EUCHARISTIE - VÝSTAV EUCHARISTIE, ADORACE A SLAVNOSTI

ZBOŽŇUJ MNE A KLAŇ SE MI V EUCHARISTII [1]    Pane, můj Bože, kterého vzývám dnem i nocí. Ty, který jsi shlédl z nebe a ze Svého Svatého Trůnu, smiluj se nad Svými dětmi, které byly drženy v zajetí jako holubice v klecích, hladové a zlomené, utlačované nepřítelem, pochváleno buď Tvé Jméno, které je plné laskavosti. Lid, který chodil v temnotách, uviděl velké světlo; nad těmi, kdo žijí v zemi hlubokých stínů, zazářilo světlo. Rozmnožil jsi národ, rozhojnil jsi jeho radosti; budou se před Tebou radovat jako se radují o žních, jako jásají ti, kdo se dělí o kořist. [Izaiáš 9,1-2]

Spása přichází ode Mne. Já jsem Ten-který-zachraňuje.

Později:

   Pokoj s tebou. Klaň se Mi a miluj Mne v Mé Svaté Eucharistii. Pojď a přijímej Mne v Mé Svátosti jako Neposkvrněného Beránka, musíš ke Mně přijít čistá. Kdyby sis to jen uvědomila, jak jsem přítomen s Tělem a Krví, jimiž jsem získal věčné vykoupení vám všem, přibližovali byste se ke Mně bez poskvrny a s úctou. Ze Své Nekonečné Lásky jsem obětoval sám Sebe jako dokonalou Oběť, abych vás očistil od hříchů. Chci, abyste všichni pochopili tuto Svátost, ano, chci vás povzbudit tím, že poznáte, co vám nabízím, a tak ve vás podnítit odpověď lásky. Tato Oběť je věčná a ty, kterou miluje Má Duše, Ji máš každý den.
   Má svatyně je v této Svaté chvíli naplněna anděly všech řádů, aby se setkali se Mnou, svým Bohem. Pokorně leží přede Mnou a klaní se Mi, utěšujíce Mé Srdce, a vy, kteří Mě můžete přijímat, se Mi nebudete klanět? Nebudete Mne uctívat? Buďte si vědomi Mé Svaté Přítomnosti, nespěte v Mé Přítomnosti. Nedovolte svému duchu kamkoliv odbíhat - odvážili byste se být neteční pod Mým Křížem na Golgotě? Moji milovaní, jak by vám bylo, kdybyste byli při Mém Ukřižování na hoře? Dovolili byste svému duchu, aby se zabýval běžnými každodenními věcmi? Nebo byste pokorně padli na tvář před Mým Křížem a vzývali Mne, svého Boha? Umřel jsem pro vás na Kříži, nedbal jsem na utrpení, která jsem musel podstoupit - mohli byste být nepozorní a bezstarostní tváří v tvář Mé Oběti? Jsem přítomen ve Svém Svatostánku, stejně jako jsem byl přítomný a přibitý na Svůj Svatý Kříž.
   Pojďte tedy tentokrát ke Mně s plným vědomím, koho přijímáte a kdo se s vámi spojuje, aby vás očistil, dal vám věčný Život. Dcero, buď trpělivá, jako Já jsem trpělivý. Pojď, odpočiň si v Mém Svatém Srdci a dovol Mi odpočinout si ve tvém. Láska tě miluje.

Ó Ježíši Kriste, náš Pane a Spasiteli, slíbil jsi, že s námi stále budeš přebývat. Voláš všechny křesťany, aby přišli a měli účast na Tvém Těle a Krvi, ale naše viny nás rozdělily a nemáme sílu podílet se spolu na Tvé Svaté Eucharistii. Vyznáváme tento svůj hřích a prosíme Tě, odpusť nám a pomoz nám sloužit cestám smíření podle Tvé Vůle. Zapal naše srdce ohněm Svatého Ducha, dej nám ducha Moudrosti a víry, odvahy a trpělivosti, pokory a pevnosti, lásky a kajícnosti, prostřednictvím přímluv Blahoslavené Matky Boží a všech svatých. Amen. (Modlitba Sergeje Bulgakova)

ROZJÍMÁNÍ O VÝZNAMU EUCHARISTIE V PAPEŽOVĚ ŽIVOTĚ A V ŽIVOTĚ CÍRKVE ^[2]

