EXISTENCE CÍRKVE

Dříve, než pojednáme o zcela mimořádných a podivuhodných Božích stopách, které se jako Boží divy prezentují na určitých konkrétních místech a v určitých časových údobích pomocí určitých a specifických nástrojů, musíme si povšimnout stopy zcela ojedinělé, nepřehlédnutelné a nepopiratelné, všem zjevné, o níž jsou všichni obyvatelé planety informováni a postoj ke které je zároveň postojem k Bohu.    Touto mimořádnou Boží stopou ve světě je po celých posledních dva tisíce let existence Kristovy církve.    Tvrzení, že se s Církví - touto viditelnou Boží stopou, tak všudypřítomnou zejména v křesťanském světě - člověk nikdy nesetkal, nemůže být pravdivé, neboť    - vnější stopy její existence jsou nepřehlédnutelné (stavby, umění, filozofie, komunity, správa    - o jejím životě, byť někdy zkresleně, informují média (rozhlas, televize, tisk, literatura faktu):          .. častými přenosy o činnosti Hlavy Církve, papeže      .. různými seriály, v nichž se polemizuje s Božím učením prezentovaným naukou Církve      .. představováním různých náboženských center a kultovních míst (v jejich terminologii kulturně-historických památek)        .. skandalizací Církve s jejími domnělými nároky na majetek, psychiku člověka a světovládu, které jí přisuzují její nepřátelé: ateisté a jinověrci (křesťanští i nekřesťanští)    Jejími synonymy jsou např. zástupné pojmy: Řím - papež, kříž - kostel, katolíci - víra, věřící - pobožnost a další.    Církev není neznámá ani v nekřesťanském světě, který ji považuje za svého náboženského nepřítele, kterého chce zničit (judaismus, islám). - Je známá i ateistům, pro které je filozofickým a ideologickým odpůrcem, neboť mluví o neviditelném Bohu, jehož existence je pro ateisty nepřijatelná. V 19. a 20. století dokonce vznikly státní ateistické diktatury, kterým padly za oběť desítky miliónů lidí odpůrců těchto režimů.     I dnes, kdy pozorujeme čím dál častější zásahy Boha do chodu světa, se sekularizace společnosti a její odvrat od Boha a jeho Církve zvyšuje. Jako by dnes přes pozornost ke všemu dění a přes hluboké rozbory kdejaké události zůstával svět slepý. Nechce připustit existenci Boha, i když ten podává lidem o svém bytí mnoho důkazů, a odmítá vidět Boha i za tresty za nevěru před Jeho druhým příchodem, jakými jsou různé katastrofy (zemětřesení, neobvyklé povodně na různých místech ve světě nebo letitá sucha s hladomory, výskyt dříve neznámých, život ohrožujících chorob (AIDS, nové virózy a mykózy, nemoci s mimořádně odolnými baktériemi), nestálé počasí s výkyvy teplot v širokém intervalu aj.) a války v celém světě, o nichž jsou křesťané informováni z apokalyptických míst mnoha biblických knih. Svět nastoluje kult zbožštění člověka namísto úcty Boha.     Zázrakem je, že Církev existuje a že je rozšířena po celé Zemi, otevřená pro všechny jako jediná cesta k Bohu. Církev není dílem nějakých náboženských myslitelů, kteří vytvořili náboženský systém a rozšířili ho pomocí věrných žáků do celého světa. Je dílem Božím. Ustanovil ji Ježíš Kristus, náš Spasitel, jako symbolickou archu, která věřící v Boha doveze do přístavu jeho nekonečné lásky. Určil její Hlavu. Určil její kolegium. Určil její služebnost a její povinnosti vzhledem ke světu, ale i ke konkrétnímu nejbližšímu člověku. Naplnil ji svátostmi, které jsou nezbytnou "výbavou" křesťana, aby byl schopný Boha dosáhnout. Naplnil ji přísliby o tom, že nikdy nezanikne, opatřil ji pravomocemi, které zasahují mimo svět a "omezují" samotného Boha. Dal jí nový, úplně jednoduchý kodex správného jednání ve dvou přikázáních. Vrcholem pak je, že Bůh přislíbil, že bude Sám ve své Církvi trvale přítomen. - Jeden myslitel prohlásil: "Kdyby byla Církev lidským dílem, musela by už dávno přestat existovat, musela by už dávno zaniknout kvůli vnitřním rozporům, ubohosti lidského jednání a nejednoty. To, že dosud existuje a je naopak čím dál větší, což odporuje veškeré logice a všemu rozumu, je důkazem, že ji vede, řídí a zachovává Bůh." Jaký je účel Církve - k čemu tady je?     