KOPIE STAVEB - KŘÍŽ, KŘÍŽOVÁ CESTA, KALVÁRIE, ...

Lidé odvždy toužili se nějak bytostněji zúčastňovat kajícnosti za své hříchy, vyjadřovat svou lásku trpícímu Ježíši a více si uvědomovat velikost jeho Oběti a nestvůrnost hříchu, který toto všechno způsobil. Touha jít skutečnými Kristovými stopami ve Svaté zemi však je pro většinu lidí nesplnitelná. Tak začaly být postupně vytvářeny kopie a představy míst, dějů a událostí a umělecky ztvárňovány do obrazů a soch, jejichž zobrazování se postupně stylisticky ustálilo do tzv. typů, a také převáděny do pobožností k uctění utrpení Páně. Nejde jen o nostalgické vzpomínání na to, co se událo před dvaceti stoletími, ale o aktivní zapojení se do změny života při pohledu na to, co On pro nás vytrpěl a jaká byla cena naší spásy (srov. 1 Kor 1,23; 2,2; Fil 2,6-11; Kol 1,20; 2,14; Žid 12,1-3; 1 Petr 2,24). Boží stopa je zde vedena přes naše pokoření se, ochotu ke změně smýšlení, soucit a lásku.    Nejčastějšími zobrazeními utrpení Krista jsou kříž, křížová cesta, Getsemanská zahrada, Kalvárie, Pieta, Svaté schody, Ecce homo a Boží hrob.    Kříž    je absolutně nejčastějším zobrazením. Lidé si ho umisťují do svých příbytků, kde se stává jejich centrem, před kterým jako před svědkem se modlí a stolují (srov. Žid 12,1-2), nosí ho na krku jako přívěšek, staví ho na veřejná prostranství k uctívání a na své pozemky a polnosti s prosbou o požehnání. Je symbolem křesťanství a křesťanů v sekularizovaném světě nebo symbolem příslušnosti ke Kristově Církvi. Samozřejmě nechybí v kostelích a dříve byl na čelném místě i ve všech úředních budovách a školách, dokud byla společnost křesťanská. Nacházíme ho také na hřbitovech jako znak naděje ve vykoupení a zmrtvýchvstání.    Kříž byl od nejranějších křesťanských dob předmětem úcty jako nástroj spásy (srov. 1 Kor 1,18). Zobrazován byl buď jen holý kříž nebo řídce kříž s nahým Kristovým tělem (Mt 27,35-36; Mk 15,24; Jan 19,23), tak jak to odpovídalo realitě. Od středověku je Tělo zobrazováno zahalené rouškou. Někdy je zobrazován jen kříž se symboly pěti ran (buď hřeby nebo růže), na Kříži jednoty z Chile je zobrazena i Spoluvykupitelka Maria, zachycující do kalichu krev z probodeného Ježíšova srdce (srov. Jan 19,25.34). Svatému Kříži Jeruzalémskému je zasvěcena bazilika v Římě, která obsahuje i další relikvie z křižování (viz 1-8).    Kříž nebyl jen vystavován jako znak, ale především jako předmět, svátostina, určený k úctě Kristova utrpení. Nejvelkolepější projevy úcty se kříži a Ukřižovanému dostává během velikonočního tridua, kdy je oslavován jako nástroj spásy, kdy je předkládán věřícím k veřejné úctě políbením (obdařeno plnomocnými odpustky), kdy je vztyčen nad hrobem a nad prázdným hrobem o slavnosti Zmrtvýchvstání.    Kříž je také každodenním úkonem křesťana (srov. Lk 6,12; 1 Kor 4,12), když se přežehnává a vyznává přitom (srov. Žid 13,15; 1 Jan 2,22-25) trojiční formuli. Je modlitbou. Také křížek na čelo (na dobrou noc, na rozloučenou apod.) (srov. Žid 7,7) je svěřením dotyčného do Boží ochrany. Znamení kříže jako požehnání je závěrečným obřadem mše svaté, po kterém následuje rozpuštění věřících ze shromáždění domů. Požehnání Svatého otce "Urbi et Orbi" (Městu =Římu a světu) (srov. Mk 10,16; Lk 24,51; 1 Petr 3,9) při příležitosti největších církevních svátků je obdařeno plnomocným odpustkem. Trojiční formule s trojím litím na hlavu (čelo) ve tvaru kříže se provádí při udělování svátosti křtu (Mt 28,19; srov. Ef 4,5).    