POUTNÍ KOSTEL, KAPLE

Kostely podruhé - není to nějaký omyl? Je přece jedno, jestli kostel stojí na návsi nebo uprostřed náměstí, anebo jestli je na nápadně vyvýšeném místě mimo lidská obydlí nebo je kapličkou na nečekaném místě uprostřed lesů!    Vybrali jsme poutní kostely a kaple jako jinou Boží stopu, protože zde nalézáme jiný druh kostelů z pohledu jejich vzniku, účelu, správy a významu. Na rozdíl od farních kostelů, majících výhradně služební charakter, mají tyto chrámy a kaple charakter děkovný a oslavný.    Kdybychom je roztřídili podle důvodu výstavby, zjistíme, že byly postaveny    1) jako poděkování za nějaký určitý zázrak pro určitou osobu (viz i část 3-2)    2) jako poděkování za zázrak záchrany národa (kraje, města)    3) jako místo uchovávání významné relikvie    4) jako památník na místě života nebo skonu světce, přičemž světcovo tělo        zde může a nemusí být pohřbeno    5) jako připomínka významné dějinné události    6) jako uměle vytvořené milostné místo (z lidské iniciativy)    Správou mnoha z nich byli pověřováni řeholníci, a proto časem byly kolem některých z nich vybudovány kláštery. Jiné "spadly" do péče farních úřadů, někde vznikla i samostatná duchovní správa poutního místa.    Rovněž význam je různý: některá byla a jsou lokálními svatyněmi, jiná naopak přerostla i regionální význam a stala se svatyněmi národními a celosvětovými, jež byly povýšeny z kostelů na baziliky minor. Víme, že na poutních místech můžeme bez dalších podmínek přistoupit podruhé k svatému přijímání a že návštěva poutních míst může být spojena s různými odpustky, částečnými a někdy i s plnomocnými.    My se však poutními místy jen tak probereme, některá zmíníme, abychom si na nich ukázali, jak se utvářela a jak s pomocí Boží rostla díky víře lidí, samozřejmě že nepůjde o žádný výčet těchto míst nebo o komplexní fotogalerii.    Pro analýzu jsme vybrali poutní místo Mariánská hora (farnost Dolní Čermná), na němž lze názorně sledovat vývojové etapy poutního místa, typické minimálně pro 80% poutních míst; zde jsou však všechny uchovány. Nejprve však poslechněme, co říká o vzniku historická zpráva: [1]    Poutní místo - Mariánská hora má samo o sobě velmi zajímavou historii. Ze zdejších končin putovali lidé odnepaměti do rakouské mariánské svatyně Mariazell. Taková pouť trvala více dnů. Šlo se pěšky asi 350 km tam a 350 km zpět. Asi od roku 1780 se tito poutníci do Mariazell scházeli právě zde na Mariánské Hoře. Jedním z poutníků byl jistý Antonín Keprta z Kunvaldu u Žamberka. Jemu zde Panna Maria zachránila život. V roce 1814 tudy vezl z Pruska na Moravu mlýnské kameny. Za noční jízdy se na něho na strmé cestě vzhůru svalil těžce naložený povoz. V nebezpečí smrti volal o pomoc Pannu Marii Cellenskou. Ta také přišla a převrácený vůz zvedla. Z vděčnosti za zázračné zachránění putoval Keprta až do své smrti každoročně do Mariazell a zde na stromě pověsil obraz, znázorňující jeho zachránění. V kostele visí na stěně v presbytáři obraz Keprtova zázračného zachránění s nápisem: "Na přímluvu Panny Marie Cellenské byl zde roku 1814 Antonín Keprta z Kunvaldu od smrti zázračně zachráněn."    Od roku 1846 do roku 1880 byl vůdcem zdejších poutníků do Mariazell Leopold Fiala, narozený na Žampachu v roce 1811. V roce 1857 postavil na Mariánské Hoře nejdříve kamennou sochu Panny Marie a v roce 1864 malou kapli. Poněvadž sem chodilo stále více a více poutníků, kaple je nestačila pojmout. Proto byl v roce 1875 postaven dnešní prostorný kostel. Ten se nachází v nádherném kopcovitém prostředí ve výšce 500 m.n.m. s jedinečným výhledem na panorama Orlických hor. Současně naproti poutnímu kostelu je areál Křížové cesty. Čtrnáct kapliček s jednotlivými zastaveními je lemováno stromořadím pamětných lip, uspořádaných do půlkruhu. Je to působivé místo nejen pro pobožnosti Křížové cesty, ale také ke konání průvodu Božího Těla.    Z příběhu můžeme vypreparovat následující etapy vzniku místa:    - stal se zde zázrak    - na místě byl na strom pověšen obrázek    - ten byl nahrazen obrazem na podstavci ("sochou"), Bildstockem    - byla postavena malá kaplička    - byl postaven prostorný kostel    Zatímco na jiných poutních místech byla předchozí "stavba" nahrazena novou stavbou, zde k tomu naštěstí nedošlo, a tak můžeme všechny tyto etapy pozorovat skloubené v architektonickém jednolitém celku.    Podobně vzniklo i poutní místo Rychnov na Moravě, u nějž však byl původní obrázek nahrazen standardní malou, ale vysokou kaplí. Ta byla v r. 1930 stržena a nahrazena větší kaplí z přírodního kamene, který esteticky lépe zapadá do hlubokého lesa, v němž kaple s mariánskou studánkou uvnitř stojí.    Pozoruhodným faktem je, že milostný obraz Panny Marie byl z Rychnovského kopce snesen do farního kostela sv. Mikuláše, který byl nadán jako poutní kostel. V jeho sakristii se uchovávají děkovné tabulky, množství starodávných berlí, brýlí a jiných předmětů, které zde zanechali uzdravení. Z jednoho milostného obrazu tak vznikla dvě poutní místa: titulárně se jím stal farní kostel a zároveň i lesní kaple na úbočí Rychnovského kopce. - Farní kronikáři to popisují následovně:    Rychnov na Moravě - Mariánská Studánka    (Starobylé poutní místo k Panně Marii)[2]    V Rychnově původně vznikl kostel v opevnění. Stále jsou patrny dělové střílny ve zdivu. Nynější barokní kostel sv. Mikuláše, biskupa, pochází z roku 1730. Je to nádherný chrám s bohatou rokokovou výzdobou uvnitř. Na hlavním oltáři kromě překrásného dvoupatrového svatostánku je originál obrazu sv. Mikuláše, jehož kopie je ve Sloupnici, a rozkošný milostný obraz Panny Marie Rychnovské.    R. 1742 se těžce nemocnému kováři Jakubu Franzovi z nedalekého Lubníka ve spánku zjevila Panna Maria a žádala ho, aby vykonal pouť do rakouského Maria Zell. On se na pouť pěšky vydal ale nemocí vyčerpaný upadl na rychnovském kopci do bezvědomí. V mdlobách se mu znovu zjevila Matka Boží a když se probral, cítil se zcela zdráv a pokračoval v cestě. V Maria Zell vykonal pouť, byl tam i u sv. zpovědi a u sv. přijímání, a zpátky domů si přinesl papírový obraz Panny Marie Mariazellské, který zavěsil v lese na místě uzdravení na strom a s celou rodinou se chodíval na toto místo modlit. Během těchto návštěv se z místa zjevení rozléhaly překrásné zpěvy až do vzdálenosti 5 km, takže lidé se dozvěděli, co se tam stalo, a na místě zjevení postavili kapličku, u které vytryskla studánka. Protože lepenkový obraz byl mezitím počasím zničen, nechal Jakub Franz u řezbáře v Moravské Třebové vyřezat milostný obraz Panny Marie Rychnovské dřevěný, bohatě zlacený a zdobený. Ten byl umístěn v kapličce. (Tenkrát se ještě tolik nekradlo.)    Olomoucký arcibiskup celou událost prozkoumal a r. 1750 vyhlásil Rychnov mariánským poutním místem a farní kostel sv. Mikuláše poutním chrámem Panny Marie Rychnovské. Přitom byl milostný obraz ve slavnostním průvodu přenesen z lesní kaple do poutního chrámu. Tomuto místu se říká moravské nebo malé Maria Zell.    Na pouť do Rychnova přicházelo až 200.000 lidí a bylo podáváno až 80.000 svatých přijímání. Mnoho lidí se zde tělesně i duchovně uzdravilo. Protože v Rychnově působilo deset kněží a další chodili vypomáhat, byla r. 1766 postavena obrovská monumentální budova fary ve stylu barokního zámku.    Mezitím déšť, sníh a mráz lesní kapličku na místě zjevení zcela zničil. Proto byla v letech 1930-32 v lese postavena nová, moderní, prosklená kaple, která se dá zcela otevřít při velkém počtu věřících. Kapli 7. července 1932 vysvětil olomoucký světící biskup Msgre. ThDr. Josef Schinzel, jenž je pohřben v rodové hřbitovní kapli v Krasově u Krnova, odkud pocházel.    Mariánské poutní místo Rychnov na Moravě má dvě centra: poutní chrám Panny Marie Rychnovské a sv. Mikuláše, biskupa, který je zároveň i farním kostelem, a lesní kapli Mariánská Studánka na místě zjevení. Ve farním kostele je každou neděli mše svatá v 9.30 hodin a v lese v poutní kapli každou neděli od začátku května do konce října ve 14.30 hodin.    V letech 1999-2000 byl kostel sv. Mikuláše i hradby opraveny ze sbírky vysídlených sudetských rodáků. Vybrali mezi sebou přes 80.000 DM (1,5 mil. Kč), památkáři přidali 30.000 Kč.    Do lesní kaple Mariánská Studánka chodí lidé na pouť velmi rádi ze širokého okolí: z Rychnova a okolních obcí, z Moravské Třebové, České Třebové, Lanškrouna, ze Zábřeha na Moravě, z Brna a z mnoha jiných míst. Je to pro ně potřeba duchovního života a zároveň krásný výlet do krásné přírody. Seznámí a spřátelí se tam mnoho věřících lidí z různých míst. Přijíždějí také poutníci z Německa, původní obyvatelé, se světícím biskupem z Limburgu, Mons. Gerhardtem Pieschlem, který pochází z Moravské Třebové.    Na rychnovském hřbitově naproti bočnímu vchodu do kostela a u hradební brány je pohřben kovář Jakub Franz z Lubníka, kterému se Panna Maria zjevila a kterého uzdravila z těžké nemoci.    Tak to byla "klasika". Jiným důvodem vzniku je uchovávání tzv. paládia (palladia) nebo jiné významné relikvie.    [3] Některá významná mariánská poutní místa, zvláště místa spjatá s kultem národních či zemských patronů, chovají tzv. paládia, preferované mariánské obrazy, sochy slynoucí milostí záštity - přízně a ochrany země, národa nebo církevní provincie. Paládiem české země, národa českého, české církevní provincie je Panna Maria Staroboleslavská, reliéf spjatý s kultem knížete sv. Václava, patrona České země, a s dalšími světci. Území země, národa, církevní provincie se ovšem nekryjí.    Zde odbočme a podívejme se na nejvýznamnější a nejdůležitější české poutní místo. Stará Boleslav jako osada vznikla v 9. století. Zde byl r. 929 zavražděn bratrem Boleslavem kníže sv. Václav, patron České země. Paládium země české, milostný mariánský obraz, se uchovává v kostele Nanebevzetí Panny Marie.    Korunovační klenoty [4] - česká historie se odvíjí od knížete sv. Václava    Pouze ve výjimečných příležitostech a za velkého zájmu médií je umožněno široké veřejnosti shlédnout "poklad", korunovační klenoty českých králů. Historik o nich píše: "V Praze na Hradě, v kapli svatého Václava, je přímo pod okny kamenný portálek, vedoucí ke komoře, co dneska už je přes šest set let stará. V tom portálku jsou dveře, celé ze železa - a ty jsou zavřeny na sedm těžkých zámků. Za těmi dveřmi tumba - pancéřová skříň... na ní zámků stejně jako na dveřích. Sedmero klíčů od té jizby klenotné svěřeno v městě do sedmerých rukou..."    Panovnické insignie českých králů (koruna, žezlo, jablko...), které jsou uloženy v komoře Svatovítské katedrály (ve Svatováclavské kapli) pocházejí z doby vlády krále Karla IV.    Svatováclavská koruna je vysoká 19 cm a váží 2358,3 gr. je zhotovena ze zlata o ryzosti 21-22 karátů. Je tvořena obloučky přecházejícími do trojlistů - lilií. Uprostřed vidíme křížek. Koruna je ozdobena 96 drahokamy a 20 perlami. Kameny pocházejí hlavně z Ceylonu a Siamu, smaragdy především z Egypta. Do křížku je zasazena kamej se spodobněním Ukřižovaného. Velmi působivé je promyšlené barevné uspořádání drahokamů, které v sobě skrývá také pro nás dnes již skryté symbolické významy. Karel IV. věřil v magickou schopnost drahokamů. Koruna byla vyhotovena v roce 1347 a byla upravena nejméně dvakrát. Konečná úprava koruny - kromě pozdějších oprav - došlo k ní mezi lety 1347 - 1387, ještě z vůle krále Karla.    Svatováclavskou korunu lze chápat jako výsledek celoživotních snah Karla vytvořit novou korunu českých králů. Nahrazovala předchozí korunu Přemyslovců, z doby Přemysla Otakara II., která již neodpovídala nárokům. Karel IV. se obdivoval ve své době skvostu - nové koruně francouzského krále Karla V. Karlovým záměrem bylo novou korunou symbolizovat českou královskou tradici uvnitř státu i navenek. Péče byla svěřena svatovítské kapitule a mohla být používána pouze při korunovaci (za poplatek 200 hřiven stříbra) a při výjimečných slavnostních příležitostech. Zcizení, prodání nebo zastavení koruny mělo být potrestáno také vyloučením z církve. (To v minulosti znamenalo vyřazení ze společnosti).    Královské jablko a královské žezlo, další součásti českých korunovačních klenotů pocházejí z mladší doby. Vytvořeny byly pravděpodobně v 16. století německými nebo nizozemskými zlatníky , původně jako říšské korunovační insignie.    Královské jablko je zhotoveno z 18 karátového zlata. Je vysoké 22 cm. Tvoří jej dvě polokoule spojené obroučkou ozdobenou drahokamy, perlami a drobnými zlatnickými detaily. Jablko ukončuje kříž se šesti drobnými sfingami. Také kříž je zdoben drahokamy, emailovými ornamenty a perlami.    Královské žezlo je dlouhé 67 cm a váží 1013 gr. Rukojeť pokrývají emailové úponky ohraničené perlami. Ukončení žezla tvoří hlavice s perlami, nastavená rozvinutou volutovou kytkou, ozdobenou perlami, čtyřmi spinely a safíry.    Z původního královského souboru českých korunovačních klenotů zůstal v katedrále sv. Víta zachován tzv. svatováclavský meč. Původní je pouze čepel z doby gotiky, dlouhá 76 cm a označená vyseknutým křížkem. Jeho zlatá výplň, měla podle kronikářů obsahovat ostatky sv. Václava, dnes již chybí. Ztrátu zaznamenaly prameny již v roce 1368. Honosná pochva z doby Karlovy se ztratila v roce 1420 při vyloupení Pražského hradu Zikmundem Lucemburským.    STARÁ BOLESLAV A PALÁDIUM ZEMĚ ČESKÉ    [x] Jedním z nejstarších sídel je Stará Boleslav, kdysi významný raně středověký hrad, kde byl roku 935 zavražděn kníže Václav a kde v roce 1052 vznikla nejstarší kapitula v Čechách. Nachází se zde kostel sv. Václava, původní stavba založena Břetislavem I., s Vrábskou kaplí a kryptou z 12. st. - národní kulturní památka, kostel sv. Klimenta - románský tribunový kostelík s apsidou a další národní kulturní památka - kostel Nanebevzetí Panny Marie - raně barokní bazilika s výklenkovými kaplemi a reliéfem Madony, tzv. Paládiem země České.    [6]Stará Boleslav byla významnou lokalitou z počátků českého přemyslovského státu, zejména v souvislosti s expanzí kmene Čechů. Na ochranu labského brodu vzniklo na přelomu 9. a 10. století staroboleslavské hradiště.    Nepochybně nejznámějším místem Staré Boleslavi je bazilika sv.Václava. Na počátku 10.století stál na jejím místě kostelík sv. Kosmy a Damiána (shodně je pojmenována krypta dnešního kostela, s 34 sloupy, z nichž dva jsou středoevropskými unikáty, staršími než sama krypta), u něhož - jak uvádí Kosmova kronika, byl pravděpodobně 29. září 935 zavražděn kníže Václav svým mladším bratrem Boleslavem, který zde měl svůj hrad při soutoku Jizery a Labe (dnes se Jizera vlévá do Labe asi o 3 km výše u Káraného naproti lázním Toušeň). Na místě kostelíka založil Břetislav I. zděný kostel, dokončený v polovině 11.století.    Významnou událostí v dějinách města byl vznik staroboleslavské kapituly v r. 1052, která tak je nejstarší v Čechách. Ve 12. století byla na místě tohoto kostela postavena románská trojlodní bazilika, která přes různé úpravy stojí dodnes. Těsně vedle ní stojí (východně, těsně u silnice) kostelík sv. Klimenta z 11. století, nejstarší zachovaná stavba ve Staré Boleslavi, která má v interiéru nejstarší nástěnné malby v Čechách (z doby asi kolem r. 1175). V roce 1992 byly při archeologickém průzkumu objeveny zbytky ještě třetího kostela - umístění jeho základů je vyznačeno v dlažbě náměstí sv. Václava. Za Karla IV. a Václava IV. byly na místě starých románských hradeb vybudovány nové, silnější. Samotný staroboleslavský hrad byl za husitských válek pobořen Pražany a posléze úplně zanikl. Připomíná nám jej - kromě obou kostelů - pouze dochovaná Boleslavská brána.    Chrám Nanebevzetí P. Marie na východním okraji Mariánského náměstí je významným barokním kostelem, jehož stavba byla zahájena počátkem 17. století a je spojována s úctou k drobnému pozlacenému reliéfu zobrazujícího Madonu s Ježíškem (velikosti 19 krát 13,5 cm), nazývaného "paládium Země české", zhotoveného z bronzového, tzv. korintského kovu a pocházejícího asi z 2. pol. 15. století, umístěného tehdy v dřevěné kapličce, stojící v místě dnešního chrámu. Za třicetileté války roku 1632 byl reliéf uloupen Sasy a vrácen byl v roce 1638 za téměř 100 000 zlatých. S mariánským kultem byly spojeny již od r. 1567 katolické náboženské poutě do Staré Boleslavi, které dodnes připomínají některé dochované kapličky tzv. Svaté cesty, postavené roku 1680 podél staré silnice (nyní č. 610) z Prahy do Boleslavi, a to vždy ve vzdálenostech délky Karlova mostu v Praze. Na tyto velké poutě si můžeme vzpomenout i v každou celou hodinu, kdy se z věže chrámu P. Marie ozývá zvonkohra písně "Tisíckrát pozdravujeme Tebe".    Také musíme zmínit každoroční svatováclavské slavnosti s účastí duchovenstva, zábavními pořady a večerní pyrotechnikou.    KOSTEL NANEBEVZETÍ PANNY MARIE [7]    Chrám Nanebevzetí Panny Marie je významným poutním místech Čech. Uchovává se zde mariánský obraz, uctívaný jako paládium země české. Svůj zenit tento chrám zaznamenal v 17. a 18. století, kdy sem proudila četná procesí věřících. V roce 1772 navštívilo toto místo 55 000 lidí.    Počátky chrámu nejsou dosud spolehlivě objasněné. K roku 1098 se zachovala pozdější zpráva o tom, že kanovník Zbudko vybudoval v Boleslavi kostel Panny Marie a sv. Jiří, zatím se však neprokázalo, zda kostel Nanebevzetí Panny Marie je nástupcem Zbudkova kostela. První nepochybnou zmínku o něm máme až z roku 1378, kdy se uvádí fara u kostela Panny Marie. Další zpráva je o více než sto let mladší, z roku 1499. Tehdy nechali bratří kapounové ze Svojkova opravit kostel Panny Marie.    Na místě původního farního kostela vznikl v 17. století s pomocí císařovny Marie Anny Španělské, manželky Ferdinanda III. , poutní chrám. Stavbu v raně barokním slohu započal v roce 1617 italský stavitel Jacopo de Vaccani, snad podle návrhu Giovanniho Maria Filippiho. K vysvěcení kostela došlo v roce 1623. Obě věže jsou pozdější - severní věž dokončil roku 1675 Abraham Leuthner, jižní vystavěl Kilián Ignác Dientzenhofer, který zde již v roce 1736 upravoval západní průčelí.    K závěru kostela byl přistavěn v letech 1728 - 1731 ambit. V roce 1775 ho vymaloval Josef Kramolín nástěnnými malbami, které znázorňují historii staroboleslavského paládia, jeho zázraky a náměty ze života Panny Marie. Opravou v roce 1926 byl značně setřen jejich původní vzhled. Dvacet lunetových obrazů z dějin paládia namaloval ve třicátých letech 20. století P. Vojtěch Klímek.    Staroboleslavský chrám má k dispozici barokní kaziliky s bočními kaplemi, je vlastně zjednodušenou variantou římského kostela Il Gesú. Na jeho západním průčelí jsou v nikách postavy českých zemských patronů: sv. Jana Nepomuckého, bl. Podivena, sv. Václava, sv. Ludmily, sv. Vojtěcha a sv. Prokopa. Všichni drží v ruce paládium, jehož byli podle legend ctiteli. Před kostelem byla původně starodávná studna, na jejíž místo byla v roce 1935 usazena socha Krista Krále. Do chrámu se vstupuje původními raně barokními dveřmi.    