Plnost katolického významu pojmu "Církev" a jeho reflexe nejlépe vyjadřuje Katechismus katolické církve v odstavcích 748-975. "Církev je totiž v Kristu jakoby svátost neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva." Být svátostí vnitřního spojení lidí s Bohem: to je první účel Církve. Protože lidské společenství má své kořeny ve spojení s Bohem, je Církev také svátostí jednoty lidského pokolení. Tato jednota v ní už začala, protože Církev shromažďuje lidi "ze všech národů, kmenů, plemen a jazyků" (Zj 7,9); zároveň je Církev "znamením a nástrojem" plného uskutečnění této jednoty, která má teprve nastat.          kliknete-li na plochu tabulky, získáte její čitelnější verzi.. Jako svátost je Církev Kristovým nástrojem. V jeho rukou je "nástrojem vykoupení všech", "všeobecnou svátostí spásy", skrze kterou Kristus "zjevuje a zároveň uskutečňuje tajemství Boží lásky vůči lidem". "Je viditelným projektem Boží lásky pro lidstvo", projektem, který chce, "aby celé lidstvo vytvořilo jeden Boží lid, srostlo v jedno Tělo Kristovo a bylo vybudováno v jeden chrám Ducha svatého" (KKC 775-776). Ale říká se, že věřících stále ubývá…     Vezměme si rok 33 od narození Ježíše Krista. Jak asi byla početně velká tehdejší Kristova družina? Když zjednodušíme, měla 12 apoštolů, nějaké příznivce a další učedníky, a sympatizující ženy, celkem jistě ne více než 100 lidí. Ale rostla rychle. O takových početně velkých konverzích čteme už ve Skutcích apoštolů: "… a přidalo se k nim na 3.000 mužů" … "a bylo pokřtěno na 5.000 lidí … ". Dnes se k Církvi katolické hlásí 1,1 miliardy lidí a všech křesťanů jsou dohromady celkem 2 miliardy.     V průběhu historie Církve přibývalo katolíků a později i nekatolických křesťanů s různou intenzitou; nikdy jich však nebylo tolik jako nyní. S růstem počtu obyvatelstva planety také došlo k růstu počtu nekřesťanů; jich také nebylo nikdy víc než nyní. Ale důkazy pro tvrzení, že katolíků (křesťanů) v celosvětovém měřítku ubývá, bychom nenašli.     VZESTUP RELIGIOZITY VE SVĚTĚ     Agentura Kathnet cituje americké statistiky Barretta a Johnsona, kteří zveřejnili čísla o religiozitě ve světě. Dokládají, že počet věřících roste rychleji než světová populace, zatímco počet nevěřících a ateistů za růstem populace zaostává.     Z celkového počtu obyvatel Země je každý třetí křesťan (2,1 mld, z toho 1,2 mld katolíků), každý pátý muslim. Hinduisté představují 13,5% světového obyvatelstva, budhisté 5,9%. Nevěřící a ateisté představují podle Barretta a Johnsona 15% (938 milionů). - Ročně podle nich přibude jen 0,8% agnostiků a 0,2% ateistů, zatímco nárůst populace činí 1,2%. - I když se ročně na Zemi distribuuje asi 5 miliard biblí, ke čtvrtině lidí se křesťanské poselství nikdy nedostalo. - 166 tisíc křesťanů je každoročně zabito pro svou víru. - Počet křesťanů roste nejrychleji v Africe (2,6% ročně), v Evropě stagnuje.                                                                                                                            [Kathnet 3.2.2003] "Radostná zvěst" má být hlásána všem národům. To se jen tak brzy nestane…     V naší studii vycházíme z dat pro rok 2000, která obsahují údaje o 190 existujících zemích světa. Vyjma 25 muslimských států (které bezkřesťanství spíše proklamují, než že by bylo realitou) je u všech ostatních států světa uveden údaj o počtu křesťanů. Je tedy oprávněné se domnívat, že Kristův příkaz byl již splněn a evangelium bylo hlásáno všem národům. Má z existence Církve nějaký prospěch občanská (sekulární) společnost? Jakým přínosem je pro ni? Co dalo křesťanství civilizaci?     