SVÁTOSTI CÍRKVE

Svátosti jsou nejzjevnějšími stopami Božími v životě Božího dítěte, kterým je každý křesťan a katolík zvlášť. Stopami, které život posvěcují a uschopňují k dalšímu růstu ve službě Bohu a bližnímu a k hlubšímu a důkladnějšímu následování Krista a jeho Matky, ať už je přijímá sám, nebo je svědkem jejich udělování jiným. Kdykoli se s jejich udělováním setkává, připomíná si své osobní zážitky a vrací se zpět k uvědomění si svých kořenů víry. - O některých svátostech jsme již pojednali. Zde chceme předložit pro připomenutí stručné katolické praktikum s několika biblickými odkazy.       Katolická a pravoslavná církev znají 7 svátostí. Jsou to:           - svátost křtu           - svátost smíření (pokání) (viz část 7-5)           - svaté přijímání (Eucharistie, Viaticum) (viz části 7-1 až 7-4)           - svátost biřmování           - svátost manželství           - svátost kněžství (poznámky i část 7-7)           - svátost nemocných

Svátost:                                      KŘEST

Účel svátosti:    Křest připojuje a včleňuje člověka do rodiny Božích dětí, do Církve. Je nezbytnou podmínkou spásy a získání všech dober, která zprostředkovává Církev - otevírá přístup k přijímání dalších svátostí.    Křtem se promíjí tzv. dědičný hřích a všechny hříchy osobní a také všechny časné i věčné tresty za ně. Kdo ji může přijmout? (Podmínky přijetí; kolikrát za život)    Přijmout ji může každý nepokřtěný nebo neplatně pokřtěný nebo pokřtěný v nekatolické církvi, s níž neexistuje vzájemná validace křtu. V katolické církvi se křtí děti (novorozenci) na víru rodičů a Církve, mládež i dospělí po náležité přípravě po svém vlastním rozhodnutí pro Krista.    Křest se uděluje jednou v životě. Kdo ji může udělit?    Křtí zpravidla kněz nebo jáhen. Ve zvláštních případech (blízkost smrti, nemožnost dosáhnout kněze v nekřesťanských zemích, nebezpečí života po porodu) může křtít i laik, jinověrec, nevěrec nebo nepokřtěný. Pro posledně jmenované platí, že musí mít vůli platně pokřtít žadatele o křest a že použijí stanovenou formuli. Způsob(y) udělování a organizační a ostatní poznámky:    Křest dětí se uděluje trojím litím vody, u dospělých trojnásobným litím nebo ponořením do křestní vody, není-li, do jakékoli tekoucí vody nebo jen do vody. Přitom se musí pronést trojiční křestní formule: "(Jméno), já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého." Křtěnec je navíc knězem nebo jáhnem pomazán svatými oleji (křižmem) na kněze, proroka a krále, což vyjadřuje důstojnost a poslání křesťanů.    Křest se uděluje během mše svaté nebo mimo ni při zvláštním křestním obřadu, v nouzi jen trojím politím a formulí bez obřadu. Zvláštní křestní obřady dospělých probíhají na Bílou sobotu. Křest dospělého se spojuje s udělením svátosti biřmování, kterou zpravidla uděluje zmocněný kněz (potřebuje zplnomocnění biskupem pro každý jednotlivý případ).    Dříve se křest dospělých uděloval ve zvláštních k tomu určených kaplích, baptisteriích, dnes obvykle v kostelích a kaplích u křtitelnic nebo i bez nich. Používá se křestní voda uchovávaná z obřadů Bílé soboty nebo v rámci křestní bohoslužby kněz křestní vodu posvětí zvláštní modlitbou.    Křtěnci mohou být ozdobeni křestní rouškou nebo bílým oblečením, znázorňujícím jejich nevinnost před Bohem a počátek života v milosti posvěcující. Dostávají od paškálu zapálenou křestní svíci jako symbol světla víry, které mají nést po celý život.    Křtěnec má mít křestního kmotra, člověka, který mu bude ve víře alespoň v počátcích průvodcem, pomocníkem a vzorem. Křtěnec může být pokřtěn více jmény (obvykle podle svatých, jichž si váží a které si oblíbil); první jméno však musí být to, které je zapsáno v křestním (rodném) listu.    Není-li jistota o tom, že křtěnec byl nebo nebyl pokřtěn, použije se podmiňující úvod k formuli: "Nejsi-li pokřtěn, (jméno), já tě křtím…"    Teologové znají ještě křest krve (když ten, kdo toužil být pokřtěn, je kvůli své víře zbaven života) a křest touhy (když ten, kdo po křtu touží, nenajde do konce života nikoho, kdo by ho pokřtil). Sem se řadí i osud lidí, kteří neměli dost dlouhý život nebo duševní a mentální schopnosti k tomu, aby mohli Boha poznat (vraždy v matčině lůně, potracené děti ať úmyslně nebo samovolně, mrtvě narozené děti, osoby bez vlastní odpovědnosti (malé děti, duševně retardovaní jedinci)).    Více o svátosti křtu viz Katechismus katolické církve, čl. 1213-1284, a Kodex kanonického práva, § 849-878. Biblický odkaz:    Mt 28,18-20: "Ježíš k nim přistoupil a řekl jim: "Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi je za učedníky, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny - až do skonání tohoto věku." Křest křest udělovaný dětem (nemluvňatům) křest dospělého (P. Slámečka. Jitrava, Velikonoce 2003)    Mk 16,16: "Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen."    Ef 4,4-7: "[Je] jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni; jeden je Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech. Každému z nás byla dána milost podle míry Kristova obdarování."    Sk 2,38-41: "Petr jim odpověděl: "Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého. Neboť to zaslíbení platí vám a vašim dětem i všem daleko široko, které si povolá Pán, náš Bůh." A ještě mnoha jinými slovy je Petr zapřísahal a napomínal: "Zachraňte se z tohoto zvráceného pokolení!" Ti, kteří přijali jeho slovo, byli pokřtěni, a přidalo se k nim toho dne na tři tisíce lidí."    1 Petr 2,9: "Vy však jste "rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu", abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla."

