NEDĚLE, SVÁTEK, LETOPOČET

Červená stopa v kalendáři, která říká: Stůj! Tento den je jiný než ostatní, označené černou barvou všednosti. Tento den je výjimečný! Tento den je vyčleněný! Tento den má svůj specifický účel, tak na to pamatuj!    Sváteční den je stopou, kterou nelze přehlédnout.    V neděli vidíme zástupy svátečně oděných lidí, jak jdou rozvážně do kostela. Kostel je obklopen řadami aut, slyšíme pištění maličkých, poznáváme hlasy teenagerů i šepot od prošedivělých a bílých hlav. Začíná nejdůležitější událost celého týdne: slavení mše svaté a společenství Církve. A po skončení opět davy a zástupy, které se rozcházejí z kostela do svých domovů.    Někteří zamíří k obchodům, ale jsou zklamáni. Zavřeno. A jinde opět: Zavřeno. Ano, je den Páně, den oddělený pro Boha, den, kdy se nekonají zbytečné práce a kdy je v centru pozornosti Bůh. Jsou nezbytné činnosti jako práce kněží, lékařů, restauratérů, benzínářů, pracovníků na dráze, policistů, ale pro většinu lidí je neděle dnem pracovního volna. Volna, které není určeno prioritně k rekreaci, až sekundárně; prioritou je oslava a poděkování Bohu za uplynulý týden a prosba o požehnání do dalšího období.    Vnějším sekularizovaným prostředím je neděle vnímána jako historický archaismus a náboženský fanatismus. Snahou je ji zrušit a odstranit. První takový pokus proběhl již v roce 1848 za francouzské Robespierovy revoluce, kdy byly zavedeny desetidenní týdny, dekády, dny byly očíslovány a desátý den sloužil k pohanské relaxaci. Dnes jde o podnikatelské snahy, vytvořit z neděle den byznysu, den nákupů v supermarketech, den realizace "velkých obchodů", ale také den různých velkých sportovních akcí a megashow, které mají hlas neděle, vyzývající k chvále Boha, zahlušit, překrýt a překřičet.    Když vidíme někoho v teplákách s rýčem na zahrádce v době, kdy zvoní do kostela, nejde si nepomyslet, že se buď zbláznil, anebo že je to zlý ignorant zaměřený proti Bohu, anebo že je to člověk duševně mdlý, patřící do ústavu pro choromyslné, protože nechápe, že sváteční den není možné zneuctít nepožehnanou prací. A že se na nás uměje a ještě bodře dodá: "Tak do kostelíčka, do kostelíčka?", ale na očích je mu vidět pomyšlení: "To nemáš do čeho píchnout, že jdeš utloukat čas?" - Tento člověk něco podstatného ztratil. Ztratil svůj rozměr vzhůru. Zůstal mu jen hmyzí záběr na krtinu před sebou. A tak je to se všemi, kteří jdou např. ostentativně opačným směrem, od kostela, kteří právě teď musí venčit svého čtyřnohého miláčka, kteří právě teď musí na nákup, kteří právě teď musí… cokoli jiného, jen ne chválit Boha. Jenže: "Právě teď je chválit Pána čas." A to ostatní - pokud to skutečně musí být - prostě počká na později.    Volné soboty jsou snahou o podvrácení neděle. Ani v minulosti nebyly všechny dny pracovní. I v minulosti měly některé cechy své volné dny nad rámec šestidenního pracovního týdne, např. řezníci měli tzv. "modré pondělí", kdy bylo zavřeno. Dnes slouží k odpočinku volná sobota a neděle k různým nenáboženským aktivitám.    Červená značka v kalendáři upozorňuje na tento mimořádný den. Dnes je umístěna na posledním řádku. Dříve bývala na prvním. Den Boží je přece prvním dnem v týdnu (Mt 28,1; Sk 20,7; 1 Kor 16,2). Ale tak ho hodnotí "svět".    Pro křesťany je neděle:    - především velikonoční slavností zcela prosvětlenou slávou Vzkříšeného Krista. Je to svátek "nového stvoření"    - připomínkou dne stvoření    - upozorněním na den, v němž Stvořitel odpočinul    - dnem, který si vyhradil Hospodin    - dnem, jehož pánem je Ježíš Kristus (Mt 12,8; Mk 2,28; Lk 6,5)    Papežové zdůrazňují význam neděle jako dne pro Boha i pro člověka, nejinak i současný papež Jan Pavel II. Ten v apoštolském listě biskupům Dies Domini z 31.5.1998 podává bohatou teologii neděle. Nezůstává však odtržen od reality, a jasně vidí do problémů současnosti, jak dokumentuje samotný text úvodu:    [1] Den Páně - jak byla