Církev je nositelkou a šiřitelkou vzdělanosti, kultury, umění a morálky po celou dobu své existence. Přestože se některé vědecké obory sekularizovaly a ateisté hlásí odtržení vědy od teologie, podívejme se na historické přínosy, které zasahují svou existencí až do dneška anebo jsou východiskem dnešního stavu. [A]    Představení pravé Autority     Namísto zbožštěných králů-panovníků a pohanských model, uctívaných magickými rituály za transu a sexuální nevázanosti a s oběťmi životů dětí i dospělých, představuje Církev světu jeho skutečného Pána, který jej stvořil, dal mu Své zákony, vykoupil jej a posvětil. Nejvyšším Pánem je Bůh, ne nějaký člověk s mýtickým původem. Tento Bůh je nejvýš spravedlivý: dobré odměňuje a zlé trestá. Pozemský vládce podle Božích představ je ten, který se co nejvíce podobá tzv. Dobrému Pastýři. Takový nevyžaduje kult, ale sám sobě svěřeným slouží.     Boží Autorita a Svrchovanost vyžaduje, aby Jeho příkazy byly dodržovány. Příkazy zná každý - jsou zapsány v jeho "srdci", ve svědomí - a i ateisté dovedou bez problémů odříkat Desatero. - Bůh je však také nejvýš milosrdný, a s trestáním přestupníků=hříšníků otálí, aby jim dal šanci na obrácení se, na lítost a nápravu svých zlých skutků. Toto otálení z milosrdné lásky si mnozí vysvětlují jako nepřítomnost Boha ve světě nebo Boží neexistenci, a zařizují se podle tohoto svého přesvědčení ve světě, jak nejlépe umí. Jak jsou nerozumní a jak velice se mýlí! - Církev, která je nositelkou zvěsti o Bohu a Jeho nároku na svrchovanou Autoritu, je již svou samou existencí Božím transparentem. Je jen jediná skutečná Autorita, kterou je Bůh. Poselství Církve celými věky zní: "Boha je třeba poslouchat, ne lidi" (Sk 5,29). [B]   Písmo a gramotnost     Církev sice započala svoji činnost v relativně gramotném prostředí Římské říše, ale její misijní poslání ji po celou dobu existence přivádí k národům, které jsou absolutně nebo z větší části negramotné. Takovými byli Čechové a jsou jimi mnohé africké, asijské i americké národy a kmeny. Některé z nich nemají ani vlastní písmo. Pomocí překladů Bible do těchto jazyků jsou vytvářena i specifická písma, která respektují jazykové a fonetické zvláštnosti. Dodnes byla Bible přeložena do 2.200 jazyků.     Tak se vytvářejí předpoklady pro vznik vlastní literatury, pro možnost písemného kontaktu v mezinárodním styku, rozšířením ve svém prostředí se postupně národ nebo kmen zgramotňuje. Nejinak tomu bylo i v našem prostředí, kdy sv. Cyril a Metoděj nejprve sestavili cyrilici, obdobu řecké abecedy se zvláštními fonetickými znaky pro staroslověnštinu, aby si vytvořili předpoklad pro porozumění a pro zgramotnění starých Slovanů. Stejně se to děje ve světě i dnes. Na tyto základy pak navazuje školství. [C]   Architektura     Pomineme-li antiku a návrat k jejímu kopírování v 19. století, můžeme směle nazvat starověkou a středověkou architekturu jako výhradně křesťanskou. Od 4. století, kdy Církev vychází z katakomb, buduje kultovní místa pro Boha. Zatímco sekulární stavby se vcelku nemění, svatyně Boží jsou každá originálním mistrovským dílem lidského génia, použitého pro oslavu Boží. Postupně se jejich stavitelství rozvíjí a s novými poznatky a zkušenostmi vznikají stále nové a nové architektonické slohy. Tak lze obdivovat stavby románské, gotické, novogotické, barokní, klasicistní, empírové i secesní (ale i současné technicistní a modernistické účelové stavby, v zámoří dokonce komplexní bohoslužebná centra typu hypermarketů se všemi druhy služeb, kde se bohoslužeb zúčastňují současně desetitisíce osob). Některé historické prvky těchto stavebních slohů byly současníky přejaty i do staveb panských sídel, hradů, zámků a paláců i do architektury klášterní, ve svém celku je ale architektura minulých 16 století ve službě církevního stavitelství a realizuje jeho hlavní myšlenku - oslavu Boha výstavbou Jeho co nejkrásnějšího a nejvelkolepějšího stánku.     