   1. Církev žije z eucharistie. Tato pravda nevyjadřuje pouze každodenní zkušenost víry, ale v souhrnu v sobě uchovává jádro tajemství církve. Ta pak v rozmanitých formách s radostí zakouší, jak se stále naplňuje příslib: "Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa!" (Mt 28,20); v posvátné eucharistii se však raduje z této přítomnosti s jedinečnou intenzitou, neboť chléb a víno se proměňují v tělo a krev Pána. Když o Letnicích církev, lid nové smlouvy, začala své putování k nebeské vlasti, Nejsvětější svátost nadále pravidelně doprovázela její dny a naplňovala je důvěryplnou nadějí.
   II. vatikánský koncil právem prohlásil, že eucharistická oběť je "zdrojem a vrcholem celého křesťanského života".^[3] "Vždyť nejsvětější eucharistie obsahuje celé duchovní dobro církve, Krista samého, našeho velikonočního Beránka a živý chléb. Skrze své tělo, Duchem Svatým oživované a oživující, dává lidem život".^[4] Proto církev stále upírá svůj pohled na Pána ve Svátosti oltářní, v níž odhaluje plné vyjádření jeho nesmírné lásky.

   2. Během Jubilejního roku 2000 mi bylo dáno slavit eucharistii v jeruzalémském Večeřadle, tam, kde ji podle tradice poprvé slavil sám Kristus. Večeřadlo je místem ustanovení Nejsvětější svátosti. Právě tam vzal Kristus do svých rukou chléb, lámal ho a dával učedníkům se slovy: "Vezměte a jezte z toho všichni: toto je moje tělo vydané v oběť za vás" (srov. Mt 26,26; Lk 22,19; 1 Kor 11,24). Pak vzal do rukou kalich s vínem a řekl jim: "Vezměte a pijte z něho všichni: toto je kalich mé krve, která se prolévá za vás a za všechny na odpuštění hříchů. Toto je smlouva nová a věčná" (srov. Mk 14,24; Lk 22,20; 1 Kor 11,25). Jsem vděčný Pánu Ježíši, že mi dopřál opakovat na tomtéž místě, v poslušnosti k jeho příkazu "To konejte na mou památku" (Lk 22,19), slova, která on pronesl před dvěma tisíci lety.
   Chápali apoštolové, kteří byli přítomni při Poslední večeři, význam těchto slov, jež vyšla z Kristových rtů? Možná ne. Tato slova se plně vyjasnila až na konci svatého tridua, to je v údobí od čtvrtečního večera do nedělního rána. V těchto dnech se uskutečňuje mysterium paschale (velikonoční tajemství) a také mysterium eucharisticum (eucharistické tajemství).

   3. Z velikonočního tajemství se rodí církev. Právě proto se eucharistie, jež je par excellence svátostí velikonočního tajemství, stává ohniskem života církve. Je to vidět z prvních obrazů církve, které nám předkládají Skutky apoštolů: "Setrvávali v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách" (2,42). "Lámání chleba" odkazuje na eucharistii. Po dvou tisících letech i nadále uskutečňujeme onen prvotní obraz církve. A zatímco tak konáme při eucharistické oběti, oči duše se vracejí k velikonočnímu triduu: k tomu, co se odehrálo večer na Zelený čtvrtek během Poslední večeře a po ní. Ustanovení eucharistie totiž svátostně předjímalo události, k nimž došlo krátce nato, počínajíc smrtelnou úzkostí v Getsemanech. Znovu vidíme Ježíše, jak vychází z Večeřadla a odchází s učedníky, aby překročil potok Cedron a vstoupil do Olivové zahrady. V této zahradě je dodnes několik prastarých olivovníků. Snad byly svědky toho, co se odehrálo v jejich stínu onoho večera, když Kristus v modlitbě zakoušel smrtelnou úzkost a "jeho pot stékal na zem jako krůpěje krve" (Lk 22,44). Krev, kterou krátce předtím předal církvi jako nápoj spásy v eucharistické svátosti, začínala být prolévána; její prolití se pak dokonalo na Golgotě a stalo se nástrojem našeho vykoupení: "Kristus přišel jako velekněz budoucích hodnot; (…) vešel jednou provždy do svatyně, ne s krví kozlů a telat, ale se svou vlastní krví, a tím nám získal věčné vykoupení" (Žid 9,11-12).