Křížová cesta    Touha následovat fyzicky Ježíše jakoby v zástupu, který ho doprovázel na Golgotu (srov. Lk 23,27.35; Jan 19,17; Mt 27,55), vidět a prožít celou popravu za nás, vysvobozené a nemožnost dopravit se do Palestiny vedla jednak k nápodobě událostí pomocí divadelních prostředků (Pilátův soud, Ježíšova cesta s křížem, ukřižování a smrt) - dodnes se provádějí tam, ke jsou tzv. kalvárie, a nově jako preevangelizace ve velkých městech celého světa, jednak ke ztvárnění jako obrazy s ustáleným počtem 14 zastavení, instalovaných většinou v kostelích, a konečně jako venkovní křížové cesty, stavby, kde jednotlivá zastavení jsou ztvárněna jako kapličky s obrázkem události zastavení, výjimečně jako symboly s křížem a pořadovým číslem. Místo obrazů bývají také plastiky.    Ježíšova cesta na Golgotu (srov. Mt 27,11-61; Mk 15,1-46; Lk 23; Jan 18,28-19,47) je rozdělena do 14 obrazů - zastavení křížové cesty. Zobrazeny jsou tyto události od odsouzení až po pohřbení:    I Pilát odsuzuje Ježíše Krista na smrt.    II Ježíš bere kříž na ramena.    III Ježíš padá pod křížem poprvé.    IV Ježíš potkává svoji matku.    V Šimon Cyrenský pomáhá Kristu nést kříž.    VI Veronika podává Ježíšovi roušku    VII Ježíš klesá pod křížem podruhé.    VIII Zbožné ženy pláčí nad Ježíšem.    IX Ježíš klesá pod křížem potřetí    X Ježíš je zbaven šatů.    XI. Ježíš je přibit na kříž.    XII. Ježíš na kříži umírá.    XIII. Ježíš je sňat a položen do klína Matky.    XIV. Ježíš je uložen do hrobu.    Křížovou cestu jako pobožnost se věřící modlí (rozjímají) tak, že procházejí kolem jednotlivých zastavení a uvažují o všem, co pro nás Pán podstoupil, děkují mu a činí si předsevzetí, že se dalších hříchů, které Krista křižují stále, už nechtějí dopouštět. Je-li pobožnost křížové cesty společná pro více lidí, je obdařena plnomocnými odpustky. Zkusme se krátce nad jednotlivými zastaveními křížové cesty zamyslet:    Kriste, Spasiteli a Vykupiteli, otvírám své srdce, abych uvažoval o tvém přesvatém umučení. Chtěl bych, aby se mě hluboce dotklo to, co jsi musel vytrpět, a abych přitom nezapomínal, kvůli komu jsi to vytrpěl. Stůj při mně, abych kajícím a vděčným srdcem přemáhal svou lhostejnost. Abych s odhodláním prodléval v blízkosti tvého utrpení plného spásy.    I. ODSOUZENÍ - Často mě napadá: Vždyť já od tebe, Kriste, vůbec nic nežádám, včetně té tvé tíživě doléhající lásky a tajemné obavy o záchranu všech lidí. Copak mám tolik síly, abych ti pomohl vymanit se z přediva zrádných činů obkličujících tvůj přesvatý život? Ale ty stále stojíš před mým soudem. Jsi v mé moci. Právě proto poznávám lásku, dobro, život...    II. PŘIJETÍ KŘÍŽE - Kříž je let ptáka, naše rozprostřené ruce nebo tvář: linie nosu se protíná s linií očí. Nelze žít bez jednoty s tímto znamením spásy. Čím víc se přimkneme k Ukřižovanému, tím si budeme ve své ubohosti a lidském utrpení bližší, navzájem potřebnější. Věřte tomu!    III. VYČERPÁNÍ A PÁD - Pokouším se představit si bolest zmučeného Ježíšova těla, když klesá pod tíhou dřeva kříže. Vím, byl jsem vyhnán z ráje a od té chvíle mě neopouští náklonnost ke hříchu. Pane, proto prosím: sešli sílu pokory, abych mohl povstat po pádu, žít obklopen tvou péčí.    IV. MATKA - Stojí tu teď spolu. Proč se nebesa nezřítí na zem? Kdyby tak mohla trpět místo něj. Nést tu tíži. Láska po tom touží. Ale ještě větší láska diskrétně připomíná: Mlčme. Uskutečňuje se spása. Neměli bychom jí překážet. Ať se znamení kříže víc a víc odráží na našich rtech.    