Svátost:                                      BIŘMOVÁNÍ

Účel svátosti:    Biřmování - svátost křesťanské dospělosti - dovršuje svátost křtu přijetím plnosti Ducha Svatého, který ho vyzbrojuje svými sedmi dary k neohroženému životu a hlásání Božích skutečností. Kdo ji může přijmout? (Podmínky přijetí; kolikrát za život)    Svátost přijímá zralý křesťan po předchozí přípravě, a to jedenkrát v životě. Spodní věková hranice se předpokládá 12 let, podle vyspělosti. Biřmování Světící biskup královéhradecký Josef Kajnek biřmuje; vlevo je lanškrounský děkan P. Josef Kacálek Kdo ji může udělit?    Svátost uděluje výhradně biskup.    Výjimkou je samostatný křest dospělého, při němž svátost biřmování může udělit pověřený kněz po předchozí zvláštním povolení Způsob(y) udělování a organizační a ostatní poznámky:    Svátost uděluje výhradně biskup.    Biskup uděluje svátost biřmování při slavnostní mši svaté. Svátost se uděluje pomazáním svatými oleji (alespoň) na čele.    V prvotní apoštolské církvi se přijímání Ducha Svatého slavilo vkládáním rukou na biřmovance. Později se přešlo na pomazávání křižmem, které lépe vyjadřuje "vyslání ke službě" a plnost darů, jimiž je biřmovanec obdarován. Každý biřmovanec má mít svého biřmovacího kmotra, člověka, který ho povede jako opora a vzor dalším křesťanským životem do vlastní zralosti. Také přijímá biřmovací jméno (podle kmotra nebo oblíbeného světce, kterého chce následovat).    Více o svátosti biřmování viz Katechismus katolické církve, čl. 1285-1321, a Kodex kanonického práva, § 879-896. Biblický odkaz:    Jan 20,22: "Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: "Přijměte Ducha svatého.""    Sk 1,4n.8: "Když s nimi byl u stolu, nařídil jim, aby neodcházeli z Jeruzaléma: "Čekejte, až se splní Otcovo zaslíbení, o němž jste ode mne slyšeli. Jan křtil vodou, vy však budete pokřtěni Duchem svatým, až uplyne těchto několik dní. Dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země."    Sk 19,6: "Jakmile na ně Pavel vložil ruce, sestoupil na ně Duch svatý a oni mluvili v prorockém vytržení."    Sk 2,1-4: "Když nastal den Letnic, byli všichni shromážděni na jednom místě. Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli. A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden; všichni byli naplněni Duchem svatým a začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat."    Sk 2,38-41: "Petr jim odpověděl: "Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého. Neboť to zaslíbení platí vám a vašim dětem i všem daleko široko, které si povolá Pán, náš Bůh." A ještě mnoha jinými slovy je Petr zapřísahal a napomínal: "Zachraňte se z tohoto zvráceného pokolení!" Ti, kteří přijali jeho slovo, byli pokřtěni, a přidalo se k nim toho dne na tři tisíce lidí."    1 Kor 12,1.5-12: "Pokud jde o duchovní dary, bratří, nechtěl bych vás nechat v nevědomosti. Jsou rozdílná obdarování, ale tentýž Duch; rozdílné služby, ale tentýž Pán; a rozdílná působení moci, ale tentýž Bůh, který působí všecko ve všech. Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu. Jednomu je skrze Ducha dáno slovo moudrosti, druhému slovo poznání podle téhož Ducha, někomu zase víra v témž Duchu, někomu dar uzdravování v jednom a témž Duchu, někomu působení mocných činů, dalšímu zase proroctví, jinému rozlišování duchů, někomu dar mluvit ve vytržení, jinému dar vykládat, co to znamená. To všechno působí jeden a týž Duch, který uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce. Tak jako tělo je jedno, ale má mnoho údů, a jako všecky údy těla jsou jedno tělo, ač je jich mnoho, tak je to i s Kristem."    1 Petr 2,9: "Vy však jste "rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu", abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla."