   4. Hodina našeho vykoupení. Ježíš neprchá před svou "hodinou", i když byl nesmírně těžce zkoušen: "Co mám říci? Otče, vysvoboď mě od té hodiny? Ale právě kvůli té hodině jsem přišel" (Jan 12,27). Touží po tom, aby učedníci zůstali s ním, a musí naopak zakoušet osamocení a opuštěnost: "To jste nemohli ani jednu hodinu se mnou bdít? Bděte a modlete se, abyste nepřišli do pokušení" (Mt 26,40-41). Pod křížem po boku Marie a zbožných žen zůstane pouze Jan. Agónie v Getsemanech byla jen úvodem k agónii kříže na Velký pátek. Svatá hodina, hodina vykoupení světa. Když se slaví eucharistie u Ježíšova hrobu v Jeruzalémě, člověk se vrací téměř hmatatelně do jeho "hodiny", do hodiny kříže a oslavení. Na toto místo a do této hodiny se duchovně přenáší každý kněz, který slouží mši svatou, spolu s církevním společenstvím, které se jí účastní.
"Byl ukřižován, umřel a byl pohřben; sestoupil do pekel; třetího dne vstal z mrtvých". Slovům vyznání víry odpovídají slova kontemplace a hlásání: "Ecce lignum crucis, in quo salus mundi pependit. Venite, adoremus" ("Hle dřevo kříže, na kterém byla pověšena spása světa. Pojďte, klanějme se."). S touto výzvou se církev obrací na všechny v odpoledních hodinách Velkého pátku. Během velikonoční doby se pak znovu vrátí ke svému zpěvu, aby hlásala: "Surrexit Dominus de sepulchro, qui pro nobis pependit in ligno. Alleluia." ("Vstal z hrobu Pán, který byl pro nás pověšen na dřevo. Aleluja.")

   5. "Mysterium fidei! - Tajemství víry!" Když kněz pronáší nebo zpívá tato slova, přítomní odpovídají: "Tvou smrt zvěstujeme, tvé vzkříšení vyznáváme, na tvůj příchod čekáme, Pane Ježíši Kriste". Těmito a podobnými slovy církev, zatímco ukazuje na Krista v tajemství jeho utrpení, zjevuje také své vlastní tajemství: Ecclesia de Eucharistia (církev z eucharistie). Jestliže darem Ducha Svatého církev o Letnicích přichází na svět a vydává se po jeho cestách, rozhodujícím okamžikem jejího vzniku je jistě ustanovení eucharistie ve Večeřadle. Jejím základem a jejím zdrojem je celé velikonoční triduum, ale to je jakoby shrnuto, předjímáno a navždy "soustředěno" v eucharistickém daru. V tomto daru Ježíš Kristus předal církvi trvalé zpřítomnění velikonočního tajemství. Jím ustanovil tajemnou "současnost" mezi triduem a všemi staletími.
   Tato myšlenka v nás vzbuzuje city velkého a vděčného úžasu. Ve velikonoční události a v eucharistii, jež ji během staletí zpřítomňuje, je opravdu nesmírný "prostor", v němž jsou jako příjemce milosti vykoupení obsaženy celé dějiny. Tento úžas musí vždycky pronikat církev shromážděnou při slavení eucharistie. Zvláště však musí doprovázet služebníka eucharistie. Vždyť on díky moci, která mu byla dána ve svátosti kněžského svěcení, proměňuje. On mocí, která pochází od Krista ve Večeřadle, pronáší: "Toto je moje tělo, které se za vás vydává… Toto je kalich mé krve, která se prolévá za vás…" Kněz pronáší tato slova nebo spíše dává svá ústa a svůj hlas k dispozici tomu, který je pronesl ve Večeřadle a který chtěl, aby byla opakována z pokolení do pokolení všemi, kteří se v církvi služebně podílí na jeho kněžství.

   6. Touto encyklikou, navazující na jubilejní dědictví, které jsem chtěl odevzdat církvi v apoštolském listě Novo millennio ineunte a v jeho mariánském vyvrcholení, v Rosarium Virginis Mariae, toužím znovu probudit tento "úžas". Kontemplovat Kristovu tvář spolu s Marií, to je "program", který jsem církvi vytyčil na úsvitu třetího tisíciletí výzvou, aby zajela na hlubinu moře dějin s nadšením nové evangelizace. Kontemplovat Krista znamená též umět ho rozpoznat všude, kde se objeví, v jeho mnohotvárných způsobech přítomnosti, ale především v živé svátosti jeho těla a krve. Církev žije z eucharistického Krista, on ji živí a osvěcuje. Eucharistie je tajemství víry a zároveň "tajemství světla".^[5] Kdykoliv ji církev slaví, mohou věřící nějakým způsobem znovu prožívat zkušenost dvou učedníků putujících do Emauz: "Otevřely se jim oči a poznali ho" (Lk 24,31).