Nejcennějším vybavením kostela je pozdně gotický reliéf Madony, vytepaný patrně před polovinou 15. století. Pověst praví, že reliéf patřil sv. Václavu a po jeho tragické smrti ho získal Václavův druh, blahoslavený Podiven. Při popravě oběšením měl Podiven reliéf u sebe a vzal si ho i do hrobu vykopaném v poli, kde ho později vyoral jakýsi sedlák. Vyorání svatého obrázku legendy kladou buď do doby vlády krále Vladislava Jagellonského, kdy skutečně mohl být reliéf zhotoven, nebo událost posouvají do doby mnohem starší, do 12. století. Podle jedné z verzí legendy dala reliéf pro knížete Václava zhotovit jeho babička, sv. Ludmila. (Nejedná se pouze o záležitost náboženskou, ale i o kulturně-historickou a že by měl mít každý Čech alespoň mírné povědomí, co že to vlastně paládium je. - Podle legendy odevzdala sv. Ludmila po svém křtu všechny kovové pohanské bůžky sv. Metoději, aby z nich dal ulít křesťanské bohoslužebné nádoby. Metoděj dal kromě nádob od neznámého byzantského mistra zhotovit i kovový obrázek P. Marie s děťátkem a ten daroval sv. Ludmile na památku. Po její smrti zdědil tento obrázek sv. Václav, který jej měl zavěšen na svých prsou. Když byl zavražděn, jeho sluha Podiven sňal obrázek z Václavovi hrudi a stačil jej někam ukrýt před zneuctěním. Vrahové jej však dostihli a oběsili. - Teprve kolem r. 1160 jej vyoral v poli rolník a dal kanovníkům staroboleslavské kapituly. Ti na místě nálezu postavili kapli a obrázek do ní umístili. Do kaple začali putovat lidé z okolí. Za husitských válek byla kaple vypálena a z obrázku zbyla jen kovová beztvará hmota. Po ukončení bratrovražedných husitských válek kapli ve St. Boleslavi znovu postavili a obrázek byl znovu vytvořen neznámým umělcem podle zachovalých popisů zničeného obrázku někdy v 1. pol. 15. století. Také poutě k uctění P. Marie byly obnoveny.[8]    Nejstarší záznam legendy je doložen v díle, sepsaném děkanem svatovítské kapituly Kašparem Arseniem z Radbuzy roku 1613, tedy pouhé čtyři roky před započetím stavby potního chrámu.    Před přestavbou do barokní podoby byl reliéf uchováván v dřevěné kapličce za kostelem. Roku 1609 byl reliéf prohlášen za paládium země české, což znamená, že byl považován za symbol ochrany země. Označení "paládium" je odvozeno ze jména antické bohyně Pallas Athény, jejíž sochy byla posvátná. Její jméno se později přeneslo na jakýkoliv posvátný předmět, uctívaný jako symbol ochrany. (Nepřátelé českého národa pozorovali, že naši předkové se při každé celonárodní pohromě utíkají o pomoc k paládiu země české do St. Boleslavi. Proto se chtěli paládia zmocnit, aby Čechům odebrali jejich "Záštitu".[9] Roku 1632 uloupili mariánský obraz saští vojáci a odvezli ho ze země. O šest let později byl obraz od Sasů vykoupen za téměř 100 tisíc zlatých a slavnostně vrácen na původní místo za účasti arcibiskupa Harracha a císaře Ferdinanda III. Protože byla Boleslav záhy obsazena Švédy, musel být reliéf ukryt a teprve v roce 1650 byl opět teprve v roce 1650 byl opět umístěn v chrámu. Od té doby se ve Staré Boleslavi začal rychle rozvíjet mariánský kult. (Tak r. 1632 ukradli paládium Sasové a trvalo to plných 6 let, než bylo za ohromně vysoké výkupné vydáno zpět a zase umístěno ve staroboleslavské mariánské svatyni. Když r. 1639 vtrhli do Čech Švédové, bylo paládium ukryto u císaře Ferdinanda II. ve Vídni. Roku 1646 císař paládium vrátil do St. Boleslavi a to již P. Maria byla vyzdobena zlatou korunkou, perlami a diamanty. Za 2 roky vzniklo pro paládium nové nebezpečí, proto bylo ukryto v Praze na Hradčanech u sv. Víta. Švédové se však Hradčan zmocnili a paládium odvezli. Ale švédský král poslal paládium císaři Ferdinandu II. a ten jej r. 1650 vrátil do St. Boleslavi. Když vyvstalo r. 1662 turecké nebezpečí, bylo paládium ukryto v Praze. Podobně r. 1778 paládium odvezli před Prusy na faru do Berouna. Za nacistické okupace bylo v tichosti sňato z oltáře a zazděno. Na hlavní oltář byla dána zdařilá kopie. Nacisté paládium nenáviděli a měli v plánu zničit celou St. Boleslav. Na to jim však nezbyl čas. Po II. světové válce bylo paládium slavnostně vráceno na hlavní oltář. Ve dnech 24.6 až 1.7. 1945 bylo odvezeno s velkou slávou do Prahy a tam byly před ním na mnoha místech konány děkovné pobožnosti za záchranu vlasti před záhubou, kterou ji chystal Hitler.[10]    Poutníci putovali do Staré Boleslavi již před Bílou Horou, zpočátku však spíše připomenout si památku sv. Václava. Počátkem 17. století počet poutníků přibývá a množí se i zprávy o zázračném uzdravení díky mariánskému reliéfu. Úcta k Madoně, podporována katolickou církví, zejména boleslavskými jezuity, vzrostla po Bílé Hoře a na intenzitě nabývala zvláště za moru nebo vojenského vpádu. V letech 1680 - 1690 byla vybudována tzv. Svatá cesta, vedoucí od kostela sv. Václava v Praze na Proseku k chrámu Nanebevzetí Panny Marie ve Staré Boleslavi. Cesta byla lemována 44 kapličkami, vyzdobenými mariánským a svatováclavským cyklem. Dnes se z této cesty zachovala pouze malá část, výjimečně i se zbytky maleb.    Ostatní zařízení kostela je převážně ze 17. a 18. století. Hlavní oltář byl proveden roku 1723 podle návrhu Františka Maxmiliána Kaňky, dřevěné polychromované plastiky, představující Nanebevzetí Panny Marie a sv. Trojici, jsou z dílny Matyáše Brauna, podobně jako plastiky zpovědnic. Na oltáři v mramorovém výklenku bývá vystaveno paládium. Stříbrný tabernákl vytvořil roku 1765 Jan Dominik Packeny, syn slavného pražského zlatníka. U pat sloupů stojí sochy sv. Václava a sv. Ludmily. Na římse jsou ještě dvě sochy sv. Kosmy a sv. Damiána. V presbytáři na evangelijní straně je původní schránka, v níž byl milostný reliéf chován až do roku 1778. Schránka je uzavřena stříbrnou prolamovanou mříží, ozdobenou osmi korunovanými hvězdami na pameť dárců - rodiny Šternberků. Právě na tomto místě bylo údajně vyoráno paládium.    Boční kaple se štukami Giovanni Bartolomea Comety vybudovaly šlechtické rody. Na epištolní straně (vlevo od oltáře) se nacházejí tyto kaple (od vchodu): Morzinská kaple, zasvěcená neposkvrněnému početí Panny Marie; na hlavním oltáři je obraz Immaculaty (=Neposkvrněné) z konce 17. století. Valdštejnská kaple, zasvěcená Narození Panny Marie; obraz Narození Panny Marie je z konce 17. století. Slavatovská kaple byla postavena rodem Slavatů roku 1668; oltářní obraz sv. Tří králů namaloval v 19. století Josef Hellich. Na evangelijní straně jsou tyto kaple (od vchodu): Berkovská kaple, zasvěcená Obětování Páně; obraz Obětování namaloval po roce 1670 Francesco Gozza, níže je obrázek sv. Antonína Paduánského. Lažanská kaple, zasvěcená Uvedení Panny Marie; po stranách obrazu Navštívení Panny Marie jsou sochy sv. Barbory a sv. Kateřiny, v nástavci obraz Adama a Evy, na římse sošky sv. Maří Magdalény a sv. Doroty.    V severní věži jsou uloženy nejcennější předměty - např. nádherně zdobená, téměř metr vysoká monstrance z roku 1729, stříbrná rokoková biskupská berla ze druhé poloviny 18. století, dále tzv. střevíc sv. Václava a tzv. svatovojtěšská rukavice s nášivkami z doby Karla IV., obojí původně z kostela sv. Václava. KOSTEL SV.VÁCLAVA [11]    Kostel sv. Václava spolu s kolegiátní kapitulou založil kníže Břetislav I. v letech 1039 - 1046. Staroboleslavská kapitula se tak stala nejstarší institucí tohoto typu v českých zemích. Příčinou založení zdejší kapituly byl trest, udělený Břetislavovi papežem za vyplenění polského Hnězdna českým vojskem a následné uloupení ostatků sv. Vojtěcha, jeho bratra Radima a Pěti sv. bratří. Kostel sv. Václava byl postaven patrně někde v místech staršího kostela sv. Kosmy a Damiána, před jehož dveřmi byl kdysi zabit a pochován kníže Václav. Jeho zasvěcení pak přešlo na kryptu svatováclavské kapituly. Zprávu o vysvěcení kostela v roce 1046 pražským biskupem Šebířem zaznamenal nejstarší český kronikář, svatovítský kanovník Kosmas. Někdy zde bývá předpokládán také hrob Břetislavovy matky, kněžny Boženy, pravdivost tohoto předpokladu ale zatím nebyla prokázána.    Pro rané období kapituly máme doloženy jen kusé informace. Zachovala se ale pozdější tzv. zakládací listina staroboleslavské kapituly, z níž se mimo jiné dovídáme, že ostatky Pěti sv. bratří, uloupené v Hnězdně, byly umístěny právě v nově založeném kostele sv. Václava.    Z nejvýznamnějších kanovníků staroboleslavské kapituly můžeme uvést např. probošta Heřmana, který v roce 1099 zasedl na pražský biskupský stolec, Václava Hájka z Libočan, autora velmi oblíbené Kroniky české z roku 1541, za jejíž napsání zde získal kanonikát nebo děkana této kapituly a současně pražského světícího biskupa Františka de Paula Pištěka, nadšeného obrozence.    Z původní Břetislavovy stavby se zachovalo pouze jádro trojlodní baziliky. Na počátku 12. století vznikl dnešní románský chór, zakončený třemi apsidami, pod nímž je pětilodní krypta. Severní apsida byla v první polovině 13. století rozšířena tzv. Vrábskou kapli. Za husitských válek byl kostel poškozen, proto dochází koncem 15. století a znovu ve druhé polovině 16. století k jeho obnově. Rovněž v 17. a 18. proběhlo několik stavebních úprav kostela. Tehdy je nově zaklenuta hlavní loď, zvýšena gotická věž, zřízeno dvouramenné schodiště z lodi do presbytáře, barokně upraveny kaple.    Zařízení kostela je převážně barokní. Hlavní oltář na vyvýšeném presbytáři z první čtvrtiny 18. století je patrně dílem Františka Maxmiliána Kaňky a Dominika Rapy a jeho původní místo bylo v pražském kostele sv. Václava na Zderaze. Sochy dvou biskupů vytvořil Ondřej Filip Quitainer. Také rokoková kazatelna na levé straně presbytáře je importem z jiného kostela. byla sem přemístěna z kostela sv. Martina ve zdi v Praze. Kazatelnu zdobí sochy církevních otců, Krista - Dobrého pastýře a Madony. Na pilířích po obou stranách schodiště do presbytáře se nachází dva rokokové oltáře sv. Kříže a Bolestné Panny Marie, se sochami údajně od Petra Prachnera.    Na pilířích v hlavní lodi je umístěn soubor soch zemských patronů, původem z malostranské jezuitské rezidence v Praze. Zpodobňují sv. Norberta, Vojtěcha, Jana Nepomuckého, Zikmunda, Vita a Ivana. Obrazy tvoří cyklus výjevů ze života sv. Václava.    Po stěnách boční lodi jsou rozvěšeny obrazy pašijového cyklu z konce 17. století od následovníka Karla Škréty. je to vlastně zmenšená varianta Škrétova cyklu v kostele sv. Mikuláše na Malé Straně v Praze. V severní lodi je umístěn obraz Jana Václava Spitzera z roku 1742, znázorňující bl. Podivena jak skrývá pod kořeny paládium. Obraz sem byl přenesen z kaple bl. Podivena. Další obraz sv. Antonína Paduánského je rovněž z 18. století.    Další obrazy představují stětí sv. Brabory, sv. Františka Xaverského a sv. Jana Nepomuckého. Skupina soch, znázorňující zavraždění knížete Václava, je prací z dílny Matyáše Bernarda Brauna. Staršího data jsou pouze mramorové náhrobníky ze 16. století.    Na jižní loď, vyzdobenou novodobými sochami sv. Václava, Ludmily, Jana Nepomuckého a obrazem sv. Václava a Ludmily s paládiem, navazuje kaple Pěti bratří. Najdeme zde pískovcovou renesanční křtitelnici ze 16. století a dřevěné busty sv. Václava a Víta z první poloviny 18. století.    Z hlavní lodi vede vstup do dvoudílné románské krypty, sklenuté křížovými klenbami bez žeber na čtyři řady sloupů s krychlovými hlavicemi. Zdobené jsou pouze dvě hlavice ze druhé poloviny 12. století. Mramorový oltář ze druhé poloviny 18. století dotvářejí sochy sv. Kosmy a Damiána, kterým je krypta zasvěcena. Tumba stojí údajně na místě původního hrobu sv. Václava. Sochy českých patronů jsou z první poloviny 20. století. "KOŘENY NÁRODA SAHAJÍ DO BOLESLAVI" [12] Tisíce věřících na národní svatováclavské pouti    Tisíce poutníků přijely 27.9.2003 do Staré Boleslavi na Národní svatováclavskou pouť v rámci "Středoevropských katolických dní", jejichž logo je pod nadpisem ("Kristus - naděje Evropy"). Autobusy přivážely poslední zářijovou sobotu věřící z různých koutů republiky - z Podkrkonoší, Klatov, Třebíče, Nového Jičína, Písku, Tábora… Po desítkách let se tak opět hlavní pouť konala v tradičním místě svatováclavských oslav, místě, kde byl svatý Václav, český patron a kníže, podle tradice zavražděn z vůle svého bratra Boleslava. Hlavní bohoslužbu na Mariánském náměstí celebroval za účasti mnoha biskupů, apoštolského nuncia Erwina Josefa Endera, kněží a věřících, kteří náměstí z velké míry zaplnili, kardinál Miloslav Vlk. Město bylo uzavřeno pro dopravu.    Výjimečnou událostí se stalo též přivezení lebky sv. Václava z Pražského hradu do Boleslavi. Světcovu lebku slavnostně přinesl kardinál Vlk a držel ji také v rukou během bohoslužby při přímluvných modlitbách za český národ. "Svatý Václav je pro mě úzce spjat s kořeny našeho státu," uvedla po bohoslužbě a průvodu jedna z poutnic a poznamenala, že by bylo dobré, kdyby se v Boleslavi pořádala národní pouť každoročně. "Myslím, že tu vládne zřetelná pokojná a klidná náboženská atmosféra," vyjádřil své pocity postarší poutník z českobudějovické diecéze. "Ráno bylo chladné, ale počasí nám nakonec přálo." Návrat k tradici    Odpoledne pokračoval program v bazilice Nanebevzetí Panny Marie modlitbou růžence a loretánskou litanií. P. Vladimír Kellnar, iniciátor národní pouti, podal věřícím též obsáhlý výklad o poutním místě. V bazilice bylo rovněž vystaveno Palladium Země české - milostný obraz Panny Marie. V kostele sv. Václava, kde již od rána probíhal duchovní program, byly vystaveny světcovy ostatky. Svatováclavské občanské sdružení pro Starou Boleslav pořádalo v rámci pouti během celého víkendu doprovodný program s hudebními produkcemi, divadelním představením a ohňovým průvodem.    Poslední velkou oslavou ve Staré Boleslavi byly oslavy svatováclavského milénia v roce 1929. Poté na několik desetiletí zdejší tradice odezněla. Po roce 1989 zůstávalo jádro oslav v Praze. Až letošní rok znamená obnovení oslav v tradiční podobě. Staroslavná Budeč    Patrona českého národa si v sobotu připomněli věřící i na "staroslavné" Budči ve středních Čechách, kde se Václavovi dostalo vzdělání. V 90. letech se zdejší poutní tradice obnovila. I letos rotundu sv. Petra a Pavla věřící zcela zaplnili. Poutní mši celebroval pražský pomocný biskup Jaroslav Škarvada. Výročí smrti českého patrona si lidé připomněli i v legendárním rodišti českého knížete ve Stochově na Kladensku.    V neděli 28.9.2003, na svátek sv. Václava (Den české státnosti), sloužil kardinál Miloslav Vlk slavnostní bohoslužbu v pražské svatovítské katedrále. TRADICE SVATOVÁCLAVSKÁ [13]    Ještě tak tři stovky volů pravidelně posílaných do jedné sousední země nynější EU si jako tradici pamatuje o sv. Václavovi řada školáků. Je otázkou, jestli je to ono nejlepší, co z celé tradice máme. Morava pyšnící se tradicí cyrilometodějskou to má snazší - kultura, písmo, živá víra - to jsou hodnoty, které se nabízejí k navazování. Češi se sv. Václavem to mají komplikovanější.    Především je svázán s počátky českého státu. To je tradice obrovská, zavazující, znovu oživovaná, ale má i stinnou stránku: málo naplat, naši obyvatelé jsou předem trochu podezíraví ke všemu, co má spojitost se státní mocí, s oficialitou. Snad by bylo dobré si uvědomit, že nebyl politik, ale státník. Jde jen o to nalézt i dnes mezi houfem politiků nějakého toho státníka, který by dokázal na svatováclavské dědictví navázat.    Sv. Václav je ale i mučedníkem. Tradice naší země ukázala, že mnozí obyvatelé dokázali přinést ve prospěch národa oběť nejvyšší - vzpomeňme jen na mučedníky posledního století v nacistických a komunistických vyhlazovacích táborech. Národ, jehož lidé dokáží položit i život za svobodu, právo a slušnost, se nemusí bát o budoucnost. Dnes má světec úlohu přímluvnou. Ve známém chorálu znějí slova "pros za nás Boha, Svatého Ducha". Věříme, že vzpomene na své plémě a nedá zahynouti nám ni budoucím. Protipohybem k jeho nebeské péči by měla být naše snaha být jako on. Nepříjemně mě překvapila anketa mezi našimi spoluobčany a zvláště mladými, v níž se ukázala neznalost sv. Václava. Z tohoto hlediska děláme vlastně všechno, aby tradice svatováclavská zahynula - nemáme velké vzdělání v národních dějinách, nejsme hrdí na svoji minulost jako třeba Poláci, nestavíme svůj život na hodnotách, které světec nesl. Přesto jsou chvíle, kdy se náš národ ke světci utíká bez ohledu na své vlastní náboženské vyznání. Shromáždění lidí na Václavském náměstí v historicky silných chvílích - okupace, druhá okupace v r. 1968, listopad 1989 - svědčí o naší důvěře v pomoc zakladatele státu. Je jen mrzuté, že k němu cestu najdeme až tehdy, kdy nám teče do bot. Možná k němu přispěcháme podobně jako k rodičům, jako k poslednímu jistému útočišti.    U počátků našeho státu stála bratrovražda. Jako alternativa, jako nabídka k vyznání jiných hodnot, než které vnášel do společnosti svatý Václav. Nabídka Václavova a nabídka jeho bratra jsou tu s námi dodnes. Je jen na nás, k jaké tradici se rozhodneme. Kéž by ten první měl více následovníků než ten druhý. SVATÝ VÁCLAV PRVNÍM Z ČECHŮ [14] Morální profil našeho prvního zemského patrona, který žil mezi lety 907-(929) 935 (r. 922 nastoupil na trůn), bývá často deformován různými ponižujícími výklady, které záměrně zkreslují a falzifikují postavu svatého knížete.    Jeden z negativních mýtů, vznášejících se nad osobou světce, představuje sv. Václava jako nesmělého muže a defétistu s otrockou náturou. Různé protinábožensky zahrocené ideologie kladly často v minulosti do protikladu dvě bezesporu významné osobnosti našich dějin, katolického světce sv. Václava, který měl - podle historických výkladů - spěchat do područí Němců, a náboženského reformátora Mistra Jana Husa, jenž měl - podle téže (dez)interpretace - být jediným ctitelem pravdy a horlitelem pro národní svobodu. Betlémský kazatel byl samozřejmě vlastenec, ale byl to také katolický kněz, ctitel Panny Marie s vysokou úctou k Nejsvětější Svátosti oltářní. Ale věnujme se českému knížeti.    Patří k údělu mučedníků, že i po smrti je jejich památka tupena urážkami a nepodloženými polopravdami. To platilo v minulosti a platí i v současnosti i o sv. Václavu. Přitom ve svatém Václavovi má celý národ, věřící i nevěřící, jednu z nejvzácnějších postav svých dějin. Sv. Václav byl bojovník a rytíř, jehož jméno nese i český národ, který byl v historii zván národem svatováclavským. Být národem svatováclavským neznamená poníženou poddanost. Vždyť ve jménu sv. Václava byl veden český historický národní boj o možnost žít a prosadit se ve střední Evropě - od bitvy u Chlumce r. 1126, v níž kníže Soběslav porazil německého císaře Lothara a do níž šly české šiky s kopím sv. Václava a s praporem sv. Vojtěcha, až po 1. , 2. a 3. národní odboj ve 20. století, v němž se Češi sv. Václava rovněž drželi jako svého hlavního duchovního vojevůdce. Připomínám jen 1. pluk čs. legií na Rusi za 1. svět. války, jehož patronem byl sv. Václav. Dalším příkladem může být hojná svatováclavská ikonografie na československých válečných praporech - například prapor našich letců v Anglii za2. svět. války. Tento kult sv. Václava - národního bojovníka - není jistě náhodný, ale má své historické odůvodnění. Panovníci raného středověku nebyli jen úřední správci země, ale pravidelně vedli své vojáky do boje. Svatý Václav nebyl výjimkou.    