Svátost:                              SMÍŘENÍ (POKÁNÍ - ZPOVĚĎ)

Účel svátosti:    Po pádu do hříchu, který odlučuje od Boha, umožňuje tato svátost odpuštění hříchů a obnovení vztahu přátelství s Bohem. Kdo ji může přijmout? (Podmínky přijetí; kolikrát za život)    Přijímá ji každý pokřtěný jako povinnost očistit se před svatým přijímáním při pádu do těžkého (smrtelného) hříchu. Předpokladem platné zpovědi je předchozí lítost (nemusí být dokonalá) a přijetí pevného předsevzetí, v budoucnu se hříchu varovat.    Křesťané jsou povinni se vyznat (bezodkladně) ze všech těžkých hříchů; z lehkých hříchů, které neruší společenství s Bohem, ale kalí ho a zatemňují, není vyznání povinností, je ale žádoucí. Rovněž ze všech nedokonalostí a ze zanedbání v konání dobra. Kdo ji může udělit?    Rozhřešení z hříchu může udělit pouze platně vysvěcený katolický kněz. Způsob(y) udělování a organizační a ostatní poznámky:    Rozhřešení může být uděleno pouze při zpovědi, provedené na místě k tomu určeném (zpovědnici) nebo v soukromí nebo kdekoli. Podmínkou je osobní přítomnost kněze i penitenta (kajícníka). Nelze se zpovídat po telefonu nebo písemně, i když se zpovědník i kajícník osobně velmi dobře znají.    Rozhřešení z hříchů uděluje kněz jako Boží nástroj Kristovou mocí, jež tomu, kdo se z hříchů vyznal, oficiálně prohlásí: "…Uděluji ti rozhřešení ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Dobrořečme Pánu! Jdi v pokoji." Při zpovědi jsou odpuštěny všechny vyznané hříchy i ostatní lehké hříchy a promíjejí se časné i věčné tresty za ně. Člověk získává znovu milost posvěcující.    Předpokladem řádně vykonané zpovědi jsou: uvědomění si přestoupení Božího příkazu nebo nevykonání dobra, lítost nad tím, vyznání, předsevzetí a dostiučinění (pokání). To také předpokládá předchozí urovnání mezilidských vztahů nebo náhradu způsobené škody, je-li to možné.    Frekvence zpovědi je stanovena církevním přikázáním "Alespoň jednou ročně - v době velikonoční - se zpovídat a přijmout svaté přijímání". Doporučuje se zpověď měsíční, klerici mají přikázanou zpověď nejdéle týdenní. (Mnozí svatí se zpovídali denně.)    K terminologii: - kajícník .. ten, kdo se rozhodl změnit svůj stav vzhledem k Bohu a koná v tomto směru příslušné kroky nazývané kajícností nebo kajícími skutky (mezi ně se zahrnují o dobrovolná a mimořádná pokání - služby a tresty) - nekajícnost .. vědomé a úmyslné setrvávání ve svém (těžce) hříšném stavu, o zatvrzelost; ta vede k věčnému zavržení. Jde o jeden ze hříchů proti Duchu Svatému. - milost posvěcující [1] .. stav bez těžkého hříchu. V tomto stavu jsme pro Boha přijatelní a smíme přijímat jeho Tělo a Krev ve svatém přijímání - milost pomáhající .. teologický instrument, popisující působení Božího Ducha ke změně našeho jednání a smýšlení k dobru, k odmítání zla, rozlišování duchů, vnukání dobrých předsevzetí - nedokonalá lítost .. je taková, při které se lituje hříchu proto, že za něj přísluší trest nebo ze strachu před zavržením - dokonalá lítost .. je ta, kdy se hříchu lituje proto, že urazil Boží Majestát, zrušil naše spojení s Bohem a člověk jím hrubým způsobem pohrdl Boží Láskou a Božím Milosrdenstvím, protože zvolil místo Boha lidskou ubohost - lehký hřích ..přestoupení Božího zákona mimovolné nebo v záležitosti nevýznamné a banální - těžký hřích .. přestoupení Božího zákona ve věci důležité, navíc i vědomé nebo úmyslné. Takový hřích je duchovní smrtí naší duše - odtud hřích smrtelný. Kdo zemře ve stavu těžkého hříchu, nemůže být spasen. - nedokonalost .. hříšný sklon nebo slabost, kterými je zatížena lidská přirozenost (nejde o žádný hřích); ty je třeba odstraňovat a nahrazovat ctnostmi (pozitivními sklony a návyky) - časné tresty .. tresty, jimiž nás může Bůh trestat za naše hříchy zde na zemi, nebo tresty očistcové. Tyto tresty mohou být prominuty získanými náhradami za ně - odpustky, a to úplně nebo částečně. - věčný trest .. trest, jímž můžeme být za hříchy postiženi na věčnosti (věčné zavržení) - odpustky .. jsou částečné a plnomocné. Plnomocné odpustky lze získat při totálním se odřeknutí všeho zla, sklonu k němu a při přimknutí se celou bytostí k Bohu a dobru. Udělují se ze zásluh Kristových na přímluvu Církve. Není-li toto splněno, získají se odpustky částečné. Pro získání odpustků platí odpustkový řád - Enchiridion odpustků, který stanovuje podmínky a okolnosti. Odpustky lze získávat pro sebe i pro duše zemřelých, pro žijící osoby ne. Některé odpustky jsou výhradně pro zemřelé. - Plnomocný odpustek lze získat pouze jednou za den; v hodině smrti i podruhé. Více o svátosti smíření viz Katechismus katolické církve, čl. 1422-1498, a Kodex kanonického práva, § 959-997. Biblický odkaz:    Jan 20,22n: "Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: "Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, a komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.""    Mt 16,19: "Cokoli svážete na zemi, bude svázáno i na nebi, a cokoli rozvážete na zemi, bude rozvázáno i na nebi."    Jan 8,11: "Ježíš jí řekl: "Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!""    Mt 9,13b; Mk 2,17: "Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky."    Jan 12,47: "Kdo slyší má slova a nezachovává je, toho já nesoudím. Nepřišel jsem, abych soudil svět, ale abych svět spasil."    Jan 14,23n: "Ježíš mu odpověděl: "Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo mě nemiluje, nezachovává má slova. A slovo, které slyšíte, není moje, ale mého Otce, který mě poslal."    Řím 5,6-9: "Když jsme ještě byli bezmocní, v čas, který Bůh určil, zemřel Kristus za bezbožné. Sotva kdo je hotov podstoupit smrt za spravedlivého člověka, i když za takového by se snad někdo odvážil nasadit život. Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. Tím spíše nyní, když jsme byli ospravedlněni prolitím jeho krve, budeme skrze něho zachráněni od Božího hněvu."    1 Kor 15,1-22: "Chci vám připomenout, bratří, evangelium, které jsem vám zvěstoval, které jste přijali, které je základem, na němž stojíte, a skrze něž docházíte spásy, držíte-li se ho tak, jak jsem vám je zvěstoval - vždyť jste přece neuvěřili nadarmo.    Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem, ukázal se Petrovi, potom Dvanácti. Poté se ukázal více než pěti stům bratří najednou; většina z nich je posud na živu, někteří však již zesnuli. Pak se ukázal Jakubovi, potom všem apoštolům. Naposledy ze všech se jako nedochůdčeti ukázal i mně. Vždyť já jsem nejmenší z apoštolů a nejsem ani hoden jména apoštol, protože jsem pronásledoval církev Boží. Milostí Boží jsem to, co jsem, a milost, kterou mi prokázal, nebyla nadarmo; více než oni všichni jsem se napracoval - nikoli já, nýbrž milost Boží, která byla se mnou. Ať už tedy já, nebo oni - tak zvěstujeme a tak jste uvěřili.    Když se tedy zvěstuje o Kristu, že byl vzkříšen, jak mohou někteří mezi vámi říkat, že není zmrtvýchvstání? Není-li zmrtvýchvstání, pak nebyl vzkříšen ani Kristus. A jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná, a klamná je i vaše víra, a my jsme odhaleni jako lživí svědkové o Bohu: dosvědčili jsme, že Bůh vzkřísil Krista, ale on jej nevzkřísil, není-li vzkříšení z mrtvých. Neboť není-li vzkříšení z mrtvých, nebyl vzkříšen ani Kristus. Nebyl-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná, ještě jste ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti, kteří zesnuli v Kristu. Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí! Avšak Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli. A jako vešla do světa smrt skrze člověka, tak i zmrtvýchvstání: jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni dojdou života."    k urovnání mezilidských vztahů:    Lk 12,58; Mt 5,5: "Když jdeš se svým protivníkem k soudu, učiň vše, aby ses s ním ještě cestou vyrovnal; jinak tě povleče k soudci, soudce tě odevzdá dozorci a dozorce tě uvrhne do vězení."    Jak 5,16a: "Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého."    Jan 15,10-15: "Zachováte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce, jako já zachovávám přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce. To jsem vám pověděl, aby moje radost byla ve vás a vaše radost aby byla plná. To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám přikazuji. Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce."

