FATIMA - MÍSTO ZÁZRAKŮ                                      

(mapka viz 6-2)                                               KULT NAŠÍ MILÉ PANÍ Z FATIMY[1]    Bezbožecké Portugalsko se jako mávnutím kouzelného proutku po zjeveních Panny Marie v Cova da Iria stává opět zemí katolickou. Jsou tím splněny podmínky, týkající se druhé části tajemství a Portugalska: Portugalsko je uchráněno všeho bojového hřmění druhé světové války, žádní vojáci, žádní mrtví.    Poutníci proudí na Cova da Iria ještě před rozhodnutím církevních úřadů, v zimě jich bylo dva až pět tisíc, v létě až 200.000. K nejbližší železniční stanici se muselo překonat pěšky 16 km. Očití svědkové poutí byli ohromeni obrovskými zástupy, které od zjevení až podnes stále uctívají Pannu Marii Fatimskou jako Naši Milou Paní a také jako Pannu Marii Růžencovou.    Z darů poutníků byla postavena bazilika, tak jak si to Maria přála. Nyní zde v sousedství stojí dvě supermoderní nemocnice pro poutníky, kde se provádějí vstupní ambulantní vyšetření, rozhodnutí o nemocných, zda je nutná ošetřovatelská péče a příp. i výstupní vyšetření a protokolování při odchodu nemocného nebo uzdraveného. - Každý den se podobně jako v Lurdech slouží slavná mše svatá a koná procesí s Nejsvětější Svátostí, kterou jsou nemocní žehnáni. - Každého třináctého je zvláštní poutní den, ještě většího lesku a návštěvnosti dosahují data 13. května a obzvláště 13. října, památka na poslední zjevení se slunečním zázrakem. Začíná noční procesím se svícemi, pokračuje modlitbami před vystavenou Eucharistií a adorací Ježíše svátostného. Je čas pro očištění se k zítřejší slavnosti. Muži stojí v dlouhých řadách před zpovědnicemi; zpovídá se celou noc až do rána. Ženy v noci ke zpovědi podle kanonického zvyku nemohou přistoupit.    Je každodenní ráno a čtyři Služebnice Naší milé Paní nesou sochu na ramenou a zástup se dává do pohybu. Průvod s vlajkami pomalu postupuje vpřed. Když socha projde přes náměstí před bazilikou a mezi všemi poutníky, vrací se zpět do chrámu. Najednou celé náměstí zbělí - všichni mávají milované Matce na rozloučenou bílými šátky a kapesníky. - Potom je Madona slavnostně odnesena do prostoru pro nemocné. Nemocní, chránění plátěnými stříškami, leží na nosítkách nebo sedí na lavičkách, sledují mši svatou a úpěnlivě hledí na sochu Madony, a co se odehrává v jejich srdcích, ví jen milý Pán Bůh sám. - Po mši svaté dostane každý nemocný požehnání. Už v květnu 1929 jich bylo 269. Většina pacientů je i v současnosti označována jako nevyléčitelně nemocní. Stává že, že je nemocných tolik, že jim nemůže být poskytnuta nemocniční a lékařská pomoc. - Na závěr se uděluje požehnání všem věřícím. Služebnice Naší Milé Paní odnášejí sochu do kaple Zjevení. Nadšení lidu je nesmírné. Když se mezitím rozšíří zpráva o náhlém uzdravení, projevy nadšení se stupňují.    Počet poutníků se neustále zvyšuje. Odhaduje se, že v současnosti ročně Fatimu navštíví více než 10 milionů lidí. Při významných jubilejních slavnostech bývá poutníků neuvěřitelně mnoho. Tak slavnosti 50. výročí zjevení se za účasti papeže Pavla VI. zúčastnlo přes 600.000 poutníků; při pouti papeže Jana Pavla II. v roce 1998, kdy byli blahořečeni František a Hyacinta, bylo účastníků více než 2 miliony. Všech těchto slavností se čestně účastnila i sestra Maria Lucie od Ježíše a od Nejsvětějšího Srdce. Ta se také zúčastnila v Římě přes svůj pokročilý věk zasvěcení světa třetího tisíciletí při Miléniu 2000, které se událo na Svatopetrském náměstí za účasti všech biskupů světa před fatimskou sochou Madony, sem zvlášť pro tuto příležitost letecky dopravenou, dne 8. října 2000. Slavnost tehdy přenášelo 46 světových televizních společností (česká mezi nimi nebyla). Slavnosti předcházela modlitba svatého růžence s rozjímáním; jeden desátek se předmodlívala sama sestra Lucie. Na některých místech, zvlášť ve fatimských národních centrech, probíhaly simultánní obřady[1].    Kult Panny Marie Fatimské mimo Fatimu má dvě význačné formy:    ­ Fatimský apoštolát modlitby (za obrácení světa)    V jednotlivých zemích se vytvořila Národní centra Fatimského apoštolátu modlitby (u nás v Koclířově u Svitav). Soustředí se na plnění žádostí Panny Marie: na eucharistickou úctu, na pořádání pobožností prvních sobot, úcty k Mariinu Nejčistšímu Srdci jako prostředku záchrany (arše) světa, modlitbu růžence jako nejúčinnější zbraně proti zlu, na exercicie, pouti na významná poutní místa apod.    ­ Mariánské kněžské hnutí    Dalším "produktem" Fatimy je od r. 1972 Mariánské kněžské hnutí s Donem Gobbim a "Modrou knihou" (viz část 6-7). Národní centrum MKH má sídlo v Olomouci a zabývá se především šířením večeřadel s Pannou Marií a "Modré knihy". Vydává pravidelné věstníky, v nichž své členy povzbuzuje a informuje.    Socha Panny Marie Fatimské byla několikrát v historii použita jako socha putovní, jak po Portugalsku, po jednotlivých zemích anebo kontinentech, tak i kolem celého světa. Její putování nahrazuje "osobní" návštěvu a umožňuje skrze Ni prohloubit svůj vztah k Bohu. Putování bylo také výrazem zasvěcení světa a jednotlivých zemí Madoně a jejímu Neposkvrněnému Srdci a umožňuje toto zasvěcení každému jednotlivci jako zvláštní příležitost. - Pro slavnostní akt zasvěcení světa nového tisíciletí se jevilo papeži jako nezbytné, aby ji nechal letecky přepravit do Říma, aby tak byla přítomna jako kdysi ve Večeřadle s apoštoly, tak nyní se všemi jejich nástupci, biskupy světa, v důležité chvíli pro Církev a celý svět jako její Matka. ZÁZRAKY - UZDRAVENÍ NEMOCNÝCH    Zpráva o slunečním zázraku 13. října 1917 se rozšířila bleskurychle po Portugalsku a po celém světě. Účinek byl nepopsatelný. Od tohoto dne byla Fatima cílem nesčetných poutníků a najednou se stala milostným místem podobně jako Lurdy.    