   7. Od počátku své služby Petrova nástupce jsem věnoval Zelenému čtvrtku, dni eucharistie a kněžství, zvláštní pozornost a zasílal jsem všem kněžím na světě poselství. Letos, v pětadvacátém roce mého pontifikátu, chci plněji zahrnout do této eucharistické reflexe celou církev; také proto, abych tak Pánu poděkoval za dar eucharistie a kněžství: "Dar a tajemství".^[6] Jestliže jsem chtěl při vyhlášení Roku růžence postavit tento svůj pětadvacátý rok do znamení kontemplace Krista v Mariině škole, nemohu nechat přejít tento Zelený čtvrtek 2003, aniž bych se zastavil před Kristovou "eucharistickou tváří" a nepoukázal církvi novou silou na to, že jejím středem je eucharistie. Z ní církev žije. Tímto "živým chlebem" se sytí. Jak necítit potřebu vybízet všechny, aby to znovu a znovu zakoušeli?

   8. Když myslím na eucharistii a hledím na svůj život kněze, biskupa a Petrova nástupce, samovolně mi vyvstávají vzpomínky na mnoho chvil a míst, na nichž mi bylo dopřáno ji slavit. Vzpomínám na farní kostel v Niegowići, kde jsem vykonával svou první pastorační funkci, na kapitulu sv. Floriána v Krakově, na wawelskou katedrálu, na baziliku sv. Petra a na mnoho bazilik a kostelů v Římě a po celém světě. Mohl jsem sloužit mši svatou na horských stezkách, na březích jezer, na mořském pobřeží; sloužil jsem ji na oltářích postavených na sportovních stadiónech, na náměstích... Toto různorodé panoráma mých eucharistických slavností mi dává mocně zakoušet jejich univerzální a takřka kosmický charakter. Ano, kosmický! I když je totiž eucharistie vysluhována na malém oltáři venkovského kostelíku, je vysluhována v jistém slova smyslu na oltáři světa. Spojuje nebe i zemi. Zahrnuje a proniká veškeré stvoření. Boží Syn se stal člověkem, aby ve svrchovaném úkonu chvály opět odevzdal celé stvoření tomu, který je stvořil z ničeho. A tak on, věčný Velekněz, tím, že vstoupil skrze krev svého kříže do věčné svatyně, vrací Stvořiteli a Otci celé vykoupené stvoření. Činí tak prostřednictvím služebného kněžství církve ke slávě Nejsvětější Trojice. Je to opravdu toto tajemství víry, jež se v eucharistii uskutečňuje: svět, který vzešel z rukou Boha Stvořitele, se vykoupený Kristem k němu vrací.

   9. Eucharistie, spásná přítomnost Ježíše ve společenství věřících a jejich duchovní pokrm, je to nejcennější, co může církev mít na své pouti dějinami. Tím se vysvětluje starostlivá pozornost, kterou církev vždy věnovala eucharistickému tajemství, pozornost, jež závažně vyvstává z díla koncilů i římských papežů. Jak neobdivovat doktrinální výklady dekretů o Nejsvětější svátosti a o Nejsvětější mešní oběti vyhlášených Tridentským koncilem? Tyto stránky vedly v následujících staletích jak teologii, tak katechezi a dosud jsou opěrným dogmatickým bodem pro trvalou obnovu a růst Božího lidu ve víře a lásce k eucharistii. Z doby nám bližší je třeba zmínit se o třech encyklikách: Mirae Caritatis Lva XIII. (28. 5. 1902),^[7] Mediator Dei Pia XII. (20. 11. 1947)^[8] a Mysterium fidei Pavla VI. (3. 9. 1965).^[9]
   I když II. vatikánský koncil nevydal zvláštní dokument o eucharistickém tajemství, osvětluje jeho různé aspekty ve svých dokumentech, zvláště v dogmatické konstituci o církvi Lumen gentium a v konstituci o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium.
   Já sám jsem měl v prvních letech své apoštolské služby na stolci sv. Petra příležitost pojednat o některých aspektech eucharistické služby a o jejích důsledcích pro toho, kdo je jejím služebníkem, v apoštolském listu Dominicae Coenae (24.2.1980).^[10] Dnes navazuji na onu řeč se srdcem, jež je ještě více naplněno pohnutím a vděčností; jako by zrcadlilo slova žalmisty: "Jak se mám odvděčit Hospodinu, že se mne tolikrát zastal? Zvednu kalich spásy a budu vzývat Hospodinovo jméno" (Ž 116,12-13).

