STVOŘENÝ SVĚT

Stopa Boží, kterou je svět. Stopa nezměrná, zahrnující makrokosmos i mikrokosmos, nekonečný vesmír i atomární svět, svět hmotný i duchovní, svět člověku zjevný i člověka přesahující. Přesto stopa, která má svůj počátek, datum svého vzniku, a bude mít i svůj závěr, datum svého konce. Je to celý svět, který dostal jako své teritorium člověk do užívání, péče a poznávání.    O vzniku světa jeho stvořením nás informuje Písmo svaté hned na začátku v knize Genesis. Je to teologická zpráva o Božím projektu díla Jeho lásky, kterou chtěl stvořit bytost, člověka, která by Mu byla blízká a milovala Ho, přestože na rozdíl od ostatních stvořených bytostí by to byla bytost materiální, ne duchová, a vytvořit všechny potřebné předpoklady pro její život. Svět byl stvořen pro člověka se vším, co je na něm, v něm i kolem něj.    Jako nejdůležitější dar byla člověku dána svoboda jednání a rozhodování se. Člověk se neustále rozhoduje mezi Bohem a sebou, mezi sebou a jinými lidmi, mezi dobrem a zlem, mezi životem a smrtí. Tak je popsán pád prvních lidí do hříchu, který vedl k milostiplnému Božímu plánu Boží lásky na vykoupení člověka ze hříchu, a tak padá každý člověk po celý svůj život, ať to přiznává nebo popírá.    Toto popírání vlastní hříšnosti a nesouhlas s tím, že jsme hříšní, vedlo člověka k touze po osvobození se z Boží "nadvlády". Nechce mít již nad sebou svrchovaného Zákonodárce, kterému by měl skládat na konci života a při Posledním soudu účty. Touha to není nová, je známá z dávnověku lidstva (např. Babylónská věž), ale v současné době mnohé přivedla k otevřenému popírání Boha, k vytváření antiteistických, materialistických ideologií, k hedonistickému životnímu stylu a k masírování vědomí i podvědomí člověka představou, že tyto názory jsou založené na vědě, vědeckém poznání a pravdě, zatímco náboženské a biblické poznání existence Boha je nevědecké, naivní a pověrečné, je vystavěno na strachu z přírody, z neznámého v psychice a z obav z budoucnosti.    Věda, která jen empiricky poznává Boží zákony, vložené do přírody celého makrokosmu i mikrokosmu, a které je některé schopna dílčím způsobem aplikovat, postavila do cesty poznání Boha obrovskou překážku, kterou se stala vývojová teorie. Sám její název říká, že jde o teorii, většina lidstva ji však přijala jako fakt a věda se tak k ní také staví. A tak se lidstvo rozděluje na dvě skupiny:    - na ty, kteří věří ve stvoření světa a člověka Bohem    - na ty, kteří věří, že se vše vyvinulo samo postupným vývojem z mrtvé hmoty    Navíc ještě existuje skupina těch, kteří se snaží ulevit svému svědomí pomocí hybridní teorie, spojující stvoření i vývoj, a implantují Stvořitele do vývojové teorie s tím, že to vše "nějak iniciuje, řídí a ovládá". Sem patří např. již zemřelý teolog Pierre Teilhard de Chardin.    [1] Pán ale říká , že ti, kdo dávají světu příděl racionalismu a naturalismu, otrávené jídlo, lež, jsou Kainovými kněžími a že jsou rozesíláni do celého světa, aby šířili křivé svědectví, aby porušovali o Bohu osmé přikázání Desatera. Nezvítězí však, ani nebudou svými názory vládnout věčně: Budou donuceni padnout k nohám pravým hlasatelů Boha a přiznat, že jsou otroky šelmy ze Zjevení. "Brzy, velice brzy k tobě přijdu jako zloděj, nečekaně, a svrhnu Lež, tvého Falešného Krista, a znovu nastolím Pravdu. Brzy přijdu a rozbiji tento falešný obraz, který o Mně děláte, a nutíte všechny národy, aby ho uctívali. Ne, nezvítězíte!"    Boží zvěst o stvoření není možné nějak s evoluční teorií slučovat nebo ji implantovat, protože ta předkládá jako zvěst víry články, které evoluce popírá. Jde o samotnou existenci Boha jako Stvořitele všeho a druhým bodem je všeobecná vina lidstva, prvotní (dědičný) hřích. S tím potom souvisí Plán spásy člověka, Vtělení, Vykoupení a z toho opět vyplývá i posmrtný život a existence věčnosti. Vývojová teorie tím, že říká, že "se vše vyvinulo samo od sebe" popírá Boží čin i existenci Boha samotného, a popírá i prvotní vinu Adama a Evy, když předpokládá vyčlenění skupiny lidí z masy vyšlechtěných zvířat. Důsledkem je neexistence nějakého hříchu a negace hříšnosti jako takové, nepotřebný a nesmyslný je Plán spásy od Boha a Spasitel, Vykupitel, zmrtvýchvstání jsou jen prázdné pojmy a pověrečné motivy starosemitských bájí. Vývojová (evoluční) teorie tedy napadá samu podstatu křesťanského i židovského náboženství.    O prvotním hříchu nás poučuje Svatý Otec Pavel VI. v dokumentu "O prvotním hříchu" z července 1966, kde říká: "Proto je zřejmé, že vysvětlení, která podávají někteří moderní autoři o prvotním hříchu, jsou neslučitelná s pravou katolickou vírou. Vycházejí z dosud nedokázaného předpokladu polygenismu (původ lidského rodu z více párů), a tak víceméně pochybují o tom, že hřích, z něhož vychází takový proud zla na lidstvo, byla především neposlušnost Adama, "prvního člověka" a vzor budoucího, hřích, spáchaný na začátku dějin. - Proto tato vysvětlení nesouhlasí vždy s učením Písma, s posvátnou Tradicí a s učením Církve, podle nichž se hřích prvního člověka přenesl na všechny jeho potomky ne napodobením, ale plozením "v každém jako jeho vlastní" a je "smrtí duše", to znamená ztrátu a ne pouze prostý nedostatek svatosti a spravedlnosti, a to i v novorozených dětech" (srov. Tridentský koncil, 5. zasedání, kánon 2-3).[2] Známe to ze života: Nevybíráme si rodiče. Když se narodíme do rodiny bohaté, nemáme ničeho nedostatek bez vlastní zásluhy, a když se narodíme do rodiny žebráka, budeme mít bez své viny všeho nedostatek. Po prarodičích jsme zdědili porušenou přirozenost se sklonem ke hříchu a jako dědictví prvotní hřích. Naštěstí v hříchu nemusíme umřít: Byli jsme vykoupeni Božím Synem a máme nástroje očisty - křest a zpověď.    Stvořený svět, jak vidíme i na fotogaleriích, nás uchvacuje svou krásou, účelností, ušlechtilostí "provedení" a přiměřeností, které všechny vypovídají o Stvořiteli a které Ho chválí. Nelze si představit soudného člověka, který by žasl nad stvořením a přitom řekl: "Jak se to moudře a hezky samo udělalo!" Svět bohužel nezůstal tak krásný, jak vzešel ze Stvořitelovy ruky, člověk ho zhyzdil hříchy. Bůh dal ale lidem ve svém milosrdenství prostředky, které mohou aspoň částečně tento kal ze světa smývat. Většina lidstva je ale neuznává, pohrdá jimi nebo se jim posmívá. Maří tak Boží stopu, která k nám promlouvá o existenci Boha a o předmětu naší víry. Fotogalerie krásy stvoření - vesmír[3] Fotogalerie krásy stvoření - příroda a krajina Fotogalerie krásy stvoření - plody z Boží zahrady (ovoce) Fotogalerie krásy stvoření - krása pod vodou Fotogalerie krásy stvoření - zvířata Fotogalerie krásy člověka - vrcholu Božího stvoření ČLOVĚK    a) viditelná část člověka - tělo    Díváme se na lidské tělo, jehož nahota někoho pohoršuje nebo pobuřuje, jiného vzrušuje a u duchovních lidí budí zasloužený obdiv a nadšení. Vidíme člověka, jak ho Bůh zamýšlel a stvořil, jako muže a ženu. Je to to nejkrásnější a nejdokonalejší biologické tělo, které ve svém nekonečném úradku Bůh ještě před počátkem času a čehokoli stvořeného připravil pro svého božského Syna a pro jeho nejčistší matku Pannu Marii a pro celý lidský rod.    Je nahota lidského těla potupou anebo čestnou výsadou? Kdybychom pocházeli ze zvířecího rodu, jak tvrdí zastánci vývojové teorie, zřejmě by naše tělo bylo pokryto srstí, šupinami, péry nebo štětinami. Holost těla je tedy znakem oddělení od biologického přírodního kmene, je Bohem dána člověku jako výsada, která ho zcela zjevně od zvířat odlišuje.    Bible říká: "Oba dva byli nazí, člověk i jeho žena, ale nestyděli se" (Gn 2,25). Vykladatelé k tomu vysvětlují:[4] "Zmínka o tom, že byli oba nazí a nestyděli se, ukazuje na neporušené vztahy. Život v čisté závislosti dítěte na Bohu Otci se obráží i ve vztahu muže a ženy, člověka a přírody. Je to stav bez viny. Život se zvířaty a v nahotě není tedy odrazem předkulturního stavu, podobně jako zpráva o zahradě v Edenu není historie. Je to zvěst a pravda nejen o našich rodičích a prarodičích, ale především o nás a pro nás, pravda pro naše dny a pro naši zemi: Bůh o člověka otcovsky pečuje, všecko mu připravil a dal na této zemi, aby mohl žít plně, radostně a pokojně."    Oblečení lidské nahoty provedl Hospodin již v ráji po pádu člověka jako trest za ztrátu jeho prvotní nevinnosti. Oblečení mu má sloužit k ochraně před povětrnostními vlivy, jako hygienický prostředek, ale ne jako erotizační prostředek nebo jako nástroj pýchy k nadřazování se nad druhými.    Apoštol Jakub, který má zvlášť jemné sociální cítění, popisuje situaci v církevních obcích ve svém listu následujícím napomenutím:    "Když k vám do shromáždění vejde muž se zlatými prsteny na rukou, ve skvělém oděvu, a vejde také chudák v obnošených šatech, vy jste samá pozornost k tomu, který je nádherně oblečen, a řeknete mu: "Prosím, posaď se tady na čestné místo." Ale tomu chuďasovi řeknete: "Ty stůj támhle" nebo "Sedni si tady u mých nohou". Neděláte tak navzájem mezi sebou rozdíly, nestáváte se soudci podle špatných zásad?" (Jak 2,2-4).    Nahota se v Božím úradku stává znakem Božího poslání, úkolu nebo vyznamenání. Představuje především čistotu a prostotu srdce, nazírání Boha. Je výrazem absolutní pokory a očekávání všeho od Boha. Příkladem může být stigmatizovaný sv. František z Assisi, když před smrtí odevzdává své tělo Pánu tak, jak je přijal. Nejčastěji se jako úkol projevuje v naplňování Božího úkolu, daného lidstvu v ráji, v manželství. Písmo svaté uvádí ale i jiné příklady: nahota jako výstraha, jako trest, jako pokoření a ponížení, jako obraz pro zjevnost a odhalenost lidského zlého myšlení a jednání před Bohem.    Tak naplňuje Boží příkaz Izaiáš, který po tři roky nahý prochází zemí a káže naději a pomoc pouze od Hospodina, zatímco izraelský národ spoléhá na asyrského krále:    "V onen čas promluvil Hospodin skrze Izaiáše, syna Amósova: "Jdi a odpásej si z beder žíněnou suknici a zuj si opánky z nohou." On tak učinil a chodil nahý a bosý.    I řekl Hospodin: "Jako chodí můj služebník Izaiáš nahý a bosý po tři roky na znamení a předzvěst pro Egypt a pro Kúš, tak požene asyrský král zajatce egyptské a vysídlence kúšské, mladíky i starce, nahé a bosé, s odhaleným zadkem, Egyptu k hanbě. Budou plni děsu a hanby pro Kúš, k němuž vzhlíželi, a pro Egypt, jímž se chlubili. (Iz 20,2-5)    Biblickým oděvem člověka, chránícím jeho tělo, byla nejprve jen bederní rouška či pás, později se jím stala dlouhá košile, u bohatších ještě krytá pláštěm; oděv se přepásával provazem nebo pásem, aby nevlál, a zdobil se. Tělo zůstávalo volné a vzdušné. Plášť sloužil zároveň jako přikrývka (na noc). Toto oblečení bylo obvyklé až do pozdního středověku po celém známém světě. Přestože se kalhoty jako vrchní oděv nosily od poloviny 17. století, tzv. spodní prádlo bylo vynalezeno až počátkem 20. století,[5] i když lněné spodky byly součástí liturgického oděvu kněze už za dob Šalomounova chrámu (Ex 28,42; 20,26). [6]    Přirozený, neerotický pohled na tělo je povinností: rodičů a dětí, lékařů, ošetřovatelů a pacientů, lázeňského a rehabilitačního personálu, týká se vztahu jak ke zdravým, tak k nemocným, jak k mladým, tak ke starým a přestárlým, rovněž i mezi manžely vyjma chvil určených k naplňování manželského úkolu. - Tento přístup se dosahuje sebevýchovou volních hnutí a myšlení k neosobnosti a odtažitosti v přístupu k nahotě jako výrazu sexuality člověka, jak přikazuje jeho lidská důstojnost, který nahrazuje úctou, touhou pomoci fyzické stránce člověka, obdivem. Představme si Matku Terezu z Kalkaty, jak se sklání nad pohozeným umírajícím nahým mužem. Erotika? Pouhý soucit? Ne, naplňování Boží vůle vzhledem k důstojnosti člověka. - Tělo nebylo Bohem sestaveno z čistých a "sprostých" orgánů: všechny jsou rovnocenné, čisté a krásné, nutné a pro člověka nezbytné. - Kdo nemá úctu k sobě, nemá úctu ani k druhému, a ani k Bohu. Tělo není sídlem démonů, je chrámem Ducha Svatého; sídlem démonů může být jen zkažené srdce.    Písmo svaté normální vztah k tělu předpokládá. Vyplývá to z mnoha hygienicko-kultovních předpisů, jimiž je naplněna zejména kniha Leviticus (3. kniha Mojžíšova), jež předepisují nejen omývání rukou, ale i celého=nahého těla.    Písmo také uvádí příklady nesprávného jednání:    O oblečení bojovníků jsme psali výše: pouze bederní rouška. David se vrací domů z úspěšných bojů,    "aby požehnal svému domu. Tu Míkol, dcera Saulova, vyšla Davidovi vstříc se slovy: "Jak se dnes proslavil izraelský král! Pro oči otrokyň svých služebníků se dnes odhaloval jako nějaký blázen." David Míkol odvětil: "Před Hospodinem, který mě vyvolil místo tvého otce a místo celého jeho domu a ustanovil mě vévodou Hospodinova lidu, Izraele, před Hospodinem jsem tak dováděl. I když budu ještě víc zlehčován než teď a budu docela maličký i ve vlastních očích, budu vážen právě u těch otrokyň, o nichž jsi mluvila." A Míkol, dcera Saulova, neměla děti až do dne své smrti" (2 Sam 6,20-23).    Saulova dcera, Davidova žena Míkol, však nechce přijmout jako správný děkovný tanec bojovníků. Namísto toho posměšně a žárlivě Davidovi vytýká, že při tanci mohly všechny otrokyně pozorovat jeho mužství. Bible Davidovi nic nevytýká; jako nesprávný uvádí přístup Míkol.    Jiný případ popisuje 2 Sam 11, kde se žena chudého bojovníka Betsabé kvůli Bohu povinně kulticky celá=nahá omývala a David ji šmíroval ze střechy svého paláce (viz část 7-14 ). Návalu smilného pokušení podlehl a zneužil své královské moci k cizoložství a vraždě. - Určitě se tak neomývala poprvé, ale prováděla to tak běžně a stále; konečně, neměla ani jinou možnost. Prorok Náthan neodsuzuje ji, že se dostatečně neskrývala, ale vilného Davida.    Obdobně to dopadá pro Zuzanu (viz část 7-14 ), která se jde se služkami koupat do bazénu v zahradách svého významného a movitého manžela. Vilní soudci, když jim nepodlehne, se rozhodnou ji zavraždit pomocí křivého svědectví. Jejich zločin je Božím řízením odhalen a Zuzana očištěna. O této ženě Písmo zvlášť zdůrazňuje, že byla zbožná a bohabojná a opět nezmiňuje nic, co by bylo na jejím jednání v rozporu s Božím řádem.    Vrcholný přístup k lidské přirozenosti ukazuje sám Spasitel celým svým lidstvím, zejména ale při svém krutém mučení, smrti a zmrtvýchvstání. V křížových cestách čítáme o "rudém studu Páně"; pravdivější však bude určitě naprosté odevzdání těla Bohu Otci, tak jak to správně pochopil sv. František. Vykupitel vystavený davu morálních ubožáků umírá nahý a zkrvavený na kříži, je tak zabalen i do hrobu a bez oblečení také vstává z mrtvých a vystupuje k Nebeskému Otci. - Ikonografové Východu, kteří před realizací hluboce prorozjímávali svá díla, považovali "oblékání Páně" za porušení pravdivosti zobrazované skutečnosti, ne za nedostatek uctivosti. Nejvěrnějším zobrazením Pánova těla je bezpochyby Turínské plátno; ani to nic nepředstírá a nechává pozorovatele vyrovnat se s realitou, jak umí a chce.    Do stejné kategorie spadají i novozákonní zprávy o vzkříšeném Lazarovi (Jan 11,44) nebo o evangelistovi Markovi (Mk 14,51n), nad jejichž nahotou se z přítomných nikdo nepozastavil. To by bylo sousto pro dnešní bulvár! - Jiný druh, a to nahotu jako o satanem destruovaném lidství, popisují všichni synoptici v příběhu o posedlém (Lk 8,27-39; Mk 5,2-19; Mt 8,28-34).    Mnozí pociťují stud, mají-li být nazí před jinými nebo před sebou samými. Jiní naopak nahotu pociťují jako osvobození svíraného těla od svírajících oděvů. Nahota sama není hříšná, je něčím vnějším, vzhledem k člověku indiferentní (nevztažnou) vlastností. Hříšné je, co vychází ze srdce a myšlení člověka. - Při prožívání nahoty se lze setkat s prudérností nebo obráceně až s nezdravou uvolněností. A navíc: v médiích můžeme vidět lidi propadlé necudnému hříchu a perverzitě bez hranic, kteří dokonce výsměšně a všem na odiv, opovrhujíce normální společností, v tisícových průvodech pohoršlivě oblečení nebo nazí demonstrují svou homosexuální zvrácenost, kterou ztrestal Bůh již v Sodomě (Gn 19,1-16.27-29).    Stud však není výhradně ochranou čistoty, jak se mnohdy tvrdí. Je přirozenou reakcí na trapnou nebo obtížnou situaci jakéhokoli typu, kterou nezvládáme nebo z níž máme strach a obavu, ne jen na neoblečenost. Stydíme se, zčervenáme, zpotíme se a dělá se nám nevolno, když se zakoktáme, když na chodníku zakopneme, když se něčím polijeme, když máme vystoupit před větší skupinou lidí, když máme provést něco pro nás ne obvyklého. Někdy nahrazujeme slovo "stud" trémou, nervozitou, prostě "faux-pas". Je pouze psychickou zábranou v konání něčeho nezvyklého. - Pečlivě udržované svědomí nám snadno napoví, kdy jde o hřích a kdy o vsugerovaný předsudek[7] a obavu z pohoršení.[8] Středověk cudně zakrývá, podstata však zůstává zřejmá. El Greco (Domenico Theocopuli *1541 +1614): "Ukřižování" a "Vzkříšení"    Nešlo nám nijak o nějakou studii o nahotě. Vztah k holému tělu, vlastnímu i cizímu, cítíme jako výraz pravdivosti, čirosti a čistoty myšlení, jako odstranění přetvářky nebo předstírání něčeho, čím nejsme. Před Bohem se nemůžeme skrýt ani za sebelepší oděv, ani za sebevětší majetek, ani za sebedůležitější postavení. Důležitý je pouze vztah k absolutní Pravdě, před níž se ničím nemůžeme zakrýt. Písmo říká: "Není tvora, který by se před ním mohl skrýt. Nahé a odhalené je všechno před očima toho, jemuž se budeme ze všeho odpovídat" (Žid 4,13). A navíc jde o tělo, které propadá hnilobě a rozkladu, které odložíme jako nepotřebné ve chvíli smrti. Není přílišná starost o ně výrazem nepatřičné péče o sebe jako o pomíjející bytost, když měla být tato péče věnována oslavě Boha? "Pomíjitelné tělo musí totiž obléci nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost. A když pomíjitelné obleče nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost, pak se naplní, co je psáno" (1 Kor 15,51n). Navíc dostaneme nové tělo, oslavené, krásné před Bohem, který jediný je správnou mírou vší krásy.    Ukázali jsme člověka nahého, jak vzešel z ruky Boží. Toho, pro nějž byl stvořen celý svět a celý vesmír, toho, za jehož spásu dal Boží Syn život. Vrchol stvoření, pýchu Boží, nejvyšší krásu světa. - Nahého člověka jako stopu Boží. Kdo je duševně malý, ať ukazuje pohoršeně prstem a tluče rozhořčeně pěstí do stolu. Kdo ale cítí s Bohem, ať mu vzdává za lidství neustálou chválu, čest a díky.    b) neviditelná část člověka - duše    Stvoření člověka je vrcholem Božího stvořitelského činu a jeho korunou. Stvořil celý existující hmotný i duchovní vesmír. Stvořil hvězdy, slunce, měsíc, zemi, rostliny, živočichy a člověka. Stvořil také duchovní bytosti všech stupňů a typů: anděly a archanděly, cheruby, serafy a další, jak je Písmo svaté vyjmenovává, a také padlé duchovní bytosti, ďábly, kteří se svou vůlí oddělili od Boha (Lk 10,18) ještě před stvořením člověka.    Bible píše o stvořeném člověku, že byl stvořen k obrazu Božímu, a toto vztahuje zejména na Božího Syna, Ježíše Krista. Svatý Pavel píše Kolosanům:    "Tak budete svým životem dělat Pánu čest a stále se mu líbit, ve všem ponesete ovoce dobrých skutků, budete růst v poznání Boha, a z moci jeho božské slávy nabudete síly k trpělivosti a radostné vytrvalosti; a budete děkovat Otci, který vás připravil k účasti na dědictví svatých ve světle. On nás vysvobodil z moci tmy a přenesl do království svého milovaného Syna. V něm máme vykoupení a odpuštění hříchů: On je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření, neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi - svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti - a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho. On předchází všechno, všechno v něm spočívá, on jest hlavou těla - totiž církve. On je počátek, prvorozený z mrtvých - takže je to on, jenž má prvenství ve všem. Plnost sama se rozhodla v něm přebývat, aby skrze něho a v něm bylo smířeno všechno, co jest, jak na zemi, tak v nebesích - protože smíření přinesla jeho oběť na kříži. I vás, kteří jste dříve byli odcizeni a nepřátelští Bohu svým smýšlením i zlými skutky, nyní s ním smířil, když ve svém pozemském těle podstoupil smrt, aby vás před Boží tvář přivedl svaté, neposkvrněné a bez úhony - pokud ovšem pevně zakotveni setrváte ve víře a nedáte se odtrhnout od naděje evangelia, jež jste slyšeli, jež bylo kázáno všemu stvoření pod nebem a jehož jsem se já, Pavel, stal služebníkem" (Kol 1,10-23).    Člověk je hmotný, je zároveň ale i duchovní. Podoba, kterou odráží Božství, nespočívá v materiálním a smrtelném těle, ale v nesmrtelné duši, kterou dostává každý člověk při početí. Přestože naše tělo umírá a rozkládá se, naše duše žije dál a po Posledním soudu obdržíme tělo oslavené, takové, jako má Pán po svém Zmrtvýchvstání.    "Bůh totiž stvořil člověka k neporušitelnosti a učinil ho obrazem vlastní nepomíjitelnosti. Ďáblovou závistí však vešla do světa smrt, a kdo patří k němu, ji zakusí" (Mdr 2,23n).    "Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. A Bůh jim požehnal a řekl jim: "Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte (nad všemi živočichy)"" (Gn 1,27n).    "Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život? Zač by mohl člověk získat zpět svůj život?" (Mk 8,36n; Mt 16,26; Lk 9,25)    "Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, je již odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází k světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo. Kdo však činí pravdu, přichází ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu" (Jan 3,16-21).    Písmo vysvětluje, že celý svět byl stvořen pro a kvůli člověku, člověk sám ale byl stvořen pro Boha, což nejčastěji vyjadřuje spojením "být svatým pro Boha" (Lv 21,6-8; Nm 15,40; Ezd 8,28; Kol 1,22; Žid 7,26 aj.). Být svatým pro Boha představuje vztah přátelství s Bohem, je to stav milosti posvěcující, stav bez (těžkého) hříchu. Jednoznačně mluví o lidské nesmrtelnosti jako o "životě", ke kterému je člověk povolán a který je jeho úkolem i konečným a nejvyšším cílem. - Člověk však v Ráji padl, sveden Zlým chtěl být stejný jako Bůh a namísto toho nalezl svou ubohost, že sám není nic než holé hmotné tělo, navíc odloučené od Boha. Ve svém zděšení a ubohosti křičí, je-li cesta zpět. Bůh zaslibuje Vykupitele, který po dlouhých věcích přichází, aby smyl lidský hřích a znovu otevřel přístup k Bohu v nebi. Někteří stále ještě touží po svém Bohu-Stvořiteli, jiným se však zalíbil hříšný život v pozemskosti a malosti a jejich pohled končí u hrobu; zapomínají nebo nechtějí vědět o své duši a o nešťastné věčnosti v satanových spárech, kterou si připravují. Od té nás, Pane, uchraň!    