Tehdy dlel v Římě ctihodný assiský biskup Guido, který si svatého Františka a jeho bratří velmi vážil a měl je ve zvláštní lásce. Když tam svatého Františka a jeho bratry uviděl, byl nad jejich příchodem do Říma rozmrzen, protože netušil, proč přišli. Obával se, že chtějí opustit své rodné město, kde skrze ně Pán konal tolik velkého. Když však poznal důvod jejich cesty, velmi se v Pánu radoval a slíbil, že jim bude radou i skutkem nápomocen. Svatý František se odebral také k důstojnému biskupu sabinskému, který se nazýval Jan od svatého Pavla a mezi ostatními knížaty a osobnostmi římské kurie obzvlášť pozemskými věcmi pohrdal a nebeské miloval. Ten ho dobrotivě a laskavě přijal a byl jeho přání a záměrům velmi nakloněn. Protože však byl opatrný a moudrý muž, nejprve se Františka vyptával na různé věci a pak mu radil, aby se rozhodl pro mnišský nebo poustevnický život. Ale svatý František tyto názory, nakolik jen mohl, pokorně odmítal. Ne že by radou pohrdal, ale že toužil zbožně po něčem jiném, usiluje o vyšší dokonalost. Pan biskup se jeho ohnivé horlivosti podivoval, obával se však, že by od svého tak velkého předsevzetí mohl couvnout, a proto mu ukazoval méně obtížné cesty. Konečně se však, přemožen vytrvalými prosbami, uklidnil a snažil se u pana papeže jeho věc podporovat.