Zázraky ve Fatimě jsou "na denním pořádku", jedinečná uzdravení, uvedená níže, jsou vzata z protokolů a původních pramenů . - Již od roku 1917 proudili do Fatimy nemocní z celého Portugalska. Od května 1926 do prosince 1937 se zaevidovalo téměř 15.000 nemocných. Samozřejmě, ne všichni, kdo přijedou do Fatimy, se uzdraví. "Hlas Fatimy", časopis poutního místa, registruje od r. 1942 více než 800 uzdravení. Mezi vyléčenými nemocemi byla tuberkulóza, slepota, zánět mozkových blan, zánět pohrudnice, obrna, otřes mozku, vředy různých druhů, rakovina a jiné.    José d´Oliviera Carvalho, 27 let, narozený v Adaufe-Braga, obchodník v Porto, dva roky trpěl nemocí "Pott´scher". Napadena byla celá páteř, nohy ochrnuly. Nakonec lékaři rodině řekli: "Vydrží maximálně 8 dní." Začal pít vodu z fatimského pramene a za měsíc byl zcela zdráv. Zprávu o tom podává ošetřující lékař Dr. Soares 20.1.1925.    Teresa de Jesus Martins, 19 let, vdaná, bytem v Lisabonu. V březnu 1922, tři měsíce po svatbě, začala blednout a kašlat krev. Nediskrétností jednoho ze zaměstnanců se dozvěděla diagnózu: tuberkulóza v posledním stádiu. Důrazně žádala, aby ji odvezli do rodiště, že chce umřít v náručí své matky. - Svěřila se do ochrany Madoně z Fatimy. Každý den vypila trochu fatimské vody a vroucně se modlila růženec. Pomalu jí začaly obtíže ustávat. Nakonec se ztratily úplně i se všemi doprovodnými příznaky.    Cecilia Gouveia Prestes, 20 let, narozená v Torres Novas, už tři roky trpěla tuberkulózou plic, komplikovanou zánětem pohrudnice. Na rady lékařů přijala svátost nemocných a rodina už dala zhotovt rakev. Nemocná však chtěla za každou cenu do Fatimy. Nakonec ji rodina odvezla, ale by to zoufalá cesta s mnoha zastávkami a s obavou, že Cecílie náhle zemře. Ve svatyni nepocítila žádnou úlevu, naopak, když přijala požehnání, ještě se jí přitížilo a dostala nový záchvat. Za několik hodin nastoupili zpáteční cestu. Během cesty museli několikrát zastavit, aby si nemocná odpočinula. K překvapení všech poprosila nemocná o něco k jídlu a k pití. Co dostala, jí nestačilo a žádala další. Domů se vrátila jako zcela zdravá. Existuje zde písemné svědectví místního lékaře a lékárníka.    Dr. Ascio da Silva Ribeiro, lékař. Při jízdě na motocyklu mu při předjíždění auta praskla přední pneumatika. Následoval pád s hroznými následky: dvakrát zlomená pravá noha, zlomená klíční kost, roztříštěná pravá ruka. Rány silně krvácely. Říká: "Vzýval jsem Královnu svatého růžence z Fatimy a očekával smrt. Dal jsem Matce Boží slib. Nedostal jsem ani horečku, ani žádnou infekci, přestože mi z hlavy vybírali kamínky a klíční kost byla znečištěná zeminou. Dnes jsem úplně zdravý, ani nekulhám a pokračují ve své práci." Svůj příběh vylíčil v Hlasu Fatimy roku 1927.    Joa-uim Duarte de Oliviera, člen šlechtické lisabonské rodiny bytem na Avenida Fondes Pereira de Malo, byl již 8 let upoutaný na lůžko a toužil po smrti, která by ho vysvobodila z nevyléčitelného utrpení. Nepomohli ani nejslovutnější lékaři. Nemoc - rakovina, komplikovaná dalšími nemocemi - se ustavičně zhoršovala, až podlomila i jeho duševní schopnosti. Nesnášel už ani pohled na druhého člověka. I jeho víra vychladla a po náboženském životě nezůstalo ani stopy. - V takovém stavu ho začala manželka tajně kropit fatimskou vodou a na postel mu položila časopis Hlas Fatimy, kde byl právě příběh výše jmenovaného Dr. Ribeira. Začal číst a se čtením se v něm začala probouzet i víra. 12. října prosil Madonu, aby uzdravila také jej. Odpověď přišla okamžitě. 13. října byl zcela a úplně uzdraven. - Pak vykonal děkovnou pouť do Fatimy a v časopise uveřejnil milost svého zázračného uzdravení. Také se zkontaktoval s doktorem Ribeirou, kterému děkoval za jeho svědectví, které mu zachránilo život pozemský i věčný.    Emilia de Jesus Mar-ues z Lousada u Porta, 32 let, nemocná už od 15. roku. V posledních měsících upoutaná na lůžko. Její lékař, Dr. Joa-uim Hermano Mendes de Carvalho, použil na vyléčení všechny dostupné prostředky, ale bez výsledku. Utrpení nemocné se den ze dne zvyšovalo. Měla stálé bolesti a nechutenství, vypadala už spíš jako mrtvá než jako živá. V takovém stavu se dozvěděla o uzdravení své krajanky ve Fatimě. To ji přivedlo k rozhodnutí, jet tam také. Lékař jí to ale výslovně zakázal s tím, že by to byla sebevražda. - Přesto se Emilia nechala 11.5.1929 převézt na milostné místo a dvě noci strávila ve Fatimě v hrozných bolestech. Ráno ji 13.5. odvezli do pavilónu nemocných, kde několik hodin čekala na mši svatou a na požehnání. Ošetřovatelka se domnívala, že je mrtvá. Když v poledne přinesli sochu Mastky Boží do pavilónu, byla okamžitě uzdravena. - Odešla do registrační kanceláře, kde během konzultací lékařů o jejím stavu vkročily dvě další ženy, které byly v posledních měsících také zázračně uzdraveny: Markéta Maria Teixeria Lopes a Maria dos Santos Nunes z Lisabonu. - Po dvou letech došlo k přezkoumání Emiliina zdravotního stavu. Dr. Mendes de Carvalho potvrzuje Prof. Joa-uimu da silva Tavanes, redaktorovi časopisu "Broteria": "Uzdravení Emilie de Jesus Mar-ues, k němuž došlo 13.5.1929 ve Fatimě, je dokonalé a trvalé."    