Se sakrálními stavbami se setkáváme všude a všude tvoří dominantu ukazující směrem vzhůru k Bohu narozdíl od ostatních nižších staveb, sloužících k bydlení a hospodaření. Zkusme si představit města a vesnice bez kostelů, klášterů a různých kaplí - jak ubohý pohled by se nám naskytl! Církev tak přinesla společnosti nejen poznatky o extrémním stavitelství, ale zároveň vyzdobila svět nejvýš umělecky cennými díly. [D]   Umění - malířství a sochařství     Malby a sochy provázejí Církev od jejích prvopočátků. Jde nejčastěji o znázorňování Spasitele a jeho kříže a o znázorňování novozákonních i starozákonních epizod. Lze odpovědně říci, že až do pozdního středověku se malovaly téměř výhradně obrazy s náboženskou tématikou. Vyzdobeny jimi byly nejen baziliky, chrámové prostory a klášterní komplexy, ale i panská sídla, a s vynálezem knihtisku (1444) i každé sebezapomenutější místo. Vyřkneme-li jakékoli jméno slavného malíře a chceme-li k němu připojit, čím že se to vlastně proslavil, vidíme, že obrazy s náboženskými motivy.     Někdo může namítat, že to vše je už jen historie bez jakéhokoli vztahu k dnešku, vlastně jen galerie, tomu připomeňme zlidovělou formu křesťanského malířství, sochařství a řezbářství - betlémářství, jehož kouzlu podléhají i lidé nevěřící. - Nejde ale tolik o techniky, jako spíše o motiv. A jako Bůh mluví k lidem stále, tak i umělecky nadaní lidé dneška budou neustále přitahováni k tomu, aby toto oslovení Bohem umělecky ztvárnili. [E]   Hudba     Pro oslavu Boha byly pro doprovod liturgie skládány písně pro věřící lid, ale také byla komponována samostatná díla pro orchestry nebo určité nástroje nebo pro pěvecké sbory (mše, oratoria). Tato vznešená hudba byla prováděna při slavnostních bohoslužbách. Opět můžeme konstatovat, že až do novověku kromě několika lidových popěvků nevznikala jiná hudba než duchovní. Tato hudební díla se těší přízni posud, a to i v koncertních síních a u nevěřících posluchačů. - Zvláštním typem je tzv. Gregoriánský chorál, mnohohlasý sborový zpěv bez doprovodu hudby.     Jako hudební doprovod byly a jsou používány všechny známé hudební nástroje. Přesto jeden z nich je výjimečný a jeho pravé místo je v kostele - jsou to varhany, nástroj k harmonickému ozvučení rozsáhlých prostorů. [F]   Kalendář     Roku 525 vypočítal skytský mnich Dionýsius Exiguus v Římě nově kalendář. Rok Ježíšova narození se stal poprvé nejen dějinným, ale také kalendářně ústředním bodem času. Nový letopočet se prosazoval na Západě pomalu a k jeho úplnému přijetí došlo až koncem tisíciletí. Dříve se používal juliánský kalendář (podle římského diktátora Gaia Julia Caesara). Dosud se jím řídí v některých zemích pravoslavní křesťané, kteří např. Vánoce slaví 6. ledna. Dionýsius výpočtem stanovil datum Kristova narození na 25. prosinec roku 753 po založení Říma.     Reformu kalendáře provedl na konci 16. století na přání účastníků tridentského koncilu společně s jezuitským astronomem Claviem papež Řehoř XIII., latinsky Gregor. Odtud název "Gregoriánský kalendář", kterým se řídí většina světa. [G]   Vzdělanost a školství     Život v klášteře, soustředěný na práci a na službu Bohu, nutně vedl k hlubokému zamýšlení se nad základními filozofickým otázkami, kterými jsou existence Boží, existence světa, smyslová poznatelnost vjemů, zákonitosti v přírodě, smysl lidského života, objevování logiky stvoření. K tomu všemu vedla společenství v kapitule nebo v klášterním domě diskuse při společných rozjímáních a kontemplacích. Zde byla v rámci celého středověku ideální půda pro vzdělávání se, objevování nových poznatků, odsud se šířily vědomosti učenců celého světa pomocí opisů jejich spisů. Poznání však nezůstávalo vlastnictvím komunity, ale bylo šířeno mezi lid. Nejsnazší takovou formou bylo kázání při bohoslužbách, kdy bylo možné některá náboženská témata doplnit a rozšířit o vědecké poznatky. Tato forma byla ale nesystematická a posluchači ne vždy dost fundovaní k tomu, aby výkladu porozuměli.     