V. ŠIMON Z KYRÉNY - Procházím opodál křížové cesty. Přijme Ježíš mou vynucenou pomoc? Často i navzdory svým sklonům působím dobro. Jaké štěstí a jaká radost. Když se oddávám hříchu, vždycky se objeví posilující blízkost Boha. On mě doprovází.    VI. VERONIKA - Kde se tu najednou vzala? Nevím. Ale protlačila se hradbou žoldáků střežících Mistra. Roušku lásky načechrává vítr. Její ruce a oči jsou němé. Pouze odvaha křičí: Štěstí je možné, štěstí je možné!    VII. SAMOTA A PÁD - Láska působí bolest. Zakoušíme to - silou svých slabostí - všichni. Čas od času se v našem nitru vzedme houževnatý odpor vůči absurditě utrpení. Proč? Jaký to má smysl? Kristus, klesající pod tíhou kříže, nás ujišťuje: Neboj se palčivých otázek, které přinášejí samotu a utrpení. Klesej, neboť zase povstaneš.    VIII. PLÁČ ŽEN - Když Ježíš nesl svůj kříž, moc toho neviděl. Schýlený, ztýrané tělo, oddělený od reality clonou krve. Když však z jeho ramen sňali dřevo kříže, spatřil několik plačících, naříkajících žen. Kristus věděl, že zanedlouho na ně dopadne bolest z katastrofy rodného Jeruzaléma. Utrpení trvá, i když se dá přebolet...    IX. POCHYBNOST A PÁD - Nejvíc bolí pohrdlivá gesta. Hle, Mesiáš, a neví si rady s tlupou trýznitelů a zločinců. Nechává dopadat rány, sesouvá se k zemi. Kdo tehdy chápal (s výjimkou Matky a nejbližších přátel), že Boží láska je suverénní? Nebojí se ponížení. Je trpělivá, vybízí ke svatosti.    X. OBNAŽENÍ - Hledíme na Ježíšovu nahotu. Co můžeme dělat? Nejspíš pochopit vlastní životní cestu, která je jiná než krásná, rajská nahota Adamova. Co se stane, až z nás spadnou svršky společenských či církevních hodností, až vyblednou mámidla a tituly? Co bude potom?    XI. PŘIBITÍ NA KŘÍŽ - Co bych měl ještě dodávat? Mlčím a modlím se. Budiž mi odpuštěno. Opravdová svoboda umožňuje, že mohu odvážně pohlédnout do tváře tajemství smrti. Spíš přijímám utrpení, než abych se protivil lásce. Ježíš - svědek věčné Boží svobody - mě posiluje v této naději.    XII. SMRT NA KŘÍŽI - Ježíši, zemřel jsi na kříži, abych se dotkl ranní rosy dne. Abych žil ve vykoupeném světě.    XIII. MLČENÍ - Všichni už odešli. Nikdo si už nevzpomene na tu trapnou záležitost. Po rozbřesku se ve svatyni a mezi krámky hovořilo o jiných novinkách. Ježíš mlčí. Ano, takto nás vykoupil.    XIV. COŽE, HROB? - Pilát řekl (ale proč?): Hlídejte odsouzence, dávejte na něj dobrý pozor. Obával se snad vítězství lásky nad smrtí? Ne, on si nechtěl připustit porážku. Dal přednost své ideologii, svému štěstí. Mezitím nadešel úsvit velikonočního rána.    S křížovou cestou s obsahově souvisí bolestná tajemství růžence, která jsou:    1. Ježíš, který se za nás krví potil. ("za nás" = místo nás)    2. Ježíš, který byl za nás bičován.    3. Ježíš, který byl za nás korunován trním.    4. Ježíš, který za nás nesl těžký kříž.    5. Ježíš, který byl za nás ukřižován.    Růžencová rozjímání vidí Kristovo ponížení a utrpení ještě hlouběji, zasahují hned za ustanovení Eucharistie, ale končí Spasitelovou smrtí.    Getsemanská zahrada    bývá zobrazována jako stavba s klečícím Kristem, krvavě se potícím a modlícím se úpěnlivě k Bohu Otci, a jehož příp. posiluje anděl s kalichem (Mt 26,30-56; Mk 14,26-52; Lk 22,39-53; Jan 18,1-14). Je to obraz úzkosti z utrpení, které chce dobrovolně podstoupit, a z hnusoty nad hříchy, které má On, nejčistší Beránek, vzít na sebe. - Vede k zamyšlení nad zodpovědností za své jednání.    