Lidské duše. To je ten poklad, o který jde v celých dějinách spásy, jak je již před stvořením světa Bůh ustanovil. O ně satan bojuje, aby nebyl v trestu věčného zavržení sám. O ně bojuje Bůh, aby se při své svobodě rozhodly správně pro nepopsatelně šťastnou věčnost u Boha.    "Co ani oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují" (1 Kor 2,9).    Kvůli věčnému štěstí člověka se událo Vtělení, Vykoupení i Zmrtvýchvstání. Celé dějiny lidstva a světa jsou zaměřeny na tuto centrální chvíli, z níž těží nejen sám člověk, ale celé stvoření. Je třeba si stále uvědomovat svou příbuznost s Bohem, ne se zvířaty, neupínat pohled k zemi a hmotě, ale k nekonečně dobrému, nejvýš milosrdnému, ale také spravedlivému Bohu, u nějž máme přislíben podíl, vytrváme-li v dobrém.    "Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží. Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče! Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. A jsme-li děti, tedy i dědicové - dědicové Boží, spoludědicové Kristovi; trpíme-li spolu s ním, budeme spolu s ním účastni Boží slávy. Soudím totiž, že utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena.    Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů. Neboť tvorstvo bylo vydáno marnosti - ne vlastní vinou, nýbrž tím, kdo je marnosti vydal. Trvá však naděje, že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích. Víme přece, že veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje k porodu. A nejen to: i my sami, kteří již máme Ducha jako příslib darů Božích, i my ve svém nitru sténáme, očekávajíce přijetí za syny, totiž vykoupení svého těla.    Jsme spaseni v naději; naděje však, kterou je vidět, není už naděje. Kdo něco vidí, proč by v to ještě doufal? Ale doufáme-li v to, co nevidíme, trpělivě to očekáváme. - Tak také Duch přichází na pomoc naší slabosti. Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkaním.    Ten, který zkoumá srdce, ví, co je úmyslem Ducha; neboť Duch se přimlouvá za svaté podle Boží vůle. 28 Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí. Které předem vyhlédl, ty také předem určil, aby přijali podobu jeho Syna, tak aby byl prvorozený mezi mnoha bratřími; které předem určil, ty také povolal; které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také uvedl do své slávy. Co k tomu dodat? Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? - On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko?    Kdo vznese žalobu proti vyvoleným Božím? Vždyť Bůh ospravedlňuje! Kdo je odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás!    Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč? Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu" (Řím 8,14-35.38n). Při našem zamýšlení se nad stvořeným světem se nemůžeme vyhnout poznámce o rozdílných přístupech k tomuto tématu a nemůžeme pominout zmínku o stanovisku Církve.    Biblická zvěst o stvoření a prvních dějinách člověka, podaná v 1. knize Mojžíšově, způsobuje při výkladu značné nesnáze. Její doslovnou správnost se snaží dokázat tzv. kreacionisté (jeden kreacionistický výklad o vzniku světa následuje), její správnost co do věcného obsahu se snaží objasnit historická literární kritika, paleohistorie, paleografie a paleontologie, její věcnou nesprávnost oponuje materialismus svým hlavním nástrojem - Darwinovou teorií vzniku a vývoje druhů, který hlásá vznik z primární hmoty bez Boha, jen vlastním vývojem - evolucí. Existují i snahy o propojení některých názorů, např. že se příroda vyvíjí samostatně, ale Bůh do ní v některých okamžicích jakoby vstupuje a vývoj ovlivňuje nebo "postrkuje". Takový názor zastával španělský jezuita de Chardin a mnozí modernisté. - [9] Směrnicemi pro církevní chápání jsou encyklika Pia XII. "Divino afflante Spiritu" z 30.9.1943, list Biblické komise kardinálu Suhardovi z 16.1.1948 a encyklika Pia XII. "Humani generis". Konkrétní vyjádření však lze najít až v rozhodnutí Biblické komise z 30.6.1909 o "dějinném charakteru prvních tří kapitol Geneze". Stanoví se tu, že k základním pravdám křesťanského náboženství patří: § stvoření všech věcí Bohem na počátku časů, § zvláštní stvoření člověka, § vytvoření první ženy z prvního muže a § jednota lidského pokolení. Výslovně je řečeno, že je třeba se držet "historičnosti doslovného smyslu 1.-3. kapitoly Geneze … tyto kapitoly však nejsou dějepisectvím v klasickém nebo moderním smyslu". Encyklika "Humani generis" ponechala jako otevřenou možnost, že se tělo člověka mohlo vyvíjet "z živé látky, která již existovala", pokračuje: "Jestli-že však jde o jinou hypotézu, totiž o tzv. polygenismus, nemají synové Církve nikterak takovou volnost… není totiž vůbec zřejmé, jak se dá takový názor (že po Adamovi byli na zemi skuteční lidé, kteří neodvozovali přirozeným plozením svůj původ od něho jako praotce všech, nebo že Adam znamená více praotců) sloučit s tím, co říkají o dědičném hříchu prameny zjevené pravdy a akta Učitelského úřadu Církve; dědičný hřích se může odvozovat jedině ze skutečného hříchu, jehož se dopustil jeden jediný Adam a jenž se plozením přenáší na všechny lidi a lpí na každém jednotlivci osobně." Závěrem lze shrnout, že je-li na počátku Bůh jako Stvořitel, jsou tolerovány i různé roztodivné názory.    Poněvadž evoluční teorie je sdostatek známá a vtlouká se nenápadnou a nenásilnou formou už do těch nejmenších hlaviček pomocí různých dinosaurů a pohádkových prehistorií bez Boha, a těm velkým je vštěpována pomocí dokumentů o vzniku a vývoji vesmíru, příp. o mimořádných paleontologických objevech, připojili jsme jako druhý v pořadí článek kritiky darwinismu, který poukazuje na trhliny ve stavbě této teorie a na nečestné praktiky, jimiž se za pravdu vydává i to, co neexistuje, a jak jsou lidé manipulováni. UČENÍ O STVOŘENÍ SVĚTA [10]    Sama věda nás přivádí k základním otázkám o vzniku života a o ideji Boha. Dokonce i nevěřící vědci jsou nuceni uznat, že existuje moment, od něhož kosmos existuje (někteří hovoří o tzv. "velkém třesku"). Už to je do jisté míry odvrácení se od naprostého ateizmu, který hlásá, že hmota existuje věčně a je sama sobě příčinou. Přitom složité uspořádání astronomických objektů (viz např. hvězdy a kolem nich obíhající planety) je velice málo podobné prostým rozlétlým úlomkům.    Ještě blíže k ideji Boha nás přivádí neschopnost materialismu objasnit vznik života. Mnohaleté experimenty prováděné s cílem syntézy bílkovin z anorganických prvků elektrickým výbojem, o němž se předpokládá, že proběhl kdysi dávno v zemské atmosféře, nepřinesly kýžené výsledky. Nepodařilo se věrohodně objasnit ani vznik nejmenší bakterie - natož jej experimentálně potvrdit. Všechny experimenty ukazují, že pravděpodobnost vzniku čehokoliv živého je mizivě malá a naproti tomu možnost rozpadu a rozkladu vzniklé organické masy je nanejvýš velká.    Obecný zákon, který objasňuje takový stav věcí, je známý jako 2. zákon termodynamiky, který je možné nejprostěji vyjádřit takto: v jakémkoliv uzavřeném systému bez vnějších rozumných zásahů bude rychleji či pomaleji docházet k růstu rozkladu (bude klesat entropie); cokoliv uspořádaného a složitého vyžaduje rozumné a cílené dodávání energie. Dle tohoto principu je pro vytvoření světa a života v něm a pro udržení tohoto stavu nutné nesmírné množství energie vytvořené a řízené mimo tento systém nějakým nesmírným Rozumem (inteligencí), aby nedošlo k jeho okamžitému rozpadu a rozkladu; je potřeba všemohoucího a vševědoucího Boha.    Bez dalšího hlubšího zkoumání můžeme snad již zavrhnout první a základní předsudek materialismu - jeho víru, že vše ve světě a všechny rozličné formy rostlinného a živočišného života se vyvíjejí od jednoduššího ke složitějšímu samy od sebe. Každodenní životní zkušenost svědčí o naprostém opaku. Lidová moudrost praví, že ničit je snadné, tvořit však obtížné. A jiní říkávají: "Namáhej se a pracuj dobře, jen špatné dílo jde samo od sebe." Tato přísloví jsou lidovým vyjádřením 2. zákona termodynamiky. Tak složité a velkolepé dílo, jakým je svět, jenž nás obklopuje, a zvláště živá příroda - to se nemohlo vytvořit samo od sebe.    Současné školní vzdělávání po celém světě tvrdí ohledně původu člověka dle pomýlené Darwinovy teorie, že jakákoliv složitá bytost se vyvinula z toho nejjednoduššího začátku sama od sebe - bez Boží pomoci. Vnímat nepřitažlivost tohoto učení je ještě snadné. Složitější je odolat pokušení spojit evoluční teorii s ideou Stvořitele, a to v tomto smyslu: copak nemohl Stvořitel použít jako svého nástroje mechanismus přírodních změn a přirozeného výběru - tyto "hybné síly" evoluce (vývoje)?    Pokud by tomu tak bylo, pak by se biblický obraz stvoření světa v šesti dnech v ten okamžik zrušil. Někteří soudí, že se v tomto pojetí (pokusu spojit evoluční učení s biblickou naukou o stvoření) skrývá jasné rouhání se Bohu - Stvořiteli, který jako by nemohl svět stvořit v okamžiku a rychle. V každém případě však vzniká velice významné podezření o nepravdivosti Bible a na Boha samotného padá obvinění z toho, že před lidmi tají své skutečné cesty. Je ovšem podobné podezřívání Hospodina spravedlivé?    Milosrdný Bůh vždy věděl, že v posledních dobách bude víra v Něho otřesena kvůli nesprávnému použití vědeckých poznatků a nepodloženě pevné víře lidí ve "vědu". A proto nám dal nemalou možnost posílení pravé víry skrze tytéž vědecké poznatky. Nyní totiž máme - jako nikdy předtím - dostatek potvrzení pravdivosti biblického podání o stvoření světa; máme téměř úplný vědecký obraz nejranější historie Země a kosmu. To, co v této oblasti věda z principu poznat nemůže, doplňuje nám v dostatečné míře Boží zjevení - Bible. Věda nemůže prozkoumat svět před tím momentem, kdy začaly působit jeho současné zákony. Bible nám tento okamžik vykresluje: pád Adama do hříchu a jeho vyhnání z ráje.    Otázky, které jste si možná nepoložili, a odpovědi, které byste neočekávali. Tak by se dala nazvat další část o stopách Božích ve stvořeném světě, kterou vůbec nepředpokládáme díky intenzivnímu masírování ateistickými médii, školou a deformovaným společenským vědomím.    Jedná se o soubor faktů o malém stáří Země. Údaj cca 7.500 let k dnešku je určen podle biblické zprávy; řídí se jím židovský kalendář až do dnešních dnů, potvrzuje ho s drobnou odchylkou i svědectví Církví verifikované vizionářky Kateřiny Emmerichové. Svědectví o malém stáří Země    Laboratoře radiometrického datování, které je dnes vědci používáno jako hlavní metoda určování stáří archeologických vykopávek a i potažmo Země, odhadují stáří vzorků nepřímou cestou: měří relativní množství dvou radioizotopů. Protože jeden z nich může vzniknout z druhého v jakémkoli předmětu a rychlost tohoto přetvoření je měřitelná, výsledky mohou být použity pro určování stáří. Při tom se ovšem předpokládá, že dceřinný element vznikl v důsledku rozpadu mateřského a nebyl přítomen v předmětu na začátku. Prověřit to pochopitelně nelze.    Druhý nezbytný předpoklad pro správnost takového měření: rychlost rozpadu musí být v průběhu úžasně dlouhých časových period stálá a ani v jednom okamžiku minulosti nesmí být vzorky vystaveny vlivu proudění částic o vysoké energii… Dále je nutno předpokládat, že materiály mateřského a dceřinného elementu se v průběhu celé své minulosti uvnitř zkoumaného předmětu opětovně nepřeskupovaly. Ani tento předpoklad není zajistitelný a ověřitelný, protože na mnoha radiometrických procesech se podílejí plyny a látky rozpustné ve vodě.    Lidé, kteří jsou této vědecké sféře vzdáleni, bohužel nechápou, nakolik jsou výsledky vědeckého výzkumu sporné. Jsou publikovány pouze takové, které odpovídají předpokladům vědců, ostatní jsou prostě smeteny... Publikované výsledky ukázaly, že například podle metody "kaliumargon" byly stáří hornin, které vyvřely v průběhu nedávných sopečných výronů, datovány na 22 miliónů let, a metodou "uhlík-C14" bylo zjištěno, že živým ulitám je 27 tisíc let.    Tyto dvě metody slouží vědcům jako hlavní nástroj k určování stáří vykopávek a Země. A byla to právě metoda radiometrie uhlíkem C14, která "poskytla" evolucionistům období života na Zemi v rozsahu několika miliard let!    Skutečnosti, svědčící o malém stáří Země a vesmíru, se obvykle nepublikují.    - Oceány    Jestliže měříme rychlost, s jakou toky řek a eroze břehů vyplavují minerální soli do oceánů, pak můžeme určit stáří oceánů, které se podle obsahu různých solí pohybuje od několika tisíc let do několika set miliónů let. Nemůže zde ovšem být řeči o několika miliardách let, na něž odhadují jejich stáří evolucionisté. Ovšem, jestliže oceány byly stvořeny už jako slané a velká část eroze byla výsledkem katastrofálních událostí, pak je nevyhnutelně nutno přehodnotit i toto relativné nízké stáří a považovat ho za ještě kratší.    - Magnetické pole Země    Poprvé bylo změřeno Gaussem v roce 1835. Při dalších měřeních se ukázalo, že síla magnetického pole ubývá s časem. Výpočty dokazují: k tomu, aby se síla magnetického pole zmenšila na polovinu své současné hodnoty, potřebuje všeho všudy 1.400 let. Extrapolací událostí nazpět v čase vychází, že již před 10.000 lety muselo být magnetické pole stejné, jako má tzv. "magnetická hvězda". Na tak horké planetě by nemohl existovat život! Tak docházíme k závěru, že stáří Země je menší než 10 tisíc let.    - Meteorický prach    Pro měření rychlosti usazování meteorického prachu na Zemi byly použity umělé družice. Bylo vypočítáno, že každoročně na Zem dopadne 14,3 miliónu tun prachu. Představíme-li si miliardy let existence Země, pak by za tuto dobu tento prach musel na Zemi vytvořit vrstvu silnou 18 m. Větry, eroze a formování mořského dna mohly "smést" část této vrstvy. Nicméně v zemské kůře je nedostatek niklu - základního komponentu těchto usazenin. A dále: na Měsíci není ani atmosféra ani oceán, které by mohly způsobit rozptyl meteorického prachu, a doprovod kosmické lodi Apollo se obával, že vlivem silné vrstvy prachu vzniknou posádce obtíže. Ale vrstva prachu na Měsíci se ukázala být silná pouze asi 3 milimetry, což odpovídá stáří tělesa menšímu než 10 tisíc let. O tom, že se na Měsíci opravdu silně "práší" svědčí i to, že na otiscích bot, které na povrchu Měsíce zanechali lidé, je nyní už pozorovatelná vrstvička nově spadlého prachu. Sám fakt přítomnosti kosmického prachu ve sluneční soustavě hovoří o tom, že se její historie nepočítá na miliardy let. Tlak slunečního záření totiž pomalu vytěsňuje kosmický prach z meziplanetárního prostoru. Přitom by podle předpokladů byl prach zcela vymeten nejpozději za 2,5 milionu let, ne však rozhodně za desítky miliard let).    - Mladý Měsíc    Výzkumy odhalily, že Měsíc dosud chladne. To by se stěží dělo s kosmickým tělesem tak malé velikosti, kdyby mu bylo - jak vědci běžně předpokládají - 4,5 miliardy let. Povrch Měsíce vyzařuje teplo. Přítomnost magnetického pole ukazuje na přítomnost tekutého jádra. Přístroje instalované na Měsíci zachytily vulkanickou aktivitu.    č Relativita "dogmatu" o konstantní rychlosti světla    Proti přesvědčení, že stvoření světa se událo asi před 7.000 lety, se obyčejně uvádí, že světlu z dalekých galaxií je nezbytně třeba milióny let, aby nás dostihlo. Například výbuch supernovy, zachycený v roce 1987, by měl být zábleskem události, která se stala dlouho před tím, než Hospodin "rozprostřel nebesa". Ale ohromné vzdálenosti ve vesmíru jsou měřeny s předpokladem, že "rudý posun", tzv. Dopplerův efekt, tj. snížení frekvence záření (vlnové délky záření) hvězd zachycené astronomickými přístroji, je proporcionální ke vzdálenosti mezi příslušnými tělesy a tento předpoklad je založen na v současnosti rozvinuté teorii "velkého třesku" nebo "rozpínajícího se vesmíru", která předpokládá, že všechny vzdálenosti mezi astronomickými tělesy se zvětšují s časem, který je úměrný těmto vzdálenostem.    Ruský vědec V. Trojický tvrdí (r. 1987), že rudý posun nepochází ze vzdálenosti objektu, ale vzniká v důsledku zmenšení rychlosti světla. V r. 1984 americký vědec T. van Flandern uveřejnil výsledky svých výzkumů, které říkaly, že atomové hodiny zpomalují svůj pohyb v závislosti na astronomickém čase. Za posledních 300 let byla rychlost světla mnohokrát změřena šestnácti různými metodami. Australští vědci B. Setterfield a T. Norman zanalyzovali publikované výzkumy rychlosti světla a došli k závěru, že se rychlost světla zmenšuje s časem. Jestliže pomyslně prodloužíme křivku grafu, vyjadřující zpomalení rychlosti světla, zpět do minulosti, ukáže se, že hodnota rychlosti světla se asi před 6.000 lety přibližovala nekonečnu.    Předpoklad vysoké hodnoty rychlosti světla v minulosti nejenom dovoluje objasnit, jak mohlo světlo dalekých galaxií dostihnout Zemi za dobu její existence. Také objasňuje jev, který dlouhou dobu zaměstnával astronomy. V mnoha vzdálených galaxiích se nacházejí objekty, které se navzájem pohybují rychlostmi mnohokrát převyšujícími současnou hodnotu rychlosti světla. Podle teorie relativity to není možné. Ale na tyto objekty je nutné nahlížet z hlediska minulosti, skutečné doby vzniku obrazu sledovaného kosmického děje, kdy byla rychlost světla o několik řádů vyšší než nyní.    Dále je při vyjmenovávání důkazů nízkého stáří Země třeba poznamenat, že rychlost radioaktivního rozpadu látek (na měření postupu tohoto rozpadu je založena radiometrická metoda určování stáří vykopávek a Země) koreluje s rychlostí světla. To znamená, že jestliže se světlo zpomaluje, pak i rozpad se zpomaluje, a obráceně, jestliže v minulosti byla rychlost světla mnohonásobně vyšší, i rozpad v minulosti probíhal mnohem rychleji - tudíž všechny "stovky milionů let" naměřené těmito vědeckými metodami se zkracují na několik tisíc let, což odpovídá biblické chronologii.    Z uvedeného vyplývá, že jediná příčina, proč vědci nechtějí přiznat, že stáří vesmíru je pouhých několik tisíc let, je to, že by to protiřečilo teorii evoluce. Do konce 18. stol. se většina vědců podřizovala biblické škále času od stvoření do narození Kristova. Ale evoluční chronologie ignoruje prostě fakta, hovořící ve prospěch poměrně malého stáří světa.[11]    "Existuje ještě jedna otázka, týkající se stavu prvotního světa, která vás může napadnout: nakolik je důvěryhodné, že svět existoval "milióny let", což věda "tvrdí jako fakt". Je možné na tuto otázku nazírat z úhlu "rádio-uhlíkové" a jiných "absolutních" metod Tuto fotografii pořídili astronauti na palubě raketoplánu Columbia při jejich poslednim letu. Fotografii pořídili přes satelit za jasného, bezmračného dne. Je to obrázek Evropy a Afriky při západu slunce. Polovina obrázku je v noci. Jasné tečky, které na obrázku vidíte, jsou světla měst. Horní část Afriky je poušť Sahara. Všimněte si nočních světel v Holandsku, Paříži a Barceloně, zatímco v Londýně, Lisabonu a Madridu je ještě denní světlo. Slunce ještě stále ozařuje Gibraltar. Středozemní moře je už ve tmě. Uprostřed Atlantického oceánu můžete vidět Azorské ostrovy, pod nimi napravo je ostrov Madeira a kousek pod ním Kanárské ostrovy a ještě jižněji, blíže k nejzápadnějšímu bodu Afriky, jsou ostrovy "Cabo Verde". Všimněte si, jak obrovská je Sahara a jak je krásně vidět jak ve dne, tak i v noci. Vlevo nahoře je Grónsko, úplně zamrzlé. datování a uvést myšlenky slavných vědců o nich a ukázat, že tyto "miliony let" vesměs nejsou fakty, ale vztahují se více k oblasti filosofie (nekřesťanské). Sama tato myšlenka nevznikla do té doby, dokud lidé pod vlivem naturalistické filosofie nezačali věřit v evoluci. Protože evoluce nikdy nebyla pozorována, zdá se možnou jen v průběhu nespočetných milionů let, nezbytných pro uskutečnění procesů neznatelných natolik, aby je současní vědci pozorovali. Sledujete-li tuto otázku objektivně a oddělujete pravé důkazy od pouhých předpokladů, pak, myslím, vidíte, že neexistují skutečná fakta, která by nás nutila uvažovat, že je Zemi více než 7.500 let. Názory na tuto otázku plně závisí na filozofických pohledech na stvoření."[12]    - Je možný samovolný vznik života?    V současnosti už nikdo nevěří, že larvy se samy od sebe objevují ve starém oděvu a žáby samovolně vznikají v blátě. Podobné představy pocházely ze starých dob a navždy zmizely už v 19. stol., kdy se objevily Pasteurovy práce.    V roce 1953 americký chemik Miller spustil elektrický oblouk o napětí 60 kV vroucí směsí metanu, vody, vodíku a amoniaku. Produktem reakce byla mazlavá, dehtovitá látka s tendenci k rozkladu za stejných podmínek, v nichž vznikla. Miller ve svém přístroji použil chladící separátor, umožňující izolovat produkt od rušivého vlivu podmínek experimentu. Podařilo se mu z produktu extrahovat nejjednodušší aminokyseliny, glycin a alanin. Složitější aminokyseliny, nezbytné pro vznik bílkovin, nezískal. - Dále byly v tomto experimentu získány aminokyseliny, které se v bílkovinách vůbec nevyskytují. Výsledky těchto pokusů se setkaly s nadšením a byly přijímány jako důkazy ve prospěch vzniku života z neživé hmoty. Byly prováděny i jiné pokusy k získání jednoduchých molekul, základních kamenů života.    Je mimo rozsah dokazovat, jak vzdálené jsou tyto směsi několika aminokyselin od nejprostší bílkoviny a jak je vzdálena sama bílkovina od nejprostší živé buňky s jejími tisíci složitých, různorodých a navzájem složitě propojených fermentů a nukleových kyselin.    Organické biomolekuly bílkovin, které jsou nezaměnitelnými základními prvky života, se rozkládají ve vzduchu při reakci s kyslíkem, proto atmosféra, v níž se - jak předpokládají evolucionisté - zrodil život před několika miliardami let, nemohla obsahovat kyslík. Geologové tuto myšlenku odmítají: "nejstarší" horniny obsahují okysličené železo a karbonáty, které by sotva mohly vzniknout v atmosféře bez kyslíku.    Nukleové kyseliny jsou velmi citlivé na ultrafialové záření a rychle se rozkládají pod jeho vlivem. Jestliže raná atmosféra obsahovala kyslík, musel zničit bílkoviny. Avšak jestliže neobsahovala kyslík, pak nemohla obsahovat ani jeho modifikaci - ozón. Bez ochranné ozónové vrstvy ve vrchních vrstvách atmosféry by ultrafialová složka slunečního záření zničila nukleové kyseliny. Ani za přítomnosti, ani za nepřítomnosti kyslíku v atmosféře se složky živé buňky nemohly zformovat. Pouze hotová buňka, stvořená již jako plně zformovaná, byla způsobilá přežít a rozmnožovat se.    