Je jisté, že sv. Václav byl také kulturně na výši. Vzdělání získal v církevní škole na hradišti Budeč, které leželo v přemyslovské knížecí doméně ve středních Čechách. Mladý kněžic si osvojil slovanský i latinský jazyk. V 10. století se v latinském kulturním okruhu, jehož byly Čechy součástí, šířila kultura rytířství, svatosti života a reformně-katolické hnutí z burgundského kláštera Cluny, založeného r. 910. Ideály křesťanské askeze a duchovní výchovy velmi silně ovlivnily život sv. Václava, o kterém se kronikář Kosmas(1056-1125) nezmiňuje jinak než jako o svatém muži. Jeho mírnost, o které nás Kosmas informuje v tom smyslu, že sv. Václav byl "milý Bohu i lidem", nebyla v protikladu vůči jeho jiným ctnostem. Sv. Václav dokázal být totiž mírný a milosrdný, když osvobozoval vězně a vykupoval křesťanské otroky, a zároveň hrdinský v boji. Zbožný kníže přece dokázal vojensky pokořit zlického knížete Radslava, který ohrožoval jednotu tvořícího se českého státu. Stejně dokázal mečem hájit český stát při vpádu saského krále Jindřicha I. r. 929. Jindřich tehdy ukončil tažení proti polabským Slovanům. V předcházejících letech 924-927 bojoval saský vládce proti Havolanům a Glomačům. Poté vpadl do Čech. Jak hovoří saský kronikář z 10. století Widukind, saský panovník napadl Prahu a podrobil si ji. Ale to rovněž nebylo bez boje. Svatý Václav se nevzdával, aniž by se předtím nepostavil s vojskem na obranu země. O významném postavení českého panovníka té doby svědčí skutečnost, že německý kronikář Widukind pojmenoval poraženého českého panovníka Václava titulem"rex" - "král". Tato skutečnost svědčí o tom, že sv. Václav byl - i přes snahu Sasů ovládnout Čechy - uznáván za plnohodnotného státníka, který vládne suverénnímu státu.    To, že byl sv. Václav r. 929 zavázán platit saskému králi daň z míru - tributum pacis, placenou ročně, nebylo v té době nic zvláštního. Uvážíme-li, že byl sv. Václav poražen nejsilnějším německým knížetem té doby, jehož Widukind nazývá císařem a jehož politickou a imperiální nadřazenost byl nucen uznat i jeho dřívější konkurent, bavorský vévoda Arnulf, pak není třeba vyčítat Václavovi, že prohrál v boji se silnějším panovníkem. Všichni, kterým připadá sv. Václav směšný nebo slabý kvůli placení mírové daně, by si měli uvědomit, že tuto daň platil kočovným Maďarům sám jmenovaný saský král Jindřich I. Ptáčník. Tento státník sice postupně dosáhl politické hegemonie mezi německými knížaty, ale roku 924 nedokázal zabránit Maďarům v opakovaném plenění Saska. Proto si Jindřich po uzavřeném příměří vykoupil mír tím, že Maďarům zaplatil značný tributum pacis. Navíc Václavův bratr Boleslav I. , který bývá někdy stavěn do protikladu ke svatému Václavovi kvůli své údajně větší bojovnosti, byl r. 950 rovněž vojensky donucen saským vévodou Otou I. (od r. 962 císařem) k odvádění stejné dávky z míru. Vidíme, že daň z míru nebyla nic zvláštního, nýbrž že se v tehdejší době jednalo o zcela legitimní politický instrument, kterým byly urovnávány mezistátní spory a ukončovány války.    Co se týče tradovaného poplatku o 120 volech a 500 hřivnách stříbra ročně, ten nemá žádnou souvislost se sv. Václavem. Neexistuje doklad, že by sv. Václav odváděl Sasům takto přesně kvantifikované dávky. Uvedené cifry se týkají poplatku, který Čechové, jak zaznamenal Kosmas, odváděli do Němec od roku 1040, po konfliktu mezi českým knížetem Břetislavem I. a císařem Jindřichem III. Není tedy přesně zjištěno, o jakou podobu dávky se jednalo v případě sv. Václava.    Svatý Václav žil v době, která kvůli hospodářsko-politickému partikularismu a přežívajícímu pohanskému polyteismu neumožňovala jednorázově seskupit jazykově příbuzné kmeny v jednotný národ a silný stát. Jednotlivé slovanské kmeny Čechů, Sedlčanů, Lemuzů, Zličanů, Děčanů aj. měly své pevně hájené územní državy a bránily se jakémukoliv možnému podmanění, resp. tomu, aby jeden z kmenů získal nad ostatními převahu.    Státnické umění knížete Václava se projevilo zejména v tom, že jako český vládce dokázal postavit základ ke sjednocení Slovanů žijících na území dnešních Čech. Václavova politika byla jednoznačně státotvorná. Podařilo se mu soustředit pod svým praporem dříve znesvářené autonomní kmeny a vytvořit předpoklady pro budoucí sjednocený český stát.    Svatováclavská tradice se stala fundamentem při utváření našeho historického státu. Svatý Václav přitom vystupuje v našich dějinách jako:    1. mocný přímluvce u Božího trůnu;    2. ochránce národního společenství;    3. křesťanský strážce vlasti.    Z tohoto titulu bývá sv. Václav nazýván prvním z Čechů. Jeho tradice je samozřejmě nadčasová, protože sv. Václav je patronem národa do konce věků. Svatováclavský chorál plnil dlouho funkci národní hymny a dodnes patří k našim posvátným písním.    Historické studie řady našich odborných badatelů se pokoušely o nestranný a přitom objektivní pohled na sv. Václava a jeho dobu. Významným přínosem pro studium svatováclavské problematiky byla kupř. Obrana knížete Václava svatého od prof. Josefa Kalouska nebo studie Obraz doby svatováclavské od mladšího a méně známého prof. Jiřího Sahuly. Historická postava sv. Václava se stala předmětem pro vědeckou práci našich čelných historiků Josefa Pekaře, Karla Stloukala ad., stejně jako rytířský a vlastenecký duch svatováclavské tradice inspiroval české básníky, malíře a sochaře v jejich tvorbě. Svatý Václav, ztvárněn ve slavné Myslbekově soše na Václavském náměstí, hlídá Prahu a celou zemi. Jako reálný státník na nás pohlíží z obrazu barokního malíře Karla Škréty. A dodnes k nám sv. Václav neobyčejně živě a aktuálně promlouvá v básních Viktora Dyka, Rudolfa Medka nebo Františka Halase.    Sancte Wenceslae, ora pronobis!    Přestože jsme nechtěli uvádět podrobnosti o konkrétních poutních místech, nemohli jsme to nejvýznamnější přejít jen poznámkou. Dokončeme však prvotní výklad o poutních místech jako trezorech pro významné ochranné obrazy a jiné předměty.    Jako poznámku ještě uveďme "zpoutnělá" místa, tedy místa, která se poutními stala až dodatečně, díky uchovávaným posvátným relikviím a předmětům. Jak jinak nazvat Svatováclavskou kapli ve Svatovítské katedrále s ostatky knížete sv. Václava a s uloženými korunovačními klenoty císaře Karla IV.? Nebo posvátný relikviář sv. Maura (Mořice) v zámecké kapli v Bečově nad Teplou? Nebo klenot Karlštejna, kapli sv. Kříže, mimořádné umělecké i náboženské hodnoty, při níž byla už ve středověku zřízena i kolegiátní kapitula?    V podobném smyslu jsou užívány i některé tituly Panny Marie - Ochránkyně, Záštita, Strážkyně, Patronka, Královna, Paní, Okrasa, Perla apod. pro označení preferovaných obrazů, soch předních poutních míst, např. Ochránkyně Moravy je Panna Maria Svatohostýnská, Záštita Moravy je Panna Maria Křtinská, Královna Moravy je Panna Maria Svatotomská a Panna Maria Svatokopecká. Perla Moravy je Panna Maria Křtinská.    Také jednotlivé diecéze byly zasvěcovány ochraně Panny Marie. Např. Panna Maria Králická je Ochránkyní královéhradecké diecéze. Diecézní paládia chovají významné poutní chrámy, nadané zvláštními výsadami, zvláště baziliky.    Některé preferované obrazy, sochy zaštiťují i menší, zemské, regionální, etnické aj. územní celky, např. Panna Maria Frýdecká, také Panna Maria Hrabyňská jsou Ochránkyně Slezska. Panna Maria Dubenská je Ochránkyně Hané. Panna Maria Zašovská je Ochránkyně Valašska. Panna Maria Římovská je Ochránkyně jižních Čech. Panna Maria Zellenská ve Slapech byla Královnou Povltaví. Panna Maria z Horního Bukovska Patronkou Blat. Panna Maria Chlumská Patronkou německého Podkrušnohoří. Panna Maria Kladrubská Ochránkyní českého pohraničí. Panna Maria Bozkovská je Královnou Hor. Panna Maria Svatohorská je Královnou Stříbrných Hor. Panna Maria Družecká je Paní Kladenska. Panna Maria Vranovská je Okrasa moravského Švýcarska. Panna Maria Sepekovská je Okrasa táborského kraje. Panna Maria z Marianky je Perla Malých Karpat. Panna Maria Křtinská je Perla Moravského krasu.    Neméně významné jsou obrazy, sochy zaštiťující města, např. Panna Maria Svatotomská byla Ochránkyní či Paládiem města Brna. Panna Maria Klasová Ochránkyní či Paládiem Českých Budějovic. Panna Maria nad Rychnovem Ochránkyní Rychnova nad Kněžnou. Panna Maria Novopacká byla Strážkyní města Nová Paka.    Městská paládia chovají jak městské chrámy farní či děkanské, tak některé klášterní chrámy i chrámy kapitulní, kolegiátní. Některá města mají ovšem i poutní kostely či kaple jako schrány městských paládií. V některých městských kostelech jsou městská paládia chována jen na vedlejších oltářích, přičemž hlavní oltář, kostel má jiné zasvěcení.    Název paládium - palladium je odvozen z řeckého označení sochy Pallas Athény - Pallady, zachránkyně hořícího města Tróje.    Funkci městského paládia názorně osvětluje jedna z legend o Panně Marii Klasové z Českých Budějovic. Město bylo roku 1639 ohroženo švédským vpádem, do brány vnikli vojáci, bránu však zaštítila Panna Maria. Nepřátelé se pokusili proniknout i dalšími branami, zázrak se však opakoval. Na paměť legendární záchrany města byly u tří městských bran postaveny sochy Panny Marie jako skutečné záštity městských bran. Občané města konali každoročně děkovná procesí s Ochránkyní města, až do r. 1919. Funkce paládia, záštity, je ovšem širší. Legenda vypráví jen o odvrácení zla, avšak Panna Maria zaštiťuje město svou přízní, ze své čiré lásky z milosti Boží přináší městu veškeré dobro. Jednotlivé milostné skutky ovšem vyprošují křesťané, přinášejí oběti a prokazují díky právě děkovným procesím.    Město bylo také chráněno soustavou kaplí, kapliček, soch při vstupních cestách do města, na křižovatkách, na mostech, náměstích, někde jen obrazy či sochami v nástěnných výklencích, které ochraňovaly křižovatku (nikoli domy). Existovaly i záštity, které ochraňovaly také veřejné městské kašny. Své záštity měly v některých městech i jednotlivé čtvrti, okrsky, předměstí. V dějinách umění známe mariánské obrazy s místními patrony typu Maestá, jsou to původně městské, resp. zemské záštity italských měst, resp. městských států 13.-14. století.    Také mariánské sloupy, stavěné v městech habsburských zemí, byly záštitami měst. Byly vztyčovány zpravidla na náměstích (často s názvem Mariánské náměstí). V roce 1650 byl na Staroměstském náměstí v Praze vztyčen a vysvěcen první mariánský sloup s Pannou Marií Immaculatou , . Mariánské sloupy byly duchovními osami měst. Panna Maria města ochraňovala, např. před požárem (např. Panna Maria Matka Milosrdenství - Uničov), morem (odtud některé mariánské sloupy se spolupatrony, Ochránci proti moru, označované jako morové) a zahrnovala města veškerou přízní. U mariánských sloupů se konaly také modlitby, o které pečovaly zvláštní společnosti, k mariánským sloupům se konaly i pouti. V patách sloupů bývaly i kaplice, v nichž byl uctíván devoční obraz či socha, výjimečně i kaple (srov. Panna Maria Immaculata a Panna Maria Rynecká).    Mariánské záštity ochraňovaly také některé jednotlivé městské domy. Domovní záštity se dochovaly v mnoha městech, některé domy byly podle záštit pojmenovány, např. Dům u Černé Matky Boží v Celetné ulici č. 35 v Praze na Starém Městě podle loretánské sochy ze 17. století. Ve Staré Praze jsou evidovány více jak tři desítky domů s mariánskými záštitami, dnes spíše známými jako tzv. domovní znamení. Početné mariánské záštity lze spatřit snad nejnázorněji v renovovaném Českém Krumlově.    Domovní záštity ochraňovaly i veřejné budovy, církevních, městských úřadů, budovy škol i budovy výrobní či provozní.    Také vesnice zaštiťovaly mariánské sochy, obrazy v místních farních, filiálních kostelech či kaplích, z nichž některé byly zároveň kostely, kaplemi poutními.    Záštity byly instalovány i při cestách do vesnic, v kapličkách situovaných zpravidla na rozcestích. Tu byly zároveň záštitami cest i pocestných. Také na rozcestích do polí i v polích byly v kapličkách či na stromech instalovány sochy, obrazy Panny Marie jako Záštity polí. Při pramenech, studních jako Ochránkyně pramenů.    V prosebných, křížových dnech, také na sv. Marka 25. dubna, se chodívalo na křižovatky, k Božím mukám, ke kapličkám do polí, k sochám svatých v procesí v čele s knězem.    Sochy, obrazy byly instalovány na selských domech, statcích, chalupách, také na velkostatcích, farách, rychtách, školách, kovárnách, mlýnech. Ve štítech (lomenicích), na průčelních stěnách domů, v branách, nad vchody, též ve špýcharech, stodolách, maštalích, chlévech jako záštity domu nebo celého statku, majetku. Zvláště charakteristické byly expozice ve výklencích. Některé záštity byly umístěny přímo v krovech, také v základech domů. Pozoruhodná byla expozice záštity na vstupních domovních dveřích či na dveřích chléva, stodoly. Soška (obrázek) byla přibita hřeby, důkladná fixace zaručovala stálou, pevnou, nezcizitelnou ochranu (viz též část 9-3).    Farní či vesnické paládium se v určitém období v roce, nejčastěji v mariánském měsíci máji, také v adventu, nosívalo po několik dní od domu k domu, zpravidla po večerním zvonění. Paládium, toto Milé břímě, vyzdobené květinami, ozdobami, nosili zpravidla obecní pastýři při slavnostním vytrubování, vyzývajíce k mariánským pobožnostem.    V některých obcích každá žena ve vsi paládium hostila a adorovala ve svém domě, přes noc a den. Každoroční, zpravidla adventní cesta Boží Matičky po domech se konala na paměť putování Panny Marie hledající nocleh před porodem: "I porodila Syna svého prvorozeného, a plénkami obvinula, a položila jej v jeslech, protože neměli místa v hospodě" (Lk 2,7).    Bývalo pravidlem přinášet místní paládium do mateřského poutního kostela k dotýkání s milostným či zázračným originálem každý rok, aby bylo znovu obnoveno sacrum, obnoveno znamení milosti paládia. Každoroční pouť s paládiem také demonstrovala hodnost farníků k milosti Panny Marie. Poutě s paládiem se konaly mnohdy ze značně vzdálených míst, např. farníci z vesnic v Bavorsku, kde uctívali Pannu Marii Svatohorskou, putovali každoročně na Svatou Horu.    Pozoruhodné jsou doklady o nošení paládia v putně nebo ve speciální schráně. V blízkosti poutního místa byla však socha instalována na nosítka a dále nesena dívkami - chrámovými pannami Panny Marie, které přišly s průvodem nebo přicházely průvodu vstříc, např. při poutích na Svatou Horu dívky z Příbrami.    Prostřednictvím svého paládia také farníci věnovali Panně Marii v mateřském poutním kostele záslibné dary.    Vraťme se však k poutním místům. Nelze pominout ani jiná významná poutní místa aspoň obrázkem a stručnou historií: SVATÁ HORA U PŘÍBRAMI [19]    Svatá Hora je jedním z nejvýznamnějších poutních míst v Českých zemích. Ve zlaté době poutí - v baroku - vytvářela se Starou Boleslaví dvojici těch nejvýznamnějších v Čechách.    Původ Svaté Hory je zahalen do oparu legend. Jedna z nich vypravuje, že r. 1260 postavil majitel místního panství rytíř Malovec na Svaté Hoře kapli na poděkování za záchranu života. Byl totiž při lovu přepaden lupiči a na přímluvu Matky Boží šťastně vyvázl z jejich rukou.    Centrum poutního místa je milostná soška Panny Marie Svatohorské. Podle zbožného podání předků ji vyřezal sám první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic roku 1348. Příbram v té době patřila pražským arcibiskupům. Vedle Roudnice nad Labem to bylo jejich hlavní letní sídlo. Svatohorská Madona je podobná Madoně z Kladska, kde Arnošt žil a kde je také pochován. Existuje listina, v níž popisuje, jak od něj Kladská Madona odvrátila tvář, protože žil špatným životem. To byl impuls k hlubokému obratu v jeho životě. Arnošt zemřel v pověsti svatosti a Bavořané a Slezané jej ctí jako ctihodného.    Tento Arnošt postavil v Příbrami tvrz a do kaple v tomto hrádku umístil Svatohorskou Madonu. Jan z Jenštejna obehnal tvrz vodním příkopem. Existuje domněnka, že Svatohorská kaplička již v té době byla poutním místem, protože Jan z Jenštejna píše, že "zůstával v Příbrami až do svátku Nanebevzetí". V okruhu několika desítek kilometrů nebyl tehdy nikde žádný kostel zasvěcený tomuto tajemství Mariina života (J.V.Polc).    Příbram se stala jedním z husitských měst. Husité Příbramskou tvrz poničili. Po uklidnění poměrů se soška Panny Marie dostala do městského kostela sv. Jakuba a později do špitálního kostela sv. Jana, který vznikl v josefínských dobách. Odtud byla začátkem 16. století přenesena do svatohorské kaple.    Svatá Hora byla v té době podle Balbínova vyprávění malou kapličkou, která neměla ani dveře, a místo podlahy měla jen udusanou hlínu. S Madonou si hrály děti, konaly s ní "procesí", vozily ji na sáňkách a používaly ji jako zástavu při různých hrách.    První zázrak, který dal podnět k velkým poutím, se stal během třicetileté války roku 1632. Slepý žebrák, kdysi nymburský měšťan Jan Procházka, měl sen, v němž mu ctihodný stařec nařizoval, aby putoval na Svatou Horu, že se tam ze svého neduhu uzdraví. Procházka po dlouhém váhání hlasu uposlechl a se svým vnukem se vydal pěšky z Prahy do Příbrami. Na Svaté Hoře se modlil a čtvrtý den se mu pomalu začal vracet zrak. Z vděčnosti zůstal na Svaté Hoře jako strážce svatyně, vykopal zde r. 1634 studnu a každému vyprávěl svůj životní příběh. Pověst o zázraku se rozletěla po celé zemi a Svatou Horu začaly navštěvovat stále větší zástupy lidí všech stavů. Ještě během třicetileté války navštívil svatyni císař Ferdinand II. se svým synem Ferdinandem III. (1634).    Poutní ruch se tak vzmáhal, že r. 1647 byla dána Svatá Hora do správy jezuitům. Ti přišli z nedaleké Březnice a hned po skončení třicetileté války začali s přestavbou svatohorské kaple do dnešní podoby. Kapli s milostnou soškou obestavěli dalšími otevřenými či uzavřenými kaplemi. Kolem kostela postavili kamennou terasu ozdobenou více než třiceti sochami a kolem této stavby ještě vybudovali křížovou chodbu se čtyřmi nárožními kaplemi a dvěma portály. Na stavbě pracovali umělci zvučných jmen, především Italové. Roku 1673 vysvětil kostel pražský arcibiskup Matouš Ferdinand Sobek z Bílenberka. Ještě více jak padesát let po konsekraci pokračovaly stavební práce. Koncem 17.století byla postavena jezuitská rezidence, začátkem 18.století kryté schody z Příbrami. Tehdy se zde pracovalo podle plánů K.I.Dientzehnhofera.    Největší slavnost v dějinách zažila Svatá Hora roku 1732. Tehdy byla milostná soška Panny Marie korunována jako první v našich zemích papežskými korunkami. Korunovaci provedl pražský světicí biskup Jan Rudolf Špork na základě jmenování papeže Klementa XII. Bylo to 3. neděli po Svatodušních svátcích, 22. června 1732. Od té doby se každoročně slaví výročí Korunovace jako velká poutní slavnost (vždy 3. neděli po Letnicích).    Jezuité Svatou Horu zvelebovali až do svého zrušení v r. 1773. Jejich odchod byl počátkem úpadku. Poutní místo spravovali diecézní kněží, Josef II. zakázal poutě, vysoce postavení lidé z okolí místo nechali systematicky ničit a rozkrádat. Byla to doba neustálých soudních sporů - o vodu, o každý metr pozemku, o cesty atd.    