KATEDRÁLA, BAZILIKA, KOSTEL

Nejde je přehlédnout, jsou dominantami měst i posledních vísek, trnem v oku ateistům. Ano, jde o kostely všech typů a velikostí, postavených ke cti Boží a bohoslužbám na osídlených místech, aby se tak občanům umožnila snadná dostupnost Božího stánku. Jde o místa vyňatá z profánního a komerčního používání, výhradně zasvěcená Bohu.    Od běžných staveb je odlišuje už zcela jiný, zdobný a majestátní stavební sloh. Bývají nejvyššími stavbami ve svém okolí. Chtějí tak symbolicky vést pohled od země nahoru, tedy od pozemského shánění a zaopatřování se k myšlenkám na Boha a touze po Něm.    Přestože všichni obdivujeme nádhernou architekturu těchto staveb, bylo by to málo, zůstávat u exteriéru, když chrámy byly stavěny ne pro exteriér, ale pro interiér, vlastně jen pro Eucharistii v něm uchovávanou a pro obětní stůl k uskutečňování Ježíšova příkazu proměňování chleba a vína na Jeho tělo a krev, a ostatní prostory jsou pouze doprovodné (aby lid měl kde stát neb sedět), služebné, skladovací apod., přesto - protože dohromady tvoří jediný komplex Božího domu - jsou zakomponovány do společného a jedinečného stavebního celku sakrální architektury.    My v této knize slídíme po Božích stopách. Když tedy vidíme tuto krásnou budovu a víme jakému účelu má sloužit, hned víme, že jde o významnou stopu Boží zjevnou všem lidem. Vidíme kostel, baziliku, katedrálu, kapli - a hned víme: to je Boží dům. Půjdu-li dovnitř, mohu se s Ním setkat. Zde je fyzicky přítomen, poznatelně vírou, zatímco jinde jde jen o filozofické nebo panteistické předpoklady existence Boha či bohů.    Interiér chrámu nás vede opět k pohledu vzhůru, kde předpokládáme Boha, i když jde o zvláštní představu.[1] Celé vnitřní uspořádání a výzdoba, podřízené liturgickým a evangelizačním potřebám, hlásá spolu se svatým Pavlem: "On [Bůh] stvořil z jednoho člověka všechno lidstvo, aby přebývalo na povrchu země, určil pevná roční údobí i hranice lidských sídel. Bůh to učinil proto, aby jej lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem mohli dopátrat a tak jej nalézt, a přece není od nikoho z nás daleko. "Neboť v něm žijeme, pohybujeme se, jsme", jak to říkají i někteří z vašich básníků: "Vždyť jsme jeho děti." Jsme-li tedy Božími dětmi, nemůžeme si myslet, že božstvo se podobá něčemu, co bylo vyrobeno ze zlata, stříbra nebo z kamene lidskou zručností a důmyslem. Bůh však prominul lidem dobu, kdy to ještě nemohli pochopit, a nyní zvěstuje všem, ať jsou kdekoliv, aby této neznalosti litovali a obrátili se k němu. Neboť ustanovil den, v němž bude spravedlivě soudit celý svět skrze muže, kterého k tomu určil. Všem lidem o tom poskytl důkaz, když jej vzkřísil z mrtvých" (Sk 17-26-31). Tím jsme chtěli odmítnout častý protestantský názor, mluvící o modloslužbě v uctívání obrazů, dřevěných a kovových soch atd. Vždyť vyobrazení nebeských skutečností provází i Izraele od počátečních dob. Stačí si přečíst popisy Archy úmluvy nebo Šalamounova chrámu a konfrontovat je s přikázáním Desatera. Nejde o uctívání kamenných a zlatých výtvorů, ale o úctu k neviditelné skutečnosti, kterou pomocí takových materiálů konkretizujeme, aby nešlo o představy úplně iluzorní. Člověk se ve své fantazii nezbytně potřebuje opřít o fyzikální reálie. A sám Bůh přikazuje, jak a z čeho mají být udělány, jak se s nimi má zacházet, zda se před nimi má vzdávat nějaká úcta kameni, dřevu či zlatu nebo Skutečnosti skryté za touto materiální formou. - Tyto předměty se v kostelích vyskytují velmi často.    Jiní, i ti, kteří v Boha nevěří, toto vše zkoumají jako historické památky a umělecké předměty, snaží se z nich vyčíst historii a odvodit genealogii místa i kultu. Získávají se tak (např. z vykopávek) cenné údaje. Člověk potřebuje nacházet i své lidské kořeny, a tyto stavby s velmi dlouhou historií, mu do ní občas umožňují nahlédnout. - Nicméně je nutné zdůraznit, že jde o ryze účelové stavby, a přestanou-li se v nich konat bohoslužby, přestává i důvod jejich existence. To bylo důvodem sporu o Svatovítskou katedrálu, chápanou jako kulturně-historické dědictví a místo snadného výdělku, a ne jako místo bohopocty.    V našich kostelích naštěstí ještě bohoslužby probíhají. Můžeme si Boha uvědomit nejen při pohledu na panorama města nebo obce, ale můžeme Ho nalézt i v Eucharistii přítomného ve svatostánku kostela. Tím se tyto kostely částečně liší od těch, o nichž se zmíníme v další části, od poutních kostelů a kaplí, a také důvodem svého vzniku. O tom však dále v části 9-2.    Neměli bychom ještě zapomenout na to, že v jubilejních církevních rocích bývají mnohé významné kostely nadány odpustky za jejich návštěvu. - Dál se budeme už jen dívat.

[1]	Náš pohled vzhůru je jen relativní; jiným směrem se dívá "vzhůru" např. Australan. Oba se díváme vzhůru, a přesto hledíme každý opačným směrem. Bůh "nahoře" nás tedy zcela obklopuje, a jak říká Písmo svaté: "Neboť v něm žijeme, pohybujeme se a jsme" (Sk 17,28a).

obsah | předchozí | další
pointer_____________________________________________________________________________________