdu, on je ten jediný, kdo žije ve lži. - Mnozí hříšníci žijí v tomto druhém přístupu. Uvádějí všechny výmluvy, jen aby omluvili svůj hřích: "Ano, stalo se to, ale je to všechno vina jiného." Tak hřešili Adam s Evou, když na sebe vzájemně přesouvali svůj hřích. "To mě svedla žena, kterou jsi ty učinil, kdyby jí nebylo, byl bych nezhřešil." - Ještě horší je, když hříšník úplně ztratí smysl pro hřích: "V tom, že to dělám, v tom, co dělám, není nic špatného." Nebo dokonce tvrdí: "Nemám žádné hříchy."
   - Třetí kategorií hříšníka je zdravý hříšník. Je to ten, který uznává, že je hříšník, ale je v procesu uzdravování. Je to ten, který nevkládá svůj hřích na někoho jiného, ale bere celou vinu na svá ramena a snaží se pro tu situaci najít řešení. Takovým hříšníkem byl David. David neukazoval prstem na Batšebu a neříkal: "To byla její vina, že jsem zhřešil." David neukazoval prstem a neříkal: "Ano, ale já jsem jen slabý člověk." Před Pánem mluvil velmi jasně: "Proti tobě samému jsem zhřešil, spáchal jsem, co je zlé ve tvých očích." To je první hnutí, pokud se chceme zbavit hříchu. Musíme ho přijmout, akceptovat. Neukazujme prstem na nikoho jiného, neuvádějme výmluvy, že jsme slabí, že nejsme dost silní, snažme se nepřikrývat svůj hřích tím, že budeme říkat: "Ale Bůh je tak dobrý, On nám odpustí", akceptujme realitu: "Já jsem hříšník."

   První krok je tedy přijmout, že já jsem zhřešil. Druhý krok je přijmout svou slabost, přijmout, že jestliže stojím, mohu padnout. Třetím krokem je jít k Ježíši a prosit Ho, aby mě očistil. Čtvrtým krokem je potom hlásání Božího milosrdenství o jeho slitování.

   To, o co nás dnes Pán žádá, je, abychom Mu nabídli své hříchy. Mnohokrát si myslíme, že se můžeme zbavit svých hříchů svým vlastním úsilím. A proto se svých hříchů nikdy nezbavujeme. Protože se to snažíme dělat svým vlastním úsilím. Zatímco jestliže se opravdu chceme zbavit svého hříchu, musíme říci Ježíši: "Vezmi si ho." Je to tak snadné? Myslím, že ne.
   Jestliže chceme být uzdraveni ze svého hříchu, musíme prostě svůj hřích odevzdat Ježíši. Ale Ježíš nás neuzdraví magicky. On nás bude vést, bude nám říkat, co dělat. Může se také stát, že přijde něco nepředvídaného, něco, co jsme původně neočekávali poté, co jsme se Mu odevzdali. Nemůžeme si klást podmínky. On nás uzdraví, ale musíme se mu odevzdat. Jsme připraveni to udělat? Neříkejme, že je to snadné. Není. Ale je to jediný způsob, jak se zbavit svého hříchu. Nemůžeme se ho zbavit vlastním úsilím. Ale můžeme se ho zbavit mocí Boží. Ať je náš hřích jakýkoli, uznejme, že jsme hříšníci, důvěřujme v Něho a chtějme se rozhodnout být uzdravenými. Bůh nám chce odpustit, tak proč váháme?