Jako doplněk bývají sochy spících apoštolů a Pánova výtka, což jste nemohli aspoň hodinu…? Jak jsme snadno unavení, únavní a nespolehliví tam, kde bychom neměli selhávat! A jak těžko se modlíme, zvlášť když by se mělo jednat o modlitbu delší. Kristus se modlíval celou noc - naše básničky se vyčerpají za pět minut. Ale Pán Ježíš Otci neříkal básničky. Co tedy?    Kalvárie    Tam, kde není křížová cesta, najdeme obvykle kalvárii. Bývá postavena samostatně na vyvýšeném místě a zobrazení je v nadživotní velikosti. Je na ní zobrazena stylizovaná skupina: kříž s ukřižovaným Ježíšem a pod ním stojící zarmoucení Matka Boží a sv. Jan Evangelista, miláček Páně (srov. Jan 19,25). - Zobrazení vybízí ke spoluúčasti na utrpení Páně, k soucitu s Kristem i jeho Matkou a milovaným učedníkem a vede k vlastnímu zahanbení se nad povrchností lidského života, která nedbá na nedozírné důsledky každého činu.    Pieta    je stylizované zobrazení Matky Boží Bolestné, jak drží pod křížem na klíně právě sňaté tělo svého mrtvého Syna. Zobrazení nemá oporu v evangeliích, ale vyplývá z logiky a citu. Někdy bývají zobrazováni ještě další účastníci snímání z kříže jako malé figury: Josef z Arimatie, Nikodém, sv. Jan Evangelista, sv. Marie Magdaléna. - Zobrazení vede k soucitu s nebohou matkou, která byla dána za Matku i všem lidem bez výjimky. Nevinný, mrtvý Syn na klíně své matky. Proč to muselo být?    Svaté schody ("Scala santa")    Tentokrát jde o skutečnou kopii určité stavby, a to schodiště z Pilátova paláce, které mělo podle tradice 28 mramorových schodů. Tyto schody byly přivezeny křižáky a jsou dnes uctívány v Římě v Lateráně pod názvem Scala Sancta, Svaté schody. Jsou pokryty dřevem, aby se nepoškodily, a vystupuje se po nich pouze vkleče. Na úpatí jsou dvě mramorové skupiny: Ježíš s Jidášem a Kristus před Pontským Pilátem. Nahoře je malá kaplička (zbytek Lateránského paláce) Sancta Sanctorum, Svatyně svatých, kde se uchovávaly dříve relikvie a posvátné věci.    Kopie této lateránské Scaly Sancty můžeme nalézt jako součást klášterních komplexů, které obvykle tvoří tzv. křížová chodba opatřená často ambity, která uzavírá ze tří stran Svatý dvůr - klášterní nádvoří; čtvrtou stranu dvora tvoří zeď kostela. Uprostřed tohoto Svatého dvora je samostatná stavba Svatých schodů. Na rozdíl od Pilátova schodiště, které bylo jednodílné, jsou u Svatých schodů přidána dvě úzká boční schodiště, po nichž se sestupuje dolů stoje; v kleče se vystupuje pouze nahoru.    Svaté schody ukazují na sousoší pod schodištěm pravou lidskou tvář. Vlastní výstup kleče po schodech je akt pokání a oběti bolesti jako spoluúčasti (srov. Kol 1,24) na Kristově utrpení.    Už o staletí dříve se podoba Říma začala utvářet podle nastupujícího křesťanského učení. Rostly tu kostely, baziliky a další stavby. Hned vedle Lateránu leží další památka spojená s Konstantinem, či přesněji s jeho matkou Helenou. Osmadvacet mramorových schodů přivezených v roce 326 na její pokyn z Jeruzaléma. Po tomto schodišti údajně stoupal Ježíš k Pilátovi Pontskému. Roku 1723 byly schody zvané Scala Santa (Svaté schodiště) překryty ořechovým dřevem a na jejich vrcholku se tyčí Sancta Sanctorum - papežský relikviář. K dnešní podobě Říma přispěla Konstantinova matka ještě jednou. V bazilice Svatého Kříže Jeruzalémského (viz i část 1-4) jsou ukryty relikvie přivezené do Konstantinopole právě svatou Helenou. Jsou to dva trny z Kristovy koruny a fragmenty z kříže z Golgoty.    