KDYBY MU NAROSTLA NOHA!

Voltaire ve svém teologickém slovníku pod heslem "Zázrak" vyslovil s velkou dávkou ironie přání, aby mohl být svědkem zázraku, jak znovu narostla amputovaná noha. Píše, že by tento zázrak měl být ihned zaprotokolován notářem do úředních spisů. Podle něho může být jen taková událost uznána za zázrak.     Podobně slavný francouzský spisovatel Emil Zola při pohledu na berle, zavěšené v lurdské jeskyni, řekl s výsměchem: "Vidím tady mnoho berlí, ale žádnou dřevěnou protézu. Jen tehdy bych uvěřil v existenci zázraku, kdyby mi ukázali případ znovu narostlé nohy."

    Oba tito páni agnostikové při svém výsměchu víře v možnost zázraků nevěděli o tom, že právě k takovému uzdravení, tedy znovunabytí amputované nohy, skutečně došlo již v roce 1640 ve španělské obci Calanda v Dolní Aragonii (diecéze Zaragoza) v provincii Truel. Tento kraj byl v té době pod vládou rytířského řádu Calatrava, jehož členové slibovali připravenost položit život na obranu Neposkvrněného Početí Panny Marie.

    V říjnu 1998 se v Itálii objevila knížka známého novináře Vittorio Messoriho Il Miracolo. Spagna, 1640: indagine sul piu sconvolgente prodigio mariano (Zázrak. Španělsko 1640: výzkum nejpodivuhodnějšího mariánského zázraku).

    Vittorio Messori koupil před několika lety ve Francii knihu, která obsahuje bohaté historické prameny. Z té se poprvé dověděl o nejpodivuhodnějším zázraku v dějinách katolické církve. Byl to náhlý zázračný opětovný vzrůst amputované nohy 23-letého vesničana v obci Calanda v roce 1640. S vědeckou vášní pro hledání pravdy začal Messori sám zkoumat historické prameny. Třikrát cestoval do Španělska, aby tam v archivech v Zaragoze a v Calandě osobně prostudoval všechny dokumenty. Po dlouholetém a podrobném studiu dospěl k závěru, že dokumentace tohoto případu je velmi solidní a úplná a svědectví jsou tak četná a tak shodná, že tento historický fakt nelze zpochybnit. Messori tvrdí, že kdybychom odmítli historičnost tohoto zázraku, museli bychom stejně tak zpochybnit vůbec všechny historické události.

    Dříve sám Messori vyjadřoval přesvědčení, že takový zázrak by nikdy nemohl existovat. Tvrdil, že zázrak, který by nikdo nemohl zpochybnit, např. nový růst ruky nebo nohy, by znemožnil člověku svobodu rozhodnutí a to by se příčilo Boží pedagogice víry. Nyní po objevení zázraku v Calandě musel svoje teoretické náhledy zkorigovat. Ve svatyni Matky Boží "del Pilar" v Zaragoze skutečně visí dřevěná protéza, která je votum z vděčnosti Matce Boží za znovunabytí amputované nohy. Je to skutečný "Zázrak zázraků", "Milagro de los milagros", jak ho označují Španělé. Tento zázrak svědčí o tom, že Bůh se se svou láskou sklání i k takovým agnostikům jako Zola nebo Voltaire a apeluje na jejich svědomí, aby odhodili svoje skeptické smýšlení, které neumožňuje překonat dramatický rozpor mezi rozumem a vírou a uzavírá tak cestu k nalezení pravdy.

    Co se tedy stalo v oné době? Na podzim r. 1637 mladý vesničan Miguel Juan Pellicer upadl z nepozornosti pod projíždějící povoz, který mu zhmoždil pravou nohu. Záhy nato se objevila gangréna. Koncem října byli lékaři v místní nemocnici v Zaragoze nuceni poraněnou nohu amputovat pod kolenem a pahýl desinfikovat rozpáleným železem. Miguel opustil nemocnici s protézou místo pravé nohy. Pohyboval se pomocí dvou berlí. Po ztrátě nohy se jeho víra ještě více prohloubila. Miguel měl zvláštní úctu k Panně Marii "del Pilar". Před amputací i po ní vykonal úkon úplného zasvěcení a odevzdal se jako nevolník do její mateřské lásky. Pocházel z chudobné rodiny, která bydlela v obci Calanda asi 100 km od Zaragozy. Protože po amputaci nohy nemohl jít do práce, nezbylo mu než žebrat před svatyní "del Pilar" v Zaragoze. Žebral tam dva roky a pět měsíců až do svého úplného uzdravení. V době své nemohoucnosti přicházel den co den do zázračné kaple Panny Marie "del Pilar" a mazal svůj pahýl olejem z lamp, které v kapli hořely. Zlomovým dnem jeho života byl 29. květen 1640. Byl tehdy v domě svých rodičů v Calandě. Kolem 10. hodiny večer se pozdravil se členy své rodiny, dvěma sousedy a jedním vojákem, odložil bokem dřevěnou protézu z amputované nohy a usnul hlubokým spánkem.

    Asi po 30 minutách rodiče zpozorovali, že z pod pokrývky, kterou byl Miguel přikrytý, vyčuhuje nikoliv jedna, ale dvě nohy. Ihned ho probudili a k velkému překvapení a úžasu přítomných se mládenec postavil na obě nohy. Noha, která mu byla amputována před dvěma lety a pěti měsíci, byla opět zcela neporušená na svém místě. Zpráva o zázraku se rychle roznesla po celém okolí. Chirurgové, kteří nohu amputovali, a desítky občanů Zaragozy i Calandy, kteří velmi dobře znali mladého žebráka, shodně vypovídali pod přísahou před tribunálem, že Miguel Pellicer měl amputovanou nohu. Celý případ zkoumala zvláštní komise, složená z 9 soudců pod vedením arcibiskupa ze Zaragozy. Šetření prokázalo, že 23-letý Miguel po dvou letech a pěti měsících od chvíle amputace náhle získal opět ztracenou nohu, kterou lékaři amputovali a pochovali na nemocničním hřbitově. Po zakončení kanonického procesu pozval španělský král Filip IV. uzdraveného Miguela do svého paláce v Madridu. Během setkání král poklekl a políbil zázračně uzdravenou nohu.

    Je třeba ještě zdůraznit, že třetí den po zázraku přijel do Calandy královský notář, který ve zvláštním notářském aktu podrobně popsal celé zázračné uzdravení a tento popis potvrdilo s přísahou mnoho očitých svědků, mezi kterými byli rodiče uzdraveného i místní farář. Vittorio Messori zdůrazňuje ve své knížce, že nikdy nikdo nezpochybnil pravdivost této události. [zdroj]

obsah | předchozí | další

POZNÁMKY: ______________________________________________________________________________________________________________/