POSVĚCENÉ PŘEDMĚTY - RŮŽENCE, MEDAILKY, ŠKAPULÍŘE

Svátostiny jsou rozličného "provedení", s mnohými se setkáváme často, používají se a jsou stopou Boží (připomínkou, že vše dostáváme od Boha jako dar) v životě křesťanů i nekřesťanů. Snad bychom pouze některé vyjmenovali, když výklady následují.    Při vstupu do domu nebo kostela nelze přehlédnout kropenku se svěcenou vodou. Svěcená voda jako zmaterializovaná modlitba Církve má sloužit k ochraně osob i příbytků a prostorů před vstupem zlého ducha. - Nosíme různé medailky, přívěšky, prsteny (i manželské), které by měly být posvěcené. Potom slouží ne jako ochranný amulet, ale jako posvěcený předmět, opět chránící před zlým duchem a zároveň vyznávající, že nositel chce patřit Bohu. Obdobně i škapulíř, který je ochranným oděvem Mariina zasvěcence, částí stejnokroje jejího sluhy. V podstatě všechny předměty, používané křesťany, by měly být posvěcené a tak vyňaté z moci ďábla. Po skončení jejich životnosti by neměly být vyhazovány do komunálního odpadu, ale ukládány na k tomu zvlášť určené místo. Světí se dům, auto, ale i hrob.    Z liturgických obřadů známe svěcení ohně, křídy, soli, paškálu, křestní vody, potravin, školních pomůcek, vína (a plodin vůbec); některé posvěcené materie slouží výhradně k svátostnému a liturgickému využití, jiné naopak pro běžnou spotřebu (chléb, víno…).    Svátostiny nemají charakter žádné svátosti. Jejich užívání připomíná křesťanovi, že celý svět je Božím dílem a darem, a že je třeba se na ně nevázat a nesloužit satanovi, ale výhradně Bohu. Církev užívání některých svátostin obdařila odpustky - blíže viz Enchiridion odpustků. SVÁTOSTINY [1]    Otázka: Dobrý den, ráda bych se Vás zeptala, jak mám správně chápat smysl "posvěcení věcí" (posvěcené řetízky, prstýnky, růžence...). Jaký význam pro mě tyto předměty mohou nebo mají mít? Jedná se přeci pouze o předměty a předměty jako takové mě nemohou chránit. Děkuji za Vaši laskavost.    Odpověď: Správně bychom měli hovořit spíše o požehnaných než posvěcených předmětech. Toto požehnání spočívá v modlitbě církve (zastoupené osobou žehnajícího), aby právě Bůh žehnal těm, kdo budou zmiňovaných věcí užívat (například k modlitbě, ale i k práci, k obývání...) a prospívalo jim to k prohloubení víry a zbožnosti.    Když Bůh žehná sám nebo skrze jiné, zaslibuje se totiž vždy Boží pomoc, ohlašuje se jeho milost, hlásá se věrnost s ujednanou smlouvou. Když žehnají lidé, chválí toho, kterého prohlašují za dobrého a milosrdného. Bůh totiž uděluje požehnání tím, že sděluje svou dobrotu anebo ji předem ohlašuje. Lidé "žehnají" Bohu tím, že hlásají jeho slávu, vzdávají mu díky, zbožně ho uctívají a projevují mu poslušnost. Písmo dosvědčuje, že všechno, co Bůh stvořil a zachovává milostí své prozřetelnosti ve světě, ohlašuje jeho požehnání a má vést k požehnání jemu. Požehnání se především a hlavně vztahují k Bohu, jehož velikost a dobrotu zdůrazňují: Vždyť Boží dobrodiní jsou sdělována lidem, které Bůh svou prozřetelností řídí a chrání. Požehnání se také vztahuje na stvořené věci, jejichž hojností a rozmanitostí Bůh člověka obdarovává.    