Ecce homo    Místo, odkud Pilát ukázal lidu zbičovaného a zmučeného Krista, je v Jeruzalémě u oblouku Ecce Homo ("Ejhle, člověk!" - Jan 19,5; srov. Lk 23,16). U oblouku je klášter a svatyně Sionských sester.    Na zobrazeních vidíme Krista, jak ho vojáci z terasy schodiště ukazují lidu. Má trnovou korunu, sotva se drží na nohou. Pilát vedle si umývá ruce, nahý otrok mu vkleče drží umyvadlo. Náš Pán má purpurový plášť. Purpurový, znázorňující jeho královskou důstojnost. Turínské plátno dosvědčuje bičování: 40 ran trojnásobnou "kočkou", opatřenou na konci řemínků železnými obdélníkovými ostrými cvoky. Bičování probíhalo tak, že odsouzený byl přivázán nahý za vzpažené ruce ke sloupu, a tak byl bičován po celém těle, od ramenou po lýtka. Jen sloup ho chránil, aby nebylo rozdrásáno celé tělo, a uchráněny byly i vzpažené svázané ruce. Po takovém bičování bylo celé tělo samá krev, celé tělo bylo "živé". Třeba měl purpur trochu i zakrýt to šílené krvácení, které mu katané způsobili. - Když se čte dál, Písmo uvádí, že Mu tento posměšný královský purpurový plášť sňali a oblékli ho do jeho oblečení. Jaká to musela být bolest, když živé rány jistě surovým obnovením opět oživili. Nakonec sotva zaschlé rány obnovují vojáci do třetice, když obnažují Spasitele před ukřižováním. Však sami máme zkušenost s drobnou rankou a přilepeným obvazem nebo náplastí, a tady šlo o celé tělo!    Ejhle, člověk! Mělo by být ale správně: Ejhle, láskou k lidem hořící Bůh!    Tato Boží stopa se ptá: A jak je to s tvou láskou? Co za oběť bys byl z lásky ke Mně ochotný podstoupit ty? Co nabídneš ty, když já jsem nabídnul Život?    Boží hrob    «To je krásné heslo», si určitě říkají ateisté, a že se s ním setkáme v katolické knížce, to by nás nenapadlo! Bohudík je to ale jinak. Boží hrob (ne ten v Jeruzalémě viz heslo Golgota) je znázornění skály, do které byl pohřben Spasitel světa. Symbolicky je nad ním vztyčen kříž, v hrobě leží mrtvé tělo Pána. Věřící se přicházejí poklonit, prosit za odpuštění hříchů a děkovat za vykoupení. - Na velikonoční neděli se hrob ukazuje prázdný a na kříži je bílá rouška, obojí představující zmrtvýchvstání. Někde je i socha zmrtvýchvstalého Krista s praporcem vítězství nad smrtí. Boží hrob se v kostelích ponechává do konce velikonoční liturgické doby.    Boží hrob je krásnou stopou naplnění Božího příslibu o vykoupení. Pro nevěřící je to naopak kámen úrazu, protože jim zkušenost říká, že z hrobu nikdo ještě nevstal. Je tu ale svědectví apoštolů, kteří za Krista stále živého dali své životy. A že to nebyli omezení pověrčiví hlupáčci, můžeme poznat i z vyznání sv. Pavla, kde jasně a logicky vyvozuje (sám se přece s živým Ježíšem nesetkal, až se zmrtvýchvstalým):    "Když se tedy zvěstuje o Kristu, že byl vzkříšen, jak mohou někteří mezi vámi říkat, že není zmrtvýchvstání? Není-li zmrtvýchvstání, pak nebyl vzkříšen ani Kristus. A jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná, a klamná je i vaše víra, a my jsme odhaleni jako lživí svědkové o Bohu: dosvědčili jsme, že Bůh vzkřísil Krista, ale on jej nevzkřísil, není-li vzkříšení z mrtvých. Neboť není-li vzkříšení z mrtvých, nebyl vzkříšen ani Kristus. Nebyl-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná, ještě jste ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti, kteří zesnuli v Kristu. Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí! Avšak Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli" (1 Kor 15,12-20).    Boží hrob, jako náš hrob. A jako On vstal, tak budeme i my povoláni Bohem k věčnému životu. To není naděje, ale jistota.    