neděle nazývána od apoštolských dob[2] - se vždy v dějinách církve těšil zvláštní pozornosti pro své těsné spojení se samotným jádrem křesťanského tajemství. Skutečně, v týdenním počítání času neděle připomíná den Kristova vzkříšení. Jsou to Velikonoce, které se vracejí každý týden, oslavují Kristovo vítězství nad smrtí a hříchem, naplnění prvního stvoření v něm a úsvit "nového stvoření" (srov. 2 Kor 5,17). Je to den, který ve vděčné úctě připomíná první den světa a v činné naději hledí kupředu k "poslednímu dni", kdy Kristus přijde ve slávě (srov. Sk 1,11; 1 Sol 4,13-17) a všechno bude stvořeno nové (srov. Zj 21,5).    Po právu je tedy na neděli aplikováno žalmistovo volání: "Toto je den, který učinil Pán: jásejme a radujme se z něho" (Ž 118,24). Toto pozvání do radosti, vlastní velikonoční liturgii, odráží úžas, který padl na ženy, jež poté, co viděly Kristovo ukřižování, nalezly, když tam přišly "velmi časně prvního dne po sobotě" (Mk 16,2) prázdný hrob. Je to pozvání jistým způsobem znovu prožít zkušenost dvou emauzských učedníků, kteří cítili jak "jejich srdce hořela", když s nimi Vzkříšený cestou, vysvětloval jim Písma a odhalil se jim "v lámání chleba" (srov. Lk 24,32.35). Ozvěnou odráží radost - zprvu nejistou, pak ohromující - již zakusili apoštolové téhož dne večer, když byli Vzkříšeným Ježíšem navštíveni a přijali dar jeho pokoje a jeho Ducha (srov. J 20,19-23).    Ježíšovo vzkříšení je základní událostí, na níž spočívá křesťanská víra (srov. 1 Kor 15,14). Je to ohromující skutečnost plně uchopitelná ve světle víry, přitom historicky potvrzená těmi, kdo byli vyvoleni, aby spatřili Vzkříšeného Pána. Tato podivuhodná událost, absolutně jedinečná v lidských dějinách, spočívá v samotném srdci tajemství času. Vskutku "všechen čas náleží Kristu a všechny věky" jak připomíná liturgie velikonoční vigilie při přípravě velikonoční svíce. Proto církev tím, že připomíná den Kristova vzkříšení ne jen jednou do roka, ale každou neděli, ukazuje každé generaci opěrný bod dějin, k němuž tajemství počátku a konečného osudu světa vede.    Je tedy správné slovy homilie ze čtvrtého století hlásat, že "den Páně je pán dnů".[3] Ti, kdo přijali milost víry ve Vzkříšeného Pána, nemohou selhat v pochopení významu tohoto dne v týdnu se stejně hlubokým citem, jako byl ten, který vedl sv. Jeronýma ke slovům: "Neděle je den vzkříšení, je to den křesťanů, je to náš den".[4] Neděle je pro křesťany "prvotní sváteční den",[5] ustanovený nejen k značení posloupnosti času, ale k odhalení hlubšího smyslu času.    Základní význam neděle byl uznáván během dvou tisíc let dějin a rozhodně jej zopakoval druhý vatikánský koncil: "Podle apoštolské tradice, která má původ ode dne Kristova vzkříšení, slaví církev velikonoční tajemství vždy osmý den, který se právem nazývá den Páně."[6] Ještě více zdůraznil tuto důležitost Pavel VI., když schválil nový Obecný římský kalendář a Obecné normy upravující řád liturgického roku.[7] Příchod třetího tisíciletí, který věřící volá k zamyšlení nad během dějin v Kristově světle, je též zve k tomu, aby z novou intenzitou nově objevili smysl neděle, její "tajemství", její slavení, její význam pro křesťanský a lidský život.    … zamýšlím s vámi nad smyslem neděle a podtrhuji důvody, proč žít neděli skutečně jako "den Páně" i v měnících se okolnostech naší doby.    Ještě docela nedávno bylo v tradičně křesťanských zemích snazší světit neděli, protože to byla téměř univerzální práce a protože dokonce i v organizaci civilního života byl nedělní odpočinek považován za pevnou část pracovního rozvrhu. Dnes ovšem dokonce i v zemích, které dávají ze zákona neděli sváteční charakter, vedly změny v socioekonomických podmínkách k hlubokým změnám v sociálním chování, a tak i v charakteru neděle. Široce se rozšířil zvyk "víkendů", týdenního období oddechu, tráveného možná daleko od domova a často zahrnující účast na kulturních, politických nebo sportovních aktivitách, které se zpravidla konají o volných dnech. Tyto sociální a kulturní jevy v žádném případě nepostrádají pozitivní aspekt pokud, při respektování pravých hodnot, mohou přispět k lidskému rozvoji a pokroku života společnosti jako celku. To vše odpovídá nejen potřebě odpočinku, ale také potřebě slavení, která je vlastní našemu lidství. Naneštěstí, když neděle ztrácí svůj základní smysl a stává se spíše pouhou součástí "víkendu" může se stát, že lidé zůstanou uzamčení uvnitř tak omezeného horizontu, že už nebudou s to vidět "nebesa".