A tak se život nemohl zrodit nahodile. Buňky mají neobyčejně složitou strukturu. Není ani nejmenší věrohodnosti na tom, že by celá, dokonalá buňka mohla vzniknout nahodile. Jestliže by samotná první buňka nebyla dokonalá, její složky by se vyznačovaly nestálostí a neexistoval by biologický mechanismus, schopný sjednotit je v jeden celek. Proces přirozeného výběru, "hybatele" evoluce, je možný pouze tehdy, kdy je buňka způsobilá sama sebe regenerovat. Zjednodušme: Zkusme si představit počítač, který by náhodně smontoval sám sebe! Ale i nejjednodušší buňka je mnohokrát složitější než nejdokonalejší počítač. Nebo si představme počítač, schopný smontovat z neopracované suroviny nejen sebe, ale i jiný takový počítač - a to vše zcela nahodile!    - Je možná evoluce?    Předpokládejme, že se první živá buňka jakýmsi způsobem objevila na světě. Může za určitý vhodný čas života a vývoje zrodit všechny druhy zvířat a rostlin, které známe? Dnes už víme, že každý živý organismus v sobě obsahuje genetický kód, program (soubor instrukcí), který přesně určuje, zda organismus je např. aligátorem nebo avokádem. Člověku tento program určuje, zda bude mít modré nebo hnědé oči, rovné nebo vlnité vlasy atd. Tato informace je zapsána na dlouhé molekule, která se nazývá DNK. Teorie evoluce (povlovného samočinného vývoje) učí, že relativně jednoduchý organismus, jako je např. jednobuněčná améba, se stává svou stavbou časem mnohem složitější, až dospěje do vyššího vývojového stádia, např. jako kůň. I když dokonce i ten nejjednodušší z jednobuněčných organismů je nepopsatelně složitý, je zjevné, že neobsahuje tolik programových informací, jako - řekněme - kůň. Neobsahuje instrukce o tom, jak vytvořit oči, uši, krev, mozek, střevo, svalstvo koně, protože je sám nemá. Proto evoluce (vývoj) od améby ke koni by potřebovala mnoho stupňů přibývání informací a zakódovávání nových struktur a funkcí mnohem složitějších. Kdyby se podařilo objasnit, že analogie, vedoucí ke zvětšování informací, jsou změny - mutace, a ty, ať třeba ne často, ale probíhají, bylo by to možné plně využít k podpoře argumentu, že ryba se skutečně může stát člověkem-filosofem, dáme-li jí k tomu dostatek času. Avšak ve své samotné podstatě ty nevýznamné změny, které pozorujeme v přírodě, nejsou doprovázeny růstem složitosti programové informace, a proto teorii evoluce nepotvrzují.    Živé organismy jsou naprogramovány na předávání pouze své vlastní programové informace, tj. na produkování svých kopií. Informace, např. otce a matky, se kopíruje a předává následujícímu pokolení. Každý z nás má uvnitř svých buněk dva paralelní "řetízky" informací, jeden od matky, druhý od otce. Důvod, proč si rodní bratři a sestry nejsou zcela podobní, spočívá v tom, že tato informace je různě zkombinovaná. Takové přeskupení a rekombinace informací vedou k množství variací v libovolné populaci - ať lidí, rostlin nebo živočichů. Představte si místnost plnou psů, potomků jednoho páru. Někteří z nich budou vyšší, jiní nižší. Ale tento proces nepřináší růst složitosti programové informace - ta se kompletní už nachází ve výchozím páru. Proto jestliže psovod vybírá nižší psy a dává je pářit, a potom vybírá nejnižšího jedince z potomstva, není divu, že časem se objeví nový typ psa - nízko rostlý, což je prostě varianta v dané úrovni složitosti programové informace.    Předpoklad: "Příroda" může "vybírat" jedny a zavrhnout druhé - v určitých podmínkách vnějšího prostředí jsou jedni způsobilejší k přežití a předávání informací než druzí. Přirozený výběr může dát přednost jedné informaci nebo zničit druhou, ale není s to vytvořit vyšší úroveň programové informace. V teorii evoluce roli stvoření nejvyšší úrovně programové informace představuje odvození mutacemi - náhodnými genetickými chybami, které se dějí při reprodukci dědičné informace. Víme, že takové chyby se stávají a reprodukují, protože nová generace kopíruje informaci z již poškozené kopie. Takto mají mutační defekty tendenci se hromadit.    Evolucionisté vědí, že drtivá většina mutací je buď škodlivých, nebo jsou nesmyslným genetickým "šumem". Avšak evolucionistická "věrouka" potřebuje nevyhnutelné "vzestupné" nahodilé mutace. Ve skutečnosti je známo jen nevelké množství mutací ulehčujících organismu přežití v daném prostředí. Bezoké ryby v jeskyních lépe přežívají, protože nepodléhají očním chorobám, bezkřídlí brouci jsou rozšířeni na větrem šlehaných mořských skalách, protože nebývají tak často sfouknuti a utopeni. Avšak ztráta očí nebo křídel kvůli zmutované informaci, to je defekt existující programové úrovně informace a ne jeho zdokonalování. Takové mutace, dokonce "užitečné" z hlediska přežití, vyvolávají otázku: kde můžeme vidět byť jen jediný příklad skutečného zdokonalování informace - nového kódování pro nové funkce, nových programů, nových užitečných struktur, neexistujících v určitém organismu již od prvopočátku?    Teorie informace spolu se zdravým rozumem nás přesvědčuje, že když se informace předává na nevědomé úrovni, v lepším případě zůstane nezměněna, anebo se ztrácí, k čemuž je třeba přičíst energetické ztráty při předávání, vyžadující vnější působení pro svou kompenzaci. Ale obecná tendence směřuje k ochuzování zásoby informací. Jak v živých, tak v neživých systémech se prvopočáteční informace nikdy nestává složitější a nevzniká sama od sebe. Proto když pozorujeme biosféru, všechny její živé organismy jako celek, vidíme, že celková zásoba informací se zmenšuje s časem v míře postupného vznikání dalších a dalších kopií (pokolení organismů). Tomu odpovídá, že kdybychom sledovali opačnou cestu - z přítomného v minulé - celková zásoba informací bude vzrůstat a nevyhnutelně dojdeme k okamžiku, kdy tato informace měla počátek. Hmota sama o sobě (jak tvrdí skutečná věda, založená na pozorování) nerodí takovou informaci, proto jediná alternativa je, že v nějakém momentu nějaký - ve vztahu k systému - vnější rozum uspořádal hmotu a naprogramoval všechny její prvopočáteční druhy. Toto programování předků organismů, které jsou našimi současníky, muselo proběhnout mimopřirozeným způsobem (nadpřirozeným způsobem), nakolik zákony přírody nejsou schopny tuto informaci vytvořit. To plně odpovídá přesvědčení z knihy Stvoření o tom, že Hospodin stvořil organismy, aby se množily "podle svých druhů", přičemž termín "podle druhů" je opakován několikrát ve vztahu k rostlinám, zvířatům, ptákům, rybám a plazům.[13]    Charles Darwin předpokládal, že nakolik uvnitř druhů zvířat a rostlin existují nevýznamné odchylky od normy, některé organismy mají výhody oproti druhým z hlediska přežití. Nejvíce "přizpůsobené" druhy prospívají, ale změny okolního prostředí z nich vybírají nejvíce přizpůsobené jedince. Vše to jako by probíhá postupně v průběhu úžasně dlouhých období.    V polovině 20. stol. se stalo zřejmým, že přirozený výběr nepřináší větší změny než umělý. Možná, že vyšlechtěním nového druhu psů se dosáhne menšího vzrůstu jedinců, ale všichni budou psy a ne něčím jiným. Jestliže se ovšem nucená selekce nekoná, psi ztrácejí svoji rasu. Čím intenzivněji se provádí selekce, tím méně zdravé psy získáváme, tj. některé jejich vlastnosti se ztrácejí. Psi s rodokmenem mají mnohem chudší genofond (objem genetické informace), než obyčejný hlídací voříšek.    Už je pochopitelné, že přirozený výběr je mechanismus ochrany, a ne změny. Zamyslíme se nad tím, jak by uspěl plaz s rodícím se křídlem, který se už už chystá "vyvinout se" v ptáka. Takové částečné křídlo bude přítěží pro druh do té doby, dokud se plně nezformuje a nezačne pracovat. Podle evolucionistů však takovýto přechodový druh musel žít milióny let s nefunkčním křídlem, které spíše překáželo, než pomáhalo přežití. Avšak přirozený výběr musí nevyhnutelně toto polokřídlo zničit, neboť bez něho bude "protopták" přežívat mnohem snáze.    Biosystémy disponují ochrannými mechanismy pro zamezení chyb při kopírování genetické informace, a proto se v přírodě mutace objevují velmi zřídka. V průběhu posledních téměř 100 let byly mutace nejpečlivějším způsobem demonstrovány na příkladu mouchy - drozofilie. Doba jejího života je tak krátká, že za rok se vystřídá 30 pokolení. Jedinci, které vědci při pokusu obdrželi, produkovali pouze pokolení stejných much se stejným poškozením, jako měli sami.    Genetická informace je přesná. Náhodné mutace nemohou nebýt škodlivé, protože vedou ke ztrátě informace. Bylo by směšné očekávat zvýšení funkčních možností sebelepšího počítače na základě toho, že nazdařbůh přestavíme mikrosystémy uvnitř. Filozofický předpoklad o náhodnosti života vede k absurdnímu závěru, že člověk je produkt dlouhé řady chyb při kopírování genů nejprostších jednobuněčných organismů.    O tom však hovoří chronologie nalezených ostatků zvířat. Všichni paleontologové vědí, že chronologie zkamenělin obsahuje extrémně malé množství forem, které by bylo možno klasifikovat jako přechodové. Přechody mezi základními skupinami jsou totiž typicky skokové. Neobyčejná vzácnost nálezů zkamenělin, které by snad někdo mohl považovat za přechodové články mezi druhy zůstává profesionálním tajemstvím paleontologů. Evoluční "stromy", vyrůstající v našich školních učebnicích, obsahují fakta pouze na konečcích větví a vše ostatní - "kmen" tohoto "stromu" a jeho "větvení", což má znázorňovat údajný vývoj života - jsou pouhé domněnky nepotvrzené důkazy. Avšak Darwin byl natolik zahleděn do vývojové teorie postupného zdokonalování organismů, že svou teorii obrnil proti nepochybným skutečnostem:    "Geologické údaje a nálezy," psal, "jsou neobyčejně nedokonalé. Tím se také v mnohém objasňuje ten fakt, že nemůžeme najít přechodové články, které by spojovaly vymřelé a současné formy života cestou postupující mnoha drobnými kroky. Ten, kdo odmítá takový názor na geologické údaje, zavrhuje současně i celou moji teorii."    Darwinovská argumentace je až po dnešní dny oblíbeným úskokem paleontologů před tváří nepřehlédnutelné skutečnosti, že nám nálezy ukazují evoluce tak málo. Paleontologové neobyčejně draze zaplatili za oddanost Darwinově argumentaci: Domnívali jsme se, že jsme jedinými opravdovými badateli dějin přírody, i když - ač toužíme zachovat naší milovanou teorii evoluce prostřednictvím přirozeného výběru - přiznáváme, že údaje, které jsme získali výzkumem, jsou natolik špatné, že jsme nikdy nemohli sledovat ten proces, který jakoby vědecky zkoumáme.    A tedy, jestliže Země a celý vesmír jsou stvořeny v historických časech a všelicí tvorové na Zemi jsou skutečně stvořeni "podle svých druhů", jaká pak byla historie Země? Shodují se skutečně vědecká fakta s biblickými dějinami?    - Byla celosvětová potopa?    V poslední době se čím dál větší počet vědců v popisu historie Země vrací na tradiční pozici "katastrofismu". Prohlašují, že dějiny Země představují pouze ohraničené, relativně pokojné periody, oddělené od sebe katastrofálními událostmi, a že zvláště tyto katastrofy sehrály rozhodující roli ve formování současného vzhledu naší planety.    Celosvětová potopa byla největší podobnou událostí v paměti lidstva. Prakticky všechny národy Země, které mají tradici epického folklóru nebo uctívané svaté spisy, chrání vzpomínku na gigantickou celosvětovou potopu. A všechna objevená podání v sobě skrývají základní rysy popisu:    - Prvopočáteční život na Zemi byl zničen tímto unikátním a s ničím nesrovnatelným kataklyzmatem.    - Celý současný život vzešel z jednoho člověka, který, po upozornění nadpřirozeným způsobem na hrozící katastrofu, vybudoval speciální plavidlo a přežil na něm potopu společně se svou rodinou a zvířaty, které vzal na palubu.    Nejpodrobnější popis potopy je obsažen v 6.-8. kapitole knihy Genesis. Protibiblické kritiky odhalily některé zdánlivě podobné rysy u starosumerských a babylónských pověstí o potopě s biblickým popisem a pospíšily si připsat knize Genesis roli sbírky mýtů a legend, přejatých od sousedních národů. Ale po objevení stejných elementů popisu globální potopy ve folklóru 59ti severoamerických národů, 46ti zmínek u obyvatel Střední a Jižní Ameriky, 17 v Africe a na Blízkém Východě, 23 v Asii, 37 v Austrálii a na ostrovech a také analogických prvků u 31 etnických skupin starých obyvatel Evropy u málo koho zůstaly pochybnosti, že paměť všeho lidstva opatruje zprávu o jedné a téže události. A i když v ústním podání různých národů je toto svědectví do té či oné míry překrouceno, písemné biblické svědectví ho zachovalo v největší možné plnosti.[14]    Předpotopní Země    Čím se odlišovala Země do potopy od nynějšího světa? V popisu stvoření světa čteme: "Učinil (Bůh) klenbu a oddělil vody pod klenbou od vod nad klenbou. A stalo se tak. Klenbu nazval Bůh nebem" (Gen 1,7-8).    Takto se při stvoření atmosféry ("klenby") druhého dne stvoření významná část pozemských vodních zásob ocitla na její vnější straně, tj. nad vzdušnou vrstvou Země - obklopovala ji vrstva vodní páry. Odborník v oblasti fyziky atmosféry Dr. J. Dillow (USA) provedl matematickou analýzu toho, jaké množství vodní páry by se mohlo stabilně nacházet nad zemským vzdušným obalem. Ukázalo se, že podobná vrstva by musela mít tloušťku odpovídající maximálně 12ti metrové vrstvě vody. Kdyby se taková zásoba snesla na Zemi, musela by vyvolat nepřestávající mohutné srážky po dobu 40ti dnů a nocí, což se vlastně také později podle biblického zachycení potopy stalo. Pro srovnání: v případě sražení všech vodních par, které se nacházejí v současné atmosféře, by pršelo (po celé Zemi) všeho všudy několik hodin a celkové množství srážek by nepřevýšilo 5 cm na celém zemském povrchu.    Jaký vliv mohla mít taková vrstva vody na pozemský život? Je jasné, že podobná vrstva volně propouštěla viditelnou část slunečního spektra, ale zadržovala záření o dlouhých vlnových délkách, které se odráželo od zemského povrchu, a vytvářela tak globální skleníkový efekt. V tom případě po celém povrchu planety od pólu k pólu muselo být tropické klima. A skutečně, zkoumání nalezených zkamenělých rostlin jasně svědčí o podobnostech mezi rostlinstvem dávné minulosti a současnou tropickou flórou, a to jak na rovníku, tak i v polárních oblastech. O tom však svědčí i zásoby uhlí za polárním kruhem.    Dále rovnoměrné prohřívání zemského povrchu muselo zamezovat možnosti vzniku větrů, uragánů, srážek, povodní a dalších meteorologických nepříjemností. Paleontologické údaje ze svého úhlu pohledu potvrzují, že ve staré flóře převládaly gigantické rostliny s velmi slabě rozvinutým kořenovým systémem, což by bylo nemožné, kdyby v době jejich růstu existovaly větry a srážky. V Bibli se však také jasně hovoří, že před potopou "…neboť Bůh Jahve nedal padat dešti na zemi, jen pára vystupovala ze země a svlažovala celý její povrch" (Gen 2,5-6) (Jeruzalémská bible). To je potvrzováno také tím, že se do potopy na zemi nevyskytovala duha (Gen. 9,8-17). Dokonce pro nás tak samozřejmé střídání ročních dob se objevilo až po potopě jako následek zničení této vrstvy: "Setba i žeň a chlad i žár, léto i zima a den a noc nikdy nepřestanou po všechny dny země" (Gen 8,22).    Mimoto vrstva vodní páry mohla být skvělým přirozeným štítem proti nebezpečnému kosmickému záření, vedoucímu k degenerativním mutacím, zkracujícímu svým působením délku života živých organismů. Skutečně, z páté kapitoly knihy Genesis můžeme vyčíst, že délka trvání života praotců žijících před potopou byla: Adam 930 let, Sét 912 let, Enóš 905 let, Kénan 910 let, Mahalalel 895 let, Jered 962 let, Metúšelach 969 let, Lámech 777 let, Noe 950 let. Po potopě (a tudíž po zničení ochranného obalu) se však náhle trvání života prudce zkracuje a už pro Jákoba představuje všeho všudy 147 let a v časech Mojžíšových se blíží k současné délce.    Dalším důsledkem existence velkého množství vody vně atmosféry musel být velký atmosférický tlak, více než dvakrát převyšující jeho současnou hodnotu. Potvrzení toho najdeme v bublinách vzduchu "zakonzervovaných" v jantaru, v nichž parciální tlak základních plynů vytvářejících atmosféru významně převyšuje současný stav.    Proporce nalezených zkamenělin a otisků také svědčí o velké hodnotě tlaku staré atmosféry ve srovnání s nynější. Je známo, že hmyzí organismy jsou zásobovány pro život nezbytným kyslíkem bezprostředně skrze kapiláry svých chitinových obalů. Čím je vyšší atmosférický tlak, tím delší kapilárou musí kyslík pronikat a - tudíž - tím větších rozměrů může hmyz dosahovat: nalezení dávní hmyzí jedinci jsou skutečně větší než současní. Existovaly například vážky s půlmetrovým rozpětím křídel.    Předpoklad o vyšším atmosférickém tlaku před potopou je nepřímo potvrzován také tím faktem, že do potopy k udržování životní síly lidského organismu a zvířat nebylo třeba živočišně-bílkovinné stravy: i řekl Bůh: "Hle, dal jsem vám na celé zemi každou bylinu nesoucí semena i každý strom, na němž rostou plody se semeny. To budete mít za pokrm. Veškeré zemské zvěři i všemu nebeskému ptactvu a všemu, co se plazí po zemi, v čem je živá duše, dal jsem za pokrm veškerou zelenou bylinu" (Gen 1, 29-30). Ale náhle po potopě, v řidším vzduchu, tatáž činnost vyžadovala velká energetická vydání (stejně, jako kdybychom byli nuceni přesídlit z nížiny do hor), což vlastně mohlo být i příčinou následujícího rozhodnutí - přijímat jako stravu též maso zvířat (Gen 9,3).[15]    Až do zcela nedávné doby bylo vinařství jediným způsobem zhotovování a uchovávání nápojů. Zpravidla se dělalo víno cestou přirozeného kvašení s obsahem alkoholu kolem 12ti stupňů. Efekt alkoholu z takového vína do potopy v podmínkách zvýšeného tlaku mohl být ne větší než dnes např. u kysaných mléčných produktů. Proto v Bibli popsaná Noemova opilost (Gen 9,21) musela být pro něj a jeho syny velmi neočekávaná, pokud nebyla dokonce zcela prvním podobným zážitkem v celém lidstvu, což je dalším nepřímým potvrzením důvěryhodnosti biblického výkladu událostí.[16]    Co se týče vody, "která byla pod klenbou", pak podle všeho pouze její nevýznamná část byla soustředěna ve starém oceánu. Zkoumání chemického složení meteorické vesmírné hmoty ukazuje, že 19 % v ní činí voda v té či oné formě. Není proč uvažovat, že by počáteční obsah vody v zemské hmotě byl odlišný od této hodnoty. V takovém případě rychlé roztavení zemských hlubin vysokým tlakem a reakcemi radioaktivního rozpadu musely vést k uvolnění značného množství vody a k proudění velkého množství přesyceného vodního roztoku v přehřátém stavu směrem k zemské kůře. Na zemském povrchu tento proces musel být doprovázen intenzivní geotermální činností. Ve starožidovském textu uvedené slovo "ed", označující páru, která svlažovala celou tvář země (Gen 2,6), může být stejně tak přeloženo jako horký pramen, fontána nebo gejzír. A navíc: čtyři řeky, vytékající v různých směrech z Edenu (Gen 2,10), nemohly mít - neexistovaly-li deště - žádný jiný původ, než geotermální.[17]    A tak prapůvodní Země byla skutečně a opravdu rajským místem. Nezůstává pochybnost, že v souladu s odvěkým patrologickým komentářem byl na Zemi živý ráj. Dokonce ani po pádu prarodičů již prokletá Země neztratila zcela svoji podivuhodnou původní krásu. Ale po první neposlušnosti byla prolita bratrovražedná krev, hříchy lidí se hromadily - nabalovaly se jako sněhová koule. Když lidé viděli své potomky do sedmého pokolení a když žili několik století, začali mnozí lidé zapomínat na smrt a žít zcela pro zemi a její potěšení. Utrpení z chladu, hladu, bolesti a samoty lidé tehdy ještě téměř neznali, což otevíralo nejširší cestu pro všeliký hřích. "Bůh pohleděl na zemi: byla zcela zkažená, protože všechno tvorstvo pokazilo na zemi svou cestu" (Gen 6,12). Stalo se nevyhnutelným nejen přerušit šíření onemocnění hříchem, ale také vytvořit do budoucnosti takové podmínky, za nichž lidé budou vzpomínat na Boha a na svoji smrtelnost častěji.    Proces potopy    Jaké procesy skutečně probíhaly v době té katastrofální události, kterou známe pod názvem "biblická potopa"? Při odpovědi na tuto otázku je třeba chápat, že u podobných jevů, majících především duchovně-mravní příčiny a cíle, přírodní zákony nijak nezmenšují jejich zázračnost. Navíc, nejpodivuhodnější skutečností není "porušení", ale sama přítomnost zákonů, jejichž jediným objasněním může být pouze existence moudrého a svatého Stvořitele, a ne podřízenost stvoření dílu náhody, jak tvrdí materialismus a teorie evoluce. Hle, jak je popsán v Písmu počátek katastrofy: "V šestistém roce života Noemova, sedmnáctý den druhého měsíce, se provalily všechny prameny obrovské propastné tůně a nebeské propusti se otevřely. Nad zemí se strhl lijavec a trval čtyřicet dní a čtyřicet nocí" (Gen 7,11-12). (Všimněme si, že při popisu potopy biblický text vždy rozlišuje termíny "prameny propastné tůně" a "nebeské propusti". Zde se nejedná pouze o metaforu, ale o přesný popis skutečnosti). A stalo se to v roce 1607 po stvoření světa, jak se dá snadno vypočíst z biblického datování.    A hle, jak by popsali tentýž jev geofyzikové. Nepřetržité ohřívání jádra Země přivedlo zemskou kůru do napjatého stavu, blízkého kritickému. Dokonce i nevýznamná vnější událost, jakou mohl být jak pád velkého meteoritu, tak obyčejný deformující tlak způsobený přílivem, by nevyhnutelně přivodila roztržení zemské kůry. Této trhlině, rozšiřující se rychlostí zvuku, by stačily 2 hodiny, aby obepjala celou planetu. Pod vlivem tlaku se ve vytvářejícím se lomu se řinuly - "prameny propastné tůně" - chrlené horniny spolu s přehřátou podzemní vodou (dokonce i v současnosti 90 procent produktů vulkanické činnosti představuje voda). Podle výpočtů celková energie tohoto soptění 10.000krát převýšila energii chrlení sopky Krakatoa. Výška proudu hornin dosahovala kolem 20 km a popel, který se vznesl do vrchních vrstev atmosféry, způsobil aktivní kondenzaci a porušení vodně-parní ochranné vrstvy, která se snesla na zem v podobě hustého deště. Zvláště podzemní vody představovaly lví podíl na vodstvu potopy. Celkové množství vody vyvržené z útrob Země se rovná přibližně polovině vodních zásob současných moří a oceánů. Prameny propastné tůně zaplavovaly povrch Země 150 dní (Gen 7,24), zatímco déšť dštil pouze 40 dní a 40 nocí.    Ztráta přirozeného parního obalu způsobila prakticky okamžité ochlazení v polárních oblastech planety a vytvoření mocného zalednění. V ledu okolo pólů se našlo mnoho zamrzlé tropické flóry a fauny. Paleontologové neustále nacházejí ve věčném ledu dobře zachovalé živočichy a rostliny starých dob: mamuty, šavlozubé tygry, palmy a slívy se zelenými listy a zralými plody atd. Podle některých svědectví Aleutové dokonce krmili své psy zmrzlým mamutím masem. Senzační byly nálezy mamutů se zachovalou natrávenou stravou v žaludku a dokonce s nedojedenou v ústech. Věčný led není ničím jiným než zásobou v mžiku zamrzlé vodně-bahenní masy s hloubkou hloubku od několika do mnoha desítek metrů, která je všude doslova nasycena překrásně zachovanými "začerstva zmraženými" zbytky rostlinstva a živočišstva. V podstatě jsou to tytéž vrstvy, jako geologické usazeniny, ne však ztuhlé, ale zmrzlé.    