Základem je naše rozhodnutí zbožného užívání a poté modlitba, aby nás při tom doprovázela Boží milost. Jde to věci zasvěcené Bohu, tedy takové, které nás mají jemu přiblížit (ať už se jedná o medailky, růžencové prstýnky či kaple apod.) Další výklad k žehnání naleznete v komentáři ke slavnosti Zjevení Páně níže*). Tyto dary mají samozřejmě svou symboliku:    Zlato - královský kov, tehdy nejcennější zboží, vyjadřovalo úctu k novorozenému Králi všech králů. Zlato jako trvanlivý kov také symbolizuje stálost a neporušitelnost.    Kadidlo - vonná pryskyřice, odedávna až dosud používaná při bohoslužbách a obřadech, byla vyznáním víry v Ježíšovo božství. Kadidlo je ve Starém i Novém zákoně symbolem modliteb stoupajících k Bohu.    Myrha - vonná mast s konzervačními účinky, používaná mj. při balzamování mrtvých těl, předjímala Kristovo utrpení a smrt na kříži.    *) Při mši 5. nebo 6. ledna je proto žehnána (nesprávně "svěcena") voda, kadidlo a křída, eventuálně i zlaté předměty. Voda se pak používá při obřadu kropení lidu, který nahrazuje úkon kajícnosti a připomíná každému jeho křest. V Bibli bývá voda symbolem uzdravení a očištění. Okuřování kadidlem zdůrazňuje posvátnost - okuřuje se především eucharistie, evangeliář - Boží slovo - a oltář. Požehnanou křídou podle tradice označují věřící dveře svých domů a bytů písmeny K + M + B + letopočet. Tato písmena jsou zkratkou latinské modlitby Christus mansionem benedicat - Kristus ať požehná (tomuto) příbytku. Někdy kněz či jáhen byt vykrápí a vykuřuje kadidlem, což rovněž vyjadřuje prosbu o požehnání pro všechny, kdo v onom bytě přebývají. Žehnání zlatých předmětů - reminiscence na jeden z darů - vyprošuje těm, kdo tyto předměty budou nosit či užívat, Boží ochranu a pomoc.    Co však znamená, že se některé předměty či látky žehnají či "světí"? Propůjčuje se jim nějaká zvláštní účinnost, nadpřirozená moc? Jedná se o magický prvek?    To v žádném případě. Přečtěme si některou z žehnacích modliteb - např. při žehnání kadidla a křídy: "Bože, Otče našeho Pána Ježíše Krista, shlédni na nás, kteří při vzpomínce na klanění mudrců od východu prosíme, abys přijal také naši modlitbu jako vonný dým kadidla, stoupající před tvou tvář. A požehnej nám, kteří touto křídou označíme své příbytky znamením kříže, ať nikdy nezapomeneme, že celý náš život patří tomu, který nás křížem vykoupil." [2]    Každé požehnání je chválou Boha a prosbou o jeho milost; nemá tedy za účel "donutit" Boha k jednání, ať se děje, co se děje. Požehnání není kouzelným zaříkávadlem, automatem na zázraky. Vyžaduje především víru v Boží všemohoucnost, milosrdenství a účinnou pomoc. Bůh nežehná proto, že by "musel", ale proto, že člověka miluje. Všechna požehnání, svěcená voda, křída, kadidlo atd. nepůsobí sama ze sebe. Bylo by tedy zbytečné např. pít svěcenou vodu či používat ji k přípravě pokrmů, zapalovat doma při zvláštních obřadech kadidlo… Takové pověrečné jednání by navíc bylo projevem nemocné víry a hříchem proti prvnímu přikázání Desatera. Všechny požehnané předměty a látky mají povzbudit živou víru, láskyplný vztah k Bohu, nikoli jej nahrazovat. SVÁTOSTINY DLE kkc [3]    "Svatá matka Církev ustanovila svátostiny. Jsou to posvátná znamení, kterými se na způsob svátostí naznačují účinky, zvláště duchovní, jichž se dosahuje na prosby Církve. Svátostiny připravují člověka k přijetí hlavního účinku svátostí a posvěcují různé životní situace."