FENOMÉN PROSTŘEDNICTVÍ

PROSTŘEDNICTVÍ JAKO ÚČAST NA PROROCKÉM POSLÁNÍ [1]    Prostřednictví, takový sporný terminus technicus, ke kterému se staví svět nedůvěřivě a odmítavě. Ne pomocí nějakého prostředníka se dozvědět o něčem, ale chceme přímo osobní kontakt a informaci od Nejvyššího. Přesto je prostředníky náš život úplně protkán a jim vděčíme téměř za všechno, co známe, čím jsme, jak jednáme, v co věříme. Říkáme: "Díky tomuto člověku jsem…" "Nebýt tohoto výborného učitele, tak bych…" "Nebýt mých rodičů…" "Kdybych nebyl padnul do této party, tak bych…" "Kdybych to byl věděl,…" "Co mi řekli, to jsem dělal…" "Je to jeho zásluha, že jsem…" - nejsou to svědectví o tom, že nám někdo zprostředkoval ať kladné nebo záporné životní hodnoty a postoje, kterými jsme byli natolik ovlivněni, že jsme je přijali za své?    Největší výhrady k prostřednictví v náboženském smyslu, o které nám jde, slyšíváme ani ne tak ze strany nevěřících, jako ze strany protestantských křesťanů. Odvolávají se přitom na větu z Písma svatého: "Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš, který dal sám sebe jako výkupné za všechny, jako svědectví v určený čas" (1 Tim 2,5-6). Proč tedy prostřednictví Panny Marie nebo svatých nebo dokonce lidí, když existuje pouze jediný opravdový Prostředník, k němuž máme kontakt v modlitbě? A nazývají to modlářstvím. Jde zřejmě o závažné míjení se v chápání významu slova "prostředník".    Protože v tomto ohledu mají i mnozí katolíci značné problémy, připojujeme následující studii, která chce přispět k porozumění katolického chápání fenoménu zjevování se a různých předávaných poselství. I. SMĚR OD BOHA K LIDEM - PREZENTACE BOŽÍ VŮLE a) Mimořádní prostředníci Boha v dějinách víry - proroci a vizionáři    Bůh nejedná podle lidských představ, podle kterých postačuje číst Písmo, aby bylo dosaženo spásy.    Po celou historii Izraele existovalo služebné kněžstvo, a přesto povolával zcela laické proroky a soudce, aby zprostředkovávali jeho lidu poselství a výzvy k obrácení, ke změně smýšlení, odvrácení se od bludů a ke změně života, i když už existoval psaný Zákon ze Sinaje, Desatero, a Thóra, kterou se židé řídí dodnes. Také přes tyto proroky a soudce, muže i ženy, potvrzoval svá rozhodnutí o trestech, ale i o požehnáních, darech, slibech a odměnách. ""Z vašich synů jsem povolával proroky, z vašich jinochů nazíry. Není tomu tak, synové Izraele?" je výrok Hospodinův" (Am 2,11). Starozákonní lid dokonce sám toto prostřednictví mezi Bohem a lidmi požadoval, když žádal například: "Řekli Mojžíšovi: "Mluv s námi ty a budeme poslouchat. Bůh ať s námi nemluví, abychom nezemřeli"" (Ex 20,19). Přesto se prostředníci Boží nesetkávali s radostným přijetím a většinu z nich židé odmítli a zabili. "Avšak vy jste dávali nazírům pít víno a prorokům jste přikazovali: "Neprorokujte!"" (Am 2,12). Ani židovstvo Ježíšových časů nebylo lepší: "Tak svědčíte sami proti sobě, že jste synové těch, kteří zabíjeli proroky. Hle, proto vám posílám proroky a učitele moudrosti i zákoníky; a vy je budete zabíjet a křižovat, budete je bičovat ve svých synagógách a pronásledovat z místa na místo, aby na vás padla všechna spravedlivá krev prolitá na zemi, od krve spravedlivého Ábela až po krev Zachariáše syna Bachariášova, kterého jste zabili mezi chrámem a oltářem. - Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo byli k tobě posláni; kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, a nechtěli jste! Hle, váš dům se vám ponechává pustý. Neboť vám pravím, že mě neuzříte od nynějška až do chvíle, kdy řeknete: `Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově.´" (Mt 21-31.34n.37-39). To je řečeno o židech, že uvidí Pána až při jeho Druhém příchodu, Parusii, a že k nim nebude poslán už žádný prorok, zvěstovatel, vizionář.    V Církvi však Boží Duch probouzí tyto služby stále pomocí svých darů. Apoštol k tomu říká: "A v církvi ustanovil Bůh jedny za apoštoly, druhé za proroky, třetí za učitele; potom jsou mocné činy, pak dary uzdravování, služba potřebným, řízení církve, řeč ve vytržení. Jsou snad všichni apoštoly? Jsou všichni proroky? Jsou všichni učiteli? Mají všichni moc činit divy? Mají všichni dar uzdravovat? Mají všichni schopnost mluvit ve vytržení rozličnými jazyky? Dovedou je všichni vykládat? Usilujte o vyšší dary! A ukážu vám ještě mnohem vzácnější cestu. - Držte se lásky a usilujte o duchovní dary, nejvíce o dar prorocké řeči. Vždyť kdo ve vytržení mluví jazyky, nemluví k lidem, nýbrž k Bohu, a nikdo mu nerozumí. Je puzen Duchem, ale to, co říká, zůstává tajemstvím. Ten však, kdo má prorocký dar, mluví k lidem pro jejich duchovní užitek, napomenutí i povzbuzení. Kdo ve vytržení mluví jazyky, mluví k svému užitku, ale kdo mluví prorocky, mluví k užitku církve. Chtěl bych, abyste všichni mluvili jazyky, ale ještě více, abyste měli prorocký dar. Neboť ten, kdo mluví prorocky, znamená víc než ten, kdo mluví ve vytržení - ledaže by jeho řeč byla vykládána, aby z toho církev měla užitek." (1 Kor 12,28-31; 14,1-5 (14 celá)). Zde bychom chtěli pouze upozornit na to, že dary Ducha Svatého jsou přítomné v Církvi stále. Lidé se tak stávají transparenty Božími, jeho posly, prostředníky, zvěstovateli. Bylo to tak kdysi a potrvá to i nadále. Kdo bude k službě povolán, záleží potom už jen na Boží vůli.    