HŘBITOV

Tato Boží stopa zve člověka k poznání jeho hranic. Tou nejzákladnější hranicí je ohraničenost délky života. Je to velmi nepříjemné zjištění, že náš život skončí, a málokdo se s tím realisticky vyrovnává. Většina nás žije, jako kdyby na zemi měla žít věčně. Hřbitov nám tu mez připomíná, ať se mu vyhýbáme nebo ne. Tvůj život, člověče, skončí - a co bude pak?!    Materialista a hedonista řekne, že už není nic jiného, než rozpad do hmoty v rámci koloběhu látek v přírodě. Snad zbyde nějaká vzpomínka u někoho, kdo umře později. Jiný, který byl něčím známý a získal si popularitu a známost mezi lidmi, bude mít snad nad hrobem pomník, možná i pomníky různě po zemi. A někdo třeba ani nebude mít hrob, dají jeho zbytky do urny. A někoho jen tak volně rozsypou, aby z něj nezbylo nic, třeba z práškovacího letadla… A proto je třeba tady na zemi žít naplno, žít a užívat si, dokud je čas.    Věřící ale očekává, že se po smrti setká s Boží náručí. Věří, že smrt je jen přechodem z obtížného života na zemi, plného zkoušek, útrap a obtíží, ale také radostí, lásky a krásy, do věčného života v nekonečném společenství s Bohem. Do nekonečnosti splynutí v lásce Boží.    Ať chceme nebo ne, je hřbitov stopou Boží, která nám ukazuje pomyslnou bránu mezi pozemským životem a životem věčným, která se týká každého a z níž není nikdo vyňat, nikdo nemá žádnou výjimku, bohatí stejně jako chudí, šťastní jako nešťastní, vrazi i jejich oběti, nevěrci i věřící, pro všechny platí stejně. Omyl materialistů je v tom, že s tím nepočítají. Věčnost má totiž lidská bytost jako danou vlastnost od Stvořitele. Věčnosti se nelze nijak zbavit. Nedá se ztratit ani prodat, ani se jí zříci nebo ji zatratit. Je to dar vlastní naší přirozenosti. Budeme tedy žít věčně, ať chceme nebo ne, někdo v Boží lásce a někdo bez Boží lásky, tak, jak kdo sám chtěl. Písmo nás o tom přesně informuje:    Dan 12,2: "Ti, kteří spí v prachu země, procitnou; jedni k životu věčnému, druzí k pohaně a věčné hrůze."    Jan 5,28: "Nedivte se tomu, neboť přichází hodina, kdy všichni v hrobech uslyší jeho hlas a vyjdou; ti, kdo činili dobré, vstanou k životu, a ti, kdo činili zlé, vstanou k odsouzení."    Sk 24,15: "…a tak jako oni mám naději v Bohu, že jednou spravedliví i nespravedliví vstanou k soudu."    1 Kor 15,12-57: "Když se tedy zvěstuje o Kristu, že byl vzkříšen, jak mohou někteří mezi vámi říkat, že není zmrtvýchvstání?    Není-li zmrtvýchvstání, pak nebyl vzkříšen ani Kristus. A jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná, a klamná je i vaše víra, a my jsme odhaleni jako lživí svědkové o Bohu: dosvědčili jsme, že Bůh vzkřísil Krista, ale on jej nevzkřísil, není-li vzkříšení z mrtvých. Neboť není-li vzkříšení z mrtvých, nebyl vzkříšen ani Kristus.    Nebyl-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná, ještě jste ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti, kteří zesnuli v Kristu. Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí!    Avšak Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli. A jako vešla do světa smrt skrze člověka, tak i zmrtvýchvstání: jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni dojdou života. Každý v daném pořadí: první vstal Kristus, potom při Kristově příchodu vstanou ti, kdo jsou jeho. Tu nastane konec, až Kristus zruší vládu všech mocností a sil a odevzdá království Bohu a Otci. Musí totiž kralovat, `dokud Bůh nepodmaní všechny nepřátele pod jeho nohy´. Jako poslední nepřítel bude přemožena smrt, vždyť `pod nohy jeho podřídil všecko´. Je-li řečeno, že je mu podřízeno všecko, je jasné, že s výjimkou toho, kdo mu všecko podřídil. Až mu bude podřízeno všecko, pak i sám Syn se podřídí tomu, kdo mu všecko podřídil, a tak bude Bůh všecko ve všem. Jaký by jinak mělo smysl to, že se někteří dávají křtít za mrtvé? Jestliže mrtví vůbec nevstanou, proč se za ně dávají křtít?    A proč i my se v každou hodinu vydáváme v nebezpečí? Den ze dne hledím smrti do tváře - ujišťuji vás o tom, bratří, při všem, co pro mne znamenáte, v Kristu Ježíši, našem Pánu! Jestliže jsem v Efezu podstoupil zápas se šelmami jen z lidských pohnutek, co mi to prospěje? Jestliže mrtví nevstanou, pak `jezme a pijme, neboť zítra zemřeme´.    