Svátost:                             PŘIJÍMÁNÍ (EUCHARISTIE)

Účel svátosti:    Intimní spojení Boha a člověka ve svátosti, v níž je pod smysly vnímanými způsobami chleba a vína přítomen Ježíš Kristus se svým skutečným Tělem, Krví, Duší a Božstvím. Kdo ji může přijmout? (Podmínky přijetí; kolikrát za život)    Může ji přijmout každý katolík, který je v milosti posvěcující. Církev vyžaduje z úcty před Svatým Pokrmem jednohodinový půst od jídla a pití s výjimkou vody. Kdo ji může udělit?    Svaté přijímání může věřícímu podat kněz nebo jáhen; v případě příliš velkého počtu přijímajících i povolaný laik z řad věřících. Způsob(y) udělování a organizační a ostatní poznámky:    Podávané Tělo Páně přijímá věřící do úst na jazyk nebo na ruku, z níž si sám ihned podá do úst. Svatou Hostii nekouše, jen spolkne. Podává-li se Hostie máčená ve Víně, přijímá se pouze do úst na jazyk. Při slavnostních příležitostech (svatba, křest, svěcení) může být věřícímu podána Krev Páně i z kalichu.    Podávající před podáním přijímajícímu ukáže Hostii a upozorní ho na skutečnost, že má dostat Nejsvětější Eucharistii, slovy: "Tělo Kristovo." Přijímající na výraz souhlasu odpovídá: "Amen" [Staň se, souhlasím.].    Přijímá se jednou denně. Druhé svaté přijímání může věřící přijmout na libovolném poutním místě anebo při druhé mši svaté, na níž je po celou dobu přítomen a aktivně zapojen (jako lektor, ministrant, varhaník atd.).    Nehodné přijímání (svatokrádež) - přijímání ve stavu těžkého hříchu - je těžkou urážkou Kristovy výkupné oběti na kříži.    Zvláštním podáváním svatého přijímání je tzv. Viaticum - "pokrm na cestu", podávané umírajícím na jejich loži. Rovněž může být dalším svatým přijímáním v jednom dni.    Více o svátosti Eucharistie viz Katechismus katolické církve, čl. 1322-1419, a Kodex kanonického práva, § 897-958. Biblický odkaz:    Mt 26,26-28; Mk 14,22-24; Lk 22,19n: "Když jedli, vzal Ježíš chléb, požehnal, lámal a dával učedníkům se slovy: "Vezměte, jezte, toto jest mé tělo." Pak vzal i kalich, vzdal díky a podal jim ho se slovy: "Pijte z něho všichni. Neboť toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé na odpuštění hříchů."    1 Kor 11,23-29: "Já jsem přijal od Pána, co jsem vám také odevzdal: Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a řekl: "Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku." Stejně vzal po večeři i kalich a řekl: "Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku." Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde. Kdo by tedy jedl tento chléb a pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně. Nechť každý sám sebe zkoumá, než tento chléb jí a z tohoto kalicha pije. Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o tělo Páně, jí a pije sám sobě odsouzení."    Jan 6,53: "Ježíš jim řekl: "Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život.""