V Církvi proto vznikly řády, věnující se kazatelství, vyučování a školství vůbec. Mezi nejvýznamnější z těch, které se věnovaly studiu a vysokoškolskému vyučování, patří jezuitský a dominikánský řád. Dívčímu školství na lyceích se věnovaly sestry voršilky… Když šlo o kvalitu školy, vítězila vždy škola církevní. Obecný lid, který žil až do konce středověku v poddanství, neměl k nějakému studování možnosti, protože měl vazalské povinnosti k pánu panství, a teprve potom se mohl věnovat starostem a zajištění své vlastní holé existence. Klíčovým bodem pro možnost vzdělání se širokých lidových vrstev bylo až zrušení nevolnictví.     Proto nepřekvapuje, že téměř všichni starověcí a středověcí učenci byli církevními hodnostáři nebo příslušníky řádů. Jsou to oni, na jejichž vědecké poznatky navazuje dnešní věda. A že nejde jen o neurčité filozofování, ale o speciální obory, svědčí např. několik jmen z českého prostředí, jako Jan Marek Marci z Kronlandu (1595-1667), augustinián, rektor pražské univerzity, spektroskopie; Josef Dobrovský (1753-1829), jezuita, lingvistika-slavistika; Gregor Johann Mendel (1822-1884), augustinián, genetika…     Papežskou zakládací listinu má 32 evropských univerzit (nejstarší Sorbonna v Paříži (1255), pak univerzita v Bologni, pražská (1348) je v pořadí až 21.) Středověké univerzity měly církevní ráz, profesory mohli být pouze klerici, udílení akademických hodností (promoce) se provádělo náboženským obřadem v kostele obvykle za účasti biskupa a vrchní dozor nad univerzitami měl papež, který se dával zastupovat kancléřem. Univerzity se zpravidla dělily na čtyři fakulty: teologickou, právnickou, lékařskou a artistickou (svobodných umění). [H]   Morálka a zákonodárství     Církev vstoupila s křesťanskými ideály do prostředí brutální otrokářské společnosti, ve které kvetly všechny možné nectnosti a kde moc a bezpráví splývaly vjedno a hodnota člověka byla často nižší než hodnota zvířete. Postupně - jak docházelo k přijímání křesťanství širokými vrstvami lidu a společnosti - se změnilo i společenské vědomí. Do zákonodárství byly přejímány křesťanské zásady a postoje. Došlo ke zjemnění svědomí, ke kultivaci jednání, k právnímu vědomí, k vědomí zodpovědnosti za činy nejen před lidmi a společností, ale zejména před Bohem. Státní zákonodárství začalo trestat i veřejné hříchy, a lidi, kteří se jich dopouštěli, považovalo za nepřátele státu a společenského řádu.     Křesťanstvím zakotvené zásady řízení společnosti a správného jednání mezi jejími jednotlivými členy jsou platné stále, což svědomí vždy včas připomene. Dnešní zákonodárství už sice nepovažuje za hlavní autoritu Boha, kterému je třeba se zodpovídat, přesto nelze popřít, že křesťanské povědomí o mravnosti jednání ve společnosti přetrvává. [J]   Sociální programy     jsou zmíněny podrobněji v částech 7-12 a 7-13. Církev vstoupila do otrokářské společnosti, které myšlenky charity, pomoci druhým, azylového práva a obecně lidských práv byly cizí; jsou myšlenkami až ryze křesťanskými, vycházejícími z Kristových příkazů. Církev přinesla přesvědčení o povinnosti jedněch starat se o druhé podle přikázání lásky k bližnímu. Věnuje se proto celosvětovým misiím. Misijní stanice mají různé formy; staly se místy všestranného vzdělávání a výchovy, zdravotnické péče, sociální a hospodářské pomoci, azylu a pomocí lidem na okraji společnosti a v náhlých kritických a nouzových situacích (nemocným nakažlivými a zhoubnými nemocemi, např. AIDS, malomocenstvím aj.; svobodným matkám, nechtěným umírajícím, opuštěným dětem, bezdomovcům všeho druhu atd.). Sociální programy jsou zaměřeny v rozvojových zemích na budování infrastruktur a sociálního zázemí (sirotčince, útulky, vyvařovny, nemocnice a ambulance), ve vyspělých zemích na hospice a různé domovy a léčebny pro přestárlé, nevyléčitelně a dlouhodobě nemocné a postižené. Tato pomoc společnost nic nestojí - je hrazena z dobrovolných darů lidí dobré vůle a částečně z důchodů nemocných.     