To všechno byly hlavní stopy, které se vázaly k Ježíšovu utrpení. Ale nejsou jen tyto "smutné" a tragické připomínky Boha - i když… Sezónní Boží stopou je např. radostná chvíle Božího narození. Betlém    V kostelích, domácnostech, na veřejných místech a na vánočních pohlednicích se setkáváme se znázorněním motivu Narození Páně v Betlémě. Lidské fantazii nejsou kladeny žádné meze. Figurky jsou papírové, dřevěné nebo sádrové, malinké i velké. Někde se dokonce konají představení s lidským betlémem, pro lepší plastičnost.    Obvyklá je stáj nebo jeskyně, v ní v jesličkách Neviňátko, starostlivá Matka a pěstoun sv. Josef. K narození přistupuje i zvěstování pastýřům (Lk 2,1-20) s nezbytnými ovečkami a andělskými bytostmi, a později i Tři králové (Mt 2,1-12) s velbloudem, slonem a dary: zlatem, kadidlem a myrhou. Kromě Svaté Rodiny betlému vévodí Betlémská hvězda, v níž evolucionisté hledají konjunkci několika planet a kreacionalisté v ní vidí zvláštní Bohem vytvořený objekt, protože z popisu chování Hvězdy jasně plyne, že není nebeským tělesem, poněvadž se neřídí zákony nebeské mechaniky. Stopa Boží o radosti ze Vtělení Božího Syna, pro vlastní aktéry romantické scény velmi tvrdá škola, když rodička nemůže najít žádný úkryt, žádnou hygienu, žádné zázemí, jen studenou jeskyni, a Josef jí nemůže zajistit nic lepšího. A přitom se rodí Král králů.    Stopa nás poučuje nejen o tom, že Bůh sliby plní, ale také ukazuje, že k životu nepotřebujeme komfort a veškerý možný luxus, když pro Syna Nejvyššího musela stačit stáj s hnojem.    Porciunkule    Sv. František z Assisi našel opuštěný kostelík Panny Marie Andělské (Královny andělů) na místě Porciunkula, který opravil. Zde z evangelia pochopil zásady, které pak vtiskl františkánskému řádu. V kostelích Panny Marie Andělské jsou na památku zhotovovány kopie nebo modely tohoto kostelíku a na její svátek je františkánská pouť, které se neřekne nijak jinak než porciunkulová pouť.    "Když Boží světec opravil kostel sv. Damiána, odebral se na jiné místo v blízkosti města Assisi, kde opravil kostel, který byl ubohý a blízek zřícení. Odtud odešel na třetí místo, které se nazývá Porciunkula. Tam byl kostelík, od nepaměti zasvěcený Panně a Bohorodičce. Nyní však byl opuštěný a nikdo se o něj nestaral. Když viděl, jak je tato Boží svatyně chatrná, pocítil soucit. A protože Matku nejdobrotivější vroucně ctil, začal tu pobývat. Když tento kostelík opravil, uplynuly už tři roky od jeho obrácení. V této době nosil jakýsi poustevnický hábit. Chodil přepásán koženým pásem s holí v ruce a opánky na nohou.    Jednoho dne se v tomto kostelíku četlo evangelium o rozeslání apoštolů, a svatý Boží byl přítomen. Ihned po mši svaté prosil naléhavě kněze, aby mu toto evangelium vyložil. Když svatý František slyšel, že Kristovi učedníci neměli mít ani zlato, ani stříbro, ani jiné peníze, že si na cestu neměli brát ani opasek, ani brašnu, ani chléb, že si neměli s sebou brát ani hůl, ani obuv, ani dva pláště, ale že jejich úkolem bylo hlásat Boží království a pokání, zaradoval se v Duchu Božím a řekl: "To je to, co chci co hledám a co chci z celého srdce dělat." Hned, pln radosti chce svatý Otec naplnit to spásné povzbuzení. Ani chvíli neotálí, aby začal žít tak, jak právě slyšel. Vyzul obuv, odložil hůl a kožený pás zaměnil za provaz. Hábit si předělal do tvaru kříže, aby se ubránil šalbě Zlého. Hábit byl z hrubé látky, aby v něm křižoval své tělo s jeho neřestmi a hříchy. Byl to oděv chudičký a bez ozdob, aby neprobouzel světské žádosti."    