   10. Tomuto úkolu učitelského úřadu hlásat odpovídal vnitřní růst křesťanského společenství. Koncilní liturgická reforma přinesla bezpochyby velké výhody pro uvědomělejší, aktivnější a plodnější účast věřících na oltářní oběti. Na mnoha místech pak se velice často koná výstav Nejsvětější svátosti, která se stává nevyčerpatelným zdrojem svatosti. Zbožná účast věřících na eucharistickém průvodu o slavnosti Těla a krve Páně je Pánovou milostí, která každým rokem naplňuje radostí toho, kdo se ho účastní. Mohly bychom uvést i další pozitivní znamení víry a lásky k eucharistii.
   Bohužel vedle těchto světlých stránek nechybějí stíny. Existují totiž místa, kde se téměř úplně upouští od kultu eucharistického klanění. K tomu přistupují v tom či onom církevním kontextu zlořády, které přispívají k zatemnění pravé víry a katolického učení o této podivuhodné svátosti. Vynořuje se někdy značně zjednodušující chápání eucharistického tajemství. To bývá zbaveno své obětní hodnoty a bývá prožíváno tak, jako by nemělo jiný smysl a hodnotu než společné bratrské setkání. Kromě toho nezbytnost služebného kněžství, které se opírá o apoštolskou posloupnost, zůstává někdy v pozadí a svátostnost eucharistie bývá redukována na pouhé hlásání. Z toho důvodu také ekumenické iniciativy tu a tam, i když jsou velkomyslné v úmyslech, dávají prostor eucharistické praxi, jež odporuje disciplíně, kterou církev vyjadřuje svou víru. Jak neprojevit nad tím vším hlubokou bolest? Eucharistie je příliš velkým darem, než aby mohla snést dvojznačnost a snižování významu.
   Doufám, že tato má encyklika účinně přispěje k tomu, aby byly rozptýleny stíny nepřijatelných učení a praktik a aby eucharistie i nadále zářila plným jasem svého tajemství.

ÚCTA K EUCHARISTII MIMO MŠI SVATOU ^[11]

   25. Úcta vzdávaná eucharistii mimo mši má pro život církve nesmírnou cenu. Taková úcta je úzce spojena se slavením eucharistické oběti. Kristova přítomnost pod posvátnými způsobami, které se uchovávají po mši - přítomnost trvá, dokud trvají způsoby chleba a vína^[12] - vyvěrá ze slavení Oběti a tíhne ke svátostnému a duchovnímu společenství.^[13] Je věcí pastýřů, aby povzbuzovali, mimo jiné osobním svědectvím, k eucharistické úctě, zvláště k výstavu Nejsvětější svátosti a k uctivému zastavení se před Kristem přítomným pod eucharistickými způsobami.^[14]
   Je krásné důvěrně s ním rozmlouvat, ležet na jeho hrudi jako milovaný učedník (srov. Jan 13,25) a nechat se jemně pronikat nekonečnou láskou jeho srdce. Má-li se křesťanství v naší době vyznačovat především "uměním modlitby",^[15] jak necítit novou potřebu setrvávat dlouho v duchovním rozhovoru, v tiché adoraci, v postoji lásky před Kristem přítomným v Nejsvětější svátosti? Kolikrát jsem, moji milovaní bratři a sestry, učinil tuto zkušenost a čerpal z ní sílu, útěchu a podporu! O této praxi, kterou učitelský úřad^[16] znovu a znovu chválil a doporučoval, nám svědčí četní svatí. Zvláště se tím vyznačoval sv. Alfons Maria de Liguori, který napsal: "Mezi všemi pobožnostmi je tato, totiž klanět se svátostnému Ježíši, hned první po svátostech, Bohu nejdražší a nám nejužitečnější".^[17] Eucharistie je nevýslovný poklad; nejen když se slaví, ale i když se před ní člověk zastaví mimo mši, umožňuje to čerpat ze samého pramene milosti. Křesťanská komunita, která chce být schopnější kontemplovat Kristovu tvář, jak jsem to doporučil v apoštolských listech Novo millennio ineunte a Rosarium Virginis Mariae, nemůže nerozvíjet tento aspekt eucharistické úcty, v němž se prodlužují a rozmnožují plody přijímání těla a krve Páně.

BŮH MEZI NÁMI

   "Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu s očí" (Zj 21,3b-4a).