                        JÁ SI TO "VYŘÍDÍM" SÁM ^[2]
       Z poselství Svatého otce k Apoštolské penitenciárii
Svátost pokání - nástroj k dosažení svatosti rozpoznání povolání

   Poslání kněze je výstižně shrnuto ve známých slovech sv. Pavla: Jsme proto Kristovi vyslanci, jako by skrze nás napomínal Bůh. Kristovým jménem vás vyzýváme: Smiřte se s Bohem! (2 Kor 5,20).
   "Svátost pokání není pouze přímým nástrojem na odstranění hříchu - což je negativní moment - ale také drahocenným cvičením v ctnosti, usmířením za tento hřích, nenahraditelnou duchovní školou, laboratoří navýsost pozitivní pro obrodu duší směrem k vir prefectus, in men_suram aetatis plenitudinis Christi (srov. Ef 4,13) (k mužné zralosti, k věku, kdy se na nás uskuteční Kristova plnost)" (Mess. 30. 1. 1981). Chtěl bych zdůraznit tuto "pozitivní" účinnost svátosti a povzbudit tak kněze, aby se k ní osobně utíkali jako k platné pomoci na cestě vlastního posvěcení a využívali jí také jako kvalifikované formy duchovního vedení.
   Ke svatosti, a zvláště svatosti kněžské je možno konkrétně dospět pouze skrze pokorné a důvěryplné přistupování ke svátosti smíření, když se stane obyčejem a je chápána jako prostředek milosti, nezbytný, když byla milost zmařena skrze smrtelný hřích, a privilegovaný, i když zde smrtelný hřích není, neboť svátost pokání je svátostí živých, která rozmnožuje samotnou milost, ale nejen to, ona posiluje ctnosti a pomáhá přemáhat sklony zděděné v důsledku hříchu prvotního a zhoršované hříchy osobními.
   K největším darům slavení Milostivého léta 2000, který jsme od Pána obdrželi, připisuji obnovené vědomí mnoha věřících o rozhodující roli, kterou svátost pokání sehrává v křesťanském životě, a v důsledku toho i povzbuzující nárůst počtu těch, kteří k ní přistupují.
   Na cestě křesťanské askeze může Pán zajisté vést vnitřně duše formami, které překračují řádné svátostné zprostředkování. Ale to nevylučuje nutnost přistupovat k svátosti pokání, ani to neznamená, že charismata nejsou podřízena odpovědnosti hierarchie. To vyplývá jasně ze známého úryvku Prvního listu ke Korintským, kde sv. Pavel potvrzuje: Bůh ustanovil v Církvi, aby jedni byli apoštoly, druzí proroky, třetí učiteli... spolu s tím, co dále následuje (1 Kor 12,28-31). V textu je jasně vyhlášen hierarchický pořádek mezi různými funkcemi, institucionálními i charismatickými, ve struktuře církevního života. Tato nauka je pak zdůrazněna v celé 14. kapitole téhož listu, kde Pavel vyslovuje princip podřízenosti charismatických darů své apoštolské autoritě. Používá zde bez váhání sloveso "chci" a rozkazovací způsob.
   Ale sám Pán Ježíš Kristus, pramen všech charismat, potvrdil tím nejslavnostnějším způsobem nezastupitelnost svátosti pokání pro život milosti, když svěřil tuto svátost apoštolům a jejich nástupcům: "Přijměte Ducha svatého; komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou" (Jan 20,22-23).