Jako poznámku a upozornění musíme uvést, že je zde nezbytný dar rozlišování duchů, jestli skutečně poselství pochází od Boha nebo od satana. Nechceme to rozebírat, jen upozorníme na vyjádření P. Sudace (viz část 1-10). Církev každý jednotlivý případ zkoumá, aby jím nepohrdla, ale také aby nepřijala poselství, které od Boha nepochází. Kritéria zkoumání jsou velmi přísná, rozsáhlá a náročná. Ke každému fenoménu zaujímá konečné stanovisko, které veřejně vyhlašuje. - Vychází přitom z přesvědčení, že Písmo svaté je uzavřené Zjevení, ale že autentické Boží poselství může připomenout něco opomíjeného nebo zdůraznit aktuálního potřebu něčeho potřebného pro spásu i pro život lidského společenství. b) Nositelé poselství od Boha, kteří je předávají vizionářům    Přestože se v Písmu svatém mluví o tom, že tyto lidi - proroky a soudce - posílal a posílá Bůh, nečiní to nikdy Sám osobně, vždy k tomu používá prostředníky, ve starozákonním období výhradně anděly, posly. "Hospodinův posel se mu ukázal a oslovil jej: "Hospodin s tebou, udatný bohatýre!"" (Sd 6,12) nebo "Bůh vyslal k Jeruzalému anděla, aby v něm šířil zkázu. Ale když šířil zkázu, Hospodin shlédl a pojala ho lítost nad tím zlem. Řekl andělu, jenž šířil zkázu: "Dost! Již přestaň!" Hospodinův anděl stál právě u humna Ornána Jebúsejského" (1 Kron 21,15) anebo "Hospodinův anděl nařídil Gádovi, aby Davidovi řekl: "Ať David vystoupí a vystaví Hospodinu oltář…"" (1 Kron 21,18) nebo "…když Herodes umřel, hle, anděl Hospodinův se ukázal Josefovi v Egyptě a řekl: "Vstaň, vezmi dítě i jeho matku a jdi do země izraelské; neboť již zemřeli ti, kteří ukládali dítěti o život"" (Mt 2,19n) nebo s ním dokonce i komunikuje: "Když byla Alžběta v šestém měsíci, byl anděl Gabriel poslán od Boha do Galilejského města, které se jmenuje Nazaret, k panně zasnoubené muži jménem Josef, z rodu Davidova; jméno té panny bylo Maria. Přistoupil k ní a řekl: "Buď zdráva, milostí zahrnutá, Pán s tebou." Ona se nad těmi slovy velmi zarazila a uvažovala, co ten pozdrav znamená. Anděl jí řekl: "Neboj se, Maria, vždyť jsi nalezla milost u Boha. Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Ten bude veliký a bude nazván synem Nejvyššího a Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida. Na věky bude kralovat na rodem Jákobovým a jeho království nebude konce." Maria řekla andělovi: "Jak se to může stát, vždyť nežiji s mužem?"" (Lk 1,26-34). Andělé ve všech případech vystupují jako poslové a vykonavatelé Boží vůle, ať už jsou určeni k vyřízení nějakého vzkazu, příkazu, poselství, anebo posláni k vykonání nějakého činu, rozhodnutí, trestu apod. Ekumenický překlad uvádí v celém rozsahu evangelické Bible výskyt termínu "anděl" 214x a k tomu přistupují ještě termíny "posel", "seraf", cherubín" a další.    Až k tomuto místu nevznikají žádné problémy; ty vyvstávají až tehdy, když se o někom prohlásí, že se mu zjevuje Panna Maria, některý ze svatých nebo sám Pán, Ježíš Kristus. Námitka zní: "Pro toto tvrzení není opora v Písmu svatém. "Andělé ano, ale lidé ne". Kdyby se mohli zjevovat svatí a Panna Maria, bylo by se to dělo i ve Starém zákoně nebo by o něčem podobném byla zmínka v Novém zákoně. To se ale nedá doložit." Tato námitka, přestože zní rozumně, je ve skutečnosti logickým zkratem.    Musíme si objasnit, jestli v období Starého zákona existovali svatí tak, jak je chápe Církev, tedy lidé, kteří v plnosti nazírají Boha a jsou s Ním v plném společenství. Na tuto otázku je pouze nejistá odpověď. I když čteme o praotci Abrahámovi (Lk 16,19-31), o Enochovi, uchváceném k Bohu (Gn 5,24; Žid 11,5) anebo o Eliášovi (2 Král 2,9-11) nebo se v liturgii Bílé soboty vzpomíná na všechny starozákonní svaté, všichni zemřelí měli odepřenu účast na společenství s Bohem, neboť nebyli Kristem vykoupeni. "Neboť tvorstvo bylo vydáno marnosti - ne vlastní vinou, nýbrž tím, kdo je marnosti vydal. Trvá však naděje, že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích" (Řím 8,20-21). Touto nadějí je, že budeme podobni Kristu oslavenému. Pán sám, než vystoupil po zmrtvýchvstání ke svému Otci, "sestoupil do pekel", jak potvrzujeme v Apoštolském vyznání víry (aby osvobodil duše do té doby zemřelých). To slovo "pekel" je hrozné a téměř jakoby chtělo říci, že všichni mrtví do té doby byli v pekle. "Peklo zavržených" to určitě nebylo: vždyť o mrtvých nebylo dosud Bohem rozhodnuto, nemohlo tedy sloužit jako věčný trest. Jak ale jinak označit stav jejich existence bez Božího společenství, než jako peklo? Někdo si vypomáhá pojmem "předpeklí"… Peklo bude stavem trvale zavržených, kteří se pro ně sami svým životem a vůlí rozhodnou. - Avšak i ve starozákonním období existovali lidé, ke kterým mohl Bůh mluvit "tváří v tvář", byly to však výjimky; zcela čistá lidská bytost neexistovala žádná (srov. Iz 6,5-10), taková, která by mohla před Boha předstoupit. Výjimku tvoří verš Gn 32,31 o praotci Jakubovi a Mojžíšovo vcházení do Stanu setkávání, kde s Mojžíšem Hospodin mluvil "tváří v tvář" (Ex 33,11; Nu 14,14; Dt 5,4; 34,10), snad i osobní Hospodinův zásah u Lota (Gn 19) nebo příslib dědice Abrahámovi a Abrahámovo smlouvání s Hospodinem (Gn 18). - Oponovat však můžeme evangelii, kdy při Proměnění Páně jsou v Boží slávě Mojžíš a Eliáš (Mt 17,3; Mk 9,4; Lk 9,30); apoštolové jsou z toho velmi zmateni.    V období od vystoupení Syna k Otci až do skonání světa však překážka "nevykoupení" mizí. Již existují zcela ospravedlnění lidé, mezi nimi na prvním místě Ježíšova matka Maria. Existuje také velká skupina těch, kteří už smějí patřit na Boha, radovat se z Něho a s Ním. Jejich přání a touhy jsou totožné s přáními Božími, z nichž nejvážnější je touha Boží po co největším počtu spasených, a mají obavu a stále prosí Boha za ty, kteří sešli ze správné cesty a mohli by Boha na konci své životní cesty minout. Rádi proto plní poslání, nabádat ke změně života, je však na Boží vůli, jestli mimořádné zásahy ze světa duchovního do světa pozemského připustí.    Nejde přitom o žádnou "spolupráci světů", ale o vnitrocírkevní solidaritu. Církev jako mystické Tělo Kristovo má své členy na zemi v církvi putující, jiné v očistci v církvi trpící, a jiné, kteří už dosáhli plnosti lásky k Bohu, v církvi oslavené, sdílející již všechna Boží dobra (jinou terminologií v církvi bojující, trpící a vítězné). Solidarita se může projevovat obousměrně zejména modlitbou, ne však vzájemnými kontakty, které jen ve zcela výjimečných případech dovoluje Bůh (známe je z životopisů některých světců). c) Zvláštní postavení Panny Marie ve zjeveních    Při sledování mimořádných zjevení v historii Církve nelze přehlédnout, že jako Boží posel nejčastěji slouží jeho Matka Maria. Je to proto, že Ona jediná v dějinách lidského rodu se zcela ztotožnila s vůlí Boží, a když byla pod křížem dána v Janově osobě za matku celému lidstvu, přijímá mateřství nad celým lidstvem zcela samozřejmě jako Boží poslání a také podle toho jedná. (To neuznávají protestanté: V Marii vidí jen nástroj ke zplození Ježíše a v situaci pod křížem jen lidské zaopatření vdovy, která již nemá živitele v synovi.)    