Svátost:                                        MANŽELSTVÍ

Účel svátosti:    Bohem posvěcený nerozlučitelný svazek muže a ženy, otevřený nejen pro sebedarování, ale také pro potomstvo. Kdo ji může přijmout? (Podmínky přijetí; kolikrát za život)    Přijmout ji může každý svobodný zletilý nebo ovdovělý křesťan. Kdo ji může udělit?    Svátost si udělují snoubenci vzájemně před knězem, který je svědkem Boha. Způsob(y) udělování a organizační a ostatní poznámky:    Svátost se uděluje při slavnostní bohoslužbě nebo jen jako jednoduchý obřad mimo ni. Ze snoubenců vytváří nerozlučitelné manželské společenství "manželským slibem", který má charakter přísahy před Bohem. Vztah mezi manžely je biblicky chápán jako vztah Krista a Církve.    Pro platnost manželství se předpokládá zletilost, způsobilost k právním úkonům, znalost vzájemného zdravotního stavu, vůle uzavřít manželství dobrovolně, chápání smyslu a účelu manželství, rodiny a výchovy dětí, jeho závaznosti a nerozlučitelnosti. Za platné před Bohem považuje Církev i civilně uzavřené manželství dvou nepokřtěných. U sňatků katolíka s jinověrcem nebo nepokřtěným se zavazuje pouze katolická strana. Byl-li uzavřen pouze civilní sňatek, může být dodatečně (i jednostranně) zplatněn katolickou stranou.    Katolické manželství je nerozlučitelné. Civilní rozvod je neruší. Vstoupením do nového, civilního manželství se porušuje věrnost původnímu partnerovi a vytváří se cizoložný svazek. Církevní soud zřízený při každém biskupství může rozhodnout o tzv. rozluce (vzájemném odděleném životě manželů) nebo o neplatnosti manželství od samého počátku. Tzv. Privilegium Paulinum je vyhrazeno Svatému Stolci.    Civilní sňatek pokřtěných není před Bohem platný, a Církev na něj pohlíží jako na cizoložství. Kdo takto žijí, se nemohou přistupovat k svatému přijímání, neboť žijí dobrovolně v trvalém těžkém hříchu.    Katolické manželství je otevřené životu, proto je vážným porušením smlouvy před Bohem, je-li bráněno početí nového života nepřirozenými způsoby (hormonální, abortivní a konzervativní antikoncepce) nebo počatý život úmyslně ukončen potratem, stejně jako je-li potomstvo získáno nepřirozeným způsobem (umělé oplodnění, oplodnění náhradní matky). Takové jednání považuje za nerespektování důstojnosti člověka a za nedovolené zasahování do Božího úradku o konkrétním manželství; je těžce hříšné.    Katolické manželství je svazkem dvou rovnoprávných lidí, muže a ženy, z nichž žádný není ani nadřazený, ani podřízený. Oba mají stejná práva i stejné povinnosti.    Více o svátosti manželství viz Katechismus katolické církve, čl. 1601-1666, a Kodex kanonického práva, § 1055-1165. Biblický odkaz:    Mt 5,31n; Lk 16,18: "Také bylo řečeno: `Kdo propustí svou manželku manželku, ať jí dá rozlukový lístek!´ Já však vám pravím, že každý, kdo propouští svou manželku mimo případ smilstva, uvádí ji do cizoložství; a kdo by se s propuštěnou ženou oženil, cizoloží."    Mt 19,3-9: "Tu k němu přišli farizeové a pokoušeli ho: "Je dovoleno propustit manželku z jakékoli příčiny?" Odpověděl jim: "Nečetli jste, že Stvořitel od počátku `muže a ženu učinil je´? A řekl: `Proto opustí muž otce i matku a připojí se ke své manželce, a budou ti dva jedno tělo´; takže již nejsou dva, ale jeden. A proto co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!" - Namítnou mu: "Proč tedy Mojžíš ustanovil, že muž smí propustit svou manželku tím, že jí dá rozlukový lístek?"Pro tvrdost vašeho srdce vám Mojžíš dovolil propustit manželku. Od počátku to však nebylo. Pravím vám, kdo propustí svou manželku z jiného důvodu než pro smilstvo a vezme si jinou, cizoloží."    Mk 10,5-12: "Ježíš jim řekl: "Pro tvrdost vašeho srdce vám napsal toto ustanovení. Od počátku stvoření `Bůh učinil člověka jako muže a ženu; proto opustí muž svého otce i matku a připojí se ke své manželce, a budou ti dva jedno tělo´; takže již nejsou dva, ale jeden. A proto, co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!" - V domě se ho učedníci znovu na tu věc ptali. I řekl jim: "Kdo propustí svou manželku a vezme si jinou, dopouští se vůči ní cizoložství; a jestliže manželka propustí svého muže a vezme si jiného, dopouští se cizoložství."    Řím 7,2n: "Vdaná žena je zákonem vázána k žijícímu manželovi; když však muž zemře, je zproštěna zákona manželství. Pokud je tedy její muž naživu, bude prohlášena za cizoložnici, oddá-li se jinému muži. Jestliže však manžel zemře, je svobodná od zákona, takže nebude cizoložnicí, když se oddá jinému muži."    1 Kor 7,1-15: "Pokud jde o to, co jste psali: Je pro muže lépe, když žije bez ženy. Abyste se však uvarovali smilstva, ať každý má svou ženu a každá svého muže. Muž ať prokazuje ženě, čím je jí povinen, a podobně i žena muži. Žena nemá své tělo pro sebe, ale pro svého muže. Podobně však ani muž nemá své tělo pro sebe, ale pro svou ženu. Neodpírejte se jeden druhému, leda se vzájemným souhlasem a jen na čas, abyste byli volni pro modlitbu. Potom zase buďte spolu, aby vás satan nepokoušel, když byste se nemohli ovládnout. To ovšem říkám jako ústupek, ne jako příkaz. Přál bych si totiž, aby všichni lidé byli jako já; ale každý má od Boha svůj vlastní dar, jeden tak, druhý jinak.Svobodným a vdovám pravím, že je pro ně lépe, když zůstanou tak jako já. Je-li jim zatěžko žít zdrženlivě, ať vstoupí v manželství, neboť je lepší žít v manželství než se trápit. Manželství Těm, kteří žijí v manželství, přikazuji - ne já, ale Pán - aby žena od muže neodcházela. A když už odejde, ať zůstane neprovdána nebo se s mužem smíří; a muž ať ženu neopouští. Ostatním pravím já, a ne už Pán: Má-li někdo z bratří ženu nevěřící a ona je ochotna s ním zůstat, ať ji neopouští. A má-li žena muže nevěřícího a on je ochoten s ní zůstat, ať ho neopouští. Nevěřící muž je totiž posvěcen manželstvím s věřící ženou a nevěřící žena manželstvím s věřícím mužem, jinak by vaše děti byly nečisté; jsou však přece svaté! Chce-li nevěřící odejít, ať odejde. Věřící nejsou v takových případech vázáni. Bůh nás povolal k pokoji.    Ef 5,25-33: "Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval, aby ji posvětil a očistil křtem vody a slovem; tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná. Proto i muži mají milovat své ženy jako své vlastní tělo. Kdo miluje svou ženu, miluje sebe. Nikdo přece nemá v nenávisti své tělo, ale živí je a stará se o ně. Tak i Kristus pečuje o církev; vždyť jsme údy jeho těla. `Proto opustí muž otce i matku a připojí se k své manželce, a budou ti dva jedno tělo´. - Je to velké tajemství, které vztahuji na Krista a na církev. A tak i každý z vás bez výjimky ať miluje svou ženu jako sebe sama a žena ať má před mužem úctu."    Žid 13,4: "Manželství ať mají všichni v úctě a manželé ať jsou si věrni, neboť neřestné a nevěrné bude soudit Bůh."