Vytváří se gigantický oceán, ve kterém bijí obrovské a bouřlivé vlny. Vše živé je smeteno ze zbývajících kousků souše a odneseno do hlubin, kde bylo pohřbeno kalnými bahnitými proudy, vulkanickým popelem a usazeninami; tak se vytvářela tzv. "pohřebiště dinosaurů" - místa, kde jsou v současnosti odkrývána gigantická nakupení zkamenělých ostatků nejrůznějších živočichů. Chaotičnost nakupení a neuspořádanost odhalených ostatků jasně svědčí o nenadálé a násilné smrti pohřbených tvorů.    Slabě kyselé horké termální vody přesycené rozpuštěnými látkami se mísily se slabě alkalickými vodami chladného oceánu. To vyvolalo intenzivní přeměňování v bahno jak původně rozpuštěných a na povrch vynesených látek, tak produktů neutralizačních reakcí. Výsledkem bylo, že se nakonec celá naše planeta pokryla mohutnými zásobami bahnitých látek.    Po vodě byly unášeny gigantické "ostrovy" plovoucích stromů a rostlin, které byly později základem současných ložisek kamenného uhlí.    V době převládání materialistických názorů byla přijata myšlenka, že bahnité horniny se vytvořily na dně světového oceánu v průběhu miliónů let. Avšak současná věda nedala odpověď na otázky:    - Proč bahnité horniny téměř rovnoměrně pokrývají celý povrch Země, jestliže celá planeta nikdy nebyla plně pokryta vodou?    - Jak vznikly zkameněliny, jestliže k pokrytí pozůstatků, pomalu padajících do bahna, minerálními solemi je třeba tisíciletí, ale k jejich zetlení a zničení bakteriemi a nekrofágy postačí jeden měsíc?    - Proč většina zkamenělin a otisků svědčí o okamžité smrti a pohřbení organismů? Nejsou vzácné nálezy zkamenělých ryb, pojídajících zrovna drobnější rybky, nebo živočichů pohřbených vrstvou bahna při porodu.    - Jak objasnit existenci zkamenělých stromů, zasahujících současně do několika různých vrstev usazenin?    - Proč bahnité karbonové horniny mají bílou barvu a prakticky neobsahují příměsi - zdaleka ne v tom množství, v jakém by se musely nahromadit, kdyby se skutečně usazovaly během miliónů let?    Postupem času se podobné otázky pouze hromadí a čím dál více odborníků se vrací k dříve obecně přijímané teorii, že příčinou bahnitých naplavenin země, uhelných slojí a vykopaných zkamenělin, byla potopa.    Archa    V důsledku potopy nedošlo k úplnému zničení života. Podle Bible: "Vešel Noe a s ním jeho synové i jeho žena a ženy jeho synů do archy. Z čistých zvířat i ze zvířat, která nejsou čistá, z ptactva i ze všeho, co se plazí po zemi, vždy po páru vešli samec a samice k Noemovi do archy" (Gen 7,7-9). Je něco takového možné? Co byla archa? Jaké množství zvířat se do ní vešlo? Kolik živočichů bylo nutno vzít do archy?    Bible popisuje konstrukci archy následujícím způsobem: "Udělej si archu z goferového dřeva. V arše uděláš komůrky a vysmolíš ji uvnitř i zvenčí smolou. A uděláš ji takto: Délka archy bude tři sta loket, šířka padesát loket a výška třicet loket. Archa bude mít světlík; na loket odshora jej ukončíš a do boku archy vsadíš dveře. Uděláš v ní spodní, druhé i třetí patro" (Gen 6, 14-16).    Takto se archa stala velkým trojpalubním plavidlem s obrysovými rozměry přibližně 150 x 25 x 15 m. Výtlak archy za pouhého polovičního ponoření byl kolem 20 tisíc tun. Archa prakticky neměla srovnání až do současnosti, kdy se objevila celokovová plavidla. Udivuje fakt, že vztah délky a šířky archy 6:1 je v současnosti široce používán - zabezpečuje plavidlu odolnost v proudu při jakkoli silném vlnobití. Celková plocha paluby archy činila 9.300 čtverečních metrů a objem byl 43 tisíc kubických metrů, což představuje 569 speciálních železničních vagónů pro převoz menšího dobytka, z nichž každý podle světové normy pojme 240 kusů zvířat. Zvířata však byla pravděpodobně brána mladá, která ještě nedosáhla dospělosti, vždyť měla za úkol vydat množství potomků.    Kolik zvířat však nevyhnutelně musel vzít Noe do archy? Podle mínění specialistů na Zemi existuje 1 075 100 druhů živých organismů, ale mnohé z nich archu nepotřebovaly. Je to - 21 tisíc druhů ryb, 1.700 druhů obojživelníků, 600 druhů sumýšů, 107 tisíc druhů měkkýšů, 10 tisíc druhů láčkovců, 500 druhů mořských hub, 30 tisíc druhů nejjednodušších organismů. Sama se mohla o sebe postarat většina z 838 tisíc druhů členovců a 35 tisíc druhů červů, množství vodních savců, obojživelníků, plazů a hmyzu. Proto na palubu této gigantické plovoucí zvířecí farmy bylo nutno vzít kolem 35 tisíc kusů zvířat, která zaplňovala plavidlo pouze ze čtvrtiny, takže zůstávalo dostatek místa pro 8 lidí doprovodu, zásoby potravin a krmiva. Ostatně někteří odborníci se domnívají, že velké zásoby krmiva nebyly nutné - více než dvojnásobné snížení hodnoty atmosférického tlaku v průběhu pouze čtyřiceti dní v důsledku zmizení vrstvy vodní páry nad atmosférou muselo vést k prudkému snížení procesů látkové výměny v organismech nepřivyklých takovému stavu (dokonce i v současnosti, kdy nestabilitu atmosférického tlaku zakouší každý z nás nepřetržitě od narození, mnozí vědí, jak těžké je ji snášet), a mnozí živočichové se mohli nacházet v malátném stavu, blízkém anabióze.    Tak velké rozměry archy, přiblížené v Písmu, hovoří o pravdivosti líčení. Vždyť v Mojžíšově době byla považována za možnou pouze plavba na nevelkých korábech a počet známých druhů živočichů dosahoval sotva několika stovek. Proto by pro falzifikátora nebo spisovatele bylo přirozenější zobrazit Noema na způsob takového dědy Mazaje, zachraňujícího zvířata na své nevelké kocábce. Také by nebylo třeba takové gigantické stavby v případě ne celosvětové, nýbrž nějaké lokální povodně, kdy by místo desítek let ztracených stavbou archy bylo daleko jednodušší uchýlit se na nezatopené místo.[18]    Archa má být fotografována z družice. V Kalifornii byla vypuštěna družice, která je vybavena velice silnými fotografickými aparáty s vysokou rozlišovací schopností. Bude použita na fotografování hory Ararat, kde - jak se předpokládá - se nachází biblická Noemova archa. S pomocí družíce chtějí američtí vědci rozluštit tajemství tzv. "araratské anomálie" - nepochopitelného útvaru ve výšce 4,7 km na jednom z úbočí hory Ararat. (11/2001)[19] Závěr    Současní lidé žijí převážně odtržení od přírody, a protože ji nevidí, mimoděk před sebou zavírají tuto knihu přirozeného zjevení Boha. Je nepochybné, že to celkově škodí duši a zvláště náboženskému cítění.    Bůh se nám za takových podmínek jeví pouze v církevně-historickém plánu, a to pouze ještě v tom případě, když skutečně vnikáme do bohoslužby a čteme duchovní knihy. Subjektivně přivykáme přijímání Boha pouze jako Prozřetelnosti v našem časném životě; Jeho působnost pak v našem vědomí o mnoho nepřevyšuje úlohu anděla ochránce.    Vševládce, Stvořitele Nebe i Země, všeho viditelného i neviditelného, nejčastěji vyznáváme ústy, ale nezříme a neokoušíme Ho živým náboženským cítěním. To je skutečný nedostatek současného náboženského života a je to faktor silně oslabující duši. Všimněme si, že svatí minulosti uměli vidět Boha ve všem Jeho stvoření ,a to je vždy pozdvihovalo a posilovalo při snášení utrpení.    Jak nevzpomenout i tři mládence v peci babylónské, "celý svět pěje" Hospodinu, tj. jmenovitě všechno stvoření: nebe, Slunce, Měsíc a hvězdy, ve své písni opěvují Hospodina. Zvláště významné je to, že tato oslava zahrnující celý vesmír bylo mladíky přednesena na místě předurčeném stát se jim místem umučení a hrobem. Zření Boha, který je poznatelný ze Svého stvoření, je ušlechtilé a oddané duši vlastní a samo ji současně upevňuje a povznáší. - V životech novozákonních svatých vidíme také množství modliteb mučedníků začínajících oslavou Hospodina, Stvořitele nebe a země. Zajisté, tito svatí obdrželi možnost zřít Samotného navždy vtěleného Pána už ne jen prostřednictvím přirozeného zjevení, viděli Ho myslí a jindy i ve viděních, přece však i při tom viděli především Jeho vesmírnou velikost, Jeho všeobsáhlou Velikost.    Nám, kteří nemáme duchovní úroveň Boha nazírajících svatých, je přístupné a nezbytné takové vidění Boha skrze stvoření. Vše, co nás přivádí k vděčnosti a oslavování Vševládného, bude nepochybně užitečné duši, zvláště té, která je nemocná kamennou necitlivostí. Tato necitlivost úspěšně vytěsnila z naší současné religiozity bázeň Boží. Není třeba podrobně hovořit o tom, že sledování vědeckých podrobností biblické katastrofy nám může velmi pomoci v získávání té nejpotřebnější ctnosti - počátku skutečné moudrosti od Boha.    Jak nevzdat vděčnost Bohu, tak podivuhodně vzdělávajícímu nás, nedbalé. Bůh vidí zvláštní nemoc současného vědomí - víru člověka ve vědu, důvěru ve vnější poznání, dosažené vlastním úsilím; kvůli takovému omezenému, přibližnému a otřesitelnému poznání odvrhnout Zjevení Boží bylo trestuhodné - ale Milostivý se neodvrátil, neopovrhl námi, nepohoršil se nad naší samopostačitelností a malověrností. Skrze tutéž vědu, kterou lidé chtěli použít jako důvod k nevíře a bezbožnosti nám dává opět možnost obrácení se a pokání. Hle, dlouhá řada vědeckých faktů paleontologie, genetiky, molekulární biologie, biochemie, astrofyziky, demografie a etnografie - nejrůznějších a na sobě nezávislých oblastí vědy - a všechny v největší plností svědčí o pravdivosti biblické zvěsti o stvoření světa! Řada lékařských pozorování umírání a smrti člověka z posledních let nám dává nepochybné svědectví existence duše v člověku a její samostatnosti vůči tělu.    Pro nevíru v Boha, v Jeho soudy a odměny, pro tělesný život, který se omezuje pouze na zemi, se nedostává nejen mravního, ale i jakéhokoli rozumného ospravedlnění. Náš rozum se jako nikdy předtím široce otevírá k přijetí víry a k pokoře před vyšším Rozumem, Jehož skutky bez pomoci zjevení nejsme s to postihnout. Co však může ještě bránit přijetí víry? Ovšem, jako vždy - milováním hříchu a vášněmi zkažené srdce, nepochopitelná šílená nesmyslná a hříšná zatvrzelost vůle. Není-li to ještě jedno znamení přiblížení se konce dějin - že lidé odvrhují Boha zcela vědomě a dobrovolně? Ježíš Kristus se zjevil, těm, kdož přebývali ve tmě a stínu smrti, a daroval světlo rozumu všem zatemněným nevědomostí. Zatemnění rozumu a srdce byly vyléčeny Jeho Křížem a Vzkříšením. Pouze vědomě odporující a nepřátelské vůle těch, kdo v Něm poznali Mesiáše a nepřijali Ho, zůstaly nepřístupny Jeho léčení.    Současné nepřátelství vůči Bohu je však stejné. To totiž již není jednoduše nevíra lidí, otrávených propagandou materialismu, upevňovaného poukazováním na zkažený svět. Je to protivení se těch, kdo neoslavují Stvořitele, i když k tomu mají možnost, ale pěstují marné a prázdné spekulace (Řím 1,21: "Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu, ani mu nebyli vděční, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě"). Ty, jimž věda "posloužila" jako kámen úrazu, je ještě možno napravit tím, čím byli zatemněni. Jako mágy - hvězdopravce - Kristus dovedl k poznání Sebe skrze Betlémskou hvězdu, tak i všechny ostatní milovníky přírodních věd je ještě možné přivést k rozumu argumenty téže vědy, neboť nyní skutečně vědecká fakta vytěsňují a rozptylují materialistickou ideologii, neustále se skrývající pod nálepkou vědeckosti. Ale to vše bude pro většinu lidí, bohužel, nepřesvědčivé, protože neznalost principů víry je nahrazena zprvu prostě lhostejností k pravdě, a potom více a více vědomým protivením se pravdě. Proti takovému zaměření svobodné vůle rozumných stvoření zůstává Bohu jen jeden prostředek: ukončit lhůtu světových dějin a odplatit každému podle jeho skutků...    Svá podobenství Kristus často zakončoval slovy: "Kdo má uši k slyšení, slyš." Nyní se však skrze Své stvoření projevuje takto: "Kdo jsi ještě sám sebe neohlušil, jen abys neslyšel Má slova, slyš!"    Na této studii je možné vysledovat základní problémy a otázky, které před čtenáře staví Bible, a jeden ze způsobů řešení, jak jsme uvedli již výše, je chápání doslovné. Je otázkou, do jaké míry je toto chápání oprávněné a správné. Poslední papežové před takovým chápáním varují a jako směrnici uvádějí chápání biblických textů v kontextu literárních druhů, způsobu vyjadřování skutečnosti pomocí obrazů, přirovnání a podobenství, obvyklých v semitském světě dodnes; tedy v souladu s posledními poznatky tzv. historické literární kritiky. K tomu však existuje spousta odborné (i české) literatury a mimoto je tato oblast již mimo náš záběr.    Pozornému čtenáři jistě neunikla naprosto zřetelná a zřejmá ambivalence a konvalence dvou základních náboženských a filozofických otázek, jejichž řešení se jeví jako vázané a končí logickou ekvivalencí ". Jsou jimi           - otázka po vzniku světa a všeho stvořeného a              - otázka po existenci Boží.    Zatímco pro křesťany je řešením tohoto podvojného problému biblická zvěst, pro ateisty je řešením Darwinova evoluční teorie. Je jedno, jestli položíme nejdříve první otázku nebo druhou, poněvadž jsou ekvivalentní; jedna jakoby zastupuje druhou; řekneme-li první, automaticky se ozve i druhá, a řekneme-li druhou, nemůže nevyvstat ta první. Jak člověk může řešit tento zásadní problém? Křesťansky nebo ateisticky.    Křesťané říkají: Je Bůh, který všechno stvořil. Ateisté říkají: Vše se vyvinulo samo svým vývojem podle přírodních zákonů, nějaký Bůh se pro existenci světa a života jeví jako redundantní (nadbytečný). Kdo má pravdu a jak se rozhodnout?    K tomu může být pomůckou níže uvedený výtah z knihy významného badatele na poli darwinismu, právníka Phillipa E. Johnsona, jehož záměrem není podpora kreacionismu, ale objektivní důkaz o správnosti nebo mylnosti Darwinovy evoluční teorie, kterou předkládají jako dogma současní evolucionisté a která se díky školství jeví jako jediné pravdivé a realistické poznání, všem vštěpované a všemi opakované. Poukazuje na to, že tuto teorii je velmi těžké dokázat jako pravdivou, protože chybí téměř všechny důkazy, které by ji mohly potvrdit a podpořit. Že jde o určité náboženství bez Boha, kde se definuje požadovaný fakt jako realita, a teprve následně se zjišťuje, jestli k tomu existují předpoklady. Dokonce se mnohdy zachází tak daleko, že se pouze stanovují výsledky, kterých se má dosáhnout, a na předpoklady a východiska se nebere žádný zřetel, takže se teorie stává pouze náboženstvím vědeckých představ, které neodpovídají materiální realitě. Rozpory se negují a nepřipouštějí. - Křesťan tomu rozumí. Evoluce je jedinou variantou výkladu světa, kde není zapotřebí Boha. Nemohu-li připustit existenci Boží, protože potom bych musel připustit existenci "Někoho nad sebou", musel bych respektovat jeho Zákon a vůbec se řídit Božími pravidly, a ne mými, pak se musím pevně držet jako berličky poslední záchrany lidské pýchy, kterou je evoluce, i když fakta mluví jednoznačně o její nepodloženosti.    Snaha o sladění a přizpůsobení biblické zvěsti novému přesvědčení o evoluci zmýlila i některé křesťanské teology, z nichž nejvýznamnějším je bezesporu španělský jezuita Pierre Teilhard de Chardin. Bohužel se tato jeho filozofie vyučuje i na některých kněžských seminářích jako autentické učení Církve a ovlivňuje tak nesprávně nové bohoslovce. Podstatou jeho filozofie je, že se Bohu odnímá jeho funkce stvořitele všeho živého i neživého, ale dovoluje se mu zasahovat do dění světa pomocí evoluce jako příštipkáři, který může podle svého vylepšovat již existující bytosti. To je však v rozporu s Kristovými slovy, který říká, že "Můj Otec je stále činný" (Jan 5,17), a o Boží činnosti víme, že spočívá výhradně v tvoření nového: "Hle, všechno tvořím nové" (Zj 21,5), tedy že výhradní Boží činností je tvoření nového, ne vylepšování existujícího. Že výklad náboženské evoluce jde více za svou touhou než za pravdou, svědčí i následující komentář z uvedené knihy:[20]    Teilhardova víra je "neprokazatelnou vědecky prokázanými fakty", ale nepopíranou žádným vědeckým poznáním a jako "paprsek naděje" pro moderního člověka, který "odpovídá požadavkům dnešní doby".    Úsilí Teilharda de Chardin přeformulovat katolickou víru tak, že do jejího středu postaví evoluci, ilustruje, jak je na obou stranách sporu o evoluci obtížné oddělit od sebe náboženské a vědecké pohnutky. Teilhard nebyl jen teologem, nýbrž také významnou postavou v paleontologii. Po boku amatérského lovce fosilií Charlese Dawsona a sira Arthura Smithe Woodwarda se v letech 1912-13 aktivně angažoval v souvislosti s objevem falešného "piltdownského člověka".    Existují silné důvody k podezření, že náboženské nadšení pro evoluci přivedlo Teilharda k účasti na podvodu. Mnoho lidí obeznámených s důkazy (včetně Stephena Jay Goulda a Louise Leakeyho) dospělo k závěru, že Teilhard se pravděpodobně trestuhodně podílel na přípravě piltdownského podvrhu, i když důkazy nejsou zcela nezvratné a Teilhardovi obdivovatelé trvají na tom, že byl příliš zbožný na to, aby o něčem takovém uvažoval.    Piltdownský člověk se stal anomálií, poté co objev "pekingského člověka" v Číně ve 30. letech (v němž hrál Teilhard také významnou roli) přivedl odborníky k hypotéze o odlišném směru evoluce u raného člověka, a při nových zkouškách se nakonec r. 1953 zjistilo, že nalezená lebka je umným spojením čelisti orangutana a lebky současného člověka. Než se piltdownská fosilie stala nepohodlnou, byla lebka poté, co britští vědci, jimž byla připisována zásluha za její objev, odešli ze scény, střežena před skeptickými badateli v trezoru v Britském přírodopisném muzeu. Uvážíme-li, že někteří vědci se značnými znalostmi v tomto oboru vyjadřovali skeptický postoj k oiltdownskému člověku již od té doby, co byl objeven, je toto utajování důkazů ještě skandálnější než samotný původní podvrh.    Touha po poznatelnosti Boží existence z viditelných Božích stop pomocí lidského rozumu není jen naším autorským výmyslem, ale lidstvo se jí zabývá po celou dobu své historie. V tomto směru nejvýznamnějším představitelem logického uspořádání faktů o Boží činnosti, z nichž je možné vyvodit rozumový důkaz existence Boha, je středověký teolog sv. Tomáš Akvinský (Thomas Aquinus). Vytvořil strukturu "důkazů" o Bohu, která se stala základem tzv. tomistické filozofie. Jde o racionální východiska poznání Boha. Důkazy Boží existence podle Tomáše Akvinského [21]    Tomáš Akvinský zdůrazňuje možnost rozumového poznání Boha a usuzování na jeho existenci z pozorování tohoto světa. Jeho pět cest pouze přivádí k Bohu, ale krok víry musí učinit každý sám. Absolutní důkaz by znamenal odstranění víry.    - kineziologický důkaz - pohybový (cokoli se pohybuje, pohybuje se díky jinému; je tedy nutné dojít k prvotnímu hýbateli, který pohybuje, ale sám je nehybný)    - aitiologický důkaz - příčinný (ve světě existují příčinné vztahy. Příčinný řetězec nelze sledovat do nekonečna, ale dá se nalézt prvotní příčina - nezapříčiněná.) Kantova námitka, že nelze přejít z ničeho nic z řádu světa do jiného řádu se vyvrací příkladem s hodinami: zkoumání příčin chodu hodin nás dovede až k hodináři, který je jiného druhu a řádu.    - kontingentní důkaz - nahodilostní (všechny věci ve světě mohou nebo nemusí být nahodilé. Jestliže ale všechno spěje k zániku, musí existovat nějaké "bytí nutné", které umožňuje existenci věcí nahodilých.    - henologický důkaz - z dokonalosti věcí (ve světě jsou různé stupně dokonalosti. Kdyby neexistovalo měřítko, nebylo by srovnávání možné; toto měřítko poukazuje na nejdokonalejší bytí)    - teleologický důkaz - z účelnosti (zacílenosti) věcí (rozumná účelnost v nerozumné přírodě poukazuje na "Nejvyššího, rozumného uspořadatele") Biologické důkazy    - noetický důkaz - poznávací (lidský druh je vybaven k poznání pravdy a zákonů (axiomat: to, co je dané, neměnné))    - deontologický důkaz - mravní (existence svědomí; poznání a poznatelnost mravního řádu ("konej dobro, varuj se zla"), základní rozlišení dobra a zla (zlo je nedostatek dobra))    - eudaimonologický důkaz - všeobecná lidská touha po věčném štěstí, blaženosti    - iurudický důkaz - sociální ("Kde je kořen všeho práva?")    - etnologicko-historický důkaz - všeobecné přesvědčení lidstva o existenci Boží u všech národů včetně těch nejprimitivnějších a ve všech historických epochách Antropický princip    Věda objevila mnoho nahodilých podmínek, nezbytných pro život na Zemi. Jedná se o šest základních konstant, které by svou byť nepatrnou změnou změnily tvář vesmíru. Jednou z nich je vzdálenost Země od Slunce 150 milionů km: kdyby byla jen o 5 milionů km menší, došlo by k vření oceánů; kdyby byla o 25 milionů km větší, došlo by k zamrznutí oceánů a k znemožnění života na Zemi.    Ale vraťme se zpět. Následující výtah z knihy "Spor o Darwina" zhuštěně prezentuje jak evoluční teorii a její pojmy, tak i její filozofii, podstatu a důkazy, jimiž svá tvrzení podkládá. Nejde o kritiku, ale o pohled nezúčastněného, který skládá a porovnává jednotlivé poznatky s fakty, do čehož běžný neodborník vcelku nevidí. SPOR O DARWINA [22] Je darwinismus založen na hodnocení vědeckých důkazů, nebo je jen druhem fundamentalismu? Má opravdu přírodní výběr onu tvořivou moc, jakou mu darwinisté připisují? Darwinova teorie zůstává teorií; fakta ji nepotvrzují. 1. Vymezení problému a pojmů    Darwinova evoluční teorie (O vzniku druhů, 1859, Anglie) - vysvětluje život jako výsledek malých (náhodných) genetických mutací (Mutace - dědičná změna vlastnosti.) a přežití nejlépe přizpůsobených organismů. Tvrdí, že k velkým změnám v organismech může dojít po nepatrných krůčcích čistě přirozenými prostředky působením času, náhody a diferencovaného přežití.    Kreacionismus (nauka o stvoření) - tvrdí, že svět a lidstvo bylo naplánováno a stvořeno a existuje za určitým účelem. V tomto rámci se vyskytují rozdílné názory: od zastánců náhlého stvoření, (V doslovném chápání stvoření světa podle Bible, v šesti dnech (tj. v 6 x 24hod.), maximálně před 10000 lety.) kteří jsou chápáni jako křesťanští fundamentalisté, přes názor, že stvoření proběhlo v delším časovém období (i miliony let), až po možnost připuštění evoluce jako možného mechanismu stvoření.    Evoluce chápaná jako postupný vývoj (Změna jedněch živých organismů v druhé.) živých organismů není v rozporu s naukou o stvoření. Rozpor nastává tehdy, když se evoluce chápe jako plně přirozená, naturalistická (Naturalismus předpokládá, že celá přírodní říše je uzavřený systém materiálních příčin a účinků, na který nemůže mít nic zvenčí vliv (Pokud existuje Bůh, tak do ničeho nezasahuje.).), jež není řízena žádnou inteligentní bytostí s určitým záměrem.    