V životě Panny Marie můžeme celkem snadno vysledovat, jak důvěrný vztah k Ní trojjediný Bůh měl. Bůh Otec k Ní posílá svého anděla, aby Ona rozhodla, jestli bude počat Spasitel světa nebo ne. Vtěluje se Boží Syn a Bůh jí Ho svěřuje, aby Ho zrodila a pečovala o něj jako matka až do jeho smrti. Duch Svatý na ni sestupuje, aby ji zastínil; s Ním se také setkává ve večeřadle při seslání Ducha Svatého, zde v čele apoštolského sboru jako Matka celého vykoupeného lidstva.    Sama přiznává svůj úkol vzhledem k lidstvu takto:    "Jsem pravá Matka Boží.    V mém panenském lůně přijalo Slovo Otcovo lidskou přirozenost a stalo se vaším bratrem.    Na kříži, několik okamžiků před svou smrtí, svěřil mi Ježíš lidský rod, který vykoupil a spasil.    Stala jsem se tak Matkou celého lidstva.    A pro své postavení Matky Boží a Matky lidstva vstupuji do vašeho života, do života církve a lidstva, abych vám pomáhala uskutečnit záměr nebeského Otce tím, že přijímáte dar mého Syna Ježíše Krista a následujete učenlivě působení Ducha svatého.    Jako Matka jsem stále po boku vám, církvi, lidstvu, abych vás vedla po cestě plnění vůle Otce, následování Syna a společenství Ducha lásky, a to tak, aby byla stále více oslavována Nejsvětější Boží Trojice. V dokonalé oslavě Nejsvětější Trojice se nachází pramen vaší radosti a vašeho pokoje.    Pokoj vám dává Otec, svěřuje vám jej Syn a sdílí jej s vámi Duch svatý. - Otec totiž tak miloval svět, že dal svého jediného Syna; Syn sám je tím mírem, který je darován světu. Duch svatý vás vede k lásce, z níž jediné může pramenit pokoj. - Zlý, satan, odvěký Had, velký Drak, vždy usiloval a stále usiluje všemi způsoby, aby uloupil drahocenný dar pokoje vám, církvi a lidstvu. Je proto mým úkolem jako Matky, abych vás všechny přiváděla ke společenství života s Bohem, abyste mohli zakoušet sladkou zkušenost lásky a pokoje. Nikdy nebyl mír tak ohrožován, jak je tomu za vašich dnů, protože zápas mého Protivníka s Bohem je stále silnější, zákeřnější, trvalejší a všeobecnější. Vstoupili jste tak do období velké zkoušky. - Velká zkouška přišla na vás všechny, mé ubohé děti, které satan tolik ohrožuje a které duchové zla tolik zraňují. Nebezpečí, kterému jdete vstříc, je nebezpečí, že ztratíte milost a spojení s Božím životem, který vám můj Syn získal ve chvíli vykoupení, když vás vytrhl z otroctví Zlého a osvobodil vás od hříchu.    Moje děti, tak ohrožené, tak nemocné, přijměte mé mateřské pozvání a vraťte se k Pánu cestou obrácení a pokání. - Jestliže nadešel čas zkoušky, nadešel také okamžik, kdy všichni mohou nalézt ochranu v mém Neposkvrněném Srdci.    Neztrácejte odvahu.    Buďte silní v naději a v důvěře.    Předpověděla jsem vám časy, které vás čekají, časy bolestné a nesnadné, právě proto, abych vám pomáhala žít v naději a ve velké důvěře k vaší nebeské Matce. Čím více budete vstupovat do doby velké zkoušky, tím více budete zakoušet zcela mimořádným způsobem moji přítomnost jako přítomnost Matky, která vám stojí po boku, aby vám pomáhala. aby vás chránila, těšila a připravovala na nové dny světla a míru. Nakonec, po období velké zkoušky, vás čeká doba velkého míru, velké radosti a velké svatosti, velkého triumfu Boha uprostřed vás. - Prostírám dnes nad vámi svůj plášť, abych vás ochránila, jako slepice chrání svá kuřátka, a žehnám vám ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého."    Mariino jedinečné postavení v plánu spásy je Církví vyznáváno po celou dobu její historie. Současný papež Jan Pavel II. věnoval mariánským tématům několik encyklik, z nichž jmenujme alespoň "Redemptoris Mater" ("Matka Vykupitele - O blahoslavené Panně Marii v životě putující Církve" z 25. března 1987). d) Předmět poselství    Předmětem a obsahem poselství je výzva k návratu lidstva k Bohu.    Děje se to na různých místech světa a pro různé spirituality mají poselství určitá zabarvení, takže nejsou zcela identická. Mnozí zjeveními opovrhují, protože "to, co je potřeba ke spáse, máme psáno v Bibli". Ano, je to pravda, jenže lidé se tím neřídí, opomíjejí to nebo to provádějí neúplným, nesprávným nebo neuctivým způsobem, pro Boha nepříjemným nebo nepřijatelným. Proto přichází zjevení, které upozorňuje, že je třeba jednat jinak. Aby zjevení byla burcující, prokázala svoji sílu a Boží poslání, dějí se pro zdůraznění obsahu i četné a podivuhodné zázraky, např. eucharistické, kdy dochází ke změně fyzikální podstaty Eucharistie (místo Způsob skutečné Maso a Krev). Na místě zjevení pak často Bůh milostivě ponechává nevysychající zdroj milosti pro uzdravování těl i duší.    Předmětem poselství vizionářům jsou obvykle tyto body:    ­ výzva k obrácení se, opravdové změně života a k návratu k Bohu    ­ výzva k modlitbě jako společenství s Bohem a zvláště růžence jako nejúčinnější     zbraně proti zlu    ­ výzva ke správné eucharistické úctě    ­ výzva k následování papeže jako ustanoveného pastýře Církve    ­ výzva k jednotě křesťanů    ­ výzva k nasazování se za záchranu a spásu světa    ­ výzva k zasvěcení se Božskému Srdci Páně a Nejčistšímu Srdci Panny Marie    K nim přistupují v některých poselstvích aktuální výzvy, výstrahy a prosby o modlitby na určitý účel (např. za mír, aby byla odvrácena hrozící válka), neboť modlitba je nejúčinnějším prostředkem, který může během okamžiku změnit chod dějin.    Někteří podsouvají zjevením a poselstvím zavádění nových kultů, např. mariánského, ale skutečností je, že všechna pravá zjevení jsou výhradně a pouze kristocentrická. Ani úcta k Neposkvrněnému Srdci Panny Marie a z ní plynoucí požadavek na smírné první soboty nespadá jinam - Mariino Srdce je místem početí Spasitele a úcta k němu je vzdáváním holdu projektu Božího Vtělení a tedy holdu projektu vykoupení člověka; Mariino Srdce se tak jeví jako Archa spásy lidstva. e) Forma zjevení    Jak sám název napovídá, forma je "mimopřirozená", neboť dochází k setkání bytostí tělesných a duchových. Do hmotného světa vstupuje Boží duchový posel (anděl, P.Maria, světec atd.), který na sebe musí vzít hmotnou (ne pouze optickou) podobu, oslavené tělo. (Tak se zjevil Pán apoštolům po svém zmrtvýchvstání. Měl tělo, ale prošel zavřenými dveřmi. Vzbudil v nich strach. A proto jim říká o jídlo a jindy nechává Tomáše, aby ohmatal jeho rány, aby se přesvědčili, že není jen duch, ale že má oslavené tělo - srov. Lk 24,36-43; Jan 20,24-29.) Ale i zlý duch na sebe může brát viditelnou podobu a dokonce nabádat k dobru, aby zmátl; proto je třeba nebýt zjevování lačný a obezřetně rozlišovat mezi duchy.    