   Není proto v souladu s vírou, jestliže někdo chce redukovat odpuštění hříchů, tak říkajíc na soukromý, individualistický kontakt mezi svědomím jednotlivého věřícího a Bohem. Jistě, hřích je odpuštěn pouze tehdy, je-li přítomna osobní lítost, ale v současném řádu Prozřetelnosti je odpuštění podřízeno naplnění pozitivní vůle Krista, který svázal odpuštění hříchů s posluhou Církve, nebo přinejmenším s vážnou vůlí obrátit se na ni co nejrychleji, jestliže bezprostředně není možno vykonat svátostnou zpověď.
   Stejně bludné je přesvědčení toho, kdo sice nepopírá kladnou hodnotu svátosti pokání, ale chápe ji spíše jako nadbytečnou, protože prý odpuštění hříchů udělil Pán na Kalvárii "jednou provždy" a pro milosrdenství Boží není nutné používat svátosti ke znovunabytí milosti.
   Stejně tak je třeba zdůraznit, že svátost pokání není úkonem psychoterapie, nýbrž nadpřirozenou skutečností určenou k tomu, aby vyvolala v duši účinky jasu a pokoje, které jsou plodem milosti. A i když by bylo možno připojit k svátosti užitečné psychologické techniky, je třeba je velmi rozumně zvažovat a nikdy je není možno ukládat.
   Pokud jde o specifické formy askeze, k nimž může zpovědník orientovat kajícníka, pak je to možné jen za podmínek, že nejsou inspirované filosofickými nebo náboženskými koncepcemi, které jsou v rozporu s křesťanskou pravdou. Jsou jimi například ty, které redukují člověka na součást přírody, nebo ho naopak povyšují, jako by byl uživatelem absolutní svobody. V tomto posledním případě není obtížné rozpoznat, že se jedná o obnovenou formu pelagianismu.
   Kněz, který je přisluhovatelem svátosti, ať si je vědom těchto pravd, ať už jde o styk s jednotlivým kajícníkem, nebo o katechetickou výuku poskytovanou věřícím.
   Na druhé straně je evidentní, že kněží, jakožto ti, kteří také přijímají svátost smíření, jsou povoláni, aby především na sebe samy uplatňovali tyto jistoty a jejich praktické zaměření. To jim pomůže v osobním úsilí o svatost stejně jako v živém a životném apoštolátu, který mají rozvíjet především svým příkladem: "verba movent, exempla trahunt", slova hýbou, příklady táhnou.
   Tato kritéria ať vedou kněze zpovědníky a duchovní vůdce obzvláště při styku s kandidáty kněžství a zasvěceného života. Svátost pokání je základním nástrojem pro rozlišování povolání. K tomu, aby kandidát mohl pokračovat na cestě ke kněžství, potřebuje zralou a solidní ctnost, která by mohla zaručit, nakolik je to v "lidských podmínkách" možné, budoucí vytrvalost. Je pravda, že Pán může, jako v případě Šavla cestou do Damašku, náhle proměnit hříšníka ve světce. To však není běžná cesta Prozřetelnosti. Proto ten, kdo má odpovědnost, aby utvrdil kandidáta v pokračování na cestě ke kněžství, musí mít "hic et nunc" jistotu o jeho aktuální vhodnosti. Jestliže to platí o každé mravní ctnosti, je jasné, že je to tím naléhavější, pokud jde o čistotu, protože od okamžiku, kdy kandidát přijme svěcení, bude vázán trvalým celibátem.
   Svěřuji tyto úvahy, které nyní přetvářím v naléhavou prosbu, Ježíši, nejvyššímu a věčnému Veleknězi. Kéž se u svého Syna přimlouvá nejsvětější Panna, Matka Církve, aby dopřál Církvi svaté kajícníky, svaté kněze a svaté kandidáty kněžství.
                                                                 [Bolletino Vaticano, 13. 3. 2002]