Všeobecně však bývá Darwinova evoluční teorie spojována právě s naturalismem. Většinou je v evoluční literatuře tento postoj provázen hojnou řadou antiteistických závěrů (svět nebyl zamýšlen předem a nemá žádný účel, lidé jsou produktem slepých přírodních sil, život nebyl stvořen, ale vznikl...) a narážek na kreacionisty (nepočestní kreacionalisté, úzkoprsí fanatikové, zmatení lidé (Tyto ukázky vybrány namátkou z knihy Věda o životě; Wels, Huxley, Wels, Praha, 1931. )). Tato tvrzení přitom nejsou předkládána jako osobní názory, ale jako logické důsledky nauky. V posledních nejméně 20. letech lze pozorovat snahu předkládat takto chápanou evoluci podporovanou širokou vědeckou obcí veřejnosti jako vědecky a empiricky přesvědčivě dokázaný fakt, kde pochybnosti jsou pouze o určitých detailech. "Zajímavá koncepční otázka" byla vyřešena a zbývá doplnit jen některé podrobnosti. Dále je patrná snaha o spojení pojmů: evoluce = věda a kreacionalismus = náboženství, se všemi důsledky pro "moderně" vychovaného člověka. 2. Přírodní výběr    Darwin předložil tři důležitá tvrzení:    - druhy nejsou neměnné (objevily se během dlouhé historie země přirozeným procesem - vývoj uzpůsobením)    - toto lze rozšířit tak, že se tím vysvětlí veškerá rozmanitost života (vše pochází z jednoho mini předchůdce)    - tento mohutný proces byl řízen přírodním výběrem (neboli přežitím nejlépe přizpůsobených jedinců).    Otázkou není, zda k přírodnímu výběru dochází, ale zda má tato eliminační síla tak mocný účinek (jak tvrdí darwinisté), že může začít u bakteriální buňky a za miliardy let přetvořit její potomky na takové divy, jako jsou stromy, květiny, mravenci, ptáci a lidé. Protože Darwin nemohl ukázat přesvědčivé příklady přírodního výběru v akci, argumentoval analogií    - umělým výběrem, který používají šlechtitelé a chovatelé. Ti však využívají k chovu svoji inteligenci a rozum. Darwin se však snaží dokázat, že přirozené procesy, bez jakéhokoliv účelu, mohou nahradit dílo inteligentního tvůrce. Chovatelé vybírají určité úchylky v populaci podle svého cíle (např. delší vlna u ovcí). Kdyby jim šlo o vyšlechtění zvířat pro volnou přírodu, nedocházelo by k extrémním odchylkám. Po navrácení zdomácnělých zvířat do přírody specializovaná plemena zahynou, ostatní přejdou do původního stavu divokých zvířat. To ukazuje, že přírodní výběr je spíše konzervativní (Konzervativní - záchovná, zachovávající určitý směr.) síla, zabraňující výskytu extrémních odchylek.    Umělý výběr ve skutečnosti ukazuje na určité meze. Důvodem, proč psi nedosahují velikosti slona a ve slony se neproměňují, není nedostatek času v chovu, ale to, že jakmile dosáhnou dané genetické hranice přestávají se zvětšovat. S tím darwinisté nesouhlasí a poukazují na laboratorní experimenty s octomilkami, (Oblíbený hmyz genetiků (podle nyní známých poznatků se od nejstarších dob podle všeho nezměnila).) při nichž ale nevzniklo nic jiného, než zase octomilky, byť s mnohými změněnými rysy; podobná je situace s některými rostlinnými hybridy, které splňují kriteria (Mohou se navzájem křížit, ale nekříží se s rodičovským druhem (biologický druh je skupina schopná vzájemným křížení)) pro nový druh. Pokud jde o zvířata, tak neschopnost vypěstovat nové druhy darwinisté připisují nedostatku času. Tuto námitku je třeba uvážit, stejně jako protinámitku, že delší čas, který měla příroda, je vyvážen silou záměru chovatelů. Co se týče octomilek, tak příroda měla spoustu času, ale prostě nedělá to, co dělají experimentátoři. I kdyby se podařilo vypěstovat např. skupinu psů křížících se mezi sebou, ale ne s ostatními psy, tak to bude jen nepatrný krok k dokázání významných tvrzení darwinismu.    Analogie s umělým výběrem je podle všeho chybná. Nemusí to nutně znamenat chybnost Darwinovy teorie, ani neschopnost tvořivého účinku přírodního výběru. Je třeba hledat přímější důkazy. V darwinistické literatuře je však ku podivu mnoho tvrzení v tom smyslu, že přímé důkazy nejsou nutné, protože prokázat tuto teorii lze pomocí logiky.    Přírodní výběr jako tautologie (Tautologie - definice kruhem, v níž to co se definuje, jen jinými slovy opakuje to co má být definováno; důkaz dokazovaným; nemá žádnou vysvětlující hodnotu.) V této formulaci teorie předpovídá, že nejlépe přizpůsobené organismy budou produkovat nejvíce potomstva. G. G. Simpson (1964): "Přírodní výběr upřednostňuje nejlépe přizpůsobené organismy jen tehdy, když přizpůsobenost definujeme jako zanechání většího počtu potomků." Pro genetiky přizpůsobenost nesouvisí nikterak se zdravím, silou nebo jakýmkoliv jiným, zdánlivě výhodným rysem, mimo výkonnosti v množení.    Téměř každý rys může být totiž pro určitý druh podle situace výhodný nebo nevýhodný. Velký lidský mozek vyžaduje velkou lebku, která matce při porodu přináší nepohodlí a nebezpečí. Předpokládáme, že velikost našeho mozku je předností, protože momentálně ovládáme tuto planetu, ale zdaleka není zřejmé, že velký mozek byl předností za okolností, v nichž se údajně vyvinul. Většinou není možné určit výhodnost nezávisle na výsledku.    C. H. Waddington: "Přírodní výběr byl nejdříve zvažován jako hypotéza, kterou je třeba dokázat pokusy a pozorováním, ale při bližším ohledání se projevuje jako tautologie - nezbytný, dříve nepoznaný vztah. Uvádí, že nejlépe přizpůsobení jedinci v populaci (definovaní jako ti co zanechávají nejvíce potomstva) zanechají nejvíce potomstva. Když chci vědět, jak se z ryby může stát člověk, nepřinese mi více světla prohlášení, že organismy, které zanechávají nejvíce potomstva, jsou ty, které zanechávají nejvíce potomstva.    Tuto situaci si začali uvědomovat i darwinisté sami, načež bylo kritikům poukazujícím na tautologické tvrzení nekompromisně řečeno, že jednoduše projevují svou neschopnost pochopit darwinismus.    Přírodní výběr jako deduktivní vedení důkazu    Toto chápání předkládá evoluční teorii jako dedukci (Typ úsudku a metoda zkoumání, kdy se z přijatých výroků (premis) dospívá k novému tvrzení, závěru; vyvozování. ):               1. Všechny organismy se musí rozmnožovat.               2. Všechny organismy vykazují dědičné odchylky.               3. Dědičné odchylky se liší svým účinkem na rozmnožování.               4. Proto odchylky s příznivými účinky na rozmnožování budou úspěšné, odchylky s nepříznivými účinky budou potlačeny a organismy se změní (C. Peterson).    Tato poučka však pouze stanovuje, že dojde k určitému přírodnímu výběru, ale není vysvětlením evoluce, dokonce ani netvrdí že se organismy změní. Rozsah variací může být úzký a zachované odchylky mohou být příznivé právě tak, že se druh nezmění. To, že účinkem přírodního výběru může být ochrana před změnami, není jen teoretická možnost. Jak uvidíme dále, převažujícím rysem fosilních (Fosilie - zkamenělina.) druhů je stagnace - absence změny, nehledě k existenci četných "žijících fosílií".    Jak se mohly složité organismy vyvinout z velmi jednoduchých vysvětluje A. G. Cairns - Smith, podobně, jako sám Darwin takto:    "Pokud máte jedince, kteří rozmnožují svůj druh, jestliže někdy dochází k náhodným odchylkám, jestliže některé takové odchylky mohou někdy svým nositelům přinést určitou přednost, jestliže mezi množícími se entitami (Entita - základní objekt zkoumání. ) probíhá soutěž - jestliže dochází k nadprodukci, takže ne všichni budou sami schopni zplodit potomstvo - pak se tyto entity budou zdokonalovat v rozmnožování svého druhu. Příroda v těchto okolnostech působí jako selektivní chovatel: plemeno nemůže jinak, než se zdokonalovat."    Ve skutečnosti však plemeno často velice úspěšně zdokonalování odolává, často miliony let, takže s touto logikou není něco v pořádku. Tentokrát je to zmatek, který vyvolává slovo "přednost" (zdokonalování).    Přírodní výběr jako vědecká hypotéza    Podle tohoto chápání, sdíleného v dnešní době asi většinou vědců, je darwinistický přírodní výběr vědecká hypotéza, která je tak důkladně prověřována a potvrzována důkazy, že by ji rozumní lidé měli přijmout jako přiměřené vysvětlení vývoje složitých forem života. Přesněji, touto hypotézou je, že přírodní výběr (spolu s mutacemi) je schopný vytvářet nové druhy orgánů a organismů. Jaké důkazy tedy potvrzují, pravdivost této hypotézy?    Zde jsou příklady pozorování, potvrzující tvořivé působení přírodního výběru podle D. Futuyama:    1. Bakterie získávají odolnost vůči antibiotikům; podobně hmyz se stává odolný vůči hubícím prostředkům díky přežití mutantních forem majících výhodu odolnosti.    2. R. 1898 zjistil vědec jménem Bumpus, že u samců bouří vyčerpaných vrabců přežili mohutnější jedinci ve větší míře než jedinci menší, i když rozdíl byl relativně nepatrný.    3. V důsledku sucha na Galapágách r. 1977 museli pěnkavy jíst větší semena, než kterými se běžně živí. Po jedné generaci byla mezi menšími pěnkavami, kterým velká semena činila potíže, tak vysoká úmrtnost,    že průměrná velikost ptáků (a hlavně jejich zobáků) znatelně vzrostla.    4. Sledování myších populací ukázalo, že když jsou dočasně vystaveny působení genu, který u samců působí neplodnost, přestávají se rozmnožovat a spějí k vyhynutí.    5. Kettlewellova pozorování drsnokřídlece březového. Když jsou stromy ztemnělé průmyslovým kouřem, začnou se hojněji vyskytovat tmavě zbarvení motýli, protože dravci je na pozadí těchto stromů hůře vidí než světlé. Když stromy zesvětlely, převažovali motýli světlí. S barvou stromů se mění i převažující barva motýlů.    Z těchto pozorování lze vyvodit tyto závěry:    1. Není důvod pochybovat, že zvláštní okolnosti mohou někdy upřednostnit bakterie odolné vůči lékům nebo velké ptáky, případně tmavé motýly vůči světlým.    2. Ani jeden z těchto "důkazů" neposkytuje přesvědčivý důvod pro to, abychom si mysleli, že přírodní výběr může vyprodukovat nové druhy, nové orgány nebo i menší trvalé změny.    Dané druhy často zůstávaly stovky století prakticky beze změny! Kolísání populací, jako výsledek okolností a předchozích modifikací souboru genů, nenaznačuje evoluci, přičemž hmatatelné důkazy o tom máme u mnoha tzv. živých fosílií, které zůstávají miliony let beze změny.    Proč si lidé, včetně odborníků, myslí, že důkazy místních populačních výkyvů potvrzují hypotézu, že přírodní výběr má schopnost působit technické zázraky, sestrojovat takové divy, jako je oko nebo křídlo?    Kettlewellův pokus s motýly je klasickou ukázkou moci přírodního výběru a darwinisté museli čekat na toto skromné potvrzení své ústřední poučky téměř sto let. Tento experiment ale nemá nic společného se vznikem nového druhu ani odrůdy, protože světlí i tmaví motýli byli přítomni po celou dobu experimentu. Měnil se jen jejich vzájemný poměr.    Přírodní výběr jako filosofická nezbytnost    Tento přístup je založen na tom, že základní vlastností vědy je "spoléhání na přirozená vysvětlení" místo na "nadpřirozené prostředky nedostupné lidskému chápání". Má-li mít takto chápaná věda pro biologickou složitost vůbec nějaké vysvětlení, musí se spokojit s tím, co zbyde po vyloučení nepřijatelného, tj. Boha, nebo i jakékoli nemateriální síly teoreticky pohánějící evoluci k větší složitosti.    Přírodní výběr je nejlepší ze zbývajících alternativ a pravděpodobně jedinou. V této situaci mohou někteří dospět k rozhodnutí, že darwinismus jednoduše musí být pravdivý. Pak bude cílem dalšího zkoumání už jen vysvětlit, jak přírodní výběr funguje a vysvětlit zjevné nesrovnalosti.    Je rozdíl mezi hledáním empirických důkazů s cílem vyzkoušet teorii o níž pochybujeme a hledáním důkazů s cílem najít potvrzení jediné teorie, kterou jsme ochotni tolerovat.    Darwinisté vyvinuli celou řadu pomocných teorií, které mohou vysvětlit každou možnou eventualitu.    Existence živých fosilií je nepřivádí do rozpaků: Nevyvíjely se, protože se nedostavily nutné mutace, nebo kvůli "vývojovým zábranám", případně byly již dostatečně přizpůsobeny svému prostředí. Zkrátka se nevyvíjely, protože se nevyvíjely.    Jak přírodní výběr podpořil vývoj rysu, který vede k obětování (Někteří živočichové, když se objeví dravci, vydávají varovné signály, čímž se sami vystavují nebezpečí.) sebe sama? Jedni darwinisté to vysvětlí "skupinovým výběrem", jiní na základě "výběru podle příbuznosti". Jestliže předpokládáme, že darwinismus je v zásadě pravdivý, pak je naprosto rozumné teorii přizpůsobovat, aby odpovídala pozorovaným faktům. Nástroje přizpůsobování jsou však tak pružné, že je prakticky nemožné tvrzení darwinismu empiricky (Empirický - založený na pozorované skutečnosti. ) prověřit.    Další pomocný pojem "pohlavní výběr" ukazuje, jak lze do teorie začlenit i nepoddajné případy.    Jeho příkladem je vějíř páva, který je zjevným břemenem, když chce uniknout dravci. Vějíř je však stimulem pávice, takže jeho přítomnost zvětšuje pávovy vyhlídky na potomstvo, i když může zkrátit jeho život.    Zarážející je, že darwinisty neznepokojuje nepřizpůsobivost sexuální záliby pávic. Proč by přírodní výběr, jenž údajně vytvořil všechny ptáky z nižších předků, dával vzniknout druhu, jehož samičky touží po samcích s ozdobou, která ohrožuje jejich život? Pávice si měly vypěstovat zálibu v samcích s ostrými drápy a mohutnými křídly. Přesto darwinisté prohlašují, že páv není problém pro ně, ale pro kreacionalisty:    "Opravdu kreacionalisté předpokládají, že jejich Stvořitel pokládal za vhodné stvořit ptáka, který se nemůže rozmnožovat bez šesti stop tlustých per, kvůli nimž je snadnou kořistí pro leopardy?"    Zdá se, že páv je druh tvorů, kterým nevyzpytatelný Stvořitel mohl být příznivě nakloněn, ale kterým by "lhostejný mechanický proces", jako je přírodní výběr, nikdy nedovolil vzniknout. Výběr jen uchovává anebo ničí něco, co již existuje. Příznivé novinky musí přinést mutace a teprve pak je může přírodní výběr uchovávat a podporovat. 3. Mutace malé a velké    Charles Darwin popsal přijatelný mechanismus, jímž mohlo dojít k nutným proměnám, a to bez přispění božského řízení nebo jiné příčiny, která nyní ve světě nepůsobí. Darwin si dával obzvláštní pozor na to, aby se vyhnul potřebě jakýchkoli "skokových mutací" - skoků, kdy se v rámci jedné generace objeví nový typ organismu. Skokové mutace považuje dnes většina vědců za nemožné a dobře vědí proč. Živí tvorové jsou nesmírně složitá seskupení vzájemně propojených částí, přičemž tyto části jsou samy také složité. Skoková mutace těchto částí na jiné by se rovnala zázraku. Kdyby se z hadího vejce vylíhla myš, mohli bychom tento případ chápat stejně dobře jako evoluci i speciální stvoření. I náhlé objevení se jediného složitého orgánu jako oko nebo křídlo by naznačovalo nadpřirozený zásah. Toto Darwin věděl a důrazně odmítal.    Prvním problémem pro dokázání Darwinovy teorie bylo v jeho době to, že nalezené zkameněliny nepřinesly důkazy o mnoha přechodových formách, jejichž existenci tato teorie vyžadovala. Vysvětlovalo se to tím, že seznam zkamenělin není úplný.    Větší potíž však byla teoretického rázu.    Mnohé orgány vyžadují pro své funkce náročnou kombinaci složitých částí. Nejběžnějším příkladem jsou oko a křídlo. Těla zvířat a lidí jsou ale přímo přeplněna takovými divy. První krok k nové funkci - jako je zrak, nebo schopnost létat - by neznamenal nutně výhodu. Aby živočich mohl mít vůbec nějaký užitečný zrak, musí fungovat společně mnoho složitých součástí. I úplné oko je bez užitku, pokud nepatří tvorovi s mentální a nervovou schopností dané informace využít nějakým úkonem, který podpoří přežití nebo rozmnožování. Zde jsme nuceni si představit takovou mutaci, která tuto složitou schopnost přinese celou najednou a natolik funkční, že to stačí poskytnout danému tvorovi výhodu při plození potomstva.    Dawkins poukázal na to, že mezi žijícími živočichy existuje přijatelná řada přechodových typů oka (asi 40). O žádném z těchto typů očí se však nepředpokládá, že se vyvinul z nějakého jiného, protože jde o zásadně odlišné struktury a nikoli o řadu typů podobné stavby jejichž složitost postupně narůstá.    Proč se ale z tolika primitivních forem očí, s nimiž se dosud setkáváme, nikdy nevyvinuly formy dokonalejší? Loděnka si za stovky milionů let své existence pro své oko nevyvinula čočky, přestože má sítnici, která "prakticky volá právě po této jednoduché změně".    Křídlo, které u hmyzu, ptáků a netopýrů existuje ve zcela odlišných podobách, je další záhadou. Přinášela první "nekonečně malá zděděná modifikace" směřující ke vzniku křídla nějakou výhodu? Pokud se přední končetiny začaly měnit v křídla, staly se neobratnými pro uchopování a šplhání pravděpodobně dávno před tím, než se staly užitečnými alespoň pro plachtění, což hypotetického předchůdce stavělo do vážné nevýhody.    Ptačí pero s jeho navzájem propletenými háčky a dalšími složitými rysy, díky němuž je vhodné pro létání, se muselo, je-li darwinismus pravdivý, vyvinout z plazích šupin; ale přechodné články je těžké si představit.    Ještě obtížnější je charakteristický ptačí plicní lalok, jenž se svou stavbou naprosto liší od laloku jakéhokoliv představitelného evolučního předka. Uchování dýchací funkce je pro život nezbytné, protože i nepatrná porucha vede během několika minut ke smrti. Ptačí plíce nemůže fungovat bez vyvinuté složité soustavy vzduchových vaků a praprůdušek, a dokud tyto soustavy nejsou schopny fungovat dokonale integrovaným způsobem.    To, zda člověk shledá uvěřitelným scénář povlovného vývoje složitých soustav, je prvek subjektivního soudu. Objektivní skutečností je, že tyto scénáře jsou dohady. Ptačí a netopýří křídla se objevují mezi zkamenělinami jako již vyvinuté a zatím nikdo nikdy experimentálně nepotvrdil, že by povlovný vývoj křídel a očí byl možný.    Toto si uvědomili i někteří darwinisté. Goldschmidt vyjmenoval řadu příkladů od složité stavby chlupu savců po hemoglobin, (Hemoglobin - Krevní barvivo, součást červených krvinek, uskutečňující přenos kyslíku.) které podle něj nemohly vzniknout hromaděním a výběrem malých mutací. Dospěl, podobně jako i někteří další, k tomu, že darwinovská evoluce nemůže vysvětlit nic víc, než variace v rámci jednotlivých druhů.    Vysvětlení podal prostřednictvím makromutací. Připustil, že rozsáhlé mutace by musely vytvořit beznadějně špatně přizpůsobené zrůdy, ale při vzácných příležitostech mohla šťastná náhoda vytvořit "nadějnou zrůdu". Tím však sklidil v darwinistických kruzích hrubý posměch, srovnávaný dokonce se "dvěma minutami nenávisti" podle románu G. Orwella.    Měli k tomu však své důvody. O mutacích se předpokládá, že pocházejí z náhodných omylů při opisování genetického kódu. Domnívat se, že by taková náhodná událost mohla změnit stavbu i jen jediného složitého orgánu, jako jsou játra nebo ledviny, je asi totéž, jako myslet si, že dokonalejší hodinky lze sestrojit tak, že těmi starými udeříme o zeď.    Neuskutečnitelnost evoluce pomocí makromutace nedokazuje její pravděpodobnost ani reálnost prostřednictvím "malých mutací" - mikromutací. Jejich nepravděpodobnost je srovnatelná s nepravděpodobností Goldschmidtových makromutací.    Pravděpodobnost darwinistické evoluce závisí na mnoha těžko odhadnutelných okolnostech, jako je množství příznivých mikromutací na vytvoření složitých orgánů, jejich četnost ve správném okamžiku, atd. To vše v době, kterou připouštějí zkameněliny. Když se o výpočty r. 1967 pokusili matematici, dospěli k závěru, že na vytvoření např. oka by bylo málo času. Odpovědí jim bylo, že svou vědu dělají pozpátku, protože faktem je, že se oko vyvinulo, takže matematické obtíže musí být zdánlivé. Navíc při určitém přizpůsobení těchto údajů dopadne výpočet docela dobře. Utěšuje nás skutečnost, že k evoluci došlo.    Potíže s mikromutační i makromutační teorií jsou tak veliké, že bychom mohli očekávat úsilí o nalezení nějaké střední cesty. Ukazuje se, že je nemožné obejít se bez alespoň umírněných makromutací - tedy takových, které mají velké účinky, ale z hlediska složitosti se jako velké nejeví.    Počet obratlů se musí např. měnit po celých jednotkách, a nestačí jen přidat novou kost, protože každý obratel je připojen souborem svalů, cév, nervů apod. Aby měl nový obratel biologický smysl, musí se toto všechno objevit společně. Z hlediska dospělého jedince (např. hada jenž má vlivem mutace více obratlů než jeho rodiče) se zvětšení počtu obratlů jeví jako makromutace. Na embryonální (Embryonální - zárodečné.) úrovni se tato změna ale zdá být mikromutační, protože malá změna v embryonálních příkazech měla velký zjevný účinek.    V zásadě jde o takovou změnu, o které si dovedeme představit, že ji jednou budou schopni řídit genoví inženýři. Dejme tomu že se v rámci rozsáhlého výzkumného programu podaří vědcům změnit genetický program rybího zárodku tak, že se z něj vyvine obojživelník. Byl by tento triumf genového inženýrství důkazem toho, že se obojživelníci skutečně mohli vyvinout podobným způsobem? Asi ne, poněvadž ti, co připouštějí nějakou formu makromutace, hovoří striktně o změnách náhodných, a nikoli o změnách umně naplánovaných lidskou (nebo božskou) inteligencí.    Stoupenci vývojových makromutací by museli prokázat nejen existenci měnitelného genetického programu, ale také to, že důležité evoluční změny mohou být vyvolány náhodnými změnami v genetických pokynech. 4. Problém zkamenělin    Na začátku 19. století byl hlavní geologickou teorií katastrofismus, protože nalezené fosilie hovořily o sledu katastrofických událostí, včetně masových vyhynutí, po nichž následovala období tvoření. Bylo vysledováno, že každý z oddílů biologického světa (říše, kmeny, třídy, řády) vyhovuje základnímu strukturnímu plánu, přičemž existuje jen velmi málo přechodových typů. To znepokojovalo už samotného Darwina, který sám napsal:    Jestliže druhy vznikaly z jiných druhů nepostřehnutelně jemnými přechody, proč všude nevidíme nesčetné množství přechodových forem? Proč místo druhů, které jsou přesně ohraničeny, není v celé přírodě zmatek forem? Odpověděl teorií vyhynutí. Spojovací články mezi vzájemně nesouvisejícími skupinami, které kdysi existovaly, zanikly kvůli špatnému přizpůsobení. Podle Darwina "byl jistě počet spojovacích odrůd, které kdysi na zemi existovaly, opravdu obrovský." Mohli bychom tedy předpokládat, že geologové budou neustále odkrývat zkamenělé důkazy přechodných forem. To, co geologové našli, byly druhy a skupiny druhů, které se objevily spíše náhle než na konci evolučních spojovacích řetězců. Vysvětlením bylo, že fosilní doklady jsou velice nedokonalé, nezachycují souvislý záznam historie, ale spíš relativně krátkých období.    