Změnu klimatu a nový rozkvět Svaté Hory přineslo až odevzdání duchovní správy redemptoristům kardinálem Bedřichem Schwarzenbergem roku 1861. Redemptoristé poutní místo začali opravovat a začali pečovat o poutní ruch. Za jejich působení do r. 1950 byl vyzdoben interiér kostela secesními štuky (1903), Svatá Hora byla jmenována basilikou minor (1905), bylo vyměněno dláždění uvnitř areálu (1932), pořízeno 8 nových zvonů (1934), upraveno prostranství před bazilikou a celé okolí změněno v park (1932-1948), postaven exerciční dům (1936-1939) a nové varhany (1948). Všechny práce se koncentrovaly k význačným výročím Svaté Hory - 200 let korunovace (1932) a 600 let Svatohorské Madony (1948). Při těchto dvou slavnostech zde byly mnohatisícové zástupy poutníků a téměř všichni biskupové tehdejšího Československa.    Těžké časy pro Svatou Horu nastaly rokem 1949, kdy byl zatčen tehdejší rektor P.J.Hynek. Z 13. na 14. dubna 1950 potom museli redemptoristé Svatou Horu opustit. Po čtyřicet let zde pracovali opět diecézní kněží - s horší či lepší pověstí. Svatá Hora nikdy nebyla uzavřena a v době komunizmu se zde scházelo množství poutníků i za cenu rizika pronásledování. Bylo to místo manifestace proti komunismu, zvláště za kardinála Františka Tomáška, který přijížděl každoročně. Roku 1978 Svatá Hora vyhořela, patrně někým zapálena. Ale i přes tuto tragédii nebyla veřejnosti kromě několika dnů uzavřena. - Prvním polistopadovým správcem Svaté Hory se stal P.Josef Břicháček, CSSR. Za jeho působení byla celá Svatá Hora vzorně obnovena, obnoveny exercicie v navráceném exercičním domě a především obnoveny schody do města za více než 12 miliónů korun.    Současný provoz Svaté Hory je velmi bohatý. Denně jsou 4 mše svaté (v 6.00, 7.00, 9.00 a 17.00 hod.), v neděli dokonce 5 (v 6.00, 7.30, 9.00, 11.00 a 15.30), je stálá příležitost ke svátosti smíření. Poutní sezóna je - dá se říci - nepřetržitá, vrcholí v květnu a říjnu. Během roku jsou dvě významné slavnosti - již zmiňovaná Korunovace, jejíž datum je pohyblivé podle Velikonoc, a poutní slavnost v neděli po Nanebevzetí Panny Marie. - Lze nás najít i na internetu na stránkách www.svata-hora.cz. 300 LET POUTNÍHO MÍSTA NA HOŘE MATKY BOŽÍ U KRÁLÍK [20]    V neděli 20. srpna 2000 se konala na Hoře Matky Boží u Králík 2. královéhradecká diecézní pouť. Poutní místo na Hoře Matky Boží si letos připomíná 300 let od posvěcení poutního kostela, a tak připravovaná poutní slavnost bude pro všechny předchozí budovatele a ctitele tohoto místa jistě tou nejkrásnější oslavou.    21. srpen 1700    21. srpen. Jak citliví jsme na toto datum. Ten den však nevzpomínáme jen na ono naše ponížení v r. 1968. V tento den byl přenesen milostný obraz P. Marie, darovaný zdejším rodákem Tobiášem Janem Beckerem za velkého průvodu ctitelů do nově postaveného chrámu na Hoře Matky Boží. Bylo to r. 1700 a tak letos oslavíme 300 let trvání krásného poutního kostela.    Zbožní ctitelé mariánští se na tomto kopci scházeli již daleko dříve. Legenda říká, že za tmavých nocí nad "Lysou horou", jak se dříve vrchu říkalo, zářilo podivné světlo. Ještě jako malý chlapec se zúčastňoval zvláštních dětských procesí, za zvuku mariánských písní a modliteb i pozdější zakladatel chrámu. T. J. Becker (*1646, †1710). Ten se už tehdy rozhodl, že až dospěje, postaví tu P. Marii kostelík. Dost možná, že tu už nějaká svatyně stávala. Říká se, že se při stavbě přišlo na její základy. Lidé dokonce uvěřili v předkřesťanský původ stavby. T. J. Becker vystudoval v Kladsku u jezuitů a brzy na to se stal kanovníkem svatovítským v Praze. R. 1696 byla účast v procesích na Lysou horu zvlášť veliká. Farář Schliman o této události T. J. Beckerovi podal zprávu a tehdy se kanovník Becker rozhodl svůj dětský sen realizovat. Ihned se s několika přáteli dal do práce a tehdy se ukázala veliká obětavost a víra zdejšího lidu. Z celého okolí sem spěchali lidé bez rozdílu stavu pomáhat. Za zpěvu mariánských písní vynášeli nahoru trámy i kamení často holýma rukama, nečekajíce žádné odměny, jen s tím vědomím, že P. Maria pomáhá jim a teď je potřeba tuto pomoc vrátit. Za necelé čtyři roky od položení základního kamene (7. 9. 1696) byl chrám postaven.    T. J. Becker přislíbil, že při předání stavby svému účelu věnuje do chrámu vzácný obraz P. Marie Sněžné, jeho originál byl v Římě v chrámu Sancta Maria Maggiore, věřilo se o něm, že jej namaloval evangelista sv. Lukáš. Legenda o malířských schopnostech sv. Lukáše vznikla patrně z toho, že ze všech evangelistů nejvěrněji popsal - vykreslil - P. Marii ve svém evangeliu. Jisté je to, že obraz P. Marie Sněžné je jedním z nejstarších vyobrazení P. Marie, jaké dnes máme. Proč P. Maria Sněžná? Bohatí manželé římští, nemajíc dědiců, dostali vnuknutí postavit chrám Matce Boží tam, kde se ráno objeví sníh. Skutečně. V nejparnějším létě (5. 8. 352 - 366 roku) napadl na jednom místě v Římě sníh. Tam tedy chrám postavili.    T. J. Becker se během studií stal učitelem a vychovatelem vnuků hraběnky Putzardové rozené Šporkové ze Slatiňan. Tato hraběnka dostala obraz P. Marie z Říma od Pátera Jana Vydry, jejího příbuzného (V časopise Světlo na jaře r. 1995 v seriálu "Mariánské oázy", v článku o Hoře matky Boží u Králík je uvedeno jméno importéra obrazu "Videra" a cesta obrazu k T. J. Beckerovi je tu přes "zbožnou paní z Hostinného", kde před přijetím hodnosti kanovníka zastával Becker úřad děkana. K tomuto tvrzení jsem nenašel žádný historický podklad). T. J. Becker si obraz oblíbil a když mu jej později hraběnka darovala, rozhodl se jej umístit v poutním kostele, který chtěl v Králíkách postavit. - U obrazu došlo mnohokrát k vyslyšení proseb mariánských ctitelů. Dokládá to poutní kniha, zděděná již po řádu servitů - služebníků P. Marie. Tento řád poutníky zpovídal a i jinak se o ně staral. - Průvod s vzácným obrazem P. Marie šel od Králík kopcem přímo nahoru, jak byli ctitelé zvyklí z minulých let. Procházel čtyřmi slavobránami v místech dnešních kaplí. U každé byla pobožnost a kázání. - Do r. 1704 byly postaveny ambity s věžemi kaplí v rozích. Věže dodaly místu vzhled mariánského hradu. V roce 1705 byla vysázena alej od Králík.    Počet poutníků neustále přibýval. V r. 1710 byl dostavěn klášter, jemuž posvětil základní kámen ještě T. J. Becker, tehdy už jako biskup královéhradecký. Dostavby kláštera se však již nedočkal.    R. 1710 vypukl v Čechách mor. Královéhradecký biskup, tehdy už Adam hrabě z Mitrovic, zasvětil diecézi ochraně P. Marie. S majiteli zdejšího i okolních panství uspořádali průvod na Horu Matky Boží v Králíkách, jehož se zúčastnilo 10 000 lidí. Mor ihned ustal. R. 1717 již psal biskup do Říma potvrzení, že k P. Marii sem ročně chodí 60 000 lidí. R. 1723 přišlo již 100 000 lidí. 30 zpovědníků od 4.00 do 23.00 hod zpovídalo. R. 1728 dokonce zaznamenali 152 000 lidí přijímajících Nejsvětější Svátost.    Jen na krátko bylo poutní místo za Josefa II. zrušeno. Prý při návštěvě císařově zachránil situaci jeden mnich, který na císařovu otázku, kde že je střed Evropy, vtipně polichotil, že je to vždy tam, kde se právě nachází Jeho Milost císař. Na návštěvách poutního místa se výrazně nepodepsalo ani to, že hranice s Pruskem se (r. 1742) přiblížila k poutnímu místu (6 km). Kladsko totiž, ačkoli v 16. stol. bylo úplně protestantské (v celém Kladsku jediný katolický farář), po návratu jezuitů, minoritů a františkánů prožívalo naprosto spontánní návrat ke katolicismu. Obnovují se tam poutě do Vambeřic, Varty, Kladska a Starého Vališova atd. téměř současně s rozvojem poutí do Králík.    V noci 7. - 8. srpna 1846 zasáhl poutní areál blesk a kostel i klášter úplně vyhořel. Servité však s pomocí ctitelů P. Marie již za jeden rok kostel opravili. Vnitřní výzdoba však byla provedena až koncem 19. stol. Co bylo zachráněno z původní výzdoby bylo přeneseno do ambitů.    Servitů však bylo málo. Nakonec r. 1883 přenechali působení na tomto velkém poutním místě redemptoristům. Za nich byla dokončena výzdoba chrámu. Byl také zakoupen a rozšířen dům pro poutníky. Krom občerstvení a možnosti přespání tu byly konány exercicie - tj. duchovní cvičení.    V r. 1945 byli němečtí redemptoristé nahrazeni českými. V noci 13. - 14. dubna 1950 však byli všichni řeholníci v naší republice soustředěni do několika objektů, kde museli pracovat za ozbrojeného dozoru státní moci. Jeden z těchto koncentračních táborů byl zřízen na Hoře Matky Boží u Králík. Prostor poutního místa byl obehnán ostnatým drátem a v celém širokém okolí byly umístěny tabulky s varováním, že vstup do prostoru je zakázán. Protože objekt je zdaleka vidět, působilo toto rozhodnutí pro všechny velmi stísněně. Věděli jsme, že se tam děje veliké bezpráví. Často se legendy i zveličovaly. S nimi se však zvětšovala i naše bezmocnost.    Původní obyvatelé - Němci - byli většinou vyhnáni a Češi, kteří se tu usadili po nich, si ještě nestačili nový domov zamilovat. Zůstali lhostejní i k tomu, že někteří začali církevní památky ničit. Byl i takový aktivista, který zapřahal koně za Boží muka, aby kamenná torza roztahal neúčelně po polích. A bývalo tu křížů, soch a kaplí veliké množství. Sloužily poutníkům k rozjímání v přírodě. Nejvíce jich bylo soustředěno na Křížovém Vrchu nad Červenou Vodou.    Koncentrační tábor a bachaři [21]    Slýchali jsme, že řádové sestry jsou nuceny holýma rukama přehrabovat hnůj a že kněze jeden horlivý bachař zapřahal do pluhu, a tak s nimi oral. Později v 70. letech jsem s tímto bývalým bachařem pracoval v jednom podniku a vím, že téměř celé "Pražské jaro" strachy promarodil. Byl to člověk velmi mstivý. Jednou nějak rozzlobil svého spoluzaměstnance a ten mu řekl, že řvát mohl na kopci na faráře a ne na něj. Onen využil svého postavení v radě města Žamberka a postaral se mu o odebrání loveckého zbrojního pasu. Postižený musel prodat s obrovskou ztrátou - kolem deseti výplat - lovecké psy a mysliveckou výbavu. Ptal jsem se na tohoto bývalého bachaře svého faráře P. Ducháčka, který byl v králickém koncentráku také zavřený. O zapřahání do pluhu nevěděl nic. Překvapil mě však, když říkal, že výše zmíněný bachař byl - jak se mu prý zdálo - ze všech ostatních ten nejmírnější. Pravdivost legendy o zapřahání do pluhu tedy dosud nikdo nepotvrdil. Ono však stačí to, co víme všichni jistě. Že lidé, kteří zasvětili život Bohu, byli nezaslouženě zbaveni všech lidských práv, aby byla narušena služba věřícím a s ní vykořeněna víra v Boha mezi lidmi.    Někdy kolem r. 1960 se můj strýc seznámil ve vlaku s propuštěným knězem, který na Hoře Matky Boží zůstal. Měl nadále zakázaný styk s lidmi, přesto se nebál. Přijížděl večer a vyprávěl o Bohu. Měl jsem ho za poustevníka pro jeho dlouhé vousy. Propouštění trvalo asi do r. 1965 ale i tak někteří pouze přecházeli bez soudu do skutečného vězení. Ti propuštění ve velké většině nesměli vykonávat duchovní činnosti a museli pracovat jako dělníci.    Ruské tanky a ruští vojáci    V r. 1968 nastalo částečné uvolnění a tehdy se podařilo prosadit znovuotevření poutního místa věřícím. Pamatuji se, jak radostně se tam sešla věřící mládež za zvuku kytar a rytmických písní. - Štěstí však brzy vystřídaly okamžiky beznaděje. Ke všemu to byl znovu 21. srpen - výročí přenesení zázračného obrazu - kdy tanky vtrhly přes hranice a po obsazení blízké posádky se výhružně zaleskly všem na odiv rakety namířené do vnitrozemí. Právě z onoho Křížového Vrchu úmyslně zničeného zaslepencem snad z vděčnosti za lacino nabytý majetek. Nedivme se tedy, že hned vznikla legenda o odplatě urážky Krista a jeho Matky. Byl to skutečně nezapomenutelný zážitek projíždět vlakem na Červenou Vodu. Všichni ve vlaku se dívali na tuto blyštící se hrůzu a nahlas spílali troufalosti okupantů.    Cesty Boží jsou však nevyzpytatelné. Sám jsem jednou viděl, jak celý oddíl ruských zvědavců přišel okukovat zvláštní hrad P. Marie. Sestra Doubravka jim podala výklad, rozdala obrázky a oni zůstali v kostele po celou mši svatou, a to v opravdové příkladné úctě. Často jsem je pak vídal po skupinkách navštěvovat kostel. Těch 7 km chodili možná i proto, že to bylo asi jediné místo, kde jsme je vídali docela rádi. Často jsem pak přemýšlel o zvláštní milosti Boží. I když jsem si o sobě myslil, že jsem celkem dobrý křesťan, přesto jsem Rusy asi nenáviděl. Jela-li kolem jejich kolona, všechno se ve mně bouřilo. Ale Kristus milovat i vlastní vrahy. Jak by mohl nemilovat tak těžce po staletí zkoušený národ? Na východních křesťanech je kromě jejich chorálového zpěvu sympatická jejich obrovská úcta k P. Marii. Věřím, že ona tu Kristovu trestající ruku opravdu drží. Ba co víc, samu tragédii osudu využívá k prozření člověka. Tak tohle je láska !!! Při domyšlení souvislostí jsem se rozplakal.    Klášter a sestry františkánky    O klášter se starají sestry Neposkvrněného Početí P. Marie, františkánky. Po zrušení koncentračního tábora sem byly umístěny na dožití a skutečně, hodně jich zde zemřelo a je pochováno na jejich části hřbitova. Zpočátku jsme stávali ohromeni před nádherně vyzdobeným oltářem květinami, zvanými "zvonek jehlancový", kterému jsme si zvykli říkat Áronova hůl. S jakou odvahou musely tyto staré ženy květiny zalévat! Nesměly se s nikým z počátku moc přátelit, směly jen umírat. Svou péčí o hrad P. Marie však říkaly: "Jsme tady a máme zdejší místo opravdu rády." Většina výdajů na opravy byla hrazena z kostelních sbírek a z darů sester a místního duchovního správce P. Koláře. Vzpomínám i na něj. Neopouštěl jej výraz šťastného člověka. Ležel jsem s ním v nemocnici. Nejraději tam sedával v nepořádku zrušené nemocniční kaple. Říkával: "Buď šťastný za dar víry. Vždyť s ní jsi bohatší než třeba prezident."    Za dobu nesvobody stavby i výzdoba velmi zchátrala. Nebylo z čeho provést údržbu. Přesto se však tehdy řeholníkům podařilo zachránit barokní sochy Braunovy školy z kaplí v aleji od Králík, které před vandaly ukryli v ambitech kláštera. Když pak přišly sestry, musely si klášter z peněz, které vydělaly, opravit a postupně opravovaly celý areál. Ten je od r. 1972 prohlášen kulturní památkou. Památkáři nařídili provést fasádu na vápno. Brzy byly zničena zdejšími horskými podmínkami. Musela se provést znovu, tentokrát z břízolitu. R. 1981 - 83 bylo rozsáhle opraveno schodiště před hlavním vchodem. I tady sestry práci vedly. Čistily kameny a pomáhaly dělníkům. R. 1984 byly pořízeny dva nové zvony. R. 1985 byly posvěceny nové varhany (ve staré skříni). V r. 1986 - 88 byly pozlaceny oltáře a proveden nátěr nejnutnějších míst (kromě hlavního oltáře). R. 1988 byla opravena brána pod lipovou alejí.    Poutní dům, německá pomoc a návrat redemptoristů    Stojí tu od r. 1850. Majitel jej r. 1901 prodal redemptoristům. Ti během dvou let dům přestavěli do dnešní podoby. Prováděli tu exercicie, hrávala se tu divadla. V r. 1938 tu bydlili čeští vojáci, dozírající na stavbu pevností a hlídající hranice. Po záboru pohraničí tu bylo 50 mužů policie z Bavorska. Žili bezstarostně do doby, kdy sem byly umístěny matky a děti z vybombardovaného Hamburku. Ženy ukazovaly klíče od domů, které už nestály. V r. 1945 sem byli umístěni angličtí váleční zajatci s dozorci. Po jejich odchodu přišli Rusové - vítězové - a co šlo, odnesli. Po odchodu Němců byl klášter předán redemptoristům z Čech. 14. 4. 1950 v noci však byli všichni vyhnání do autobusů a odvezeni. Ještě tu noc sem byli převezeni řeholníci z jiných klášterů Čech, Moravy a Slovenska. Z poutního místa se stal koncentrák. V r. 1960 byl zrušen. Kněží šli do továren a někdy do skutečného vězení. Jen malá část šla do duchovní správy. Do kláštera byly umístěny sestry františkánky od Neposkvrněné P. Marie. V poutním domě bylo vězení kněží zrušeno v r. 1965. Tři kněží však zůstali dobrovolně dál. Otec Greš tam v r. 1993 zemřel. Uživatel poutního domu, státní statek, dům zdevastoval úplně. Neplatil za odběr elektřiny, tak jej elektrárna odpojila. Kněží si pak svítili svíčkou a vařili na plynu. Dům střídal majitele. R. 1990 byl vrácen církvi jako naprostá ruina. Redemptoristé se hned pustili do oprav. Platili to nejvíc sami, část uhradili věřící, jak Češi, tak Němci. Pan Jentschke původem z Celného u Těchonína organizoval sbírky mezi krajany, rozsetými od r. 1945 po celém světě. Němci, kteří byli odtud vyhnáni (ne však jen naší vinou, např. vláda tehdy chtěla zachránit alespoň Němce v Kladsku), pomohli financovat opravy kaplí v aleji a ruinu poutního domu tak, že tato budova znovu slouží původnímu účelu svým přednáškovým sálem, kaplí, asi 50 lůžky pro přespání, místnostmi pro občerstvení, garážemi atd. Redemptoristé kromě starostí o poutníky včetně občerstvení organizují duchovní cvičení - exercicie.    Německo-české smíření    Hora Matky Boží je dnes místem, kam jezdí mnoho německých poutníků. Zdejší Němci nesouhlasili v roce 1918 s ustavením republiky a snažili se o ustavení provincie českých Němců jako součásti Německorakouského státu. Pro nereálnost tohoto řešení však k odtržení nedošlo. V době "Mnichova" byl nacionální problém znovu probuzen a vyvrcholil nadšeným přivítáním Hitlera, který promluvil k obyvatelům Králicka z balkonu na náměstí vedle uličky ke kostelu.    Je dobře, že právě tady na Mariánské Hoře došlo v r. 1994 při posvěcení poutního domu k výzvě pro usmíření našich národů, které tu po staletí žily vedle sebe beze sporů. Kéž nám Panna Maria pomůže dále poznávat a prohlubovat vědomí, že nacionalismus nepatří mezi kulturně smýšlející lidi. Kéž nás Panna Maria pomáhá učit, že máme rozlišovat lidi pouze podle skutků - dobrých či špatných, a ne podle toho, v jakém společenství se kdo z nás narodil.    Dříve se v kostele zpívaly písně, známé ve všech jazycích okolí - jak to můžeme zažít dnes třeba v Šaštíně nebo na Velehradě - všichni společně a každý svým jazykem. Češi i Němci, Moraváci, Slováci i Slezané, a nikomu to mezinárodní společenství nevadilo. Mládež chodila na handl, a tak všichni rozuměli všem a český i německý vlastenecký cit nebyl druhým nepřátelský. Prosme Pannu Marii, Královnu míru, za odstranění národnostních a rasových nesvárů, aby našim národům pomáhala nalézat stále přímější cestu.    Průvodce poutním kostelem Nanebevzetí Panny a klášterními chodbami    Na Hoře Matky Boží se na obrazech i v sochách v kostele setkávají osobnosti evropské křesťanské historie. V ambitech, zvaných také křížová chodba, se u oltářů a obrazů konávaly tyto pobožnosti: křížová cesta, betlémská cesta, k radostem a k bolestem Panny Marie, k světcům, kteří žili a zemřeli v nevinnosti, ke světcům mučedníkům a kajícníkům. Na dvoře pak pobožnost na Svatých schodech (foto viz část 9-4).    Každý kostel je v určitém smyslu slova učebnicí historie. Následující řádky vás o tom přesvědčí na příkladu poutního kostela na Hoře Matky Boží u Králík. Každý z 10 oltářů představuje jiné historické období počínaje 1. stoletím našeho letopočtu, kdy žila Panna Maria, jíž je věnován hlavní oltář, přes první staletí římských prvomučedníků, až např. po misionáře sv. Františka Xaverského, který působil v 16. století či sv. Jana Nepomuka Neumanna žijícího v 19. století.    Kostel Nanebevzetí P. Marie byl po požáru vyzdoben v renesančním historickém slohu (historický sloh provázel období 19. stol. a napodoboval všechny dosud známé slohy, v našem případě renesanční). Oltáře neprováděli zdejší řemeslníci, ale redemptorista Schmanzl - akad. malíř - z Tyrol vypracoval návrhy a práci provedla firma Ulrich - Grődental z jižních Tyrol.    