Božího posla vidí jen určitý člověk nebo skupina lidí, odtud vizionáři, vidoucí. Pro ostatní lidi jsou prostředníky, zprostředkovateli události zjevení.    Zjevení někdy doprovází další vizualizace k upoutání pozornosti, zvýšení zájmu veřejnosti a k potvrzení původu u Boha: doprovodný zázrak (např. sluneční rotace a pády slunce na přítomné, možnost vidět změnu podstaty Eucharistie, pláč soch ať obvyklými slzami nebo pláčem krve, stigmata, levitace (vznášení se) a další), mnohé z nich byly nafilmovány nebo zaznamenány kamerami televizních společností, což dokazuje, že nejde o nějaké halucinogenní jevy několika hysterických osob, ale o smysly registrovatelnou objektivní realitu.    Většina zjevení má také svůj kalendář, jistě kvůli většímu rozšíření předávaných zpráv, nebo je alespoň oznámeno, kdy a jestli bude nějaké zjevení příští. Zjevení ve Fatimě byla 13. dne v měsíci; zjevení v Medjugorje jsou denně v 18:40 ve farním kostele. f) Forma poselství a způsob jeho předávání    Většina poselství je předávána ústně s příkazem k písemnému záznamu tak, jak tomu bylo celou historii zjevování, např.: "Hospodin řekl Mojžíšovi: "Napiš si tato slova, neboť podle těchto slov uzavírám s tebou a s Izraelem smlouvu"" (Ex 34,27); "Nyní jdi, napiš to před nimi na desku, zaznamenej do knihy a zůstane to svědectvím do posledního dne, navždy, navěky" (Iz 30,8); "Toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Napiš si do knihy všechna slova, která jsem k tobě mluvil" (Jer 30,2); "Slovo, které promluvil prorok Jeremiáš k Baruchovi, synu Nerijášovu, když psal tato slova z Jeremiášových úst do knihy ve čtvrtém roce vlády Jójakíma, syna Joziášova, krále judského" (Jer 45,1); "Budou-li se opravdu hanbit za všechno, čeho se dopouštěli, pak je seznam s uspořádáním domu a s jeho zařízením, s předpisy, jak vycházet a vcházet, s celým jeho uspořádáním i se všemi nařízeními, s celým jeho uspořádáním i se všemi jeho zákony. To vše napiš před jejich očima, aby dbali na celé jeho uspořádání a všechna jeho nařízení a plnili je" (Ez 43,11); "Hospodin mi odpověděl, řekl: "Zapiš to vidění, zaznamenej je na tabulky, aby si je čtenář mohl snadno přečíst" (Hab 2,2); "Toto všechno se však stalo, aby se splnilo, co psali proroci." A tu ho všichni učedníci opustili a utekli" (Mt 26,56); "Filip zase vyhledal Natanaela a řekl mu: "Nalezli jsme toho, o němž psal Mojžíš v Zákoně i proroci, Ježíše, syna Josefova z Nazareta" (Jan 1,45); "Co vidíš, napiš do knihy a pošli sedmi církvím: do Efezu, do Smyrny, do Pergama, do Thyatir, do Sard, do Filadelfie a do Laodiceje" (Zj 1,11); "Napiš tedy, co jsi viděl - to, co jest, i to, co se má stát potom" (Zj 1,19); "A slyšel jsem hlas z nebe: "Piš: Od této chvíle jsou blahoslaveni mrtví, kteří umírají v Pánu. Ano, praví Duch, ať odpočinou od svých prací, neboť jejich skutky jdou s nimi" (Zj 14,13); "Ten, který seděl na trůnu, řekl: "Hle, všecko tvořím nové." A řekl: "Napiš: Tato slova jsou věrná a pravá" (Zj 21,5)… K některým záznamům byl vydán příkaz až dodatečně církevní autoritou, takže byly zveřejněny duchovní deníky anebo vzpomínky. Některým Pán sám vede ruku (jako Vassule Rydén), jinde Sám píše poselství, které je i rozsudkem: "V tu hodinu se ukázaly prsty lidské ruky a něco psaly na omítku zdi královského paláce naproti svícnu. Král viděl zápěstí ruky, která psala" (Dan 5,5). Jiná poselství byla určena k okamžitému přetlumočení posluchačům: "Mojžíš vstupoval před Hospodina, aby s ním mluvil, odkládal závoj, dokud nevyšel. Pak vycházel, aby k Izraelcům mluvil, co mu bylo přikázáno" (Ex 34,32n).    U jiných jde o tzv. vnitřní řeč (Don Gobbi), kdy slyší v srdci slova, která mají zaznamenat, nebo navíc i vidění v srdci (Vassula Rydén) toho, kdo k nim mluví. Dalším jsou pokyny předávány v "nočním bdění" (2 Kron 19,35; Job 33,15; Dan 7,2.7.13 aj.) nebo ve spánku, ve snu (Gn 20,3.6; 31,11.24; Num 12,6; 1 Král 3,5; Mt 1,20; 2,12n.22) - takové případy v této knize uvedeny nejsou. (O předávání poselství je celá věda hraničící s okultismem, nám postačí toto. Církev v současné době stanovuje nová kritéria pro posuzování pravosti (autenticity) zjevení.)    Písemné zaznamenání je nutné k předávání poselství, ale také k prověřování pravosti. g) Adresát poselství    Přestože je většina poselství určena všem, při mnoha zjeveních existují "tajemství" s pokyny a informacemi pro někoho určitého (biskupa, papeže) nebo taková, k nimž přichází aktuální výzva a která mohou být dokonce zrušena při splnění určitých podmínek (např. odvrácení války modlitebním úsilím a posty apod.). Známá jsou fatimská tajemství, je tajemství v Garabandalu i deset tajemství v Medjugorje, z nichž některé tresty v nich obsažené byly zmírněny nebo vůbec zrušeny. - Taková adresná poselství známe i z Janova zjevení (2,1-3,22). II. SMĚR OD LIDÍ K BOHU a) Kontakt s Bohem bez prostředníka    Nic nebrání tomu, abychom se obraceli na Boha přímo. Máme chrámy i poutní kostely zasvěcené Nejsvětější Trojici. Když vyznáváme víru, přiznáváme se k Bohu, kterého milujeme. Když křtíme, trojiční formule připojuje křtěnce k Boží Církvi. Když něco posvěcujeme, tak pouze s trojiční formulí. Modlitba Otčenáš nás obrací přímo k Bohu Otci, Stvořiteli, adorace Božského Srdce nás vede k Bohu Synu, Vykupiteli, a vzývání k Duchu Svatému, Posvětiteli.    Přesto je třeba uvážit, kdo chce s kým mluvit - že tady nejde o dva rovnocenné partnery. Kdo je Bůh? Bible říká: "Tu sestoupil Hospodin v oblaku. Mojžíš tam zůstal stát s ním a vzýval Hospodinovo jméno. Když Hospodin kolem něho přecházel, zavolal: "Hospodin, Hospodin! Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný, který osvědčuje milosrdenství tisícům pokolení, který odpouští vinu, přestoupení a hřích; avšak viníka nenechává bez trestu, stíhá vinu otců na synech i na vnucích do třetího a čtvrtého pokolení" (Ex 34,5-7). A kdo je člověk? Bible říká: "Co je člověk, že na něho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš? Jen maličko jsi ho omezil, že není roven Bohu, korunuješ ho slávou a důstojností. Svěřuješ mu vládu nad dílem svých rukou, všechno pod nohy mu kladeš: všechen brav a skot a také polní zvířata a ptactvo nebeské a mořské ryby, i netvora, který se prohání po mořských stezkách" (Ž 8,5-9) - tak povyšuje člověka žalmistovými ústy Duch Svatý, ale realita je jiná: "I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem" (Gn 2,7).    V dnešní době, která trpí krizí autority jako takové, natož úcty k Bohu, může takový přímý přístup svádět k představě, že je Bůh něco povinen udělat, když se já milostivě rozhodnu s ním mluvit, zřeknu se něčeho, obětuji něco svému bližnímu atd., že mě musí odměnit a vyslyšet mé prosby. Ten, kdo je zde Svrchovaný, není člověk, ale Bůh. b) Jediný Prostředník k Bohu - Ježíš Kristus    V katolictví se rozlišování úrovní prostřednictví nevžilo.    To je doma v protestantství, které odmítá Pannu Marii, svaté, očistec, svátosti a zásluhy a s Bohem si své problémy "vyřizuje přímo". Má k tomu lidského bratra Ježíše, který jako Boží vyvolenec může transportovat modlitby, prosby a kajícnost k trojjedinému Bohu. (Zvláštní až schizoidní představou může být transport modliteb od Ježíše k Druhé božské Osobě.) Prostřednictví "přes lidi" se jim jeví jako neúčelná oklika; proč mluvit s kováříkem, když mohou mluvit s kovářem?    Katolíci se přímo k Ježíši Kristu obracejí, když slaví jeho Poslední večeři při mši svaté; když Ho adorují ve vystavené Eucharistii nebo ve svatostánku; když sledují jeho utrpení na Křížové cestě apod. Aspekt jeho lidství vystupuje do popředí pouze při četbě z Písma svatého, jinak na něj pohlížejí stále jako na božskou Osobu, jednoho z Trojice, který sestoupil v čase na zem, vykoupil člověka a nyní opět zaujímá své místo u Boha. - Obklopují jeho stůl a živí se jeho Tělem i jeho slovem, zcela na Něj odkázáni, jak to vyjádřil už Petr v Kafarnaum: "Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života" (Jan 6,68). "Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mne poslal živý Otec a já mám život z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne. Kdo jí tento chléb, nezemře, ale bude živ navěky" (Jan 6,56-58).    Pro katolíka je dost nezvyklá představa, že by Boží Syn měl něco sdělovat Bohu Otci a Bohu Duchu Svatému jako prostředník, přestože takové úseky lze v Písmu najít (např. Jan 14,16). Když oslovuje Boha, mluví katolík k jedinému trojosobnímu Bohu. Hovoří-li k Bohu Otci, zároveň uctívá i Syna a Ducha Svatého a opačně. Nedá se použít jen "Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš, který dal sám sebe jako výkupné za všechny, jako svědectví v určený čas" (1 Tim 2,5n), ale musí se připojit i "Já a Otec jedno jsme " (Jan 10,30) nebo podrobněji "Ježíš mu odpověděl: "Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a ty mě neznáš? Kdo vidí mne, vidí Otce. Jak tedy můžeš říkat: Ukaž nám Otce? Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně? Slova, která vám mluvím, nemluvím sám od sebe; Otec, který ve mně přebývá, činí své skutky. Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně; ne-li, věřte aspoň pro ty skutky!"" (Jan 14,9-11). (Tato spojení umožňují i nejvyšší oceňování Kristovy oběti; Kristovo lidství při tom ustupuje do pozadí a v popředí září jeho Božství.) c) Panna Maria - Prostřednice k Ježíši Kristu    Sv. Otec Jan Pavel II. uvádí v encyklice Redemptoris Mater ("Matka Vykupitele" - "O blahoslavené Panně Marii v životě putující Církve") z 25.3.1987, čl. 21, tyto významy a úkoly Mariina prostřednictví:      - vycházení vstříc potřebám lidí      - přímluva za lidi u Syna      - tlumočení Synovy vůle    "Ono "vycházení vstříc" potřebám člověka znamená zároveň, že ho uvádí do zorného úhlu Kristova mesiášského poslání a jeho výkupné moci. Děje se tak zprostředkovaně: Maria se staví mezi svého Syna a lidi v situaci jejich nedostatků, potřeb a utrpení. Staví se "mezi ně", to znamená dělá Prostřednici, ne jako cizí osoba, ale ze svého postavení Matky. Je si vědoma, že jako taková může přednášet Synovi potřeby lidí, ano více: že má k tomu "právo". Její prostřednictví má tedy ráz přímluvný. Maria se "přimlouvá" za lidi. A nejen to: jako Matka také chce, aby se Synova mesiášská moc projevila, totiž jako výkupná síla, která je zaměřena na to, aby přispěchala člověku na pomoc v neštěstí, aby ho osvobodila od zla, které v různých formách a v různé míře zatěžuje jeho život. Právě tak mluvil o Mesiáši prorok Izaiáš v proslulém textu, na nějž se odvolal Ježíš před svými krajany v Nazaretě: "Poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst, abych vyhlásil zajatým propuštění a slepým navrácení zraku..." (srov. Lk 4,18). … Jiný základní prvek této mateřské úlohy Mariiny vyjadřují slova, řečená služebníkům: "Udělejte všechno, co vám řekne." Kristova Matka je před lidmi Tlumočnicí Synovy vůle. Ukazuje, jaké požadavky je třeba splnit, aby se mohla projevil Mesiášova výkupná moc." Důvody mariánské úcty katolíků lze shrnout např. do těchto bodů:    1. Má právo na naši úctu, protože je od věčnosti předurčená Snoubenka (Nevěsta) druhé božské Osoby a Matka Božího Syna podle těla. Tím, že zrodila Syna Božího, stala se pokrevně příbuznou s druhou božskou Osobou a skrze ni spřízněná se samou Nejsvětější Trojicí, tak jako dívka z lidu, pojatá za choť královským synem, se stává příbuznou samotného krále, a tím nabývá právo na úctu a hold všech králových poddaných. Proto lidé na zemi nejinak než legie andělů na nebi se v nejhlubší úctě sklánějí před bytostí, vyvolenou a povýšenou od samého trojjediného Boha, aby byla    a) prvorozenou dcerou Boha Otce, tj. nade všechny omilostněné (skrze milost posvěcující za děti přijaté) lidi i anděly Bohu neskonale bližší, podobnější, milejší, s ním spojená nevýslovně dokonalým transcendentním způsobem;    b) chrámem a stánkem Ducha svatého, neboť je nejkrásnějším plodem vykupitelského Kristova díla; patří vyššímu řádu než ostatní tvorstvo, když byla nejen obdařena hojnější milostí (svatostí) než všichni ostatní, ale byla vší milosti plna. "Ostatním se dostalo milosti po kapkách, Marii je však vlita veškerá plnost milosti" (sv. Jeroným: imanentní postavení Marie Panny ve tvorstvu; mystická růže; nejkrásnější výkvět na stromu lidského pokolení);    c) Matkou Božího Syna - postavení Panny Marie mezi Bohem a lidstvem (viz 2).    