V roce 1859 byla prozkoumána jen malá část světových ložisek zkamenělin, navíc badatelé nevěděli, co mají hledat. Po roce 1970 se k fosilním dokladům vrátili S. J. Gould, N. Eldrege a S. Stanley ve své teorii "přerušované rovnováhy", která měla vyřešit nepříjemnou skutečnost: fosilní doklady dnes celkově vypadají velice podobně, jako r. 1859, přestože se od té doby po zkamenělinách pátrá s nesmírným úsilím.    Historie většiny fosilií obsahuje dva rysy, obzvláště odporující teorii povlovného vývoje:    1. Stagnace. Většina druhů po dobu svého trvání na zemi nevykazuje žádné podstatné změny.    2. Náhlý výskyt. V žádné místní oblasti druh nevzniká postupnou proměnou svých předchůdců, ale objevuje se zcela najednou jako "plně vytvořený".    Náhlý výskyt mohou darwinisté vysvětlit tím, že přechodové mezičlánky z nějakých důvodů nezkameněly. Ovšem stagnace - trvalá nepřítomnost zásadní jasně orientované změny - je pozitivně doložena. A není to výjimka, ale pravidlo.    V Bighornské pánvi se nachází nepřerušovaný záznam fosilií ukládaných po dobu asi 5 milionů let, v raném období výskytu savců. Na základě toho byl předpoklad, že jisté populace pánve bude možno propojit a ilustrovat tak souvislou evoluci. Ve skutečnosti se ukázalo, že druhy, o kterých se dříve předpokládalo, že se proměnily v jiné, se časově překrývají se svými údajnými potomky a fosilní doklady neprokazují přesvědčivě ani jeden přechod z jednoho druhu v jiný. Navíc zůstávají druhy ještě milion let před vymizením z fosilních dokladů v zásadě beze změny.    O netopýru a velrybě se předpokládá, že se vyvinuli ze společného savčího předka během asi 10 milionů let. Pokud, podle zkamenělin, je průměrná doba trvání jedné změny v rámci druhu téměř milion let, pak v předpokládané době změna primitivního savečka na velrybu nebo netopýra obsahuje jen deset či patnáct takovýchto změn. To je jasně absurdní a odpovídá to změně od jednoho hlodavce k trochu odlišnému hlodavci.    Nejdůležitější myšlenkou teorie přerušované rovnováhy je to, že ke vzniku druhů dochází rychle (Rychle z hlediska geologického času tj. např. 100000 let.) a v malých skupinách, které jsou izolovány na okraji teritoria obývaného předchozími druhy. Toto by leccos vysvětlilo, ale důkazy chybí. Navíc má tato teorie další potíže, takže neodarwinisté vysvětlují náhlý výskyt raději tradičně (mezerami v dokladech, nedochovanost měkkých částí těl fosilií, jež se mohly vyvíjet) a stagnaci "stabilizační selekcí" (přírodní výběr bránil po miliony let změnám navzdory měnícímu se prostředí). Přírodní výběr se zde jeví jako univerzální vysvětlení změn a zároveň absence změn.    Teorie přerušované rovnováhy může být v některých případech reálným modelem evoluce, ale nevysvětluje více, než poměrně úzký okruh změn, které nezahrnují větší změny tělesných znaků.    Pokud vezmeme příklad velryby a netopýra, pak počet přechodových druhů musel být značný a některé z nich by měly být početné a dlouhověké. Ve fosiliích se nic takového nevyskytuje.    Největší problém pro darwinismus je však tzv. "kambrická exploze" před asi 600 miliony let. V těchto horninách se objevují téměř všechny živočišné kmeny a to bez jakékoli stopy po evolučních předcích. V posledních letech byly v nejstarších horninách objeveny doklady o existenci řas a bakterií.(Bakterie a řasy jsou jednobuněčné organismy bez buněčného jádra a organel.) Všeobecně přijatý názor dnes je, že se musely objevit už před 4 miliardami let. Později se objevily složitější buňky s jádrem a pak se bez jakékoli evoluční historie objevily desítky nezávislých skupin mnohobuněčných živočichů. Darwinistická teorie vyžaduje, aby mezi jednobuněčnými organismy a živočichy, jako je hmyz, červi a mlži, byly velice dlouhé řady přechodových forem. Důkazy o jejich existenci však chybí, aniž by bylo možno to nějak přijatelně zdůvodnit.    Celkový obraz historie živočichů tedy představuje rozkvět vývojových linií ve stavbě těla, po němž následovalo vyhynutí. Žádný nový kmen se pak nevyvinul. Dnes existuje mnoho druhů, které nejsou zastoupeny v horninách dávné minulosti, ale všechny zapadají do obecných kategorií existujících již na samém počátku. Je to obraz určitého vývoje, ale jen v mezích základních kategorií, které samy o sobě nemají žádnou evoluční minulost.    Téměř každý, kdo v posledních šedesáti letech studoval biologii na vysoké škole, byl veden k tomu, aby věřil, že fosilní doklady jsou mocnou oporou klasické darwinovské teze, a nikoli dluhem. 5. Fakt evoluce    Darwinisté považují evoluci za fakt, nikoli jen za teorii. Tato teorie o vývoji uzpůsobením vysvětluje podobu vztahů v přírodě takovým způsobem, který je přijatelný pro filosofické materialisty.    Jestliže laboratorní věda nedokáže určit mechanismus a jestliže zkoumání fosilií nemůže najít společné předky a přechodové mezičlánky, pak darwinismus jako empirická teorie selhává. Darwinisté to potlačují tím, že se odvolávají na rozdíl mezi "faktem" evoluce a Darwinovou teorií. Námitky založené na fosilních dokladech a nedostatcích darwinistiského mechanismu zasahují pouze teorii. Evoluce jako taková (logické vysvětlení vztahů) zůstává faktem, čímž patrně myslí, že je nevyhnutelným závěrem z existence vztahu.    Jako důkaz "faktu" evoluce jsou předkládány tyto důkazy:    1. Mikroevoluce - o té nepochybují ani kreacionalisté; otázkou není zda existuje, ale zda nám říká něco důležitého o procesu zodpovědném za původní vytvoření ptáků, hmyzu a stromů. Darwinisté tvrdí, že pokud je dokázána mikroevoluce, stačí to ve spojení s filosofickou doktrínou aktualismu (tj. předpoklad, že předvěké děje se nelišily kvalitativně od dnešních) jako důkaz faktu evoluce. Vědci rádi předpokládají, že přírodní zákony byly vždy a všude jednotné, protože jinak by nemohli dělat závěry o tom, co se stalo v minulosti nebo na opačném konci světa. Rozdíly mezi newtonovskou fyzikou a teorií relativity a kvantovou mechanikou však ukazují, jak neoprávněný by takový předpoklad byl.    2. Nedokonalosti v přírodě - spoléhají na to, že "Bůh by to tak nedělal". Uváděny jsou příklady z embryonálního vývoje obratlovců: "Jak může Boží plán pro lidi a žraloky vyžadovat, aby měli téměř totožná embrya? Suchozemští mloci... "    Mohou existovat proto, že je z nějakého nevyzpytatelného důvodu použil Stvořitel; nebo mohou odrážet dědictví po konkrétních společných předcích; nebo mohou být důsledkem nějakého dosud nepředstavitelného a dosud vědou neobjeveného procesu. Úkolem vědy není spekulovat, jak Bůh mohl postupovat při stvoření. Má-li být evoluční biologie vědou, nikoli oborem filozofie, musí si položit otázku: Jak lze Darwinovu teorii dokázat nebo vyvrátit? Na základě podobnosti embryí a některých Darwinových definic (homologie) se mezi evolucionisty rozšířil názor, že existuje zásadní vztah mezi zárodečným vývojem a evoluční teorií. Přitom to, že embrya při svém vývoji kopírují dospělé předchozí formy - například že lidé při svém vývoji procházejí rybím a plazím stadiem - nebylo nikdy dokázáno a embryologové to odmítli. Tato představa však byla teoreticky tak líbivá, že se ji celé generace studentů učili jako fakt. Gould (S. J. Gould je současný zastánce evolucionismu.) vzpomíná, jak ho tuto poučku učili ve škole, padesát let poté, co ji věda odmítla.    Podobně názor, že odlišné organismy uvnitř jedné skupiny (např. obratlovci) by měly prvními etapami života projít jako navzájem podobné organismy, přičemž odlišné rysy by se u nich měly projevit teprve později. I tento obraz je tak přitažlivý, že se ho celé generace učí jako fakt. Fakta do tohoto úsudku však příliš nezapadají.    Je sice pravda, že všechna embrya obratlovců procházejí stupněm vývoje, kdy se podobají jeden druhému, ale ve skutečnosti se až do tohoto stadia vyvíjejí velice odlišně. Tyto odlišnosti jsou přitom typické pro každou třídu: jiné pro ryby, jiné pro obojživelníky, jiné pro ptáky a jiné pro savce. Pozdější stupně vývoje neodpovídají darwinistickým očekáváním o nic lépe.    Vývoj embryí jednotlivých druhů obratlovců se ubírá různými cestami, které se někde v polovině tohoto procesu sbíhají a zárodky se podobají jeden druhému, ale pak se opět rozbíhají, až se nakonec (různými způsoby) vytvoří podobná uspořádání kostí jejich končetin. Tyto skutečnosti jsou embryologům dobře známy. Skutečnosti z oblasti embryologie a homologie (Homologie - shoda v původu některých orgánů lišících se však funkcí, a tím i tvarem (např. noha u kopytníků, křídlo ptáka, ploutve ryb).) byly předkládány jako přímé potvrzení "faktu evoluce" a přitom ničím takovým nejsou! Pokud je embryologie, jak si Darwin myslel, naším nejlepším průvodcem po genealogii, (Genealogie je metoda genetického výzkumu, založená na studiu rodokmenu určitého jedince.) pak se zdá, že obratlovci jsou rozličného původu a své znaky po žádném společném předkovi nedědí. 6. Vývojová řada obratlovců    Darwinisté tvrdí, že obojživelníci a dnešní ryby pocházejí z pravěké ryby, že plazi vzešli z obojživelného předchůdce a že ptáci a savci se vyvinuli odděleně z plazích předků. Také říkají, že lidé a dnešní opice měli společného opičího předka, z něhož se dnešní lidé vyvinuli přes pozitivně určené přechodové mezičlánky. Pokusme se zhodnotit důkazy pro tato tvrzení s tím, že všechny důkazy budou hodnoceny nezávisle na jakémkoli předpokladu ohledně pravdivosti teorie, která je prověřována.    Od ryb k obojživelníkům    Hypotéza zní, že se u určitého druhu ryby vyvinula schopnost vylézt z vody a pohybovat se po souši, přičemž se víceméně souběžně vytvořila rozmnožovací soustava a další znaky typické pro obojživelníky. Žádný konkrétní zkamenělý rybí druh jako předek obojživelníků určen nebyl. Existuje ale vyhynulý řád ryb Rhipidistia, který některými znaky kostry připomíná kostru raných obojživelníků.    Přesto "žádná ze známých ryb není považována za přímého předchůdce nejstarších suchozemských obratlovců. Většina jich žila až poté, co se objevili obojživelníci, a ty, které existovaly předtím, nevykazují žádné důkazy o tom, že by se jim vyvíjely mohutné končetiny a žebra typická pro primitivní čtvernožce."    V roce 1938 byla chycenaLatimerie podivná , primitivní druh ryby o němž se myslelo, že vyhynul před 70 miliony let. Protože je považována za blízce příbuznou rodu Rhipidistia , očekávalo se od její pitvy objasnění nejasností ohledně měkkých tkání, které jsou na zkamenělinách špatně sledovatelné. Avšak při pitvě dnešní Latimerie její vnitřní orgány nenesly žádné známky přípravy na život v suchozemském prostředí.    Od obojživelníků k plazům    Na doložení tohoto přechodu nejsou dodneška žádní uspokojiví kandidáti. Existují zkamenělí obojživelníci nazývaní Seymouria, kterého je známo mnoho zkamenělých druhů s takovými znaky kostry, které se jeví jako přechodné mezi kostrou plazů a savců.    Protože zkamenělé savce a plazy na rozhraní je obtížné odlišit, za rozhodující kriterium se považuje způsob stavby dolní čelisti. Živočichové se stavbou lebky na rozhraní mezi lebkou plazů a savců existovali, takže pokud jde o stavbu lebky, tak je přechod možný . Avšak kromě stavby lebky existuje ještě mnoho jiných důležitých znaků, jimiž se savci od plazů liší, včetně velmi důležité rozmnožovací soustavy.    Velké množství kandidátů řádu Therapsida je však velmi obtížné zařadit do souvislé rodové linie, která by vedla od konkrétního druhu plazů ke konkrétnímu savčímu potomku. Společné rysy u mnoha různých druhů, které jsou mimo jakoukoli možnou linii předků, jen upozorňují na to, že podobnost kostry nemusí nutně znamenat společný původ. Umělou vývojovou linii lze sestrojit, ale jen tak, že budeme podle vlastního uvážení libovolně míchat zástupce z různých podskupin a řadit je za sebou mimo jejich skutečný časový sled. Argument, že řád Therapsida představuje řetězec spojující ve vývojové řadě plazy a savce by byl přesvědčivější, kdyby jej bylo možno na obou koncích připojit k něčemu konkrétnímu. Vybrat konkrétního savčího potomka je ale obtížné, protože jednotliví raní savci mají velmi významné rozdíly ve stavbě těla. Podobné obtíže jsou s nalezením konkrétních předků řádu Therapsida.    Pokud se budeme dál snažit o souvislý popis makroevoluce savců, je třeba vysvětlit mnohem víc, než jen rozdíly ve stavbě dolní čelisti mezi plazi a savci. Mezi savce patří tak rozmanité skupiny jako jsou velryby, tuleni, medvědi, netopýři, opice, kočky a vačice. Jestliže savci tvoří jeden kmen, pak darwinovský model vyžaduje, aby každá z těchto skupin pocházela z jednoho jediného neurčeného suchozemského savce. Muselo by existovat obrovské množství přechodných druhů v přímé vývojové linii, ale ty ve fosilních dokladech zachyceny nejsou .    Od plazů k ptákům    Archeopteryx ("staré křídlo") je fosilní pták, který se vyskytuje v horninách starých 145 milionů let. Má řadu kosterních znaků, poukazujících na blízkou příbuznost s malým dinosaurem nazývaným Compsognathus. Celkově vypadá jako pták, má křídla, peří a vidlicovitou ptačí kost, ale na křídlech má prsty s drápy a v ústech má zuby. Žádný současný pták zuby nemá, i když některé pravěké druhy je měly, a prsty s drápy má na křídlech jeden současný pták, Nahuatl uatzin. Archeopteryx je působivá mozaika. Otázkou je, zda je důkazem přechodu plaza v ptáka, nebo zda je jen jednou z těch zvláštních variant, jako je dnešní ptakopysk, jejichž některé znaky připomínají jedince jiné třídy, ale nejsou přechodovými mezičlánky v darwinovském smyslu.    Až do velmi nedávné doby se paleontologové většinou klonili k názoru, že Archeopterix je v evoluci slepou uličkou, nikoli předkem současných ptáků. To se změnilo po objevech fosilních ptáků ve Španělsku a Číně, kvalifikovaných jako možné mezičlánky mezi Archeopterixem a některými dnešními ptáky. Tyto důkazy jsou však příliš zlomkovité na to, aby mohly ospravedlnit jakékoli určité závěry.    V Archeopterixovi tedy máme spíše možného než jistého ptačího předka. Stejně jako u savců je i zde velmi obtížné představit si, jak jediný předek mohl dát vzniknout tak různorodým potomkům jako je tučňák, kolibřík a pštros. Absence fosilních důkazů o těchto přechodech je však snadněji vysvětlitelná vzhledem ke způsobu života ptáků.    Celkově vzato znamená Archeopterix bod pro darwinisty, kteří v něm vidí fantastické potvrzení, ale pro skeptiky je jen výjimkou v důsledném schématu popření na základě fosilií. Jeden dobrý uchazeč o postavení předka nestačí.    Od opic k lidem    Po vyloučení podvrhu tzv. Piltdownského člověka existuje v současné době pět fosilních druhů, (Včetně současného Homo sapiens.) uváděných jako důkaz, že se lidé vyvinuli z opic. Jsou to Australopithecus afarensis, A. africanus, Homo habilis, H. erectus a H. sapiens. První dva druhy jsou na opičí straně hranice (opičí mozek, dohady o vzpřímené chůzi). Třetí z uvedených - člověk obratný - je na mezní čáře a postavení Homo získal hlavně proto, že byl objeven na nalezišti primitivních nástrojů, které údajně používal. Pro ty, co se o tom učili ve škole, bude zajímavé, že neandrtálský člověk je často považován za podskupinu našeho vlastního druhu, a člověk cromagnonský je jednoduše současný člověk.    Gould píše: "Stvořil by Bůh - z nějakého nepostižitelného důvodu nebo jen jako zkoušku naší víry - pět druhů, jeden po druhém, aby napodobil trvalé směřování evoluční změny?    Formulace této otázky naznačuje, jako by Darwin svou teorii předložil proto, že velké množství fosilních mezičlánků mezi opicemi a lidmi si žádalo vysvětlující hypotézu. Ve skutečnosti však byla nejdříve přijata teorie a teprve potom byly objevovány a vykládány podpůrné důkazy, v úporné snaze najít chybějící články. Tlak najít potvrzení byl tak velký, že vedl k podvrhu - piltdownskému člověku - kterého představitelé Britského muzea horlivě chránili před nepřátelskou prohlídkou, čímž umožnili, aby po 40 let vykonával "užitečnou" službu při utváření veřejného mínění.    Psychologická atmosféra při předvádění hominidních fosilií připomíná uctívání ostatků svatých. Při americké výstavě Předkové r. 1984 je líčena takto: Úzkostliví správci převáželi "nesmírně cenné a křehké pozůstatky" v letadlech na sedadlech 1. třídy, do muzea byly přepravovány limuzínami s policejním doprovodem. Tam byly uloženy za neprůstřelné sklo. Před zahájením se sešla vybraná společnost antropologů, kteří mluvili tlumenými hlasy, protože "to bylo jako rozprava v katedrále". Svědkové tuto atmosféru líčí jako uctívání předků.    Svědectví o fosiliích od lidí, kteří touží chovat v rukou své předky, je třeba zkoumat velmi opatrně. R. Lewin uvádí řadu příkladů subjektivity , typické pro zkoumání počátků člověka, která ho přivedla k závěru, že je tento obor nenápadně, ale trvale ovlivňován měnícím se pohledem lidstva na sebe sama. Jinými slovy, pokud přísně neprověřujeme své předem vytvořené představy, vidíme přesně to, co očekáváme, že uvidíme.    S. Zuckermann, přední britský vědec a odborník na primáty, je poctivý materialista, který nepochybuje o vývoji člověka z opic, ale většinu fosilních důkazů považuje za planý poplach. Podrobil Australopitheky důkladnému zkoumání a došel k závěru, že "anatomický základ pro tvrzení, že chodili vzpřímeně", považuje za nepřijatelný. Jeho soud o profesionální úrovni fyzické antropologie nebyl příliš příznivý: přirovnával ji k parapsychologii, uvedl že množství nezodpovězených spekulací ve zkoumání počátků člověka "je tak zarážející, že je otázkou, zda je možné zde najít ještě nějakou vědu". Podle jeho názoru by prioritou badatelů v oblasti počátku člověka mělo být vyhnout se takovým potížím, jako bylo fiasko s piltdownským a nebraským člověkem. Všichni adepti na "předka" by měli být podrobeni přísné objektivní analýze a odmítnuti, pokud by tento rozbor byl negativní nebo nepřesvědčivý. V podobné zkoušce by patrně žádné opičí či hominidní fosilie neobstály, takže fosilní důkazy evoluce člověka by se mohly omezit na neandrtálského člověka, jehož rysy jsou plně nebo téměř lidské.    Popis původu lidí z opic není jen vědeckou hypotézou; je sekulárním ekvivalentem příběhu o Adamovi a Evě a záležitostí nesmírného kulturního významu. Propagace této verze původu člověka vyžaduje ilustrace, muzejní výstavy a televizní ztvárnění. Také vyžaduje svůj kněžský stav v podobě tisíců výzkumných pracovníků, učitelů a umělců, kteří poskytnou realistický a imaginativní detail a ponesou tuto verzi veřejnosti. Potřeby veřejnosti a celého oboru zajišťují, že potvrzující materiály budou nalezeny (musí být nalezeny!), ale jen revize prováděná lidmi, kteří se neangažují v prosazování prověřované hypotézy, nám může říci, zda dané důkazy mají nějakou hodnotu jako potvrzení.    Můžeme samozřejmě připustit, že existovaly přechodné druhy, nikoli však jako hladká vývojová linie. Podobně jako u savcovitých plazů, i hominidé poskytují maximálně několik kandidátů na předka. To, že za 130 let odhodlaného úsilí se podařilo najít jen několik nejednoznačných podpůrných příkladů, je závažným negativním důkazem.    Darwinistickou metodou tedy nadále zůstává, najít nějaké podpůrné fosilní důkazy, prohlásit je za důkazy "evoluce" a pak ignorovat veškeré problémy.    Důkazem tohoto přístupu může být nově objevená fosilie Basilosaura, mohutné hadovité obludy, žijící v raném období velryb. Původně byl považován za plaza, ale brzy byl přeřazen k savcům, jako příbuzný velryb. Na jeho kostře byly nalezeny přívěsky, jevící se jako zakrnělé zadní nohy a chodidla. K čemu mohly sloužit není jasné, jako nohy pro pohyb na souši jsou nemyslitelné a jsou na to různé názory.    Zprávy o této zkamenělině jsou předkládány jako důkaz o tom, že se velryby vyvinuly ze suchozemských savců. Nikde se nezmiňuje existence nějakých nevyřešených problémů, které zde jsou ale obrovské. Velryby mají nejrůznější složité vybavení, jenž jim umožňuje potápět se, dorozumívat se pod vodou pomocí zvuku, a mláďatům dokonce sát, aniž by nabrala mořskou vodu. Postupný adaptační vývoj každého z těchto znaků přináší stejné problémy, jaké byly zmíněny ve třetí kapitole v souvislosti s křídly a očima.    Sám Darwin připouštěl, že fosilní důkazy ostře vypovídají proti jeho teorii, a tak je tomu i dnes. Darwinistická věda proto obrátila svoji pozornost na nově objevené molekulární důkazy a začala tvrdit, že konečně zde je nezvratný důkaz darwinistického modelu. 7. Molekulární důkazy    Malé shrnutí:    Živočichy lze třídit. K tomu je nutné určit základní společné znaky, označované jako homologie, které odráží nějakou přirozenou skutečnost přírodního řádu.    Esencionalisté si mysleli, že přirozené skupiny se přizpůsobily vzoru archetypu, plánu, který existoval v nějaké metafyzické oblasti, jako je Boží mysl.    Darwinisté archetypy zavrhli a nahradili je vírou ve společné předky, materiální bytosti, které existovaly v dávné minulosti. Přechodové formy u současných živých organismů důsledně chybějí - každý živočich patří do jediného kmene, třídy a řádu a nejsou mezi nimi žádné mezičlánky. To platí i pro "zvláštnosti": dvojdyšná ryba je ryba a ptakopysk je savec.    Darwinisté základní nespojitost v živém světě nepopírají a vysvětlují ji vyhynutím obrovského množství mezičlánků. Ve 4. a 6. kapitole jsou shrnuty problémy při slaďování předpokladů vývoje se stavem fosilních důkazů, svědčícím spíše v jeho neprospěch.    Darwinismus nepřinesl jen předpoklad postupné změny z předků na potomky, ale také vysvětlení mechanismu, jak mohlo dojít k vytvoření nových forem života a složitých biologických struktur. Tímto mechanismem je údajně přírodní výběr. Tato hypotéza, viz 2. a 3. kapitola, není přesvědčivě empiricky potvrzena a darwinisté ji považují za samozřejmou logickou tezi. Přes oficiální popření je i nadále předkládán přírodní výběr jako vysvětlení každé změny nebo stagnace, která se kdy v přírodě vyskytla. Když se objeví nové formy, připíše se to tvořivému přírodnímu výběru; když se staré formy nemění, vysvětlením je stabilizující výběr; když některé druhy přežijí hromadné vyhynutí a jiné vymřou, je to proto, že ti, kteří přežili, byli vůči vyhynutí odolnější.    Darwinisté soustavně říkají, že přírodní výběr nebyl výlučným prostředkem evoluce, ale často nejsou schopni srozumitelně formulovat další faktory.    Makromutace vysloveně nepopírají, ale, až na výjimky, odmítají jejich rozhodující vliv při tvoření nových forem. Skokové mutace, kdy se mění během jedné generace všechny orgány, nepřipadají v úvahu jako faktický genetický zázrak (např. kdyby se z hadího vejce vylíhla myš).    