                     VĚDOMÍ ČISTOTY A HŘÍŠNOSTI ^[3]

   Vypravoval mi kněz, který pracuje v Německu mezi křesťany z Východu, kteří se vystěhovali na Západ: "Nemohu si zvyknout na to, jak se zpovídají. Přijdou a prostě prohlásí: Zhřešil jsem, otče, odpusťte mi! A v čem jste zhřešil? Jak? - Velké mlčení. Je to hrozně těžké z nich něco konkrétního dostat. Jaký je to rozdíl od Němců. Ti se naučili vypočítat všecko přesně: proti prvnímu, druhému, pátému přikázání, kolikrát, nakolik to bylo vědomé atd."
   Kněz si stěžoval na nedostatek přípravy ke zpovědi, která se mu zdá u jeho východních věřících chronická. Ale vlastně tu jde o dvojí různý přístup k tajemství hříchu. Naše katechetická průprava vždycky postupovala více méně takto: Nejdřív musíme znát povinnosti a rozlišovat špatné skutky, kterými se proviňujeme. Děti u zpovědi vyznávají: Neposlouchal jsem rodiče, vadil jsem se se sestrou, nechtěl jsem se večer modlit, atd. Děti dobře vědí, že se to nemá. Cítí to však jako hřích? Jsou si vědomi, že jim musí odpustit Bůh, kterého urazily? To je ovšem problematické. K tomu se musí ponenáhlu dospět. Ostatně i dospělý k tomu přijde jenom podle intenzity a hloubky duchovního života. Ignaciánské exercicie tomu věnují zvláštní meditace. Máme si nechat před očima projít všecka svá provinění a pokusit se vžít do situace, ve které jsme, probudit v sobě vědomí a pocit, že jsme skutečně hříšníci. Existuje tedy dvojí vyznání. Jedno říká: Zhřešil jsem, tj. moje skutky se nesrovnávají s Božími přikázáními. Druhé vyznání se vztahuje na člověka samého: Jsem hříšný, potřebuji odpuštění. Nazvali to první vyznání moralistickým, to druhé typicky náboženským. Nevím, je-li vhodné tak obojí rozdělovat. Jisté však je, že to druhé je podstatné. Bez něho bychom vlastně nikdy nezatoužili po obnovení osobního vztahu k Bohu Otci. Jinak by o nás mohlo platit to, co Ježíš řekl fariezům: "Ujišťuji vás, že vás celníci a nevěstky předejdou do Božího království" (Mt 21, 31).
   Právě proto, že je to druhé vyznání důležitější, že se pomalu probouzí a prohlubuje, myslíme, že je pedagogičtější začínat vyznáním prvním, lehčím, víc zevnějším, které se dá kontrolovat jako přestoupení zákona. Ale není to metoda absolutně platná.
   U lidí, kteří systematickou morální výchovu neměli, se vědomí hříchu probouzí jinak, řekli bychom ne objektivně, ale subjektivně. Často se stává, že přiklekne někdo ke zpovědnici a nemá, co by řekl. Stává se to v jižních zemích často. Vůbec se s tím takový kajícník neskrývá. Dodává ještě na vysvětlenou: "Nikoho jsem nezabil, nikoho jsem neokradl. U nás se pracuje, my na hříchy čas nemáme." Zpovědník se opatrně vyptává: "A jak je to v rodině?" - "Všecko v pořádku." - " Chodíte do kostela, modlíte se?" - "Když mohu, jdu, když nemohu, nejdu." Modlí se? "Někdy bohužel na to zapomenu." - "A v šestém přikázání vám svědomí nic nevyčítá?" - "Prosím vás, v mém věku! Na to už se ani nemyslí!" Jednou jsem v takovém případě prohodil ironicky: "Ale vy jste přece úplný světec! Nač se potřebujete vůbec zpovídat?" Na to pak přišla odpověď jednoduchá a celým tónem upřímná: "Světec, to nejsem! Dnes je výroční den úmrtí mé matky, chtěl bych jít k přijímání. A to víte, před Pánem Bohem potřebujeme očištění, musí nám všelicos odpustit, abychom se mohli modlit." Někdo to může nazvat primitivním postojem. Ale právě primitivní lidé mívají vyvinutou schopnost hned vycítit to nejdůležitější. Písmo často přirovnává poměr duše k Bohu k manželství. Jednodušší lidé nevědí, jaké jsou povinnosti muže a ženy určené v zákoníku. Ale okamžitě vědí, když se vzájemný poměr zkalil, když to není už vztah čistý a upřímný. Podle sv. Řehoře Nyského je privilegium čisté duše tzv. parrhenia, volný a svobodný přístup k Bohu, tak jako za starých časů směli blízcí příbuzní krále kdykoliv "vidět jeho tvář", vstoupit do paláce. Hříchem člověk toto privilegium víc a víc ztrácí. Chce-li do paláce s prosbou, zadrží ho hlídka. V tom okamžiku si tedy uvědomí, že se něco stalo. Hledí se smířit. Někdy to jde jen všeobecně. Ale většinou se musí najít i konkrétní příčina, která omezení způsobila. Člověk se ptá: Co jsem vlastně udělal? Čím jsem Boha urazil? Který Boží zákon jsem přestoupil? Dá se to napravit?