Markéta Maria Teixeria Lopes pocházela ze známé rodiny z městečka Lousada. 10 let trpěla chorobou, s níž si lékaři nevěděli rady: v průběhu nemoci se jí na těle vytvořilo až 500 malých vředů. Podle výroku lékařů byla od hlavy k patě pokryta "korkem". Pak se jí vytvořil také vřed na žaludku. 13.10.1928 se odebrala do Fatimy a ve chvíli, kdy přijala požehnání svátostným Spasitelem, její nemoc zmizela. 20.11.1928 lékaři prohlásili, že pacientka nemá ani stopy po předešlých nemocech.    Maria José dos Santos Nunes, druhá ze zmíněných žen, 28 let, narozená v Alcouchetes, bydliště Lisabon. V květnu 1914 se u ní objevily příznaky tuberkulózy plic. V r. 1925 se přidružila nemoc střev, v r. 1929 se začala projevovat nemoc mozku. Známý specialista Dr. Egas Moniz rodině oznámil, že stav nemocné je vážný a že jí nemůže pomoci. "Jde o nádor na mozku. Předpokládám, že nemocná za několik dní zemře." Maria José, pokud byla při smyslech, vzývala Madonu. Přikládali jí obklady z fatimské vody. Trpící se pomalu vracelo vědomí. Učinila Panně Marii slib, že vykoná pouť do Fatimy. Po dvou dnech byla při večerní modlitbě růžence ke cti Panny Marie za přítomnosti své sestry náhle uzdravena. Ošetřující lékař 8.4.1929 napsal: "V domnění, že jí už nemohu pomoci, jsem přišel na vizitu až po 8 dnech. Pacientku, která byla před týdnem v beznadějném stavu, jsem našel ve výborné náladě s nepřehlédnutelným zlepšením."    "Ta už je mrtvá," řekl ošetřující lékař o Emílii Martině Babtistové, 42 let, narozené v Santiagu de Aldreu, kterou v poslední chvíli na její vroucí přání přivezli do Fatimy. Provázely ji dvě sestry z kongregace Služebnic Naší Milé Paní a civilní ošetřovatelka. Jedna ze sester namítla: "Ještě žije, je cítit slabý puls." Dostala posilující injekci, ale marně, reakce se nedostavila. Nadešla hodina požehnání. Sotva je nemocná dostala, jako by se probudila z hlubokého spánku. Otevřela oči, zvedla se a vrátilo se jí vědomí. Zvolala: "Jsem uzdravená!" Zvedla ruce a chválila Pannu Marii Fatimskou. Nemocná chtěla sejít z nosítek, ale služebnice Naší Milé Paní ji zadržely z obavy, že nadšený dav vtrhne do pavilónu. Až po skončení průvodu jí to dovolily a doprovodily ji do registrační kanceláře.    13.10.1928 stála s prosbou v srdci u zázračného pramene v Cova da Iria matka s dítětem v náruči. Dítě bylo slepé a hluchoněmé. Najednou vykřiklo: "Mama!" Uchopilo ručičkama medailonek Madony, který mělo na krku, dívalo se na něj a obdivovalo ho… poprvé ve svém životě. - Radost matky se nedá popsat. Štěstím bez sebe objímala a líbala svého uzdraveného miláčka. Nadšení zachvátilo okolostojící. Každý chtěl šťastné dítě vidět a dotknout se ho. Jeden blízko stojící muž zvedl dítě vysoko nad hlavu a triumfálně ukazoval davu, který propukl v jásot a chválu Boha a Madony.    Joao, syn Maximina Carreia Sanches de Costa Pereira a Belmíry Pereira z Lisabonu, jako čtyřletý těžce onemocněl. Chlapeček oslepl a ztratil řeč. Na nic nereagoval, jenom nehybně ležel v postýlce, spíš mrtvý než živý. Lékař prohlásil, že jde o těžký případ onemocnění svalstva šíje a připravil rodiče na blízkou smrt dítěte. Jedna paní donesla rodině lahvičku fatimské vody, aby ji použili pro umírající dítě. - Po 24 hodinách projevilo dítě první známky života. Zanedlouho poslali pro lékaře, který myslel, že ho volají, aby konstatoval smrt. S úžasem potvrdil, že dítě je nejen zachráněné, ale že nemá ani žádnou stopu po předcházející nemoci.    Gumercindo Henri-ues da Silva, osmnáctiměsíční chlapeček, narozený v Aveiro, onemocněl na střevní katar a těžký zánět průdušek. Po 14 dnech se nemoc zkomplikovala zápalem plic, takže se lékař vzdal naděje. Malé bezvládné tělíčko leželo v agónii, když ze sousedního kostela zvonili večerní Anděl Páně. Matce to znělo jako umíráček. Padla na kolena a zoufale volala: "Nebeská Matko, měj slitování, vrať mi mé dítě!" V té chvíli si vzpomněla na fatimskou vodu, kterou jí před několika hodinami přinesla sousedka. Třesoucí se rukou otevřela lahvičku, aby vodou ovlažila rty dítěte. K úžasu dítě otevřelo oči. V nesmírné důvěře mu matka začala umývat čelo i tvář. Každou sekundu cítila, jak pod jejíma rukama stoupá oživující teplo. Za několik minut se umírajícímu dítěti vrátily síly. - Lékař následně konstatoval úplné uzdravení.    Carmina do Conceicao, 17 let, narozená v Almoster (Santarem), bytem v Lisabonu, byla nemocná pět měsíců, poslední čtyři upoutána na lůžko. Měla hrozné bolesti po celém těle, zvlášť na plících a v ledvinách. Nakonec nesnesla ani nejmenší šustot ani světlo. Léčili ji tři lékaři, ale vše marné. V květnu konstatovali tuberkulózu v posledním stadiu. - 12. června přicestovala do Fatimy. Následující den ji přivezli do pavilonu nemocných, kde sledovala mši svatou a přijala svátostné požehnání, stav se však neměnil. Milostná socha se vzdálila a s ní i poslední naděje. Kněz, který stál v blízkosti, jí soucitně řekl: "Pravda, chcete být zdravá?" "Ano." "Nežádejte to. Pán Bůh vám možná přisoudil lepší možnost. Ježíš je Hlava, my, křesťané, jsme jeho údy. Je-li jedna ruka zdravá a druhá nemocná, které dá Pán přednost?" "Myslím, že té nemocné." "Tak je to tedy i s vámi." Nemocná sklonila hlavu a snažila se odevzdat do vůle Boží a Nejsvatější Panny. Najednou pocítila, že je jí lépe. Posadila se a vzápětí vstala z nosítek. Uzdravenou zavedli do registrační kanceláře. Když ji zpozoroval Dr. Pereira Gens, který před několika hodinami její zdravotní stav označil za krajně vážný, úžasem zbledl. "To není možné! Na nosítkách ji odnesli, a vrací se na vlastních nohách!" - Mladou dívku vyšetřili, sepsali protokol. Uzdravená se prošla kolem nemocnice a pak šla do kaple Zjevení, kde v hlubokém soustředění setrvala ve zbožné modlitbě. - Šok zažila její rodina, zejména babička, když auto s lehátkem na střeše zastavilo před domem. S pláčem se odvrátila od okna a volala: "Moje ubohá Carmina! Je mrtvá!" O to větší byla její radost, když jí její vnučka zdravá padla do náruče, objala a líbala.    