Svátost:                                        KNĚŽSTVÍ

Účel svátosti:    Zasvěcení se Bohu ve služebném hierarchickém kněžství. Kdo ji může přijmout? (Podmínky přijetí; kolikrát za život)    Kandidátem kněžství může být svobodný nebo ovdovělý muž, který je ochoten přijmout pro zbytek života celibát. Kandidátem trvalého jáhenství (diakonátu) může být svobodný nebo ženatý muž; přijímá závazek, že po přijetí svěcení svůj životní stav nebude měnit.    Svátost se z podstaty uděluje pouze jedenkrát v životě. Kdo ji může udělit?    Svátost kněžství i trvalého jáhenství uděluje biskup. Biskupa, kterého jmenuje Svatý Stolec podle návrhu příslušné biskupské konference nebo vlastního návrhu, světí nejméně tři jiní biskupové. Způsob(y) udělování a organizační a ostatní poznámky:    Svěcení kněžstva se uděluje při zvláštní slavnostní bohoslužbě za účasti všeho diecézního kléru a mnoha hostí. Kandidáti jsou biskupovi představeni a po vysvěcení mu slibují poslušnost. Svěcení kněžstva koncelebrace svěcení biskupa obřad Zeleného čtvrtku "Omývání nohou" Svátost se uděluje vkládáním rukou na hlavu kandidáta kněžství.    Kněží a biskupové mají být Kristovými svícemi k osvětlování nevěrou potemnělého světa, mají vést a očišťovat Boží lid od hříchů, mají ho vyučovat pravdám nutným ke spáse, mají ho sytit Tělem a Krví Božího Syna, mají být morální autoritou, k níž ostatní lidé, věřící i nevěřící - budou vzhlížet. Jsou vyvolenci Božími, vzatými ze světa, ale určenými pro pomoc světu, těmi, kteří mají být Kristovými obětními beránky a nevinnými bílými liliemi, kteří se mají pro Krista stravovat jako svíce, až dohoří. Za to mají přislíbenou stonásobnou odměnu. (Obdobný úkol si berou jako celoživotní oběť lásky k Bohu i osoby zasvěcené - viz část 9-9).    Diakoni a diakonky jsou služebnými pomocníky biskupa. Může jim být svěřeno administrování některé farnosti a vedení bohoslužby slova a udělování některých svátostí (křest, manželství, roznáška Eucharistie nemocným), vedení společných modliteb a některých obřadů (např. pohřbů). Jejich služba není charitativní, ale svátostná a bohoslužebná.    Více o svátosti svěcení kněžstva viz Katechismus katolické církve, čl. 1536-1600, a Kodex kanonického práva, § 1008-1054. Biblický odkaz:    Mt 19,1: "Někteří nežijí v manželství, protože jsou k tomu od narození nezpůsobilí; jiní nežijí v manželství, protože je nezpůsobilými učinili lidé; a někteří nežijí v manželství, protože se ho zřekli pro království nebeské. Kdo to může pochopit, pochop."    Lk 2,19; 1 Kor 11,24n: "Pak vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a řekl: "Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte [vy, apoštolové] na mou památku." Stejně vzal po večeři i kalich a řekl: "Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví; to čiňte [vy, apoštolové], kdykoli budete píti, na mou památku."    Mt 19,7-30; Mk 10,28-31; Lk 18,28-30: "Na to mu řekl Petr: "Hle, my jsme opustili všecko a šli jsme za tebou! Co tedy budeme mít?" Ježíš jim řekl: "Amen, pravím vám, až se Syn člověka při obnovení všeho posadí na trůn své slávy, tehdy i vy, kteří jste mě následovali, usednete na dvanáct trůnů a budete soudit dvanáct pokolení Izraele. A každý, kdo opustil domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo děti nebo pole pro mé jméno, stokrát víc dostane a bude mít podíl na věčném životě. Mnozí první budou poslední a poslední prvními.""