2. Uctíváme svatou Pannu, protože je Matkou Spasitele a tím zároveň Prostřednice mezi ním a lidstvem. Tento úřad a důstojnost se pojímá obvykle nedokonale: "Vykupitel nějakou matku mít musel, vybral si tedy mezi mnohými tuto; každá jiná žena by mu tu službu také prokázala." To je nedostatečné, pochybené, Matku Boží ponižující, ba bludné tertuliánsko-protestantské pojímání její důstojnosti. Svatá Panna byla víc než pouhý materiální nástroj. Nemůžeme říci: "Boží Syn se skrze Marii Pannu vtělil" v témž smyslu, jako říkáme "Skrze kříž nás vykoupil". Kříž byl nevědomý nástroj vykoupení, Neposkvrněná Panna přispěla a napomáhala k naší spáse vědomě a činně. Pán žádal skrze anděla její souhlas a ona svobodně svým "staň se" vzala na sebe důstojnost Matky trpícího Spasitele spolu se všemi velkými oběťmi s tím posláním spojenými - nehledě k tomu, že andělskou čistotou a planoucí láskou se stala hodnou, skálopevnou vírou, hlubokou pokorou a naprostou poslušností a odevzdaností do vůle Nejvyššího schopnou této milosti a povýšení, pokud vůbec u tvora může být o hodnosti a schopnosti (dispozici) k přijetí řeč. To je smysl výroku: "Skrze ženu jsme padli, skrze ženu jsme povstali." Eva spolu s Adamem se stala lidstvu cestou ke hříchu a zkáze, Maria spolu s Ježíšem cestou k životu a spáse. Tím se stala Matkou nového lidstva.    3. protože je naší Matkou, která nám zjednala skrze Ježíše a spolu s ním nadpřirozený život.    4. protože je ideálem a vzorem nedostižné nadpřirozené krásy a ctnosti, mravní dokonalosti a svatosti.    5. Protože je podle Boží vůle Královnou trojí Církve: vítězné, bojující a trpící. Matka našeho Krále je i naší paní a vládkyní.    6. Protože je naše Přímluvkyně a Rozdavatelka milostí, na jejíž přímluvu nás odkazuje sám Nejvyšší. Jako jsme od něho dostali Spasitele jedině skrze ni, tak chce, abychom si i ostatní milosti vyprošovali skrze ni. Ona je "plná milosti", jak ji nazval anděl. Ona je tou, která všechny milosti vlastní, a může z nich rozdávat.    7. Co neponižovalo Syna Božího, nemůže ponižovat ani nás. Ježíš svou Matku ctil a miloval, a nám přísluší mít v úctě Tu, kterou měl v úctě On sám.    8. Protože se její vůle po celý život ztotožňovala s vůlí Boží, má také aktivní účast na Ježíšově vykupitelské oběti, a katolíci ji ctí jako Spoluvykupitelku. (Vyjádřením toho je i tzv. "Kříž jednoty", přijatý schönstattským hnutím v Chile r. 1960 - viz obrázek; titul je potvrzen i zjevením Panny Marie v Amsterdamu, které prohlásila Církev za autentické - viz část 6-9.)    Každý tedy musí vidět, že všechna velikost a vznešenost nejblahoslavenější Panny pochází z Krista a od Krista. Je-li Kristus slunce, jsou-li vykoupení hvězdy, třpytící se jeho jasem, pak je Maria jako měsíc, jenž vyniká nad všechny hvězdy, nemá však světlo sám ze sebe, ale od slunce jako ostatní hvězdy. Odděl P.Marii od Krista, a máš světici - snad první mezi všemi, ale nic než světici, jednu z mnohých. Jedině spojení s Kristem činí P.Marii tím, čím je; jedině důstojnost Matky Boží ji povznáší neskonale nade všechno tvorstvo a vymáhá úctu podstatně vyšší, rozdílnou od úcty svatých (cultus hyperduliae).    Závěr: Na Panně Marii jako na Pomocnici Spasitele a Prostřednici, jako na Královně a Matce v řádu milosti, je všechno vykoupené lidstvo závislé, jí je podřízené, na její prostřednictví je odkázané, jí je povinné vděčností a kromě toho úctou a láskou, jí je v pravém slova smyslu dlužníkem. Mariánská úcta nám tedy není ponechána na libovůli jako úcta jiných svatých, ale je závazná pro všechny lidi bez výjimky. d) Nepoznávaný Ježíš a hořící lidské srdce    Všichni, kdo se stávají nositeli Božího poselství anebo svědky Jeho zjevení, netouží již po ničem jiném. Jejich srdce touží pouze po novém setkání, hoří láskou a touhou realizovat úkol, který jim byl svěřen. Jsou ochotni k jakékoli oběti, jen když znovu potkají milovaného Ježíše nebo Pannu Marii. Svědectví o tom nám předkládají nejen mnozí vizio-náři a světci, ale hovoří o nich samo Písmo svaté, které nám ukazuje jejich typologii.    Zatímco vystoupení Pána Ježíše bylo veřejné, a mohli se s ním setkat všichni, kontakt s Neviditelným je určen jen konkrétnímu příjemci nebo skupině příjemců. Bůh toto někdy připouští z lásky k lidem - pro jejich povzbuzení, jako varování, jako evangelizační úkol, jako sebezjevení.    Jsou také zjevení pravá a nepravá. Zatímco nepravá mohou být plodem ďáblovým, opice Boží, mohou být také dílem porušené psychiky, autosugescí nebo podvodem, pravá ukládá Bůh sám svým vyvolencům a jsou často těžkým úkolem, žádnou slávou. Církev je proto zkoumá a doporučuje věřícím jen ta, u nichž je zjevné pozitivní naplnění rozlišovacího kritéria: "Podle plodů poznáte je." "Střezte se lživých proroků, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci. Po jejich ovoci je poznáte. Což sklízejí z trní hrozny nebo z bodláčí fíky? - Tak každý dobrý strom dává dobré ovoce, ale špatný strom dává špatné ovoce. Dobrý strom nemůže nést špatné ovoce a špatný strom nemůže nést dobré ovoce. Každý strom, který nedává dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně. A tak je poznáte po jejich ovoci. - Ne každý, kdo mi říká `Pane, Pane´, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích. Mnozí mi řeknou v onen den: `Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů?´ A tehdy já prohlásím: `Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti´" (Mt 7,15-23)    Chtěli bychom poukázat na zvláštní Ježíšovu prostřednickou činnost - zjevování se lidem, a na to, jak tito lidé na skutečnost zjevení Krista reagovali. Použijeme výhradně svědectví Nového zákona a vypíchneme, co je překvapivé a čeho by si laskavý čtenář (kritik zjevení) měl všimnout.    "Téhož dne se dva z nich ubírali do vsi jménem Emaus, která je od Jeruzaléma vzdálena asi tři hodiny cesty, a rozmlouvali spolu o tom všem, co se událo. A jak to v řeči probírali, připojil se k nim sám Ježíš a šel s nimi. Ale něco jako by bránilo jejich očím, aby ho poznali. Řekl jim: "O čem to spolu rozmlouváte?" Oni zůstali stát plni zármutku. Jeden z nich, jménem Kleofáš, mu odpověděl: "Ty jsi asi jediný z Jeruzaléma, kdo neví, co se tam v těchto dnech stalo!" On se jich zeptal: "A co to bylo?" Oni mu odpověděli: "Jak Ježíš Nazaretského, který byl prorok mocný slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem, naši velekněží a členové rady vydali, aby byl odsouzen na smrt, a ukřižovali ho. A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Ale už je to dnes třetí den, co se to stalo. Ovšem některé z našich žen nás ohromily: Byly totiž zrána u hrobu a nenalezly jeho tělo; přišly a vyprávěly, že měly i vidění andělů, kteří říkali, že je živ. Někteří z nás pak odešli ke hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy vypravovaly, jeho však neviděli."    A on jim řekl: Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci! Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a vejít do slávy?" Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma. Když už byli blízko vesnice, do které šli, on jako by chtěl jít dál. Oni ho však začali přemlouvat: "Zůstaň s námi, vždyť už je k večeru a den se schyluje." Vešel tedy a zůstal s nimi.    Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim. Tu se jim otevřely oči a poznali ho; ale on zmizel jejich zrakům. Řekli si spolu: "Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?" A v tu hodinu vstali a vrátili se do Jeruzaléma" (Lk 24,13-33a)    Jak to, že Ho nepoznali ti, kteří s ním chodili denně po celé tři roky? Proč stálo P. Ježíšovi za to zjevit se těmto dvěma zvlášť namísto zjevení se celému Izraeli? Jaký asi šok, pozitivní překvapení ti učedníci zažili? Jak jim jistě bušilo srdce a hořelo, když po 30 km hornatým terénem neváhali ani chvilku a ihned šli radostnou zprávu o Zmrtvýchvstalém říci učedníkům zpět do Jeruzaléma! Jak Ho asi milovali! Jak citlivý a důvěrný znak pro sebepoznání Ježíš zvolil! - Cílem bylo jistě jejich utvrzení ve víře. P. Ježíš sám jim po dost dlouhou dobu provádí starozákonní exegezi aplikovanou na vykoupení a sebe sama jako Vykupitele světa, a otvírají se jim oči a srdce. Přestávají být zklamanými ustrašenci, odcházejícími po prohře Mistra z Jeruzaléma.    "Ale Marie stála venku před hrobem a plakala. Přitom se naklonila do hrobu a spatřila dva anděly v bílém rouchu, sedící na místě, kde před tím leželo Ježíšovo tělo, jednoho u hlavy a druhého u nohou. Otázali se Marie: "Proč pláčeš?" Odpověděla jim: "Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili."    Po těch slovech se obrátila a spatřila za sebou Ježíše; ale nepoznala, že je to on. Ježíš jí řekl: "Proč pláčeš? Koho hledáš?" V domnění, že je to zahradník, mu odpověděla: "Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu." Ježíš jí řekl: "Marie!" Obrátila se a zvolala hebrejsky: "Rabbuni", to znamená `Mistře´.    Ježíš jí řekl: "Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu. Marie Magdalská šla k učedníkům a oznámila jim: "Viděla jsem Pána a toto mi řekl."" (Jan 20,11-18)    Jak to, že Ho nepoznala ta, která ho celým srdcem milovala? - Jejím úkolem bylo mimo svědectví o zmrtvýchvstání připomenout apoštolům, že další zjevení Pána bude v Galileji.    "Potom se Ježíš opět zjevil učedníků u jezera Tiberiadského. Stalo se to takto: Byli spolu Šimon Petr, Tomáš, jinak Didymos, Natanael z Kány Galilejské, synové Zebedeovi a ještě dva z jeho učedníků.    Šimon Petr jim řekl: "Jdu lovit ryby." Odpověděli mu: "I my půjdeme s tebou." Šli a vstoupili na loď. Té noci však nic neulovili. Když začalo svítat, stál Ježíš na břehu, ale učedníci nevěděli, že je to on. Ježíš jim řekl: "Nemáte něco k jídlu?" Odpověděli: "Nemáme." Řekl jim: "Hoďte síť na pravou stranu lodi, tam ryby najdete." Hodili síť a nemohli ji ani utáhnout pro množství ryb.    Onen učedník, kterého Ježíš miloval, řekl Petrovi: "To je Pán!" Jakmile Šimon Petr uslyšel, že je to Pán, přehodil si plášť - byl totiž svlečen - a brodil se k němu vodou. Ostatní učedníci přijeli na lodi - nebyli daleko od břehu, jen asi dvě stě loket - a táhli za sebou síť s rybami. Když vstoupili na břeh, spatřili ohniště a na něm rybu a chléb. Ježíš jim řekl: "Přineste několik ryb z toho, co jste nalovili!" Šimon Petr šel a vytáhl na břeh síť plnou velkých ryb, bylo jich sto padesát tři; a ač jich bylo tolik, síť se neprotrhla. Ježíš jim řekl: "Pojďte jíst!" A nikdo z učedníků se ho neodvážil zeptat: "Kdo jsi?" Věděli, že je to Pán.    Ježíš šel, vzal chléb a dával jim; stejně i rybu. To se již potřetí zjevil učedníkům po svém vzkříšení" (Jan 21,1-14).    Zjevuje se jim již potřetí a přesto Ho nepoznávají. Jak to, že Ho nepoznávají, když Ho vidí? Poznává Ho pouze Jan milujícím srdcem. Zde však již i ostatní učedníci mají vnitřní vědomí, že je to Kristus. Zvláštní je, že ho ve viditelném oslaveném těle nepoznávají. "Nikdo z učedníků se ho neodvážil zeptat: "Kdo jsi?" Věděli, že je to Pán." To je velmi závažná věta a zároveň svědectví o tom, že jako Kristovo budou jednou i naše těla oslavena, a že toto oslavení je zcela jiného řádu, než jsme schopni chápat a přijmout. Jak píše Apoštol:    "Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni, naráz, v okamžiku, až se naposled ozve polnice. Až zazní, mrtví budou vzkříšeni k nepomíjitelnosti a my živí proměněni. Pomíjitelné tělo musí totiž obléci nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost. A když pomíjitelné obleče nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost, pak se naplní, co je psáno: `Smrt je pohlcena, Bůh zvítězil! Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvůj bodec?