1. Nad svatostánkem je milostný obraz P. Marie, pokrytý stříbrem, perličkami a zlatým náhrdelníkem. Obraz je vyjímán k uctívání poutníkům pomocí výtahu nad oltářem. Na oltáři v záři zlatých paprsků je nesen dvěma anděly. Malí andílci nesou nad obrazem mariánský znak. Po stranách milostného obrazu jsou sochy sv. Anny a Jáchyma - rodičů P. Marie. V horní části oltáře je obraz korunovace P. Marie od prof. Richtra z Kladska. Nad ofierovými vchody jsou andělé, jeden nese znak P. Marie a druhý kříž, znak Kristův. Celý oltář se topí v záplavě květin, které nádherně oživují až trochu přísný německý styl.    2. Obětní stůl byl postaven v r. 1995 za P. Blažka. Klaním se s úctou i hrdostí nad důstojností zdejšího Spasitelova eucharistického příbytku a děkuji P. Marii za všechny přímluvy u svého Syna, kterými nám tak často neúnavně celá staletí pomáhá.    3. Menší boční oltář vpravo je zasvěcen sv. Josefu. Po bocích mu stojí sv. Petr (klíče) a Pavel (meč). Na oltáři je malý obrázek sv. Terezie z Avilly (1515-82) - zakladatelky řádu bosých karmelitánek. Prozrazuje ji karmelitánský oděv, kniha pravidel řádu a paprsky, kterými je zasažena, připomínají její mystické zážitky.    4. Kaple vpravo vpředu sv. Peregrina (1265-1345). Byl členem řádu Servitů, neustále připraven k pokání. Kristus mu uzdravuje zraněnou nohu. Freska na stropě znázorňuje jeho povolání k řádu.    5. Boční oltář vpředu vpravo patří sv. Klementu Maria Hofbauerovi (1751-1820). Narodil se u Znojma. Čech po obou rodičích. Otec si pouze módně změnil jméno Dvořák na německé Hofbauer. Matka Anežka, rozená Lepší, bývá Němci nazývána Agnes Lebisch. Se svým společníkem Tadeášem Hűblem, rodákem z Dolní Čermné u Lanškrouna pod rybníkem, jen kus odtud, přenesli řád redemptoristů na sever od Alp. Po stranách oltáře jsou svatí Cyril a Metoděj - patroni Evropy (9. stol.).    6. Prostřední oltář vpravo sv. Terezičky. Byla to karmelitánka, zemřela ve 24 letech r. 1897. Na oltáři je skupina sedmi zakladatelů řádu servitů. R. 1233 sedm Florenťanů vytvořilo společenství. Byli to Bonfilius, Bonajuncta, Menattus, Amideus, Hugo, Sostenens a Alexis. Servité jsou žebravým řádem s řeholí sv. Augustina. Je rozšířen v Evropě, Africe, Austrálii a Severní a Jižní Americe. Jejich řád na Hoře Matky Boží působil od založení poutního místa do r. 1883. Po pravé straně je sv. Vojtěch (956-997), druhý biskup pražský (prvý byl Sas Dětmar). R. 1965 byl prohlášen hlavním patronem pražské arcidiecéze. Vlevo je socha sv. Norberta (1080-1184), zakladatele řádu premonstrátů. Je pochován v Praze na Strahově.    7. Boční oltář vzadu vpravo sv. Alžběty Uherské (1207-31). Narodila se na Děvíně u Bratislavy jako dcera uherského krále. Provdaná jako německá kněžna sloužila chudým a nemocným. Zemřela ve 24 letech. Vpravo je svatý Antonín Paduánský (1195-1231), františkán, velký kazatel, současník sv. Františka z Asissi (na rukou mívá Ježíška). Vlevo je socha sv. Františka Xaverského (1506-52), apoštola Indie a Japonska. Ve skříňce je soška Pražského Jezulátka. Jezulátko je velmi uctíváno v latinských zemích. Originál je na Malé Straně v Praze u P. Marie Vítězné, kam se mu chodí klanět králové i prezidenti.    8. Za poslední lavicí stojí kříž a pod ním je soška P. Marie. Je to ona soška, kterou nosívaly děti v procesí na Horu ke studánce P. Marie, než byl postaven zdejší kostel. Býval mezi nimi zakladatel chrámu T. J. Becker.    9. Postranní oltář vedle vchodu sv. Gerharda Majelly, redemptoristy (1726-55). Měl mimořádný dar konat různá proroctví, dokonce zázraky. Na obraze je znázorněn při jednom z nich, kdy se jeho tělo povzneslo od země. Socha vpravo představuje sv. Karla Boromejského (1538-74), kardinál z Milána, velmi nadaný člověk, který do své práce dával všechnu energii. Zemřel vyčerpán ve 46 letech. Vlevo je socha sv. Aloise Gonzagy (1568-91), který ošetřoval nemocné morem a sám se nakazil. Zemřel 21 let stár.    10. Oltář uprostřed Bolestné Matky Boží. Obraz je malován na ebenovém dřevě (jinak jsou sochy i oltáře ze dřeva limbového). Po stranách jsou sochy sv. Magdaleny a sv. Filomeny. Sv. Magdalena je nám poměrně známá, ale sv. Filomena je dnes skoro zapomenuta. Její jméno je v římských katakombách zapsáno mezi ostatními mučedníky, tam pochovanými, ale není jisté, zda nápis nevznikl složením dvou slov. Je to důkaz, jak se církev snaží ctít historickou pravost. Ještě naši rodiče sv. Filoménu ctili a konali k ní pouti do Koclířova u Svitav nebo do Sloupnice u Ústí nad Orlicí. Na tomto i protějším oltáři servitů jsou symboly evangelistů: okřídlený člověk, býk, lev a orel.    11. Oltář vlevo vpředu sv. patronů českých. Uprostřed obraz sv. Jana Nepomuckého (zemřel 1393), mučedníka pro zpovědní tajemství. Vlevo je sv. Václav (907-929), český kníže zavražděný bratrem v době upevňování českého státu, vlevo sv. Ludmila - babička sv. Václava pokřtěná sv. Metodějem, zabita a příkaz své snachy. Fotografie vpředu - sv. Jan Nepomuk Neuman z Prachatic, biskup ve Filadelfii v Severní Americe. Zemřel r. 1860 vyčerpáním přímo na ulici.    12. Kaple vlevo vpředu Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Na oltáři je socha Krista a jeho milující Srdce. Freska na stropě sv. Juliany z Falkonieru ( 1270-1341) zakladatelky řádu servitek. Freska je původní, ještě z výzdoby před požárem. Juliana byla neteří zakladatele mužské větve řádu. Před smrtí prý už nemohla pozřít Nejsvětější Svátost, prosila proto, aby jí byla položena v šátku na hruď. Nejsvětější Svátost pak zmizela. Když Juliána zemřela, kříž vytištěný na Hostii byl nalezen otisknut na její hrudi.    13. Pilíř sloupu nese sochu sv. Anežky Přemyslovny (1211-82). Dcera krále Otakara I., teta Přemysla Otakara II. Zřekla se života v blahobytu a stala se členkou přísného řádu klarisek, který do Prahy přivedla. Založila špitál na Františku v Praze na Starém Městě.    14. Malý boční oltář vlevo na vítězném oblouku sv. Alfonze z Liguori (1696-1787), zakladatele řádu redemptoristů. V 16 letech doktor práv, brzy na to věhlasný advokát. V 26 letech však prohrál proces pro jemu neznámou formalitu. Cítil, že Bůh jej chce jinde. Při návštěvě nevyléčitelně chorých poznal, že se má plně odevzdat Bohu. Za 3 roky přijal kněžství. Šest let vedl misie na venkově. Položil tak základy laického apoštolátu na vesnicích. V 36 letech založil řád. Ve stáří předal své úkoly členům řádu a napsal "Morální teologii". Papež mu však nařídil převzetí diecéze poblíž Neapole. Biskupem byl ještě 13 let. V 79 letech se stáhl do ústraní, aby se připravil na smrt. Byl totiž velmi nemocen. Protrpěl však ještě dalších 12 let a zemřel 91 let stár. Po stranách jsou sochy redemptoristů sv. Klementa Maria Hofbauera a Gerharda Majelly. Obraz dole představuje P. Marii ustavičné pomoci.    15. Kazatelna Na vrcholu je socha Krista. Pod stříškou je holubička, symbol Ducha Svatého. Po stranách jsou plastiky čtyř velkých západních církevních Otců. Bývají znázorněni s knihou. Je to sv. Augustin (354-430)- biskup, jeden z nejnadanějších kazatelů všech dob. Zemřel při obléhání svého města Vandaly. Jeho život se změnil po vyslechnutí kázání dalšího církevního Otce sv. Ambrože (339-397) - jeho atributy jsou holub, úl nebo klobouk včelaře, model kostela nebo kolébka. Proslavil se nejen jako učitel, ale také jako tvůrce hymnů - chvalozpěvů. Sv. Jeroným (340-420)- z pověření papeže přeložil do latiny Písmo Svaté. Mívá klobouk kardinála, dlouhý vous a lva, kterého prý vyléčil. Narodil se v Chorvatsku a zemřel v Betlémě. Sv. Řehoř - papež (540-604). Za jeho vlády přijaly křest národy Anglie, Španělsko a Lombardie, která zaujímala vládu téměř nad celou Itálií.    16. Varhany. Mají skříň vytvořenou spolu s oltáři v chrámě ve slohu historickém - renesančním. Ovšem nástroj prošel r. 1984 generální opravou, takže mají nástroj nový, od firmy Žloutek - Kubát ze Zásady.    17. Kropenky v rukou andělů - dílna J. Pacáka z r. 1730. JABLONNÉ V PODJEŠTĚDÍ - BAZILIKA SV. VAVŘINCE A SV. ZDISLAVY [22]    Historie:    Klášter dominikánů Jablonné v Podještědí byl založen před rokem 1250 zbožnými donátory panem Havlem zrodu Markvarticů a jeho manželkou paní Zdislavou. Nynější barokní chrám - bazilika minor sv. Vavřince a sv. Zdislavy, vystavěná nad hrobem světice podle projektu Jana Lukáše Hildebrandta, byla vysvěcena 4. srpna 1729. Farnost k ní byla přenesena po zrušení kláštera císařem Josefem II. roku 1788 a po požáru města v témž roce. Dominikáni zajišťovali duchovní správu až do roku 1810, kdy jejich přítomnost ve městě končí. Klášterní život byl obnoven na žádost litoměřického biskupa Mons. Antonína Webera v roce 1946.    Rok 2002 je jubilejním rokem - 750. výročí úmrtí sv. Zdislavy.    Historie Jablonného v Podještědí [23]    V době kolonizace, prováděné od 12. stol. přicházeli do nově zakládaných osad mimo slovanských i němečtí kolonisté. S tím souvisí i pronikání rodu Markvarticů do Podještědí. Výraznou postavou tohoto rodu byl Havel z Lemberka, který ve 40. letech 13. stol. patřil k důvěrníkům krále Václava I. V únoru 1249 se v Jablonném sešli spojenci krále Václava I. k rozhodujícímu tažení proti Přemyslu Otakaru I.    Havlův podpis na listině s označením "de Yablonni" je vlastně první prokázaná zmínka o městě, které v té době již zřejmě existovalo. Jablonné se začalo měnit na město a to i díky výhodné poloze na obchodní cestě ze Žitavy do Prahy a na několik staletí se stalo i významným obchodním a celním místem.    V blízkosti města si vystavěl Havel své opevněné sídlo hrad Lemberk a po roce 1250 založil se svou manželkou Zdislavou z Křížanova v Jablonném klášter tehdy nové dominikánské řehole. Zdislava vynikala léčitelským uměním a milosrdným srdcem, sama se obětavě starala o chudé nemocné.    V následujících staletích město střídalo majitele - po pánech z Lemberka přišel rod Berků z Dubé, dále Vartenberků a zpět do držení Berků, a to až do roku 1706.    Za husitských válek zůstala většina severočeské šlechty, včetně Berků z Dubé a Vartenberků, věrná císaři Zikmundovi. Proto již od počátku válek směřovaly pravidelné husitské nájezdy do severních Čech. Mnozí šlechtici však v průběhu válek, aby se vyhnuli plenění, přešli na stranu husitů, roku 1428 s nimi navázal také kontakty Jan z Vartenberka.    V 16. stol. měnilo Jablonné uvnitř berkovského rodu několikrát majitele, došlo však k uklidnění poměrů a obohacení města novými stavbami: špitální kostel sv. Volfganga, zámek Nový Falkenburk, nový pivovar, roku 1596 byla zřízena škola a roku 1699 byla zahájena výstavba chrámu sv. Vavřince.    V průběhu třicetileté války utrpělo město velké škody, roku 1623 byl z Jablonného vypuzen poslední protestantský duchovní a začala tvrdá rekatolizace. Současně město trpělo ničivými průchody vojsk, mnohé cennosti byly odvlečeny zejména do Švédska.    V 80. letech zahájili dominikáni přestavbu svého zchátralého kláštera. Majitel panství, hrabě František Antonín Berka, poslední mužský potomek slavného rodu s vědomím, že nemá komu odkázat své bohatství, významně finančně podporoval stavbu velkolepého klášterního chrámu sv. Vavřince. Přestože po jeho smrti (1706) nebyla u nástupců, hlavně Pachtů z Rájova, již ochota dokončit dílo s původní zamýšlenou velkorysostí, vznikla stavba, která patří k nejvýznamnějším svého druhu v Čechách. Za josefínských reforem byl v roce 1788 zrušen dominikánský klášter a téhož roku postihl město zničující požár - v centru města zůstalo stát jen asi 10 domů. - Obnovu města po požáru narušovaly průchody vojsk za napoleonských válek - Prusů, Rusů, Francouzů, Poláků a Rakušanů. Jablonné navštívil, byť jen na chvíli Napoleon Bonaparte, stalo se tak 19. srpna 1813 při jeho pobytu v Žitavě. - Osobitým způsobem zasáhla do osudů města 1. světová válka, kdy již od listopadu 1914 byl na okraji města vybudován zajatecký tábor, ve kterém byli internováni převážně Rusové (celkem 14 000).    Poválečný vývoj se příliš nelišil od ostatních městeček v pohraničí. Byl zahájen pokusem o odtržení pohraničních území a zřízení tzv. Provincie Deutschböhmen, v jejíž zemské vládě byl i zdejší rodák Kraus. Konec této epizody učinil až příchod československého vojska do Jablonného v prosinci roku 1918. Ke konci druhé světové války přicházeli do Jablonného uprchlíci jak z východních území, tak i z rozbombardovaného Německa. Poválečná léta byla pro město obdobím velkých změn. Textilní průmysl byl nahrazen sklářským. - Po roce 1989 byla utlumena zemědělská výroba, postupně se začíná rozvíjet cestovní ruch, čemuž značnou měrou přispívá i otevření turistické cesty stezky mezi Českou republikou a Německem. SVATÝ KOPEČEK U OLOMOUCE - PALÁDIUM HANÉ [24]    Milostný obraz Panny Marie s děťátkem Ježíškem je uctíván na Svatém Kopečku u Olomouce od roku 1632. Nejdříve byl umístěn v kapli postavené olomouckým měšťanem Janem Andrýskem a v roce 1677 už v novém chrámu, který nechali vybudovat premonstráti z Hradiska.    Kdo obraz novému poutnímu místu věnoval, kdy a kým byl vytvořen, na to se dá těžko odpovědět. Jednu domněnku vyslovil opat Norbert Želecký z Počernic ve svém díle "Mons praemonstratus" z roku 1860, píše: "… nežli Svatá Hora byla fundátoru ukázána, musel (obraz) tam v lese skrytý býti… v nějakém zpráchnivělém stromě aneb v husté zarostlině odpočívat, na též Svaté Hoře vyhotovení rezidence časem svým očekávajíce." Je také možné, že obraz věnoval nové kapli opat Maxmilián Pracher (opatem byl v letech 1628-1635) z inventáře kláštera Olomouc-Hradisko.    Války, různá nebezpečí a ruce nepoctivců poznamenaly vnější vzhled obrazu. Kamenná deska byla značně poškozena, jen horní část postavy Madony a Ježíška zůstala bez porušení.    Za švédské okupace Olomouce v letech 1642-1650 hrozilo poutníkům v lesích kolem původní kaple nebezpečí, proto poutě v té době ustaly. - V roce 1645 byla kaple dokonce švédským důstojníkem zapálena. Při tomto požáru byl obraz patrně poprvé poškozen. Ze sutin však byl zachráněn a po obnově kostelíku v letech 1652-1656 opět postaven na hlavní oltář. - V roce 1704 z obavy před vpádem cizích vojsk na Moravu byl obraz uchováván v klášterním kostele Panny Marie na Hradisku.    21. září 1732 byl korunován papežskými korunkami a vsazen pevně do rámu pod stříbrným baldachýnem nového hlavního oltáře. Po vstupu Prusů do Olomouce v říjnu 1741 byl opět přenesen na Hradisko. Během následujícího roku podnikla pruská vojska dvakrát vpád na Svatý Kopeček. V roce 1748 byl k obrazu zavěšen zlatý řetěz se zlatým srdcem, dar císařovny Marie Terezie, která se svým manželem navštívila poutní chrám.    V květnu 1758 pro nové pruské nebezpečí, kdy byla obléhána Olomouc, byl obraz znovu uložen na Klášterním Hradisku. - 18. srpna 1784 rozhodnutím císaře Josefa II. byly klášter Hradisko i rezidence premonstrátů na Svatém Kopečku zrušeny.    Období 1785-1846 bylo pro poutní kostel i pro milostivý obraz velmi kritické. - 15. srpna 1909 byl obraz z pevného rámu vyňat, uložen do kovové skříňky a pod stříbrný baldachýn jen zasouván. Několikrát do roka je snášen dolů k uctění. - V noci z 19. na 20. srpna 1919 byl obraz oloupen o korunky, šperky i všechno zlato a vhozen do obilného lánu pod kostelem. Je možné, že se tehdy ulomil levý dolní roh obrazu. - Po roce 1924 byly pořízeny nové korunky a nové umělecké obložení obrazu. Naposledy byl uchráněn 6. května 1945, kdy byl kostel ostřelován. Tehdy dostal chrám 60 zásahů, milostný obraz byl schován v trezoru ve zdi staré zákristie.    V roce 1978 byl odborně restaurován akademickým sochařem a restaurátorem K.Stádníkem. Podklad obrazu je modrý a po celé desce jsou rozesety malé šesticípé hvězdy, Ježíšek a Panna Maria mají kolem hlavy svatozář.    Začátkem března 1995 bylo Vatikánem potvrzeno, že Svatý otec Jan Pavel II. po kanonizaci Jana Sarkandra a Zdislavy z Lemberka na neředínském letišti v Olomouci navštíví Svatý Kopeček, kde se setkal s mládeží. Olomoucký arcibiskup Jan Graubner na prosbu svatokopeckých premonstrátů požádal Svatého otce, aby korunky, které v roce 1924 nahradily původní, ztracené a které nebyly posvěcené, papež požehnal. Svatý otec je dne 21. května 1995 před zraky mnoha tisíc mladých lidí korunky posvětil, vlastnoručně korunoval a milostný obraz Panny Marie Svatokopecké políbením uctil a pak vstoupil do baziliky, aby se modlil. Před bazilikou minor ho shromážděná mládež vítala skandováním věty, která vešla do papežova slovníku a kterou příležitostně pro Čechy a Moravany při setkáních opakoval: "Otče, Svatý Kopeček - plný je tvých oveček!" SVATÝ HOSTÝN [25]    je nejnavštěvovanějším poutním místem na Moravě a po Velehradě také nejpamátnějším. Již po tři století je hostýnská hora (735 m n.m.)se svou mariánskou svatyní (Basilica minor) cílem tisíců poutníků, kteří zde nacházejí útočiště ve svých životních strastech i potřebách.    Četné archeologické průzkumy prokázaly osídlení tohoto místa již ve starší době kamenné. Pozornosti však neuniknou zbytky opevnění (celkový obvod přes 1 800 metrů) tzv. laténské kultury, jejímiž nositeli byli Keltové. Výzkumy potvrdily domněnku, že Hostýn byl (po Starém Hradisku u Protivanova) druhým keltským oppidem na Moravě.    V poutní bazilice Nanebevzetí Panny Marie stojí nad hlavním oltářem socha Panny Marie v životní velikosti s Ježíškem, který metá blesky, určené Tatarům zobrazeným dole. Tito krutí nájezdníci na počátku 13. století ohrožovali Evropu a v roce 1241 vpadli také na Moravu, kde vraždili a drancovali. Lidé hledali pro sebe a svůj nejskromnější majetek útočiště v lesích a na horách. Podle pověsti byli ti, kdo se uchýlili na Hostýn, zachráněni přímluvou Panny Marie, která bleskem zapálila ležení divokých nájezdníků. Písemné záznamy o Hostýně pocházejí především od jezuity Bohuslava Balbína. Podle legendy došli na Hostýn také slovanští věrozvěstové Cyril a Metoděj, kteří zde rozmetali pohanské obětiště a postavili mariánskou kapli.    V díle Jiřího Crugeria Sacri pulveres z roku 1669 čteme, že lidé zachráněni při tatarském vpádu postavili z vděčnosti na hostýnském vrchu sochu Panny Marie Ochranitelky. Až do třicetileté války stával na Hostýně kostelík zasvěcený Panně Marii, který byl hojně navštěvován poutníky. Na příkaz nekatolických majitelů panství byl však zbořen.    Dnešní bazilika má svůj počátek ve velkolepé stavbě, kterou financoval Jan z Rottalu a jeho potomci. Základní kámen byl položen v roce 1721. Dokončenou stavbu slavnostně posvětil olomoucký biskup Ferdinand Julius Trojer 28. července 1748. Od té doby byl chrám několikrát zničen a celá hostýnská hora opuštěna. Císařským nařízením Josefa II. z roku 1784 byl chrám prohlášen za zbytečný a poutě zakázány. V první polovině 19. století začali věřící organizovat sbírku na opravu chrámu, který byl znovu posvěcen v roku 1845.    Socha Panny Marie Svatohostýnské    Původní obraz Panny Marie Ochranitelky byl zničen v roce 1620, pozdější obraz, od rodiny Rottalů, byl přenesen do kostela v Bystřici p. H. a nahrazen nynější sochou Panny Marie od brněnského sochaře Benedikta Edeleho. - Pojetí Panny Marie Vítězné je ojedinělé v celém světě. Naši krajané v zahraničí uctívají Pannu Marii Svatohostýnskou, čímž si uchovávají náboženské i citové pouto se svou původní vlastí. - Vítězná Ochránkyně Moravy je ochránkyní nás všech.    