Tady ale přerušme tok radostných svědectví o nejstarších uzdraveních. Ve většině těchto případů se mluví o zázračné vodě podobně jako v Lurdech. Ale kde se ta voda vzala? Vždyť na Cova da Iria žádný pramen nebyl a ani Lucie, Hyacinta nebo František nedostali žádný pokyn, že by měli vyhrabat třeba studánku, jako ho dostala Bernadetta Soubirous! STRUČNÁ HISTORIE POUTNÍHO MÍSTA    [3] Církevní vrchnost sledovala události v Cova da Iria se značnou zdrženlivostí. Protože tam proudilo čím dál víc lidí a dostavovaly se i účinky pobožnosti k Naší Milé Paní, církevní úřady dospěly k názoru, že nadešel čas zaujmout k událostem oficiální stanovisko.    - V r. 1917 byla diecéze Leiria pod jurisdikcí lisabonského kardinála Nona Antonia Mendes Bello (+4.8.1929). Když se doslechl o pozoruhodných událostech ve Fatimě, vydal nařízení, které kněžím přísně zakazovalo jakékoli zasahování do fatimských událostí. Nařízení bylo dodržováno tak striktně, že fatimští i okolní kněží byli v podezření, že stojí na straně volnomyšlenkářů. 3.11.1917 nařídil arcibiskup Msgr. Lima Vidal, lisabonský generální vikář, první předběžné vyšetřování. Výsledek obdržel až 28.4.1918, neboť se vyčkávalo dalšího vývoje událostí.    - Následujícího roku byla zřízena diecéze Leiria a jejím biskupem se stal José Correira da Silvia, který se ujal úřadu až 5.4.1920. Zpočátku byl i on zdrženlivý, pokládal si za povinnost celou událost důkladně prostudovat. Den ze dne mu bylo jasnější, že je v dílu až příliš zřetelný prst Boží, proto vzal celou věc do vlastních rukou: koupil v Cova da Iria obrovský pozemek o rozloze 12,5 ha (dvakrát větší než Svatopetrské náměstí) a přikázal zhotovit plány zamýšlených staveb. V říjnu 1921 povolil celebrovat mše svaté na volném prostranství (do té doby se sloužily pouze ve fatimském farním kostele, odkud se potom poutníci ubírali na Cova da Iria). Pro ochranu před nepříznivým počasím dal postavit nouzovou kapli, kde se sloužily mše sv. A udělovala svátost smíření (dnes v těchto místech stojí dvě velké nemocnice, dva exerciční domy a jiné budovy pro katolické akce. Dominuje jim velká bazilika, která byla kdysi postavena za 200.000 dolarů).    - A už jsme u té vody. Zdá se, jakoby Matka Boží chtěla dát najevo, že se jí toto úsilí a podnikání líbí: biskup dal pokyn vykopat na místě zjevení velkou cisternu na shromažďování dešťové vody. Sotva však odkryli první vrstvu, ukázala se tenoučká vodní žíla, ke které se postupně připojovaly další a další. Zakrátko se vytvořil pramen čisté, svěží vody. - Mezi odborníky to vzbudilo údiv a překvapení. Kde se v této vápenité a pórovité půdě vzal takový pramen, když v okolí žádný není?! Lidé nabyli přesvědčení, že pramen je Madoniným darem. - Tak vyřešila Matka Boží pro Fatimu životně důležitý problém. Jak by jinak mohla Cova da Iria přijmout desetitisíce poutníků v letních vedrech, když nikde nablízku voda nebyla? Od té doby neexistuje ve Fatimě nouze o vodu.    - 13.5.1922 začal kanonický proces. Ustavena byla sedmičlenná komise z lidí oddaných víře i vědě.    - 13.10.1922 začal vycházet s povolením a pod dozorem církevní vrchnosti měsíčník "Voz da Fatima" (Hlas Fatimy). Počáteční náklad byl 3.000 výtisků, v prosinci 1937 již 380.000 výtisků.    - V letech 1924-26 se utvořila pro pomoc nemocným sdružení Naší Milé Paní z Fatimy, rozčleněná do 4 skupin: 1. Skupina kněží, kteří se věnovali nemocným a jiným poutníkům - hlavně zpovídání; 2. skupina lékařů; 3. skupina služebníků Naší Milé Paní, kteří měli na starosti dopravu a dozor ve svatyni a v okolí; 4. skupina služebnic Naší Milé Paní, které ošetřovaly a obsluhovaly nemocné. Všichni členové sdružení své práce vykonávali bezplatně ve šlechetném sebezáporu z lásky k Madoně.    - Když se slavilo 10. výročí zjevení, posvětil biskup z Leiria křížovou cestu. Vede k Fatimě od okresní silnice a 1. zastavení je vzdáleno 13 km od Fatimy. K posvěcení došlo 26.6.1927 během velké pouti, vedené samotným leirijským arcipastýřem. Pro rozšíření modlitby sv. růžence vzniklo Sdružení růžence Naší Milé Paní, kanonicky schválené 15.1.1928.    - 13.5.1928 se konala za velké účasti věřících do té doby největší pouť. Arcibiskup z Evory, Msgr. Emanuel da Conceicao Santos položil základní kámen baziliky. Práce na tomto největším chrámu v Portugalsku trvaly 25 let. Konečně 6.-7.10.1953 se uskutečnilo posvěcení baziliky s patnácti oltáři. Posvěcení se zúčastnilo všech 15 portugalských biskupů pod vedením lisabonského kardinála-patriarchy.    - V r. 1920 byla otevřena nemocnice Naší Milé Paní z Fatimy. Pak se začalo s výstavbou domu pro uzavřená duchovní cvičení.    - 14.4.1930 bylo ukončeno šetření církevní komise a vydána zpráva o 31 kapitolách. Byl zveřejněn pastýřský list o úctě Madony ve Fatimě, který prohlásil zjevení v Cova da Iria od 13.5. do 13.10.1917 za hodnověrná a povolil veřejnou úctu "Naší Milé Paní z Fatimy". Prohlášení v Cova da Iria bylo přítomno přes 100.000 poutníků. Nato byla v r. 1931 uspořádána celoportugalská děkovná pouť, jíž se zúčastnilo přes 300.000 poutníků. (A následují další a další, vznikají další nová sdružení, Katolická akce, Křižácké hnutí, Zlatá kniha se jmény všech ctitelů Panny Marie, která byla položena u nohou sochy Panny Marie…)    - Dalekosáhlé účinky měl slib, který složil portugalský biskupský sbor v květnu 1936 a realizoval 13.5.1938. Biskupové sledovali se starostmi propagandu, která si vytkla za cíl vyvolat v r. 1936 revoluci. V tomto nebezpečí učinil episkopát slib, že jestli Neposkvrněné Srdce Panny zachrání do konce roku 1937 Portugalsko před tímto hrozným bičem, zorganizuje celonárodní děkovnou pouť se zasvěcením Portugalska jejímu Neposkvrněnému Srdci. A tak zatímco se stalo Španělsko na dva roky bojiětěm a ještě dlouho potom zříceniny svědčily o bezohledném ničení, o nesmírném žalu a krveprolévání, které způsobil bratrovražedný boj, Portugalsku byl dopřán mír, klidná práce a pořádek. - Nadešel čas, aby episkopát s lidem splnili svůj slib. Dvacet arcibiskupů a biskupů v čele s kardinálem-patriarchou, 1.000 kněží a půl miliónu věřících zasvětili sebe i národ Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. Ti, co se nemohli zúčastnit, vykonali zasvěcení ve svých farních kostelích, a tak celý národ projevil Nebeské Matce úctu, vděčnost a lásku.    - V r. 1946 nadešel čas myslit na korunovaci zázračné sochy. Nabízela se k tomu příležitost 300 let od vyhlášení Panny Marie za Královnu a Patronku Portugalska. Lidé přicházeli, aby darovali zlato na korunu Madony. Manželé dávali své snubní prsteny i rodinné památky, ženy své jediné zlaté řetízky, prsteny po rodičích, památky na předčasně zemřelé děti a příbuzné. Nejlepší lisabonské zlatnictví pak vytvořilo po třech měsících práce monumentální zlatou korunu, vážící 12 kg čistého zlata; ta je navíc ozdobena 313 perlami a 2.650 drahokamy (a v r. 1981 byla výzdoba doplněna i kulkou ze zbraně Alího Agcy). - Sochu Panny Marie touto korunou korunoval v zastoupení Svatého otce papežský legát, kardinál Benedetto Aloisi Masella, 13.5.1946. Byl vytvořen rádiový most mezi Římem a Fatimou a Svatý Otec všechny přítomné z reproduktorů pozdravil a pronesl slavnostní projev, po kterém legát provedl korunovaci. Vše bylo velmi emotivní, místo bylo krásně vyzdobeno (jen holandští katolíci poslali před slavností letadlem 250 kg překrásných bílých růží a tulipánů). Pouti se zúčastnilo přes půl miliónu Portugalců, ale přišli i poutníci z Barcelony, z Balkánu, z Francie, Itálie, Belgie, Holandska, ze severní a jižní Ameriky.    - Historii zakončeme ještě připomínkou opakovaných návštěv papežů na tomto místě, Pavla VI. v r. 1967 a Jana Pavla II. v r. 1982 a 1997.    Zázraky (pokračování) - zvláštní případy[4]    Natalia Maria dos Santos, nar. 3.1.1917, bytem v Lisabonu, trpěla od dětství nemocí levého ucha. I když byl poveden chirurgický zákrok, nemoc se rok od roku zhoršovala. V r.1934 se podrobila šestitýdennímu léčení. 19.6. musela opět do nemocnice, kde ji čekala operace nosu. Začátkem srpna se vrátila domů, ale zlepšení nenastalo. 22.2.1935 jí operovali čelní dutiny. 11.8. se opakovala operace nosu. Současně dívce udělali lumbální punkci. Počátkem října ji propustili domů. Doma ale bolesti hlavy neustávaly, přidružily se bolesti očí, závratě a horečky, takže se 14.10. vrátila zpět do nemocnice. 3.11. provedli pacientce lumbální punkci, po které následovaly další prudké bolesti a částečné ochrnutí a nepřirozený záklon hlavy. Žaludek odmítal potravu a vystupňovaly se bolesti uší v důsledku prudkého zánětu. Proto ji 8.1.1936 znovu operovali. Sedm dní po operaci měla opět nesnesitelné bolesti hlavy a v páteři. Nemohla zadržet hlasitý pláč a nářek. 17.1.1936 oslepla, ztratila sluch i řeč. Začátkem února začal proces poznenáhlého zlepšování, ale teprve 11.10. dostala povolení opustit nemocnici. 13.10. se cítila trochu lépe a začala novénu k Naší Milé Paní z Fatimy. Současně prosila o trochu fatimské vody. K dvacátým narozeninám (3.1.1937) dostala invalidní vozík, který přinesl do jejího života aspoň nějakou změnu. Přešel další rok mučednictví. 27.1.1938 se jí podařilo být na mši svaté, a tak zároveň splnit jeden ze slibů, které učinila Madoně. Přešlo dalších 16 měsíců s dinamolinovými injekcemi a elektrošoky. Bolesti hlavy a páteře přetrvávaly a nepřestal ani hnisavý výtok z uší; byla vyčerpaná a slabá. Přes všechna tato trápení se rozhodla vykonat pouť do Fatimy. 13.5.1939 se v Cova da Iria zúčastnila mše svaté. - Dr. Cursino Dias ve své zprávě uvádí: "Během procesí ke mně přišla jedna ošetřovatelka, abych přišel k jedné nemocné, která je ve velmi špatném stavu. Viděl jsem, že je v bezvědomí, a stříkl jsem na ni trochu vody. Když jsem se ji pokoušel probrat z bezvědomí, nemocná vydala hlasitý výkřik. Jedna z průvodkyň mě upozornila, že není možné ji posadit, že to již 18 měsíců nedokázala." Když nemocná otevřela oči, chtěli ji odvést do nemocnice, ale uprosila je, aby poshověli. Mezitím odnesli sochu zpět do kaple Zjevení. Nemocná poprosila průvodkyni, aby jí pomohla se posadit. Nadešla hodina milosti. Dr. Dias pokračuje: "O několik minut později jsem znovu upřel pozornost na Natalii dos Santos. Posadila se, sešla z nosítek a klidně kráčela. Tato skutečnost vyvolala u všech, kdo ji znali, obdiv a úžas. Lidé se k ní hrnuli. Chtěl jsem zabránit, aby ji nepřitlačili, ale ona se lidem klidně vyhnula a odcházela směrem k nemocnici. … V Lisabonu mě navštívila v ordinaci, kde jsem ji vyšetřil. Dosvědčuji, že vede úplně normální život bez příznaků nemoci."    