´ Zbraní smrti je hřích a hřích má svou moc ze zákona. Chvála buď Bohu, který nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista!" (1 Kor 15,51b-57)    "Šavel nepřestával vyhrožovat učedníkům Páně a chtěl je vyhladit. Šel proto k veleknězi a vyžádal si od něho doporučující listy pro synagógy v Damašku, aby tam mohl vyhledávat muže i ženy, kteří se hlásí k tomu směru, a přivést je v poutech do Jeruzaléma.    Na cestě, když už byl blízko Damašku, zazářilo kolem něho náhle světlo z nebe. Padl na zem a uslyšel hlas: "Šavle, Šavle, proč mne pronásleduješ?" Šavel řekl: "Kdo jsi, Pane?" On odpověděl: "Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ. Vstaň, jdi do města a tam se dovíš, co máš dělat." Muži, kteří ho doprovázeli, zůstali stát a nebyli schopni slova; slyšeli sice hlas, ale nespatřili nikoho. Šavel vstal ze země, otevřel oči, ale nic neviděl. Museli ho vzít za ruce a dovést do Damašku. Po tři dny neviděl, nic nejedl a nepil."    V Damašku žil jeden učedník, jménem Ananiáš. Pán ve vidění zavolal: "Ananiáši!" On odpověděl: "Zde jsem, Pane." Pán mu řekl: "Jdi hned do ulice, která se jmenuje Přímá, a v domě Judově vyhledej Šavla z Tarsu. Právě se modlí a dostalo se mu vidění, jak k němu vchází muž jménem Ananiáš a vkládá na něj ruce, aby opět viděl." Ananiáš odpověděl: "Pane, mnoho lidí mi vyprávělo o tom člověku, kolik zla způsobil bratřím v Jeruzalémě. Také zde má od velekněží plnou moc zatknout každého, kdo vzývá tvé jméno." Pán mu však řekl: "Jdi, neboť on je mým nástrojem, který jsem si zvolil, aby nesl mé jméno národům i králům a synům izraelským. Ukáži mu, co všechno musí podstoupit pro mé jméno."    Ananiáš šel, vstoupil do toho domu, vložil na Šavela ruce a řekl: "Šavele, můj bratře, posílá mě k tobě Pán - ten Ježíš, který se ti zjevil na tvé cestě; chce, abys opět viděl a byl naplněn Duchem svatým." Tu jako by mu s očí spadly šupiny, zase viděl a hned se dal pokřtít. Pak přijal pokrm a síla se mu vrátila.    S damašskými učedníky zůstal Šavel několik dní a hned začal v synagógách kázat, že Ježíš je Syn Boží. Všichni, kdo ho slyšeli, žasli a říkali: "To je přece ten, který se snažil v Jeruzalémě vyhladit všechny vyznavače tohoto jména. I sem přišel jen proto, aby je v poutech odvedl k velekněžím." Ale Šavel působil čím dál tím mocněji a svými důkazy, že Ježíš je Mesiáš..." (Sk 9-1-22b)    Horlivec pro Hospodina, Boha Starého zákona, je zjevením Ježíše změněn na horlivce novozákonního Boha a jeho Syna, Ježíše Krista, a stává se jeho Apoštolem národů. Jak překvapivé jsou cesty Páně! - Pro Ananiáše naopak zjevení Pána a jeho příkazy nejsou něčím neobvyklým, dokonce s Kristem diskutuje a oponuje mu, nicméně plní jeho příkaz i s rizikem ztráty vlastního života. Všichni se v Damašku Šavla báli, jen vizionář Ananiáš k němu jde, a stává se zázrak. - Život Církve prvotního období je provázán se zjevujícím se Ježíšem silněji než pozorujeme dnes. Učedníci (důvěrníci) konají něco, co je téměř všem lidem podivné, nevěřícím a protestantům zvlášť, ale většině katolíků také: Proč Ježíš nevykoná sám to, k čemu používá svého vizionáře? Proč ho musí rozsáhle instruovat, když by stačilo jedno jeho Boží slovo? Proč zde přesvědčuje Ananiáše a dává mu přesné příkazy, když to mohlo být provedeno všechno jednodušeji? Boží logika je jiná než lidská a každý Jeho čin vede k naší spáse, naší osobně nebo jiných, což nemůžeme z naší pozice vůbec zahlédnout. Proto se naplňujeme proti tomuto typu Božího jednání předsudky.    Do této skupiny příjemců poselství a jejich vykonavatelů by snad bylo možné (teologové prominou nepřesnost) i vedení svatopisců Duchem Svatým. I když srovnávání inspirace Duchem Svatým s přímým direktivním příkazem je poněkud vulgární, nejhlubší a nejvnitřnější podstata těchto činností je táž. Co a jak má být vykonáno, určuje totiž pouze Bůh, a člověk to vykonává rád a s hořícím srdcem. O Písmu svatém však na jiném místě (viz 7-14). III. PROSTŘEDNICTVÍ JAKO ÚKOL KAŽDÉHO    Aniž si to připouštíme, jsme všichni - věřící i nevěřící - prostředníky, zprostředkovateli nějakého poselství druhým lidem - o sobě a svém vnitřním světě, o zastávaných hodnotách, o tom, jestli jsme ve službách Dobra nebo Zla. Křesťané mají povinnost být dobří: "Tak ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích" (Mt 5,16).    Ta věta mluví o světle, které mají křesťané vydávat. V tomto úhlu můžeme vidět i některé vizionáře, kteří mají fenomén iluminace, svícení (P. Sudac, Maria Esperanza a jiní). Nejde o žádný nový jev - známe ho z Bible: "Když pak Mojžíš sestupoval z hory Sinaje, měl při sestupu z hory desky svědectví v rukou. Mojžíš nevěděl, že mu od rozhovoru s Hospodinem září kůže na tváři. Když Áron a všichni Izraelci uviděli, jak Mojžíšovi září kůže na tváři, báli se k němu přistoupit. Ale Mojžíš je zavolal, i vrátili se k němu Áron a všichni předáci pospolitosti a Mojžíš k nim promluvil. Potom přistoupili všichni Izraelci a on jim přikázal všechno, o čem s ním Hospodin mluvil na hoře Sinaji. Když k nim Mojžíš přestal mluvit, dal si na tvář závoj. Kdykoli Mojžíš vstupoval před Hospodina, aby s ním mluvil, odkládal závoj, dokud nevyšel. Pak vycházel, aby k Izraelcům mluvil, co mu bylo přikázáno. Izraelci spatřili Mojžíšovu tvář a viděli, jak mu kůže na tváři září. Proto si Mojžíš dával na tvář závoj, pokud nešel mluvit s Hospodinem" (Ex 34,29-35).    I my záříme, máme kolem svého těla auru, kterou jsou citliví lidé schopni vidět, a dokonce v prostoru naše aura zanechává svou stopu. Buďme těmi, jejichž aura vyzařuje dobro. Nebuďme prostředníky zla! Podávat svědectví dobru je úkolem každého člověka, jeho mise, jeho poselství, kterým naplní své lidské poslání. Buďme Boží stopou jeden druhému.

[1]	výňatky z článku: Prof. ThDr. Ctirad Václav Pospíšil: "Svatost tajemná i hravá", Katolický týdeník 48/2002
[2]	Don Gobbi: "Kněžím, přemilým synům Panny Marie", Rubbio (Vicenza), 1. ledna 1993, Svátek P. Marie, Nejsvětější Matky Boží; kráceno; Matice cyrilometodějská, Olomouc 1999

obsah | předchozí | další
pointer_____________________________________________________________________________________