Neklamte se: `špatná společnost kazí dobré mravy´. Vystřízlivějte, jak se sluší, a nehřešte. Někteří nemají ani ponětí o Bohu. Říkám to k vašemu zahanbení! Ale někdo snad řekne: "Jak vstanou mrtví? V jakém těle přijdou?" Jaká pošetilost! To, co zaséváš, nebude oživeno, jestliže neumře. A co zaséváš, není tělo, které vzejde, nýbrž holé zrno, ať už pšenice nebo nějaké jiné rostliny. Bůh však mu dává tělo, jak sám určil, každému semeni jeho zvláštní tělo. Není jedno tělo jako druhé, nýbrž jiné tělo mají lidé, jiné zvířata, jiné ptáci, jiné ryby. A jsou tělesa nebeská a tělesa pozemská, ale jiná je sláva nebeských a jiná pozemských. Jiná je záře slunce a jiná měsíce, a ještě jiná je záře hvězd, neboť hvězda od hvězdy se liší září. Tak je to i se zmrtvýchvstáním. Co je zaseto jako pomíjitelné, vstává jako nepomíjitelné. Co je zaseto v poníženosti, vstává v slávě. Co je zaseto v slabosti, vstává v moci. Zasévá se tělo přirozené, vstává tělo duchovní. Je-li tělo přirozené, je i tělo duchovní. Jak je psáno: `První člověk Adam se stal duší živou´ - poslední Adam je však Duchem oživujícím. Nejprve tedy není tělo duchovní, nýbrž přirozené, pak teprve duchovní.    První člověk byl z prachu země, druhý člověk z nebe. Jaký byl ten pozemský, takoví jsou i ostatní na zemi, a jaký je ten nebeský, takoví jsou i ostatní v nebesích. A jako jsme nesli podobu pozemského, tak poneseme i podobu nebeského. Chci říci to, bratři, že člověk, jak je, nemůže mít podíl na království Božím a pomíjitelné nemůže mít podíl na nepomíjitelném. Hle, odhalím vám tajemství: Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni, naráz, v okamžiku, až se naposled ozve polnice. Až zazní, mrtví budou vzkříšeni k nepomíjitelnosti a my živí proměněni. Pomíjitelné tělo musí totiž obléci nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost. A když pomíjitelné obleče nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost, pak se naplní, co je psáno: `Smrt je pohlcena, Bůh zvítězil! Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvá zbraň?´ Zbraní smrti je hřích a hřích má svou moc ze zákona.    Chvála buď Bohu, který nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista!"    Hřbitov je také místem setkávání. Proč by i nevěřící chodili na hřbitovy a zdobili hroby svých zemřelých? Někteří si s nimi chodí "povídat" a svěřují se jim se vším, co je potkává, jiní si sem chodí poplakat a ulevit emocionálnímu napětí a jiní, kteří hřbitov považují pro svého zemřelého za konečnou stanici, mu zdobí tu malinkou zahrádku jako projev své lásky, i když teď už marné, takový malý pomníček, dokud oni ještě žijí.    Věřící se zde také setkává s mrtvými, ale s pohledem upřeným na Krista a na věčný horizont lidství. Za zemřelé se chodí především modlit. Modlit, aby jim byl zkrácen nebo ulehčen očistec, aby už směli zažívat věčné spojení s Bohem, aby jejich předurčení k slávě synů Božích už bylo naplněno. Získává pro ně v milostné dny i jindy odpustky. Ale jeho láska se neomezuje pouze na prostor zahrádky na hřbitově, za své mrtvé i všechny ostatní zesnulé se modlí doma, v kostele a nejúčinněji s Církví při mši svaté. Jak může být šťastný, že se Církev modlí za všechny, za celou Církev trpící v očistných mukách nenaplněné lásky a v zasloužených trestech, že i když zemřou jeho blízcí, kteří by se za jeho spásu modlili, nebude jeho duše ponechána bez pomoci, přímluvy a modlitby.    Světélko na hrobě má připomínat oběť pozůstalých, společenství s Ježíšem v modlitbě a lásku k mrtvému, která vede za hrob a jejíž pozemská tvář pominula, věčná však jednou s určitostí nastane. Co by byl ale platný zlatý hrob obsypaný denně růžemi, když by chyběla modlitba? "Jeden jediný Otčenáš…", to šeptají duše v očistci, "ne kytky, ne věnce, ne soutěž o nejkrásnější a nejbohatší hrob, ale modlitbu, o tu prosíme."    Kříž na křesťanském hřbitově upozorňuje na nekonečnou oběť lásky Syna Božího, která otevřela bránu smrti do věčného života. Zde je to správné místo pro vděk, lásku, prosbu, naději, odevzdání sebe i druhých. Bez reality Kříže je lidský osud nelišný od osudu zvířat. Je to jako stále otázka víry a nevěry.    Stopa Boha, která vede přes hřbitov, přivádí každého k zamyšlení: A co já, až umřu? Co se mnou bude? Povede ke změně celoživotní orientace tak, aby mířila k Bohu?

[1]	Jan Sochon, z knihy "Zdania, przecińki, kropki", nakl. W drodze (Poznań 1998). KT 15/2004, "Modlitba křížové cesty (Via dolorosa )", str. 2
[2]	bratr Jiří OFM: "40 obrazů ze života svatého Františka"; http://www. /Sv. František\obrazy\o13.html

obsah | předchozí | další
pointer_____________________________________________________________________________________