Svátost:                 NEMOCNÝCH (lidově "POSLEDNÍ POMAZÁNÍ")

Účel svátosti:    Posílit nemocného svátostí, aby se uzdravil nebo aby získal posilu pro duši i tělo pro poslední nebo zdravotně obtížné okamžiky života. Kdo ji může přijmout? (Podmínky přijetí; kolikrát za život)    Může ji přijmout každý katolík, který se cítí být v ohrožení života nebo vážně nemocný. Přijmout ji může několikrát v životě, vždy, když se jeho zdravotní stav zhorší nebo je kritický (např. před nebezpečnou operací). Kdo ji může udělit?    Svátost uděluje kněz nebo jáhen. Způsob(y) udělování a organizační a ostatní poznámky:    Svátost se uděluje buď hromadně více nemocným po společných modlitbách Svátost nemocných    nebo kdekoli (na lůžku v privátu či v nemocnici). Uděluje se pomazáním na rukou a nohách. Může být podáno i svaté přijímání jako Viaticum ("Pokrm na cestu"). Předcházet by měla generální (= celoživotní) nebo alespoň velmi dobrá zpověď.    Více o svátosti nemocných viz Katechismus katolické církve, čl. 1499-1532, a Kodex kanonického práva, § 998-1007. Biblický odkaz:    Jak 5,13-16: "Vede se někomu z vás zle? Ať se modlí! Je někdo dobré mysli? Ať zpívá Pánu! Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně. Modlitba víry zachrání nemocného, Pán jej pozdvihne, a dopustil-li se hříchů, bude mu odpuštěno. Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni. Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého."