Obecně je třeba najít důkazy, že společní předkové a předchozí mezičlánky v živém světě v minulosti skutečně existovaly a že přírodní výběr spolu s nahodilými genetickými změnami má opravdu takovou tvořivou moc, jaká je mu připisována.    Důležitým tvrzením darwinismu není, že vztahy existují, ale že se tyto vztahy vytvořily přirozeným procesem, kdy se rodičovské druhy postupně přes množství mezičlánků proměňovaly ve zcela jiné formy, bez jakéhokoli zásahu Stvořitele.    Pokud toto nebude pozitivně dokázáno, pak o tom, jak život dospěl do současné složitosti, nemáme žádné podstatné vědecké informace a označením své nevědomosti jako evoluce ji v informace neproměníme.    K základním složkám buňky patří proteiny, které řídí hlavní biochemické procesy, a nukleonové kyseliny (DNA a RNA), které řídí syntézu proteinů. Tyto struktury jsou částečně známé, takže je lze vzájemně porovnávat u různých druhů živočichů a jejich rozdíly lze poměrně přesně měřit.    Určitý druh proteinu (např. hemoglobin), vyskytující se u mnoha různých druhů, se podle druhu liší více či méně sledem svých aminokyselin (Každá molekula proteinu se skládá z dlouhého řetězce aminokyselin v konkrétním pořadí.). Jejich porovnáním pro různé druhy lze určit tzv. míru odlišnosti (Udává se v procentech, vždy pro určité dva druhy.). Podobně se dá postupovat u DNA a RNA.    V důsledku toho biochemici zjistili, že druhy a větší skupiny lze třídit podle stupně jejich podobnosti na molekulární úrovni. Platnost takto získaného roztřídění je však sporná, mimo jiné proto, že se v některých případech liší molekulární klasifikace od tradiční. Kromě toho se zdá, že mezi stupněm molekulární odlišnosti a viditelnými rozdíly ve dvou druzích nemusí existovat žádný vztah.    Molekulární důkazy spíše naznačují, že skupiny přirozeného řádu jsou navzájem izolované, což znamená, že je nespojují žádné dosud existující přechodové formy. Posloupnost odlišnosti důkladně zkoumaného tzv. cytochromu c, se pohybuje vzhledem k bakteriím od 64% (králík, želva, tučňák, kapr, červ) do 69% (slunečnice). Soudě podle toho se sezamové rostliny a housenky bource morušového liší stejně jako lidé. V podstatě má každý rostlinný i živočišný druh od bakterií přibližně stejnou molekulární vzdálenost a neexistuje žádná stopa po dochovaných mezičláncích mezi jednobuněčným a mnohobuněčným životem.    Dalším výsledkem molekulárního zkoumání bylo, že odhalil existenci většího počtu základních skupin v živém světě, než s jakým se dosud počítalo. To znamená, že existují nikoli dvě, ale tři základní skupiny (z hlediska buněčné stavby), které se však zásadně liší, jak svojí stavbou, tak molekulární vzdáleností. Považuje se za nemožné představit si, že by se některá z nich vyvinula z druhé.    Biochemici se domnívají, že tyto tři buněčné říše se vyvinuly z jednoho společného předka, protože alternativní předpoklad dvou nebo více nezávislých počátků obnáší ještě nepřekonatelnější problémy.    Porovnáním molekulárních vzdáleností odpovídajících molekul současných velryb a netopýrů (kteří se údajně vyvinuli přes savce z plazů) zjistíme, že mají od dnešního plaza přibližně stejnou molekulární vzdálenost jako dnešní had, který se podle hypotézy vyvíjel svou vlastní cestou až do dnešní doby.    Vysvětlením tohoto jevu je předpoklad, že docházelo k pravidelným mutacím, téměř nezávisejícím (To ovšem v této oblasti vylučuje působení darwinovského přírodního výběru.) na okolním prostředí. Pak by molekulární evoluce mohla probíhat rovnoměrným tempem, podobným chodu hodinových ručiček. Jevu se začalo říkat tzv. molekulární hodiny, této teorii pak neutrální teorie molekulární evoluce.    Mnozí darwinisté to zpočátku považovali za neuvěřitelné. Jak by se mutace, jejíž důsledky nepřináší žádné výhody při rozmnožování, mohla rozšířit tak, že by se stala charakteristickým rysem celého druhu? A jak by u organismu mohly vzniknout výrazné funkční a biologické změny, aniž by to mělo vliv na jeho životaschopnost? Pro tyto otázky přírodovědci našli jakási vysvětlení, jež zde nelze pro složitost rozebírat.    Otázkou zůstává, jak může vedle sebe existovat na molekulární úrovni "neutrální evoluce", (tj. bez působení přírodního výběru), vedle selektivní evoluce na úrovni zevního tělesného vzhledu organismu. I na to se dá najít vysvětlení. Molekulárních mutací je tolik, že je možné, aby malé procento vytvořilo dostatek příznivých mutací, které si přírodní výběr může použít pro budování složitých přizpůsobovacích struktur. Za tohoto (neověřitelného) předpokladu je evoluce fenotypů (na úrovni vnějších znaků) stále ještě teoreticky možná.    I kdyby se toto vše na molekulární úrovni podařilo jednoznačně prokázat, hypotéze tvořivého přírodního výběru to nedodává žádného empirického potvrzení, které tak velmi potřebuje.    Přírodní výběr je tvůrčí silou jen tehdy, když je formulován jako tautologie nebo logická dedukce bez spojitosti s jakoukoli empiricky ověřitelnou realitou. Kdykoliv je vidět přírodní výběr v akci, umožňuje variace jen v určitých mezích a omezující hranice uchovává se stejnou účinností, s jakou umožňuje omezené množství variací. Hypotéza, že přírodní výběr má takový stupeň tvořivé moci, jaký vyžaduje darwinistická teorie, zůstává bez podpůrných empirických důkazů.    Představa neutrální evoluce rovnoměrným tempem znamená, že molekulární biologové objevili mocný datovací nástroj makromolekulárního dění. Pokud předpokládáme existenci společných předků, spojených se současným světem množstvím dnes už vyhynulých mezičlánků, a dále že se změny v odpovídajících molekulách různých druhů (jak se to zdá) hromadily zhruba konstantní rychlostí, stačí jen "ocejchovat molekulární hodiny" u jednoho druhu podle doby nějakého evolučního přechodu, odhadnuté na základě fosilních dokladů. Při srovnání vhodných molekul jakýchkoli dvou druhů mohou biochemici určit, před jakou dobou se oddělily od předpokládaného předka.    Antropologové na základě fosilních důkazů odhadovali, že lidé se od opic oddělili nejméně před 15 miliony let, molekulární výpočty určily období 5 až 10 milionů let.    Později Wilson a jiní zkoumali rodovou vývojovou linii v rámci lidského druhu, kdy zkoumali mitochondriální DNA, která se předává jen v ženské linii, z matky na dceru. Dospěli k závěru, že všichni současní lidé jsou potomky ženy, která žila v Africe před méně než 200000 lety.    Někteří antropologové však tento závěr nepřijímají, částečně proto, že podle něho všechny fosilie zástupců Homo erectus nalezené jinde než v Africe a starší více jak 200000 let nemohou být součástí rodové linie vedoucí k dnešním lidem.    Dojem, který vyvolává vysoce technická přesnost, odvádí pozornost od skutečnosti, že hypotéza molekulárních hodin předpokládá pravdivost teze o společných předcích, kterou má potvrzovat.    Závažné také je, že věda nezná žádný přirozený mechanismus, který by byl schopen naplnit darwinistický scénář. Teorie, která vysvětluje jen změny bez významnějších funkčních účinků, nám nijak neobjasňuje, jak se vyvinuly molekulární struktury a jak se relativně jednoduchá buňka mohla proměnit ve složitého živočicha nebo rostlinu.    Molekulární biologie přináší naopak další problém, protože odhaluje, že molekuly samy jsou částečkami složitého soustrojí, jehož fungování vyžaduje spolupráci řady složitých částí.    I zde je cílem najít potvrzení teorie, o níž se nezvratně předpokládá, že je pravdivá. Skutečně vědeckou otázku - Směřují molekulární důkazy, hodnocené bez darwinistické zaujatosti, jako celek k potvrzení darwinismu? - dosud nikdo nepoložil. 8. Evoluce před výskytem života na zemi    Pojem evoluce, jak ho užívají vědci, v sobě zahrnuje nejen biologický vývoj, ale i předbiologickou či chemickou evoluci, která se snaží vysvětlit, jak se život v počátcích vyvinul z neživých chemických látek.    Základním problémem při vysvětlování vzniku života je to, že všechny živé organismy jsou nesmírně složité a darwinovský výběr může vytvářet nové formy, až když nějaké živé organismy už existují a jsou schopny se rozmnožovat.    Úkolem chemické evoluce je najít způsob, jak přivést nějakou kombinaci chemikálií do bodu, kde by mohlo začít rozmnožování a výběr.    Největšího úspěchu tento obor dosáhl na začátku padesátých let, kdy tehdy postgraduální student S. Miller získal malá množství dvou aminokyselin, když směsí plynů, považovanou za imitaci atmosféry v začátcích země, nechal projít elektrický výboj.    Protože aminokyseliny hrají významnou roli při tvorbě proteinů, označují se někdy za základní kameny života. Pokusy poskytly řadu různých aminokyselin a dalších složitých sloučenin, účastnících se genetických procesů, takže optimističtí badatelé dospěli k závěru, že vše potřebné ke vzniku života bylo na zemi v jejích počátcích přítomno v dostatečném množství.    Tyto experimenty se zdály potvrzovat hypotetický model sestavený ve dvacátých letech A. Oparinem a J. B. S. Haldenem, který postuloval:    1. Na zemi v jejích počátcích byla silně redukční atmosféra tvořená metanem, vodíkem a čpavkem, téměř bez volného kyslíku.    2. Na tuto atmosféru působily různé formy energie, které vytvořily základní organické sloučeniny.    3. Tyto sloučeniny se musely hromadit tak dlouho, dokud praoceány nedosáhly konzistence "horké zředěné polévky".    4. Čtvrtý nejdůležitější a nejtajemnější prvek této teorie: z "prebiotické (Prebiotický - předcházející životu.) polévky" se nějakým záhadným způsobem vynořil život.    Optimismus 60. let vystřídalo přehodnocení v 80. letech, kdy všechny tři předchozí body byly zpochybněny.    Geochemici dnes uvádějí, že atmosféra rané země patrně nebyla silně redukční, což je zapotřebí, aby Millerův přístroj přinesl žádané výsledky. Navíc ani pokusy za ideálních a patrně nereálných podmínek nevytvořily některé nezbytné chemické složky života. I kdyby byly přítomny všechny potřebné látky, pak podle chemiků by okamžitě mezi sebou reagovaly, čímž by se staly pro budování života nevhodnými. S největší pravděpodobností "prebiotická polévka" nikdy nemohla existovat a bez ní není důvod věřit, že vytvoření malého množství některých aminokyselin pomocí elektrického výboje v redukční atmosféře nějak souviselo se vznikem života.    I kdyby byly na počátku přítomny všechny potřebné chemické látky, není důvod věřit, že život má tendenci vznikat, když v polévce plavou ty správné chemické látky. Některé složky složitých soustav lze sice dnes za pomocí vyspělé techniky vytvořit uměle, ale ani s využitím veškeré své inteligence vědci nedokážou z chemických látek vyrobit živé organismy. Nejjednodušší organismus schopný samostatného života je mistrovským kouskem miniaturizované složitosti, ve srovnání s níž se kosmická loď jeví jako dosti zastaralá. I za předpokladu, že k nastartování evoluce stačila jen mnohem jednodušší molekula DNA nebo RNA - možnost náhodného vzniku takové části zůstává fantasticky nepravděpodobná, i kdyby byly k dispozici miliardy let.    Podle známé metafory F. Hoyla: to, že se živý organismus vynořil náhodou, je asi tak pravděpodobné, jako že by tornádo, které se přežene skládkou, mohlo z jejího obsahu složit Boeing 747. Náhodné sestavení není ničím jiným, než přírodovědeckým označením zázraku.    Navíc se zdá, že život existoval v buněčné podobě již téměř před čtyřmi miliardami let. To znamená, že život musel vzniknout během krátkého geologického času. Toto jsou darwinistická vysvětlení:    1. Samotný vznik života musí být poměrně snadný, když k němu v počátcích země došlo tak rychle.    2. Pro hloubavější: V nekonečnosti času a prostoru musí alespoň jednou dojít i k té nejméně pravděpodobné události, a to je místo, kde se nacházíme.    Jakmile je třeba spoléhat na podobné argumenty, je zřejmé, že se experimentální výzkum moc nedaří.    Pro ty, kteří by chtěli slyšet vědečtější vysvětlení, existuje několik teorií vzniku z prvotní DNA, RNA nebo proteinů. Jejich výsledky shrnul K. Dose v roce 1988: "Všechny diskuse o základních teoriích a experimentech na tomto poli v současné době buď končí ve slepé uličce, nebo přiznáním nevědomosti." G. Joyce vyjádřil v jednom článku chmurný postřeh, že badatelé z oblasti vniku života si postupně zvykli na "nedostatek experimentálních údajů" a vysoký stupeň frustrace. Neradostné vyhlídky experimentálního výzkumu řeší někteří badatelé útěkem k počítačovým simulacím. Ty vycházejí z předpokladu, že složité dynamické systémy mají sklon upadnout do vysoce uspořádaného stavu i bez přítomnosti selekčních tlaků. To, zda tyto modely mají nějaký vztah ke skutečnosti, je jiná otázka.    Jedním způsobem, jak vyřešit nepoddajný problém je tvářit se, že těžkosti neexistují; dalším způsobem řešení je odeslat ho do vesmíru. Tuto taktiku přijal jeden z nejslavnějších vědců, spoluobjevitel DNA Francis Crick. Protože si jako biolog uvědomuje nesmírnou složitost buněčného života a krajní obtížnost vysvětlení jeho vzniku za dobu, která byla na zemi k dispozici, vyjádřil hypotézu, že podmínky pro to musely být na jiné planetě. Nějaká vyspělá civilizace, které možná hrozilo vyhynutí, vyslala na zem kosmickou loď s primitivními formami života. Vysvětlení této teorie dokonale odpovídají faktům. Pokud je někdo v pokušení tuto teorii zesměšňovat, měl by se ovládnout, protože Crickovi mimozemšťané nejsou o nic viditelnější než svět předků, jehož se musejí dovolávat darwinisté, držící se při zemi.    Crick má pohrdání pro každého vědce, který upouští od vědeckého výzkumu a vznik života připisuje nadpřirozenému stvořiteli. Jeho teorie se však rovná tomutéž. Stejná omezení, jaká mimozemšťanům zabránila cestovat na zem, znemožňují vědcům prozkoumat jejich planetu. Vědecké poznání je zde zablokováno stejně účinně, jako by si tuto otázku pro sebe vyhradil Bůh.    Pokud má vědec Crickova formátu pocit, že se musí dovolávat nezjistitelných bytostí z vesmíru, je na čase uvážit, zda obor prebiotické evoluce nedošel do slepé uličky.    V podstatě všichni, kdo studují otázky stavby a fungování buněčných organismů, zdůrazňují zdání určitého plánu a účelu, nesmírnou složitost i té nejjednodušší buňky a zjevnou potřebu spolupůsobení mnoha složitých součástí, aby mohl být udržen život. Pro popis syntézy proteinů všichni užívají výrazů z inteligentní komunikace: zprávy, naprogramované pokyny, jazyky, informace, kódování a dekódování, knihovny.    Proč neuvážit možnost, že život je tím, čím se zjevně zdá být - produktem tvořivé inteligence? Věda by tím neskončila, protože by jí zůstal úkol zjistit, jak celý tento systém funguje. Tím, co by vědci ztratili, by byla iluze, že mohou úplně ovládnout přírodu. Museli by čelit možnosti, že za přirozeným světem je ještě další skutečnost, která vědu přesahuje. 9. Pravidla vědy    R. 1981 byl vydán ve státu Arkansas zákon, požadující "vyvážený prostor pro nauku o stvoření a pro nauku o evoluci". Jeho odpůrci podali žádost, aby toto ustanovení bylo prohlášeno za neústavní. Tvůrci tohoto zákona - naivní aktivisté - se střetli s mocnou koalicí skupin dychtivých hájit proti náboženským extremistům jak vědu, tak liberální náboženství.    Koalice měla ve svých službách prvotřídní tým právníků, specialistů na "velké případy". Tito dobře věděli, jak vybírat a připravovat představitele náboženství a vědy, aby podali takový znalecký posudek, který by nauku o stvoření definoval jako absurditu nehodnou jakýchkoli vážných úvah.    Ortodoxní věda tuto při vyhrála naprosto hladce. Rozhodnutí bylo výsledkem svědectví znalců, kteří definovali vědu tak, aby bylo jasně vidět, že "nauka o stvoření" existovat nemůže. Charakterizovali pět základních rysů vědy:    1. Řídí se nějakým přírodním zákonem.    2. Musí být vysvětlitelná pomocí nějakého přírodního zákona.    3. Je ověřitelná porovnáním s empirickým světem.    4. Její závěry jsou předběžné - to jest nemusí nutně znamenat poslední slovo.    5. Je usvědčitelná z nesprávnosti.    Nauka o stvoření tato kriteria nesplňuje, protože se odvolává na nadpřirozeno, a tudíž není ověřitelná, usvědčitelná z nesprávnosti ani není "vysvětlitelná pomocí přírodních zákonů".    Vědečtí filozofové však později našli na předložené definici vědy mnoho nedostatků a naznačují, že u soudu prošel filozofický podfuk. Vědci totiž své základní přesvědčení nemíní ani v nejmenším jako "předběžné", což platí i pro přesvědčení o evoluci. Mimo to vědci často zkoumali účinky jevu (např. gravitace), který nedokázali vysvětlit žádným přírodním zákonem. Dále kritici zaznamenali, že kreacionalisté formulují zcela konkrétní empirická tvrzení (mladá země, celosvětová potopa, speciální stvoření), o kterých věda říká, že jsou prokazatelně nepravdivá. Jak mohou být tytéž výroky evidentně falešné a zároveň neusvědčitelné z nesprávnosti?    Soud také rozhodně odmítl tvrzení kreacionalistů, že "víra ve stvořitele a přijetí vědecké teorie o evoluci se vzájemně vylučují". Podle darwinismu, který je oficiálním názorem hlavního proudu vědy, Bůh s evolucí nemá co do činění. Bohem řízenou evoluci jako možnost je třeba vyloučit, protože darwinisté ztotožňují vědu s filozofickou doktrínou zvanou naturalismus. (Naturalismus předpokládá, že celá přírodní říše je uzavřený systém materiálních příčin a účinků, na který nemůže mít nic zvenčí vliv (Pokud existuje Bůh, tak do ničeho nezasahuje.).) Naturalismus jako takový Boha neodmítá, ale neuvažuje jeho působení v současném světě. Vědecký naturalismus poukazuje na totéž s tím, že předpokládá, že věda je jediná spolehlivá cesta k poznání. Darwinisté nemohou naturalistické stanovisko považovat za předběžné, protože je na něm založena celá jejich věda.    To, že mechanismus mutací a přírodního výběru může vytvořit křídla, oči a mozek, darwinisté vědí nikoli proto, že by bylo pozorovatelné, jak tento mechanismus něco takového dělá, ale proto, že je jejich vůdčí filosofie ujišťuje o tom, že žádná jiná síla pro tento úkol není k dispozici. Nepřítomnost Stvořitele ve vesmíru je tedy pro darwinistu základním východiskem.    První dva body definice soudu vyjadřují věrnost vědy naturalismu, zbývající tři věrnost empirismu. Často jsou tyto dva principy považovány téměř za totéž, ale v případě darwinismu jsou v protikladu.    Jako vysvětlení modifikací u populací je darwinismus empirické učení. Jako vysvětlení toho, jak původně vznikly složité organismy, je čirou filozofií.    Pokud by hlavní hodnotou, o kterou jde, byl empirismus, museli by se darwinisté už dávno omezit na mikroevoluci, kde by neměl žádné důležité a teologické důsledky. To by však znamenalo přiznání, že se oficiální vědecká obec nechala unášet nadšením, že dokázala vyřešit celý příběh o tom, jak vznikal život, zatímco objasnila několik vedlejších detailů.    Toto přiznání nepřišlo, protože empirismus není hlavní hodnotou, o kterou jde. Důležitější je zachování naturalistického světového názoru a prestiže "vědy", jako zdroje veškerého důležitého poznání. Bez darwinismu by vědecký naturalismus neměl žádný příběh o stvoření. S cílem zabránit katastrofě musí obhájci naturalismu ve vědě prosazovat taková pravidla jednání, která předem vylučují nesouhlasná stanoviska. Dalším krokem je předkládání "vědy" jako ekvivalentu pro pravdu a všeho, co s vědou nesouvisí, jako ekvivalentu pro výmysl.    Vědci podobně jako i my ostatní nahlížejí skutečnost přes závoj představ a předpokladů, které dohromady tvoří tzv. paradigma. Když se paradigma stane dostatečně vžitým, slouží jako hlavní organizační princip vědeckého výzkumu. Určuje otázky, které je třeba zodpovědět, a fakta, jež je nutno shromáždit. Zatímco paradigma zůstává stejné, věda zkoumá, řeší nebo hromadí záhady, které nezapadají do vysvětlení daných paradigmatem. Pokud jsou tyto narůstající rozpory jen v jedné oblasti nebo dílčí, nadvládu paradigmatu to neohrozí. Nakonec však přestane být možné popírat existenci problémů neřešitelných v rámci přijímaného úhlu pohledu. Tuto krizi vyřeší vznik nového paradigmatu a normální věda může opět s jistotou pokračovat.    Paradigma je tvořeno základními předpoklady, které určují současný náhled na svět. Lidé mají běžně sklon vidět to, k čemu byli naučeni, a nevidí to, o čem vědí, že by to přítomno být nemělo. Ani nejlepší vědci nejsou výjimkou. Například existují příklady viditelných nebeských jevů, které nebyly "vidět", dokud Koperníkovo nové astronomické paradigma nezlegalizovalo jejich existenci.    Toto je pravdivé zejména tehdy, když paradigmatem není konkrétní vědecká teorie, nýbrž široký filozofický světový názor. Vědecký naturalista nepřipouští diskusi v otázce pravdivosti darwinistické evoluční teorie. Pravděpodobnou odpovědí bude, že neodarwinismus je nejlepším vědeckým vysvětlením, které máme, což znamená, že se jím nejvíce blížíme pravdě. Naturalistická evoluce je jediným představitelným vysvětlením života, takže její pravdivost dosvědčuje již samotná jeho existence.    Není těžké pochopit, proč je vědecký naturalismus pro vědce přitažlivou filozofií. Dává vědě faktický monopol poznání a ujišťuje vědce, že žádné závažné otázky v zásadě nejsou mimo dosah vědeckého zkoumání.    Má-li vědecký naturalismus zaujímat v naší kultuře dominantní postavení, musí dělat víc než jen poskytovat informace o materiálním světě. Musí ze svého příběhu o vzniku světa vyvozovat duchovní a etické důsledky. Stručně řečeno musí se stát náboženstvím. 10. Darwinistické náboženství    Obvinění, že neodarwinismus v podobě, v jaké je v současné době vyučován, obsahuje ideologické zaujetí vůči náboženské víře, odmítají darwinisté s tím, že předmět jejich zájmu se neprotíná s teologickými otázkami..    Každý může věřit a doufat, jak nejlépe dovede, ale jsou zde také tací, kteří říkají, že pokud tyto naděje nespočívají na vědeckém poznání, jsou pouhými subjektivními vyjádřeními citu a neznamenají víc, než sentimentální nesmysl. I. Kristol udává, že většina evolučních biologů jsou ateisté, a mnohé k tomu dovedlo jejich chápání evolučního procesu. Zbytek těch, kteří mezi svou biologií a svým náboženstvím nevidí konflikt, "jsou ve svém myšleníneteční nebo jsou ateisty a neuvědomují si to".    Vědecké organizace tento konflikt skrývají ze strachu z ohrožení financování výzkumu, nebo je vede pocit, že náboženství hraje užitečnou roli v mravní výchově.    Věda je pro ně oblast objektivního poznání, zatímco náboženství chápou jako záležitost subjektivní víry.    Učení o slučitelnosti vědy a náboženství má však své meze, o kterých se přesvědčilo Americké vědecké sdružení (ASA), které je sdružení křesťansky orientovaných vědců, kteří přijali názor, že náboženství a věda nejsou v rozporu, a také přijali model "teistické" (Tj. Bohem řízené. Jak moc Bůh do procesu zasahoval nebo zasahuje je široká oblast různých názorů.) evoluce.    