[4]    CHARAKTERISTICKÉ RYSY SVÁTOSTIN    Církev ustanovila svátostiny k posvěcování některých církevních služeb, některých životních stavů, nejrůznějších událostí křesťanského života, jakož i používání věcí prospěšných člověku. Podle pastorálních rozhodnutí biskupů mohou svátostiny také odpovídat na potřeby, na kulturu a na dějiny, které jsou vlastní křesťanského lidu některého kraje nebo některé doby. Tvoří je vždy nějaká modlitba, často doprovázená určitým znamením, jako je vkládání ruky, znamení kříže, pokropení svěcenou vodou (jež připomíná křest).    Svátostiny se odvozují z křestního kněžství: každý pokřtěný je povolán být "požehnáním"[5] a sám žehnat.[6] Proto také laici mohou předsedat některým žehnáním;[7] čím více se některé žehnání týká církevního nebo svátostného života, tím více je předsednictví vyhrazeno posvěcenému služebníkovi.[8]    Svátostiny neudělují milost Ducha svatého jako svátosti; avšak prostřednictvím modlitby Církve připravují na přijetí milosti a uzpůsobují člověka ke spolupráci s ní. "Liturgie svátostí a svátostin působí, že Boží milost, která vyvěrá z velikonočního tajemství Kristova utrpení, smrti a zmrtvýchvstání, posvěcuje skoro každou životní událost věřících, jsou-li dobře připraveni. Z velikonočního tajemství čerpají všechny svátosti a svátostiny svou sílu. Téměř neexistuje správné užívání hmotných věcí, které by se nedalo zaměřit k posvěcení člověka a k oslavě Boha." [9]    RŮZNÉ ZPŮSOBY SVÁTOSTIN    Mezi svátostinami se uvádějí především žehnání (osob, stolu, předmětů, míst). Každé požehnání je chválou Boha a prosbou o jeho dary. Křesťané jsou v Kristu požehnáni Bohem Otcem "rozmanitými duchovními dary" (Ef 1,3). Proto Církev uděluje požehnání tak, že vzývá Ježíšovo jméno a obvykle dělá svaté znamení Kristova kříže.    Některá požehnání mají trvalý dosah: mají účinek zasvětit osoby Bohu a vyhradit předměty a místa pro bohoslužebné účely. Mezi těmi, jež jsou určeny osobám - nezaměňovat se svátostným svěcením - je požehnání opata nebo abatyše některého kláštera, zasvěcení panen, obřad slavných řeholních slibů a požehnání pro některé církevní služby (lektora, akolyty, katechety atd.). Jako příklad požehnání předmětů lze uvést zasvěcení nebo požehnání kostela, oltáře, svěcení svatých olejů, posvátných nádob, rouch, zvonů, atd.    Když Církev veřejně a s autoritou prosí ve jménu Ježíše Krista, aby byla některá osoba nebo předmět chráněna proti vlivu zlého ducha a vymaněna z jeho poroby, mluví se o exorcismu. Ježíš jej prováděl (Mk 1,25nn); od něho také Církev má moc a úkol vymítat zlé duchy.[10] Jednoduchý exorcismus se provádí během slavení křtu. Slavný exorcismus, nazývaný "velký exorcismus", může provádět jen kněz, a to s dovolením biskupa. Je třeba při tom postupovat prozíravě a přesně dodržovat stanovené předpisy Církve. Exorcismus je zaměřen na vymítání zlých duchů nebo vymanění z ďábelského vlivu, a to skrze duchovní pravomoc, kterou Ježíš svěřil své Církvi. Velmi odlišný je případ nemocí, především psychických, jejichž léčení náleží do oblasti lékařské vědy. Dříve než se přikročí k exorcismu, je tedy důležité se přesvědčit, zda se jedná o přítomnost zlého ducha nebo jen o nemoc.[11]    LIDOVÁ ZBOŽNOST    Kromě obřadů svátostí a svátostin musí katecheze brát v úvahu různé formy zbožnosti věřících a lidových pobožností. Náboženské cítění křesťanského lidu si našlo v každé době své projevy v různých formách zbožnosti, které obklopují svátostný život Církve, jako např. uctívání ostatků, návštěvy svatyň, pouti, procesí, křížová cesta, náboženské tance, růženec, medailky atd.