Že se takoví nezištní a obětaví lidé najdou a že další odcházejí sloužit do různých zařízení ve vlasti i po celém světě, je jednoznačným plodem křesťanské morálky a Božího povolání. Potkáváme tu dvojí Boží stopu: Krista sloužícího v roli misionáře, pečovatele, učitele, vychovatele a dobrodince, a Krista potřebného, kterému se slouží v nemocných, hladových, nahých, uvězněných, neznalých. Dvojí tvář téhož Boha, která naplňuje tuto činnost nejen morálním zadostiučiněním a lidskou vděčností, ale vděčností samého Boha, na což tito lidé stěží pomyslí ("Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili" (Mt 25,40 - oni však odpovědí: "Jsme pouze neužiteční služebníci. Učinili jsme jen to, co jsme byli povinni učinit" (Lk 17,10)) . Jedním z kritérií pro Kristovy služebníky je právě blíženská láska: "Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým" (Jan 13,35) - a láska je vynalézavá, proto nabízí nepřeberné možnosti pomoci různým potřebným).     Nemůžeme zde vynechat zmínku o jedinečném a úspěšném projektu španělských jezuitů v jihoamerických misiích na územích dnešní Uruguaye a Paraguaye, o tzv. redukcích. Jezuité zde od r. 1610 zřizovali mezi indiány uzavřené osady, ve kterých učili obrácené domorodce obdělávat půdu, pěstovat dobytek a řemesla. Redukce byly hospodářsky zcela samostatné a nezávislé. Takových osad bylo asi 30 s 250.000 obyvateli. Redukce vzkvétaly hospodářsky i duchovně. Tak vznikla pod španělskou svrchovaností patriarchálně řízená republika podle vzoru prvotní Církve v Jeruzalémě. V redukcích vládl značný blahobyt. Jezuité bránili domorodce před otrokářskými nájezdy a před rabováním jejich území (zdařilý film uvedený pod názvem "Mise" (mělo by být "Misie") o redukcích popisuje vcelku věrně celé toto období.). Udržely se až do r. 1750, kdy byli jezuité ze Španělska, Portugalska a jejich zámořských kolonií vyhnáni, redukce zrušeny a indiáni zotročeni. [K]   Rovnost lidí     Po celou dobu svého trvání Církev bojuje za rovnoprávnost a rovnost lidí. Před Bohem neexistuje žádný rozdíl mezi lidmi, který by spočíval na národnosti, věku, původu, pohlaví, velikosti majetku, nadání, intelektuálních schopnostech, postavení ve společnosti nebo jiné významnosti. "Když však přišla víra, nemáme již nad sebou dozorce. Vy všichni jste přece skrze víru syny Božími v Kristu Ježíši. Neboť vy všichni, kteří jste byli pokřtěni v Krista, také jste Krista oblékli. Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši. Jste-li Kristovi, jste potomstvo Abrahamovo a dědicové toho, co Bůh zaslíbil" (Gal 3,25-28). Všichni členové společnosti jsou rovnocennými bratry a sestrami, nikdo nemá dány žádné výsady a přednosti. Protože před Bohem se nemůže nikdo ničím chlubit, že by toho dosáhl sám, neboť všechno dostáváme jako svobodný dar Boží. Před Jeho očima jsme všichni nazí a špinaví hříchy a nemáme, čím bychom se zakryli, nedá-li nám Sám nebeský oděv (Žid 4,13; 2 Kor 5,2-3). Kde je tedy ten rozdíl mezi lidmi, na němž si tak mnozí zakládají?     Rovnost lidí se projevuje také rovností práv. Mezi základní lidská práva patří právo na život, na svobodu, právo na vzdělání, na založení rodiny, na svobodné vyznávání víry, na společenské uplatnění a ohodnocení odvedené práce přiměřenou odměnou, na lidskou důstojnost, na důstojné dožití života a další. Také právo být počat přirozeným způsobem, právo mít rodiče a být milovaným dítětem, právo přirozeně zemřít. Tato posledně jmenovaná práva jsou velmi často současnou společností porušována, a Církev se stále velmi hlasitě dožaduje jejich uzákonění a dodržování.

obsah | předchozí | další                                                                      příbuzná témata: 7-7 | 7-8