   Domyšleno do konce, přítomnost eucharistického Krista je nepředstavitelně velká milost Boží. Něco podobného nebylo nikdy slýcháno, starozákonní židé spolu se svými proroky o tom pouze snili. Bůh lidem prokazuje tak velkou lásku, že s nimi zůstává trvale spojen přítomností pod eucharistickými způsobami.
   Výsada, že je Bůh fyzicky přítomen mezi svým lidem, není dána všem křesťanům (mnozí se o ni sami ochuzují tím, že popírají Boží přítomnost v Eucharistii), ale jen katolíkům a pravoslavným. Jaké je to pro ně štěstí!
   Existují dokonce místa (kostely), kde je Nejsvětější Svátost vystavena trvale k neustálé úctě a adoraci. Existují i řeholní a kněžské řády, věnující se trvalé a neustálé adoraci (např. eucharistiáni, sestry Nejsvětější Svátosti, ale nalezli jsme v německém Schönstattu u Koblenze zvláštní Adorační kostel, kde se udržuje nepřetržitá "služba" lásky, díků, chval a děkování před vystavenou Eucharistií.) Aniž bychom chtěli některý kostel preferovat, možnost adorovat Pána je zaručeno denně v kostele sv. Maří Magdaleny v centru Brna, i když ne po celých 24 hodin. Podobný výjimečný "program" jsme v celé republice na jiném místě nenalezli.
   Eucharistická úcta se vyvinula v Církvi až sekundárně, když začaly existovat svatostánky k uchovávání Těla a Krve Páně pro potřebu nemocných nebo jako Viaticum. Bůh zůstával uvězněn do příští mše svaté v posvátném trezoru, stával se "oltářním vězněm". Jak jsme četli v části 1-2 o eucharistickém zázraku v Bolseně-Orvietu, svátek "Božího Těla" (Slavnost Těla a Krve Kristovy) byl ustanoven r. 1264 papežem Urbanem IV. K poctě eucharistického Ježíše z papežova podnětu vzniklo mnoho hymnů a rozvinul se významný kult, který trvá dosud.
   Kromě výstavů Nejsvětější Svátosti oltářní, které jsou určeny ke klanění, adoraci, vyznávání osobního vztahu a k rozjímání o Pánově díle, zavedla Církev slavnostní, manifestační a triumfální průvody s Tělem Páně ozdobeným zlatou monstrancí ulicemi měst a vesnic, obvykle se čtyřmi zastaveními u provizorních oltářů, kde se četla Písma a uctívala Eucharistie. V naší zemi byly tyto průvody po r. 1950 a znovu po r. 1970 potlačeny komunistickou mocí, nyní na některých místech opět vychází svátostný Ježíš ze zdí kostelů, aby o Sobě svědčil přede všemi, i před přihlížejícími nevěřícími. Přinášíme i několik aktuálních snímků z poutního místa na Mariánské hoře u Lanškrouna, farnost Dolní Čermná, kde místní farníci (a mnoho návštěvníků) po mnoho let triumfálně provázejí svého eucharistického Spasitele cestou k oltářům umístěným v oblouku křížové cesty, za hudby, slavnostních sborových zpěvů a kadidla.

   Připomeňme ještě v naší zemi již neobvyklé a zapomenuté průvody s Eucharistií do polí k žehnání úrody, odvrácení přírodních pohrom apod. Naopak, obvyklé jsou na význačných mariánských poutních místech. Dennodenní eucharistické průvody jsou nejvýznamnější událostí po mši svaté v Lourdech i Fatimě a jiných místech, kde se eucharistický Ježíš i fyzicky smilovává nad nemocnými prosícími o uzdravení ze svých chorob, a uzdravuje je tak, jako to dělával za pozemského života, když procházel izraelskou zemí s hloučkem apoštolů, Marií, svou matkou, a zbožnými ženami.

   Pojďme se klanět Jemu jako Živé Stopě a pojďme za Ním!

FOTOREPORTÁŽ Z EUCHARISTICKÉ SLAVNOSTI NA MARIÁNSKÉ HOŘE U LANŠKROUNA
(FARNOST DOLNÍ ČERMNÁ) V NEDĚLI DNE 22.06.2003

	Oslavenec - Svatá Eucharistie - nesená v rukou svého kněze,          zde P. Pavla Seidla, dolnočermenského faráře
Areál křížové cesty, místo slavnostního procesí