Porciunkula (latinsky "Místečko") je název místa, na kterém stojí stará kaplička zasvěcená Panně Marii Andělské. Sv. František ji vlastníma rukama opravil a považoval ji za posvátné místo Řádu menších bratří. Proto také pro toto místo vyzískal od papeže odpustky. V přeneseném slova smyslu se tento název používá pro Svátek Panny Marie Andělské (lidově nazývaný Porciunkule), který se v rámci františkánské rodiny slaví 2. srpna.    Loreta    Jde o kopii příbytku Panny Marie, který se nelišil od jiných domků v Nazaretě. Skládal se z jeskyně, která byla vtesána na svahu do skály, a z komůrky, předsíně, která byla přistavěna zepředu, obě místnosti bylo propojeny širokým otvorem. Na místě bývalého příbytku dnes stojí chrám Zvěstování Panně Marii. V jeskyni, kryptě pod chrámem je mramorový oltář a pod ním na mramorové desce latinský nápis: "Zde se stalo Slovo Tělem". Podle legendy byla přední část domku zázračným způsobem přenesena anděly nejprve do Trsatu v Dalmácii (viz část 7-4) a pak do Loreto v Itálii.    Loreta - Domek z Nazareta - je oním místem, kde žil, rostl a byl vychováván Boží Syn, a v tomto Domku žila Svatá Rodina, vzor všech rodin. V tomto Domku byl také Bůh poddán lidem a poslouchal je (Lk 2,51). Jako stopa Boží představuje ideální stav rodinného života, tak jak je podle Boží představy, o jaký se mají lidé snažit.    Loreto je název městečka v Itálii, do něhož křižáci přenesli z Nazareta domeček, jenž byl domovem Svaté Rodiny. Podle tohoto místa se pak pojmenovávají i stavby, které tento originál kopírují - jako je např. pražská Loreta. Jedna z loret, opatřená zvonkohrou, je na fotogalerii. Je opředena i pověstí, kterou zpracoval Jan Neruda. Lorety se budují v mariánsky orientovaných klášterech nebo kostelích, tam potom jako miniatury na oltáři.    Loreta v Rumburku    Jedním z charakteristických projevů nastupujícího baroka v Čechách bylo budování tzv. Loret podle vzoru "Svaté chýše" (Santa casa) v italském městečku Loreto u Ancony. Podle legendy byl dům ve kterém žila P. Maria v Nazaretě přenesen anděly do města Loreto. Nad tímto legendárním domem byl vztyčen chrám a tak vzniklo proslulé poutní místo světa.    Rumburská Loreta je kopií svého italského originálu a je nejen nejsevernější Loretou v Čechách, ale i v Evropě. Postavit ji nechal zdejší kníže Antonín Florián Liechtenstein. Byla postavena v letech 1704-1709 stavitelem Janem Lukasem Hildebrandtem a na rozdíl od svého originálu který je z mramoru, je naše Loreta celá z pískovce. Na vnější výzdobě se podílel sochař Jan František Bienerth ze Schirgiswalde.    Uvnitř kaple najdeme sochu Černé Madony s dítětem, která byla roku 1694 zhotovena v Římě. V roce 1771 byla instalována v malé věži loretánské kaple zvonková hra. Když se časem poškodila, byla prodána do Saska.    Rumburská Loreta patří do komplexu několika staveb. Kolem Lorety byly v letech 1743-1749 postaveny ambity s křížovou cestou, které jsou zdobeny malbami motivovanými životem P. Marie. Dále do komplexu patří klášterní kostel sv. Vavřince a bývalý kapucínský klášter.

[1]	Jan Sochon, z knihy "Zdania, przecińki, kropki", nakl. W drodze (Poznań 1998). KT 15/2004, "Modlitba křížové cesty (Via dolorosa )", str. 2
[2]	bratr Jiří OFM: "40 obrazů ze života svatého Františka"; http://web.katolik.cz/feeling/library/sv_frantisek/OBRAZY/o13.html

obsah | předchozí | další
pointer_____________________________________________________________________________________