Když blažený František viděl, že Pán Bůh takřka denně rozmnožuje počet bratří, napsal pro sebe a pro své současné i budoucí bratry životní pravidla, řeholi, a použil k tomu hlavně slova svatého evangelia, protože jedině o jeho dokonalé zachovávání s touhou usiloval. Připojil jen pár jiných předpisů, které byly nezbytné pro zbožný způsob života.
   Potom řekl František svým jedenácti druhům: „Bratři, pozoruji, že nás milosrdný Bůh zamýšlí rozmnožit. Proto půjdeme ke své Matce, svaté římské církvi, a nejvyššímu knězi oznámíme, co Pán skrze nás počal působit, abychom podle jeho vůle a rozkazů pokračovali v tom, co jsme začali.“ Když s jeho řečí bratři souhlasili, vydali se s ním na cestu k papežskému dvoru. Svatý František pak navrhl toto: „Zvolme si jednoho za vůdce, aby nám byl jako zástupce u Ježíše Krista. Kamkoli půjde, půjdeme i my a kdekoli přijme pohostinství, přijmeme i my.“ Zvolili si tedy bratra Bernarda, prvního po svatém Františku.
   Bůh z výsosti shlížel na jeho žádost i na to, jak jeho druhové jsou ustrašeni, když si uvědomují svou prostotu. Proto Božímu muži ukázal vidění, kterým je posilnil. Zdálo se mu, že jde cestou, u níž stál košatý, krásný, veliký a vysoký strom. František k němu došel, zastavil se v jeho stínu a podivoval se jeho výšce i kráse. A tu náhle vyrostl sám do takové výše, že se pohodlně dotýkal rukama vrcholku stromu a bez námahy jej ohýbal na zem. Boží muž porozuměl, že smysl toho vidění se vztahuje na svolení apoštolské důstojnosti jeho prosbám, v duchu se rozveselil, povzbudil bratry v Pánu a vydal se s nimi na cestu.