[1]	Posvěcující milost je trvalý dar, který Bůh uděluje naší duši, dokud ji z vlastní vůle neztratíme. Posvěcující milost jsme poprvé přijali ve svátosti křtu. Zahlazuje vinu hříchu a věčný trest a posvěcuje duši. Pokřtěný se tak stává před Bohem spravedlivým: vstupuje do stavu svatosti, a tak začíná dílo jeho posvěcení. To, co nám bylo darováno ve křtu, má být svatým a bohulibým životem stále zdokonalováno a obnovováno. Milost ospravedlnění, jak se také někdy posvěcující milost nazývá, umožňuje nám pravý vztah k Bohu a také nám ho zajišťuje. Je to božský život v omilostněných duších. Posvěcující milost ztrácíme smrtelným hříchem. Hřích nám uloupí posvěcující milost a všechny zásluhy a přivádí nás do věčné záhuby. Celé naše snažení a všechen náš smysl musí být zaměřen k tomu, abychom stále žili ve stavu posvěcující milosti, tzn. varovali se hříchu, především každého hříchu těžkého. Pokud upadneme do těžkého hříchu, existuje ještě řádná cesta k odpuštění, totiž osobní zpověď a osobní rozhřešení. Hříšník může tedy znovu nabýt posvěcující milost svátostí pokání a dokonalou lítostí spojenou s předsevzetím co nejdříve se vyzpovídat. "Posvěcující milost je trvalý dar, pevný nadpřirozený sklon. Zdokonaluje duši, aby byla způsobilá žít ve společenství s Bohem a jednat z jeho lásky." Abychom setrvali v milosti posvěcující, potřebujeme také pevnou vůli nedopustit se hříchu. Potřebujeme stálou připravenost usilovat o to, co je dobré a správné, a v tomto úsilí nikdy nepolevovat. Je proto důležité vzbudit každý den dobrý úmysl a obnovit svou dobrou vůli. Vyžaduje to určitý spásonosný trénink našich duševních a duchovních sil, aby se nám podařilo setrvat ve stavu posvěcující milosti. Nároky evangelia nejsou nízké, spíše vyšší. Abychom této úrovně dosáhli a vytrvali na ní, to předpokládá posvěcující milost a vyžaduje, abychom s ní spolupracovali. "Již příprava člověka na přijetí milosti je dílem této milosti. Ona je nezbytná, aby probouzela a podporovala naši spolupráci skrze víru a na posvěcení láskou." Podle slov svatého Augustina začíná Bůh "působit, že chceme; on dílo dokončuje tím, že spolupracuje s naší již obrácenou vůlí." Tento velký církevní učitel říká na jiném místě: "Pracujeme sice také my, ale my pracujeme jen spolu s Bohem, který pracuje. Jeho smilování je totiž nezbytné, abychom byli uzdraveni, a provází nás, aby nás, už uzdravené, vzpružilo; nejdříve přichází k nám, aby nás povolalo, a pak nás provází, abychom byli oslaveni; nejdříve k nám přichází, abychom zbožně žili, a pak nás provází, abychom žili stále s Bohem, protože bez něho nemůžeme nic učinit." Abychom si posvěcující milost uchránili a rozmnožili ji, musíme horlivě konat dobré skutky: jsou to skutky zbožnosti, blíženské lásky, svědomitá práce v povolání, odpovědné nakládání s volným časem, utrpení v odevzdanosti do Boží vůle. Písmo svaté nás povzbuzuje zvláště k modlitbě, postu a k almužnám. Již ve Starém zákoně stojí: Je dobré modlit se, postit, být milosrdný a spravedlivý. Raději méně a dobře než mnoho, a nesprávně. Lépe je být milosrdný než shromažďovat zlato. Protože milosrdenství zachraňuje od smrti a očišťuje od každé viny. Kdo je milosrdný a spravedlivý, bude dlouho živ. Kdo však hřeší, je nepřítelem vlastního života. Při tom všem má velký význam Eucharistie, neboť časté a důstojné svaté přijímání zajišťuje naší duši pokrm božského života, a tak nás spojuje s tím, kterému za všechno děkujeme. V tomto spojení nás pak vede, abychom konali dobré skutky a zmírňovali nouzi svých bližních. - Arcibiskup W. Haas: "Milost jako Boží dar" in Světlo 13/2003, týdeník Matice cyrilometodějské, Olomouc
[2]	Pomáhající milost nás pobízí k dobrým skutkům a uschopňuje nás, abychom je vykonali. Osvěcuje tedy náš rozum; posiluje a podněcuje naši vůli. Apoštol národů říká, že skrze Krista máme velkou důvěru v Boha, ale nejsme toho schopni sami od sebe a nemůžeme si to připisovat. Naše schopnost pochází spíše od Boha. Pomáhající milost je pro nás tedy zcela nezbytná. Bez ní nemůžeme ani pro spásu svou, ani pro spásu druhých nic začít, pokračovat v tom, ani dokončit. Kristus to říká zcela zřetelně: Kdo zůstává ve mně, přináší mnoho ovoce, protože beze mne nemůžete činit nic. Proto ani hříšník se nemůže obrátit k Bohu, jestliže mu Bůh svou milostí nepřispěje na pomoc. Na nás hříšných lidech pak záleží, abychom pomáhající milost poznali, přijali a odpověděli na ni. To se má stát především tím, že s ochotou přijmeme pozvání k osobní zpovědi a ve svátosti pokání se smíříme s Bohem. Pomáhající milost je nám vždy k dispozici. Kdo ji nepřijímá, je si tím do slova a do písmene sám vinen. Setrvává totiž v hříchu, od kterého mohl být snadno osvobozen, kdyby se otevřel milosti a současně se chopil nabízené Boží ruky. Protože Bůh chce, aby všichni lidé byli blažení a dospěli k poznání pravdy, zajišťuje všem dostatečnou milost, aby mohli být zachráněni. Kdo tuto nabídku odmítá a zpěčuje se pomáhající milosti, proviňuje se a skončí ve stavu zatvrzelosti srdce, která znamená úplné odcizení se Bohu. Aby se nám lidem dostalo milosti ke spáse, nesmíme jí odporovat, nýbrž musíme s ní věrně spolupracovat. Milost nás tedy nezbavuje svobody, nýbrž právě naopak ji vyžaduje. Boží láskyplná náklonnost provokuje naši lásku k němu, nikoliv jen prostě produkuje; Bůh respektuje naši svobodnou vůli a chce náš svobodný souhlas. Jen tak vzniká pravá poslušnost víry, která je naší odpovědí na Boží milost. Svobodné Boží působení nás volá k naší svobodné odpovědi. "Do společenství lásky může duše vstoupit jen dobrovolně. Bůh se našeho srdce dotýká bezprostředně. Vložil do nás touhu po dobru a pravdě, kterou může naplnit jen on sám." - Arcibiskup W. Haas: "Milost jako Boží dar" in Světlo 13/2003, týdeník Matice cyrilometodějské, Olomouc
[3]	vražda nenarozeného - potrat a pomoc při něm (napomáhání, radění k němu, doporučování ho) jsou stíhány tzv. samočinnou exkomunikací (blíže viz CIC), kterou může zrušit pouze biskup. Exkomunikace = vyloučení z Církve.
[4]	nelze odhlédnout od toho, že pro získání jednoho lidského embrya je potřeba až několika desítek jiných, která se neuplatní, a vyhodí se jako nevhodný "biologický materiál", takže umělé početí je provázeno desítkami zavražděných počatých životů, protože každé embryo je živý člověk obdařený nesmrtelnou duší. - Ani nelze odhlédnout od způsobu získání látek pro umělé oplodnění; ty lze získat jen hříšnou masturbací, nedovolenými manipulacemi s pohlavními orgány nebo účelovým cizoložstvím.

obsah | předchozí | další
pointer_____________________________________________________________________________________