[8] A tak, i když jsou připraveni slavit, ve skutečnosti toho nejsou schopni.    Ovšem Kristovi učedníci jsou vyzýváni, aby se vyhnuli každé záměně mezi slavením neděle, které skutečně může být způsobem svěcení neděle a "víkendem" chápaným jako čas pouhého odpočinku a relaxace. To vyžaduje skutečnou duchovní zralost, která křesťany uschopňuje "být, čím jsou" v plném souladu s darem víry, vždy připravenými podat počet z naděje, která je v nich (srov. 1 Pt 3,15). Tímto způsobem budou vedeni k hlubšímu pochopení neděle s tím výsledkem, že i v obtížných situacích budou schopni je žít v úplné poslušnosti Duchu svatému.    Z této perspektivy se situace jeví jako poněkud smíšená. Na jedné straně stojí příklad některých mladých církví, které ukazují jak horlivě lze neděli slavit, ať v městských oblastech nebo v široce rozptýlených vesnicích. V protikladu k tomu je v některých částech světa, kvůli již zmíněným sociologickým tlakům a možná i pro slabou motivaci víry, procento těch, kdo se účastní nedělních bohoslužeb nápadně nízké. V mysli mnoha věřících se, jak se zdá, umenšuje nejen smysl pro ústřední význam Eucharistie, ale dokonce i smysl povinnosti vzdávat díky Pánu a modlit se s ostatními ve společenství církve.    Je také pravda, že jak v misijních zemích, tak v zemích evangelizovaných dávno je nedostatek kněží takový, že slavení nedělní Eucharistie nemůže být vždy v každé komunitě zaručeno. … Zdá se být nezbytné obnovit hluboké naukové základy podkládající církevní nařízení, aby nepomíjející hodnota neděle v křesťanském životě byla jasná všem věřícím. - Povinnost světit neděli, zvláště účastí na Eucharistii a relaxací v duchu křesťanské radosti a bratrství, lze snadno pochopit - neděle je dnem, který je v samém srdci křesťanského života.    Svatý Otec dále obdivuhodně plně a nadšeně probírá teologii neděle jako chvalozpěv ne jen Božího ustanovení, ale jako na dne oslavy stvoření, vykoupení, bratrského společenství, Eucharistie a z mnoha jiných aspektů.    Náš pohled v kalendáři však neulpívá pouze na červeně označeném dni. Vidíme tak i měsíc a rok - letopočet. Denně ho píšeme na různé listinné doklady bezpočtukrát. A přesto - jaká je to významná stopa Boží! Stále nás upozorňuje, kolik času (let) již uplynulo od počátečního data, od světově nejvýznamnějšího data, od data "plnosti času" (Gal 4,4) (také viz obrázek v části 7-11; o kalendáři viz část 1-1), kdy se vtělil Boží Syn, aby nás spasil. Buď Mu za to každým zápisem letopočtu vzdána čest, chvála a sláva!

[1]	Apoštolský list Dies Domini Svatého Otce Jana Pavla II. biskupům, kněžím a věřícím katolické církve o svěcení dne Páně z 31.5.1998, čl.1-7; http://www.clavis.cz/Getsemany/download/dies_domini.doc
[2]	Srov. Zj 1,10: "Kyriake heméra"; srov. též Didaché 14, 1, sv. Ignác z Antiochie, Magnesianským 9, 1-2; SC 10, 88-89.
[3]	Pseudoeusebius Alexandrijský, 16. kázání: PG 86, 416.
[4]	In Die Dominica Paschae II, 52: CCL 78, 550.
[5]	Druhý vatikánský koncil, Konstituce o liturgii Sacrosanctum Concilium, 106.
[6]	Tamtéž.
[7]	Srov. Motu Proprio Mysterii Paschalis (14. února 1969): AAS 61 (1969), 222-226.
[8]	Srov. Pastorační poznámka Italské biskupské konference "Il giorno del Signore" (15. července 1984), 5: Enchiridion CEI 3, 1398.

obsah | předchozí | další
pointer_____________________________________________________________________________________