Protože tradice "Božítělových průvodů" během komunistického teroru téměř v celé republice zanikla, zeptali jsme se místního správce, P. Pavla Seidla, děkana z Dolní Čermné, jak to vlastně je na tomto poutním místě: jestli zde došlo k obnovení tradice anebo jde o tradici novou: BOŽÍ TĚLO [18]    Katolická církev má ve své tradici nejedno liturgické bohatství. K nim se také řadí průvod ke čtyřem oltářům o slavnosti Těla a Krve Páně. Naši předkové této zbožnosti dobře rozuměli. Pro ně byl Pán Ježíš, přítomný v Eucharistii, opravdu středem života, a i když ho denně nepřijímali, přesto ho pravidelně ve svém kostele navštěvovali a s úctou klekali před svatostánkem. Neváhali se proto přihlásit k úctě Nejsvětější svátosti oltářní také na veřejnosti. Nechme nyní stranou všechny nešvary a stinné stránky (například přehnaná pompéznost a vnější sláva na začátku 20. století), které někdy průběh Božího Těla doprovázely. Po čase náboženské nesvobody se znovu otevřela možnost konat průvody Božího Těla. A někde se skutečně slavné průvody vesnicemi či na náměstích ve městech opět pořádají.

Naše farnost Dolní Čermná se nachází mezi Letohradem a Lanškrounem. Je tvořena z pěti obcí, ale především je hrdá na své poutní místo - Mariánskou horu, které samo o sobě má velmi zajímavou historii. Ze zdejších končin putovali lidé od nepaměti do rakouské mariánské svatyně Mariazell. Taková pouť trvala více dnů. Šlo se pěšky asi 350 km tam a 350 km zpět. Asi od roku 1780 se tito poutníci do Mariazell scházeli právě zde na Mariánské hoře. Jedním z poutníků byl jistý Antonín Keprta z Kunvaldu u Žamberka. Jemu zde Panna Maria zachránila život. V roce 1814 tudy vezl z Pruska na Moravu mlýnské kameny. Za noční jízdy se na něho na strmé cestě vzhůru svalil těžce naložený povoz. V nebezpečí smrti volal o pomoc Pannu Marii Cellenskou. Ta také přišla a převrácený vůz zvedla. Z vděčnosti za zázračné zachránění putoval Keprta až do své smrti každoročně do Mariazell a zde na Mariánské hoře na strom pověsil obraz, znázorňující jeho zachránění. V kostele visí na stěně v presbytáři obraz Keprtova zázračného zachránění s nápisem: "Na přímluvu Panny Marie Celenské byl zde roku 1814 Antonín Keprta z Kunvaldu od smrti zázračně zachráněn."

Od roku 1846 do roku 1880 byl vůdcem zdejších poutníků do Mariazell Leopold Fiala, narozený na Žampachu v roce 1811. V roce 1857 postavil na Mariánské hoře nejdříve kamennou sochu Panny Marie a v roce 1864 malou kapli. Poněvadž sem chodilo stále více a více poutníků, kaple je nestačila pojmout. Proto byl v roce 1875 postaven dnešní prostorný kostel. Ten se nachází v nádherném kopcovitém prostředí s jedinečným výhledem na panorama Orlických hor. Současně naproti poutnímu kostelu je areál křížové cesty. Čtrnáct kapliček s jednotlivými zastaveními je lemováno stromořadím pamětných lip, uspořádaných do půlkruhu. Je to působivé místo nejen na pobožnosti křížové cesty, ale také ke konání průvodu Božího Těla.    Této myšlenky jsem se chopil v roce 1997, kdy jsem vlastně poprvé uspořádal průvod Božího Těla naší čermenské farnosti právě na tomto místě. Tradiční čtyři oltáře jsou postavené v místech 3., 6., 9. a 12. zastavení křížové cesty. Do průvodu se tehdy zapojili nejen starší věřící, kteří si pamatovali průvody ze svého dětství či mládí, ale také děti, družičky, ministranti, zpěváci z našeho chrámového sboru, muzikanti z místní čermenské dechové hudby a mnohé rodiny s mladými lidmi. Všichni byli s touto důstojnou slavností uprostřed přírody tak spokojeni, že spontánně vznikla místní tradice. Letos se konaly oslavy Božího Těla na Mariánské hoře již posedmé a zúčastnilo se jich více než 200 poutníků z celého Lanškrounska.    A jaký je současný odkaz těchto průvodů? Pohled na poutníky nejrůznějšího věku a rozmanitého skupinového složení poskytuje působivý obraz putující místní církve, jejímž středem je sám Pán, pravdivě přítomný v Nejsvětější svátosti oltářní. Samotný eucharistický průvod však nabízí jistě mnoho dalších podnětů k rozjímání. V neposlední řadě i skutečnost, že každý zúčastněný věřící si sice zachovává v průvodě svoji jedinečnost, ale současně vytváří s druhými společenství, které je v této dnešní rozervané a individualistické společnosti zářivým svědectvím. Jestli nevěříte, zavítejte někdy na slavnost Božího Těla třeba na Mariánskou Horu (viz též část 9-2).    Jeho popis vhodně doplňuje výklad o vzniku pobožnosti [19] (viz též část 1-2).    Slavnost Těla a Krve Páně (lidově Božího Těla) se v katolické církvi slaví ve čtvrtek po slavnosti Nejsvětější Trojice. Svátek zavedl papež Urban IV. v roce 1264 (na základě eucharistického zázraku v Bolseně - Orvietu). Roku 1314 byl potvrzen Klementem V. Od 15. století se po celé církvi rozšířil zvyk procesí. Jedná se o náboženský průvod s Nejsvětější Svátostí (Eucharistií) ulicemi města nebo uvnitř kostela, který slouží k chvále a díkůvzdání. V Praze se poprvé konalo procesí Božího Těla v roce 1355.    V českých zemích, stejně jako ve většině zemí střední Evropy, nabyla tato oslava zvláštního rázu. Průvod měl charakter prosebného procesí za příznivé počasí před nastávajícím létem a za ochranu před přírodními katastrofami. Procesí se konalo postupně ke čtyřem oltářům (postaveným obvykle v rozích náměstí), u každého se četl začátek jednoho ze čtyř evangelií. Rázu procesí odpovídaly i modlitby, začínající invokacemi - např.: "Od hromobití, od krupobití a záhuby bouře, od metly zemětřesení, od moru hladu a války, ochraňuj nás, Pane." Po roce 1989 se i v naší zemi tato tradice na mnoha místech obnovila.