Matice svatohostýnská    Ke konci 19. století bylo z podnětu A. C. Stojana ustaveno Družstvo svatohostýnské, na jehož činnost navázala v roce 1895 Matice svatohostýnská. Jejím hlavním úkolem bylo vybudování noclehárny pro poutníky.    V současné době má matice přes sedm tisíc členů. Úkolem tohoto sdružení je především uchování křesťanského rázu Svatého Hostýna jako významného poutního místa a zároveň kulturní památky pro další generace.    Matice společně s duchovní správou zajišťuje opravy, správu a údržbu budov a zajišťuje investice do dalších objektů na Svatém Hostýně. Matice poskytuje služby návštěvníkům našeho poutního místa, zejména ubytování a občerstvení, vydává Listy svatohostýnské, informuje poutníky i turisty prostřednictvím internetu a v neposlední řadě zajišťuje výchovně vzdělávací činnost ve spolupráci s duchovní správou.    Návštěvníci poutního místa mají možnost navštívit překrásnou přírodu Hostýnských vrchů v blízkém okolí (např. Skalný, Tesák, rázovitou Rusavu nebo Rajnochovice).    K Ochránkyni Moravy na starobylý Hostýn [26]    Kopce, které byly posvátné již za pohanských předků, jsou často opředeny pověstmi o zázračných událostech či uzdraveních. Tak je tomu i v případě Hostýna, který byl též od nepaměti kultovním místem. A již dlouho před Bílou horou zde v lidu zakořeněná tradice zázračného vítězství Moravanů nad mongolskými vetřelci vyústila v postavení svatostánku. I letos se k nejnavštěvovanější svatyni na Moravě vydají zástupy poutníků.    Hostýnské vrchy jsou západní částí vrchů Vsetínských, a tedy i výběžkem moravskoslovenských Karpat. Z nížin po obou březích řeky Moravy působí hora Hostýn (736 m) s poutním kostelem na temeni jako pozdrav jiného světa - svěžejšího, podmanivého světa hor. Projet od Přerova Dřevohosticemi a Křtomilem, pak úhledným městečkem Bystřicí a prudkým stoupáním k Hostýnu znamená vnořit se do horských lesů povětří Valašska. A za tím jezdí již od pradávna rekreanti. Jejich centrem je "malířská vesnička" Rusava, vzdálená od Hostýna pět kilometrů. Nevyhýbají se však ani Bystřici pod Hostýnem, kde stojí za to zhlédnout městské muzeum či loudonovský zámek - sídlo rodu tereziánského generála, zvěčnělého ve staré vojácké písni i se svou bílou čepicí.    Dějiny bystřického kraje    Dějiny Bystřice jsou i dějinami celého hostýnského kraje. Jak to bylo s Hostivítovou svatyní, kázáním svatých Cyrila a Metoděje na jejím bývalém místě i zázračným vítězstvím Jaroslava ze Šternberka nad Džingischánovými hordami, není doloženo - o zachránění Moravy před Mongoly se však zachovala pověst, které se chopil Václav Hanka v Královédvorském rukopise. Pravděpodobné též je, že již před rokem 1300 se na jantarové stezce pod Hostýnem nacházela trhová ves.    Teprve od roku 1368 promlouvají letopisy: Roku 1368 převedl Albert ze Šternberka Bystřici do vlastnictví Bočka z Kunštátu, který bez povolení zeměpána postavil na východ od Hostýna v údolí Bystřičky hrad Obřany. Hrad byl součástí zemského obranného pásma, táhnoucího se od Štramberské trúby přes Hukvaldy, Starý Jičín, Helfštýn, Šaumburk, Zbřáč, Obřany, Chlum, Křídlo, Lukov až k Uherskému Hradišti a ke Strážnici. V roce 1415 byla Bystřice v držení rytíře Smila z Kunštátu, který ji se souhlasem krále Václava IV. přenechal Milotovi z Tvarkova. Milota se podílel na stížnosti proti uvěznění Mistra Jana Husa adresované kostnickému koncilu. Během dalších 150 let se na Bystřicku vystřídala řada držitelů.    V roce 1544 se v listinách poprvé objevuje jako přívlastek "pod Hostýnem". V témže roce uděluje král Ferdinand I. městu právo těžit stříbro. V té době se mluví i o kapli pod vrcholkem kopce, zasvěcené zachránkyni Moravy před mongolským jhem. Bystřici zaznamenává i mapa Moravy od Jana Amose Komenského. Roku 1620 vypálili město Lisovčíci - polští Černí kozáci, kteří spěchali k Vídni na pomoc císaři. Václav Bítovský z Bystřice se stal vůdcem stavovského povstání proti Habsburkům na Moravě. V boji proti císaři pokračoval po útěku za hranice i jako švédský důstojník. Zajat ve Slezsku a převezen do Brna, byl před radnicí sťat a jeho hlava přibita na jednu z městských bran. Po potlačení valašského povstání postihly celý kraj kruté tresty a exekuce. Konfiskovaná panství se dostala do vlastnictví šlechtických rodů věrných císaři: Bystřice pod Hostýnem připadla Lobkovicům, kteří ji roku 1650 prodali štýrské hraběcí rodině Rottalů. Ta vystavěla dole ve městě nový kostel, rozšířila a přestavěla v barokním slohu chrám na Hostýně a založila obce Rusavu a Rajnochovice. Zvelebovací úsilí Rottalovců bylo přerušeno vpádem Turků, kteří zpustošili město a odvlekli mnoho měšťanů do otroctví. Poté, co Rakousko ztratilo na bitevním poli "diadém z koruny království českého" - Slezsko, dostalo se roku 1742 vítězné pruské vojsko i do Bystřice. Prusové Bystřici znovu obsadili za prusko - rakouské války v roce 1866. Tehdy město dokonce přejmenovali na Nové Prusko. Z bystřického zámku řídil maršál Friedrich Wrangel vojenské operace na celé Moravě. Obyvatelstvo ze širokého okolí hledalo úkryt v horských lesích...    Historie poutního chrámu na Svatém Hostýně    O poutním místě se z dob před rokem 1620 dochovalo málo zpráv. Ví se o kapli, kterou před rokem 1550 rozšiřoval Burian Žabka z Limberka.    Původní obraz Panny Marie - zachránkyně Moravy, uctívaný poutníky v kapli, nechal zničit luterán Václav Bítovský z Bystřice.    Lobkovicové tradici poutí na Hostýn obnovili. Účinnou rekatolizaci však na svém novém panství zahájili teprve Rottalové. U jistého Friedricha Eisensteina v Německu nechala Marie Rottalovna pro hostýnskou kapli namalovat nový obraz - výjev, jak Panna Maria Vítězná pošlapává dobyvačný půlměsíc a obrací vetřelce na útěk. Dílo, které později doplnil stříbrný reliéf, se dnes nachází dole v bystřickém kostele.    Aby stačila rostoucímu počtu návštěvníků, musela se mariánská kaple neustále rozšiřovat. Uvádí se, že v čele procesí chodíval sám svatý Jan Sarkander. Pro Rottalovce byla péče o Hostýn věcí rodové cti i prestiže. Roku 1721 položili základní kámen ke stavbě velkolepého chrámu, který projektoval kroměřížský architekt italského původu Ignác Cyrani a provedl holešovský stavitel Thomas Sturm. Stavbu pozdržely války o rakouské a španělské dědictví, a tak mohl být chrám P. Marie Vítězné a jejího Nanebevzetí vysvěcen teprve 28. července 1748. Důležitým symbolem poutního místa je i pramen zázračné, uzdravující vody. Tryská ze skály na západním svahu přímo pod chrámem. Podle dnes spíše potlačované tradice vytryskl k záchraně obležených křesťanů během tatarského obležení v roce 1241. V roce 1700 byla u vývěru skvělé vody postavena kaple. Víra v zázračnou moc hostýnské vody má ve zbožném moravském lidu hluboké kořeny podnes.    Do pravidelného rytmu poutí, procesí a polních prací zasáhl 24. září 1769 požár poutního chrámu, způsobený bleskem. Hned po opravě však stihla svatyni další pohroma: císařský výnos o zákazu všech poutí a zrušení poutních míst. Chrám byl odsvěcen, a dokonce i zbaven střechy. Přesto se poutníci spontánně vydávali i k zarůstající ruině. A po napoleonských válkách už množící se procesí nikdo nezakazoval. Od roku 1840 byly poutě povoleny i úředně. Trvalo dlouho, než se podařilo trosky chrámu restaurovat. Až při velkolepých oslavách 630. výročí hostýnského zázraku, v den Nanebevzetí Panny Marie 13. srpna 1891, došlo ke znovuvysvěcení chrámu.    Na Hostýn přišli jezuité a vznikla Matice svatohostýnská, která od barona Loudova zakoupila celý vrchol kopce i s okolním lesem, pastvinami a ubytovnou. Řád Tovaryšstva Ježíšova přivedl před první světovou válkou Svatý Hostýn k nebývalému rozkvětu - postavil hostinec, nové kaple, křížovou cestu a takřka 230 metrů dlouhé schodiště. Jeho monumentalita umocňuje architektonický a výtvarný dojem při pohledu na poutní chrám. Citlivě přitom harmonizuje nejen s ním, ale i s okolní přírodou. VELEHRAD [27]    Obec Velehrad patří k nejvýznamnějším poutním místům na Moravě, už od středověku byl spojován s metropolí arcibiskupa Metoděje a politicko - správním centrem Velkomoravské říše v 9. století. V důsledku archeologických nálezů však dnes usuzujeme, že velkomoravský Veligrad byl lokalizován v dnešním Starém Městě, které neslo v době založení kláštera tento název.    V katastru obce jsou archeologickými nálezy doložena osídlení z období neolitu (lid malované keramiky), střední doby bronzové (mohylová kultura) a mladší doby bronzové (lid popelnicových polí).    Počátky současného Velehradu sahají teprve na začátek 13. století, kdy zde vznikl první cisterciácký klášter na Moravě. Z iniciativy olomouckého biskupa Roberta, který rozhodl o volbě řehole a v roce 1204 vyjednal v Plasích vyslání mnišské komunity v čele s opatem Thicelinem, založil moravský markrabě Vladislav Jindřich klášter v blízkosti vesnice Veligradu (dnes Staré Město u Uherského Hradiště), od níž byl odvozen i jeho název. Mniši dorazili na Velehrad v listopadu 1205. Jako provizorium jim z počátku sloužil kostelík sv. Jana, který věnoval markrabě spolu s mlýnem a statkem o rozloze asi 200 jiter nově vzniklému klášteru.    Výstavba kláštera na jeho dnešním místě byla zahájena po stabilizaci klášterní komunity a po nezbytném ekonomickém zajištění. Zahájení výstavby kláštera lze datovat do druhého desetiletí 13. století. Rozsáhlý komplex kláštera, vybudovaný v pozdním románském slohu s vlivem rané gotiky byl dokončen ve 40. letech 13. století. Tvořil jej klášterní kostel Nanebevzetí P. Marie, vysvěcený 27. 11. 1228 biskupem Robertem, k jižní lodi připojený konvent a samostatně stojící opatský dům ve východní části. Areál chránila kamenná hradba s věžemi. Původní románskogotická stavba kláštera se nedochovala. Několikeré zničení a četné přestavby změnily jeho stavební i výtvarný charakter velmi podstatně. Pozůstatky architektonických prvků, objevené při archeologických výzkumech, jsou dnes zpřístupněny v expozici lapidária v podzemí velehradské baziliky.    Dnešní podobu získal velehradský klášter na přelomu 17. a 18. století, kdy byla zahájena rozsáhlá barokní přestavba, dokončená až ve 2. polovině 18. století. V průběhu stavebních prací došlo k radikální změně vzhledu baziliky. Kostel byl zkrácen zbořením předsíně a západního průčelí o 14 m, nové průčelí bylo opatřeno dvěma věžemi. Na výzdobě kostela pracovala řada umělců, kameník a mramorář Ondřej Allio, sochař a štukatér Baltazar Fontana, malíři Paulo Pagani a Ignác Raab.    Areál někdejšího kláštera s jedním z největších kostelů u nás patří k významným kulturním památkám dokládajícím vývoj architektury a výtvarného umění od pozdní doby románské až do současnosti. K barokním konventním budovám přibylo v r. 1900 spojovací křídlo, v jehož přízemí byl zřízen velký sál, tzv. Slovanská dvorana, dějiště mnoha cyrilometodějských oslav, shromáždění a unionistických sjezdů. V polovině 50. let byla vybudována administrativní budova ústavu sociální péče, sídlícího v klášteře, kterou bylo propojeno barokní jihovýchodní křídlo s tzv. zámečkem. Tím byl dokončen stavební vývoj celého areálu.    Cisterciácký klášter na Velehradě byl zrušen v roce 1784, klášterní budovy připadly náboženskému fondu, část objektů byla určena pro armádu a část pronajata. V roce 1837 bylo velehradské panství prodáno svobodnému pánu ze Siny, po jeho smrti přešlo na jeho dceru. V roce 1883 zakoupil panství Katolický podporovací spolek pro olomouckou diecézi a v roce 1890 došlo k obnovení kláštera řádem Tovaryšstva Ježíšova. Jezuité zde působili do roku 1950, znovu se vrátili počátkem 90. let 20. století.    V r. 1890 přicházejí na Velehrad jezuité, zřizují zde gymnasium a konvikt s názvem Papežská kolej Tovaryšstva Ježíšova na Velehradě. Areál prochází v letech 1935-39 rozsáhlou restaurací. V r. 1950 klášter opět zrušen, po čtyřiceti letech se r. 1990 znovu navrací řád Tovaryšstva Ježíšova (jezuité), aby v tomto významném poutním místě zajišťovali duchovní službu. Papež Pius XI. ocenil cyrilometodějský a unionistický význam Velehradu a r. 1927 udělil zdejšímu chrámu titul a výsady menší baziliky (bazilika minor). U příležitosti jubilea 1100. výročí úmrtí sv. Metoděje v r. 1985 věnoval papež Jan Pavel II. bazilice Zlatou růži. Tuto vysokou poctu obdrželo jen několik křesťanských chrámů na světě. A dne 22. dubna 1990 uskutečnila se zde návštěva hlavy římskokatolické církve papeže Jana Pavla II.   [28] Interiér velehradské svatyně je velkolepý a zapůsobí na návštěvníka mohutným dojmem. Bazilika má křížení s příčnou lodí a kopuli prosvětlenou lucernou vyvedenou na střechu; v pendetivech kopule jsou zobrazeni čtyři západní učitelé církve: sv. Augustin, sv. Ambrož, sv. Jeroným a sv. Řehoř Veliký. Presbytář s novorománským oltářem z bílého mramoru římské provenience z r. 1864 s obrazem Nanebevzetí Panny Marie pochází od Ignáce Raaba. Obětní stůl je dílem ing. arch. Tomáše Černouška a ak. sochaře Otmara Olivy. Po jeho stranách jsou umístěna sousoší sv. Petra a Pavla a sv. Cyrila a Metoděje.    Vlevo od presbytáře je kaple se sochou Božského Srdce Páně, odtud vchod do kaple Matky Unie zasvěcené myšlence znovusjednocení církve východní a západní. Je zde obraz Panny Marie s Ježíškem namalovaný podle starobylého byzantského obrazu z římské baziliky Santa Maria Maggiore, v níž papež Hadrian II. v r. 868 schválil slovanskou bohoslužbu. Kopii namaloval Emanuel Dítě r. 1919. Vpravo sakristie a kaple sv. Ignáce z Loyoly, zakladatele jezuitského řádu (žil v letech 1491-1556).    V příčné lodi vlevo je oltář sv. Benedikta, zakladatele nejstaršího mnišského řádu v západní Evropě (žil v letech 480-547), za oltářem vchod do královské kaple se sarkofágem olomouckého arcibiskupa Antonína Cyrila Stojana (žil v letech 1851-1923).    Boční kaple jsou otevřeny arkádami do prostoru hlavní lodě; od presbytáře levá strana: kaple sv. Petra, sv. Scholastiky (obě bez oltářů), před arkádami umístěny řezbářsky cenné chórové lavice; dále kaple sv. Václava s obrazem sv. Cyrila a Metoděje od polského malíře Jana Matějky (dar Poláků Velehradu v r. 1885), sv. Maří Magdaleny, sv. Cyrila, sv. Kateřiny (zde je umístěna korouhev věnovaná r. 1927 slovenskými poutníky, vyšitá ženami z Ciferu od Trnavy). Poslední kaple na levé straně je Všech svatých cisterciáckého řádu. Na pravé straně jsou kaple sv. Pavla, sv. Hedviky (obě bez oltářů), sv. Floriána, sv. Marie Egyptské, sv. Barbory; zde jsou dvě korouhve z r. 1885 - jedna je darem polských poutníků, druhá od našich krajanů v USA. Poslední kaple je zasvěcena sv. andělům.    Barokní valená klenba s lunetami se nachází přibližně v úrovni původní raně gotické klenby a zobrazuje výjevy z historie chrámu: zničení velehradského kláštera husity, obraz otevřeného nebe s Nejsvětější Trojicí a Nanebevzetí Panny Marie. Dále je tu zobrazen křest knížete Svatopluka, vykonaný podle barokní tradice sv. Cyrilem a Metodějem. V prostoru kruchty vidíme patronku církevní hudby sv. Cecílii dirigující nebeský chór. Architekta barokní přestavby neznáme, je to snad Giovanni Pietro Tencalla; stejně nejsou známi mnozí umělci, kteří se podíleli na vnitřní výzdobě. Uvádí se mramoráři Ondřej Allio, Jan Hagmiiller, sochaři Michael Mandick, Ferdinand Neumann, Viktor Kotrba, malíři Paul Pagani, Michal Willmann, sochař a štukatér Baldassare Fontana, malíři obrazů Jan Etgens, František Eckstein, A. Tchořová, Jan Poisl a další. Většina pláten pochází od jezuity Ignáce Raaba, který zde našel útočiště po zrušení jezuitského řádu.    Průčelí kostela s dvěma věžemi má bohatou sochařskou výzdobu. Nad barokním portálem jsou znaky zakladatelů, moravská orlice a český lev, a rovněž znak papeže Pia XI.    Základy původního kostela jsou částečně zpřístupněny v lapidáriu, což bylo umožněno zvýšením podlahy dnešního kostela při barokní přestavbě. Mimo baziliku nachází se gotická kaple zvaná Cyrilka s interiérem přizpůsobeným slavení východní liturgie a ikonostasem před hlavním oltářem.    "...při pohledu na mapu zjišťujeme nápadný výběžek hluboko na západ osídlený Slovany. V polovině prvního tisíciletí obývali veškeré kraje na sever od českých zemí rovněž Slované, promíšení stejně jako u nás s německými přistěhovalci ze západu. Žili zejména ve městech této oblasti. Ve 14. století byl mezi českými zeměmi a jejich severními sousedy jeden rozhodující rozdíl: zde i tam se obyvatelé domlouvali mezi sebou slovansky nebo německy, ale zatím co Češi vytvářeli už tehdy jazykově čistou kulturní tradici a česky psanou světskou i duchovní literaturu, sever se stal doménou pouze kultury německé. A německý jazyk přijali za svůj všichni jeho obyvatelé. Příčinou toho jsou nepochybně tradice, jejichž kořeny u nás je třeba hledat v díle slovanských apoštolů 9. století." (z přednášky R X. Halase v Basileji, "Dialog" XX1/1-93)    V posledním období stále většího významu nabývá poutní místo Velehrad s klášterem, kostelem a rozsáhlým komplexem pozůstatků románsko-gotických staveb. K mimořádné popularitě velehradského kláštera přispěla cyrilometodějská a velkomoravská tradice. Poprvé je místní ztotožnění kláštera s velkomoravským Veligradem obsaženo v Dalimilově kronice i v kronikách a legendách doby Karla IV. V období barokním, v době pobělohorské rekatolizace došlo k jejímu dalšímu obohacení. Další oživení tradice pak došlo od poloviny 19. století v souvislosti s miléniovými oslavami ( v letech 1863, 1869 a 1885).    Význam Velehradu v našich národních dějinách podtrhla i návštěva papeže Jana Pavla II. v dubnu 1990.    Dějiny obce jsou nerozlučně spjaty s klášterem. Jeho zrušení mělo řadu hospodářských, sociálních i kulturních důsledků pro poddané panství, které tehdy čítalo přes 9 500 osob. Klášterní dvory byly rušeny nebo pronajímány, část pozemků byla rozprodána, přičemž vznikaly i nové osady. Značná část obyvatel pracovala nadále na velkostatku, případně v panském mlýně, pivovaře a cihelně. Pivovar byl v provozu do roku 1910, cihelna pracovala po celou dobu první republiky, zrušena byla v roce 1948, pila v roce 1937.    Komplex kláštera s bazilikou Nanebevzetí P. Marie a sv. Cyrila a Metoděje    Nejvýznamnější památka obce. V roce 1927 byl kostel jmenován papežem Piem XI. titulární Bazilikou Menší. Kromě významných děl již vzpomenutých tvůrců patří k uměleckým skvostům varhany z poloviny 18. století, rekonstruované a doplněné v roce 1964 ( 5521 píšťal, 3 manuály a cca 90 hracích rejstříků se 4 volnými kombinacemi). V lodi kostela se nacházejí barokní chórové lavice, dílo mimořádné umělecké kvality, pocházející z přelomu 17. a 18. století. Hlavní oltář z kararského mramoru daroval kostelu v roce 1864 olomoucký arcibiskup kardinál Bedřich Fürstenberk. V Královské kapli byl v roce 1923 pochován olomoucký arcibiskup A. C. Stojan, jeho hrobku navrhl Klaudius Madelmayer, bronzovou plastiku vytvořil sochař Julius Pelikán. Interiér baziliky je vyzdoben četnými hodnotnými obrazy, korouhvemi, věnovanými krajany z USA, Slováky a Poláky. V křížení lodi kostela byl v roce 1985 vybudován nový obětní stůl, který je dílem ing. arch. Tomáše Černouška a akad. sochaře Otmara Olivy.    