[12] - Tyto projevy jsou prodloužením liturgického života Církve, ale nenahrazují jej: "Uvedené pobožnosti se mají konat se zřetelem k liturgickým dobám a v souladu s posvátnou liturgií. Z ní mají nějakým způsobem vycházet a k ní přivádět lid, neboť ona je svou povahou daleko převyšuje." [13]    Je nezbytné pastorační obezřetnosti, aby se lidová zbožnost podporovala a rozvíjela a aby se podle potřeby očišťovalo a usměrňovalo náboženské cítění, které je základem takových pobožností, a aby se prohlubovalo poznání Kristova tajemství.[14] Konání pobožností je podřízeno péči a úsudku biskupů a všeobecným církevním předpisům.    "Lidová zbožnost je v podstatě souhrn hodnot, který odpovídá s křesťanskou moudrostí na velké existenční otázky. "Zdravé cítění" katolického lidu má schopnost synteticky vyjádřit lidskou existenci. Tím se vysvětluje, že spojuje tvořivým způsobem věci božské a lidské, Krista a Marii, ducha a tělo, společenství a instituci, osobu a komunitu, víru a vlast, rozum a cit. Tato moudrost je výrazem křesťanským humanismem, který radikálně dosvědčuje důstojnost každého člověka jako Božího syna, vytváří základní bratrství, učí, jak se chovat k přírodě a jak chápat práci; poskytuje konečně důvody k životu v radosti a vyrovnanosti i uprostřed existenčních protivenství. Tato moudrost je také pro lid měřítkem rozlišování a evangelijního cítění, kterým samovolně chápe, kdy evangelium zaujímá v Církvi první místo a kdy je zbaveno svého obsahu a zadušeno jinými zájmy."[15]    SHRNUTÍ    Svátostinami se nazývají posvátná znamení ustanovená Církví, jejichž cílem je připravit lidi na přijetí užitků svátostí a posvěcovat různé životní události.    Mezi svátostinami zaujímají důležité místo žehnání. Tvoří je současně chvála Boha za jeho díla a za jeho dary a přímluva Církve, aby lidé mohli užívat Božích darů v duchu evangelia.    Křesťanský život se kromě liturgie živí různými formami lidové zbožnosti, zakořeněnými v různých kulturách. Církev, i když musí bdít, aby je osvítila světlem víry, podporuje formy lidové zbožnosti, které vyjadřují evangelijní cítění, lidskou moudrost a obohacují křesťanský život.

[1]	P.Mgr. Marek Slatinský; http://www.katolik.cz/otazky/ot.asp?ot=1441; http://www.katolik.cz/texty/view.asp?cis=176
[2]	žehnací modlitba citována podle Benedikcionálu
[3]	Katechismus katolické církve, čl. 1667-1679; Zvon, Praha 1995
[4]	2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium), 60; srov. CIC, Kánon 1166; CCEO, kán. 867
[5]	Srov. Gn 12,2.
[6]	Srov. Lk 6,28; Řím 12,14; 1 Petr 3,9.
[7]	Srov. 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium), 79; CIC, Kánon 1168.
[8]	Biskupové, kněží a jáhni; srov. Římský rituál, Benedikcionál, 16; 18.
[9]	2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium), 61.
[10]	Srov. Mk 3,15; 6,7.13; 16,17.
[11]	Srov. CIC, Kánon 1172.
[12]	Srov. 2. nicejský koncil: DS 601; 693; Tridentský koncil: DS 1822.
[13]	2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium), 13.
[14]	Srov. Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Catechesi tradandae, 54.
[15]	Dokument z Puebly [1979] 448; srov. Pavel VI., Apoštolská exhortace Evangelii nuntiandi, 48.

obsah | předchozí | další
pointer_____________________________________________________________________________________