Gloria Ferreira da Rocha Malheiro, 42 let, po operaci žaludečního vředu začala mít bolesti jater a hlavy. Po kómatu v únoru 1934 jí udělali rentgenový snímek, kde se prokázalo, že pravá ledvina je nefunkční. K tomu se přidružil zánět slepého střeva, křečovité bolesti střev, později zánět vaječníků, na kterých zjistili malé nádory. Byla nevyhnutelná operace. 26.11.1936 znovu silně krvácela. To již vážila jen 36,5 kg, nemohla chodit, celé noci nespala, nesnášela světlo a když něco snědla, dostavily se prudké bolesti. 12.5.1937 odcestovala do Fatimy. Když při procesí nesli milostnou sošku kolem pavilonu, posadila se a plačíc prosila: "Nebeská Matko, ujmi se mých dcer. Odevzdávám je tvé svaté čistotě." V té chvíli pocítila, že obvazy, jimiž byla ovinutá, se uvolnily a že se může zase pohybovat. Dotkla se břicha - bolesti zmizely. Své uzdravení před ostatními skryla, jen dceři, která ji doprovázela, se svěřila, že by k autu už došla pěšky. 14.5. večer přijeli domů. Pacientka se cítila výborně, jedla a klidně spala. Následující ráno hbitě vstala z postele, chodila po domě, pustila se do domácích prací, jako by se nic nestalo. Když ji domácí takhle viděli, nemohli uvěřit vlastním očím - teprve si uvědomili, jak velký zázrak se stal. - Při lékařském vyšetření za několik dní již vážila 47,5 kg, krevní tlak normální. Lékař pouze konstatoval: "Toto se nedá lékařsky vysvětlit." 13.10.1937 a 13.5.1938 se uzdravená dostavila před lékařskou komisi do Fatimy. Bylo zjištěno, že jde o dokonalé uzdravení, proto mohl být zahájen kanonický proces. Tento případ byl zkoumán i v souvislosti se svatořečením mučedníka Jana de Britto. Uzdravení bylo uznáno jako zázrak 1. třídy, a tak je 30.6.1941 potvrdil i Svatý Otec.    Delce Magalhaes Moreira de Sá, 51 let, bytem v Porto, uzdravena 13.5.1940. Po operaci levého ucha (kvůli mastoitiditě) nebyla 10 dní schopná pohybovat hlavou. Přidružily se bolesti hlavy a páteře, závratě a vysoký krevní tlak, vyžadovala úplnou temnotu. Nabyla přesvědčení, že jí lékařská věda nemůže pomoci. Proto se obrátila na Madonu z Fatimy, kterou měla ve velké úctě. V květnu 1940 ji přivezli do Fatimy. Ležela na nosítkách, na hlavě obklad, neschopná mluvit ani přijímat pokrm. 13.5. ji přidělili na oddělení těžce nemocných. Toho dne ji přinesli na mši svatou. Sotva dostala požehnání, obrátila se k manželovi se slzami a řekla: "Chci vstát." Byla okamžitě a úplně uzdravena. Viz též záznamy z diecézního procesu 25.-27.8.1941.    Assunta la Lanca Palma, 36 let, Almondovar (Beja). Onemocněla zánětem jater, k tomu slepé střevo, byla nevyhnutelná operace. Pak se objevily prudké horečky, studený pot, křeče, kašel spojený s velkými bolestmi; rentgenové snímky ukázaly cystu na levé straně plic. Nejlepší lékaři z Beje, Almondovaru ani Lisabonu jí nedovedli pomoci. Cysta jí praskla a způsobila silné krvácení při kašli. 12.1.1941 upadla do bezvědomí a dal se předpokládat brzký konec. Nemocná uvěřila, že jí může už pomoci pouze Ona. Rozhodla se putovat do Fatimy, cestou jí dával Dr. Manuel Trigueros Sampaia morfiové injekce na utišení bolestí. Pacientku odnesli do pavilonu pro těžce nemocné. Když dostala biskupské požehnání, pocítila něco jako elektrický šok. Bolesti zmizely, postavila se, pohybovala rameny. Chtěla ze sebe sundat sádrový korzet a chodit; to jí pro množství lidí nedovolili. Cítila se výborně, byla veselá, s chutí jedla a chtěla každému vypravovat historii svého dlouhého utrpení. - Návrat do Almondovaru vyvolal velké nadšení u obyvatel. 12.5.1942 ji Dr. Sampaia opět potkal ve Fatimě, tentokrát mezi Služebnicemi Naší Milé Paní. Celý den a celou noc se věnovala nemocným bez stopy únavy nebo nevolnosti.    Když pročítáme seznamy uzdravených a záznamy o jejich uzdravení (a kolik jich zbývá ještě do osmi set?), je to skoro únavné a čtenáře jistě napadá otázka, jak velké záporné vůle je zapotřebí, aby člověk popřel do očí bijící zázračnost událostí, kolik negace je potřeba shromáždit, aby se to vše označilo za "náhodu", "povídačky", "neověřené zprávy", "pochybné zprávy". Ti uzdravení vědí své, personál klinik také a lidé z míst, kde se žije ještě družně (zejména z malých obcí), kde soused ještě zná souseda a dokonce ho pozitivně zajímá, jak se ten druhý má, ti vědí také. - Pro věřícího je výčet postačující a pro nevěřícího? Kdyby byl dvakrát tak dlouhý? Nebo desetkrát? A proto opakujeme název knihy: "Pojď si sáhnout na Boha", který se viditelně projevil v uzdravení tohoto člověka - zde ve Fatimě se to děje na přímluvu Jeho Nebeské Matky.    Je nepřehlédnutelné, že neviditelná Panna je zde zastoupena viditelnou (krásnou) sochou, která ji znázorňuje tak, jak ji viděli vizionáři, tři děti, z nichž nejstarší dosud (2003) žije. - Někteří by mohli namítnout, že jde vlastně o jakési místně vázané médium, o nějaký typ léčebného amuletu, a že se člověk ve skutečnosti uzdraví svými silami podle své víry, tedy vlastními vnitřními psychickými ozdravnými silami. Ale v jediném okamžiku? A úplně? A navždy? A proč tedy ne dříve a ne průběžně? - Panna Maria jako Matka Boží není žádným lokálním božstvem. Pod její mateřskou lásku a péči spadá celý svět. Ten se jí nakonec také celý zasvětil, a to zejména se svou budoucností ve třetím tisíciletí.    