Kaple sv. Cyrila a Metoděje (lidově zvaná Cyrilka) dříve farní kostel Večeře Páně pochází z 1. poloviny 13. soletí. V 18. století byla přestavěna architektem Josefem Lippertem v novogotickém slohu, její současná podoba pochází z let 1859 - 1863. Počátkem 20. století byl interiér kaple upraven pro bohoslužby východního obřadu. POUTNÍ KOSTEL JMÉNA PANNY MARIE VE KŘTINÁCH [30]    Mariánské poutní místo ve Křtinách patří u nás k nejstarším. O jeho původu mluví několik legend. Jedna z nich říká, že zde ve 2. polovině 9. století působili a křtili slovanští apoštolové svatí Cyril a Metoděj. Proto starobylý název: údolí křtu (vallis baptismi). Odtud pak dnešní název obce: Křtiny. Snad tehdy křesťané navázali na nedaleké proslulé pohanské kultovní místo v jeskyni zvané Býčí skála.    První historické písemné zprávy jsou ze 13. století. Nejstarší je listina papeže Řehoře IX. (1237), který vzal Křtiny pod ochranu sv. Petra a svou. Další písemné zprávy z tohoto století mluví o Křtinách jako o hojně navštěvovaném a známém mariánském poutním místě. Křtinští poutníci byli dokonce obdarováni zvláštními odpustky, jak o tom svědčí listina biskupa-minority Antonína z roku 1299.    Hluboký osobní vztah ke Křtinám měl Jindřich z Lipé, jeden z nejvlivnějších šlechticů v době vlády Jana Lucemburského. Tento první muž po králi listinou z 1. prosince 1321 daroval křtinskému kostelu "vystavenému ke cti Panny Marie" mlýn a horu s lesem (Les o výměře 38 ha patřil kostelu až do roku 1949 - tedy více jak 6 století).    Milostná socha Panny Marie Křtinské, umístěná na hlavním oltáři, podle jedněch pochází ze 13. století, podle jiných z 1. poloviny 14. století. Podle některých je to snad dar Jindřicha z Lipé. O původu sochy kolují různé legendy. Starobylost sochy zdůraznil Jakub Tiehan v knize "Refugium peccatorum" (Útočiště hříšníků, z roku 1738). Podle něho socha vznikla v Palestině z kamene Mariina hrobu, odkud byla přenesena do Byzance a odtud za obrazoboreckých bouří do Uher a následně do Bukovinky. Zde ji opatrovali poustevníci. Roku 1210 byla přenesena z iniciativy zakladatele zábrdovického kláštera Lva z Klobouk do Křtin. V Bukovince je dodnes kaplička s nápisem: "Zde se r. 1210 zjevila Panna Maria Křtinská." Vypravuje o tom i starobylá křtinská píseň: "Pozastav se, můj poutníčku…". Socha je vytesána z tvrdého kamene, nově byla polychromována r. 1833. V baroku byly pro sochu zhotoveny císařské koruny, říšské jablko a žezlo - symboly nebeské vlády Krista a Panny Marie. Korunovační klenoty jsou vyřezány z lipového dřeva a představují hodnotné umělecké dílo. V r. 1997 byly sňaty, restaurovány a nově pozlaceny. Svatý otec Jan Pavel II. je při své návštěvě v Praze požehnal, a to dokonce dvakráte (25. a 26.4.1997). 31. srpna téhož roku se uskutečnila slavnost "Papežské korunovace".    Největší slávu zažilo poutní místo v 17. a 18. století. Tehdy se Křtiny staly centrem duchovního života celé Moravy. Ze slavných poutí té doby byla pouť organizovaná kardinálem Dietrichstejnem jako děkovná, kterou sám přivedl 15. dubna 1621. Dne 4. září 1645 se zde konala děkovná pouť Brňanů, kterou z města, jež se ubránilo při švédském obležení, přivedl statečný jezuita P.Martin Středa.    Protože Křtiny byly tak slavné a navštěvované, rozhodli se premonstráti, kteří zde působili od začátku až do doby Josefa II., (1784) postavit nový chrám. Měli šťastnou ruku. Vybrali si známého barokního architekta Giovanniho Santiniho. I když chrám nebyl postaven plně podle původního projektu, patří křtinské poutní místo k nejkrásnějším a největším, plným právem zvané "Perla Moravy". V jubilejním roce 1. května 2000 jsme slavili Velkou děkovnou pouť při příležitosti 250. výročí dostavby a benedikce kostela.    Návštěvníci obdivují vedle milostné sochy Panny Marie i nástropní fresky (celková plocha asi 3000 m2) od Jiřího Etgense. Křtinské fresky, to je jedna báseň či chorál, oslavující Pannu Marii. ŘÍMOV U ČESKÝCH BUDĚJOVIC [31]    Na jihu Čech, 17 km od Českých Budějovic, se nalézá významné poutní místo Římov. Nachází se na průsečíku silnice z Č.Budějovic do Dolního Dvořiště a dále do Lince se silnicí z Třeboně do Č.Krumlova. 2.7.2000 si připomínáme 350. výročí posvěcení římovské Lorety. Střed poutní svatyně zvláštního půvabu tvoří kaple Lorety obklopená ambity. Překrásná socha Panny Marie Loretánské upoutá každého příchozího poutníka svým milým pohledem. Barokní socha Panny Marie snědé pleti s Ježíškem na ruce a v šatech nádherně živých barev okouzlí všechny. Množství votivních děkovných cedulek a obrázků svědčí o vyslyšení proseb poutníků. Ambity kolem Lorety svým klidem přímo vybízejí k tiché meditaci. Nádvoří před ambity je chráněno staletými lipami. Největší z nich prý zasadil sám zakladatel poutního místa Jan Gurre. Kolem Římova je ve volné přírodě křížová cesta s 25 kaplemi, postavenými a vyzdobenými v tzv. "jihočeském lidovém baroku". Vznik poutního místa je už sám podivuhodný. O tom nám napsal v modlitebním sešitku "Pobožnost křížové cesty" (1940) římovský děkan František Gabriel:    "Krumlovští jezuité v 17. století (1626) obdrželi od knížete Eggenberga darem celé římovské panství, jehož vznik lze bezpečně klást do prvních dob osídlení tohoto kraje kmenem Dudlebanů. Krumlovský jezuitský pater Jan Gurre, lékárník, rodák z Brna, měl podivný sen: zjevil se mu P.Ježíš nesoucí kříž a s ním Panna Maria Bolestná a vyzvali ho, aby v Římově postavil Loretu a křížovou cestu. Tentýž sen měl i kapucín pater Alexius, který už jednou na pouti v Jeruzalémě byl. Tento se dohodl s P.Gurrem, že se ještě jednou vypraví do Svaté země a nakreslí si tam podrobný plán křížové cesty. Pak se podle tohoto nákresu dali oba kolem roku 1640 do stavby. P.Gurre měl na starosti stavbu Lorety (1648-1650) - kaple podle nazaretského domku, ve kterém podle podání přebývala Sv.Rodina a který prý byl od andělů přenesen do Loreta v Itálii. Loreta římovská také ve svém vnitřku přesně odpovídá Loretě v Itálii. Kolem Lorety postavili (1652-1658) ochozy čili ambity se 36 oblouky. Na vnitřních se nachází 36 obrazů na plátně, vyobrazujících celý život Panny Marie; proti nim jsou v obloucích na zdi namalovány obrazy nejpamátnějších poutních míst České země. Uprostřed na klenbách jsou symbolická vyobrazení četných mariánských invokací. K východní straně je přistaven barokní rotundový kostelík zasvěcený r. 1697 Duchu Svatému. P.Gurre je pohřben v římovské Loretě.    P.Alexius mezitím dohlížel na stavbu 25 kaplí křížové cesty (1648-1705), z nichž každá je jiná, první dvě uzavřené, jiné polootevřené, některé s obrazy, jiné se sochami. Celá křížová cesta má délku 6 km a vine se kolem Římova v krajině zvlášť k tomu vhodné; začíná kaplí "Loučení" a pokračuje kolem úrodných polí k "Večeři Páně", která na každého svými sochami v životní velikosti působí mohutně, prochází "Stádní branou" k lesu, kde je ukryta kaple zvaná "Pustá ves", v níž je znázorněn Kristus Pán se třemi nejmilejšími apoštoly. Kolem malé kapličky "Smutné duše" vystupuje přes potok na "Horu Olivetskou s Andělem", načež kolem "Chromého Žida" se svažuje k "Potoku Cedron", jenž v létě také vysýchá a přes který je postavena kaple "Cedron". Překračuje silnici (Třeboň-Č.Krumlov) a kol dvou menších kapliček se přibližuje do poříčí řeky Malše, podél ní se vine s kaplemi "Děvečkou" a "Malým Pilátem". Stoupá potom kolem mlýna k "Herodesovi" a odtud dosahuje hřbitova u kaple "Setkání". U "Veroniky" opouští silnici a zahýbá do stráně pod Římovem nad řekou Malší, prochází kaplí "Plačících dcerek" a dále "Šimonem" až na "Kalvárii". Sklání se pak kol kaple "Piety" dolů do lesa s "Božím hrobem", kde je tklivě a věrně znázorněno umučení Páně. Cesta pak spěje ke svému zakončení výstupem ke kostelu na prostranství "Pod lipami", kde u staleté mohutné lípy bývají poutní kázání a často i polní mše sv. pro poutníky."    (…) Dvě kaple na okraji Římova svědčí o zázračných uzdraveních, která se tam o poutích stala: v Horním Římově je větší kaple na památku uzdravení ochrnulé holčičky a u lesa za Římovem, na cestě, kudy chodívala procesí od nádraží Kamenný Újezd, stojí "Kamenná kaplička" na památku uzdravení slepého děvčátka. Bylo uzdraveno, když se poutníci ještě naposledy pohledem a písněmi loučili s Pannou Marií Římovskou. Panna Maria Římovská    [32] Významné poutní místo se nachází v krásném prostředí nad řekou Malší, 14 kilometrů jižně od Českých Budějovic. Loretánská kaple (Loreta - viz také část 9-4) v centru byla vystavěna v roce 1650 (její zvonice až roku 1891). Prostá stavba obdélného půdorysu je vyzdobena dvěma freskami z 18. století.    Kapli obklopují čtvercové ambity z let 1652 - 1658, otevřené arkádami. Klenby pokrývají nádherné fresky z let 1686-1689 (opravené r.1861 a v nedávné době). Představují náměty ze života Panny Marie a Krista, vyobrazení milostných obrazů a soch z různých poutních míst v Čechách i pohled na římovský komplex z doby před dostavbou a nápisy se jmény donátorů a daty. V ambitech jsou umístěny čtyři oltáře se sochami a obrazy svatých a pocházejícími z různých období mezi roky 1658 - 1750. V tomto prostoru jsou také výklenkové kaple (s obrazy a sochami světců), některé z nich jsou upraveny jako groty. Dále jsou zde čtyři zpovědnice z doby kolem roku 1740. Na východní straně ambitů se nachází kostel sv. Ducha, dokončený roku 1677. Jeho kazatelna a oltářní obrazy pocházejí z poloviny 18. století, novobarokní hlavní oltář z roku 1872.    V blízkém okolí Římova si mohou návštěvníci prohlédnout při procházce půvabné pašijové kaple vznikající postupně v období od roku 1658 do první čtvrtiny 18. století (roku 1835 ještě přibylo 18. zastavení). Kaplí je celkem 25, uvnitř jsou restaurované nástěnné malby. Řezbářskou a kamenickou výzdobu kaplí tvoří několik desítek dřevěných, kamenných a štukových soch. římovské ambity PANNA MARIA SVATOTOMSKÁ [33] (z kostela sv. Tomáše na Starém Brně)    Významné jsou i obrazy a sochy zaštiťující města, např. Panna Maria Svatotomská byla Ochránkyní či Paládiem města Brna.    Na podzim roku 1644 velitel vojsk švédské královny Kristiny Leonard Torstenson zvítězil nad Dány a porazil u Jankova císařskou armádu, kterou rakouský císař Ferdinand poslal Dánům na pomoc. Po tomto osudném obratu války v Dánsku a Německu nastal všeobecný zmatek. Torstenson chtěl dobýt Vídeň, která nebyla opevněna ani vojensky zajištěna. Švédská vojska ničila a pustošila země, drancovala a vypalovala vesnice a města, která se jim ze strachu vzdávala, a tak se Torstenson zjara r. 1645 dostal až na Moravu, poplenil značnou část země a směřoval k Brnu.    Brněnští se rozhodli, že se nevzdají a že budou hájit své město do posledního muže. Císař jmenoval velitelem města Brna hraběte Ludvíka Raduita de Souches, ale vojenskou ani žádnou jinou pomoc městu neposkytl.    Ihned poté, co se Ludvík de Souches ujal vedení, vešel s ním do spojení P. Martin Středa, tehdejší rektor jezuitské koleje, a ujistil ho, že Švédové sice Brno dobývat budou, nikdo ho však nedobudou.    Švédové přitáhli k Brnu v počtu 28.000 mužů. Obránců Brna bylo necelých 1500, z toho 389 cvičených vojáků.    Zatímco se ve městě a na hradbách bojovalo zbraněmi, chopil se P. Středa zbraně duchovní - vroucí modlitby k Panně Marii před jejím obrazem. Začalo se tam říkat, že v povětří nad kostelem brněnské koleje byl viděn člověk v jezuitském šatě, jak se modlí před Pannou Marií, která svým rozpuštěným pláštěm chrání město. Generál Torstenson prohlásil, že pokud 15.8.1645 Brno nedobude do 12. hodiny, pak se svým vojskem odtáhne. Den 15.8. se slaví Nanebevzetí Panny Marie. Útok byl tak rozhodný a silný a s nasazením všech prostředků, že Brňané v těchto těžkých chvílích byli nuceni se uchýlit ke lsti a začali poledne vyzvánět v 11 hodin. Švédové na toto znamení boje zanechali. Od těchto dob se v Brně vyzvání poledne o hodinu dříve. PALLADIUM MĚSTA BRNA [34]    Starobrněnská Madona - Panna Maria Svatotomská. Podle tradice tento obraz namaloval sv. Lukáš. Z Konstantinopole, kam se dostal zásluhou sv. Heleny, ho přenesl pozdější milánský biskup Eustorgius přes Janov do Milána. Císařem Friedrichem byl obraz darován českému králi Vladislavovi, který ho přenesl do Prahy. Další osudy obrazu jsou spojovány s Karlem IV., který jej podle kronik daroval svému bratru markraběti Janovi, a to v roce l356. Ten obraz pravděpodobně v roce 1373 věnoval brněnským augustiniánům. V současné době je obraz umístěn na "stříbrném" oltáři starobrněnské baziliky.    Augustiniánské opatství    Augustiniánský konvent založený v polovině XIV. století byl v roce 1752 papežem Benediktem XIV. povýšen do hodnosti opatství, které tvoří integrální část Řádu sv. Augustina. Opat, světoznámý badatel, zakladatel genetiky (viz též část 1-1) Johan Gregor Mendel, byl v pořadí šestým opatem. Nynější opat Lukáš Evžen Martinec je jedenáctým opatem od vzniku opatství. Potřeba založení opatství je pochopitelná mimo jiné i z té skutečnosti, že totiž brněnské biskupství vzniklo teprve v roce 1777. Opat jako osoba mající právo užívat pontifikálií (např. berlu, mitru, pektorál.) (viz též část 7-7 a 9-9) pak po celou dobu důstojně reprezentoval církev nejen v Brně, ale na celé Moravě. Nutno však připomenout, že prakticky po celou dobu existence augustiniánů v Brně jejich převorové měli výsadu nosit pontifikálie.    Augustiniáni v Brně    Od roku 1356 žijí a působí řeholníci řádu sv.Augustina v Brně. Zakládající listinu jejich brněnského kláštera vystavil moravský markrabě Jan Jindřich Lucemburský. Toto bylo potvrzeno v roce 1356 papežem a vzhledem k tomu, že Brno spadalo do správy olomoucké diecéze, olomoucký biskup vydal souhlas, aby na místě zvoleném moravským markrabětem byl vystaven klášter. Ten byl zřízen před brněnskými hradbami v blízkosti Rýnské brány (ústí do nynější Běhounské ulice). Nyní je znám pod názvem Místodržitelský palác. Z něj byli za josefinských reforem v roce 1782 přesídlení do bývalého cisterciáckého kláštera na Starém Brně.    [35] Někdejší augustiniánský klášter založil v roce 1350 markrabě Jan Jindřich Lucemburský, bratr císaře Karla IV. Klášterní kostel se měl stát posmrtným monumentálním sídlem moravských vladařů. Byl značně poškozen v průběhu třicetileté války. Nový barokní trojlodní chrám sv. Tomáše byl postaven v letech 1665-75 podle plánu Jana Křtitele Erny. Z původního inventáře se v kostele dochovala kamenná pieta z doby kolem roku 1385, patrně dílo Jindřicha Parléře. Nový pozdně barokní klášterní komplex byl vybudován podle plánů Mořice Grimma. - Portál bývalé klášterní prelatury - Místodržitelského paláce - s plastikami zakladatele kláštera, moravského markraběte Jana Jindřicha, a jeho syna Jošta je dílem J.L.Webera z let 1742-49. V současné době je v objektu umístěna stálá expozice volného umění ze sbírek Moravské galerie. Pamětní deska připomíná pobyt Napoleona I. v Brně v letech 1805 a 1809.    V roce 1868 byl zvolen augustiniánským opatem Jan Gregor Mendl, který v tomto klášteře objevil a formuloval teorii dědičnosti.    Augustiniánská thurnovská nadace    V roce 1653, tedy ještě v době, kdy augustiniáni sídlili v klášteře na nynějším Moravském náměstí, z odkazu brněnské šlechtičny Sibylly Polyxeny Františky z Montani, rozené hraběnky z Thurnu a Walsassina, vznikla nadace (známá jako Augustiniánská thurnovská nadace) k podpoře rozvoje hudby. Hlavním přínosem této fundace bylo významné obohacení tehdejšího brněnského hudebního i hudebně-pedagogického života. Činnost této fundace byla natolik rozsáhlá a závažná, že lze oprávněně říci, že v XVII. století augustiniáni dali Brnu opravdovou odborně vedenou hudební školu. V roce 1865 se stal jedním z fundatistů i mladičký Leoš Janáček, který později působil jako ředitel starobrněnského kůru.    [36] Bazilika Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně je právem označována klenotem gotické architektury na Moravě. Královská vdova, Eliška Rejčka, založila v roce 1323 při starším farním kostele Panny Marie klášter cisterciaček, zvaný Aula Sanctae Mariae, a nebo také klášter Králové. V roce 1782 na toto místo byli přesídleni řeholníci augustiniáni, kteří do tohoto data sídlili ve svém klášteře u kostela sv. Tomáše, na nynějším Moravském náměstí.    Od toho roku se tedy stává starobrněský klášter jejich novým domovem a zároveň opatskou rezidencí.    Gotický chrám Nanebevzetí Panny Marie vyniká z ostatních stavebních památek své doby nejen složitou a u nás ojedinělou půdorysnou skladbou, ale také v našich zemích neobvyklou stavební technikou jako architektura z režného, neomítnutého cihelného zdiva, kde se střídmě uplatňuje tesaný kámen. Tento chrám byl v XVIII. století výzdobou svého interiéru barokizován. Do tohoto období lze také zahrnout dostavbu barokních budov opatství.    V roce 1868 byl zvolen augustiniánským opatem Jan Gregor Mendl, který v tomto klášteře objevil a formuloval teorii dědičnosti.    V roce 1987 byl starobrněnský chrám papežem Janem Pavlem II. povýšen, a od té doby nese titul "Basilika minor".    Klášter byl působištěm řady významných osobností: opat Cyril František Napp (1782-1867); Antonín Thaller (1796-1843); František Matouš Klácel (1808-1882); František Tomáš Bratránek (1815-1884); Tomáš Eduard Šilinger (1866-1913); opat Jan (Johann) Gregor Mendel (1822-1884); Pavel Křížkovský (1820-1885); Leoš Janáček (1854-1928), stipendista thurnovské fundace a později ředitel starobrněnského kůru.    [37] JEŠTĚ NA KONCI MINULÉHO STOLETÍ měli skoro v každé brněnské rodině kopii obrazu Madony s Jezulátkem, který původně visíval v kostele svatého Tomáše. Je malován olejovými barvami na dřevě a je tak tmavý, že se Panně Marii říkalo Černá Madona svatotomská. Podle pověsti namaloval obraz svatý Lukáš. Císařovna Helena, matka Konstantina Velikého, ho pak dovezla ze Svaté země do Cařihradu. O několik století později dostal obraz král Vladislav, který jej dal uložit do své klenotnice na Pražském hradě. Tam byl uchován až do panování Karla IV. Když se Karel stal císařem, svěřil moravské markrabství svému bratrovi Janovi. Pod jeho správou začala celá země vzkvétat a na Brno také nezapomněl. V krátkém čase nechal postavit kostel svatého Tomáše a vedle něho klášter, do kterého povolal mnichy augustiniánského řádu. Slavnostního vysvěcení se zúčastnil i Karel IV., a protože svého bratra velmi miloval, věnoval mu pro nový kostel obraz Černé Madony. Drahocenné dílo brzy přilákalo lidi zblízka i zdaleka. Všichni se chtěli poklonit obrazu nejen pro jeho krásu, ale i pro jeho zázračnou moc. Dokáže prý pomoci v nemoci i neštěstí. Proto se také za třicetileté války, když Švédové 15. srpna 1645 podnikli svůj rozhodující útok na Brno, shromáždily ženy v kostele u svatého Tomáše, vzaly obraz Madony s dítětem, nesly ho přes celé město a modlily se za záchranu. A Panna Maria skutečně pomohla. Město bylo zachráněno. Za panování Josefa II. museli augustiniáni, tak jako jiné řády, svůj klášter ve městě opustit. Na císaři se jim však podařilo vyprosit, že si směli odnést ze svatotomášského kostela věc nejcennější - Černou Madonu. Tak se obraz přestěhoval do klášterního kostela na Starém Brně, kde visí nad hlavním oltářem až do dnešních dní.    