V roce 1984 vydala Národní akademie silně naturalisticky laděnou brožuru, která vyvolávala u veřejnosti dojem, že věda má všechny hlavní problémy evoluce pevně v rukou. To podnítilo ASA k činu. Vydalo svou vlastní brožuru a poslalo ji tisícům učitelů na školách. Základním záměrem bylo povzbudit k nezaujatým postojům v "otevřených otázkách" jako je to, zda život skutečně vznikl náhodou, jak se při kambrické explozi mohli vyvinout první živočichové a pod. Členové ASA naivně očekávali, že většina vědců uvítá jejich příspěvek jako korekci přílišné jistoty, s jakou evoluční věda často vystupuje ve snaze přesvědčit veřejnost, aby nechovala pochybnosti.    Odplata na sebe nedala dlouho čekat. Brožura ASA byla označena jako "pokus nahradit vědu pseudovědeckým systémem, jehož cílem jsou biblická vyprávění", a byla vydána odsuzující kniha esejů devíti nejpřednějších světových vědců oboru.    Míchání náboženství s vědou se darwinistům protiví jen tehdy, když se s vědou míchá nesprávné náboženství. Náboženství "evolučního humanismu", zastávané J. Huxleyem nabádalo k co "nejplnější realizaci inherentních (Inherentní - mj. vnitřně obsažený.) možností lidstva". Pod tímto vlivem vzniklo v r. 1933 hnutí za "náboženský humanismus", který stavěl na předpokladu - tehdy mezi vědeckými naturalisty běžného - obsaženém v jeho manifestu, a sice, že konečný zánik teistického náboženství otevře lidstvu novou éru vědeckého pokroku a sociální spolupráce. Po té, co Hitler a Stalin předvedli ohromující realizaci některých inherentních možností lidstva bylo nutno prohlášení korigovat ve smyslu: "věda přináší místo dobra někdy zlo", ale celkově vyznělo jako předtím - že spása přichází skrze vědu (prodloužení života, omezení nemocí, možnost bohatého a smysluplného života).    Nadšeným příznivcem evoluce byl jezuitský paleontolog Pierre Teilhard de Chardin, který usiloval o zmodernizování křesťanství jeho založením na skále evoluce místo na určitých událostech, které se údajně staly v Palestině před dvěma tisíci let. Jeho inspirující vize je tato:    "Evoluce není teorie, systém ani hypotéza, nýbrž daleko víc: to je od nynějška obecná podmínka, jíž se musí podřizovat a jíž musí vyhovovat všechny teorie, hypotézy a systémy, mají-li být myslitelné a správné. Evoluce je světlo, jež osvětluje všechna fakta, dráha, po které se musí ubírat všechny myšlenky."    Stručně řečeno je evoluce Bohem, kterého musíme uctívat. Vytvořit vědecké náboženství přežívá v současném hnutí New Age.    Většina současných darwinistů má na vyhlídky lidstva chmurnější názor. Hovoří o možnosti vyhynutí v důsledku jaderné války, ekologické katastrofy. Tato situace je důsledkem překotného rozvoje techniky (a vědy?), produkující nesmírné množství jedovatých odpadů, ničící džungli a ozónovou vrstvu a pod. S těmito problémy se člověk nedokáže inteligentně vypořádat, protože "ve své podstatě jsme vášnivými lidmi doby kamenné", kteří jsou schopni techniku vytvářet, ale ne ji ovládat. Darwinistická evoluce je nápaditý příběh o tom, kdo jsme a odkud pocházíme, což je v podstatě mýtus o stvoření světa. To se stává východiskem pro úvahy o tom, jak bychom měli žít a čeho bychom si měli cenit.    Kreacionalista začíná u Boha a u Boží vůle pro člověka.    Vědecký naturalista začíná u evoluce a u člověka jako výtvoru přírody. Ve své mytologické dimenzi je darwinismus příběhem osvobození lidstva od mylné iluze, že jeho osud řídí moc, která je vyšší než ono samo.    Nakonec přichází největší vědecký objev a moderní lidé se dovídají, že jsou produktem slepého přírodního procesu, jenž je bez cíle a vůbec se o ně nezajímá. Někteří tuto "smrt" Boha prožívají jako hlubokou ztrátu, jiní jako osvobození.    Další možností je, že příroda bez jakéhokoli záměru vytvořila svět ovládaný iracionálními (Iracionální - rozumu se vymykající, nepochopitelný, absurdní.) silami, kde je v právu ten, kdo má moc a lidská svoboda je iluzí.    Ať již darwinisté zastávají optimistický nebo pesimistický názor, obecně platné zůstává vést lidi k takovému chápání světa, jak ho chápou vědečtí naturalisté. Občané se musí učit vzhlížet k vědě, jako k jedinému spolehlivému zdroji poznání a jediné síle schopné zlepšit (nebo dokonce uchovat) stav lidstva.    To s sebou, jak uvidíme, nese program indoktrinace (Indoktrinace - úsilí směřující k přijetí určitého učení, doktríny; často nucením.) ve jménu veřejného vzdělávání. 11. Darwinistické vzdělávání    Britské přírodopisné muzeum v Londýně, oslavilo r.1981 sto let své existence otevřením nové výstavy o Darwinově teorii. Jednou z prvních věcí, které návštěvník uviděl, byla tabule s nápisem:    Už jste si někdy říkali, proč je na světě tolik různých druhů živých tvorů a rostlin?    Jednou myšlenkou je, že všechno živé, co dnes vidíme, se procesem postupné změny VYVINULO ze vzdálených předků. Jak mohlo k této evoluci dojít? Jak se jeden druh mohl změnit v jiný? Výstava v tomto sále je věnována jednomu možnému vysvětlení - vysvětlení Charlese Darwina.    Poblíž byla další tabule: "Jiný názor je, že Bůh stvořil všechno živé jako dokonalé a neměnné".    Informační brožura tvrdila, že "představa evoluce přírodním výběrem není přísně řečeno vědecká", protože byla vytvořena spíš logickou dedukcí než na základě empirických důkazů. Dále uvedla postřeh, že "pokud je evoluční teorie pravdivá", přináší... Celkově výstava vyznívala tak, že je darwinismus důležitou teorií, ale ne něčím, o čem by se vůbec nedalo pochybovat.    Na tato relativistická vyjádření reagovali význační vědci velkým hněvem. Kromě neopodstatněného obvinění z marxismu (Marxisté obvykle preferují takový model evoluční změny, k níž dochází v prudkých poryvech, protože lépe odpovídá jejich představě o společenských změnách.) šlo hlavně o to, že zaměstnanci Muzea vystoupili na veřejnost s pochybnostmi o neodarwinismu a dokonce i o existenci fosilních předků - s pochybnostmi, které se dříve vyslovovaly pouze v odborných kruzích.    Spor se odehrával na stránkách vědeckého časopisu Nature. Jeden z článků rozváděl myšlenku, že výstavu musel připravovat někdo, kdo není v těsném kontaktu s týmem muzea, protože většina těchto biologů "by radši přišla o svou pravici," než by začali větu slovy: "Pokud je evoluční teorie pravdivá". To vyvolalo rozhořčenou odpověď 22 význačných biologů, které šokovalo, že Nature zastává názor, že teorie má být předkládána jako fakt.    Redaktoři Nature až se zpožděním přišli na to, že darwinismus je mezi vědci spornější, než si mysleli, a pokusili se zaujmout mírnější stanovisko. Následující článek "Jak pravdivá je evoluční teorie?" však způsobil ještě větší zmatek, protože zahrnoval ústupky, které darwinisty musely znepokojovat ještě více než výstavy v muzeu. Tento úvodník nejen že naznačoval, že darwinismus je metafyzický systém, udržovaný částečně vírou, ale přímo přivolával pohromu, když vybízel muzeum, aby poučovalo veřejnost o průkazných problémech, kvůli nimž někteří o darwinismu pochybují.    Takto to samozřejmě nešlo nechat, takže v dalším článku byly věci uvedeny na "pravou" míru v duchu darwinismu. Přesto převládl názor, že by návštěvníky jen mátlo, kdyby se jim předkládala představa, že O vzniku druhů je jen jednou knihou z mnoha. Celá epizoda byla vysvětlena jako porušení důvěry ze strany "státních zaměstnanců" (tj. vědců muzea), jejichž povinností bylo předkládat veřejnosti tradičně přijímanou pravdu, a nikoli ji mást neortodoxními názory. Muzeum nakonec podlehlo všeobecnému nátlaku a sporná místa expozice pozměnilo - sporné body byly zamlčeny.    Boj v Britském muzeu ukázal, že kreacionisté nejsou nutně zodpovědní za to, že pedagogové mají tendenci zůstávat při předkládání důkazů o evoluci u obecných tvrzení.    Tlakům o to, jak se budou vyučovat přírodní vědy, se samozřejmě nevyhnulo školství. Po různých pokusech kreacionalistů bylo přijato r. 1981 Metodické prohlášení, jehož základní myšlenkou je umožnění vyučování evoluce, jak ji chápou darwinisté a důkladnější pojednání o evoluci ve třídách a učebnicích.    Pedagogové dali přednost obecnějšímu prohlášení o "vědě", protože nechtěli připustit fakt, že evoluce je výjimkou, která v sobě zahrnuje také náboženské a filozofické otázky, jimiž se od ostatních věd liší.    Prohlášení začíná výrokem, že věda se zabývá pozorovatelnými jevy a ověřitelnými hypotézami o materiálním světě, a nikoli božským stvořením, konečnými cíli a základními příčinami. Zdůrazňuje, že by se nemělo vyučovat dogmaticky, protože vnucování názorů k věření není slučitelné s cílem vzdělávání. Dále se vysvětluje, že vědecká fakta, teorie a hypotézy jsou předmětem prověřování a odmítání. Tento rys je odlišuje od názorů víry a dogmat, které nejsou prověřitelné a nepatří do hodin přírodních věd.    Pro darwinisty je však plně naturalistická evoluce faktem, který je třeba se naučit, a nikoli názorem, nad nímž si lze klást otázky. Student může mlčky nevěřit, ale o důvodech, proč nevěří, studenti ani učitelé ve třídě hovořit nesmějí, aby nenakazili ostatní.    Přestože vnucování názorů není slučitelné s cílem vzdělávání, vnucování poznání je veškerou náplní vzdělávacího procesu. Vše tedy směřuje k prosazení jediné myšlenky: naturalistická evoluce patří do kategorie poznání, a nikoli pouhých názorů, takže odpor vůči ní pramení z nevědomosti, kterou se školství právem usiluje vymýtit.    Na Metodické prohlášení navázal průvodce osnovami Rámec přírodních věd, který vydavatelům učebnic říká, jaký přístup zvolit, aby byly na obrovském kalifornském trhu přijatelné.    Hlavní problémové oblasti jsou opomíjeny nebo minimalizovány. Žáci mají být ujišťováni v tom, že věda je spolehlivý podnik schopný samostatné korekce, že údajně vědecké námitky vůči přijímaným teoriím vědecká obec zvážila a odmítla, a že evoluce je vědecky přijímaný fakt. Způsob těchto formulací dělá dojem snahy spíš informace utajit, než s nimi seznamovat.    Například místo uznání nemožnosti vědeckého doložení vzniku složitých struktur (oči, křídla) pomocí mutací a přírodního výběru, bezúčelně rozlišuje mezi "přírodním výběrem" a "adaptací", které následně vysvětluje stejně.    Na neschopnost identifikace konkrétních fosilních předků se nepřímo poukazuje v jediné větě: "Objevování evolučních vztahů není ani tak hledáním předků, jako spíše hledáním skupin, které jsou v nejtěsnějším vzájemném vztahu."    Známé spory, ohledně tempa makroevoluce, jsou zaretušovány poznámkou, že teorie povlovného vývoje je pravidlem, s výjimkou případů, kdy pravidlem není.    Studenti jsou povzbuzováni k myšlenkám o práci v biotechnologii, ale řešit tajemství evoluce nepřipadá v úvahu, protože podle darwinistů žádné tajemství neexistuje. Zajímavá koncepční otázka byla vyřešena a zbývá doplnit jen některé podrobnosti.    Nejkonstruktivnějším doporučením průvodce je rada, aby se učitelé a autoři učebnic snažili vyhnout terminologii, ze které vyplývá, že vědecké soudy jsou otázkou subjektivní volby nebo spočítaných hlasů (tj. nemělo by se říkat "mnoho vědců si myslí" nebo "vědci se domnívají"; věda není otázkou domněnek, ale důkazů a objektivní logiky).    Tuto myšlenku však vzápětí popírají nejasnou definicí "evoluce" jako "změny v čase". Nelze to prověřit ani pozorováním, ani objektivní logikou. Dále nás průvodce vybízí, abychom v tento mlhavý pojem věřili proto, že v něj tak věří velké množství vědců.    Darwinističtí vědci se domnívají, že svět je uzavřený systém materiálních příčin a účinků,    a věří, že věda musí být schopna poskytnout naturalistické vysvětlení divů biologie, které vypadají, jako by byly vytvořeny za určitým účelem. Bez těchto předpokladů by se celá jejich teorie nezadržitelně zhroutila.    Ani jeden z těchto základních názorů není empiricky prověřitelný, a podle Metodického prohlášení ani jeden z nich nepatří do hodin přírodních věd. 12. Věda a pseudověda    O motivech, které vědce vedly k tomu, že teorii společných předků přijali tak nekriticky, se můžeme jen dohadovat. Triumf darwinismu přispěl jasně k vzestupu prestiže profesionálních vědců a myšlenka automatického pokroku tak odpovídala duchu doby, že upoutala i mnoho náboženských představitelů. Vědci tuto teorii každopádně přijali před tím, než byla přísně prověřena, a potom použili veškerou svou autoritu k přesvědčení veřejnosti o tom, že naturalistické procesy stačí k vytvoření člověka z bakterie, a bakterie ze směsi chemických látek.    Evoluční věda se zaměřila na hledání potvrzujících důkazů; přičemž to negativní se snažila odsunout do pozadí.    Svého zbožštění dosáhl darwinismus při oslavách 100. výročí vydání O vzniku druhů r. 1959. V té době už byl nejdůležitějším prvkem v náboženství vědeckého naturalismu, se svým vlastním etickým programem a plánem spasení skrze sociální a genové inženýrství. Z proslovu J. Huxleyho, při této příležitosti:    "A konečně nám evoluční teorie umožňuje poznat, byť neúplně, charakteristické rysy nového náboženství, o němž si můžeme být jisti, že vznikne, aby sloužilo potřebám nadcházející éry."    V souvislosti s hledáním potvrzujících důkazů je zajímavý postřeh K. Poppera, který se snažil obecně postihnout rozdíly mezi vědou a pseudovědou. Upoutal ho kontrast mezi Marxovou a Freudovou metodologií v porovnání s metodologií A. Einsteina.    Einstein téměř lehkomyslně vystavoval obecnou teorii relativity usvědčení z nesprávnosti, když předpovídal výsledek jednoho odvážného experimentu. Kdyby byl výsledek jiný, celá teorie by ztratila na vážnosti.    Freudovci naproti tomu vyhledávali jen potvrzující příklady a svou teorii učinili tak pružnou, že všechno platilo za potvrzení.    Marx formuloval konkrétní předpovědi (ohledně krizí kapitalismu), ale když se předpovídané události nestaly, jeho následovníci reagovali úpravou teorie tak, aby i nadále "vysvětlovala" všechno, co se stalo. Popper dospěl k názoru, že k pokroku nedochází zkoumáním světa s cílem najít potvrzující příklady, které lze najít vždy, nýbrž vyhledáváním vyvracejících důkazů, jež odhalují potřebu nového vysvětlení. Tuto myšlenku zformuloval v aforismu: "Mylný názor vědy se prozradí touhou mít pravdu."    Z tohoto přístupu vyplývá, že vědecký statut teorie nezávisí ani tak na jejím obsahu, jako spíše na postoji jejích stoupenců ke kritice.    Potvrzení by se podle Poppera měla brát v úvahu jen tehdy, jsou-li výsledkem riskantních předpovědí. Kdyby Darwin formuloval riskantní předpovědi o tom, co fosilní doklady ukážou po sto letech výzkumu, nepředvídal by, že jediná "skupina předků" jako je řád Therapsida, a mozaika, jakou je Archeopterix, budou prakticky jediným důkazem makroevoluce.    Protože však darwinisté hledají jen potvrzení, tyto výjimky se jim jeví jako důkaz. Darwinisté nepředpovídali extrémní pravidelnost molekulárních vztahů, které nyní nazývají jako molekulární hodiny, ale tento jev se stal "přesně tím, co evoluční teorie předpovídala" - po podstatných změnách celé teorie, aby mohla pojmout nové důkazy.    Jako mýtus vědeckého naturalismu o vzniku živé přírody hraje darwinismus v boji proti fundamentalistům nezbytnou ideologickou roli. Z toho důvodu se vědecké organizace věnují spíš ochraně darwinismu, než jeho prověřování, a pravidla vědeckého zkoumání byla upravena tak, aby jim v tom pomohla. Darwinisté zaujali nesprávný pohled na vědu, protože se nakazili touhou mít pravdu. Jejich vědečtí kolegové jim dovolili beztrestně používat pseudovědecké metody, také proto, že se bojí nárůstu náboženského fanatismu, kdyby se moc naturalistické filosofie oslabila.    Kdykoliv se však věda angažuje v něčem jiném - náboženství, politice, rasismu - výsledkem bývá zpravidla to, že se sami vědci stanou fanatiky.    Přijmout Popperovu výzvu jednoduše znamená učinit první krok k poznání - uznat svou neznalost.

[1]	Vassula Ryden: "Opravdový Život v Bohu": "Desatero (Osmé přikázání)", dáno na ostrově Rhodos 5.-20.8.1990; ; idt Vassula Ryden: "Opravdový život v Bohu" 3, str. 252; Matice cyrilometodějská, Olomouc 1996 http:///www.tlig.cz/msg/10comment.htm#eighth
[2]	P. G. Alberione, "Catechismo per gli adulti", český překlad "Katechismus", str. 48; vydala Křesťanská Akademie, Roma 1978
[3]	identifikaci jednotlivých objektů (pokud obdiv krásy nestačí) viz http://www.astro.cz/apod/keywords/moon.html
[4]	Prof. Miloš Bič a kol.: "Starý zákon. Překlad s výkladem. Svazek I. První kniha Mojžíšova - Genesis", str. 35. Kalich, Praha 1968
[5]	exkurze v Muzeu historie odívání v anglickém Manchesteru přinesla českým televizním divákům v r. 2001 zajímavé poznatky o historii spodního prádla, a 16.9.2003 všechny tři televizní stanice uvedly 90. výročí vynalezení podprsenky jako převrat v ženském odívání v hlavním zpravodajském bloku. - Až do novověku se žádné spodní prádlo nenosilo. Spodní kalhoty, trenky se postupně vyvinuly z tenčích kalhot, které se jako spodní začaly z hygienických důvodů nosit koncem 18. století. Byly stejné pro muže i pro ženy. Změnu přineslo až 20. století. 16.6.1913 byla vnučkou vynálezce parníku Jamese Fultona, Mary Jacobovou, přihlášena k patentování v USA první podprsenka. V r. 1914 byla vyrobena první průmyslová podprsenka na světě. (Pohoršlivá poznámka: Panna Maria tedy nikdy podprsenku nenosila.) - Od doby vzniku, který zavedl účelový druh prádla podle nových nároků na osobní hygienu (čistota místo parfému překrývajícího pach), dochází k postupné cílené erotizaci prádla. Současné prádlo (slipy, podprsenky) zdravotníci odmírají jako zdroj mnoha onemocnění (způsobuje častější rakovinu orgánů svým sevřením těla, u mužů i neplodnost, neboť znemožňuje tepelně regulační funkce těla). - Z tohoto prádla byly odvozeny i plavky, prádlo ke koupání na veřejnosti, které mají stejný střih. Dnes má "prádlo" úkol tělo optimálně tvarovat a poloodhalovat tak, aby bylo dosaženo maximální dráždivosti při zachování zdání slušnosti.
[6]	Písmo svaté nás o oblékání informuje na mnoha místech (např. Ex 22,25n=Dt 24,13; Rt 3,3; 2 Král 1,8; Iz 3,6n; Jon 3,6; Mt 27,28.31; Jan 21,7; Mk 14,51 aj.).    - Že i v době Kristově chodilo mnoho lidí úplně nahých, svědčí i Mt 25,36.43, a to nejenom otroků, kterým byl stejně jako zvířatům oděv odpírán, a pokud neměli dobrého pána, i ve středověku chodili bez oděvu. Svědectví o tom přinášejí vyobrazení na stélách, vítězných obloucích, dobová vyobrazení, historické texty biblické i mimobiblické.    Pán to však považuje za urážku Boha Otce, který dal všem lidem dostatek darů pro spravedlivé rozdělování, aby nikdo nemusel být tak chudý, že by neměl na základní životní potřeby, jimiž je oděv, jídlo a bydlení.
[7]	Pro některé lidi je život bez oblečení aspoň někdy životním osvobozujícím neerotickým stylem. V současnosti nahotu pěstují křesťanští nudisté, jež vede k oslavě krásy stvoření Bohem v čistotě, a nekřesťanští nudisté a naturisté, které navrací k přírodě, k neerotickému pantheismu a pohanství, zejména na plážích moří i rybníků, ale i doma v soukromí. - Zcela odlišná záležitost je psychická nemoc exhibicionismus, která se léčí na psychiatrii.
[8]	P.Mgr.Petr Šikula in http://www.katolik.cz/otazky/otx.asp?ot=324    Otázka: Setkal jsem se s názorem, že je možné navštěvovat naturistické pláže, pokud to v člověku nevyvolává žádné vzrušení, představy, žádostivost, a že na nahotě samotné není nic špatného. Je takový názor slučitelný s učením katolické církve?    Odpověď: Jistě, že člověk může dělat věci, které mu neškodí a které neškodí druhým. Toto pravidlo si musí aplikovat každý sám. Nechtějme být zastánci kazuistické morálky, která jen předepisuje a zakazuje. Každý člověk má svědomí a zodpovědnost a musí se naučit etické zásady používat a aplikovat. Zřejmě neexistuje univerzální řešení, protože člověk je různě citlivý a prošel jinou výchovou.    Tato otázka se nemusí týkat pouze naturistických pláží, protože se v dnešní době zvláště v zahraničí rozdíl mezi pláží a naturistickou pláží smazává. Může tedy křesťan "k moři"?    Jako východisko bych použil text Mk 7,15.20-23: "Nic, co zvenčí vchází do člověka, nemůže ho znesvětit; ale co z člověka vychází, to jej znesvěcuje... Z nitra totiž, z lidského srdce, vycházejí zlé myšlenky, smilství, loupeže, vraždy, cizoložství, chamtivost, zlovolnost, lest, bezuzdnost, závistivý pohled, urážky, nadutost, opovážlivost. Všecko toto zlé vychází z nitra a znesvěcuje člověka."    Aplikováno: není tedy hříšný pohled na lidské tělo (vždyť je to konečně Boží dílo), ale hříšný může být náš postoj. A zde je to velmi individuální. Někdo zůstane zcela klidný, pro jiného je to zdroj velmi silného pokušení. Pokud si člověk upřímně přizná, že situaci zvládá a není to pro něj příležitost ke hříchu, pak zde není problém, ten, kdo si je vědom, že to nezvládá, ať se takovému prostředí vyhýbá (podobné pokušení může mít notorický alkoholik jako zaměstnanec lihovaru, pivovaru apod.).    Stejně tak si člověk musí dávat pozor, aby nebyl zdrojem pohoršení (srov. problém masa obětovaného modlám - 1Kor 8, 1-13).
[9]	volná citace z knihy Alfred Läpple: "Úvod do Starého zákona", str. 31, 49; Česká katolická charita, Praha 1972
[10]	článek: Timotij Selskij: "Učení o stvoření světa", časopis RZPC Pravoslavná Rus 16-17/1996); nepatrně kráceno http://www.orthodoxia.cz/spirit/stvoreni.htm
[11]	David Rosevear "Creation Science", 1991; viz ruský překlad: "????? o ?????????? ????"; Simferopol 1995
[12]	????????? ? ????????"; časopis "??????? ??????" č. 22-23/1995; San Francisco
[13]	Carl Wierland: "Stones and bones"; Creation Science Foundation Ltd., 1994; viz ruský překlad: "????? ? ?????"; Simferopol 1994 komentar@katyd.cz
[14]	S. L. Golovin: "????????? ?????: ????, ??????? ??? ??????????"; Simferopol 1994
[15]	S. L. Golovin: "????????? ?????: ????, ??????? ??? ??????????"; Simferopol 1994
[16]	"?? ???? ?????? ???"; Simferopol 1995
[17]	S. L. Golovin: "????????? ?????: ????, ??????? ??? ??????????"; Simferopol 1994
[18]	S. L. Golovin: "????????? ?????: ????, ??????? ??? ??????????"; Simferopol 1994
[19]	http://www.pravoslav.gts.cz/aktual.htm
[20]	Phillip E. Johnson: "Spor o Darwina" (Darwin on Trial), str. 194-195; Návrat domů, Praha 1996
[21]	podle Diderot: "Encyklopedie …", Albatros, Praha 2001; poznámky připravil P. ThLic. Jan Dohnal
[22]	použit text z 26.6.1997 z http://www.orthodoxia.cz/srovn/darwin.htm bez autorizace - jen označený "Zpracováno podle stejnojmenné knihy Phillipa E. Johnsona, Návrat domů, Praha 1996)"

obsah | předchozí | další
pointer_____________________________________________________________________________________