[1]	29. prosince 1989 http://www.tlig.cz/msg/vass494.html
[2]	ECCLESIA DE EUCHARISTIA, Encyklika Jana Pavla II. biskupům, kněžím a jáhnům, zasvěceným osobám a všem věřícím laikům o eucharistii a jejím vztahu k církvi ze 17.04.2003, Úvod (text ČBK)
[3]	II. VAT. KONCIL, věroučná konstituce o církvi Lumen gentium, 11.
[4]	II. VAT. KONCIL, dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis, 5.
[5]	JAN PAVEL II., apoštolský list Rosarium Virginis Mariae (16. 10. 2002), 21: AAS 95 (2003), 19.
[6]	Je to název, který jsem dal svému životopisnému svědectví u příležitosti 50. výročí svého kněžského svěcení.
[7]	Leonis XIII. Acta XXII (1903), 115-136.
[8]	AAS 39 (1947), 521-595.
[9]	AAS 57 (1965), 753-774.
[10]	AAS 72 (1980), 113-148.
[11]	ECCLESIA DE EUCHARISTIA, Encyklika Jana Pavla II. biskupům, kněžím a jáhnům, zasvěceným osobám a všem věřícím laikům o eucharistii a jejím vztahu k církvi ze 17.04.2003 (text ČBK)
[12]	Srov. TRIDENTSKÝ EK. KONCIL, Sess. XIII, Decretum de ss. Eucharistia, kán. 4: DS 1654.
[13]	"Communio" - Srov. Rituale Romanum: De sacra communione et de cultu mysterii eucharistici extra Missam, 36 (n. 80).
[14]	"Návštěva Nejsvětější svátosti" - Srov. tamtéž, 38-39 (č. 86-90).
[15]	JAN PAVEL II., apoštolský list Novo millennio ineunte ( 6. 1. 2001), 32: AAS 93 (2001), 228.
[16]	"Ať věřící během dne neopomíjejí konat návštěvu Nejsvětější svátosti, která musí být uchovávána v kostelích na zcela zvláštním místě a s největší úctou podle liturgických zákonů, protože návštěva je důkazem vděčnosti, znamením lásky a patřičným uznáním zde přítomnému Kristu Pánu"; PAVEL VI., encyklika Mysterium fidei (3. 9. 1965): AAS 57 (1965), 771.
[17]	Visite al SS. Sacramento ed a Maria Santissima, Introduzione: Opere ascetiche, Avellino 2000, str. 295.
[18]	P. Pavel Seidl: Boží Tělo. Článek pro Katolický týdeník 27/2003.
[19]	Pavel Mléčka: "Slavnost Těla a Krve Páně v Olomouci"; http://tisk.cirkev.cz/art/clanek.asp?id=4161

obsah | předchozí | další
pointer_____________________________________________________________________________________