Prošli jsme několik poutních míst a mohli se setkat s nadpřirozenou příčinou, která vedla k jejich vzniku. Nezůstalo však pouze u vzpomínek na událost (zázrak, vyslyšení, ochranu) a u úcty a vděčnosti. Tato místa se stala místy dalších zázraků, mnoha uzdravení, vyslyšení v obtížích života a obrácení.    Zbývá nám poslední skupina poutních míst a kostelů, a to vzniklých "uměle", z lidské iniciativy. Není to přesné, neboť Bůh vždy náš úmysl předchází a On je tím prvním, kdo dává nějaký podnět. Přesto poutní místa vznikla i tam, kde se žádný zázračný čin nestal.    Takovým místem se staly neapolské Pompeje. Italský právník Bartolo Longo zde vedl asi od r. 1852 růžencový kroužek, z nějž vzniklo růžencové bratrstvo. V r. 1876 dostal ve snu pokyn k postavení chrámu Panny Marie Růžencové na místě katakomb. Stavba byla dokončena v r. 1892. Na obraze Bartolo Longo její model předává dne 19.2.1894 svatému Otci Lvu XIII., který svatyni prohlásil za poutní místo.    V nové svatyni došlo k mnoha vyslyšením a mnoha uzdravením, takže se stala význačným poutním místem celé střední Itálie. (Tělo Bartolo Longa, které nepodléhá rozkladu, je uloženo v chrámu Božího Hrobu v Jeruzalémě.)    Tuto zkušenost jiných měl na paměti P. Joseph Kentenich, když jako spirituál pallottinských sodálů (misionářů) v Schönstattu u Vallendaru nedaleko Koblence v Německu se svými svěřenci zakládal v malé hřbitovní kapličce sv. Michaela Archanděla nové schönstattské hnutí. Mělo zde vzniknout celosvětové poutní místo těch, kteří se s Pannou Marií jako Matkou Třikrát Podivuhodnou (MTA - Mater ter admirabilis) spojí v Úmluvě lásky, zvláštním sebedarování se pro obnovu a záchranu světa.    Spiritualita této společnosti je založena na osobní Zakladatelově zkušenosti. Z interních dokumentů vyjímáme:    [38] Schönstattské mariánské hnutí patří asi k prvním duchovním hnutím v tomto století.    Pater Kentenich, zakladatel tohoto hnutí, který se narodil 18. listopadu 1885 v Gymnichu u Kolína, dal k němu impuls jako spirituál malého semináře pallotinů ve staré hřbitovní kapli v Schönstattě-Vallendaru 18.10.1914. Odtud pochází také název: schönstattské.    Sám žil od 9 let v sirotčinci, kam ho přivedla jeho maminka, když se už o něho nemohla starat. V kapli sirotčince, před sochou Panny Marie, jej odevzdala, svěřila nebeské Matce s prosbou, aby se Ona sama od nynějška o něho mateřsky starala. Z toho zážitku vyrostl hluboký vztah Patera Kentenicha k Panně Marii a, jak později řekl, byla to právě Ona, která ho jediná podstatně formovala a vedla až ke kněžskému svěcení.    Od dětství poznává, co je to nemít domov, a prožívá manko vztahů lásky v církvi i ve světě. Odkrývá ve svém okolí náboženskou a mravní bídu člověka začátku minulého století. Vidí, že svět nepočítá se skutečností Boha a se svobodou a hodnotou člověka. I v církvi místo lásky, kterou přinesl Kristus, vane chlad.    To vše v něm budí touhu po novém člověku a nové společnosti. V době dospívání prožívá hlubokou vnitřní krizi, ve které poznává Marii jako obraz bez trhlin, ji, která je člověkem podle Boží představy, plným harmonie mezi přirozenem a nadpřirozenem. Když je pak jmenován spirituálem v semináři, uvědomuje si ještě naléhavěji potřebu proměny člověka a církve. Ví, že na to nestačí lidská síla. Boží život je milost. - Při zamyšlení nad Boží představou o člověku jde až ke kořenům stvoření a uvědomuje si, že Bůh je Bohem hlubokých vztahů lásky, a člověk, má-li se rozvinout v plnosti v jeho obraz, musí také žít z těchto vztahů lásky. Bůh žije vztahem lásky v Nejsvětější Trojici, ale má zvláštní vztahy a upoutání i k určitým lidem, místům apod.    I dnes působí zvláštní divy a rozdává z bohatství svých darů a lásky zejména na mariánských poutních místech. Zřejmě proto, že na Pannu Marii samotnou se jeho láska nejvíce upoutala, protože ji učinil rozdavatelkou svých darů, nejen matkou svého Syna, ale i církve a všech lidí. Je nejen Podivuhodnou dcerou Otce, ale i Snoubenkou Ducha svatého a Matkou vtěleného Slova. Proto tam, kde je zvlášť uctívána, rozdává Bůh nejvíce ze svých darů.    A tak Pater Kentenich vedený Duchem svatým začíná toužit po poutním místě, kde by se Panna Maria sklonila a jako Matka Nadpřirozeného Života zprostředkovala dnešnímu člověku to, co nejvíce postrádá a potřebuje: - milost duchovního domova, - milost vnitřní proměny a - milost apoštolátu.    Jsou to vlastně milosti "večeřadla".    Pater Kentenich předkládá tuto myšlenku právě založené mariánské družině v semináři, která dostala pro své schůzky k dispozici starou hřbitovní kapli. Copak by se nemohla právě tato kaplička stát takovým poutním místem milosti k náboženské a mravní obnově církve a světa? On sám se dává v tomto smyslu 18.10.1914 Panně Marii zcela k dispozici a postupně se k němu přidávají jeho mladí seminaristé. Rozhodují se se svým spirituálem dělat Panně Marii něžné násilí, aby se sem sklonila, aby se zde usadila a učinila z této svatyňky místo milosti. Ze své strany jí v tom chtějí pomáhat tím, že jí budou dávat všechno své úsilí v boji o sebeposvěcení, své modlitby a oběti zcela k dispozici, aby je jako Matka mohla volně použít pro obnovu světa z této svatyňky.    Prosí ji, aby zde každému, kdo se sem přijde s důvěrou modlit, dala zažít svou mateřskou lásku, která jej přijme, domov, aby mu vyprosila sílu k obrácení, k novému životu, poznání, že Bůh se na něho s láskou dívá, opravdu jej miluje a potřebuje ho a chce ho použít jako nástroj tam, kam ho Boží Prozřetelnost postavila. - Vždyť člověk, který má duchovní domov, který je přijatý a milovaný takový, jaký je, je schopen se otevřít Duchu svatému a na milosti ze strany Boží odpovědět ochotou zcela se vydat pro Boží plány lásky.    Z toho nepatrného počátku v roce 1914 vyrostlo Schönstattské mariánské hnutí. Svatyňka se stala skutečně místem milosti, a to nejen v Německu, ale všude, kde se ve světě podle této první postavily stejné. Ovšem i působnost nových svatyněk je vázána na lidskou spolupráci s Božím dílem.    Rozvinula se také schönstattská spiritualita, která stojí na dvou pilířích: na praktické víře v Boží Prozřetelnost a na Úmluvě lásky s Pannou Marií, která vede k obnovení a prohloubení křestní úmluvy s trojjediným Bohem.    Posláním Schönstattu je vytvoření nového člověka v nové společnosti, který má mariánské rysy a jako Maria je doma v Bohu a dává se mu cele k dispozici ve všech životních situacích.    Vším, co dělá, smí přispět k proměně světa, když to s láskou přináší Bohu Mariinýma rukama jako dar. A tak se stává celý jeho život apoštolsky plodným.    Kdo nezná Patera Kentenicha, aby si představil, jak vypadá člověk ztvárněný a vychovaný Pannou Marií, může se podívat na Jana Pavla II., Maxmiliána Kolbeho, Matku Terezu. To nejsou změkčilé typy. Cesta s Pannou Marií je cesta s Matkou bolestnou...    Schönstattská důležité pojmy a hesla: Úmluva lásky - Svatyňka - Otec Zakladatel - Kapitál milostí - Domácí kaplička - "Nic bez Tebe - nic bez nás!" - "S Marií skrze Krista v Duchu Svatém - k Otci!" - "Matka se vždy postará!" - "Lásku za lásku.."    Jako pravá Matka vede Maria k Otci. To se naučila u svého Syna. Ve své konečné podobě se dá říci, že schönstattské mariánské hnutí je nejen zároveň kristocentrické, ale i patrocentrické.    Jistě, vše můžeme dělat bez Panny Marie - ale ona je zdviž k Srdci Božímu, ona je Most a Brána, kterou si vyvolil Bůh pro příchod k lidem před 2000 lety, a dnes je Matkou Církve a Matkou všeho lidstva.    Určitou zvláštností a originalitou je budování identických kapliček (svatyněk) po celém světě. Na snímku je římská svatyňka vysvěcená v r. 1999, z níž žehná všem Schönstatťákům, mariánským ctitelům a lidem dobré vůle Svatý Otec Jan Pavel II. Taková kaplička stojí i v ČR v Rokoli u Nového Města nad Metují (obrázky viz část 7-11).    Jinou zvláštností jsou "návštěvy Panny Marie" ve formě putovních kapliček, které pobývají 2-3 dny u některého věřícího, sympatizanta nebo i nevěřícího, a pak putují opět na další místo (obvykle v uzavřeném "návštěvním" kruhu příjemců).

[1]	P. Pavel Seidl in KT 29/2003
[2]	P.Pavel Jagoš, P.Karel Macků, P.František Smištík, OFM: "Dějiny poutního místa Rychnov na Moravě", leták, Rychnov 2003Vítězslav Štajnochr: "Panna Maria Divotvůrkyně", Slovácké muzeum v Uherském Hradišti, 2000; Réva, příloha Katolického týdeníku, květen 2001).
[3]	Vítězslav Štajnochr: "Panna Maria Divotvůrkyně", Slovácké muzeum v Uherském Hradišti, 2000; Réva, příloha Katolického týdeníku, květen 2001).
[4]	J.Čurdová: Korunovační klenoty; http://www.patriot.unas.cz/casopis/rijen01/korunovacni_klenoty.htm http://www.novinky.cz/01/14/57.html
[5]	http://www.oku-py.cz/okres/navychod.html
[6]	http://fotoalbum.hyperlink.cz/bb/omeste.htm
[7]	oficiální městské stránky Brandýs nad Labem-Stará Boleslav; "Kostel Nanebevzetí Panny Marie"; http://www.brandys-boleslav.cz/pamatkadetail.php?pamatka=8
[8]	Palladium; http://www.narmyslenka.cz/hist/hist003.html
[9]	Palladium; http://www.narmyslenka.cz/hist/hist003.html
[10]	Palladium; http://www.narmyslenka.cz/hist/hist003.html
[11]	http://www.brandys-boleslav.cz/pamatkadetail.php?pamatka=9
[12]	"Kořeny národa sahají do Boleslavi" (Tisíce věřících na národní svatováclavské pouti) in Katolický týdeník 40/2003
[13]	Milan Badal: "Tradice svatováclavská" in Katolický týdeník 39/2003; komentar@katyd.cz
[14]	Stanislav Vejvar, student FF UK(historie-politologie) in Světlo 39/2003, Týdeník Matice cyrilometodějské
[15]	Poznámka 1 k Mariánskému sloupu na Staroměstském náměstí:    Již v roce 1650 byl na Staroměstském náměstí v Praze vztyčen a posvěcen mariánský sloup s Pannou Marií Immaculatou podle dekretu císaře Ferdinanda III. Habsburského, zhotovený dle sloupu ve Vídni z roku 1647, "ke konání pobožností, ke stále trvající vděčné památce, že z pouhé milosti Boží toto od tehdáž nepřátelského lidu švédského silně dobýváno Staré a Nové město Pražské k přemožení a podmanění neřešilo a k tomu cíli, aby přímluvu Nejsvětější Rodičky Boží na budoucí časy od válek a outokův nepřátelských, nakažení morního a jiných neřestí zachováno bylo…". Pražský mariánský sloup byl ovšem 3.11.1918 násilně stržen, zničen.
[16]	Poznámka 2: … V Americe byl (Dr. Emil Petřík) spoluiniciátorem postavení sochy P.Marie, jež měla být jakousi satisfakcí za mariánskou sochu na Staroměstském náměstí v Praze, zničenou rozvášněným davem 3. listopadu 1918. Byla nazvána "Matka Boží v exilu". Roku 1994 zorganizoval Petřík její převoz do Prahy, kde byla díky opatovi strahovského kláštera Mons. Michaelu Pojezdnému postavena ve strahovských zahradách.
[17]	Ing Dr Bohumil Kobliha, Londýn 24. října 2002: "Smažme stopu nekulturnosti"; Světlo 51-52/2002; http://svetlomcm.host.sk/svetloc809.html?rocnik=2002&tyden=51 K výročí stržení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí jsme dostali dopis s podtitulkem "Smažme stopu nekulturnosti", ve kterém se konstatuje naše česká vlastnost kritizovat jiné.    V oku svého souseda třísku vidíme, ale vlastní klacky a trámy omlouváme.    Pohoršujeme se nad talibánskou likvidací udivujícího kamenického díla gigantické sochy Buddhovy dynamitem v Afghánistánu, ale to, že jsme si při zrodu našeho moderního státu filosofů a vzdělanců nechali 3. listopadu 1918 zbourat kulturní a národní památku, kouzelný pozdně renesanční Mariánský sloup v srdci Prahy, dílo sochaře J. J. Bendla, to omlouváme. Dokonce i vzdělaní akademici nám lichotí, že sloup byl stržen roku 1918 "jako symbol 300leté poroby, vítězství Habsburků nad stavovským povstáním a kolonizace českého království". Opisují jeden od druhého, že "pomník byl vztyčen roku 1630 (!) k poctě vítězství katolické ligy nad českou reformací a českým státem".    Toto jsou ovšem historické nepravdy,… lži, které se nestanou pravdou opakováním, byť i z "povolaných" profesorských úst!    Naštěstí poctiví umělci někdy zachytí skutečnosti, které by trpělivým a skutečně do hloubky bádajícím historikům neměly ujít. Na rytině Mariánského sloupu z roku 1651 dole se prostince a jasně říká: "Ectypon Statuae erectae "A" 1650. 25. Octobris." Sloup byl tedy postaven roku 1650.    To je ovšem průšvih. Každý Čech s alespoň základním vzděláním, by měl postřehnout, že to bylo až dlouhých třicet let po Bílé Hoře.    Připomeňme si, v jaké době, v jaké situaci a z jaké potřeby byl skutečně vztyčen pražský Mariánský sloup:    1) Ferdinand III. Habsburský použil válečných a politických zmatků v tehdejší střední Evropě k tomu, aby svého syna Ferdinanda IV. dal 5. srpna 1646 v Praze korunovat za krále českého a svého zástupce.    2) Švédští generálové Wrangel a Königsmark se snažili dobýt celou střední Evropu. Taktikovi Königsmarkovi se podařilo dorazit 25. července 1648 ku Praze. V Dějinách zemí Koruny české I. (str. 263) se píše: "Tento švédský vpád nejen že nenalezl odezvu mezi obyvatelstvem, ale naopak vyvolal prudký odpor."    3) Švédské vojsko prorazilo právě opravovanými hradbami a slabými strážemi u kapucínského kláštera na Strahově a generál Königsmark v krátkosti obsadil Malou Stranu a Hradčany.    4) Nastalo švédské drancování rudolfinských sbírek nesmírné hodnoty. Proto si český turista dnes může s povzdechy prohlédnout například světový unikátní rukopis, Stříbrnou bibli (The Silver Bible), ve švédské Uppsale a ne v Praze. Tam, ne v našem Klementinu (či na Strahově), je zabezpečen malinký zlomek toho, co bylo kdysi bohatstvím Prahy. Turista si může dále popřemýšlet, na čem vzkvetlo království švédských panovníků do takové slávy. Dobří historici říkají, že Švédové u nás dobyli jmění, které se jim nepodařilo získat za celou třicetiletou válku nikde v Evropě!    5) Naštěstí se Pražané, studenti pod vedením profesora jezuity Jiřího Plachého a "chasa pivovarnická", zmobilizovali a zbytek Prahy ubránili.    6) Švédové se "napakovali", a pak už bylo snadné sjednat dne 24. října 1648 Westfálský mír. Země byly zničené a nebylo už co krást!    7) Po téhle "privatizaci" zbyla v naší zemi spoušť. V Čechách bylo vydrancováno, vypáleno a úplně zničeno 215 zámků, 80 měst a 813 vesnic, na Moravě 63 zámků, 22 měst a 332 vesnic (Rezek, Dolenský, Kosina - "Obrázkové dějiny národa československého").    8) V dějinách Rezka, Dolenského a Kosiny se uvádí, že "asi ze dvou milionů obyvatel, jež měly Čechy před válkou, zbyla po ní sotva polovice".    Dnes, s odstupem tří set padesáti let, bez včerejších i dnešních emocí a po zvážení výše zmíněných historických faktů musíme konstatovat, že:    A) Mariánský sloup byl vztyčen léta Páně 1650 po skončení pro nás i pro Evropu nejstrašnější "náboženské" války.    B) Stalo se to už dva roky po katastrofě třicetileté války a vítězství lidu pražského nad Švédy.    C) Byl to oficiální panovnický akt díkůvzdání Bohu za ukončení třicetileté války a dík Panně Marii za vestfálský mír, se kterým tehdy nábožensky myslící lid po svém hrůzném utrpení za nájezdu Švédů a po přežití války jistě souhlasil a Boha a Pannu Marii chválil.    D) Byl to obrovský kulturní akt a počátek doslova nového civilizačního rozmachu skvostné doby barokní,    E) a bezpochyby ne v poslední řadě také jako na chvíli pochopená skutečnost, že nad námi je cosi vyššího než lidská chamtivost, mocichtivost a krutost.    Proto jako při narození pokřtěný a tak vychovaný českobratrský evangelík, později okouzlený barokním katolicismem, se z celé své dlouho zkoušené duše přimlouvám: Přistupme urychleně k obnovení Mariánského sloupu! Smažme akt politicky motivované, vyprovokované nekulturnosti. Nebořme - budujme a tvořme!    Socha Buddhy v Afghánistánu se už dnes náročně opravuje pod záštitou UNESCO. Potřebujeme my rýpanec a podporu zvenčí!? Ne! Jsme přece kulturní národ, který uměl dát sobě!
[18]	"Instalace a požehnání kopie sochy Panny Marie u kostela Matky Boží před Týnem" (Praha, čbk 03.11.2003)    Slavnost začíná dnes v 15.00 hodin před chrámem na Staroměstském náměstí a bude zakončena mší od 18.00 hodin v kostele Matky Boží před Týnem. Nově zhotovenou kopii sochy Panny Marie požehná pražský arcibiskup kardinál Miloslav Vlk.    Mariánský sloup vytvořil v roce 1650 pražský sochař Jan Jiří Bendl (1620-1680) z příkazu císaře Ferdinanda III. na poděkování za záchranu Prahy při švédském obléhání v roce 1648, na konci Třicetileté války. Slavnostní vysvěcení následovalo o dva roky později u příležitosti císařových narozenin. Předlohou byl mariánský sloup z roku 1638 postavený Maxmiliánem Bavorským v Mnichově. Socha je pojata jako Neposkvrněné početí Panny Marie (Immaculata) potírající hlavu ďábla, na soklu stály postavy čtyř andělů.    Sloup byl vandalsky stržen 3.11.1918 zfanatizovaným davem Pražanů, který byl veden anarchistou a bohémem Františkem Sauerem. (Právě na dnešek tedy připadá 85. výročí zničení původního mariánského sloupu.) Torzo sloupu bylo převezeno do Lapidária. Hlava Panny Marie byla objevena v roce 1957 a zakoupena pro Národní muzeum.    Již v roce 1923 byl při tehdejší Lidové straně založen odbor pro rekonstrukci mariánského sloupu. V roce 1991 vznikla Společnost pro obnovu mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, která restaurovala dochované torzo a položila nové základní kameny pro sloup na Staroměstském náměstí. Tři roky pracoval akademický sochař Petr Váňa na kopii mariánské sochy. Ta bude nyní provizorně umístěna na prostém ocelovém sloupu po jižní straně presbytáře kostela Matky Boží před Týnem při ústí Celetné ulice. Tam bude čekat, aby po dohotovení soklu mohla být umístěna na původní místo. (Zprávu zpracoval P. Vladimír Kellnar, vikář a diecézní konzervátor.)
[19]	P.S.Přibyl, CSSR: Svatá Hora (čas. Immaculata č.56 (4/2001))
[20]	J.Mařík: 300 let poutního místa na Hoře Matky Boží u Králík (IKD 5-6/2000)
[21]	Autor článku uvedl v odstavci "Koncentrační tábor a bachaři" na str. 26 minulého čísla IKD legendu, která se vyprávěla v městě Králíky o ponižování řeholních sester a kněží. Sám ale níže upozorňuje, že tuto legendu nelze historicky doložit. Uvedl ji pro dokreslení situace pod klášterem.
[22]	http://www.dps-ltm.cz/plan-jablonne.htm
[23]	http://www.jvpmesto.cz/page03.html
[24]	B.Smejkal, P.J.Berka O.Praem.: Paládium Hané (část) (čas. Immaculata č.54 (2/2001)
[25]	http://www.hostyn.cz/
[26]	http://www.hostyn.cz/historie.htm
[27]	http://www.velehrad.cz/historie.html
[28]	http://www.ado.cz/poutni/velehrad/velehrad.htm
[29]	http://www.velehrad.cz/pamatky.html
[30]	P.T.Prnka: Poutní kostel Jména Panny Marie ve Křtinách (čas. Immaculata č.53 (1/2001))
[31]	S.M.Holeček: 350 let Lorety v Římově u Českých Budějovic (Světlo 26/2000)
[32]	http://www.rimov.cz/
[33]	Miloslav kard. Vlk: Slavnostní promluva (čas. Immaculata č.22 (6/1995), redakce: "Oslavy 350. výročí obrany Brna v brněnské katedrále"), část
[34]	http://www.brno.cz/toCP1250/index.php?nav01=1248&nav02=5&nav03=1555
[35]	http://www.brno.cz/toCP1250/index.php?nav01=1248&nav02=5&nav03=6&nav04=1247&obrazek=45; http://www.brno.cz/toCP1250/galerie/podrobnosti.php?id=114&jazyk=1
[36]	http://www.brno.cz/toCP1250/index.php?nav01=3&nav02=5&nav03=6&nav04=1247&obrazek=58
[37]	http://www.brno.cz/toCP1250/index.php?nav01=3&nav02=5&PHPSESSID=b9e43a0a3d5f896fdcf4dad-466059569&nav03=86&nav04=138

obsah | předchozí | další
pointer_____________________________________________________________________________________