Všechny zázraky činí pouze Bůh, jen On, Stvořitel všeho, je také Pánem všeho. Jen On tedy může změnit to, co Sám ustanovil. Prosby a modlitby může vyslyšet anebo je může použít k jinému, významnějšímu dobru. Také záleží na tom, kdo Ho prosí (známe to i my sami, když nás někdo o něco prosí: někomu a v něčem vyhovíme rádi a hned, u jiného to odložíme na později a některá přání vyplnit nechceme, protože je máme za nesprávná). Matčinu prosbu však Bůh nikdy neodmítne.    Výše jsme zmínili, že socha Panny Marie Fatimské často sloužila jako putovní, že navštívila několikrát celý svět (byla i v ČSFR v r. 1982). Budeme z pohledu této stopy zázraků a uzdravení zkoumat, jestli také na svých cestách uzdravovala nemocné nebo zda sloužila "pouze" k tomu, aby se lidé skrze ni více blížili k Bohu tím, že se zasvětí jejímu Neposkvrněnému Srdci. PUTUJÍCÍ MADONA [5]    Maria Aice Cordeiro, mladá dívka ležela v nemocnici v Alfandega da Fé (Portugalsko) od 27.5.1949. Rentgenové snímky potvrdily nelítostnou diagnózu plicní tuberkulózy s množstvím tekutin, které ohrožovaly činnost srdce. Teplota stále kolem 38,5 °C, celkový stav velmi špatný. - Do města právě došla socha "Putující Madony". Dívčina si byla jistá, že jí lékař nedovolí opustit nemocnici, proto odešla potají, bez dovolení. Byla na mši svaté, vyzpovídala se a přijala sv. přijímání. Když dostala požehnání svátostným Spasitelem, cítila se uzdravená. Horečka i kašel přestaly v jednom okamžiku. Šťastná a vděčná strávila celý den u milostné sochy a do nemocnice se vrátila až pozdě večer. - U vchodu ji potkal Dr. Miranda, který se velmi zlobil: "Tak pozdě? Však na to doplatíš! Uvidíme zítra!" Nařídil jí okamžitě lehnout do postele. Sám byl ale netrpělivý, nechtěl čekat do rána, a za chvíli se rozhodl vyšetřit ji ještě ten večer. Když ji zrentgenoval, překvapeně zvolal: "Marie, ty jsi uzdravená! Cos dělala?" Dívka koktajíc se strachem odpověděla: "Naší Milé Paní z Fatimy jsem slíbila svíčku." - Lékařskou zprávu ze dne 21.6.1949 nemocnice v Alfantega de Fé potvrzují lékaři Dr. Mario da Conceicao Miranda a Dr. Pecanha de Oliviera, který provedl přezkoumání a porovnání nových snímků se snímky starými dva dny. "Ta dívka je bez klinického nálezu."    Sestra Maria Már-ues, uzdravena v Granadě (Španělsko) 3.10.1949. Generální guvernér Luis Moliner Martinez píše: "Se zástupci církevních, civilních i vojenských úřadů jsem se odebral na předměstí, abychom uvítali a doprovázeli návštěvu "Putující Madony". Pro velkou účast nemocných jsem dal k dispozici 5 ambulantních vozů, 100 nosítek a jednoho vojenského lékaře. Mše se měla sloužit v Passe de la Bomba. - Mezi nemocnými na prostranství (bylo jich tam asi 400) byla i řeholnice Már-ues, která mi byla představena. Zeptal jsem se jí, jestli moc trpí. Měla takové bolesti, že se jí nebylo možné dotknout. Z ran na nohou vytékal hnis. Poznamenala: "Pane generále, budu už trpět jen chvíli, protože mě Nejsvětější Panna uzdraví." Asi jsem projevil pochybnost, protože pokračovala: "Nepochybujte, jsem si jistá. Mám tady i boty, abych se mohla domů vrátit pěšky." Přicházely mi na mysl všelijaké myšlenky, myslel jsem i na podvod. Ale sestra představená měla již operovanou páteř, přes rok je upoutána na lůžko, má oteklé, hnisající nohy a lékaři se vzdali naděje, že by se mohla uzdravit. - Vtom ohlásili příchod arcibiskupa. Opustil jsem nemocnou a šel ho přivítat. Pak začala mše sv. V okamžiku Proměňování se ze zástupu ozvaly výkřiky: "Zázrak! Zázrak!" Zpozoroval jsem, že představená sedí na nosítkách. Přišel jsem rychle k ní a tázal se, co se stalo. "Přesvatá Panna mě uzdravila." Zvedla nohu - oteklina zmizela, modrá barva pokožky se ztrácela a hnis, který ještě před chvílí vytékal, zaschl. Za okamžik přišel Dr. Frederico, ředitel Červeného kříže a známý chirurg. Po vyšetření řekl, že noha je v pořádku a dokonce i cirkulace krve v noze je zcela normální. (Zázrak byl schválen diecézní komisí 21.8.1956).    Ve Fatimě a u soch Panny Marie Fatimské po celém světě se dějí nejenom fyzická uzdravení, ale zejména uzdravení duchovní a duševní, obrácení, nalézá se zpět cesta k Bohu a do Církve. Tyto zázraky nejsou hmatatelné ani se na ně nedá ukázat, pouze vidíme, že se někdo od základu změnil a že se jeho život z hlediska víry od základu změnil. Je mnoho zachráněných "na smrtelném loži", v poslední chvíli. Ale to už je mimo záběr této knihy, která chce umožnit sáhnout si - a to tato duchovní uzdravení neumožňují.                                                          Procesí se svícemi při noční vigilii               PUTUJÍCÍ MADONA V ČESKÉ REPUBLICE PUTOVNÍ MILOSTNÁ SOCHA PANNY MARIE FATIMSKÉ V ČESKÉ REPUBLICE "DÍKŮVZDÁNÍ FATIMY" - 20.09.2003 - 04.10.2003 [6]     Středoevropské katolické dny 2003/2004     "Kristus naděje Evropy"         [7]Celkem 7.000 kilometrů muselo zdolat na 350 poutníků z České republiky, kteří se vypravili na Českou národní pouť do portugalské Fatimy.   "Byl to hezký a hluboký zážitek. Děkovali jsme za pád komunismu, ač se to stalo už před časem," uvedl po návratu plzeňský biskup František Radkovský, který Českou pouť zahájil při páteční bohoslužbě. Podle něj je stále zapotřebí prosit za svět v modlitbě: "Ideální stav ve světě ani v církvi nenastal pádem komunismu. Teroristické útoky z 11.9.2001 například ukázaly na možný konflikt mezi kulturami. Není myslím náhodou, že se Maria zjevila v městečku, které nese jméno po Mohamedově dceři - Fátimě. Pannu Marii přitom vidím jako možný most mezi křesťanstvím a islámem. Ten k ní totiž chová úctu. V koránu je Panna Maria zmiňována vícekrát než v Bibli," doplnil plzeňský biskup.   Večer pak následovala mše s mezinárodní účastí, kterou celebroval apoštolský nuncius v České republice Erwin Josef Ender. Promluvě královéhradeckého biskupa Dominika Duky mohli naslouchat věřící i v portugalštině. Vyzdvihl při ní mimo jiné význam fatimského zjevení: "Fatima je Boží výkřik do 20. století. Do doby nejhlubšího ponížení člověka - totalitních ideologií fašismu, nacismu, komunismu, dvou světových válek spolu s morální krizí, která nerespektuje bezbranný počatý lidský život, nezná úctu ke starému člověku, nezná a neváží si krásy a tajemství ženy, pohrdá přátelstvím a láskou muže a ženy v manželství," uvedl biskup Duka.   Následující den, při slavení 86. výročí fatimského zjevení Panny Marie třem malým pasáčkům, vystoupily na hlavní tribunu tři děti rodiny Schnirchovy z Brna ve věku i oblečení vizionářů z roku 1917. Předseda České biskupské konference, olomoucký arcibiskup Jan Graubner, převzal poutní milostnou sochu Panny Marie Fatimské pro její zásvětnou cestu po všech katedrálách českých a moravských diecézí. Na prostranství před tamní bazilikou bylo v té chvíli 300.000 poutníků z celého světa.   V neděli na mši svaté pak přečetl olomoucký arcibiskup Jan Graubner společnou zdravici zaslanou Svatému otci. Připomněl v ní jednotu s římským biskupem i s věřícími sousedních zemí a blízkost bratrskému Slovensku, kde právě v té době papež pobýval na pastorační návštěvě.    Putování sochy Panny Marie Fatimské v katedrálách diecézí Čech a Moravy a slavnostní odhalení Memoriálu Fatimy v národním centru Světového fatimského apoštolátu modlitby v Koclířově 20.09.2003 - Praha    (Svatá Hora, Příbram) 21.09.2003 - Brno    (katedrála sv. Petra a Pavla)    22.-23.09.2003 - České Budějovice    (katedrála sv. Štěpána) 24.-25.09.2003 - Plzeň    (katedrála sv. Bartoloměje) 26.09.2003 - Litoměřice    (katedrála sv. Štěpána) 27.09.2003 - Ostrava    (katedrála Krista-Vykupitele) 28.09.2003 - Olomouc    (katedrála sv. Václava) 29.09.-03.10.2003 - Hradec Králové    (katedrála Sv. Ducha; teologicko-pastorální symposium v Novém Adalbertinu) 03.-04.10.2003 - Koclířov u Svitav    (Českomoravská Fatima)   [8]Týden putovala po katedrálách českých a moravských diecézí socha Panny Marie Fatimské. V polovině září ji převzal arcibiskup Jan Graubner spolu s dalšími 8 českými a moravskými biskupy v portugalské Fatimě v rámci národní pouti.   Na Svaté Hoře u Příbrami přivítali věřící sochu u sloupu Panny Marie, odkud šel průvod ke korunovačnímu oltáři. Následnou mši svatou celebroval biskup Karel Herbst. Po bohoslužbě mohli poutníci osobně uctít Pannu Marii poklonou nebo pokleknutím před sochou.   Množství věřících uvítalo též mariánskou sochu v českobudějovické katedrále. Poté putovala do Plzně, Litoměřic, Ostravy a Olomouce. Celou akci "Díkůvzdání Fatimy" uzavírá říjnové odhalení "Memoriálu Fatimy" v Koclířově u Svitav v královéhradecké diecézi. Originální socha je úzce spjata s papežem Janem Pavlem II. V korunce sošky je umístěna kulka, která zasáhla papeže při atentátu 13. května 1981. Svatý otec připisuje své přežití právě Panně Marii Fatimské, která se v roce 1917 celkem šestkrát zjevila fatimským dětem, vždy třináctý den v měsíci. Putovní socha je jednou z věrných kopií originální milostné sochy. Originální socha je uchovávána v katedrále ve Fatimě ve skleněném bezpečnostním trezoru. Uvítání milostné sochy v České republice a na poutním místě Slavnostní pontifikální mše Triumfální průvod a zakončení slavnosti na Svaté Hoře rozloučením s milostnou sochou před její další cestou po České republice [1] Takové obřady proběhly u nás na Svaté Hoře u Příbrami a v Národním fatimském centru v Koclířově u Svitav, kde byla také nahrána videokazeta s českým překladem a komentářem P. Pavla Dokládala, která dokumentuje jak průběh slavnosti v Římě, tak i souběžně vedené bohoslužby. Záznam má délku 4 hodiny. Na záznamu je v sestřihu i sestra Lucie modlící se desátek růžence, které v té době bylo 92 let. [2] Volně citujeme z knihy Prof. Dr. Gonzaga da Fonseca: "Fatima (Maria hovoří k světu)", str. 119-130; vydalo nakladatelství Cor Jesu, Český Těšín 1993 [3] Prof. Dr. Gonzaga da Fonseca: "Fatima (Maria hovoří k světu)", str. 105-109 a 149; vydalo nakladatelství Cor Jesu, Český Těšín 1993 [4] Volně citujeme z knihy Prof. Dr. Gonzaga da Fonseca: "Fatima (Maria hovoří k světu)", str. 130-136; vydalo nakladatelství Cor Jesu, Český Těšín 1993 [5] Volně citujeme z knihy Prof. Dr. Gonzaga da Fonseca: "Fatima (Maria hovoří k světu)", str. 136-168; vydalo nakladatelství Cor Jesu, Český Těšín 1993 [6] Fotografie z archivu Katolického týdeníku / Poutního místa Svatá Hora [7] Jiří Macháně: "Česká národní pouť ve Fatimě" (Poutníci přivezli sochu Panny Marie Fatimské) (bez závěru) in Katolický týdeník 39/2003 [8] "Panna Maria Fatimská v diecézích" in Katolický týdeník 40/2003 obsah | předchozí | další pointer_____________________________________________________________________________________