   Máme tu tedy opačný vývoj než ten, o kterém jsme mluvili na počátku a který se užívá při výchově. Tam se postupuje z vědomí objektivního hříchu k vědomí vlastní subjektivní hříšnosti. Zda se jde naopak z vědomí viny k rozpoznání objektivních zákonů a směrnic morálky.
   Dopustili jsme se však jednostrannosti, jestli jsme vzbudili dojem, že první postup je známkou náboženské vyspělosti, druhý že charakterizuje jenom primitivy. Ve skutečnosti tu jde také o dvojí postoj, který patří k dvěma způsobům života v církvi tradičním: života praktického, činného a života kontemplativního, rozjímavého.
   V praktické životě vyplněném činností se člověk na prvním místě včlení do jistého pořádku, do vztahů. Ty jsou na počátku vždycky zcela neosobní. Ale ponenáhlu se prohlubují, jak vůči bližnímu, tak vůči Bohu. Na počátku se toho od nikoho mnoho nežádá. Říká se mu: Udělej tohle, nedělej tohle! Časem se sblížíme. Představte si naopak mnicha, který odešel do samoty, aby se modlil. I on může žít podle nějaké regule, která mu určuje denní pořádek: kdy má vstávat, jak dlouho má číst, kolik žalmů recitovat atd. Ale od počátku on sám cítí, že to jsou všecko věci druhotné. Přišel, aby se modlil, mluvil s Bohem. Někdy to jde lehko, ale někdy se mu zdá, jakoby byla mezi ním a nebem zeď, která brání styku. Tu si uvědomí, jak mnoho se potřebuje očistit. Neudiví nás tedy, když vidíme, jak jemný smysl pro morální zásady získali např. staří poustevníci v Egyptě. Neposuzovat druhého je např. velmi praktické pravidlo pro soužití s druhými. Egyptští mniši se úzkostlivě vyvarovali každé kritiky bližního i v myšlence. Proč? Vždyť nebylo nebezpečí, že by s někým nevyšel! Byl sám. Ale rušilo ho to ve styku s Bohem, v motlitbě.
   Nakonec se můžeme ptát: Má tato úvaha nějaký aktuální smysl dnes? Pozorujeme všeobecný úpadek morálních zásad. Lidé jim prostě přestali věřit. Řekne-li se, že to a to se nesmí, hned se ozve otázka: Proč? Copak je na tom zlého? Církev to zakazuje? Církev se přece mění. Uzná, že to, co platilo dřív, už dnes neplatí. Těžko je takové přesvědčovat. A přece se přesvědčí sami hned, když se začnou doopravdy modlit.

   V jednom americkém charismatickém kroužku mně vypravovali o zkušenosti s mužem, který žil v neplatném manželství. Tvrdil, že v jeho situaci to jinak nejde, že si je jistý, že je to před Bohem všecko v pořádku. Na společné motlitby chodil. Ale pak na čas přestal. Za nějakou dobu se vrátil a rodinný život už byl urovnaný, a to s velkými oběťmi. "Jinak bych se tu s vámi už nedokázal modlit," dodal.
   Opakuje se tu stará náboženská zkušenost: motlitba předpokládá čistotu života, ale z druhé strany modlitba očišťuje a vede k mravní čistotě.

[1]	zpracováno podle P. Elias Vella: "Zakotvit svůj život v Bohu - Rekolekce" (II. Dát své hříchy Ježíši); Matice cyrilometodějská, Olomouc 1999
[2]	Světlo 14/2002; http://svetlomcm.host.sk/svetloacf4.html?rocnik=2002&tyden=14
[3]	Tomáš Špidlík: "Vědomí čistoty a hříšnosti"; (Radio Vaticana, vysíláno 13. prosince 2002) http://www.radiovaticana.cz/archiv/promluvy/sp021213.htm

obsah | předchozí | další
pointer_____________________________________________________________________________________